Číslo 264

V Praze, dne 26. září 1902.

Ročník VI.

Redakos, adminlstrace a er pedice: Praha, Pštrossova ulice, číslo pop. 200—II Nefrankované dopisy se ne- přijímají a rukopisy se ne- vracejí. Nezapečetěné re- klamace jsou porta prosty. Inserty účtujeme levněa při častější inserci poskytu- jeme zvláštní výhody. Vycházejí denně o šesté hodině ranní. — V pondělí a po svátku, vždy o dva- nácté hodině polední. Jednotlivé číslo za 8 haléřů. Účet cís. a král. poštovní spořitelny číslo 860.790.

NAIULCKE LlS Telefon redakce číslo 1126a)

Přodplatné pro Prahu z do- náškou měsíčně. . . K 2.g0 čtvrtletné . . . . . . K 8.40 celoročně . . . K 33.60 Předpl. pro tuzemsko poštou: měsíčně . . . . . . . K 3.— čtvrtletně . . . . . . K 9.— celoročně . . . . . . K 86.— Předplatné do cizozemska; Německa a Brbska obnášti čtvrtietně . . . . . . K 12.— celoročně . . . . . . K 48.— Předplatnédo Ameriky, Fran- cie, Švýcarska, Italie, Belgie a Anzlie: čtvrtletně K 13.20 celoročně K 52.80 Telefon administrace i knih- tiskař. závodu číslo 1126b)

Slunce vychází v 5 hodin 53 minuty ráno. Slunce zapadá v 5 hodin 50 minut večer.

Patek Sv. Kornela a Cypriana- Čtyřicetihodinná pobožnost v chrámu Páně u sv. Vojtěcha v Jirchářích od 26.-29. t. m.

Oteo a dcera u rakve matky. Stalo se něco svrchovaně pohoršlivého u rakve, do níž k věčnému odpočinku uložena byla tepitelka na trůně, belgická královna, bývalá rakouská prin- cezna. Milionové smrtelníků jsou zvyklí pohlížeti s ja- kousi závistí ke trůnům, jichž vnější lesk budí v nich domněnku o nezkaleném štěstí téch, jimž příznivý osud dopřál na nich zasedatl. A kdyby 1 z dějin sta- rých sebe více bylo příkladů, že na trůnech roste trní a bodláčí, davy tomu nechtívají věřiti stojíce na své utkvělé myšlénce: přece se mají dobře, což pak jim chybí! Leč tentokráte všeobecné domnění o štěstí na trůnech přece bylo otřeseno, když do veřejnosti pro- níkla, zpráva o velice trapném výjevu mezi otcema dcerou u rakve matky. Zpráva o něm pronikla do všech končin země. Dnes o něm ví Číňan, ví o něm Ind za pomocí rychlozvěstných drátů a každý nad ním se pozastavuje. V zemi vysoce vzdělané a bo- haté, v zemi též zbožné událo se něco, co pohoršení vzbuzuje i u pohanů. Co se stalo? Vlastní oten za- nevřel na vždy na dceru proto, že se provdala po- druhé a to pod svůj stav. Ačkoliv manželka a záro- veň matka všemožně se příčiňovala, aby roztržka mezi otcem a dcerou nestala se úplnou, otec zůstal zatvrzen — až za hrob matky. Matky bývalí pravl- delně smírčími anděly v podobných případech, leč ani majestát smril neobměkčil korunovaného starocha, jenž ve svém obcování rád si zabrával na občan- ského krále.

Sotva kdo by uvěřii, že by v království nej- občanštějším, nejkonstitučnějším mohlo něco takového přihoditi se a to v rodině krále, jeuž nikdy, ani ve své starobé nepohrdal požitky, jež hluboko nalézají se pad důstojností královskou a jež zvěčnělé královně ztrpčovaly všecken žlvot. V královské rodině belgické, jak se v lidu říká. strašívalo to, protože tam nebývalo ani lásky ani shody manžslské O čem si služebnlctvo v králov- ském paláci šeptalo, to se na ulicích hlasitě vypravo- valo. Ostende, Spaa a jiná města ozývala se všelija- kými aferami královskými i nekrálovskými, jež dnes veřejně jsou vyloženy v listech na přetřes při pivě i — při kořalce. Rouška tajemství je stržena a skutky krále, ni- koliv královské, jsou ve vší nahotě strhány do po- uličních kratochvílí, z níchž ale ani dost malý stín nepadá na královau právě zesnulou.

Bruselský dopisovatel do»La Crolx« hapsal o zvěčnělé královně, že byla křesťankoů horlivour, jež blížící se smrt cítila již dávno, čehož důkazem je, z již před čtyřmí nedělmi přljala poslelií pomázání ve Spaa z rakou tamního faráře de laFámtaine. Ze ji často bylo vlděti mezi nábožným lidem přistupovatl ke stolu Páně. Důvěru zvláštní mívala k zázračné Bohorodičse — Vierge Nolre v Hallu, pout- ním to místě 15 kllometrů od Bruselu vzdáleném, kamž nechávala se dovážeti a kdež byla všeobesně u lidu oblíbaná. Vykonavši svou pobožnost zastavila sa na snídani epolečně s poutníky v nejbližší místnostl. Její ctnostný a nábožný žlvot byl všeobecně znám a sv. Otec Lev XIII. roku 1893 poctil ji zlatou růží, kterouž jí dal doručiti tehdejším apoštolským nunclem Frant. Navou. Dlvný osud stihal zvěčnělou po čas života. Po leta žila v královském paláci jako zakletá princezna — v samotě. Její dcera Štěpánka, dokud bývala ještě korunní princeznou, každého roku u matky jsi pobyla, avšak od té chvíle, co se po druhé provdala, byly jí dvéře paláce otcem zapovězeny, a jak královna žlla v sa- motě, tak i v samotě zemřela. Její choť hledal si kratochvíle po světě, a když umírala, dlel daleko v lárních pyrenejských. Pouze nejmladší dcera dlela u matky. Škoro padesáte let zasedala na trůně, na němž jí růže nekvetly. V královském paláci nebývalo za živa spokojenosti, založené na shodě manželů a dětí, a nemělo jí býti ani po smrti. Král při zprávě o její smrti s nechutí vytrhl se z oblíbeného lázeňského místa, aby se ukázal u její rakve, a jak se praví, sotva že pohřební obřady budou odbyty, odjede opět, odkud přijel, a zde u rakva setkal se se svou dcerou, hraběnkou Lonyayovou.

Sotva, že ji spatřil, vzkypěl v něm hněv naproti dceři a jak se prostě říká, ukázal jí dvéře. To přece nebylo královské! Zde dopustil se král především urážky majestátu smrti, jenž velí, aby u jeho přítomnosti přestávala všecka zášť. Nad mrtvolou miláčka smiřují se I nejzarytější nepřátelé. Chování krále k dceřl bylo též urážkou císaře rakou- ského, jehož snachou je a jenž jí k sňatku s hra- bětem Lonayem dal otcovské požehnání. Zdravý lidský rozum trne tu nad chováním krále-otce. Král neurazil pouze majestát smrti a císaře ra- kouského, ale urazil též všeobecný cit lidu, jenž oká- zale hlásil se k svému právu a v okamžiku, když dcera jeho z Brusselu odjížděla, provolávaje jí slávu. T hraběnka Lonysyová je trpitelkou při všem vnějším lesku a pakliže se po smrti svého chotě opětně pro- vdala, bylo to její právo, kterýmž pranic nezadala královské důstojnosti v uvážení, že její druhý chot všeo becně požíval dobré pověsti. Již z toho lze souditi, že belgický král není prodchnut křesťanským přesvědčením, jež velí odpu- štění, a to zvláště před mrtvolou manželky a matky. Zůstane to velikou skvrnou v památce krále Laopolda, že nedopřál své dceři vyplakati se u rakve matky. Poslední okamžiky u rakve matky jsou posvátnéa žádný otec křesťanský nezapudí od ní ani dceru hříšnlci, neřku-li dceru, na jejíž dobré pověsti nelpí ani nejmenšího stínu. Kámen hněvu, kterýž otec na vlastní dceru před tváří zesnulé mstky vrhl, ne- budiž mu jednou přičtěn, nepadníž na jeho hlavu!

Zprávy polltické, K rakousko-uherskému vyroýnání. Ve včerejší, od ministrů obou polovicí říše ve Vídní ko- nané konferenci vynořily se, dle bezpečných zpráv, nové a nečekané obtíže, takže celé vyjednávání nej- spíše opětně se protáhne. Přes to pokračováno bude ve vyjednávání ještě i dnes a nejspíše také ještě v pátek. Ale ani při tom nelse se nadíti konečných úmluv, takže zase rakouští ministři budou nuceni od- jeti do Pešti. Vyjednávání o celním tarifu uplynulo celkem hladce a došlo na nové kompromisy v mno- hých položkách, zvláště ohledně strojů a skleněného zboží. Odpoledne však vyskytly se značné nesnáze při projednávání finančních a berních otázek. Uherská vláda hájila totiž velmi rázně a tvrdošijně svůj po- žadavek, týkající se zvýšení finančních cel, zvláště pak zvýšení cla na kávu. Vláda rakouská, protože přirozeně musila, chovala se vůči tomuto po- žadavku zamítavě. V kruzích vládních převládá do- mnění, že předseda uherského ministerstva Szell učinil tento požadavek, na který nemůře přistoupiti žádná rakouské vláda, proto jen, aby opětně zdržel ukon- čení celého vyjednávání. Dle nové verse má býtl ukončeno toto vyjednávání do dne 4. října, t. j. do jmenin Jeho Veličenstva císaře a krále. Zatím však vznikají naší vládě nové nesnáze také na jiné straně. Potvrzuje se totiž přes Paříž došlá zpráva, že ruský finanční ministr Wítte chce koncem tohoto roku vy- pověděti obchodní emlouvu s Německem. Neznamená to nic jiného, nežli že Rusko hodlá vypověděti německému

V Praze, dne 25. září 1902.

FEUILLETON- Obrázky z Ameriky. Píše Alois Svojsík. VII. Snad to nebude leckterému z laskavých čtenářů vhod, že se ještě jednou vracím k thematu staršímu, k vystěhovalcům do Ameriky, cestujícím v mezipalubí. Vzal jsem si tehdy na lodi za povinnost, že poukáři k hrozným útrapám, v jaké vydává se zbytečně každý vystěhovalec, volí-li k přeplavbě přes moře mezipalubí — a nedostál bych úplně své povinnosti, kdybych opomenul poslední kapitolu ze života mezipalubníků, přistání v Novém Yorku. Prošli jame se hlavními ulicemi Nového Yorku, prohlédli jsme první den aspoň povrchně to, čím nej. více liší se denní život zdejší od evropského, uplynul celý den — a mezipalubníci dosud do Nov. Yorku nesmí. Z lodi v přístavu je nepustí; když vystoupili cestující z obou kajut, když vynesena všecka zava- zadla a zboží vyloděno, pak teprve vyvezou i mezi- palubníky, nikoli však k cíli jich cesty, do Nového Yorku, nýbrž zpět, na malý ostrov Ellis Island, Tam odbýti si musí ještě různé nepříjemné for- mality a podrobiti se musí — z neznalosti jazyka a poměrů — celé stupnici organisovaného darebáctví. Teprve nynější humánní presldent republiky obrátil zřetel svůj na ubohé nové adepty veliké republiky, a zavádí železnou rukou do hrozného vystěhovaleckého hospodářství trochu světla a pořádku. V den, kdy loď naše v Nov. Yorku přistála, přibylo do Nov. Yorku různýml parníky a ze všech

možných strau světa celkem 18 tisíc vystěhovalců; opakuji, za jediný den. Představte si toto ohromné množství, neznalé z 99 procent řečl a zákonů míst- ních, odkázané takřka na milost a nemilost přístav- ních zřízenců a různých neúředních »dobrodlnců«. Tak na př. každý přistěhovalec musí dáti své zavazadlo k opatrování do skladiště. Pravidelně se stalo, že zlodějští zřízencl za noci kufry a bedny vy- páčili, a co se jim hodllo, ukradli. Jazyka neznalí přistěhovalci poznali teprve na místě svého určení, obyčejně daleko od Nov. Yorku, že jsou okradeni, a nemajíce přesných důkazů, nemohli ani protestovati, ani náhrady žádati. Tak páchány po leta krádeže, aniž pachatelé byli potrestánl. Konečně řádění zlo- dějských zřízenců veřejně odhaleno a zakročením sa- mého presidenta nařízeno, aby každý přistěhovalec mohl si zavazadla svá ponechati u sebe a o další dopravu jejich sám se postaral. Jlný druh lupičství provozoval na vystěhovalcích po 30 let v Novoyorkské stanici přistěhovalců jedlný člověk, směnární makléř Frank Scully, a teprv po 30 letech řádění jeho téměř náhodou odhaleno a konec mu učlněn. Podvodník onen měl totiž výhradní právo měniti vystěhovalcům v novoyorkském vystěhovaleckém přístavě peníze na americkou měnu. Nedávno, letoš- ního roku, obdržel jietý vystěhovalec od tohoto upíra za 200 německých marek (48 dollarů 82 centů) pouze- dvacet sedm dollarů. Vystěhovalec onen neznaje kurs byl s tím spokojen, ale náhodou dověděl se o tom druhého dne příbuzný jeho v New Yorku, a učinil oznámení u přístavního komisaře. Případ byl vyše- třován, a tu vyšlo na jevo, že Scully počítal po ce- lých 30 let za měnění peněz až o 100 procent ná- hrady více, než dle úředního předpisu smel činiti.

Seully přiznal se před soudem cynicky, že nikdy se neřídil dle kursu, nýbrž dával za cizí peníze tolik amerických, kolik mu právě napadlo. Kolik vystěho- valců a o jaké sumy peněz byli během třiceti let jen tímto jedlným darebákem okradeni, těžko spočítatl; jest to při ohromném množství vystěhovalců jistě obnos nesmírně veliký. Mimo to vybírá se od mezipalubníků za každého vystěhovalce tak zvaná daň z hlavy, která sice záko- nem stanovena jest na 2 dollary (5 zl.), ale v New Yorku nezákonně přístavním úřadem zvýšena jest na 3 dollary (7 zl. 50 kr.). To vše dělo se a částečně dosud děje se se strany osob úředních. Což teprve různí ti ochotní krajané a rádcové. Sotva vkročí mezipalubníci na ulici v New Yorku, již jest u nich colá smečka lidí, jímž byste nesvěřill jistě ani haléře. Ale ubohý vystěhovalec je rád, že si může aspoň svou mateřštinou pohovořitl, vždyť je pro něho ohromné to město tím větším Ba- bylonem, z čím klidnějších poměrů evropských se vytrhl. Mívá s sebou obyčejně adresu nějakého příbuz- ného nebo známého v Novém Yorku a žádá nezná- mého »krajana«, aby jej za odměnu k němu uvedl. »Krajan« tváří se uraženým, prohlašuje, že odměny nežádá a nepřijme. Vydají se na cestu. Jdou pěšky — komunikační prostředky nehodí se »krajanovi« do plánu. Přistěhovalec jest brzy unaven — a rád přijme nabídku, zajít si na skleničku do hostince. »Krajan« zná hned nějaký dobrý hostinec na blísku, zajdou tam, pljí, silným pivem americkým nebo kořalkou vy- stěhovalce brzy oplje a po procitnutí shledá s hrůzou