Románová příloha „Národních Listů“ k číslu 78. ze dne 20. března 1900.

Různé zprávy.

= Vaudevilista a politika. Jediněkráte po- kusil se Ernest Blum konkurovati s Aristofanem a uvésti na jeviště politickou komedii. Jak se mu při tom dařilo, vypravuje ve svých »Vzpomínkách vau- devillisty«. Když Napoleon III. chtěl počít vládnout liberálně, připadli jsme, Alexandr Flan a já na my- šlenku, uvésti na jeviště Dellassements Comiques. jejímiž přísežnými bardy jsme byli, politický »aristo- fanovský« kus jako výroční »revue«. — »Myslím,« pravil jsem k Flanovi, »že je teď vhodná chvíle, po- věděti obecenstvu, jež jen na to čeká, co soudíme o nynějším stavu věci.« — Flan na to odpověděl »Myslím také, že je vhodná chvíle.« — Dali jsme se tedy do práce. Měli jsme již z předu znamenitou myšlenku. Nechali jsme vše, co jsme chtěli povědět. odehrávati se v cizí zemi, v jakémsi velkovévodství gerolštejnském. Ředitel Sari, jemuž jsme svůj plán vypravovali a jenž z dobrých příčin byl Bonaparti- stou z přesvědčení — předně byl Korsikán a pak jeho otec provázel Napoleona I. z ostrova Elby do Francie — usmál se tomu, ale poněvadž, jak se chlubil, byl pro neodvislost básníků, nebránil nám.

Náš kus paradoval schůzi zákonodárného sboru, jehož předsedou byl tehdáž pan de Morny. Nazvali jsme jej tudíž velmi duchaplně pan de Mornifle. Tato schůze obsahovala spoustu narážek. Posmívali jsme se pravici, levici, lavici ministrů. Byli jsme tehdáž vskutku úžasní satyrikové. Předčítali jsme svoje dílo Sarimu, jenž pravil toliko: »A což cen- sura, nebojíte se censury?« — »Co v tom má dělat censura? vždyť náš kus hraje v cizině.« — »To je jedno,« odpověděl klidně, »bojím se, a prosím, abyste mi dovolili, bych učinil některé malé změny. Dovo- líte, abych si to poněkud rozmyslil?« — Den na to oznámil nám Sari malé změny, jež navrhoval. Že zákonodárného sboru stalo se shromáždění akcionářů, jehož předseda se nejmenoval více Mornifle, nýbrž zkrátka »Anatol«. Proč, nikdy jsme se nedověděli.

Ve shromáždění byla sice pravice a levice, ale pravice spokojila se menší dividendou, kdežto levice žádala dividendu větší a co se týče lavice mi- nistrů, stali se z nich vykonavatelé, kteří seděli na lavici a neustále mluvili o svém obtíž- ném úřadě — ministre d'huissier —. »Myslím, že tato narážka bude dosti průzračná,« pravil nám Sari. Představovali jsme si to sice zcela jinak, ale poněvadž Sari konečně byl ředitelem, musili jsme se podrobit. Když pozoroval naši povolnost, šel ještě dále a navrhl nám, aby akcionáři nahraženi byli žen- skými a president presidentkou, jež měla míti krásné jmeno Adéla. — »Změna pohlaví,« doložil, »bude se dobře hodit do rámce revue.« — Myšlenka ta zdála se nám velmi originální a velmi pikantní a přepra- covali jsme kus v tomto směru. Sari poslal náš kus takto přepracovaný censuře a ta — škrtla bez okolků celý kus — pod záminkou, že shromáždění akcionářů v němž se rozdělují dividendy, jest vážná věc, jež nesmí propadnout posměchu. To však Flana a mne po dlouhou dobu nezvrátilo u víře, že jsme nastou- pili dědictví Aristofanovo. = Zajímavé vzpomínky obsahuje autobio- grafické dílo známého divadelního ředitele Johna Hollingsheada, vydané právě v Londýně, zejmenao Charlesu Dickensovi a Williamu M. Thackerayovi. Hollingshead byl svého času spolupracovníkem obou

těchto spisovatelů a pomáhal Thackerayovi při vy- dávání »Cornhill Magazinu«. Svého bývalého chefa líčí následovně: Thackeray nebyl ani hrdý, ani na- dutý. Nestyděl se, jeti na omnibuse a sice nejraději zaujal místo vedle vozky. Často vídal jsem jej jeti po Regentstreetu, při čemž jedna jeho noha visela daleko přes stupátko. Lidu nebyl tak známý, jako Charles Dickens, nebyl populární a mizel v davu jako každý jiný dobře oděný gentleman. Roku 1862 procházel se Hollingshead s Thackerayem meziná- rodní výstavou, když potkali Benjamina Disraeliho. Oba muži na sebe pohlédli, aniž se pozdravili. Thackeray byl si v »Punchu« stropil šprým z Dis- raeliova románu »Conningsby«, jejž přezval »Co- dlingsby«, což ješitného státníka na nejvýš urazilo. Jakožto redaktor byl Thackeray muž nanejvýš dobrý přívětivý a vlídný. — Dickens jakožto redaktor měl rád články, jež líčily podivné rysy ze života a Hol- lingsheadovi bylo uloženo, aby takováto líčení po- dával. Charles Dickens kona! spisovatelské práce mezi 10. hodinou dopolední a 2. hodinou odpolední. Pak podnikal samoten dlouhé procházky na dvace angl. mil, domnívaje se, že namáhavá práce duševní musí býti vyrovnávána rovněž namáhavou prací tě- lesnou. Hollingshead soudil, že Dickens těmito na- máhavými pochody zničil svoje zdraví. V letech pa- desátých bylo oblíbeným bydlištěm Dickensovým Gadshill, nedaleko Rochesteru v Kentu na silnici do- verské, as 28 angl. mil od londýnského Strandu. Často kráčel odpoledne přes Waterlooský most s pozdvi- ženou hlavou, jako běžec o závod a přišel pozdě večer na smrt unaven na svoje venkovské sídlo.

Vkus jeho, co se týče šatu, nebyl právě vybraný, mi- loval křiklavé barvy. Nemohl se zcela sprostit tra- dice svého mládí, kdy dandy d'Orsay udával tón v mužské módě. Ve svém domě nosil podivný spo- lečenský oblek. Černé spodky, lakované střevíce, bílý nákrčník, vestu ze zeleného plyše a černý same- tový kabátec. Byl si dobře vědom svého vynikajícího postavení v literatuře a v posledních patnácti letech života svého nečítal již nijakých posudků o svých dílech. Věděl, že si zasloužil svůj náhrobek v opatství westminsterském. = Oheň sv. Eliáše na Sahaře. Zajímavou zprávu o elektrických úkazech v atmosféře pouště jižně od Alžírska líčí francouzský jakýs důstojník ve svém dopise. Pisatel byl jednoho dne v srpnu se škadronou saharských Spahijů na pochodu z Vargly do Gardainu. Ve velmi píščité končině ne- daleko mostu Zefoma na Ned N'Zebu, k 5. hodině odpoledne, za dusně horkého dne náhle se obloha zatměla a zatáhla těžkými mraky. Strhla se bouře s deštěm. Zuřivý vichr rval velké oblázky s půdy a hnal je rychle před sebou. Na další pochod nebylo lze ani pomýšleti. Vojáci zahaleni v bur- nusy vrhli se na zem a velbloudi učinili totéž. Po dvou hodinách se bouře poněkud utišila a bylo možno povstat. Když vstali, zpozoroval důstojník na výčnělku sedla svého velblouda modravé fosforovité světlo. Pozvedl náhodou bičík do výše a ihned ob- jevilo se na jeho konci totéž světlo, jež v rychlém pohybu bičíku šlehalo temnotou jako klikatý bleska tím více sláblo, čím více se bičík skláněl. Ostatní pozorovali tytéž úkazy. Jakýsi spahi zamávl šavlí a objevilo se delší, jasnější světlo, podobné plameni.

Bouře byla naplnila vzduch elektřinou tak značně že stačil sebe nepatrnější pohyb, aby se stala pa- trnou. Vlněné burnusy při nejmenším dotyku vydá- valy jiskry a praskaly jako tenké sklo, jež se láme. Přejelo-li se přes ně dlaní, bylo cítit elektrický vý- boj, opakováno-li to, vznikaly bolesti v lokti. Stany staly se vodiči elektřiny. Dotkl-li se kdo jich plátna vlasy, pocítil na lebce a v týle zřetelně elektrický výboj. Také těla zvířat byla nabita elektřinou a ze srsti dromedárů při dotyku sršely praskající jiskry. Nápadný zápach ozónu panoval mezi bouří a zmi- zel s ní. Zemřelí v Praze. Dne 13. března 1900: Ježkova Božena, služka, 17 roků, 27—VI. Kusovská Karolina, dcera slévače, 1 rok, 620—VII. Klímová Anna, obchodnice, 75 roků, 439—I. Lošták Otakar, syn poštov. kalku- lanta, 5 roků, 835—I. Koretzova Josefa, soukrom- nice, 78 roků, 695—II. Benáková Olga, manž. inže- nýra, 42 roky, 225—II. Jirek František, pobřežní, 41 rok, 49—VI. Brunn Josef, c. k. stavební rada, 64 roky, 53—III. Michalská Vílemína, dcera c. k. intendanta, 1 den. 606—III. Müllerová Josefa, vdova po rukavičkáři, 76 roků, 113—VI. Tichá Barpora. vdova po c. k. úřadníku, 76 roků, 423—II. — U mi- losrdných sester: Čiháková Marie, žebračka, 43 roky. — Ve všeobecné nemocnici: Sva- čina Jan, nádražní dozorce, 32 roky. Maršík Jan, kovář, 40 roků. Küssova Marie, dcera železničního dělníka, 3 roky.

Král. české zem. divadlo v Praze. Národní divadlo. Dnes v úterý 20. března. 171. hra v předpl. 3. čtvrtka. Po třetí. Premiera na vsi. Zert o 3 jednáních. Napsal Josef Šmaha. Vypravil režisér p. J. Šmaha. Předehru pro velký orkestr složil a řídí kapelník pan L. V. Čelanský. Po druhém jednání delší přestávka. Začátek o 7. hodině. Konec po 9. hodině.

00000000000000 0 dne 20. března.

Koncerty a zábav

e na Smíchově. Dnes koncert kap. „U U Čermákovy. Zač. o 7. h. Kavárna v 1. p. otevřena od 6 hod. ráno do 2 hod. v noci. Větší i menší místnosti pro společ. večírky a zá- bavy k disposici. Chambres separées. Teleř. 2037. 6466

30000000.000000

Melzrova kavárna na Kr. Vinohradech, nároží Palackého tř. a Skrétovy ul. (býv. Deminka). Otevř. od 6 h. z rána do 2 h. v noci — 272

»Líbí se vám tento život,« pravila Glory a z hlu- boka vydechla. »Ano, hrozně!« děla Aggie. Nejbližší jejich návštěva byla ve švýcarském klubu, který se nelíšil příliš od italského, až na to, že sál byl ještě špinavější a diváci sestávali z francouzských a švý- carských posluhů a lehkomyslných anglických švadlenek. Dívky odložily své kloboučky a kabáty a seděly oblečeny jako loutky, v bílých mušelinových šatech s dlouhými fábory širokých stuh. Některý pán zpíval »Jak klepá listonoš«, používaje při tom cylindru a obálky s černým okrajem, dáma zpívala »Maud« v hedvabném trikotua plášti, Aggie odtančila svůj serpentinový tanec a potom vyklidili pro ples. »Budou tančiti švýcarský tanec,« děla Aggie,a pořadatel chce, abych zaujala jedno místo; avšak mně se protiví ti chlapi, že mne objímají. Chtěla byste býti můj tanečník, drahá?« »Nu — ale jen na minutu neb dvě,« pravila Glory s nervosní veselostí. A tu počal tanec. Byla to taneční směs, v níž se tanečníci střídali a Glory brzy seznala, že je v rukou jiných tanečníků a že ji oslovují volně posluhové a jejich ženy. Pociťovala vlhkost jejich rukou a cítila pomádu jejich vlasů a bylo jí, jakoby ji zachvátila křeč fysické bolesti. »Pojďme,« šeptala. »Ano, již se připozdívá,« děla Aggie, a protlačily se přeplněným výčepem a vyšly ven na ulici. Skřípání houslí, nárazy tance a výbuchy drsného smíchu provázely je z dusivého ovzduší uvnitř a Glory bylo nevolno a mdlo.

»Příští neděli jsou tvé narozeniny, můj drahoušku,« psal farář, »tak ti posíláme pozdrav a políbení. Jelikož jsou tyto jedenadvacáté narozeniny prvé, jež ztrávíš vzdá- lena domova, budu na tebe vzpomínati po celý dena až nastane večer, a já si zapálím dýmku u krbu v stu- dovně, vím, že nechám vytažené záclony, abych uviděl večernici, a budu vzpomínati na ony dávné šťastné naro- zeniny, když rozmazlený miláček říkával, že právě s ní sestoupila a obléknuvši se do podivného a velkolepého přestrojení vypravovala, že je Phonodora, víla. Ty budeš asi lépe zaměstnána než takto, Glory, a pokud můj dra- houšek je zdráv a šťasten a má se dobře v onom velkém městě, v němž je tak rád —« Svíčka se třásla Glory v ruce, a malá, napolo osvět- lená ložnice, jakoby poblikávala. K tomu připojila teta Anna doušku: »Těší nás slyšíme-li, že se bavíš v Londýně, avšak skoro nás pole kalo, že se tak často zmiňuješ o divadlech. Dej pozor, nechoď příliš často, dítě, a myslím, abys nám poslala jmeno vikáře oné farnosti, v níž bydlíš, neboť věru mám za to, že by mu dědoušek měl psáti.« K tomu byla opět poznámka tety Rachelky: »Nic nám nepovídáš o panu Drakovi. Chodí k paní Jupové na návštěvu? A to on tě vodí do divadla?« Pak tam byl vložen novoroční lístek, s obrázkem velkonočního beránka v čele stáda oveček a měl nadpis: »Následujte v jeho šlépějích«. Avšak syčivý zvuk hlasu paní Jupově přicházel z dola, a Gloryiny slzy oschly v okamžiku. Když sestou- pila dolů, našla tam Aggii, jež seděla v zadním pokojíku za krámem, ve svém žaketu z falešného sealskinu a čer- ném pérovém klobouku, a paní Jupová s ní rozprávěla Křestaa. 269-