Románová přilcha

„Národních Listů“ k číslu 314. ze dne 14. listopadu 1905

Různé zprávy

Sensační novinka. Právé vyšlo.

Jak skončila světová firma „Footit Chocolat- K vynikajícímu londýnskému lékaři dostavil se kdysi starší pán uhlazeného vzezření i mravu a stě- žoval si na svou chorobu. Uváděl, že trpí značnou trudnomyslností, že se mu srdce neustále svírá ja- kýmsi neznámým bolem a že jest mu pořáde do hořkého pláče. K otázkám lékařovým uváděl, že do- cílil ve svém působení značných úspěchů, že jest chotěm spanilomyslné ženy a značným boháčem. Lékař poznamenal, že jest pacient přepracován a že trudnomyslnost jest výsledným stavem přervaných čivů. Gentleman prosil lékaře o radu, co má počít. aby zase nabyl jaré mysli. Zkušený lékař usmál se a těšil pacienta, aby si nezoufal. »Hlavní věcí jest, pravil za chvíli, »abyste si hleděl zábavy a z hlavy pustil starosti svého zaměstnání. »A jak to zařídit, pane?« zněla otázka. »Zcela jednoduše,« radil lékař: »Zajděte do di vadla. Herec Garrick vystupuje ve frašce, při které se chechtá celý Londýn. K poválení švanda. Zajděte tam. Zdraví lidé smíchy stůňou, nemocní nabyli zdraví.« »Je to vaše nejlepší rada, pane?« tázal se pře- kvapeně gentleman. »Ovšem, neznám lepší,« potvrzoval lékař. »Pak ovšem nevím, co počíti,« pronášel truchli vým hlasem gentleman, »neboť dovoluji se předsta víti: jsem herec Garrick ...« Historka poněkud staršího střihu oživla ve v řejnosti při zprávě o osudu jednoho z nejznameni tějších a ve světě nejznámějších cirkusových šašků Henryho Footita. Po dvě desítiletí býval Footit čle- nem proslulého závodu Nouveau Cirque v Paříži, po dvě desítiletí smáli se lidé jeho groteskním nápa- dům a šlehavému vtipu, po dvě desítiletí léčil lidi z trudnomyslnosti a zádumčivé povahy... a za dva- cet roků odvedli jej, muže ve strakatém županu, člo- víčka s pomoučeným obličejem, do ústavu choromysl- ných jako nevyléčitelného šílence.

Svého času, před léty, posílali pařížští lékaři své pacienty do cirku, v jehož menáži pohyboval se šašek Footit se svým nerozlučným společníkem Cho- colatem. Byli to výteční přátelé, znamenitě sehraní umělci. Jako mají šaškové své vyškolené psíky, opi- čky a husy, měl Footit svého Chocolata Chlapíka, jenž pohybem, chůzí, mávnutím ruky, upadnutím skokem — rozesmál i nejzarputilejšího nepřítele žertu. Byla to dvojice populárních lidiček, jež si Pa- říž přivlastnila, na něž byla hrdou, jimiž se vyná- šela a na něž vodila se dívat cizince... Ta stará, bývalá Paříž. Footit začal kariéru života v Londýně. Z po- čátku prováděl kousky s koníkem. Produkce nadmíru oblíbené. Šašek došel za krátký čas v londýnské veřejnosti značné obliby, stal se miláčkem obecen- stva a chladní synové Albionu rozehřívali se elek- trickými šlehy jeho vtipu i rozmaru. Ale závistiví kollegové, kteří nepřáli mu opojení z potlesku, zlá- kali jej ve slabé chvíli do hazardní hry, ke které se nikdy nedal dlouho pobízet a opili jej vínem. A Footit ve hře prohrál svého koníka, svého průvodce a společníka, jenž byl zdrojem jeho životních příjmů .. . Bez koníka stal se v Londýně nemož- ným. Vyplnilo se přání závistivých soupeřů a Footit jednoho dne putoval z Londýna do Paříže.

Na cestě seznámil se s chlapíkem, do něhož se přímo zamiloval. S titěrnou figurkou pružných po hybů, mužíkem sršícího ostrovtipu, bizarrní duší. jak si ji představuje cirkusové podsvětí »Chceš jít se mnou, brachu, světem ? Chceš m nahradit společníka, jejž jsem prohrál v kartách. chceš být můj? A Chocolat s Footitem podali si pravice, stiskl si je mužně a od té doby stali se kamarády. A zá- roveň na dvacet roků byli představiteli hlavního čísla zábavního pořadu světového cirku. »Bravo, Footit, bravo, Chocolat, bravissimo !e Do Paříže cestuje se jedině za účelem zábavy A firma Footit a Chocolat nabyla takového jména. takové slávy a ozvuku, že stalo se okřídleným pří- slovím: »Nevidět Footita a Chocolata — znamená ne- vidět Paříž.« To bylo před dvaceti lety a potrvalo až do ne- dávna. Za dvacet roků sešedivěl Footit a do zátiší jeho života zahoukala ostrá Melusina osudu. Jednou na procházce klesla žena jeho Madléna, kterou přím zbožňoval, mrtva k zemi Odnášeli ji za tři dny z domu na marách, jež obklopoval průvod devíti dětí. Jedno, nejmladší, nesl na rukou žalem zlomený otec rodiny, člověk, jenž v manéži dovedl rozchechtat svět k slzám... A tomu muži za truhlou, v níž ulo- žen byl největší z jeho světských pokladů, leskly se také proudy slz ..

»Bravo Footit... bravo, bravissimo ...« Od té doby vystoupil šašek v cirku ještě jen ně- kolikráte... Jednoho večera po produkci náhle zmi- zel a k ránu našli jej klečet na hřbitově, nad hrobem nedávno čerstvou prstí zasypaným. Plakal a naříkal. Volal svou Madlénu a hořce štkal. A když jej ráno dopravili domů, poznali, že mluví zmateně. Nepoznával své děti a volal jen Madlénu. Pak si nabrousil nůž a nejmladšímu z dítek podřezati chtěl hrdlo . Zatím nastala změna v osobě ředitele cirkového závodu, jenž staré umělce nahražoval mladšími si- lami. Footit dostal výpověď. A poněvadž neštěstí ne- příchází nikdy samo, nečinilo ani s Footitem výminku. Jako blesk roznesla se Paříží zpráva, že pojednou náhle zemře! Chocolat .. Footit ztratil všechno, přišel o ženu, o přítel i o gáži. Stal se zoufalcem. Ztratil obecenstvo, ztratil všechnu přízeň, ztratil rozum A v círku pařížském navždy oněmělo volání »Bravo, Footit, bravo, Chocolat, bravo ... bravis- simo ...« Rozešel se otec s rodinou, manžel se ženou přítel s přítelem. A to byly konce konců světové firmy »Footit Chocolat«

Od Rud. Frimla v krátké době vyjde: *Op. 14. Nové „Písně Závišovy“ (Červinka) 1. Vyznání . . . K 1.50. 2. Jindy a dnes . . . . . K 1.50. 3. Churavím . . . . . K 1.50. *Op. 15. Písně o lichých slibech (Hašler) 1. Kopejte hrobaři . . . . K 1.50. 2. Věneček . . K 1.50. 3. Proč bych plakal . . . K 1.50. **Op. 16. Ukolébavka (Hašler) . . K 1.50. **Op. 17. Romance. Pro housle s prův. orch. Op. 18. Valse silhouette. Pro housle s prů- vodem orchestru *Op. 19. Zastaveničko. Pro zpěv a klaví K 1.50 „Pojď, ó pojď!“ Chanson. . . . . K 1.50. * Provedeny byly s pronikavým úspěchem v kon- certě Fr. Ondříčka. ** Provedeny budou ve filharm. koncertě v Plo- dinové burse dne 26. t. m. Pro houslisty přímo epochální novinka. Da Capo jisté. Hudební závod Mojmír Urbánek v Praze, Jungmannova tř. č. 14. Hlávkův 24742 palác.

sebe tuto myšlenku zpět do dnů, kdy jej ještě neviděla Stalo-li se to kdy, ať ona o tom neví. Potom jako krutá odměna za jeho poctivost a za to, že se postavil nepokrytě před její matkou, užívaly dopisy z Benningtonu jeho samotných slov jako zbraně proti němu. Její sestra citovala z toho. »On praví s patrnou pýchou,« psala Sara, »že nikdy nevraždil pro zábavu nebo ze zisku. To jsou jeho věrná slova a můžeš si předsta- viti, jaký strašlivý účinek měla na matku. Gratulují ti, má milá, že jsi si vybrala tak svědomitého ochránce.« Takto byla schopna psáti její starší sestra; a do- pisy méné blízkých příbuzných činily narážky na týž před- mět. Tím byla dohnána osvojiti si tento kus vědomosti. dotírající se k ní. A přece tyto přihody se staly, než jej poznala. Byly vzdálené, bez podrobnějšího rozboru neb souvislosti. Tenkráte byl o málo více než pouhým ho- chem. Není pochyby, že se to stalo, aby zachránil svoj vlastní život. A tak snášela ránu svého objevu tím lehčeji, že sestřin tón ji dráždil, aby bránila svého pa- stevce. Ale ted! Sama ve svém pokojíku vstala o půlnoci ze svého bezsenného lůžka a rozsvítivši svičku, stála před jeho fotografií. »Je to dobrá tvář,« řekla tehdy její prateta, když ji chvíli pozorovala. A tato slova tanula jí nyní na mysli. Zde stála jeho podoba v plné výšce, jí před očima: ostruhy na botách, otřásněné kožené čaparrery, svinuté lasso v ruce, bambitka po boku, hrubá flanelová košile, šerpa zavázaná kolem krku — a potom ony vážné oči, hledící na ni. Chvěla se, když se s nimi setkala i takto. Dovedla si do nich vmysliti život. Zdálo se jí, že cítí,

hor, v němž proudila hojnost vod a jenž oplýval zvěří a přirozenou pastvou, vkrádali se kočovní a nedůvěřiví obyvatelé. Tito si časem vystavěli chýše, oženili se, plo- dili děti a počali o sobě mluviti jako o »Poctivých osad- nících z Jacksonova doupěte«. Jest to vhodný názeva není pochyby, že dnes jest mnohem správnější než bý- val kdysi. Do těchto míst zmizely stopy kopyt. Tehdy tam ještě nestálo mnoho chýší, ale neznámý jezdec na koni věděl dobře, že zde nalezne ochrany a bude vítán mezi zločinci svého rázu. Zákon a řád snad uhodne správně jeho jméno, ale nebude žádných kroků pro nedostatek důkazů; a on, ať je to kdokoliv, počká, až se ztiší hněv lidové spravedlnosti, jenž pronásledoval jej i jeho bratry zloděje. Potom, prozkoumav ponenáhlu opatrně svou cestu, ukáže se opět. A šířila se pověst krajem, právě tak tajemně, jako on zmizel. Zdálo se, že nebylo slyšeti jedinký jazyk, který by první vyprávěl tuto novinku; zvěst tu byla jednoho dne, jsouc příčinou šeptaných zkušeností. Na Mizící říčce i na Medvědí říčce a všade jinde daleko široko, dřive ještě než lidé mluvili, zdá se, že již věděli potají, že Steve, Ed a Krátký se již nikdy neukáží. Jezdci se po- tkávali na cestě a zauzdili, aby porokovali o této události a vztahu jejím k dobytčímu chovu. V městských hostin- cích táhli lidé jeden druhého stranou a hučeli o tom v koutku. Tak to došlo až ke sluchu Molly Woodovy, z po- čátku v zahalené a nevinné podobě. Připojil se k ní soused, když si sama vyjela. »Dobré jitro,« řekl. »Necitite se tu osamělá?« A když mu lehce odvětila, pokračoval, míně to dobře: „Vurgiňan.- 405 —