Vyeháu každý dea «Miao po nedali o eoátku. PMplAel и« adMlRietrael

oox»unr , freekoveeé е роОормеб Rtljlmà ! ' xedLakcc« ’ r OatroTBl allei i 1608-П.

Jednotlivá diala po 4 kr. Ze donášeni do dome métfčné 10 kr.

▼mi mil«* Ai«. 1вО*-П. v rru* patto«: I al. Ж kr.

.... —tl-Mkr. . • « • а • то 10 , во .

lukopielv > ■«▼ractBa a aapoiiapiaafck aadbeaa. кккьГзГасв aesapetacva^ potýliny buchal d a t r katovány. iBitrity ptiitáät m aajltTaé]!.

éieio в

У Praze, dne 4 Itdns. — K.— .Baron Hirach* i — jméno toto éepee м те Tídeftských e již i тевкот* •kýeb kruiích a úst do úst. t Velevyslanec nás, brabé Wimpffen, jenž život svůj samovraždou osudně zakončil, zanechal po sobé listy, v nicbito jméno barona Hirsche častěji se vyškytá, ano i list se nadel, panu baronu znějící. Kdo jest baron Hirsch ? Ve finančních kruzích odpovídá se: jest to mui, jenžto u nás velice se obohatil. Officiosní „Presse“ napsala kdysi: veškero báječné bohatství středoevropské haute finance pochází z Bakouska. Rotšildové, Bleichrodrové v Berlíně, Perrieirové v Paříži a mnozí jiní — Ansere Leuť — nabyli, či vydělali (ale jak?) vitáí část svého jmění v Rakousku. „Kdykoliv“ — píšou „Pol. Frag.“, s nichžto hlavní část řádků těchto vyjímáme — .Rakousko potřebovalo peníze — a to bohužel stávalo se často — bralo je obyčejui z rukou Rotšildů a spol., že tito při tom zle nepochodili, jest na jevě. Dluhy, jež říše naie v poslední polovici tohoto století nadělala, obnášejí úhrnem čtyry miliardy, kteréž skoro vesměs z rukou svrchudotče ných finančních velikánů se braly. Jinak má se to s baronem Hirschem, kterýž okolo roku 1860—1870 — v dobé tedy éry liberální na obzoru finančního světa u nás se objevil. Tentýž našel pole finančními kobylkami již poseté. Jemu nebylo 'ze vedrali se do u- a za- sezelé finanční kliky. Muselt tedy pele své činnosti jinde hledali Pakli že Rotšild a spol. vrhli se na ra- koueké státní papíry a je za nízkou cenu od státu přejavše, na bursách za vysokou prodávali, nebylo v tom sice mnoho patriotismu znáti, avšak bylo to přece něco, jelikož i z ciziny kapitály u nás se usazovaly.

Baron Hirsch do Rakouska ssebou nepřinesl kapitály cizí, nýbrž on bral naše я ciziny vypůjčené kapitály a ženiálně jimi kšeftoval. Baron Hirsch jal se sta vèti že lesnice — v Turecku. Vymáhal si totiž ve Stambulu koncesse na dráhy, vyměřoval, vytyčoval je, turecké a naší diplomacii hodně toho „naplaušoval“ o jich báječné výnosnosti, tak že tehdy pan baron Beast vsedl mu ochotné na lep a povolil půjčka na 2 mil- liony tureckých losů(l) po 400 franků, úhrnem tedy v ceně 800 mill, franků cestou veřejné subskripce. Nastala báječná reklama v liberálních a židovských novinách. Nejdříve vydáno bylo к subskripci 7&0.000 losů v března 1870, potom v září t. r. 880.000 losů. Ostatních 349.000 tureckých losů, jak „Der Compas* lakonicky podotýká, zmizelo — kde ? Pan baron Hirsch a jiný pan baron vědí nejlépe. Tehdy ani listy americké tolik v reklamě neudělaly, jako listy vídeňské Turecká vláda losy garantovala (I) a služky běhaly do spořitelen, vybíraly své úspory a kupovaly „Turky.* Touto operací vydélal baron Hirsch dobrých 200 millionů, jelikož nominální cena losů 400 franků obnášela a on je po 170 francích od vlády turecké přejal.

Jakmile tento človíček peníze mél v kapse, bylo po stavbě železnic. Vystavil sice trat celých 10 mil a potom několik jiných ještě železničních c&partů v okolí Carihradu, kterak ale в přebytečnými penězi naložil, vědí prý jen bohové a pan baron. „Kölnische“ dnes ještě se dušuje, že pan baron tehdy vydělal 200 millionů. Turecká vláda, jak zuámo, roku 1875 výplatu svých lesů zastavila a tak dívají se dnes chudé děvečky ua krásný, skoro bezcenný turecký obrázek — místo 400 franků 25 zl r. m. Za to pan baron nemá dnes ani jediný turecký los, nýbrž nakoupil zi v Uhrách a na Moravě hodné panství a žije dnes v P a- ř í ž i, jak se na finančního velmože sluší a patří.

Avšak panu baronu nedaly jeho vlastní vavříny spiti. Zachtělo se mu ještě více peněz a tímto vysvětluje se list hraběte Wimpífena panu baronu svědčící Vláda turecká mini totiž opět stavěli železnice a pan baron by jí v tom nebránil, jen kdyby chtěla opět uznali jeho staré koncesse, o kterýchž on chce, aby mu je za pakatýlek 70 millionů franků odkoupila. Zdaž a jakých závazků ve příčině té s hrabětem Wimpffenem učinil, není prozatím zjištěno. Nái zahraničný úřad prohlásil, že dotýčné zprávy, v .Tagblattu“ a „Tribüne“ o tom uveřejněné bude dementovati. Dosud však se to neptalo. Z konfiskačních ohledů nesmíme list, jejž nešťastný hr. Wimpffen p. baronu v posledních okamžicích života svého psal, uveřejnili. Jenom jediný odstavec, jenž úřední censurou šťastně prošel, lze z něho uveřejniti. Píšet hr. Wimpffen: .Fast unmerklich haben Sie meine Cha rakterschwäche auf eine schiefe Ebene geführt. Mich haben Sie durch Ihr Geld gefangen, wie Andere und uns zu gemacht Was ich gethan, soll mein Tod enthüllen. Mein Tod wird Ihr Gold erbleichen machen in Paris und Wien. „In Berlin hatten Sie ohnehin niemals Genossen, jetzt ist aber Berlin Centrum der mitteleuropäischen Orientpolitik. Bis vor Kurzem verliess sich Berlin auf uns, weil es nicht wusste (následuje prudká stížnost, v nížto jméno barona Hirsche se nalézá.) Jetzt wird Radowitz dafür sorgen, dass Deutsch land in Constantinopel selbstständig Vorgehen und besonders in der Eisenbahnfrage Stellung nehmen wird. „An den Grafen Kalnoky habe ich in letzter Stunde einen Generalbericht über diese

Angelegenheit erstattet, dio wir stets als die Ihrige betrachtet haben, obwohl eie die unse- rige war. Möge mein Tod das deutsche Reich gegen mein armes Vaterland wenigstens etwas versöhnlicher stimmen. .Ich sterbe, um meinem Gewissen Genüge zu thun und der Botschafter Oesterreichs wird sich auf offener Strasse tödten, um vor der ganzen Welt seine Schuld zu bekennen. Aber auch moderne Geldfürsten wird die Nemesis erreichen.“ „Wiener Tagblatt“ vyhlašuje list tento za podvržený. Avšak svědectví listu tohoto nemálo jest podezřelé, jelikož i on r. 1870 p. baronu reklamu dělal

Z Národní Lhoty. (Sobotní plesy hospodářů.) Toto Vám posýlám pozvání к plesu „hospodářského spolku pro — dne 13. ledna — v sobotu před nej- svétějším Jmenem Ježíš Vý­ hradné pro zvané. Začátek v 7 hodin. Vstupné 2 sl. PHznám se, že jakožto rolník na poslední slova poavání několikráte jsem se podíval. Dva zlaté na letošní vzrostlé ebili zdá se mi trošku mnoho. Ano kdyby jen ty zlatky v kapse také tak jako obi- líčko na polích vzrůstaly. Však ale s těmito dvěma zlatkami hospodář mezi „pány“ z hospodářského spolku se neobejde. Přijedou prý páni a paní z daleka, z .... , z z . . . . , z ano až prý c Prahy. Nu ženo, půjdeme do bálu? — tážu se. — V čem pak? — odpoví mrzutě a odpovídá mi mrzuté ode ehvíle, kdy jsem mezi těmi vyvolenci se octnul, kteříž „výhradně mezi zvané“ vřaděni byli. — Vždyť máš již dospělou dceru ? — namítám. — A tak ! starou svoji nschal by’s hesky doma — snad drhnout podlahu? — Co si požit ? Seberu poslední groi za fůru vzrostlého obilí a jedeme do pro fůru té parády na mou starou a na holku s dovolením, říkají ji již slečinka, všechno všudež aai my mnáové náš „hospodářský ples* tak zhola ne- odbzdem. Přijdou z mèsta objednaní sklepníci, ohební jako oohoř a štébetaví jako husy a přea tu chvíli člověku pod nos strkají - jídelní lístek, na némž celá litanie jídel stojí, že našinec neví, do čeho dřív se sekonsnonti. Moje stará vaří po celý rok dle jednoho receptu. Byl jsem již předloni na hospodářském plesa u nás, ale eo jsem tam nžil ! Na ko­

Nakoupilo se pavučinové a jiné látky, potom krqjků, ' vyskáčem se a druhého dne až do poledne vyspíme šňůrek a toho všelijakého garnýru tolik, že by tím ' ее, pak vstanem, ostrojíme se a půjdem zas do ho- eelý testunk mohl obtáhnont a přijeli jsme v bázni spody dojídat a dopíjet šenkýH co ma ještš zbylo, boží domů. člověk mnsí poslední groš vydat, aby jen i V kostele ať se modli třeba Ježíšek sám, jen kdyi v domácnosti měl pokoj, t j. aby za své žsnské, i nám bodně zas obiheka nadělí a na jaro a v letě pomátnu i dcera mezi „pány“ nemusel se stydět. My I větrnost trochu lépe si zařídí, než-li v loni. V loni staH pařezové odhadem to třeba ve starém kabátu. : aspoň mys Pámbíčkem nebyli spokojeni. Vždyť V loni mi žena i dcera moje domň pHšly a brečky, j z nás Pámbiček může mít radost, kterak my jsme že prý tam na hospodářském plesu naproti jiným ’ hodni a bohabojní, že ze szmé bázně boží ani do ko- vypadaly jako bastroši a že prý ty paničky a fraj-1 stela nejdem ! Tedy milf kmotři jen hodně penéa do linky z města po nich ohrnovaly nosejčky, že se jim i hospodářského plesu. Dříve se to odbylo dvěma, třemi smály a něco si o nich šeptaly. Letos prý se jim ■ zlatkami, na nejvýš pětkon, teď ale na to praskne mnsejí vyrovnat a proto i já musel celou fůru obilim aspoň padesátka! Ženská paráda — к vůli nevyrovnat, abychom nu však mi rozumíte. Však | vysmání 1 a litanie na jídelním lístku — věru z pade-

Kocnik XV. spodářikém pleiu člověk ak; li přoco joduoo oděUl bene a něco užil ia to mnohon xloit «tran té ienaké parád/. NékteH — ti pokročileji! berou tu litanii na jídelním Hitku na pořád, jak to kUi. Coi teprv pivo, viao, káva, čaj, slivovice, alai a sám dai vi, jaké vielijaké ipecie tam «e nabitěji. Pivo mívá pH podobných příležitostech feldmaräállajtnantské porty a vino ikrábe v krku, káva samý cinkl, rum v čaji chutná, jako by lojovou svíčka polykal — inu vždyt šenkýři mají o mssopnsté své iné. A sedlák —jde-li mesi pány, a( jen platí. Já vím tél, když jsem jednou byl na podobném plesu, kterak jakýsi pan tprávtc stranoa se mi po- škleboval, proto že jsem zaječ! hřbet okusoval a ruky. Kdož pak umí vidličkou tak so ohánét, jako ti páni ! Ano kdyby to byly podávký, já bych jim ukásal, jak se to ohání. — Jářku ženo, přijdeš mezi pány, dej si pozor, nauč se dělat pokrlata, a Hkej : kystyhand 1 aby se nám nesmáli, že nemáme okolí ", bildnük. Nemecky holt neumíš, a to víš, bes něm­ činy so ani na hospodářském plesu neobejdeš. Naše holka již se smluví, koupil jsem ji tobo bilduůku se tisíc zlotých v Praze v privatšuln. Ať si již o naší milé češtině mluvíj a píšou jak rhtějí, tém jistým pánům přece lip chntná němčina.) Vím napřed, že náš hospodářský ples bez mrzutosti se neskončí. Moje stará bude druháho dne — v neděli — se knbonit, že zůstala n kamen sedět, že ji skoro žádný neproved — kdež pak člověk měl se tomu novémn hopsáni pHnčit? Já se na to neumím ani dívat, tanči so, jako když snopy do mlátičky hází. Moje holku tato i i raráškem dovede.

Věru nevím, jak ten náš hospodářský ples dopadne. Svědomí mne již napřed jaksi píchá. Jindy — přiznám se ku své hanbě — po prastarém zvyku musívali jsme na „Jména Ježíš“ všichni z domu ku sv. zpovědi, čeládka к ranní mši, my starší ku spi- vaně. Kdož pak dnes na veliký svátek vzpomene ! Půjdem v sobotu až když židi mají po šábesu na ples, budou tam židi, Turci, pohané, helveti, katolíci, dohromady, najíme se, napijem se, sátky nezbude ani na škatulku sirek. Což souže d é, nebylo-li by stokráte lépe, abychom si my postaročesku zatančili zase jednou naši sousedskou? Dáme musikantňm každý po 50 krejcaHob, vezmeme naše mámy a dcery ve slušném domácím obleku a vytančíme se v básni boži až nás nohy budou bmétl Ty naše „hospodářské plesy“ i dvěma slatkami vstupného jsou jenom for-

FEUILLETON. Funtaatiokó obrazy od Petra Kopřivy.

Nepřítel věci slovem tímto se vyrozumívají. Dnes ovšem říká se těmto paním milost paní, jindy tokalo se paní matka. Oč vznešeněji, velebněji zní staročeské : paní matka, minky velí, aby ctili otce i matku domu toho, v némi přebývají. Matko — nevěsto — chceš-li co matka domu. co paní matka

Která matko nechceš synu svému, tělu я téla tvého tuto oběť přinésti, či jinými ' strkuje ty osudné rohy, brzy na tú, •lovy, cheeš-li i dále, snad až do smrti v domě brzy na onu stranu, brzy na rodiče, brzy na jen poroučeti, pak raději syna svého ani ne- j jich syna a tu zas na čeládku a konečně zažeň 1 Která však matka moudrá jest, t. je tmí se na dobro a mračí na celý svět. Ta slova božího, svrchu podotčeného, pamětlivá, 1 ková nevěsta zasluhovala by, aby se o ní pomyslí si takto: syn můj tělem jest z těla i zvláštní vedl kalendář, aby se zaznamená- mého, nevěsta moje tělem jest těla syna;válo, kdy a kam své rohy vystrkuje. Zacho- mého, následovně i ona jest součástí vávejte obě čtvrté přikázaní : tchýně i nevé- téla rodimého, ze mne vyšlého I Pak ovšem sta ! Ctiž tchýně matku domu a nevěsto ctiž pokoj a s pokojem i boží požehnání a bia-1 matku svého muže. Nevyškared rodiče muže ženost panuje v rodině také a dům ten ne- i ode stolu svého a zavíráš-li špižírnu, nepři- rozpadne se, nýbrž utvrdí na mnohá po-.'skřípni v ní prsty matky jeho Nedávej rodi- kolení. čům domu, v némžto jsi paní matkou, chleba

Však tuto i s nevěstami jest mi slo- tvrdého a mléka — i cecku jalového. Pak víčko promluvili Dívka byvši jako manželka požehná Bůh i tobě co vděčné matce a budeš do domu svého muže uvedena, stává se paní! viděli syny synů svých. nové domácnosti, ovšem paní, ale jak mnohé Podobných věcí matka Jindřichova nevoz- než-li moderní milost p a n í I Paní matka, i chceme, byla na nevěstu svoji žárlivá. Její byť i sebe mladší, byt i z počátku bezdětná, | nebožtík muž po všecken čas manželství s ní matkou, dnší stala se domácnosti, msjíc co ! se mazlil, ba již v domě otcovském в ní se matka plné nároky, aby ctěna byla vedle i mazlili a chtěla, aby i syn, jenž méljižman- čtvrtého přikázaní, kteréž všem bez vý- želku svoji, s ní se dále mazlil. Stará Příkrá

ode všech ctěna býti, cti i matku, cti rodiče jbuclatýeh tvářích starému Příkrému učaro- manžela tvého. Ty stale’s se střediskem, vaia. Po všechen ostatní život choval ji Příkrý sluncem své domácnosti, kolem něhož všechno jako v plenkách, jako za rámečkem, tak že

9 domi otáčeti ее má. avšak slunce všechno* 1 vlastně jak živa žádných atarostí nevážila.

kolkolem světlem svým zahřívá a ozařuje: na hoře i dole. Nemůžeť slunce, dokud sluncem jest, na jednu stranu světlo a teplo a na druhou — rodiče mužovy — tmu a zimu rozšiřovali. Tmu a světlo, teplo a mráz zároveň vyzařuje toliko měnivý měsíc Takým věčně měnivým měsícem nevěsto nebuď I Měsícem pravím, jenž v medových měsících man želství září úplňkem, načež poznenáhla vy­ važovala a proto nejen že nevěsté své život ztrpčovala, ale i syna svého v záhubu strh- noati pomáhala. Stará Příkrá, jak jí nyní nazývali i když ještě mladá byla, ničím zvláště nevynikala, ani postavou, ani krásou, sni rozumem, jen její chrpová očka na mladistvých

Téměř náhlým úmrtím manžela postavení její bylo změněno. Ačkoliv nevěsta její ctila ji co druhou matku, nepřestala tatu onu považovali co vetřelce. Také bývají již povahy ženské, nejsou-li náboženstvím, aneb moudrým mužem vedeny. Kremě toho stará Příkrá docházela teprv do čtvrtého křížku, či do čtyřicátého roku. Nebožtík její muž, jak čtenáři naši byli seznali, dopustil se té veliké vycho- vatelské chyby, že ženu svoji nepřidržovai к ustavičné práci, chyba to skoro všech mužů, kteříž teprv v pozdějším věku za ženu si berou — žabku. Nebral si ji tak co pomocnici, jako spíše co společnici života, jako svoji hračku, jako svoje potěšení při každodenních starostech. Mladá panička uměla sice krásné vyšívat na př pantofle, uměla různé pokrývky plést na stolky, prádelníky, vlužky na polštáře, uměla z papíru vystřihovat stínidla na lampy, uměla rozkošně krásné čepičky plésti na cilindry, aby se do nich nenaprášilo, znala na sta vzorků na okraje punčoch, uměla sterých krásnych, ale celkem nepotřebných věcí. měla zkrátka tolik toho „vyššího“ vzdělání a tak málo toho „nižšího* či kuchyňského, jehož nevyhnutelné zapotřebí na př. к uva ření chutného knedlíku, že nemohla se žádným jiným mužem šťastná býti, leda jen s Příkrým. I v hudbě tak daleko pokročila, že uměla na klavír zahrát tu a onu nepříliš těžkou polku a na kytaru zabrnkal : „Nad Berounkou pod Tetínem ruže již se rozkvétá*, což kdykoliv její manžel slyšel, mohl žinku svoji radostí sníst. Ostatně mohla panička celý den hrát ei a kočkami, dívat se oknem, nebo číst romány. Příkrý si toho nevšímal, až, jak jsme pravili, matku seznal znázorněnu na synu.. Úmrtím jeho všechno se to změnilo. Zavřely se ty oči, kteréž v otylé, tlneté matróně vždy spatřovaly tu čipernou, ivitornou, veselou koroptvičku mladších let, přestalo

tlouci to poctivé, byt již obstárlé srdce muže, kteréž i její chyby stejně milovalo, jako její ctnosti. Zo staré Příkré stal se začátkem pátého křižku líný, nehybný žok, kterýž denně spotřeboval libru masa, několik hrnéčků kávy, několik hodin к dívání se в okna na ulici, několik hodin na procházku, neb na visitu pro klepy a konečné večer doma někoho, jenž by všechny práce zanechaje, všechny ty klepy trpělivé úctyplně poslouchal. Tonto nádobou trpělivosti měla se stáli nevěsta, kteráž od rána až do večera zaměstnána jsouc v krámě i jinak v domácnosti, nemastné i neslané plancání tchýně vždy jen jedním uchem poslouchala. Marie t. muži svému nedala, aby obchodu svého na dobro se vzdal. Věděla sice, že do krámu se mu neohtělo avšak těšila se, že až zmoudří, i krámu si přivykne. Za to ale ona vší pružností i sílou ducha stala se kupcovou. Přijala do služby hodného mládence, od něhož v době poměrně krátké hlavním praktikám obchodním se přiučila, tak že obchod po smrti tchána v plné síle vedl se dále. Světu nic tak neimponuje, jako Činnost, práce A ženě nic na světě tolik úcty nedodá, jako práce. Marie, pani Příkrá mladá v krámě I — toť bylo ve městečku něco neslýchaného I Mladý pán po hospodách, a na projížďkách a paní v krámě) To když stará Příkrá od lidí jakožto novinku z doma aspoň stokráte po sobě opakovali slyšela. Marii nenáviděla. Ona stará, jak živa v krámě se neukázala, leda, když chtěla si zamlsati, aneb s některou paničkou si poklepali a teď její nevěsta opovážila se. xáavor, pepř a skořici vážili, kornonty dělali nu, je vidět, šeptala v kostele paní purkmistrové, ie jo dcerou tabáčnice! —Kterak asi dále poměry n Příkrých se vyvinovaly, laskavý čtenář domyslí se sám.