Číslo 282.

V Praze, dne 14. října 1900.

Ročník IV.

Redakce, administracea expedice Praha. Pstrossova ulice, číslo 200—-I. Nefrankované dopisy se nepřijímejí, rukopisy se nevracejí. Nezapečetěnéreklamace jsou porta prosty Inserty účtujeme levně a při častější insercl po- skytujemevýhody. Vycházejí denně o šesté hodině ranní. V pondělí a po svátku vždy po dvanácté dině polední. Jednotlivé číslo z

KAl Telefon redakce č. 1126 Slunce vychází v 6 hodin 21 minutu ráno. Slunce zapadá v 5 hodin 11 minut večer.

LILKt

Neděle: S v. Burkh ard a. Čtyřicetihodinná pobožnosť v chrámu Páně u sv. Víta na Hradčanech od 14.—18. t. m. Předplatné pro Prahu s donáškou do domu- měsičně.. . .. 2.80 čtyrtletně . . . 8.40 38.60 celoročné . . .. Pro tůzemsko oštou: měsíčně . . . čtvrtletně . . celoročně.... K 38.— Předplatné do cizozem- ska: Německa a Srbska: čtyrtietně... K 12.— celoročně.. . . K 48.— Ameriky. Franoie, gvýcarska, Italie, Bel- ie, Anglie a Ruska: čtvrtletně... K 13.20 eloročně K 52.80 Teleron redakce č. 112e.

Dnešní číslo jest se zábavnou přílohou »Nedělí« o 12 stranách. Příští číslo vyjde zítra v pondělí v poledne.

Štvanice bez konce. Spojenectví s Německem přichází nám Raku- šanům velmi draze. Kde kdo je, proti Rakousku štve pod heslem pryč od Říma. Letos byla sla- vena čtyřstaletá památka narození Gutenberga, vy- nálezce tisku a dle všeho zdá se, jakoby Němci z rajchu neměli na práci nic pilnějšího, než zne- užívati epochálního vynálezu toho k nejhanebněj- ším štvanicím proti říši naši. Ze všech německých zemí vyznamenává se v tom nejvíce »da s helle Sachsen, odkud evangelický bund zaplavuje především Čechy a Moravu letáky obsahu přímo paličského. Knihkupec Braun z Lipska je posílá zdarma a rozumí se, že kromě jmenovaného bundu přispívá k tomu i Gustav Adolf Verein a sbírá se na zevangelisování Rakouska pe všem Německu.

Je sice pravda, že, policejní orgány u nás snaží se paličské tyto tiskopisy zachycovati, avšak přese všecku jejich bdělost propašuje se jich k nám na miliony. A jakých úskoků se tu užívá! Ne- dávno byl komusi ve Vídni z pošty doručen balík knih s nadpisem! Od knihkupectví Ambrože Opitze ve Warnsdorfě. — Zásilka modli- tebních knih. Adresát knihy nepřijal a proto zásilka byla odnešena na poštu, kdež ji otevřelia v ní našli letáky od evangelického bundu Když to nejde větší zásilkou, posílají se letáky v obálce. Co to jen stojí peněz — jaké oběti se tu přinášejí! Při tom nepřestává se v saských li- stech láteřiti na zabedněnou rakouskou policii, že nechce takové paličství propouštěti. Nedávno se chlubil superintendent Mayer ze Cvikova, že přese všecku bdělost rakouské policie, jediné ze Saska bylo do Rakouska na tři miliony letáků propašováno. V letácích těch pojednává se stále totéž théma: zkaženost rakouského kněžstva, záhubnost celibátu (viz »Radikální Listy«, které z těch letáků uveřejňují výpisky pod záhlavím: z kruhů duchovenských se nám píše a pod.), nesmírné bo- hatství katolické církve, olomouckého, pražského a jiných arcibiskupství; jak byla prý prováděna v Rakousku protireformace; vystěhování prote- stantů z Rakous, z Čech, atd. Dále pak protivy mezi církví katolickou a protestantskou, tendenčně sepsané úryvky z dějin reformace a pod. Letáky ty nejsou právě nešikovně, nýbrž ně- které jsou i hbitě a pikantně psány. Nepřátelé církve u nás čtením takových v nepřátelství ještě

se utvrdí, viklají se, k odpadu dozrávají a katolíka jen obyčejného nepřesvědčení zviklají. Kdo je v náboženských povinnostech vlažný, pro toho je četba ta dosti nebezpečná. Avšak katolík ve víře utvrzený musí žasnouti nad spoustou lží a překrucování a zároveň býti zarmoucen z toho všeho, kterak se krásného vyná- lezu tiskařského zneužívá. Zde úplně platí Luthe- rův výrok: lži a jen hodně lži, přece něco utkví, anebo jiný: Naplniž vás Bůh záští na papeže.- Nic než lež a zášť rozšiřuje se z Německa k nám. Na ukázku podáváme pouze jednu sloku z jakési básně: Das Mass ist voll! Dem Fluch des Volks Die Rächer sind erstanden. Wie dröhnend Erzerschallt ein Ruf In Oesterreichsdeutschen Landen. Ja »Los von Rom!« — wie Wetterstrahl Fährts in die schwarzen Nester. To postačí. Též kterás rakouská žena vydala leták: »Mým katolickým sestrám v Rakou- sku«, v němž píše: »Zpytovala jsem dlouho své svědomí, a tázala se: Je třeba, abychom se od- řekli víry svých otců? Vyžaduje to nejen útisk, ale i ohledy na mravní výchovu našich synů a dcer? A po mnohých bezesných nocích dospěla jsem k přesvědčení: ano, je toho nezbytně třeba, nemá-li náš milý německý ostmarkský lid ná- rodně, kospodářsky a mravně býti zepsut, je třeba, abychom se od římské církve odtrhli a obrátili se k svobodnému, skrz na skrz mravočistému (sitten- rein) vyzvání, k evangelické víře. A z čeho tak tak čistá německá žena soudí?

Předně: Kněží v Rakousku zneužívají ka- zatelny, zpovědnice a svátosti oltářní (!) ve službě politiky. Často jsem s kazatelny slyšela místo výkladu evangelia, slintavé řeči, prudké nadávky, politická hesla, které noviny by se měly čísti. A to se děje ve sterých katolických kostelích, což prý zbožné katolíky naplňuje hnusem a převádí do kostelů protestantských. Ve zpovědnicích se ženským vyhrožuje peklem, aby muže přemlouvaly k volení klerikálních kandidátů. A též Nejsvětější bývá na rozkaz biskupů v kostelích vystaveno k dobré klerikální volbě. To prý — dokládá ta Rakušanka — musí křesťanské srdce hluboce urá- žeti, načež se táže: Zdaž něco takového bylo slý- cháno kdy od evangelických duchovních? Za druhé má katolické duchovenstvo bohat- ství nesmírné; papež, ten nuzák, má na sto mi- lionů (»Právo Lidu« vypočetlo je na vlas na 600, z čehož je patrno, že redakce jeho pilně ty letáky čte a svou pravdu z nich čerpá.), bisku- pové mají ohromné příjmy, četné kláštery a kapi- tuly mají ve svých klenotnicích kolosální množství zlata a drahokamů a mají po tisících jitrech polí, luk, vinic a lesů, kdežto s druhé strany tisíce ti- síců lidí trpí hlad, sedláci a dělníci jsou na mi- zině — — zdaž — táže se opětně Rakušanka — něco takového najde se v církvi evangelické? Za třetí: Katoličtí kněží při pohřbech činí rozdíl mezi boháči a chudasy; zemře-li chudas (armer Teufel) a zanechá-li po sobě vdovu s hla- dovícími dětmi, tu přiběhne kaplánek a odříká na rychlo ceremonie, odkolovrátkuje latinské ne- srozumitelné modlitby a dělá, aby zase co nejdříve přišel domů. K čemu by se namáhal až ke hrobu, vždyť za to nic nedostane. Ale kterak jinak je to u těch evangelických! Tam i nejehudšímu po- slouží se až ke hrobu a je mu věnováno několik vřelých slov. ornn

Za čtvrté: Je zpovědnice pařeništěm nemrav- nosti. Kterak bychom my ženy mohly jíti ku zpo- vědi, když katolický kněz — a znám těch případů na sta! — táže se pod pečetí zpovědního tajem- ství na věci, které nám vhánějí krev do tváří? Kterak bychom mohly své dospívající dcery tam. posílati? Tisíce dětských duší byly ve zpovědici oloupeny o pel nevinnosti a do jejich útlých srdcí jed nečistoty nakapán. Na konec Rakušanka své důkazy zahrnuje ve slovech: Katolická církev směřuje výhradně ku zvětšení své moci, bohatství a vlivu. Ona zneužívá kazatelny a zpovědnice, ano i Nejsvětějšího, zne- užívá školy atd. My rakouské ženy nesmíme své děti vydávati nebezpečí znemravnění. Katolická církev celibátem ohrožuje veřejnou mravnost. Kromě toho odpuzuje od ní ta latina a její ceremonie. Chtěla sice pů- vodně dokázati, kterak katolická církev rakouské Němce národně a hospodářsky kazí, avšak mezi ženskou řečí na to zapomněla a pustila se do ka- zatelny, zpověd ice a pod. A konečně dospěje: Pryč od Říma! A něčemu podobnému propůjčuje se evangelický spolek! Ponechávajíce si obsah některých jiných le- táků na příště, upozorňujeme především na to, že těchto letáků je v německých krajích rozšířeno na miliony, z nichž mnohé zaletují i k nám do Čech, z nichž ochotně čerpájí »Žáře«, » Právo Lidu« a jiné sociálně demokratické listy, ba že se jich neštítí ani ty duchovenské kruhy (sic !), jež horlí proti celibátu v »Radikálních Listech«. At si prameny jsou sebe špinavější, vše jedno, jen když to je proti katolické církvi, hodí se to do krámu i českým listům. Tak též z nich čerpají řečníci v sociálně demokratických schůzích, pořáda- ných ku vzdělání lidu.

Kulturní Listy. V Praze, 13. října. K. — Často setkávám se s pražskými Pařížany, na nichž ale skoro na všech pozoruji jakousi zamlklost. Nadál jsem se, že si z pařížské výstavy přinesou znač- nou zásobu toho francouzského spiritusu, kterýmž by každé slovo jako bengálským ohněm ozařovali; mu- sím však doznati, že jsem se radikálně zklamal. — Vypravujte přece, co jste tam všecko viděl, — snažím se některého jako soudeček plzeňského nače- povati v domnění, že to z něho rázem vypění. — 6, bylo to všecko moc krásné, — dostávám za odpověd. — Tak na př. co se vám líbilo nejvíc? — — Všecko to bylo tuze krásné. — — Jak se vám líbilo v oddělení technologi- ckém ? — — Ano, je náramně krásné. — — Moc krásné, tuze krásné, náramně krásné — — to je pořád tatáž řeč, ale já bych se rád po- učil. — Abych čtenáře dlouho nemučil, prozradím mé odůvodněné podezření, že z těchto v šeobecných, s jakousi nechutí daných odpovědí nabyl jsem —- nerad to prozrazuji — — nabyl jsem přesvědčení,

ljam svose

že málo který z těch pražských Pařížanů výstavu viděl.

Mé podezření bylo sesíleno ještě jinými slovy a slůvky, jako: — To strašné horko — — — A ta žízeň — Nyní myslím, že čtenáři jsi na dobré cestě, kdybys v duchu chtěl ty pražské Pařížany hledati, a kde bys je nejjistěji našel. — Bezpochyby v některé z těch 600 útulných ochutnáváren. Setkal jsem se s dvěma Václavy, kteří společně pařížskou výstavu navštívili a z nichž jeden druhému výhrůžně pravil: — Václave, nemluv, já kdybych chtěl povídati — — avšak zamlčel se. To hrozné vedro a toho potu! — odvětil ten druhý Václav významně, jakoby chtěl říci: mlč a já budu mlčeti taky! A nyní si, čtenáři, vysvětlíš, proč ti naši Pařížani jsou tolik zamlklí, proč se jim nechce o výstavě mnoho povídati. Představ si 40stupňový úpal, a nyní chtěj, aby český Pražan, zvyklý na plzeňský pra- zdroj od ledu, plahočil se po výstavě. Měli jsme přece dvě výstavy v Praze, a víme dobře, kde bý- vala největší nouze — o místo. Ba i to jsem z mnohých našich Pařížanů vytáhl, že doznali, jak prý vzpomínali na Choděru, na Donáta, na Brejšku, na Ježíška atd. a že v duchu zaviušovávali celou Paříž a tu mačkanici na drahách.

Vy jste to nejlíp chytili, že jste nikam ne- je-li, — doznal konečně ten a onen — hezkých pár set se utratilo, a co se při tom zkusilo! — Nu, ale — dodal — vědomí, že člověk pobyl v Paříži, stojí přece za těch několik set. Měl jsem též potěšení poznati pražskou Paří- žanku zrovna po její návratu ze světové výstavy. Seděl jsem právě na Střeleckém ostrově za zvuků Smetanovy hudby, když k témuž stolu přisedlo ně- kolik dam a za nimi hned v patách ještě jedna. — Aj — aj — paní radová, — vítaly ji všecky — již z výstavy doma? — — Přijela jsem předevčírem. — A jak se tam paní radová měla? — — To je vám jiný svět. Co je Praha naproti Pa- říži? Nic, než vesnice. — Vidíte, paničky — pokra- čovala, utírajíc se kapesníkem — to je ještě pařížský pot. — Zdálo se mi, jakoby paničky parfum pařížského potu do sebe vdýchati se snažily. — Prosím, milostpaní, cukroví, ráčej cukroví, — nabízel cukrářský učeň své zboží. — Dej to sem, .— zvolala Pařížanka, — já jsem ještě po Paříži rozmlsaná — — — ale prosím tě pro B.. ., co to máš za zboží? — — Prosím, čerstvé, zcela čerstvé. — — Ale nepovídej — chutná to jako otruby. — V Paříži to je vám dámy jiné zboží, to se jen na