mistech okna, Bylo povoláno četnictva a vojsko, jež pak zjednalo klid a zabránilo dalšímu shromáždění se. Z Říma, 27. března. (C.-B.) Dle zprávy »Tribuny« žádalo Rusko za vydání Gotze Žádost ta bude vyřízena obvyklou instanční cestou. Dotyčné rozhodnutí stane se v Ne- apoli. Z Londýna, 27. března. (C.-B.) »Reu- terova kanc.« oznamuje z Loka ze dne 23. t. m.: Angličtí členové anglicko-německé roz- hraničovací komise Yola—Čadské je- zero přibyli za vedení plukovníka Jack- sona dne 10. března v člunech z Lokadže do Ibi na řece Benuö. Poněvadž byl stav vody v řece Benuö neobyčejně nízký, zamý- šleli komisaři odebrati se dne 15. března do Yoly po suché cestě.

Různé zprávy.

Několik slov k celibátu učitelek. (Píše provdaná učitelka.) Celibát jest oklesťování a znásilňování při- rody, jest zbytek středověkého nevolnictví a bezpráví páchané na člověku, ať jest uložen muži nebo ženě. Tak odpovídám těm, kteří tvrdí, že celibát není nezdravý a že není ne- přirozený. Mně se však nejedná o to, dokázati, je-li celibát zdraví lidskému a lidstvu vůbec na prospěch či na škodu, nejsem lékařkou, o tom ať se vysloví odborníci. Já chci pouze dokázati, že se na učilkách páše hrubé bezpráví, není-li jim dovoleno vyžít život cele a lidsky, není-li jim dovoleno zvoliti si muže a státi se matkami leč za cenu vzdání se úřadu, toho úřadu, kterého nabyly svou pílí. svou námahou a svou poctivou prací; úřadu. na jehož dosažení obětovaly často své skrovné věno, poslední svůj halíř. Naše poměry sociální, naše podmínky exi- stenční nutí ženu, aby se vzdělala tak, byse sama svou prací důstojně živiti mohla.

Vždyť za našich časů není s to ani vyšší úřadník, ani lékař, ani advokát, ani učitel atd. aby ušetřil pro své dcery slušnějšího věna. Mají proto naše dcery třebas byly nejlepší, nejnada- nější a nejpilnější, stavše se učitelkami, tráviti svůj celý život jen v prachu školním a mezi čtyřmi stěnami svého pokojíku, v samotě, která bývá často horší samoty klášterní!? Sám bůh pravil: »Neníť dobře člověku samotnému.« Může proto někdo zazlívati uči- telce, když i ona přišla k poznání, že jí není o samotě dobře a když i ona pocítí touhu státi se matkou a milující i milovanou chotí? Vždyt nejvyšším ideálem lidskosti jest a zůstane věrná. vřelá, vzájemná oddanost muže k ženě a na- opak jako základ mateřství. Nepřátelé svobody učitelek stále opakují dutou frázi, aniž při tom něco myslí: »Nelzeť dvěma pánům zároven sloužiti. Učitelka, vdá-li se, buď bude dobrou učitelkou a špatnou chotí a matkou anebo na- opak.« Dvěma pánům najednou ovšem sloužiti nelze. Leč sloužití jednomu po druhém, to jest možno. A žena statečná, pracovitá a svědomitá. v čas potřeby oběma pánům bude sloužiti stejně poctivě a stejně svědomitě.

oni taky. Pošlou to po někom domů, a ani ne- vzkážou, co v tom je — co s tím mám dělat? A proč nejsou doma? Už mají být dávno doma. Člověka tu nechají samotného a ještě takovou dobu.“ A strčila do krabice, div neslítla na zema šla se ptát do kuchyně: „Kdo to přinesl? Nějaký sluha z obchodu? A odkud?“ „E já nevím. Já nic nevím — já jsem tady ve své kuchyni.“ „Ale Běto — Bětičko, nezlob se! Vždyťt vidíš, že jsem tím vším celá ztrápená! A pověz — kam šly? A kdy přijdou? A nic neříkaly?“ „Nic neříkaly, jen že jdou do Prahy. Zdeňka vzdechla — ani neodpovědělaa sedla si v pokoji. A za chvíli se začala oblékat. „Vládo — nic mi tu s tou krabicí nedělej já jim jdu naproti. Ale v tom už maminka přišla. A Zdeňk vylítla. „Mami — co je to? Co je to — řekni?“ „A co „Ale mami — vy chcete člověka jen trápit. Schválně odejdete — a pošlete to sem — —a potom....“ a skoro se dala do pláče. A když ji řekli, že je to klec s dřevěnými štíty na kanára, pro tetičku, zadívala se na kra- bici a řekla pomaloučku: „Klec s dřevěnými štíty na kanárka pro tetičku...“ a vzdychla si. A přestala o ní mluvit, a už zas dala pokoja smála se, a přečtla za večer celou tu knihu, co —abed— v ní dřív obracela listy sem a tam.

Dosáhnou-li učitelky práva provdati se setrvati v úřadě učitelském, není tím ještě ře- čeno, že všecky toho práva také užijí. Jak mnohá z nich dá přednost životu pohodlnému před žitím plným námahy a práce, třebas by j čekala odměna lásky mateřské? Kolik jest jich, které, provdavše se, nebudou chtíti dvojí úkol vložiti na bedra svá a dobrovolně se úřadu vzdají? A budou také takové, které se pro- vdají do poměrů skvělých, tak že jim ani ne- napadne reflektovati na úřad učitelský. Učitelkám svobodomyslným se jedná pouze o princip, pouze o dosažení práva, kterého by v čas nutné potřeby užily. Práva toho užila by v první řadě učitelka, která se provdala za muže s malými příjmy, kterými nelze krýti skromné domácí potřeby. Práva toho užila by po druhé ta učitelka, jejíž manžel se stal dočasně anebo navždy vy- dělku neschopným. Dále taková, jíž choť zemřel, zůstavivji s dítkami v bídě anebo nedostatku a konečně ta, o kterou se manžel z příčin jakýchkoli do- statečně nestará. Ve všech jmenovaných případech provdané učitelky velmi těžce nesou ustanovení zákona, kterým provdavše se, úřadu svého zbaveny byly Nechci tvrditi, že by každá učitelka šma- hem byla ve všem poctivá a svědomitá — že by snad nemohla se státi některá v úřadě lik- navou; v takovém případě školní úřady zajisté mají moc, aby zakročily.

Tvrzení, že žena, která chce vychovávati své dítky, nemůže býti učitelkou, jest ne- správné. Že by rodina zkázy brala, kdyby matk své dítě svěřila valnou dobu dne péči cizí, rov- něž nezakládá se na pravdě. Těch matek, které se cele věnují výchově svých dítek, jest procento velice malé. Nemůže se jí věnovati dělníkova žena, ani rolníkova, ani obchodníkova a ani měšťanka. Ruce toho veli- kého kontingentu žen čeká tisícerá práce, kterou ženy tyto vykonati musí vedle výchovy svých dítek. Výchově dítek bez výhrady věnovati by se mohla pouze žena boháčova. A věnuje se jí právě tato, protože tak či- niti může? Nesvěřuje-li právě ona dětí svých péči cizí? A přece nikdo se neodvažuje zakřik- nouti bohačku a říci jí, aby konala svou povin- nost. Leč ani já nechci říci, že musí matka své děti vychovávati sama bez výhrady. Máme k vý chově dítek mnoho sil odborně vzdělaných, které často lépe dovedou vychovati dítky než matky, poněvadž těmto obyčejně scházívá pae- dagogické vzdělání. Avšak, že by matka paedagogicky vzdělaná výchovu vlastních dítek zanedbávala, to prostě nevěřím. Historie ženy nás učí, že právě vynikajíe ženy na poli umění i vědy byly výtečnými mat- kami. Známe slavné herečky a zpěvačky, jejichž stav vyžaduje nejen psychickou, ale také fysi- ckou zdatnost a které přes to byly výtečnými matkami. Vzpomínám jen slavné Adelaidy Risto- riovy, která uměním svým milliony vydělalaa která přes to sama své děti kojila a vycho- vávala.

Máme slavné spisovatelky, jejichž povolání vyžaduje napnutí všech duševních sil a napro- stého klidu a které přes to byly dokonalými matkami. Jmenuji pouze velikou George Sando- vou. A jsou nyní také ženy, které se vyzname- naly na poli vědy a přece dovedly býti matkam výtečnými. Uvádím JUDr. Kempinovou, profes- sorku bývalou na universitě v Curychu, matku tří zdárných dítek. Že učitelky-matky svou dvojí úlohu vyko nati dovedou, to dokázaly ženy jiných zemí evropsských, kde se nemusí vzdávati svého úřadu, když se provdaly. Tak vyučují provdané učitelky ve Fancii, ve Švédsku, v Hollandsku, v Dánsku atd. Nejnověji smějí provdané ženy vyučovati též na Moravě, pojaly-li za chotě učitele. Ve Vy- škově působí, pokud mi známo, tři provdané učitelky. A proto dovoluje-li zákon na jedné straně ženě rozvinouti intellekt, dovoluje-li jí odborně se vzdělati k úřadu učitelskému, čině z ní ženu osvícenou, ženu svobodnou, nesmí na druhé strhaně páchati na ní bezpráví a zbavovati ji práva nejpřirozenějšího, práva všelidského, práva státi se manželkou a matkou jedině z falešné obeavy, že by nedovedla býti dobrou matkoua zároveň dobrou vykonavatelkou svých odborných poovinností. Vždyť mateřství ženu šlechtí a po- vznáší, čině z ní člověka dobrého a každému hlubšímu citu přístupného. Končím slovy Kollárovými: »Sám svobody kdo hoden, svobodu zná vážiti každou !«

= Tiara Saitafernova. Z Paříže se oznamuje- Archeolog Theodor Reinach uveřejňuje v »Tempsu« článek, v němž vyvrací námitky ruského archeologa Veselowského v příčině tiary Saitafernovy a připo- míná: »Nesdílím nikterak vzniklé pochybnosti. Otázka nalezá se dnes právě tam, jak byla před sedmi roky; jediný nový moment se v diskussi nevyskytl. Vše obmezuje se na báchorku, jež zhotovení tiary připí- suje brzy nějakému šprýmaři z Montmartru, brzy ně- jakému ruskému zlatníku, jenž však vždycky popíral, že by byl tvůrcem tiary. Za to nepopíral, že zhotovil některé věci, archeologům dobře známé, jichž podob- nost s tvarem a ozdobami tiary dle mého názoru za- vdaly podnět k oné pověsti, že jest tiara dílem Ra- chumovského. Anketa záležitost tuto vysvětlí, jak toho třeba.« Jakýs nejmenovaný odborník píše násle- dující »Tempsu«: »Tiara není ani úplně padělána, ani úplně pravá. Jest prostě značnou měrou restau- rována. Stačí prohlédnout si tiaru důkladněji, aby se shledalo, že různé její části nejsou dílem téže ruky. Anketa bezpochyby dokáže, že velmi obratný dělník naší doby chybějící antické součástky dle více méně značných antických zlomků napodobil. Tiara přes to má cenu archeologickou as touž měrou, jako četné řecké a římské sochy v Louvru, restaurované za Na- poleona I. a Ludvíka XVIII. = Domnělý Jack rozparovač. Z Londýna se oznamuje: Těchto dnů byl zde odsouzen k smrti pro tři případy travičství holič Klosowski jinak Chapman. »Daily Chronicle« připomíná, že jest možno, že od- souzenec jest pověstný Jack rozparovač z Whitecha- pelu. Klosowski přibyl počátkem roku 1888 z Varšavy do Londýna a v době od 3. dubna do 9. listopadu téhož roku páchány vraždy žen ve Whitechapelu.

Tři další vraždy spáchané v prosinci 1888, v červenci a v září 1889, nepřipisují se témuž vrahu. Brzy po- tom, kdy vraždy »rozparovače« přestaly, páchány po- dobné vraždy v Americe a jest zjištěno, že Klosow- ski v tu dobu se přestěhoval do Ameriky a otevřel holičský krám v New Jersey City. Tam pokusil se Klosowski zavražditi svoji manželku, jež v procesu pro travičství byla zde svědkyní, při hádce velkým ostrým nožem. Vražda překažena jen tím, že přišel do kramu zákazník. Později ukazoval Klosowski své manželce místo v pokoji, kde ji chtěl zahrabat. Dále zjistila londýnská policie, že Klosowski počátkem r. 1888 bydlel v George Yordu na Whitechape! Roadu, kdež tehda spáchána první vražda »rozparovače« Mimo to míval tehdáž Klosowski vždycky s sebou černou ruční kabelku a nosíval čapku zřízenců paro- plavební společnosti Peninsular and Continental. Muž s touž kabelkou a čapkou byl na základě udání ně- kolika ženštin podezřelý z vražd »rozparovače«. — Naproti tomu uveřejňuje »Westminster-Gazette« roz- mluvu s jakýmsi vyšším úřadníkem policejním, jenž popírá totožnost Chapmana-Klosowského s »Jackem rozparovačem«. Doložil, že vraždy ve Whitechapelu páchal podle veškeré pravděpodobnosti jakýs medik, jenž trpěl chorobnou vražednou manií. Týž prý dávno zemřel a policie poznala v něm pachatele vražd. = Mrtvý strojvedoucí ve vlaku. Z Knoxville, Tenn., se oznamuje: Dráhou Knoxville and Ohio při- jel sem včera vlak s mrtvým strojvedoucím. Vlak opustil město Buckev, Tenn., v obyčejný čas, když však přijel ke Careyville, následující staníci, zpozo- roval topič, že není všecko v pořádku a přistoupiv ke strojníku A. C. Youngovi poznal, že jest mrtev.

Zastavil ihned vlak. Shledalo se, že má Young na levé straně hlavy hlubokou ránu a myslí se, že na něho spadl kámen v úzké skalní úžlabině, kterou se vlak ubíral. Skály tyto jsou značně daleko a vlak jel s mrtvým strojvedoucím nejméně osm angl. mil. = Šprýmovná afféra vězeňská přihodila se ve švýcarském kantonu fribourgském. Tam vybírá se od každého odsouzence, jenž jen poněkud může platit, částka dvou franků denně jakožto náhrada za stravu a byt. Tak právě před deseti léty odsouzen byl zá- možný muž ke vězení na osm let a když nastoupil trest, musil zaplatit 5840 fr., aby napřed byl uhražen náklad za osmiletý pobyt za mřížemi. Avšak odsou- zenci se podařilo uprchnout, když měl býti dodán do vězení a nyní, po deseti létech, kdy je trest pro- mlčen, se vrátil do svého domova. Avšak tím se ne- spokojil, nýbrž žaloval justiční fiskus na vrácení oněch 5840 franků, poněvadž neměl příležitosti, užiti stravy a bytu, za něž onu sumu zaplatil. A vskutku dal mu nejvyšší soud v Lausanu za pravdu, uznav, že ony dva franky denně vskutku byly toliko ná- hradou za skutečné výdaje a že správa vězení ve Fri- bourgu nemůže dokázat, že pro žalobce učinila ně- jaké výdaje. Následkem toho dostane žalobce peníze, jež byl zaplatil před deseti léty zpět a jen to ho mrzí, že soud odmítl jeho nárok, aby mu byly peníze vrá- ceny i s úroky, odůvodniv to zcela správně, že jednak vězeňská správa nebyla vinna, že složené sumy ne- použil, jednak že peníze nemohly být uloženy na úroky, nýbrž musily být stále pohotově pro případ, kdyby byl chycen, než byl trest promlčen.

= Kterak Číňané dovedou umírat. Missie pro vnitrozemí Číny zaslala londýnskému časopisu „Daily Graphic“, fotografii bývalého guvernéra šansijského Ji Hsiena, zároveň se zprávou o jeho popravě, jež teprve teď vykonána pro hromadné vraždění missio- nářů a činských křesťanů. Zpráva ta je zajímava proto, že ukazuje na dvou příkladech, s jakou rovno- dušností Číňané podstupují smrt. Ji Hsien, o jehož odsouzení k smrti žádali zástupci velmocí, byl na místo toho poslán do vyhnanství. V úřad jeho uvázal se jeho zástupce Li-Hu-ven. Poněvadž právě slaven čínský Nový rok, pozval svého bývalého představe- ného, aby svátky strávil u něho a později pokračoval ve své cestě. Avšak v první den novoroční došel gu- vernéra Li-a přísný rozkaz, aby bývalého guvernéra Ji-a ihned dal popraviti. Poněvadž by byl Li následkem toho musil dát popraviti ještě mezi svátky svého hosta a přítele, byl velmi rozčilen a učinil věci konec tím, že nezmíniv se příteli o ničem, sám spáchal sebe- vraždu. Když Ji-Hsien zvěděl o příčině jeho smrti, prohlásil vůči obyvatelstvu, jež se chtělo přimluviti, aby byl zachován na živu, že jest pevně odhodlán, dáti se popravit. Musí prý následovati svého „řítele na smrt a kromě toho prý zasloužil si trest smarti tím,