Vychází každý den mimo po nedéli я »vátkn. Předplácí se v administraci O■ tro vкж4 I !©• 0\ш. IrtOИ-II. v Práme: «poètea: m^iièné — il. 90 kr. dtrrtletne .... 2 celoročně 10

r>Or»INY fHmkované » podepsané pHjímá redla, lece v Ostrovní ulici č. 222-11.

Jednotlivá čísla po 4 kŕ. ; Za donášeni do doma mésiinä 10 kr.

1 zl. kr.

3 „ 76 ,

Rukopisfiv nevracíme a nepodepsanjch nedbáš*. REKLAMACE nezapečeténé posýlány budteš nefran* kovány.

Issráty poätim* co

Čislo 150. K ùtokn na presidenta Garfielda. Již včera podali jsme některé zprávy o zločinném podniku ve Washingtonu proti životu presidenta Spojených států. Je tomu již podruhé, co velká republika za oceánem do ckala se vražedného útoku na prvního svého muže, na náčelníka své vlády. Dne 14. dubna 1865 zavraždil J. Wilkes Booth presidenta Lincolna právě v době, kdy tento dospěl na vrchol své slávy poražením odbojného Jihu; v sobotu dne il. července střelil Guit- teau po presidentovi Garíieldovi a zranil jej tak, že lékařové prohlašují stav jeho za velice povážlivý. Včera právé, tedy tři dny po neblahé události na nádraží washingtonském měl se osla viti ve Spojených státech výroční den prohlášení neodvislosti severní Ameriky Smutná to byla usi tenkráte slavnost, kteráž v jiných letech nalézá vřelého ohlasu ve všech vrstvách společnosti americké. — Posud není úplně zjištěno, zda-li podniknut byl vražedný útok z příčin politi ckých či snad jen ze sprosté osobní msty.

Mnohé zprávy v příčině té si odporují a proto nezbývá, než registrovati prozatím vše co dochází k nám po telegrafickém lanu podmořském. Útok stal se v čekárně pro dámv na nádraží ve Washingtonu, kamž president byl přišel s ministrem Blainem, chtěje tu vyčkali odjezd vlaku. Vrah, jenž hned za presidentem do čekárny vstoupil, vypálil dvě rány, z nichž první zasáhla rameno, druhá kyčli. Hned po poranění pocítil president velikou slabost po celém těle a krutou palči vost na místech zraněných. Kule vnikla mezi 10. a 11. žebrem v pravo do těla, pronikla nejnižší vrstvou plic a usadila se kdesi ve spodní části těla. Posud nepodařilo se vypá- trati místo, na němž utkvěla. Tato okolnost jest právě nejtrapuější a činí stav zraněného přímo beznadějným. — Vrah jmenuje se Ju les Guitteau. Udává, že jest advokátem ▼ Chicagu a že pochází z krve francouzské.

Již po delší dobu obcházel presidentův dům; přál si dosáhnouti za každou cenu úřadu konsulátního a proto vznikla domněnka, že vykonal zločin následkem zklamání svých nadějí. Některé zprávy udávají, že jest šíleným, jiné to zase popírají. Při svém zatčení pravil: „Ano, učinil jsem to a chci býti zatčen. Nejsem ničím, kdežto generál Arthur bude presidentem. Mám zde psaní, které nechť odevzdá se generálu Shermanovi. Na policii řeknu všechno.“ — V jeho kapsách nalezeny pak dopisy, vlastní jeho rukou psané. Na mnohých místech zmínil se vrah v dopisech těchto určitě, že presidenta zavraždí. Většina příznaků podporuje domněnky, že útočník nebyl při zdravých smyslech. Také paní. u níž byl na bytu, udává, že Guitteau někdy podivně si počínal. V jednom z oněch listů, kteréž u něho byly nalezeny, napsal vrah doslova toto : „Tragická smrt presidentova jest smutnou nntností. Avšak smrtí touto sjednocena bude stran;1, republikánská a republika sama bude zachráněna. Život jest prázdný sen a jesti to stejné, kam se životem ubíráme. Život lidský pranepatrnou má cenu. V době války padlo tisíce dobrých hochů, aniž by je byl kdo oplakal. Mám za to, že president byl křesťanem a že věřil v ráj, kdež mu předce bude lépe než tady. Vždyť může beztoho člověk každé chvíle umřití. Nemám žádné osobní záští proti Garfieldovi. Jeho smrt jest politickou nutností.

Jsem advokátem, bohoslovcem a politikem. Jsem „stalwartem stalwartů“. („Stalwarty“ zvali se stoupenci strany Condlingovy, jichž heslem bylo : „vítězům patří kořist !“ Pozn red.) Byl jsem s Grantem a jinými vůdci naší strany v Novém Yorku a sice v době, kdy konala se volba presidenta.“ V jiném listu, adresovaném generálu Shermanovi, stojí psáno mezi jiným : „Jdu do vězení. Prosím, nařiďte, aby vojsko, obsa dilo věznici a chránilo ji.“ — Strážníci ve vězení udávají, že vrah několikráte je žádal, aby mu dovolili podívali se na věznici z venčí ; přání tomu nebylo ovšem vyhověno. Při prvním výslechu udal : „Jsem rodem Amerikán a sice narodil jsem se v Illinois Podnikl jsem vražedný útok. abych spasil stranu republikánskou. Když Garfield bude odstraněn, můžeme snadno všechny severní státy získali ; pokud on nám v cestě, ničeho nedosáhneme.“ — Policejním úředníkům vydal vrah dobrovolně své papíry a revolver ; prav 1 pak k nim : „Dobrý na mně dejte pozor! Dopravte mne do průčelní světnice v třetím poschodí. Generál Sherman sem přijde a převezme zemskou správu. Generál Arthur a všichni tito lidé jsou moji dobří přátelé, vás povýším a učiním vás řediteli policejními “ Bratr vrahův udal, že týž jest roku 1841 narozen. Byl prý to vždy hodný a dobromyslný chlapec ; když poněkud dospěl, přidal se k jisté sektě protestantské, při níž setrval několik let. S mrzutostí ale odloučil s«' později od sektářů. Stal se advokátem, v kte rémž povolání nepočínal si vždy poctivě — V poslední době sedával vrah často v předsíních „bíléhí domu“ a žádal několikráte Garfielda za slyšení. Žádost jeho byla vždy zamítn ta. V jedné takové žádosti napsal: „Lituji sporu, kterýž máte s Conglingem.

Máte pravdu, že hájíte své postavení. Budte ubezpečen, že v»s budu podporovali, jakož i všichui vlastenečtí občané; přeji si mluvili s 'ámi několik minut.“ Jak již řečeno, jeho přání vyhověno nebylo. President Garfield pozbyl jen v prvním okamžiku svého vědomí. Později dovedl již posoudili stav věcí a žádal, aby mu lékař uičité pověděl, co o jeho ranách so dí. Lékař W i r s pravil na to : „Pane presidente, Váš stav jest velice kritický ; zdá se mi, že mnoho hodi > ji/, nebudete žiti.“ President odpověděl: „Staň se vůle Boží, milý doktore ! Jsem připraven na poslední svoji cestu.“ U lůžka presidentova nalézá se manželka a dítky, jež těší otce svého slovy : „Vždyť hlavu máš zdravou a proto neumřeš !“ Všeobecný úsudek o vrahu pronáší se v tom smyslu, že jesti to dobrodruh bez urči tých zásad, jehož utkvělou ideou bylo, stáli se slavným a domoci se nějakého vysokého úřadu. V této své snaze dospěl nešťastník až k šílenosti. Tak soudí aspoň americké listy, snažíce se upříti vražednému útoku ve Washingtonu všeliký význam politický. Strana Congii n g o v a, o níž vrah častěji v listech svých se zmiňuje, chovala se sice v době voleb ku Garfieldovi vel ce nepřátelsky, avšak na zločinu ze dne 2. července nemá prý podílu. Avšak jisto je, že útok Guitteau ův jest přirozeným následkem amerických politických

poměrů, a ani americké listy netají se tím, že podobných lidí, jako je Guitteau, dala by se tu sehnali nepřehledl á legie. Z Ankony. (Pův. dop.) Píši Vám již na lodi Plujeme do Ankony. Maje pak za to, že jste zvláště o dnech prvních naší cesty zprávy obdrželi, omezím co možná své vypravování. Vyjeli jsme z ťrahy v určitou hodinu za zpěvu našich písní. Na mnohých nádražích uvítali nás obyvatelé blízkých vesnic. I prapory s mnohých věží byly vyvěšeny. Do Vídně dojeli jsme večer. Na nádraží uvítali nás dr. Lenoch, jakožto předseda „Slovanského zpě- váckého spolku“ ve Vídni, dva členové výboru, členové vídeňského „Akademického čtenářského spolku“, kteříž s největší ochotností vedli nás na místa, určená noclehu. Komité postaralo se o noclehy velmi slušné, tak že jsme všichni byli velmi spokojeni. Lratří Moravané byli ve Vídni již den před námi,, Poláci přijeli v neděli ráno. „Slovanský zpévácký spolek“ vídeňský uspořádal „u města Vídně“ k naší poctě akademii a hostinu. Všickni nosíme za odznak na prsou stužky slovanských barev, podle nichž se poznáváme.

Potká-li poutník poutníka, tisknou si ruce, třebas se nikdy před tím neviděli. Jsme si v pravdě bratry. V neděli odpoledne po čtvrté hodině odjeli jsme zvláštním vlakem z Vídně. Zpívali jsme s nadšením, jakož vůbec rádi po cestě si zpíváme. Vždyť jsme všichni Slované a Slovan nejde a nejede beze zpěvu. Zvláštního uvítání dostalo se nám v Lublani. Ta srdečnost v pravdě bratrská, kterou nám Slovinci lublaňští přišli vstříc, nikdy nám z paměti nevymizí. Probošt vdp. Jarč, důst. kapitola lublaňská, statečný vůdce Slovinců dr. Bleiweis a spolkové zpěvácký a sokolský s prapory a nesmírné množství lidstva vítali nás. Důstojný probošt uvítal nás dojemnou řečí, vyslovil svou radost nad tím, že tolik bratří slovanských jde sv. Otci děkovat za důkaz lásky Jeho ke Slovanům a blahopřál milovanému proboštu Štulcovi co původci myšlenky putovali do Říma jako vůdci tolika poutníků. Náš vůdce děkoval a pravil, že tato pouť jest důležitou v dějinách slovanských, že všichni slovanští národové jsou zde zastoupeni (i jeden Glagolita v Mariboru přidal se k nám a pumje s námi) a že je to důkaz a záruka slovanské sjednocenosti. Dr. Bleiweis pohnutím slzel. Na to vstal Polák Stojalowski

FEUILLETON.

X-iOULise 1_.а/Ьеалз~

Roènik ЖНК. a v nadšené řeči děkoval ve jménn Poláků a Rusínů bratřím Slovincům za tak veliký důkaz bratrské lásky. Dále pravil, že všechno, co činíme, činíme ve jménu svaté víry a že na pouti své modlili se budeme za všechny slovanské národy, aby věčně sobě zůstali bratry. Na to nás vedli městem do hlavního chrámu. Při mši sv., již sloužil jeden z knéží polských, zpívali do pozdvihování Úeši a Moravané, po pozdvihování Poláci, pak Rusíni, kteří nás nejvíce svým zpěvem dojali. Tot byla hymna velebná. Nás Čechy provázel na varhanech ředitel lublaňské kathedrály Förster, bratr našeho pražského Förstra. Na tak jasné motivované a čisté provedené praesidium nikdy nezapomenu. Po mši sv. vrátili jsme se na nádraží; tu se utvořila jedna zvláštní skupina zpěvácká ze všech Slovanů. Slovinci zpívali nám, my Slované jedni po druzích jim. Volání „Slávy a „Živio“ nemělo konce. Zdrželi jsme se půl třetí hodiny a ani se nám od našich bratří lublaňských nechtělo. Zpěvácký spolek na cestu nám zazpíval, jako nás byl přivítal Loučili jsme se s nimi jako praví bratři Že prší, toho se žádný nevšímal, oheň srdcí našich déšť neuhasil. Do Terstu přijeli jsme k 6. hod. večerní, abychom druhý den ráno odjeli do Ankony. V Terstu uspořádali nám Slovinci terstětí na počest koncert a velikou hostinu. Vlaši v Terstu, kteří nad ostatní národnosti daleko převládají, nemohli se dost nadívali na naše Hanáky, Slováky a polské sedláky v jejich kostýmech. Odjížděli jsme o 8 hod. ráno.

Molesto Carolo bylo plno loďstva. Když pak jsme odjížděli, smekli jsme, klekli na palubu a zpívali „O sanctissima". Tuším, jest to národní zpěv Neapolitánů. Slzeli jsme všickni. Množství lidstva kynulo nám na rozloučenou. Však i dříve v Terstu samém potkal jsem mnohé, kteří nám přáli „šťastnou cestu“ Na to jsme si zazpívali „Tisíckrát pozdravujeme Tebe“. Lid na břehu i na lodích nás pozdravoval, jako vůbec všude, kam jsme zavítali, vycházel nám s živým účastenstvím vstříc. Nevěřte tedy. budou-li některé listy psáti opak — jediné tu a tam nejaký žid ošklébl se po nás. Pošklebek takových židať klademe si za čest, chvála jejich byla by nám pošklebkem. Počasí jest velmi krásné. Jeděme již od 8 hodin ; co toto píšu. jest 6 hodin. Zdrávi jsme všichni do jednoho. Parno není veliké. Vespolek jsme jako jedna rodina, vždyť jedeme k svému Otci. Přál bych Vám viděli náš život na lodi. Tu zpíváme, tu se modlíme, tu se bavíme jeden s druhým. Mluvil jsem snad se všemi détmi Slávie a všichni jsme nadšeni a šťastni. Okázalo se skutkem, že Slované mohou vespolek žiti svorně. S nás aspoň sňata jest kletba nesvornosti. Jsme všichni katolíci a proto i skutkem bratři. Slovanstvo slaví na našem korábu svou svatbu. Liberalismus nikdy nedovede tolik set lidstva pravou láskou v jednotu spojili Liberalismus nepěstuje lásku, jemu jde toliko o prospěch, my katolíci máme za základ křesťanského života pravou lásku.

(Vidèlal Otto Vítězslav P i tra.)

(Pokračování.) O úkazu a povaze těchto jizev chceme čtenářům svým sdéliti něco z důkladného spisu, jejž profesor medicíny na universitě lovaňské dr. Lefebvre o Lujze Lateau vydal. Jak jsme pravili, objevily se známky ran te* prvé tři dni po úplném uzdravení Lujziné, z její bolestné půl druhého roku trvající nemoci. Dne 24. dubna 1868 první patek po štastné této události vstoupila Lujza do třetího řádu sv. Františka z Assisi. Ještě téhož dne přivodila jí na levé straně náhle a beze vší zevnější příčiny se objevivší rána nemalou ztrátu krve. Když následující pátek i na nohou podobné známky se objevily, počala se Lujza ničeho méně, než stigmatizace se nenadavši, strachovali, ve své prostotč však, neznajíc zjevů podobných ani u sv. Františka z Assisi, ani u jiných svátých osob, považovala zvláštní tyto známky za následek pře-

etálé nemoci, v níž č sto prudké bolesti n& těchto místech vytrpéla. Svým příbuzným, nechtíc jich zbytečnými starostmi obtéžovati, nesdělila o tom ničeho, svěřila se však svému zpovědníku, prosíc o radu. Farář Niels poručil jí, aby úplné mlčení o věci té zachovala. Proti očekávání se však krvácení v noci ze dne sedmého na osmý květen dostavilo opět Tento krát znamenala Lqjza, že z obou stran rukou hojně krve vytéká tak, že celý případ více zatajili se nedal. Ihned byli povoláni uejbližší lékaři, kteří na« zázračným zjevem tímto se svojí moudrostí byli v koncích. Nej prvé povolán dr. Gonne z Fayt jenž Lujzu za její nemoci léčil a který všemi prostředky umění a védy krvácení zastavili hleděl, však bez výsledku. Za několik neděl vzdal se veškeré naděje na zhojení těchto ran. Ode dne 8. května opětovalo se krvácení toto až na dvě výjimky s malými proměnami každý pátek pravidelně. Zvě.-t o podivuhodném tom zjevu rozšířila se bleskem daleko, široko a více jak sto lékařů věřících i nevérců sjelo se odevšad, aby zjev ten přirozeným způsobem vysvětlili, neb co podvod odsoudili. Než přese všecko namáhání sřítily se jejich snahy, nezanechavší ani stínu výsledku. Církevní úřady pohlíželv ku vývinu věcí zcela pokojné. Farář z Pois a Haine sdělil sice b skupu tournayskému ihned, co na věci jest, však bisku , vždy opatrný, nechtěl ničeho ku vysvětlení věci podniknouti, a teprv, když vytržení se též objevilo, zavedeno duchovními úřady vyšetření záhadné události. Během ostatních dní téhodne jsou známky tím znalé, že na vrchní i na spodní straně rukou co do délky úplně shodné, pod ouhlé, zakulacené skvrny asi 2'/,—3 centim. délky a l'/t—2 centimetry šířky mající se jeví, které se temným leskem a začervenalou barvou od ostatních částí kůže liší.

Také na povrchu obou nohou spatřují se podobné skvrny podoby čtyruhelné se zaokrouhlenými rohy, 2 a půl až 3 centimetry dlouhé a 1 a půl centim. široké. Známka na chodidle levé nohy souhlasí co do rozměru a uvedenými stigmaty, kdežto známka na pravé noze asi o jeden centimetr blíže k prstům jest položena. Rána na levé straně má podobu rány kopí, m jíc v průměru asi 1 a půl centimetru. Četné body kolem hlavy lze pouze v pátek a to silné zvětšujícím sklem spatřili. Jsou '0 drobounké, většinou trojhranné, částečně i nepravidelné otvory. Dokavad stigmata takto se objevují, nepřekážejí nikterak Lujze u vykonávání i nejtěžších prací. Během čtvrtka však utvoří se nad každým naznačeným místem na rukou i nohou puchýř tak. že mezi pokoškou a škárou *) čistá vodnatá tekutina se nashromáždí, která se ob čas ve více neb méně červenou mění Tyto puchvře otvírají se neurčitým po ádkem v noci ze čtvrtka na pátek mezi dvanáctou a první hodinou rovnými, křížovými a i nepravidelnými trhdnami. Slabou pokožku pry štící tekutina zatlačí a částečně i splákne, načež z úplně neporušené škáry nepřetržité a hejné po celý pátek až do noci krev vytéká Krev tato byla lékaři co nejdůkladnéji prozkoumána a nalezlo se, že je úplně zdravá a barvou krvi červené fialové podobná, která cévami vlasů a nejjemnějšími žilkami lidského srdce proudí. Množství každý pátek vytekší krve jest dosti značné, nedá se však snadno určití, poněvadž obložený šat velmi mnoho jí pohltí. Dr. Lefebvre myslí, že ještě dosti dalek jest skutečnosti, domnívaje se, že množství pokaždé še vylivší krve obnáší asi 250 grammů,

*) Lidská kůie skládá se loti* se čtyř vrstev: s pokožky, ■ blány sliznstá, s blány nervové s ze iksry. Skara jest tedy spodní vrstva.

množství to, které dosud zajisté takové jest, které však v prvním čase stigmatizace mnohem větší bylo. Ačkoliv dle úsudku lékařů častá ztráta krve dostatečná jest, by člověk rozumu pozbyl, těší se přece Lujza nejlepšímu zdraví, pátek ovšem vyjímaje. Jakmile rány v noci z patku na sobotu až na začervenalé skvrny beze stopy zmizely, koná Lujza všecky domácí práce opět lehce a vytrvale. Mimo velké bolesti duševní, jež ustavičné, celou pozorností se dějící rozjímání o utrpení Páně v jemné a něžné duši Lujzině způsobili musí, trpí panna na známkách tak nevýslovnými bole-tmi, že se sv. Kateřinou ze Sienny říci může : „Tak velká jest bolest má. kterou na pěti téchto místech cítím, hlavně však n srdce, že, kdyby Bůh nový zázrak nečinil, tělesní život zajisté jimi brzo skončili by se musel. Skoro prudších bolestí než na velkých ranách pocituje Lujza v ráně na rameni, o níž Pán Ježíš sv. Bernardu zjevil. že i jemu největší útrapy připravila. Zde cítí mnohdy takovou bolest, že její jinak bystré oko na vzdálenost tří stop ničeho nepoznává. Во esti tyto zvětšují se ten den, kdy Církev sv památku utrpení Páně a jeho ev. Matky slaví. Mnohem více však trpí Lqjza, kdykoliv velké zločiny ve světě se dějí neb Církev sv. nepřáteli utiskována bývá. Tak bylo na př. její utrpení za vlády kommuny v Paříži a v čas obsazení Říma vojskem Pie- montským strašlivé. Příčiny ohromných bolestí nebylo lze se dopídili, až když za několik dní zvěst o strašném řádění v obou mě-