Románová přiloha

„Národních Listů“ k číslu 316. ze dne 16 listopadu 1905.

Různé zprávy.

Příhoda kostelníkova . .. Na ostrově Proty u Cařihradu stojí malý kostel. příslušící řeckému klášteru, který má zdvořilého ko- stelníka. Zastává pečlivě svoji službu, zpívá žalmy a zabývá se rybolovem. Kromě toho dovede i roz- hoditi čeřen po vábných jiných stvořeních. Stěstí mu v tomto zaměstnání přálo. Jednoho dne ulovil šest- náctiletou rybářskou dívku. Když se o známosti dceřině dověděli i rodičové, vyhnali děvče z domu. Tu začal kostelník s rodiči vyjednávati o věno. Ro- dičové by mu byli rádi vše dali, kdyby byli mobli, neboť jejich chudoba nedovolovala vyhověti poža- davkům ženichovým a tak vyzvali jej, aby pojal jejich dceru za ženu bez věna. Ale kostelník nechtěl se dáti přemluviti. Minulého pátku procházel se na břehu, když k němu přistoupil elegantní muž a požádal jej, by donesl psaní k lékaři, bydlícímu vedle kláštera. Ko- stelník projevil ochotu, proto že za obstarání dopisu dostal dva groše zpropitného i pospíchal neprodlen k lékaři. Tam jej však očekávalo nemalé překvapení.

Vstoupiv do světnice, octl se náhle v četné a slavnostně naladěné společnosti, sestávající z du- chovního, připraveného k vykonávání církevního ob řadu a jiných hostí. Také byla tam jeho milenka, její rodiče a několik příbuzných, z nichž dva hned přistoupili ke dveřím a zavřeli je. Duchovní uvíta svého kostelníka, jako by byl přišel dobrovolně k od- davkám a nedbal jeho zděšení a překvapení. Ko- stelník se třásl jako osyka, neboť viděl, že příbuzní nevěsty na něho velmi podivně pohlížejí a že z pasti, do které vlezl, nevyleze, nedá-li se oddati. Neosmělil se proto ani promluviti a za několik minut stal se šťastným manželem, jenž se chytil do téže sítě, již nalíčil na svou milenku. Nyní asi vydá se již sotva na lov rybek a bude se ještě více obírati prozpěvováním žalmů, nežli tak dosavad činil.

= Kam vede žárlivost. V Chicagu odehrála se ve středu v domácnosti české rodiny tragédie, která si, dle zprávy „Novoyorských Listů“, nepochybně vy- žádá lidský život. Tomáš Hlavatý střelil tam man- želku Kateřinu a poranil ji na smrt. Žena dopravena do okresní nemocnice, kde tone mezi životem a smrtí a útočník jest zatčen i musí vyčkati, jaký průběh zra- nění vezme. V sousedstvu se praví, že Hlavatý byl žárliv na svou ženu a že k vůli tomu docházelo mezi manželi k neutěšeným výstupům. Ve středu konečně došlo ke krvavému rozuzlení. Nejprve nastala hádka mezi mužem a ženou a Hlavatý tasil revolver i vy- pálil na ženu dvě rány. Jedna kule zasáhla ji do krku a způsobila jí těžké zranění, druhá zaryla se jí do pravého ramene. Když Hlavatý viděl, co způ- sobil, chtěl se zastřeliti také, ale v rozčilení sebra náboje jiné velikosti a nemohl je dostati do revolveru. Zatím 4letý chlapec Miloslav, jenž byl svědkem střel- by, vyběhl ven a křikem přivolal sousedy. Za krátko byl dům obklopen rozčileným davem a nescházel mnoho, že byl by Hlavatý lidem citelně ztrestán. Roz- čilené ženy pobízely muže, aby Hlavatého lynchovali, ale v kritickém okamžiku přišla policie a zatkla jej Hlavatý na stanici prohlásil, že trpce lituje činu, kte- rého se dopustil. Dle íčení sousedů bylo manželské štěstí v rodině Hlavatých stále zkalené a sice žárli- vostí muže. Hlavatý jest prudké »ovahy a revolver nosil stále po ruce. Již před osmi roky musil se zod- povídati z vražedného útoku na ženu a jeho štěstím tehdy bylo, že mu žena odpustila. Hlavatý stále ženu podezříval a mučil ji výčitkami, ač byla velice po- rádnou a hodnou ženou. Manželé Hlavatých mají 7 dětí a žena jest 47 roků stará. Manžel jest rodem z Kralovic v plzeňském kraji a v Americe dlí již mnoho roků.

= Rodinná truchlohra. Ke zvláštnímu souboji mezi manželi došlo minulého týdne v chodbě domu číslo 46 v Brooklyně. Při tom byla paní Jessie Hop- kinsová na místě zastřelena, kdežto její manžel 53letý rytec Hopkins vyvázi s lehkým poraněním na levé ruce. Hopkins odepral se na to na policejní stanici, kde mu byla rána obvázána, načež byl uvěz- něn. Manželé před šesti týdny se rozešli a Hopkins, který během let nastřádal si slušné jmění, zařídilsi malý obchod. Hopkinsovi měli jednoho syna, který, když se rodiče rozešli, setrval u matky. Mezi man- želi bývaly sváry ve finančních záležitostech na den- ním pořádku. Proslýchá se, že Hopkins byl spořivý muž a jeho manželka často prý si stěžovala jeho sestře, že manžel ji svou lakotou utrápí. Dům, ve kterém manželé bydleli, byl jejich majetkem a mimo to měli pozemky na Hudsonu a v bance mají ulo- žený větší obnos peněg. K roztržce mezi manželi do- šlo, když Hopkins požadoval, aby se syn z domu vystěhoval a zařídil si vlastní domácnost. Na to paní Hopkinsová opustila manžela a najala si se synem byt v Johnsonově ul. Minulého týdne, když paní Bruynová byla u švakrové na návštěvě, zazněl, elek- trický zvonek, načež paní Hopkinsová odebrala se do předsíně, aby otevřela dvéře. Hned na to zaslechla švakrová několik výstřelů a když přiběhla do před- síně, spatřila bratra Hopkinsa, jak s revolverem v ru ce, z kterého se ještě kouřilo, spěchal se schodů dolů

Její švakrová ležela se střelnou ranou v prsou bez- vládně na podlaze a v pravé ruce svírala ještě revol- ver. Mezitím odebral se Hopkins na policejní stanici kde stražníku ukázal zkrvácenou ruku a žádal o lé- kařskou pomoc. Na otázku, jak k poranění přišel odpověděl lhostejně: „Moje manželka mne postřelila načež v sebeobraně jsem na ni několikráte střelil; myslím, že není těžce raněna“. Na to byla do bytu pani Hopkinsonové odeslána ambulance, ale lékař nemohl dělati nic jiného, nežli konstatovati, že jest paní Hopkinsonová již mrtva = Krádeže na italských drahách. Jak již dříve bylo oznámeno, ztratila se vévodkyni z Askosu, choti nového španělského vyslance, sídlícího na papežském dvoře, na cestě z Petrohradu do Říma mezi Lui- nem a Novarou zavazadla s klenoty. Na kufříku, do něhož byla skřínka s drahocennými předměty vlo- žena, nebylo pozorovati žádného poškození, zvláště zámek nebyl ani dost málo porušen. Avšak tato krá dež jest toliko jediným článkem nekonečného řetězu zločinů, na něž sí cestující v Italii stále stěžují. V poslední době před všeobecným sestátněním drah dohodly se železniční podniky, že pomocí tajných agentů provedeu přísný dohled nad personálem svých podniků. Nicméně na stopu lupičů se dosud nepřišlo a přítrž jejich řádění nebyla učiněna. Železniční lu- píči nevěnují pozornost toliko zavazadlům cestujících, nýbrž i poštovním zásilkám a jiným předmětům dra- hami dopravovaným. Zjistilo se, že se krádeže děj

všeobecně, na veškerých stanicích pro příjezd i od- jezd cestujícího obecenstva určených, ba i v jezdících vlacích... A mizejí netoliko zavazadla, kufříky a jiné věci, nýbrž pachatelé dovedou otevírati kufříky, aniž by se to pozorovati dalo na předmětech samých. Statistika krádeží, spáchaných za dobu posledních tří roků na italských drahách, vykazuje neobyčejně značné číslice a z lupičů ani jediný nebyl dosud zatčen. Italské listy varují obecenstvo, aby na ital- ských drahách chovalo svá zavazadla vždy před očima a aby jich nesvěřovalo nikdy osobám třetím v uschování. = Spavost zvláštního druhu nemocí. Pan Georges Calmaut, menší soukromník z Rue Saint-Jacques v Paříži, človíček s celým světem v nejvyšší shodě žijící a se vším spokojený, seznámil se při jedné z procházek, jež každodenně podniká, s elegantním a nadmíru roztomilým mužem, jenž se mu představil jakožto lékař. Pánové setkávali se od počátku své známosti vždy v určitou hodinu na promenádě a po- hovořili si velmi důvěrně o různých časových otáz- kách. Mladý elegán velmi často rozmlouval o svých pacientech a jejich nemocech, což jinak není u lé- kaře pranic nového ani neobyčejného. Jednoho dne postěžoval si lékaři pan Georges Calmaut na svoji tvrdošijnou chorobu. Lékař zavedl jej do postran- ního stromořadí bouloguského lesíka, vyzval jej, aby se posadil na jednu z laviček, podrobil jej důkladné prohlídce a konečně poznamenal: »Zdá se mně, pří- teli, že trpíte spavostí.« Soukromník se nemálo po- děsil, když uslyšel smysl diagnosy lékařovy a prosil za další radu a odpomoc. »Přeje vám štěstí,« ko- nejšil jej mladý pracovník na roli trpícího lidstva.

»Přicházím právě od jednoho z nemocných, stíže- ného spavostí a mám s sebou potřebný lék.« Při těch slovech podal lékař churavícímu soukromníku malou lahvičku, k níž si pacient přivoněl. Za nedlouho však upadl jako by smyslů zbaven — do hlubokého spánku a nevzbudil se ani, když mu jeho upřímný přítel sáhl do spodní kapsy kabátu a vylovil od- tamtud tašku s hotovostí, již tvořila suma 4000 fr. »Spavostí« postižený soukromník oznámil sice pří- hodu policii, ale »odborník«, jenž se obíral léčením tohoto »neduhu«, nebyl dosud nalezen. Snad provádí svou léčební methodu opět jinde. = Olympické poštovní známky, o kterých jsme svého času podali zprávu, jsou určeny ke krytí vý- loh za tak zvané olympické závody, jež se budou příštího jara konati v starobylém stadiu, aby obohatily státní pokladnici a několik povolaných o několik millionů franků. Řecká vláda dovede počítati s lidskou mali cherností a proto objednala u jisté anglické firmy 27,340 000 kusů známek různých hodnot, počínaje od jednoho lepta do pěti drachem. Tak zásobí fila telisty celého světa, ale ne všemi hodnotami, nebor na př. třicetileptových známek objednala jen 200.000 kusů a tři- a pětidrachmových po 20.000 kusech. Tím dala spekulaci možnost využitkovati příležitosti té k velkému výdělku na újmu sběratelů. Není totiž po- chybnosti, že některý syndikát největší čásť těchto známek odkoupí a zvýší potom nesmírně jejich cenu, jak se stalo s některými známkami americké výstavy. Za všecky známky zaplatí vláda 34.000 franků a vy- dělá 3,125.000 drachem. Aby je rozprodala, ponechá je celý rok v oběhu a rozprodají-li se dříve, objedna nové. Již z toho vysvítá, že celý podnik jest čistě výdělkářský, neboť známky ty mohly by míti pro

»Delegáti, myslím«. »Kdo učinil delegáty?«

»Myslím, že byli voleni neb jmenováni neb něeo podobného.« »A kdo je volil ?« »To se rozumí, že lid je volil.« »Jen jej nazývejte prostými občany«, řekl soudce. »Mně se líbí ten váš výraz. Ti tedy jsou to, odkud zákon pochází, jak vidíte. Neboť oni volili delegáty, kteří utvořili konstituci, jež se postarala o soudy. Zde máte ono ústrojí. To jsou ruce, do nichž prostí občané složili svůj zákon. Tak vidíte nejlépe, když lynchují, že berou pouze zpět, co kdysi dali. Ale nyní vezmeme ony vaše dva připady, o nichž vy pravíte, že jsou v zásadě stejné. Já myslím, že nejsou. Neboť tam na Jihu vezmou černocha ze žaláře, kde čeká, aby byl náležitě oběšen. Jih si nikdy nesté- žoval, že by ho zákon pustil. Ale tady ve Wyomingu pouští zákon naše dobytčí zloděje již po dva roky. Jsme na tom velmi špatně a snažíme se, polepšiti si to trochu zatím než k nám dojde civilisace. Pro nynějšek ležíme z jejími mezemi. Soudy, či spíše porotci, do jejichž rukou jsme vložilí zákon, neprovádějí zákon. Jsou to vysílené ruce, či spíše padělané ruce, udělané pouze na oko, v nichž není života, nedovedou chopiti to, co mají chopiti. Nemohou zadržeti dobytčího zloděje. A tak, když to vidí vaši prostí občané a vidí, že vložili spravedlnost do mrtvé ruky, musí vzíti spravedlnosť zpět do svých rukou, kde bývala kdysi na počátku všech věcí. Nazvete to pri- mitivním, chcete-li. Ale daleko to není posměch ze zákona, jest to utvrzení jeho — základní utvrzení sa- mosprávy člověka, na němž jest založena všecka naše

kdybych byl zůstal stranou a nechal vraždu provésti ? Ne- poslechnouti výstrahy bylo správným; a já doufám, že teď již pochopujete, že týž čin má tak různé barvy dobra neb zla jako duha, dle ovzduší, v němž byl pro- veden. A není to jisté říci o komkoliv: »On konal zlo, aby vzešlo dobro.« Byla předně ona věc, již vykonal, zlem? To jest otázka. Promiňte mi, že se táži po vašem mínění. Jest to věc, jíž by novellista neměl se nadíti do svého čtenáře, a vrátíme se ihned k soudci Henrymu a jeho úvahám o lynchování. Byl si dobře toho vědom, má-li se vůbec dotknouti tohoto předmětu vůči divce novoanglické, že ji nemůže odbýti pouze povrchně a planými formulemi; ne alespoň, hodlá-li vykonati něco dobrého. Byla přiliš intelligentní a on se snažil opravdu, aby vykonal dobro. Pro ni samu chtěl, aby dívčina věrná láska plynula hladce a ještě více si toho přál pro svého Virgiňana. »Já jsem ho sám poslal na tu záležitosť«, uvažoval soudce jaksi v nesnázích. »Jsem částečně zodpovědný za to lynchování. Přivodílo mu to již velké neštěstí smrtí Stevovou. Jestli to té divce vleze do hlavy, ona by — bo- žínku!« přerušil se soudce, »je to mrzutá věc!« A vzdychl. Neboť jako to vědí všichni lidé, věděl i on, že mnohé věci na světě se mají vykonati mlčky a mluviti o nich, že je chybou. Když však bylo po škole a dívka odešla do svého domku, uvedl si tento předmět v mysli úplně do pořádku a zaklepal na její dveře, hotov, jak to řekl, obětovati svůj charakter v záležitosti věrné lásky. »Nu«, řekl, přistupuje přímo k jádru, »přihodily se jakési temné věci«. A když ona na to neodvětila, po- -Viraiňan“ 413 —