Strana 4. Číslo 299.

KArOLIC

Dne 31. října 1900.

ní, mluvilo se, že odešlo to děvče do Rakous do služby. Ale přišel hajný a uvedl, že nalezl kostru při přeřezávání borovice. Tak nalezena kostra Klímové. Byla přikryta 3 vrstvami větviček, roští, spodní byly suché, vrchní čerstvé. Celá mrtvola nebyla me- chem přikryta, jen se stran. Část byla přikryta větvi- čkami, ostatní tělo kryto bylo větvemi oněch 4 stromů, pod nimiž tělo leželo. Předseda: Líšily se ty vrstvy od sebe? Svědek: Ano. Ty se od sebe líšily. Ty vrchní byly dány později. Odkud by ty větvičky byly, svědek neví. Předseda: Všiml jste si, kde byla hlava, když jste našli mrtvolu? Svědek: Napíďodtrupu, 25—80 cm. Předseda: Jak by jste si vysvětlil, že ta lebka byla tak daleko od trupu? Svědek: Prosím, o tom jsem nepřemýšlel. — Svě- dek vypráví o obleku mrtvoly Střevíce na nohou neměla, jen kus košile, kryjící ňadra. Předseda: Takošile ksoudu nepři- šla; ony tam přišly košile, ale jiné. Také není v se- znamu. Svědek: Já ji dobře neprohlížel také. Předsoda: Jak jste našli tu kostru, hledali jste šaty? Svědek: Nemohli jsme nic najít. On pak napadl sníh. Pak je to náramně těžko hledat, ježto smr koví, mo- dříny a borovice tvoří hustý les, jejž zhušťují ještě ka- pradiny. Předseda: Co říkala matka o věci? Poznala dceru? Svědek: Původně nepoznala dceru. Také přítel- kyně Klímové tvrdily, že podle těch zubů není to ona,a otec také ji nepoznal. Již tehdy soudilo se, že je to ko- stra Klímové. A rozneslo se, že ji měl je jí švakr Jan Mülfajt za bít. Svědek pátral po tom, ale ukázalo se, že to není pravda. Předseda: Tam se stal další nález? Svědek: To bylo 2. prosince. Předseda: Kdy byla mrtvola dávána do rakver Svědek: To tam byl četník Touš, Pícha a sta- rosta Jaroš — pohřbena byla do Šlapanova.

Předseda: Rok potom tam byl zase nález? Svědek: To tam našli 2. prosince na tom místě kusy oděvu mezi kapradím, nedaleko jednoho smrčku. Svědek tam zašel a zjistil pravdu, ba nalezl i jiné části oděvu Klímové. Předseda: Kde byly ty věci nalezeny? Svědek: Na třech místech. Předseda: Nepoškodili jste to? Svědek: Ne, jak to leželo, tak jsme to dali. Na jednom rameni bylo to roztrženo. Předseďa: Jakým způsobem byly sukně scho- vány? Svědek: Myslím, že se mělo svalit podezření .. Dále vypráví četník, že mrtvolou Hrůzové nebylo po její nálezu hnuto. (Ježto nedošly z Prahy věci Klímové, klade předseda otázky zase ohledně vraždy na Hrůzové.) Ztráta Hrůzové prohlášena byla i s kazatelny. Předseda: Pozorovali jste po pachatelích ně- jaké stopy Svědek; Našli jsme tam knoflík od kabátu — prý Hilsnerova. Dr. Auředníček: Kdy jste ho tam našli ten knoflík? Svědek: To bylo po komisi. Pamatuje se, že to byl knoflík od Hilsnerova kabátu, neboť když byl později Hilsner u starosty, seznal svědek, že mu schází knoflík. Předseda: Jak myslíte, že mrtvola ta byla pokryta? Svědek: Také pod větv ičkami. Na to vypráví svědek o pátrání po šatech zavražděné Klímové, v němž od 2. prosince nemohlo býti pro spousty sněhu pokračováno. Rada Danzer: Pátral jste také po cizích israelitech Svědek: Pátral, ale nic jistého jsem nevypátral Hilsner přiznal se sám, že tam byl nějaký Neumann, ale nic určitého jsem nemohl vypátrati. Rada Danzer: Jaké bylo chování Hilsnerovo? Svědek: Je to tulák a pobuda, nic nedělal; k dív- kám se choval náramně drze, chytal je, nedal jim pokoj a byl hrubým. J Státní zástupce: Jaké byly vlasy Hrůzovy? Svědek: Byly do zadu, poněvadž tam byly rány.

Svědek uvádí, že Anežka měla botky, ale byly-li rozšněro- vány, to neví. Státní zástupce: Měl Hilsner nějaké zvyky Svědek: Ano, to měl. Házel holí. Státní zástupce: Co tkne se mrtvoly Klímové. Jakou měla pověsť? Svědek: Milovala moc. Státní zástupce: Upomenulo vás to šatstvo, nalezené u Klímové, na nějaký případ? Svědek: Toupomenulo, žejetojeden a týž případ jako u Hrůzové. Pachatel musil býti týž. Ta uříznutá hůl ukazo- vala, že pachatel, jež si tu hül uřízl, seděl tam před tím na mechu a pak ji tam škrábal. Dr. Baxa: Bylo na nalezišti krve? Byly tam nale- zeny nítě a vlákna S vědek: To byly z toho košíčku; jak ji pa chatel uhodil, tak upadla a to se rozdělalo. Dr. Baxa: Páni profesoři z fakulty si to myslí, jako nitě rozvěšené na vánočním stromečku Svědek: Ale ne; tady byla kaluž krve, tu druháa nítě roztaženy, jako když někdo mrtvolu táhl. Vlákna či nitě nebyly rozvěšeny po stromcích tojen dole 10—15 cm. od země byla ta ni tažena. Dr. Baxa: Kolik krve jste viděl na šatech Dr. Auředníček odporuje. Dr. Baxa: Pane doktore, neračte se rozčilovat. Dr. Baxa: Byly nalezeny kalhoty Hilsnerovy? Svědek: Tohle nejsou ty kalhoty. Průběhem dalšího výs echu křížového uvádí svědek, že mrtvolu Anežky Hrůzovy nalezl školák Jekl a dobroutov- ský řídící Urban. Stromky na mrtvele Hrůzové stály, na kostře Klímové ležely. Košili Klímové matka viděla, ale ona tvrdila, že to není košile její dcery, poněvadž to tvrdil sám pan rada. Dr. Auředníček: Když zmizela Klímová, pátrali jste, kde byla naposled?

Svědek: Pátrali a oozvěděli jsme se, že jí viděl 17. července dopoledne Burda. Pátrali jsme v tom směra, že to udělal její švakr. Stopu jsme nenalezli. Dr. Auředníček: Znal jste Klímovnu Svědek: Ne. Že byla velká, vím od její rodičů. Dr. Auředníček: Je vám známo, že v okolí Polné stalo se několik znásilnění žen a dívek? Svědek: To nevím — to byla jen Blažkova — to ji chtěl u Skrejšova svléknouti nějaký člověk. Dr. Auředníček: Dřív jste řekl, že znáte Hils- nera jen 3 měsíce a že jste ho považoval za skutku toho schopna? Svědek: Měl nebezpečnou pověsť; nic nedělal a drze se choval — to nestačí? Dr. Auředníček: To nestačí. Učinil jste na kraj- ský soud kutnohorský oznámení, že Hilsner chtěl znásilnit dceru sládka Klímy? Svědek: To udal mi sám p. Klíma. Pak k dotazu dra. Vodíčky uvádí svědek o tom, jak spatřil na staré Hrůzové modřinu, již prý jí spůsobila kráva; vypráví, že pátral po vraždě, že všecky místnosti u Hrůzů prohledal. Dr. Vodička: Viděl jste, že se to nemohlo obyčej- ným nožem stát? Svěded: To já myslím, že se nemohlo. Dr. Vodička: No vidíte, my máme dobrozdání fa- kulty. — Jak jste našel tu hůl? Svědek: Ta byla umazaná, jakoby byla vzata rukou od krve. Dr. Vodička: Jak Hilsner mával holí? Svědek to ukazuje, dr. Vodička uvádí, že to jsou mar- kantnější pohyhy. (Obecenstvo se směje.) Dr. Vodička: Jaké byly vlasy na tom provázku ? Svědek: To byly delší vlasy. Dr. Vodička: Vy jste dostal pochvalný diplom. Svědek: Ano, za vypá rání vraha — to bylo letos. Hilsner: Tvrdíte, že jsem tam šel kupovat psy — to jsem vám neřek' S vědek: Te jste řekl — pátral jsem také u toho hospodáře. Předseda obesílá svědka znovu na den 2. listopadu. Dr. Auředníček žádá za přečtení protokolů Rů- ženy Klímovy a Marie Klímovy, na nichž se měl Hilsner dopustiti násilí.

Tomu soud vyhověl. Hilsner k tomu neuvedl ničeho Svědkyně Antonie Běhalova, 22letá dělnice z Malé Věžničky. Přísahá. Sešla se v úterý před Velikonočními svátky v Polné s neznámým mladíkem. Ten na ni čekal u druhé lávky. Ten člověk se jí ptal: »Pojďte, pojďte, vy se mě bojíte? Já vás nezabím.« Šel ten člověk s ní až na konec Březiny směrem k Věžničce a ten člověk se jí ptal na různé věci. On šel pryč, svědkyně šla cestou k Věžničce. Jak vy- padal, svědkyně neví. Měl potrhaný oblek, záplaty na něm byly. Měla z něho strach. Předseda: Víte, který den to bylo? Svědkyně: V úterý, než se pohřešila Hrůzová- to byly as 4 hodiny. — Jaké barvy ty šaty byly, neví; muž měl hůl. Předseda: Podívejte se na Hilsnera, je to on Svědkyně: Není. Dr. Auředníček: Ten člověk byl cizí? Svědkyně: To nevím. Dr. Vodička: Měla jste tenkrát sukně přes hlavu? Svědkyně: Ano — Měla červenavou sukni, bylo jí zima. (Svědkyni není slyšet; mluví sotva slyšitelně a od- povídá na otázky velice neurčité.) Svědek Jos Neprač, 40letý šafář z Polné — přísahá. Potkal v úterý, 28. března na cestě do Štoků, půl hodiny odtud, kdy šeřil den o půl 5. hod. nějakého cizince. Byl ramenatý. Kabát měl bílý neb braunový, černý nebyl. On se na mne podíval, ostal u mne stát — vypráví svědek. Předseda: Jak se na vás díval? Svědek: Jen se na mne podíval. Strach jsem ne- měl; ten člověk šel do Polné. Hilsner to nebyl. Svědkyně Amalie Šubrtová, 41letá israelitka, žena mlynáře v Jamné u Jihlavi — přísahá. Hilsnera zná. Šla 28 března 1899 před tou vraždou odpoledne do Polné; po- tkala cizího člověka, měl moc škaredej oblek a to ji na něho upozornilo. Já se nebojím, ale to jsem odskočila na druhou stranu. Měl tmavý oblek, bledý obličej. Co měl na hlavě, ne- mohu říci. Předseda: Byl otrhaný?

Svědkyně: To nebyl. Hilsner to nebyl, toho bych se nelekla, toho znám.

Dr. Vodička: Neměla jste rozmluvu s Janem Hrůzou? Svědkyně: Měla. On si k nám přivezl klády; ty tam zůstaly až do neděle, dne 3. září 1899. Tehdysi pro ně přišel Hrůza a ten řekl, že to jiný neudělal nežli ti kluci židovští prašiví. Svědkyně mu na to řekla, že židé znají 6. přikázání a že to udělal ten, komu překážela. Ona to prý neřrkne, a pachatel prý také ne. Svědkyně uvádí samě ženské klepy o Janu Hrůzovi. Sama o tom z vlastní zkušenosti neví, na pohřbu Anežčině nebyla. Hilsner nenamítá ničeho.

Svědak Heřman Aufrecht, 58letý žid, obchodník v Polné. Přísahá. Předseda: Pamatujete se na čas, kdy byla Hrů- zova zavražděna? Svědek: To se pamatovat nemohu. Já byl u p. Eise, hostinského; přišel tam cestující Flaschner a vypra- voval, že ví, kdo je vrahem. Já šel k soudu a udal jsem to vyšetřujícímu soudci p. Baudyšovi. Anežku Hrůzovou jsem neznal. Bydlím nedaleko, co Anežka chodila do šití. Předseda: Neříkají vám kojnář? Svědek: Matka měla koncesi a oni mi tak přezdívají. S Hilsnerem jsem po dvakrát nestál. To není pravda. Ať mi to řekne do očí. Předseda: Pamatujete se na den, kdy byla Anežka zavražděna. To byly vaše svátky ? Svědek: To se nepamatuju, ale svátky naše byly. To se chodí u nás dvakrát do kostela. Ale s Hilsne- rem jsem setenkrájt nesešel. Když jsem chodil do kostela, to byl tam Hilsner mockrát. Já jsem vů- bec nikdy nestál s Hilsnerem. Předseda: Kdy se k vám chodí do kostela? Svědek: Je ranní pobožnost a večerní. Teď chodí se o 5. hodině večer, jindy o půl 6., o půl 7., dle západu slunce. Předseda: Kdy tehdy v březnu se chodilo do templu? Svědek: To nevím. Předseda: Hilsner udává, že s vámi se tehdy Svědek: To není pravda. Ten samý den, kdy Hrůzova měla býti zavražděna, jsem se s Hilanerem nesešel — to není pravda. Předseda: Byl prý tam jakýs Max Aufrech, Raismann, Basch. Svědek: To si nemohu vzpomenout. Předseda: Hilsner se na vás odvolává, že jste s ním dne 29. března šel, když šel do templu. Svědek: Tonenípravda. Já moc necho- dím do kostela, ježto mám zaměstnání. Tose Hils- ner mýlí. Pak vypráví svědek, že se setkal s Hilsnerem jednou u dolní brány, Hilsner měl rozbitý nos — určitého svědek o té věci neví nic.

Státní zástupee: Pamatujete se na sociali- stický výlet v Březině? Byl tam Graf a Hilsner? Svědek: Byl tam Graf nedaleko naší společnosti, já tam byl s rodinou. Hilsnera jsem tam neviděl. Já mlů- vím úplnou pravdu. Dr. Auředníček: Můžete říci pod přísahou, že jste tam Hilsnera neviděl a že byste ho musil vidět? Svědek: To mohu; do kola pořád jsem se ne- Tajemník Šonka: Nikdo vám neušel ze známých Svědek: To já nemohu říci, to není možné. Dr. Vodička: Všiml jste si Hrůzy na pohřbu Anežky Hrůzovy? Svědek: Hrůza měl jednu ruku stále v kapse. Matka Anežčina měla pak pod okem modřinu. Hrůzu Jana jsem po vraždě potkal, a ten měl ruku v kapse. Státní zástupce: Kterouruku? Svědek: Todnes nemohuříci Dr. Pevný: Kdy jste odešel z toho výletu? Svědek: V půl 7. až 7 h, ale nemohu se na to pamatovat. Dr. Pevný: Prosím, aby se konstatovalo, že to bylo k 5. hodině odpolední. Hilsner: Já nikdy s p. Aufrechtem nepokřikova ze žádnými děvčaty, to je lež. Předseda: Nesmíte říkat nikdy u žádného svědk slovo „lež“ Čte se protokol Heřmana Aufrechta. Svědek Karel Procházka, 16letý holičský učeň ze Štýru. Přísahá. Roku 1998 byl u otce svého v Polné, i uvádí ohledně případu Hrůzové, že šel v sobotu od- poledne, když lidé se bouřili, k Hilsnerovým oknům, a tu viděl tam Hilsnera, jeho tetu a Hilsnerku; ta říkala synu Leopoldovi: Ty musíš říkat, že's ni- kde nebyl, že jsi byl celé dny doma, musíš to říkat. Pak tam přišel Lang a já od okna odstoupil. Už to bylo k večeru, stmívalo se. To bylo zcela určitě v sobotu.

Předseda: Prý jste tam stál ten den po vraždě? Svědek: Možná, ale já nevím. Předseda: To jste udal, že jste něco zvláštního pozoroval. Svědek: To jsme zůstávali naproti přes silnici, stál jsem na dvoře, od Hilsnerů šel kouř, jako kdyby někdo pálil kůže. K otcově otázce odkud je kouř, já povídal, to že ze židovské školy od Hilsnerů kouří z komína; kouř se valí po Svědek mluvil o tom pak s Chalupovou, která řekla prý, že se pálí nějaké šatstv o. Předseda: Proč jste to udal teprv ted? Svědek: Nebyl jsem nikam volán. Někdo mne musil vidět, Lang nejspíše. Ostatně jsem si toho tak dalece nevšímal. Předseda: Ta Chalupová o tom všem nie neví. Svědek: Tenkrát o tom věděla dobře. Svědek uvádí, že ten smrad jako když se pálí hadry, cítit bylo po několik dní, cítila to i pí. Čermáková. Dr. Baxa: Kdy byl vyslýchán svědek poprvé ve Štýru? Předseda: 5. září 1900 na základě udání Langa. Státní zástupce: Jak dlouho jste ve Štýru? Svědek: Asi 6 měsíců, co mi otec umřel. Dr. Baxa: S Langem jste o tom před tím nikdy nemluvil? Svědek: Já mám jiné starosti. V křížovém výslechu tvrdí svědek, že stál tehdy u okna Hilsnerových, ba Hilsner ho zahnal a křičel »Jdeš odtud!« Ale svědek se vrátil a oni pak mluvili »hebrejsky«. Předseda: Nebylo to německy? Svědek: Mluvili jako židovsky. Německy svědek neznal. Pak uvádí o svém výslechu ve Štýru: „Jeden mě vyslýchal, drubý to překládal, třetí psal — moc škrtali.“ (Šmích.) Tvrdi, že tak, jak je to v onom německ ém pro- tokole, to neřekl.

Hilsner: O velikouočních svátcích u nás nic ta- kového nepálili; mluvili jsme s matkou o Vemelové, že mě jako nepoznala. Svědkyně Jos. Chalupová, 41letá žena řezníka z Polné, vzata do přísahy. O vraždě na Hrůzové ví, kdo to měl udělat, neví. Předseda: Všímala jste si v tom čase příbytku Hilsnera? Svědkyně: To, prosím, nic nevím. O nápadném kouři nevím; kouř jsem žádný neviděla smrad jsem žádný necítila; také jsem o tom se žádným nemluvila. Předseda: Procházko, slyšíte to? Svědkyně: To jsem přísahala, že jsem kouř ne- viděla, smrad jsem necítila. To se musí Karel Procházk ve mne mýlit. Já o tom docela nic nevím. Dr. Vodička: Vy jste prý řekla, že to pálí Hils- ner kalhoty, aby od sebe odvrátil podezření; tak to povídá Procházka. Svědkyně: Tak vidíte, jak vy byste člověka tak připravil (k Procházkovi): Já jsem přísahala. Procházka: Já také, nemluvíte pravdu. Paní Chslupová, připamatujou se na to, zrovna jak tam stáli. Svědkyně: Já se na to nemohu pamatovati. Vy jste to moh' vidět neb cítit, já ne. Hilsner: My nic nepálili, tak nevím. Svědkyně Marie Bernardová, 19letá svobodná služka v Praze, v Marianské ulici č. 5. Vzata do přísahy. Znala Anežku Hrůzovu, s níž v dotyčném čase sdělovaly si tajnosti dívčího srdce — byly kamarádkami. Konec po 4. hodině.