Rttonlus Bohošlužbů. Předseda AkImov prones pak řeč, ve které navrhl, provolati slávu carovi, jenž se sebeobětavostí a z celé duše se snaží, zlep- šiti státní pořádek rutké carské říše jakož i obnoviti pořádek v zemi. Slova předsedajícího byla přijata provoláním slávy carovi. Otázka italské universily. Z Vídně, 15. listopadu. (K. k.) Dle jisté parla- mentní korespondence prohlásil předseda ministerslva dr. svob. pán Beck na peradě s deputací ital- ských poslanců ve příčině otázky uni- versitní, že vláda co nejdříve bude se zabývati tcuto záležitostí, a zvláště otá zkou uz ná ni platnosti zkoušek, složených na uni- versitách v Italii. Večerní schůze italských studujících se usnesla vzhledem na to od dalších čemonstrací upustiti. Demonstrace byly by však ihned opět zahájeny, kdyby požadavky jejich nebyly co nejdříve splněny.

Americká krise.

Z Nového Yorku, 14. listopadu. (K. k.) Kanclén pokladu Cortelion varoval při dnešní poraděo situaci obchodu před ukvapenými a nedosta- tečně uváženými opatřeními k reformě oběhu peněz Tyto vývody považují se za významné, protože se soudí, že Cortelion tlumočil tím názor Rooseveltův

Denní zprávy. Ministerský předseda konejší. Jeden z předních „pokrokových politiků“ německých měl s ministerským předsedou baronem Beckem rozmluvu a použil příležitosti té, aby náčelníkovi nynější vlády známo učinil, že je valná čásť li- berálního voličstva německého znepokojena vstupem dvou křesťansko-sociálních předáků do ministerstva, obávajíc se, že bude nynější „ko- aliční vláda“ sledovati politiku co možná kon- servativní a zpátečnickou. Ministerský předseda odpověděl — jak „N. F. P.“ vypravuje — že byl nárok křesťansko-sociální strany na přimě- řené zastoupení v kabinetu ospravedlněn jejím rozhodnutím se pro rakousko-uherské vyrovnání, jakož i pro jiné velké státní důležitosti a doložil pak: „Nechci tvrdit, že nejnovější obrat dosa- vadní protivy a spory odklidí, ale soudím, že tyto protivy jemnější formy na se vezmou. Oba- vy svobodomyslného voličstva byly by opráv- něny jenom, kdyby se byl stal nějaký zásadn obrat ve vládní politice. Ale takovýto obrat se nestal a nestane již proto, že všichni členové ministerstva, také křesťanští sociálové, přesvěd- čeni jsou, že jednostranná, strannická vláda u nás není možna. Máme zase rozpoutati v parla- mentu bouře, jež by nás opět srazily do propasti obstrukce? Na to nikdo nepomýšlí.“... Dále připomenul bar. Beck, že je povšechný směr ka- binelu určeván osobou ministerského předsedy a prohlásil: „Já pak trvám neochvějně na zá- sadě, kterouž jsem opětně již prohlásil: na zá- sadě šetření rovného práva všech státních občanů bez rozdílu národnosti a víry.“ — Zajisté: pan ministerský předseda

prohlašuje tuto zásadu při kažďé vhodné příležt- tosti, avšak my máme v živé paměti, že byli „zásadně“ pro rovnoprávnost „všech stát- ních občanů“ všichni dosavadní ministerští předsedové rakouští, také ti, kteří nás pro naše úsilí o praktické prováděni této rovno- právnosti stíhali konfiskacemi, krutými pokuta- mi a dragonádami. Který pak náčelník vlády v Rakousku směl a mohl by prohlásiti, že je proti „rovnému právu všech státních obča- nů“? O theoretické uznání této zásady už ni- komu nejde, ale ovšem záleží — zvláště nám — na jejím výkladu a skutečném provádění. A tu je oprávněna jakási pochybnost, ať nedíme o dobré vůli, ale jistě o energii šéfa nynější vlády, neboť, co značí ten věčný, stále hlásaný strach, abychom nebyli opět sraženi do propasti obstrukce? Máme důvodné podezření, že je to strach před německou obstrukcí, čili uznání ně- meckého veta, neboť s naší strany a vůbec se strany neněmeckých národů není se přec obá- vati žádné obstrukce pro faktické provádění zá- sady rovného práva! A že se vláda německému teroru podává, ukazují co den téměř různá opa- tření na vládě závislých úřadů a také vlády samé. O těchto, zásadu rovnoprávnosti porušu- jících opatřeních a případech jsme, bohužel, nu- ceni pojednávati stále a stále a není zajiste třeba, abychom je znovu snad vypočítávali. Z nich ze všech je patrno, že se pan bar. Beck neobává obstrukce jenom snad pro případ ně- jakých v konfesionálním ohledu zpátečnických opatření, nýbrž také pro případy skutečného pro- vádění zásady o rovném právu všech státních občanů a národů a proto nechť se pan minister- ský předseda nediví, že jeho theoretické vyznán nás nezbavuje pochybností a obav o celkovém směru jeho politiky.

— Projev důvěry. Přísedící zemského vý boru posl. dr. Václav Škarda obdržel od odboru „Jednoty samosprávných úřadníků obecních okresních v království českém“ pro kraj tábor ský následující dopis: „Sněmem království če- ského přijat byl zákon, upravující hmotné i práv- ní poměry úřadníků obecních. Dlouholeté snahy došly částečného uspokojení. Jsme vědomi toho, čí zásluhou stalo se, že osnova zákona v tomto zasedání schválena byla. Uváživše toto, poklá- dáme za milou povinnost vzdáti Vám, slovutný pane, nelíčený a vřelý dík za veškerou nevšední péči a ochotu Vaší, s kterou jste se nást i našieh rodin ujal a celou záležitost úspěšně ke konci vedl. Vy račtež z vděčnosti naší vycítiti význam vykonané práce, za kterouž platí Vám naše upřímné „Zaplať bůh“! Prosíme, abyste tento projev důvěry a uznání vlídně přijati ráčil.“ — Čeština u zemského zoudu a u státního ná- vladnictví v Brně. Z Brna, 14. listopadu. Moravští Němci jsou opatrni: Nehläsají zásadu zavedení dvou národnostních statusů soudcovských, jak jej chtějí Němci v království. Dovadesát procent německých soudců muselo by totiž odejíti z Moravy, kdyby měli prokázáti rádnou znalost češtiny. Moravské

soudnictví dle toho také vypadá a přelíčení, které se před porotou brněnskou právě vede . rodinou Vajc- kornovou, jest novým dokladem strašlivých jazyko- vých poměrů u zemského soudu brněnského. Přelí- čení má býti úplně české. Obžalovaní a všichni svěd- kové a většinou i porotcové německy neumějí. Přes to předsedá líčení rada Heyberger, který mluví špatně česky a neví na příklad ani, jak se nejdůležitější čá- sti vozu jmenují česky, takže si pomáhá neustále ně- meckými slovy, jako „vyskočil na Kutschbock“, „také jedna Wagenbrücke byla od krve.“ K obecenstvu, sluhům atd. mluví pouze německy. Státní návladní bar. Gastheimb vůbec česky neumí a kdyko liv promluví, propuká obecenstvo ve smích. Proto obmezuje se na kratičké věty, jež vypadají takto: „Byla 'ste tam jít?“ „Kam 'ste vzal cestu?“ — Z zmínku stojí také, ze vstupenky do soudní síně jsou jenom německé.

— Starosta král. města Písku pan Karel Liuká mrtev. Tato smutná zvěst zajisté překvapí a zármuts kem naplní každého, kdo znal píseckého purkmistra pana Karla Lukáše, kdo viděl jeho mužný, statný zjev, kdo byl svědkem jeho energické, láskou k vlasti a rodné obci ovládané činnosti. Za poměrů velmi neutěšených, po období starousedlického zpátečni- ctví, povolán byl před lety Karel Lukáš na starosten ský stolec v Písku. Od té šťastné chvíle nastal ne- tušený obrat v rozvoji tohoto krásného jihočeského města. Jako muž praktický, svobodomyslný, plný síly a energie, podporován řadou osvícených spolu- občanů, zasáhl Karel Lukáš do všech odvětví měst- ské správy. Všade zračil se za krátko obecný pokrok i prospěch ať významu osvětového nebo hospodář- ského. Kdykoli šlo o dobro města a blaho poplatni- ctva nelitoval starosta Lukáš práce ani úsilí, jež často narazilo i na veliké překážky, Byl členem okr, výboru, předsedou místní školní rady, městské spo řitelny, kuratoria hudební školy, průmyslové škoiy pokračovací, obchodní školy chlapecké i dívčí, místo- předsedou kuratoria rolnické školy i lesnických uči- lišť, starostou jízdního „Sokola“, členem všech místs ních spolků vlasteneckých i dobročinných. Město

Písek ztrácí v něm starostu vzorného, hospodáře pečlivého a obětavého, zásluh nedoceněných, trva lých. Čest jeho památce! Pohřeb zesnulého konán bude zejtra v sobotu dne 16. listopadu t. r. o 3. hod. odpol. z domu smutku č. 127 v Hálkově ulici v Písku na místní hřbitov sv. Trojice. — Pohřeb. Dnes dopoledne konal se z kostela sv. Jiljí pohřeb ředitele litografie firmy A. Haase p. Jana Václava Rubeše, jehož úmrtí přátelům sděleno originálním oznámením spolu s podobiznou zesnulého. Pohřbu zúčastnili se zástupcové firmy. personál litografie A. Haase a mnoho přátel zesnu- lého. K rakvi položeno několik věnců a kytic. Tělesné ostatky p. Rubeše byly pochovány na olšanských hřbitovech. — Čisařská bledna Píše se nám z kruhů od- borných: Firma B. Vojth ve Vídni zaplavuje po delší dobu všechny obchody droguerní, lékárny, galanterní atd. v Čechách i na Moravě mletým boranem sod- natým (blednou, boraxem), jejž nabízí v krabicích pod jménem Kaiserborax (Císařská bledna). Pro če- ský obchod a české konsumenty jest přímo zahan- bující, že opovažuje se Vojth podávati svou blednu dle pravého rakouského vzoru s nápisy buď úplně

produkovaný. A přece je právě v takovém, ně- kdy i zdánlivě podřadném výkonu více nervů, více krve a více opravdové umělecké práce než v efektní a jasné creaci, za kterou mnohdy není nic více než routina, moda, prostá plachá virtuosita. A také v tom není ještě známka umě- lecké dokonalosti, uvede-li herec všechny postavy stejně dokonale na jeviště, snezvrhne-lie, jak dí divadelní jargon. Naopak. Stejně pre- cisně stavět jednu postavu vedle druhé může jen příliš střízlivá herecká potence; ale pak dojista ucitíte bržy, jak vane z jeviště chlad, necitite bytosti, nebije vám vstříc teplo života povahy, ale poznáváte mrtvá, byť formálně ho- tová a přesná schemata; ne-li už stereotypní zjevy čistě »herecké«, divadelní, vnější a tudíž i neumělecké tvorby. V tom všem jako i v ji- ném ledačems je, myslím, mnoho nejasna. Proto se nikde tak s laciným despektem a ne- věcně neužívá slova »épisodista«. I po Rudolfu Innemánnovi bylo tím slovem přečasto hozeno. Docela bezděčně, beze zlého úmyslu, ale také ne se zvláštním respektem. A přece znovu tvrdím, že se tím mnoho křivdilo uměl cl. Nechci tvrditi, že byl Innemann nějak zvláště mohutný a rozložitý herecký zjev, zvláště ostrá a výjimečná individualita. Ale z jeho herécké tvorby zůstalo velmi mnoho, co byloa zůstane dokladem jeho skutečného umění. Jeho postávy, zvláště některé, byly nejen životu věrně odpozorovány a s nevšedním smyslem cha- rakterisačním napodobeny, ale přímo životem naplněny a protepleny. Jejich účinnost nebyla jen v dokonalé a připadné masce nebo v gestu a v držení těla, nebo v řeči, ale právě v onom

zvláštním životodárném světle, kterým Innemann dovedl některé postavy svého hereckého tvořen prošléhnouti, a jehož réflex zaujál diváka právě onou životní pravdou toho kterého výkonu. Dovedl se nejenom bystře a šťastně dívati kolem sebe, ale dovedl i viděti. A toho, co viděl, vhodně a vkusně, s uměleckou mírou včasně zužitkovati herecky. Neviděl jednotlivosti, neviděl jen zrůdnosti a lidské vady, neviděl také jen vnější obrysy ale vždycky celou bytost a celou bytos tvořil pak i pro svoje role v dramatičkém díle. Důkazem toho na příklad jen nezapomenutelný, grandiosní jeho kapitán Kumánů v Jiráskově »Žížkovi«, jeho starý Ekdal v »Divoké kachně«, nebo prosebník o místo v Maurayově aktovce »Doporučení«, abých jen namátkou uvedl ně- které. Byly ovšem i jiné, kdy nespustil se pod povrch nebo od běžného pojetí. Ale to nese herecká běžná a u nás leckdy i nutně zběžná práce sama v sobě. Nutno-li však uvážiti o Innemannově hereckém zjevu vůbec a o jeho místě v souboru české čihohry, je jen poctivo doznati, že právě vážné a uměleckou tendencí vedené kritice bylo třeba si ho vážiti a že po jeho odchodu zůstala skutečně zřejma ztráta jeho individuality z ensemblu. A ještě je něco, co třeba velmi zdůrazniti: Innemann byl přímý člověk, ušlechtilý a charakterní. A jako kolega počestný a bez falše. I to samo stačí, aby ho s úctou bylo vzpomináno dnes, kdy jeho role životní je dohrána. Nechtěje psáti ani rozbor jeho činnosti he- recké, ani sledovati v prostém tomto povzdechu za umělcem odešlým z míst, jež jsou již za hranicemi skutečného lidského života. také

již za hranice byti lidského vůbec, pestrý běh jeho osudů, musil jsem přece připomenouti ve- řejnosti tichého gentlemana, který se již ne- vrátí do našich řad. Pocítil jsem nutnost toho, když jsem v minulých dnech četl o přátelské obětavosti soudruhů hercových, kteří ve pro- spěch rodiny ubohého kolegy hráli pohostinsku v Chrudimi a snad budou hráti i jinde. Pocitil jsem tuto nutnost zárovéň s přívalem lítosti, která uvědomila mi náhle znovu všecku běd- nost hereckých životů. Tím bědnější, že nelze žádným protestem jí odpomoci, že není prostě tak, jak dnes věci jsou, vinníků. Veřejnost, tvořící divadelní obe- censtvo, si svůj požitek ze hry zaplatila a ne- má dalších závazků ani mravních povinnosti; divadelní podnikatel vyplácel herci pravidelně kontraktem smluvenou gáží, snad učinil i více, než byl smlouvou nuceh, nemá tedy také ani právních závazků, ani jiných mravních povinno- stí. Co tedy zbývá? Lidské milosrdenstvl! A to je strašlivě bolestné; to je jeden ze so- ciálních stínů herectva jako stavu, a o tom bude mnoho ještě třeba mluviti. Dnes však nelze skutečnosti uhýbati. A cesta, již zvolili přátelé a v povolání druhové umělce dnes již ode- šlého, je alespoň nejméně pokořující a je ušlech- tile cítěna. Neboť dobrodiní nesmi býti udileno jako dar z milosti, ale jako povinhost a jako splátka dluhu. A řekněme si upřímně: nejsme opravdu všichni dlužníky herce, který byl po léta příčinou nejčistších našich radosti a dárcem umělecké očisty našim duším? Ad. Boh. Dostal.