Románová přiloha „Národních Listü“ k číslu 232. ze dne 24. srpna 1905.

Italie elektrisována jest ohromujícím dojmem odálosti, již zavinil krvavý čin sochaře Cifariella. Byl to jeden z umělců, těšících se pověsti svě- tové, jeden z mužů, jichž jméno se vyslovuje s ob- divem. K nešťastnému muži, trávícímu ve vyšetřo- vací vazbě, obracejí se zraky veškerého světa a v tra gické situaci projevují se mu sympatie se všech stran Cifariello, jak jsme se již zmínili, skolil svoji chot přesvědčiv se o její nevěře, dvěma ranami z re- volveru — — — »Kupte sádrové figurky, terrakotty! Mám na pro- dej krásného dudáčka i spanilou Venuši. Kupte situ nejkrásnější ženu světa!« — — Ulicemi neapolskými pobíhal osmáhlý hošík ro- zedraného zevnějšku a lidem nabízel ke koupi své zboží. S rozbitým košíkem v ruce prodíral se zá- stupy lidstva na ulicích, pobíhal a od restaurací ke kavárnám, zastavoval se u všech stolů a vychva loval své figurky tak sebevědomě, jako by byly dílem samého Michalangela. Smělé vystupování hezkého klučiny výrazných zraků se zamlouvalo Angličanům Američanům i jiným cizincům a ferina dělal dobré obchody . .. jednou rozproudil se mezi ním a neznámým pánem vroucnější rozhovor. »Jak ti říkají, chlapče?

— »Filippo Cifariello.« — »Tvé figurky se mi líbí.« — »To si myslím, vždyť je také sám robím.« — »A kdo tě tomu naučil?« — »Můj otec. Jest řezbá- řem sošek v Apulii. Kdybych měl peníze na akade- mii, viděl byste, pane, co bych dokáza!« — — — Pán zadíval se do jiskrných očí hochových a za chvíli pokračoval: »Kdybys chtěl se věnovati studiu, navštiv mne zejtra. Opatřím ti stipendium.« — »Bene,« odpovídal chladně Filippo, »ci rivederemo, domani!« A pokračoval v prodávání figurek. — — Stipendjum, jež Cifariellovi opatřil před nedáv nem zesnulý italský filosof Bovio, umožnilo mu po říditi si vlastní atelier. Pracoval v něm na prvém větším díle »Neapolský žebrák«. Práce byla r. 1883 v Neapoli vystavena a za 8000 lir zakoupena ital- ským králem pro sbírky v Čapodimentu. Před něko- lika léty vystavoval Cifariello v Benátkách poprsí mouřenína, dílo — dle všeobecného úsudku — ne dostižné krásy. Dostalo se do sbírek uměleckého mu- sea v Miláně. V době rozkvětu svého tvoření seznámil se umělec v neapolském chantaně nižšího řádu se slič- nou soubrettou Marií Brownovou z Lyonu. Krásný vlas světlé barvy a bujné formy rozkošného stvoření schvátily umělce. Písničky, kterými uváděla v nadšení neapolskou a římskou mládež, za krátko zdomácněly a každému, kdo je ze slavíčího hrdélka sličné Fran couzky zaslechl, uvízly hluboko v duši... Cifariello pozval soubrettu do svého ateliéru. Seděla mu za model k mistrovskému dílu, jež na- zval »sfyngou«. A za několík neděl zval sfyn gový model svou chotí. Po svatbě nastal v povaze zvláštní té ženy divý boj... Byla to osůbka z ulice, právě taková, jako z ní vyrostl Cifariello . ..

Jakmile zhasl prvý žár horoucího nadšení, za- stesklo se bývalé soubrettě po dekorovaných prknech po kroužku parfumovaných ctitelů, po opíjejícím po tlesku, po vzácných květinách a rozpustilých hosti nách . .. A umělec, jehož náruživost ke svůdné bytosti stále vzrůstala, napínal všechny síly a nešetřil obětí. aby se mu drahá žínka neodcizíla. Zanášel ji zlatem, diamanty a perlemi ... Ale bujné dítě francouzské krve navyklo si příliš záhy v životě laškovati s úsměvy cizích lidí, i nemohlo nijak zapomenout na atmosféru nočních chantanů. Za jistou řadu měsíců Cifariello jmenován byl ředitelem. továrny na umělecké výrobky z majoliky v Pasově. Ale výnosného místa vzdal se za krátko jen z vášnivé lásky k šíleně milované ženě, kteráž nemohla si zvyknouti pruskému ovzduší a spěchala nazpět do Italie. Ale návrat stal se mu osudným. Když jednoho dne zjistil, že ptáček z klícky vyletěl — že totiž mu žena prchla — zoufal si nešťastník, ba dokonce mu i službu vypověděl myslící apparát . .. A ubožáka zavezli za vysokou zeď, do ústavu choromyslných. Ve vykázané komnatě sedal zasmu- šen a zahloubán. Jen chvílemi rozechvělo se mu hrdlo jako tenkráte, když probíhával velkoměstskými ulicemi a volal k zástupům lidí: »Kupte si tu nej- krásnější ženu světa ...« Z blázince dostal se chuďas až teprve potom, když mu prchlá sfynga ovinula znovu bělostné lokty kolem zvadlé šíje . .. V hotelu »Mascotte« zastřelil nedávné noci Cifa- riello svoji choť, bývalou soubrettu, sličnou chanso netku, již usvědčil z nevěry. Umělce zatkli a odvedli do vazby .. Bouřlivý román života jeho není ještě dopsán O jedné ještě kapitole pronese závažné slovo verdik porotců. Bude to kapitola poslední?

Různé zprávy. Tragedie umělcova.

= Vojvoda práskl do bot. Rekové jsou velmi chytrý a praktický národ, ale mají slabosti jako jiní národové. V Evropě nedá žádný vzdělanec na šle- chtické tituly, zděděné od podezřelých předků, které by snad Darwin vřadil do třídy jistých ssavců; ale v Řecku ještě tituly »táhnou«. S psychologického sta- noviska jest to podivný zjev, neboť řecké zákony ne- uznávají žádnou domácí šlechtu a i potomci panu- jících rodin, jako Ipsilanti, Murusi, Ghika atd. ne- osmělují se užívati šlechtických titulů, jelikož by se jim každý vysmál a nesměli by se ukázati na ulici. V té příčině povznesli se opravdu Řekové mo- rálně velmi vysoko nad všecky tak zvané civili- sované národy a mohou jim opravdu sloužiti za vzor. Naproti tomu prokazují velkou poctu cizím výrostkům šlechty. Příčina toho snad jest, že ne- mají pravého ponětí o cizí šlechtě a že proto přece- ňují její moc i vliv. Slabosti té využitkoval jeden francouzský vévoda, jenž bydlil dva měsíce v hotelu »Velký Alexander«. Zbytků svého jmění použil k do- brodružné cestě do Athén, kde se, pokud to jeho prostředky dovolovaly, blýskal v tak zvané lepší spo- lečnosti nejpestřejší minulosti, kterou zná jen tu- recká a egyptská policie. Své planoucí srdce nabízel mnohým dívkám, nedbaje při tom ani jejich stáří ani jejich minulosti. Ale v Athénách nenalezl té

pravé, která by lesk jeho koruny zaplatila. Proto věnoval pozornost venkovským kráskám a za krátký čas vedl k oltáři dceru bohatého podnikatele v Eleu- sině. Veškeré noviny oslavovaly snoubence, vy- nášejíce sňatek za velkou čest pro řecké ženy. Pan vévoda se brzo odstěhoval do mořských lázní Falera, kde hrál s penězi svého tchána velkou úlohu; ale ty peníze došly a vévoda kouzelným způsobem zmizel, zanechav korunovanou polovici v chladných lázních pečlivé starosti milovaného tchána, který byl nemálo hrdý na svého urozeného zetě. Nejkrásněji se při tom vyjímá, že noviny, které jej vynášely do nebe, nyní napomínají krásky Řecka, by se raději provdaly za poctivého řeckého kramáře, než za ci- zího urozeného šlechtice. Dobrá tato rada prospěla by velmi i kráskám jiných národů.

Král. české zem. divadlo v Praze.

Národní divadlo. 255. hra v předpl. (3, čtvrtka.)

Ve čtvrtek 24. srpna. Poprvé: Zloděj filosof. Komedie o jednom dějství. Francouzsky napsal Octave Mirbeau. Přeložil Edmund Görlich. Režisér Josef Šmaha. OSOBY: Zloděj, Eduard Vojan. Sloužící, Rud. Kafka. Okradený, Josef Šmaha. Komisař, Rudolf Inneman. (Doba přítomná.) Literatur a. Veselohra o jednom dějství. Německy napsal Arthur Schnitzler. Přeložil Jan Ladecký. Režisér Karel Mušek. OSOBY: Markéta, Marie Laudová. Klement, František Matějovský. Gilbert, Karel Želenský. V panském čeledníku. Obrázek ze staročeské domácnosti o jednom dějství. Napsal Ladislav Stroupežnický. Režisér Jaroslav Kvapil. Konec před 10. hod. Začátek o 7. hod.

Lidové divadlo „, Urania“ v VII. části Prahy. V zahradě I. pražského měšť. pivovaru. Začátek o 7. hod. Ve čtvrtek 24. srpna. Ve prospěch sl. Marie Světlé. Poprvé: Divoška. Veselohra o 3 jednáních. Napsal V. Krylov. Přeložili E., baronka z Bílé a Bořivoj Prusík. Režisér v. Spurný.

Aréna na Smíchově (bliže Palaokého mostul. Začátek o 7. hod. Ve čtvrtek 24. srpna. Novinka. Poprvé: Hotel Pompadour. Napsali Antony Mars a Leon Xanrof. Přeložila Olga Nápravniková, Režisér Alois Vojta.

Pištěkovo lidové divadlo vnaraeok. na Král. Začátek o 7. hod. Ve čtvrtek 24. srpna. 18074 Prine z pohádky. Kouzelná hra se zpěvy o 6 obrazech. Slova i hudba napsal O. Faster.

Do jaké že nálady upadl nyní Vírgiňan? Když ne- byl již tak zaměstnán, počalo se mu »stýskati« po dívce z Medvědí říčky? Já jenom vím, že po té dlouhé řeči upadl do devítidenního mlčení. Jeho způsobilost roz- právět spala v něm hluboce a nevyrušitelně. Ovšem že mluvil, co se týkalo služby, když jsme jeli jižním směrem od dráhy, shánějíce roztroušený soudcův dobytek. Za těch mnoho týdnů od jarní sháňky dostaly se některé kusy velmi daleko od svého skotína a teď bylo úkolem naší party, abychom je opět sehnali. Udílel náležitě pokyny i rozkazy — i činil všeliká sdělení, jichž bylo třeba jeho podřízeným, aby se tyto roz- kazy urychlily. Ale ještě nikdy, za žádných dob, se ne- považovala běžná pracovní poznámka za rozhovor. Vy- jádření jeho, jako: »Zejtra ráno budeme pracovat na Vrbové říčce,« nebo »Chtěl bych, aby vůz byl do úterka u záhybu Páchnoucích vod,« třeba někdy byla dosti četná, že zněla jako rozmluva, neprolomila ni jednou skutečné mlčení jeho. Ač na pohled se lehce bavil s táborem, přece se držel úplně sám pro sebe. Ona sdílnost hovorná

XVI.

Scipio roznmuje. tím, že pozorovali jeden druhého — neboť, jak vidíte, Santa Fé a Jižní pacifická se scházejí v Mojave a oba kuchaři cestovali asi dvě stě mil v témž voze — ani si nevzpomněli na telegram. A když přijedou bez dechu a začnou skuhrat, co dají za ten monopol, žel, netušící tu- larští hoši z nich měli švandu. Nedoslechl jsem nikdy, co právě všechno dělali, ale Lorenzo jim musel zpívat a tančit, kdežto svatý Augustin mu hrál na housle. A jeden Lorenzův opatek se trošíčku otřel. Dobrá, ti dva kuchaři opustili farmu, aniž prozradili, kdo jsou a hned jak se dostali do bezpečné vzdálenosti, přísahali si věčné přátelství po svém vznětlivém cizineckém způsobu. A vraceli se domů po Spojené pacifické dráze, sdílejíce spolu parádní kupé. Jejich msta zabila žáby. A nemoc —« »Jak zabila žáby?« ptal se Trampas. »Nu, zabila je. Delmonico a svatý Augustin smyli žáby s břidlicové tabulky s modními jídly. Žádný bankéř z Filadelfie se jich teď nedotkne, když ho jiný bankéř z blízka pozoruje. A jestli jste někdy viděli muže, který schovává nohy a nechce si svléknout ponožky ve společ- nosti, pracoval jistě v těch tularských bahnech a uhnalsi tu nemoc. Dejte si pozor, až se bude brodit a uvidíte, že má plovací blány. Žáby jsou mrtvé, Trampasi a ty taky.« »Povstaňte lháři a pozdravte svého krále!« zavýskl Scipio. »Ach, já jsem do tebe zamilován!« a objal Vir- giňana svými pažemi. »Dovolte, abych vám stiskl ruku,« řekl cestující, jemuž se nepodařilo, aby vzbudil zájem u své manželky. »Chtěl bych setrvati ještě déle ve vaší společnosti,« »Děkuji vám, pane,« pravil Virgiňan. „Vírgiňan“.