V Praze, v pátek dne 15. listopadu.

K číslu 316. čislo v Praze za 2h a na venkově za 4

Na »Národní Listye ranní a odpolední předplácí se v Praze v administraci na měsíc 2 K — h ve filiálkách na měsíc 2 K 30h Poštou: na měsíc 3 K 20h s dvojí zásilkou na měsíc 3 K 80h

NARUDNÍ

STi Předplacení a inseráty přijímá administrace v Marianské ulici, číslo 3. Tam je též redakce a expedice.

Telefonické zprávy „Nár. Listů.

Björnson o Maďarech.

Z Vídně, 15. listopadu. Björnson uve- řejňuje v „N. F. P.“ stať nadepsanou: „Nej- větší průmysl maďarský“, kterýmžto průmyslem míní slavný norský spisovatel pomaďaršťo- vání Slovanů, Rumunů a Němcův zemích koruny svatoštěpánské. Praví ve svém přípise: „Maďaři ve vlastní zemi své jsou v menšině. Plodnost jejich není zvláště velikou, sám bůh ví proč. Proto musí býti Ma- daři vyráběni. Tu máme největší prů- mysluherský, ale ovšem po svém způsobu největší na světě. Maďaři mají Chorvaty, Srby, Slováky, Rusiny, Rumuny a Němce nejen tělem, ale i duší. Všechen státní majetek patří Velko- maďarům, všechny úřady rovněž. Jenom oni sami dávají státu zákony, oni sami stát spravují a domýšlejí se, že jenom oni mají v zemi veškeré právo; proto jest údělem ostatních pronásledování a věznění, k čemuž musí pomáhati falešní svědkové a fa- lešné rozsudky. Jenom peněžité pokuty jsou pravé, neboť ty dostávají oni sami. B jörnson vykládá potom pravou povahu události v Černové a vysvětluje, kterak Maďaři každé samostatné hnutí nemaďarský ch národností pronásledují jako pan- slavismus a pangermanismus a na konec se zabývá volební opravou a zakončuje svoji stať: Všichni jsme napjati, jako při do- stizích, sázíme se: většina z nás na slovo krá- lovo, že volební reforma v Uhrách poskytne hla- sovací právo všem národům jako Velko- maďarům, ovšem jen rovné a všeobecné práve hlasovací, ale mnozí z nás sázejí se také na Velkomaďary, na jejich schopnost mlu- viti vlastenecky. — Björnson dovozuje, že ve vlasteneckých Uhrách platí jenom velkomaďar- ství a táže se, zdali zanikne největší průmysl uherský v prachu a větru, či z anikne slov. královské?

Chorvatská obstrukce v uherském sněmu. Z Vídně, 15. listopadu. »N. Fr. Pressee sděluje se, že Chorvaté chtějí pokra- čovati ve své obstrukci proti cel- nímu tarifu také v podrobné debatě. Bude prý učiněn pokus zabrániti každému »zneužití svobody slova« v ten způsob, že jednací řád bude prováděn co nejpřísněji. Kdyby však to nezpomohlo ke zdolání chorvatské obstrukce, vláda sáhne ke zostření jedna- cího řádu. Strana neodvislosti se sice tako- vému opatření dosud vzpírá, vláda však k nutnosti sněmování přihlížejíc nehodlá se dlouho dívati na obstrukci Chorvatů, a bude-l třeba, užije krajních prostředků v době nej- bližší.

Markov proti „krupařské politice“. Z Vídně, 15. listopadu. Ruský poslanec dr. Markov zaslal redakci „N. F. P.“ líst, ve kte- rém praví, že nekřičel na ministra Prášik a ve schůzi úterní, nýbrž že volal toliko „Fujl“, kteréž adresováno bylo rakouské kru pař- ské politice a rádcům rakouské po- litiky, kteří při nynějším vyrovnání, poškozu- jícím silně Slovanstvo rakouské a podporujícím uherskou státní myšlenku, činí jednotlivým stranám koncese. Zemský sněm pro Bosnu a Hercegovinu. Z Vídně, 15. listopadu. „N. W. Tbttu.- telegrafuje se ze Sarajeva, že orgán arei biskupa dra. Stadlera „Hrvat sík Dnevnik“ sděluje z Vídnlě, že spo lečný ministr financí při svém posled- ním slyšení dne 9. t. m. referoval o své po- slední inspekční cestě v zemích okupovaných, při čemž dostala se na přetřes též otázka z ří- zení sněmu pro země ty. Všechny průpravné práce co nejhorlivě se již provádějí, takže v nejbližší době sejde se konference všech stavů, aby o ní po- rokovala.

Telegrafické zprávy. Z úřadního věstníku. Z Vídně, 15. listopadu. (K. k.) „Wiener Zeitung“ oznamuje: Ministr kultu a vyučování přeložil profe- sora německé státní školy průmyslové v Plzni, dra. Alfreda, Rascheka, na státní školu průmyslovou do Lince. Ohlas zucliu mezi italskými studenty. Z Terstu, 14. listopadu. (K. k.) Dnes večer shro- máždilo se na náměsti Goldonském před redakcí „Piccola“, kde byly v transparentech umístěny te- legramy o událostech na štyrsko-hradecké universitě, asi 300 osob, které se chovaly úplně klidně a bez ja- kýchkoli projevů se rozešly. O 9. hodině večer shro- máždilo se pak asi 50 výrostků u kavárny „Chiozza“, táhli pak, následováni jinými mladíky a zvědavci, kor- sem a dříve, nežli došli k Velkému náměstí, byli policií rozptýleni. Pro neuposlechnutí stráže bylo ně- kolik osob zatčeno, rovněž pro vměšování se do úřadního výkonu, celkem 19 osob. Všichni zatknutí byli po výslechu na policejním ředitelství opětně propuštěni. Velovyslanec Constans Hieodstoupí. Z Paříže, 14. listopadu. (K. k.) Jak se prohlašuje v „Messidoru“ se strany velevyslanci Constansovi blízké, jest naprosto bezdůvodnou zpráva listů, že Constans se hodlá vzdáti svého místa. Události v Marokku. Z Tangeru, 14. listopadu. (K. k.) (Reuter) Ve zdejší mešitě byi předčítán list sultá na Ab- dula Aziza, při čemž bylo vypáleno na po- zdrav 21 ran. V listě se praví, že ačkoliv Udžda a Cassablanka jscu ještě v rukou francouzských, činí se již opatření k obnově spořádaných poměrů. Sultán vyslal do okolí Cássablankya Mogadoru mehaly, aby tamější kmeny donutil k zas stavení bojů. Pokoj v zemi ze bude o pěí brzy obnoven Při zahájení ruské říšské rady. Z Petrohradu, 14. listopadu. (K. k.) Před opětným zahájením říšské rady konal metropolita

FEUILLETON Rudolf Innemann. Z kapitol o osudech herců a herectví u nás. Čekali jsme to všichni již dlouho, déle než půl roku; ba hned od toho dne, kdy Rudolf Innemann nastoupil dovolenou a vzdálil se po- savadní aktivní své činnosti v souboru činohry Národního divadla, hned tehdy bylo zřejmo, že nastanou tyhle konce. A přece, když v nedáv- ných dnech roznesla se po divadle a z něho do veřejnosti zpráva, že za Innemannem zavřely se nadobro dvéře nejchmurnější, dvéře nemoc- nice pro — duševně choré, kdo se tu nezachvěl, kým nezalomcovala bolest smutku a úzkosti ? Je zvláštní účinnost této tragiky hereckých konců. Jakoby to všecko bylo bolestivější, ja- koby ta bolest byla všeobecnější, jakoby tou mnohostí soucitných byla pronikavější. Alespon vím z nejednoho pozorování, že osudy herecké vrhají daleko intensivnější reflexy do veřejného zájmu, než cokoli jiné, byť i více mělo na in- teres veřejnosti nároku. Tím spíše ovšem od- chody herců se scény života, ať již jsou za okolností jakýchkoli. Je to ovšem tak přirozeno, že věru netřeba se nad tím pozastavovati, ani udiveně ani nedůvěřivě. Sama podstata věci nese to jako nezbytný důsledek. Herectví jev nepotlačitelné a nikterak nepřirozené touze po uznání příliš odkázáno na přítomnost; a v tom je ovšem v nevýhodé, protože přítomnost není vždycky spravedliva, protože přítomnost není vždycky dost prosta ohledů a zaujatosti, ať ze zvyklosti, ať z nevyhnutelné subjektivnosti ná- lady a dojmu, a tím už strannickosti. Herecké umění, byť i sebe více nervů stálo a byť bylo v něm sebe více bytosti umělcovy, dává se všecko jen pro chvili.

Obecenstvo jako celek, jako dav, přijímá i jeho nejnádhernější záření jen jako chvilko- vou hru světel, uspořádanou pro několik okamžiků zábavy vlastní své svrchovanosti. Snad je i vděčno na chvíli, není-li právě přiliš lhostejno nebo ji- nými popudy z vnějška více zaujato, ale jeho opravdový styk s herectvím jako herectvím. s hercem jako umělcem, jako tvořitelem jaké- hosi krásna, přestává právě v tom okamžiku, kdy v divadelní garderobě dopnou se poslední knofličky rukavic. To je dojista zvláštní stav, nespravedlivý a neodpovídající ceně hereckého umění, ba pro ně i pokořující. Ale skutečnost, která má pro sebe vysvětlení, jež je i omluvou: tradici, staletou zvyklost, právo své moci, ta skutečnost není dost jemnocítná ani ochotná pro podobné rozvahy. Je již jednou taková, a nutno s tím počítat. A herci také s tím počítají. Pro- tože nemá pro herce věnců budoucnost — ne- boť i nejslavnější pověst herecká oč dochová budoucnosti víc, než prázdný zvuk jména, bez dokladů zaniklé tvůrčí mohoucnosti, bez ozvěny uměleckého díla hercova — sama lidská pod- stata jeho sesílila v něm touhu po věncích pří- tomnosti. A tím už i větší zájem o zosobnění té současnosti, o obecenstvo divadelních večerů,

tím už i v logickém postupu myšlének i nálad intimnější vztahy, intensivnější soužití, slovem těsné sepjetí hlediště s jevištěm, herce s obe- censtvem. Doba a zvyk svazky jen utuží. A je na konec nesnadno někdy rozeznávati, na které straně jsou toho intimního pavučí počáteční uzlíčky. Je nesnadno rozpoznati, kdo by při vší skutečné vnitřní lhostejnosti tíže nesl zpřetrhání těch neviditelných nitek vnějších srdečných spo- jení. Poměr herce a obecenstva je z nejzajíma- vějších a nejpodivnějších, a jeho psychologie leckdy proti všem pravidlům, a také jeho mo- rálka. Ale tím je i vysvětlitelno, že tak široké jsou kruhy zvlněného zájmu o každý bolestný výkřik hereckých osudů. A upřímně řečeno a bez falešné sentimentality: na konci všech konců hereckého osudu je vždycky bolest. To už je jednou rubem všeho vnějšku té slávy a těch okázalostí. A tomu nutno se nevyhýbati. Došlo tedy i na Innemanna. Odešel ze ži- vota vlastně již dřive, dokud ještě neumřel; již tehdy život jeho byl ukončen, dílo jeho do- děláno. Duše jeho již nebylo. Je to z nejzou- falejších konců života; a přece až příliš častý v kruzích hereckých. Jen novináři ještě sdilejí s nimi toto kruté určení v té přemíře. Je v tom strašlivá tragika, hlubší, než na první postřeh se zdá. Třeba se jen zamysliti! A došlo tedy i na Innemanna.

Nebylo pompy a slavnostního vzruchu, když naposledy vystoupil na scéně. Národního divadla, nebylo věnců ani lichotných loučení; nebylo okázalosti novinářských článků a na je- višti a ve hledišti nebylo lítostného pohnutí. A přece tento odchod se scény byl do duše pohnutlivý, z něho bylo smutno opravdu a hlu- boce. A stejně vzpomínáli-li jste odcházejícího člověka jako uvědomili-li jste si odchod umělce. Neboť Innemann byl umělcem. U nás, zdá se mi, je mnoho falešného v nazírání na herecké umění. V celém jeho projevu: v prostřed- cích, v obsahu i ve výsledním dojmu. A zvláště: přehodnocujeme hodnoty na jedné straně, aby- chom přezírali jinde. Když jsem před časem psal ve zběžném jubilejním článku o hereckém umění paní Ludmily Danzerové, naznačil jsem to již. Myslím, že není dost ujasnění v základ- ních pojmech — dost podivno! — protože se tuze snadno dáváme zmýlit podstatností role, vniternou plností a markantností postavy bás- nikovy ve prospěch tvoření hercova, kdežto leckdy právě zase skutečnou tvůrčí práci here- ckou znevažujíce povrchně přijímáme umělecký výkon jako samozřejmý, snadno a mimovolně