1
masthead
V Praze, ve středu dne 30. listopadu.
Praha
2
masthead
K číslu 331
číslo v Praze za 2n
a na venkově za 3h
Praha
3
article
Na »Národní Listy«
ranní a odpolední
předplácí se
v Praze
v administraci
na měsíc 2 K —h
ve filiálkách
na měsíc 2 K 30h
Poštou:
na měsíc 3 K 20h
s dvojí zásilkou:
na měsíc 3 K 80h
Praha
5
article
LIS
LIS
Předplaceni
a inseráty
přijímá administrace
v Marianské ulici,
číslo 3.
Tam je též redakce
a expedice.
Lisa
7
article
Hrdinný kousek kozáckého
důstojníka.
Z Petrohradu, 29. listopadu. (C.-B.) Zpra-
vodaj »Birž. Vědomostí« v Mukdenu
telegrafuje z dneška, že kozácký důstoj-
ník, jenž vyslán byl generálním
štábem v Mukdenu do Port Arturu,
šťastně se z Port Arturu navrátila
sdělil, že v Port Arturu panuje vý-
borná, neohrožená nálada. Všichn
obhájci jsou toho pevného pře-
svědčení, že pevnost jest nedobyt-
nou. Generál Stesselj mu pravil;
»Jsem přesvědčen, že Port Arturu nikdy
nedobudou. My budeme čekati, dokud
nedojdou posily, ať už po moři či po
souši.«
Oprava poškozené ruské tor-
pédovky.
Z Brestu, 29. listopadu. Ruská torpédovka
»Proužitelný« přibyla dnes do zdejšího
arsenálu. Torpédovka přestála prudkou bouř
v průplavu lamanšském a trup lodní na něko-
lika místech byl při tom poškozen. Jelikož po-
škození jest takové, že by bez nebezpečí pro
posádku nemohla dále plouti, byla dle meziná-
rodního práva přijata do arsenálu, kde bude
opravena.
Japonská zpráva o posledních
událostech v Mandžursku.
Z Tokia, 29. listopadu. (C. B.) Císařský
hlavní stan uveřejňuje tuto zprávu o posledních
událostech v Mandžursku: Večer dne 24. t. m.
zahájil nepřítel slabou palbu na Santask. O půl
7. hodině učinil pokus nočního úto-
ku, který o půl 9. hodině byl odra-
žen. V době tohoto útoku střílel u Vajčanu-
tana stojící nepřítel z hmoždířů na Santao-
Kuntau a Kančavotau a do okolí těchto míst.
Avšak střelba tato nezpůsobila žádných škod.
Večer dne 27. t. m. střílel nepřítel z hmoždířů
a polních děl, jež umístěny byly na západní
straně železniční trati, bez ustání na Kučacu.
Artur
Kančavotau
Petrohrad
Mukden
Brest
Tokio
Port Artur
8
article
Zároveň obsadila nepřátelská pěchota vesnici
na severozápadní straně u Noukuancu a stří-
lela směrem k vesnici Siaočufu na severní
straně u Kučacu.
Palba kolem půl 9. hodiny zvolna ustá-
vala. Téhož večera o půl 11. hodině zahájila
nepřátelská pěchota, jež rozestavena byla na
západní straně železné dráhy na pravém břehu
řeky Ša, nepravidelnou palbu, která o půl 12.
hodině ustala. Mezi hlídkami udáfo se
několik potýček. Jinak je stav
věcí nezměněný.
Podivné sny angloamerické
o míru.
Z Londýna, 29. listopadu. Proslýchá se.
že mezi Anglií a Amerikou zahájeno bylo jed-
nání, směřující k tomu, aby nebyla propasena
vhodná příležitost k intervenci ve válce rusko-
japonské. Dle všeho jedná se o to sděliti carovi
úmysly mikadovy, jenž netají se tím, že po
pádu Port Arturu hodlá vydati proklamaci, ve
které prohlásí, že Japonci nepomýšlejí na obsa-
zení Mandžurska. Jakmile tato proklamace bude
vydána, prohlásí Anglie 1 Amerika, že jsou s ní
srozuměny, jestliže také Rusko upustí od za-
brání Mandžurska. (?) Pak bude prý cesta k uza
vření míru otevřena.
Boje o Port Artur-
Z Tokia, 29. listopadu. (C.-B.) Císařský
hlavní stan uveřejňuje tuto zprávu o s t a vu
věcí u Port Arturu: Co se týče nepřá-
telských tvrzí Sunšušanu a tvrzí, jež
odtud na východ se nalézají, opevnili jsme silně
proti nepříteli obrácené zákopy, jakož i okolní
hřebeny a hřbety, avšak na útok není
ještě vhodná doba. Na 203metrovém
pahorku (tento pahorek byl ve včerejší depeši
označen jakožto 205 metrový) podařilo se
nám po několika útocích dobyti
nepřátelskýchhradebních příkopů
u vrcholu. Oddíl našeho vojska má
tuto posici obsazenu a usiluje
o dobyti celé tvrze.
Artur
Japonec
šo
Londýn
Anglie
Amerika
Rusko
Tokio
Noukuanc
Kučac
1 Amerika
9
article
Telefonické zprávy „Nár. Listů.
Telefonické zprávy „Nár. Listů.
K parlamentní situaci.
Z Vídně, 30. listopadu. V poslanecké sně-
movně pokračovati se bude dnes v politické de-
battě, avšak není lze říci, zdali debatta dnes
ke konci dospěje. Jest pravděpodobno, že dojde
na jednoho nebo dva řečníky české.
O 10. hodině dopolední sejde se parla-
mentní komise klubu slovins ko-
chorvatského a parlamentní ko-
mise klubu českého. Na dnes jest také
uchystána společná porada posl ancu
českých bez rozdílu frakcí o spo-
lečném postupu na říšské radě.
Odpoledne pak jest porada předsedů
klubů.
Vůbec se podobá, že dnešek bude věnován
hlavně konferencím mimosněmovním. Ale vše-
obecným jest dojem, že všechny tyto rozmluvy,
schůzky a soukromé rozhovory nebudou
míti positivního úspěchu a že jest
osud podzimní kampaně říšské
rady rozhodnut již dnles. Proto nemůže
překvapiti, že všeobecně již volá se po roz-
Vídeň
10
article
FEUILLETON.
FEUILLETON.
Naše návštěva u Sv. Čecha.
Sestry chodily tehda do třetího ročníku
učitelského ústavu a já byla prvním rokem
učitelkou.
Čech byl od třinácti let mým zamilovaným
spisovatelem a jako kandidátka jsem si ničeho
tak toužebně nepřála, jako jen jednou spatřit
ho tváří v tvář, moci s ním promluvit. Vlastně
o to mluvení ani mně tak neběželo.
Snila jsem jen, že vypadá asi zcela jinak
než jiní smrtelníci.
Neočekávaná příhoda dovedla mne k cíli
mé touhy.
Se sestrami chodila neteř Čechova, jež
zásobovala sestry četbou i přes prázdniny.
V době, kdy se důležitá tato událost stala, vy-
stoupila sl. R. z ústavu a její knihy zůstaly
u nás.
Sestry měly starost, jak jí je vrátí, nebot
nevěděly, kam odešla. „Víte co, děti?“ po-
vídám. „Čech bude jistě vědět, kde je. Odvolejte
se naň jako na strýčka a knihy mu odneste —
půjdu s vámi.“
Ujednáno. Ač jsem právě vstoupila do ži-
vota veřejného a sestry nebyly o mnoho mladší.
praktického rozumu v nás mnoho nebylo, za to
velká dávka nadšení — život před námi ležel
ještě jako sen.
Díky své až příliš jemné konstrukci tělesné.
vypadaly jsme i vzezřením posud jako trochu
větší děti.
Půjdeme! Ale kde ho najdeme? Dlouho
jsme se nerozpakovaly a zašly do redakce „Nár.
Listů“
Vyšel kdosi a k naší zdvořilé otázce, kde
bydlí Sv. Čech, odpověděl:
„Kde bydlí? Chcete ho navštívit? Pan Čech
nepřeje si návštěv a nechce, abychom jeho byt
oznámili.
„My tam nechceme jít,“ lhala sestra —
„chceme to vědět jen tak.
„Tak je dobře,“ odpověděl neznámý
odešel.
Čecho
Čechův
Čo
Čechy
11
article
Za chvíli se vrátil. „Pan Čech bydlí na
Letné, ulice x y, ale číslo nevím. Je to nárožní
dům, jest tam právě stanice tramwayová, asi
tak ..
„I to my už najdeme,“ vpadla jsem horlivě
do řeči.
„Tak?“ usmál se neznámý. Dali jsmes
všichni do smíchu.
S radostí jsme se vydaly na Letnou. Když
jsme cítily, že už to jde do opravdy, bylo třeb
nastudovati přece řeč.
Růžena byla vždy nejodvážnější. Vyvolena
tedy k úvodu. Představit se jako kollegyně sl.R
a vyložit účel návštěvy.
Až by se rozpředla řeč, měla jsem přijí
na řadu já a nějak vyslovit náš zápal a nadšení
pro díla Čechova. A Hela konečně dokončí řeč
a projeví štěstí naše z této návštěvy.
Dobře jsme vše nacvičily a zatím přišly až
k domu. Našly jsme skutečně byt lehko.
U domovnice se ptáme:
„Bydlí zde Sv. Čech?
„V třetím poschodí,“ lakonická odpověd.
Trochu v nás 1. klo, že jsme tak blízko
Čím jsme stoupaly výše, tím jsme šly pomaleji
Ve třetím poschodí jsme se zastavily.
Podívaly jsme se na sebe. Cítily jsme, že
nám trochu rychleji tluče srdce.
Byl u dveří zvonek, ale všecka srdnatos
nás opustila. Žádná nechtěla zazvonit.
Nevypadá to vlastně hloupé, nebo smělé?
Což když nás odbude? Byly bychom se neroz-
hodností daly do pláče.
Konečně Růža energicky stiskla zvonek
Zazněl pronikavě, všecky jsme se lekly.
V tom slyšet kroky. Zavadila jsem okem
o kukátko. „Děti, to není on,“ šeptám. Předsta-
vovaly jsme si ho podle podobizny — nevím,
proč — velkého, s černým plnovousem.
Dvéře se otevrou a před námi stojí silný
muž s šedým vousem, menší postavy.
Chci znovu říci: „To není on,“ ale v tom se
pohled můj setkal s jeho snivým, zádumčivým
pohledem — poznala jsem, byl to on.
Všichni čtyři jsme němě proti sobě stáli.
Čo
Růžena
Čechův
Letná
12
article
Růža ztratila řeč a my r Helou téměř »hromeny,
že už se stalo — jsme ani nevěděly, že Růža
také mlčí.
První promluvil Čech. Usmál se — poznal
asi už, proč jsme přišly. — „Pojďte dál, co mně
nesete?
Konečně Růža našla nit. „Jsme Kollegyně
sl. R...“ — „A tak, tak — jen račte dále,“
uvedl nás předním pokojem do druhého —a
pořád se usmíval.
„Zde se posaďte; přijdu hned — nejsem
zvyklý damským návštěvám“ a zmizel zas
v prvním pokoji.
Posadily jsme se. „Děti“, zašeptala jsem
— a sestry na mne pohlédly zrakem sálavým.
Zůstal s námi v pokoji jen velký pes a po-
hlížel moudře s jedné na druhou.
Za chvíli se Čech vrátil. Měl jiný kabát,
dříve byl měl hřebíčkový nějaký a tak ku poctě
nám oblékl černý.
Posadil se mezi nás, dal si ještě povídat
jednou o své neteři a těch knihách. Pak se ptal
to a to, divil se, že jsem již po maturitě —a
pořád se usmíval. Pak přistoupil k oknu. „Mám
tak rád tento pokoj; je odtud krásná vyhlídka
na celou Prahu.
My mnoho nemluvily. Četl asi v našich
očích: „To je tedy Čech, tak vypadá básníkl
Zbožňujeme vás a nemůžeme se pohledu na-
sytit — a přece se divíme, že mluvíte tak oby-
čejné věci jako obyčejný člověk.“
Citily jsme, že vlastně už bychom měly
jít. Ale zas nám scházelo první slovo k roz-
chodu.
Rozuměl. Vstal sám a usmívaje se, děkoval
nám za návštěvu. „Byla mi velice milá a vždy
si ji budu pamatovati.“ Nemusily jsme ani říkat,
že my teprve.
S velmi málo slovy, ale s upřímným stisknu-
tím ruky jsme se konečně dostaly za dveře.
Po schodech jsme žádná nepromluvila. Ale
jakmile jsme se ocitly na ulici, několik kroků od
domu, jako na povel obrátily jsme se k oknu
ve třetím poschodí.
A tam rychle básníkova ruka spustila od-
hrnutou právě záclonu. —
Růža
Čo
Praha
Hela
13
article
Marie Granátová.
Granátová