ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 9 75066530-6745-11dc-98f5-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 9
Chunky — 29 celkem · entity: person 27, place 22, org 1, work 2
1 masthead
25. listopadu 1900.
2 masthead
Nedělní zábavná příloha
3 masthead
Národních Listi
4 masthead
k čislu. 320.
5 masthead
nol
6 masthead
lmžn e
7 masthead
Strana 9..
8 article Bez domovské příslušnosti.
Bez domovské příslušnosti. Velice velmi musím se míti na pozorul Totiž těch posledních a zbývajících pě neděl toholo dokonávajícího roku musím se mít po čertech na pozoru, abych nevyvedl nějakou neprozřetelnost, jež by mohla zavdati podně k »ouředlnímu zakročení« proti mně se strany slavného pražského magistrátu. Sice, kdybyeh se nějak zapomněl, snadno se mně může státi, že po prvním lednu 1901 budu miti ve své pozemské existenci náramnou mezeru, že s ocejtm, jak říkáme, tak někde mezi nebem zemí, a ačkoli bych se tam dověděl o věcech. o nichž se ani nebožtíku Hlamlefovi nesnilo, mám přece zcela určité poněti, že takováto posice mezi nebem a zemí jest velmi nepo- hodlná; tak mne to polehtává, jako že sel člověk může utrhnout a padnouti někam hluboko do nepovědoma, aniž ví, do čeho. A teď, pro Pána- boha, málem jsem v tom, skoro již visím, 1. ledna mohu do toho neznáma spadnout. Mám nyní trapný pocit, že mne slavný magistrát argusovýma očima některého ze svých ouřadníků neunavně pozoruje, že je mi stále v patách, že bedlivě sleduje každý můj krok, a zmáhá se mne stísňující vědomí nevolnosti, spoutanosti, nejistoty. Zaplať Bůh, že to potrvá jen pět neděl. Neboť kdyby to mělo trvati déle. nevím, nestojím za sebe, zda by mne neposed stihomam. A to jest věc, která vede ke smutným koncům.
bůh
9 article
Ještě nikdy jsem nepocltil, jakou tihou může člověka krušiti vlastní vědomí proletářství, jako to pociťuji nyní. A povážím-li, že jsou proletáři ještě horší, kteří mají ještě méně domů než já! Jak asi je těm? Neběží nám sice o hlavu, ale o do movské právo nám běží, o přísluš- nictví. Neboť, jak ráčíte věděti, 1. lednem nabude platnosti nový ten zákon o domovské příslušnosti. A před tm dnem třeseme se všichni. kdo nemáme domů, gruntů, realit — a jak jinak ještě se řiká všem těm věcem, jež teprv čin člověka dokonalým občanem. Kam se podějeme Staré naše obce domovské sotva se mohou dočkati chvile, až se nás všech rázem zbaví a ty milé obce, jež nás po novém roce maj přijmouti v měkký svůj klín, v teplé náruči nejraději by nám hlavy olloukly. Sedím tu zkormoucen ve své občansk nicotnosti a bezvýznamnosti a týrám si hlavu. najdu-li nějakého obělavého a tak učeného právního zástupce, aby mi pověděl, kam se po- děju po Novém roce, kdy snad vůbec nebudu nikam náležet? A kam že by mě slavné ouřady hnaly postrkem, kdyby v té době něco prot mně »předléhalo«, jak se ouřadní češtinou řiká? Vím, co člověku může hroziti, když domov má, ale ani ve snách se mi nezdá, co by mohlo potkati nešťastníka, který vůbe nemá obce domovské.
10 article
Měl jsem kdysi již malé ouřadní potaho vání, spadající v tento obor. A přiznávám se že příjemného to nebylo nic, jakkoli nedošlo k nejhoršímu. Je tomu nesmírně dávno. Počitám-li dobře asi dvacelsedm roků. Tenkráte jsem na svo blahoplodné dráze životní uhnul právě na novou pěšinu. Vzdal jsem se na vždy »galanterie« věnoval jsem se povolání zcela jinému. Nový chef angažoval mne za čtyřicet zlatých měsíčne a řekl mi: »První čas budete cestovati. Bude vaší věcí, abyste rozšířil kruh našich zákazníků, odběratelů.« No, mladý člověk si někdy myslí, že všechne dovede. Měl jsem sice posud zcela malé zku- šenosti v oboru cestování, ale věděl jsem,že — vyhodí-li člověka dveřmi — musí vlézti zas oknem. Už mě jaky před tím vyhazovali. Tak tedy mi v novém závodě spakoval »mustrbuch«, natiskli cirkulářů a doporučenek. a já se vydal na cestu. Poluloval jsem se ně kolik neděl po království českém, mlel jsen hubou a rozkládal rukama, nu zkrátka, čini jsem, co jsem dovedl. A je přirozeno, že touha má i naděje táhly mne taky v končiny známé. kde jsem byl vyrostl, odkud jsem přišel. Tam snad se domohu nejlepších úspěchů.
11 article
Mělo to háček. Pozapomněl jsem, že budu konkurovati s firmou domácí, jež s »mojíe firmou byla dokonce v poměru dosti blízkého přibuzenství. Kterak proti měmu vetřelství vůbe bylo manipulováno, nevím dopodrobna, ale vím. že do Prahy letěla žádost firmy domorodě abych byl stante péde odvolán. Ale než se mi rozkaz dostal do rukou, obcházel jsem vesnice, městečka, továrny, a »pracoval« jsem. A když se tak vracím jednoho dne do svého hlavního stanu, odkud jsem činil výpady v okolní kra- jinu, potkám četníka. »Co tu děláte?« táže se mne. »Cestuji — cestuji pro firmu —— — « s hrdostí jsem jmenoval svůj pražský »dům« »Máte rajzepas?« —Ten jsem neměl. Nikoho nenapadlo opatřit mne »rajzepasemz, neboť se zdálo, že v krá- lovství jsem všude doma, a hranice jsem neměl překročiti. Podal jsem četníku svoji visitku, doporu- čenku svého závodu, cirkulář — vše, čím jsen byl vyzbrojen. Jenom na něco jsem zapomněl.
Praha
12 article
Ale prosím vás, bylo mi devatenáct let a zjen čelnikův uvedl mne ve značné rozpaky. Což pal teď! Teď se nebojím ani policajta, poněvadž vím, že jsou to usedli, moudří pánové, s nimiž se dá promluvit, že jsou přístupni rozumným důvodům, poněvadž jsou k tomu svými předsta- venými vedeni. Četník přijal moje výkazy, zapsal si moje jméno, změřil si mne, a vida, že nejsem tak příliš ošumělý, aby mne hned musil sebrat, po- kynul mi : »Teď jděte domů, a nechodte mi již kolem, abych vás nepotkal ještě jednou. Co dále, to uvidite.e e Tak tedy jsem šel do svěho hlavního stanu, do města. Nevěděl jsem tehda, co je to »via majore, ale pud mi pravil, že četnik je »vie major«, i nezbývalo, než podrobili se. A druhý den ráno byla mi dodána obsllk slavného okresního hejtmanstvi. Znále snad sloh podobných úřadních pozvání? Poukázal jsem k němu již kdysi. JOlsVyzýváte se . . « Tak píší skoro všechny úřady, ba i sán
13 article
slavný pražský magistrát a rozličné jeho odbory jako na příklad školský atd. »Vyzýváte se . ..« Tak strašlivě úsečně, ba, drakonicky, beze všech přívěsků, beze vší vlidnosti. Byli-li jste marnivými, domýslivými do dneška, po přečtení takového ouřadního vyzvání nebo dotazu spadne s vás všechna osobní pýcha, a cítite, jakým jste nepatrným drobečkem té společnosti lidské. V těch slovech spočívá veškerá mohutnost a drtivost úřadů, síla a právo, zákon a moc — no zkrátka: vyzýváte se! Jak by si zada ouřad, kdyby k takovému ničemnému poplatníku mluvil jako obyčejní lidé. Kdyby mu řekl: žá- dáme vás, dostavte se . . . Pak by snad všechny ouřady a jejich výkony pozbyly své hrozivosti své strašlivosti, své tajeplnosti. Již tehda — a od té doby mnohokráte — zavrtalo mi hlavou, proč naopak my, kdykol se obracíme k nějakému úřadu, máme psáti »slavný« atd. Proč od nás vyžaduje se tolik zdvořilosti, kdežto se nám ji tak málo dává A vyfilosofoval jsem si, že my asi jsme před úřady lidmi všichni sobě rovnými, stejnými, ale tam, v těch úřadech, že nesedí lidé nám rovní. a proto že mají právo, kdykoli jim napadne vyzývati nás. Nu, vrafme se k obsílce slavného okresníh hejtmanství. Nezbývalo než uposlechnouti. Pře tím dostalo se mi poučení, že pan okresní hejtman je »svobodný pán« a že mu tedy mám řikat »pane barone«. Jeho přijetí nebylo nejvlídnější. »Jméno ? — Stav ? Jměno jsem měl, stav taky. Hlavně v tom okamžiku velmi utěšený stav. »Co pak tu vlastně pohledáváte ?e »Cestuji pro firmu — — Firmu jsem taky měl, na štěstí. »Máte vy rajzepas?« otázal se pan hejt »To nemám,« odpovídal jsem jako včera četníkovi. Pan hejtman díval se na mne pronikavě Třináct mil od Prahy, a žádný rajzepas man
Praha
14 article
Teď mluvil pomalu, ale jakoby do mne krájel: »Víte vy, že vás můžeme poslati do Prahy ?« »Až budu hotov, pojedu tam sám, pane barone,« odpověděl jsem. A ještě pořád jsem se třásl před nesmírnou mocí, o níž jsem ne- věděl, jak se mnou v nejbližším okamžiku na- loží. »Na to nemusíme čekat,« mluvil dále pan hejtman zase tím krájivým způsobem. »My vás můžeme vyšupovati, a to hned.« Bylo-li tehda něco, co mne naplňovalo přímo hrůzou, bylo to pomyšlení na »šups. Mč — a šupovat! Neboť tehda pořád ještě jsem ty povědomě stříbrné »kafežičky« neukrad'. Ale v témž okamžiku taky se něco ve mně vzepřelo. Ani jsem nechápal, kde seté smělosti ve mně nabralo, když jsem odpověděl: »Vyšupovat, pane barone? To snad ne.« »Ano, vyšupovat! Kdybyste nevěřil, můžeme vám to dokázat. Nemáte žádný rajzepas.« »Pane barone, je-li nutno, abych měl pro své obchodní cestování pas, žádám o něj,a tuhle je zlatka na kolek. Ale ani bez něho mne odtud nikdo nemůže vyšupovat.« To bylo panu hejtmanovi přespřiliš. Takový klouček odváží se odmlouvati. Slačí jen pokyn. aby se ho chopila nějaká ruka práva — půjde po šňůře. Pan hejtman pošinul okuláry na nose.
Praha
15 article
»Kurcumgut, budete-li ješté dopaden, že ve zdejším okolí »cestujete«, odešleme vás. O rajze- pas měl jste si říci pražské policii — tady vá neznáme. Na to musí býti dokumenty . . « Prudký pokyn rukou znamenal, že jsem jako hotov. Zatím však jsem sáhl do záprsl, vyňal jsem arch papíru a velmi zdvořile jsem jej podal panu hejtmanovi »Tento dekument snad postačí k vydán pasu, pane barone.« Pan hejtman rozevřel arch, podíval se, n líci objevil se výraz rozpaků, a tónem zcela změněným řekl mi: »Posaďte se.« Bylto můj domovský list, jejž jsem v Praze nazdařbůh byl strčil do kapsy, vydaný domovskou mojí obcí královéhradeckou. Spra- vedlivě doznávám, že po produkování tohot dokumentu mne již nevyšupovali. Já mohl býti šupován jen do Hradce — a tam j s em právě stál před panem okresním hejitmanem.
Praha Hradec
16 article
Po této přihodě byl jsem dlouho velm opatrný a nehnul jsem se z Prahy na krok bez pasu. Čert nikdy nespí, a četník snad taky ne. Málem bych byl na nepatrnou tu episodu zapomněl, ale v celé své živosti vystoupila přede mnou zas nedávno, kdy si pro mne vzká- zalo slavné a vážené policejní komisařství ho řejšího Nového města pražského. (Mluvím-li tak zdvořile o těto úřadní in- stanci, oplácím jen povinně vlídnost, s jakou ona se chová. Po pravdě a spravedlivosti mu sím doznati, že jediná naše policie jestevýjimkou mezi všemi úřady, že ve svých obsílkách a jiné korespondenci, pokud se mi kdy dostaly do rukou, je nejzdvořilejší. Zdvořilejší, než všechny ostatní erární a mnohé samosprávné úřady. Pra videlně »žádává« za dostaveničko, za návštěvu za vysvětlení. Obyčejně nadpisuje »etěný«, do konce někďy »blahorodý«. Zavře nás pak třeba ale zdvořile.) Lámal jsem si cestou hlavu, byl jsem na plněn starostí. Člověk nikdy neví, jde-li v jede náct hodin na polieii, vráti-li se domů k obědu. Vždyeky člověku připadá, že je tam jako v pasti Kladou tam rozličné otázky, a, čím vlídnější tím horší. Nedá-li si člověk dobře pozorna hubu, může tam zůstat. Je tam po čertecl těžký vzduch, a ti pánové jakoby se dívali člo- věku až do žaludku. A nikdy toho nevědí dos mnoho, vždy se ptají ještě na něco. Leč tentokráte neběželo o nic nebezpečného. Pán, který mne vyslýchal, roztáhl před sebou lejstro, ptal se, kde bydlím, jak dlouho tam bydlím a hlavné, jak dlouho bydlím v Praze. Vy rozuměl jsem, že běží o těch deset let nepře- tržitého pobytu a mám-li právo žádati, aby mne Praha příjala za svého.
Praha
17 article
Celkem jsem výpozoroval, že ten pán vlastně všechno vi. Což jane utvrzovalo v dávně do- mněnce, že policih vůbec o nás všech ví po- divné věci, že se nám ani nezdá. Brzy jsem pochopil, proč to všechno ví. Stál to v tom lejstře, jež před ním leželo. Bylo to lejstro z nynější mě domovské obce, z Krá- lovských Vinohrad. Lojstrem tím oznamováno — vzhledem k novému zákonu domovskému — že příslušníkem tamní obce je taky pan Ix Ypsilon — totiž já — že ten pan Ix Ypsilon bydl v tom a tom čísle popisném, aby se vážení policie laskavě přesvědčila, bydli-li tam posud. A závěrek — na nějž ovšem doslova se nepama tuji — vyzníval asi v ten smysl, že řečený Ypsilon od 1. ledna 1901 bude pražské obe ochotně a docela bezplatně přenechán. Když jsem to všechno zvěděl, přepadla mne jakás tesklivost. Tak co je mi všechno platno, že jsem po celou dobu, co jsem tuto obec pyšně nazýval svojí mateřskou, chovalse tak, abých jí žádnou ostudu nezpůsobil ? A nebylo to vždy lehké, stálo mne to dosti sebe- zapření a přemáhání. Vždyť je známo, že člo věk vždy je náchylen spíše ke zlému než k dobrému. Ale já se snažil, aby nikdy nelitovala že mne přijala pod svá ochranná křídla, vyna snažoval jsem se, aby jí Praha na mne nežalo- vala, pěstoval jsem v synech svých úctu k obci. kam jednou půjdou k asentýrce, kam budou choditi pro vysvědčení zachovalosti — a hle milá ta moje obec domovská mne s takovou ochotou vylejvá ještě než vypršel čas. V tom okamžiku vzpomněl jsem si n toho řeckého mudrce (teď nevím, zdali to byl Solon, Seneka nebo Pyramus a Thisbe), kterýž povídal onomu rovněž řeckému nebo jakému králi, že nikdo před smrtí se nemá pokládati za šťastna. A já nepočital se lhůtou doživotnou, já byl tak bezstarostný, že aspoň do 1. prosince někam náležím.
Ix Solon Seneka Pyramus Thisbe Praha
18 article
Formálně arci náležím, ale červ nespoko jenosti zahnízdil se v srdci měm. Jest sice stav frajkumštýřů nade všechny stavy, jak povídlá prineipál Mošna v Prodané nevěsté, ale vtáhnu-li se po radě Komenského v srdce své a roz- jímám-li o tom všem, vidím, že o tu holotu frajkumštýřskou málokdo stojí, nemá-li aspon taky nějakou slušnou parcelu. Pověděl mi sice pán na policejním komi sařství, který to se mnou všechno projednával abych si po 1. lednu podal žádost k obci praž ské, by si mě vtělila do knih. Což o to! Praha je taky dobrá obec do- movská. Ale jen jestli se mne ujme? A jestl mne do 31. prosince nevypoví? Zbývá do no- vého roku arci jen pět neděl, ale za těch pě neděl mohou na mne vypuknout ještě hezké A krom toho: kdyby nás tak bylo deset Ale bude nás, balíků venkovských, kteří jsme tu v Praze byli posud jen trpěni a najednou se zde budem chtít roztahovat jako domaa jako všichní ti, kdo za to platili dukály, bude nás ono do tisíců, mně se zdá. Myslím, že bude dobře pospíšiti si. I klad tuto uclivou žádost: »Slavná Rado (nebo Magistráte) královskéh hlavního města Prahy ! V úctě podepsaný žádá vzhledem k ne přetržitému desltiletému pobytu svému v Praze a vzhledem k posavadnímu zdánlivě bezúhon- nému životu svému, aby na základě zákona domovského ze dne . . . . . bylo mu udělen právo domovské příslušnosti v Praze. V příloze tři děti in orig-« A rádím všem stejně smýšlejícím, aby si hned po Novém roce zadali žádost podobnou. A pak se půjdu podivat do popisného úradu pražského. Tam bude radosti věci!
Praha Komenský
19 article Na ztracené stráži.
Na ztracené stráži. Drobotina. Napsal Fr. Flos.
Flos Francie
20 article Panu Janu Francovi na Král. Vinohradech.
Panu Janu Francovi na Král. Vinohradech. Nejnespokojenější tvor na zemi jest člověk Změnu nazval životem a řekl pravdu, nebo jenom ustavičná změna má půvab a skýtá po těšení člověku, až příliš brzo přesycenému. Rád se na to podívám, kolik lidi snese blaženost nebeskou, když — jak se slibuje — bude to sice nad pomyšlení blažené, ale — po- řád stejné l? Vracel jsem se z delší toulky světem opět do vlasti, domů, odkudž mne vyhnala jen touha po změně a nespokojenost s klidem; nepravín nudou, neboť toho stavu neznám Musím se přiznati, že jsem se domů skor těšil. Přiznávám se k tomu nerad, neboť pro zrazuji tím, že jsem dosud nedospěl k povzne šenému stanovisku světoobčana, že jsem se ne- vyznu nejen z konservativních, ale přímoz šosáckých citů vlasteneckých, ba že jsem z oněcl naivních opeřenců, jimž narostlo tak málo brků. že se slále ohlížejí po svém rodném hnízdé Ale sotva jen překročil hranice své mile vlasti, byl jsem nemile překvapen. Stalo se mno doma něco, co se mně nestalo v cizině nikde. V jakéms pohraničním hnízdě, končilo to na »furth« nebo »štajn« byl jsem nucen otvírati svě kufry finanční stráži, abych snad, odpus Pánbůh, neprovezl něco »poplatkům podléhají cího« a zvědavý pán mě tak dlouho zdržel, že mně vlak ujel a já jsem byl nucen čekati na příští vlak, který přijede za osm hodin!
Franco Král
21 article
Přeli jsme se dosud s panem naddozor- cem, neboť onen pán mně dokazoval, že jsem se velmi provinil. Tvrdil jsem hnedi na počátku, že nevezu nic, z čeho bych byl povinen platit elo. A ejhle, v mých zavazadlech našlose najednou věcí několik. Byla tam kožená panna pro sousedovie Lidku, bylo tam album, jež jsem dostal kdesi darem a opět je chtél ně- komu darovati — ale tomu pan naddozorce nechtěl rozuměti, ač jsem mu to opakoval několikráte po německu. Česky ten pán en U0č aan neuměl. Náš prudký spor byl náhle přerušen. Prudce vešel respicient a když poznal, oč nám jde, poslal svého podřízeného kamsi jinam a mne ke všem černým a laskavě se po roučel.
Lidka
22 article
Srovnal jsem své věci a usedl na vaky a jako Jeremiáš přemítal jsem, ovšem nikoli s pláčem, ale se vztekem o zkáze světa. Dveře se znovu otevřely; byl to zase pan respicient. »Zde nemůžete zůstati, pane, a ve zdej ším hnízdě nenašel byste útulku; je li vám libo pojďte se mnou !« Byl jsem překvapen a tázavě pohleděl jsem do tváře přísného pána. »Pozoruji, že jste Čech,« pokračuje pan respicient česky. »Pojďte ke mně, pohovoříme si. Uteče vám čas a já budu rád. »Děkuji a přijímám !« »Nechte své věci zde, pošlu pro ně Pojďme, bydlím vedle.« Vstoupil jsem do ne velikého, ale pohodlného a přijemného bytu re spicientova. Nejmilejším mně bylo, že vykázár mně byl pokoj s otevřeným umývadlem. S pravou rozkoší užil jsem všeho, abyeh se občerstvil, převlékl a odstranil vše, co po dlouhé jizdě na parníku a vlaku se na mou osobičku nachytalo. Nebyl jsem dosud úplně notov, když hostitel již klepal na dvéře a zva mne na číšku kávy. Byl jsem jako znovu zrozen a vstupuje do pokoje hostilelova stiskl jsen mu vděčně ruce. Přijemná vůně kávy, bilý ubrus a jiskřivý cukr v modré skleněné cu- kránce zval tak mile k posezení, že jsem se nedal dvakráte pobízeti.
Srovnal Jeremiáš Čechy
23 article
Solva jsme usedli, vstoupíla hezounká blondýnka asi 16- nebo 17letá, nesouc kávua smetanu v bílých konvicích. Byla zardělá až po světlé vlásky a stavic konvice na stůl půvabně, ale nesměle se uklonila. Nežli jsem jí mohl říci lichůtku, odběhla ale vrátila se s pečivem. Zazvonily lžičky, v kofliku naskočil hustý bílý chomáč smetany a hostitel můj i já od strčivše horký dosud nápoj dále od sebe, vzhlédl jsme si do tváří. Toť nejlepší chvilka k hovoru. Pozorovali jste již někdy dva mravence nebo dva broučky, kteří se náhodou sešli na ušlapané stezce? Sejdou se, učiní si nízké po- klony a pak začne seznamování. Jeden druhého dotýká se tykadly, hlavičkou, nožičkami. A tak je to i s lidmi. Z počátku máme na kraji tv- kadla, zkoumáme se, dotýkáme se tu i tam ovšem řečí, a pak jsme buď přátelé nebo roz cházíme se lhostejně. Za hodinu byli jsme s hostitelem v nej lepší shodě. Pochválili jsme kávu, ale pak za pálivše si doutníky, dali jsme přednost vínu. Můj hostitel byl člověk velmi nešťastný Celý jeho zevnějšek tomu nasvědčoval. Čeloa temeno zpola lysé, jen nad ušima byly řídk chomáčky prošedivělých vlasů. Pod modrýma očima měl silně vystouplé masité sáčky, tvář vráskovitou a dlouhý knír neurčité světlé barvy visel přes rty jeho jako zlomená křídla skři vanova. A proč byl vlastně nešťasten? Žil v této pustině osmnácte let, byl tu jakživ nespokojen. ale snášel svůj osud hrdinsky až do roku lon- ského, kdy mu zemřela věrná, milá žeha. Ou té doby stalo se mu tiché a opuštěné toto místo vyhnanstvím a na ducha jeho uléhala těžkomyslnost tak neodolatelná, že se ho zmoe- ňovala zonfalost.
24 article
»Kdyby toho dítěte, kdyby mě Katušky nebylo, zastřelil bych se bez rozmyšlení hned.« »Ach, na takové pošetilosti je vždyck času dost,« namital jsem z povinnosti, ale ceftii jsem, že bych tu nevydržel ani osmnáct měsíců a užil bych té trošky prachu. Hostiteli mému naskočily již rudé skvráy na tvářich. Načína opět novou láhev. »Dost času, u všech rohatých, což nepo- zorujete, že zde má den padesát hodin a že jest podoben jeden druhému jako vejce vejei A pak vzpomínky se utopiti nedají. Mlinu jsem se s eílem života a k finanční stráži še jsem jako sta a sta mých soudruhů jen proto. že jsem zabloudil v životě do slepé uličky pak nevěděl kudy kam. Moji soudruzi — eh. kde ti nyní jsou? Darmo vzpomínati! Al já pořád zde na ztracené vartě !e »Vzdyť jste přece měl příležitost žádat jinam.« »Oh, měl příležitosti dost a dost, al všecky mé žádosti byly marné, štěstí jsem ne měl, to je to. Štěstí !« Proti tomu se nedá vlastně nic namitati Co je pravda ? Marně ptám se filosofů, a co je štěští? Víte to snad někdo z vás, velectění? »Na všecky mé žádosti, prosby, žaloby nářky dostalo se mně jenom lichotivého uznání »Pro své místo jako zrozen. Zastáváte je vý borně. Zájem celku jest vyvýšen nad přání jed notliveů.« Víte, pane, že taková chvála jest jak kamení, kterým vás utloukají?
Katuška Al
25 article
Co mně je do celku, jsem snad sám n světě pro jiné, pro úřad? Což nemám žádostí. rodiny, přání vlastních?« Udeřil pěstí na stůl. až sklenky poskočily. Na to uchopil mne z ruku a opatrně se pokojem rozhlednuv, sděli mně temným zajikavým hlasem strašlivý úmysl. »Dokud jsem měl ženu, snášel jsem vše trpělivě, ale nyní — nyní nemám již síly. Po- hlednu li na své dítě, bodne mne u srdce. C z ní, co z mě Katušky tady bude? Vzdyť je tu jako v hrobě. Že bych se dostal jinam, ne- doufám, do výslužby mne nedají, jmění není — ale vím, co udělám —« naklonilse k měmu uchu a tajemně zašeptal: »Já se zmrzačím « Odstrčil mou ruku a prudce odtrhl svou hlavu, aby uviděl, jaký dojem učinilo na mne jeho rozhodnutí. Ulekl jsem se toho jeho pohiledu, nebo v těch jeho očích rozháraných vínem a těž kými vzpomínkami na trudná léta svitil zly plamének sílenství. Nemohl jsem nalézti slov která by ho upokojila. »Ano, zmrzačím,« pokračoval spokojeně. »jenom že se nemohu rozhodnouti, které ruky se zbavím.« Položil před sebe na bílý ubrus huben žilnaté ruce s červenými silnými klouby. sane »Levé mně je lito, nebudu si moci zahráti na housle, a bez pravé? Jak pak kdýbých ne- dostal pense, kdo bude za Katušku mou pra- covati? Ale jednu si useknu, jistě useknul!e vykřikl podrážděn vlastními svými námítkami úvahami. nn YPsitou.
NN
26 article
Počinalo mně býti opravdu úzko. Množstv opojného nápoje zajisté jeho rozhodnulí, zplo- zené těžkomyslností, jen podporovalo a pak — což nebylo to jeho utkvělou myšlenkou a ne- hostí mne vlastně blázen? Velmi se mně odlehčilo, když v tom vešla Kaluška, nesouc několik spisů »Zde jest dopis od ředitelství, tati !« za- šveholila, ale vidouc otce rozčileného, zbledla a ustrášeně pohledla na mne. Zajistě již vě- děla, co to u otce znamená. Hostitel můj se ušklíbl a vyhrnuje spodní ret, strhl obálku a rozbalil arch. Chtěl jsem se obrátiti ke Katušce, ale v tom ozval se výkřik a nebohý respicient padl jako podtatý k zemi. Přiskočili jsme k němu. Plakal usedavě. Usadili jsme ho na pohovku. Mlčky podal mně arch. Postoupil a byl jmenován do Prahy . l Úřadní akta a věci odevzdati měl naddozorci přesídliti, pokud možná, ihned. Nejel jsem odpoledne sám ke Praze. Jeli jsme tři: můj hostilel, Katuška a já. Pan respieient měl novou uniformu, Ka- tuška jakýsi podivný výrobek venkovské mo- distky na rozkošné hlavičce, snad poprvé. Vždyt jeli do Prahy představíti a poděkovat se Zadíval jsem se na žilnaté ruce respicien- tovy, jak je měl položeny na kolenou, sedě proti mně, a přemítal jsem, klerou by asi jistě byla zohavila kdysi sekera. Buď bohu chvála, nyní bude pan respicient zdráv a přece jednou sťasten — úplně šťasten. Šťasten ? Opravdu štasten? »Víte, co mně dělá největší starost, pří- teli?« obrací se pan respicient s vážnou Iváří ke mně a než mohu odpověděti, odpovídá si sám... »zdali tomu proklaťému hnízdu kdy odvyknu . . .« Vzpominám na anekdotu. Kdosi již visel, ale dostal milost. Uřízli ho v čas. Ale nedově- šený si vzdyehl: »Škoda té šibenice; už jsem sí tak na ni zvyk!! ..«
Kaluška Katuška Mlček respieient Praha Ka
27 article Oklikou na Milán.
Oklikou na Milán. Z okružních vzpomínek« vypsal A nt. K l o se. Kol blízké brány, Sehnetzthor z 13. sto- letí, zabnuli jsme k domu, vězení Jeronýmovu. »M. Jeroným pražský, český reformátor, vězněn v tomto domě r. 1415—16. Věnovali Čechové r. 1883«, znl českoněmecký nápis na tamější pamětní desce s výrazným reliefem mi- strovým. A za několik minut jsme stáli u mohyly Husovy. Jen to prosté vědomí, že jsi Čechem, maně poklekneš u železného zábradlí a zadíváš se do spousty navštívenek a věnců, jimiž je kol do kola mohyla Mistrova jako objímána. Ještě téhož večera potkali jsme chrudim- skou společnost několika dam a pánů s drem. Pippichem, před nimiž posluha nesl velký, krásný věnec s červenobílými stuhami. Že je to k mo- hyle Husově, ví už každé tamější dítě; at lidé, zdálo se mi, s tak uctivou účastí na to pohlížejí a k dotazům ochotně odpovídají. Ba, i české dopisnice tam prodávají s vyobrazením mohyly a s českým textem: »Pozdrav z Kost- nice. — Mohyla Jana Husi«. Z Kostnice do Šafhůz k vodopádu rýn- skému a na další cestě Švýcarskem člověk z údivu nevychází. Jako v nejkrásnější obraz, který si mysl z luzných představ vyluzuje, stápěli jsme zraky své u největším napjetí v tu ohromnou vlnu, jejíž zbarvení nejskvostnější modř nevystihne. Běloskvoucí pěnou lemovaná, hlukem a nezdol- nou silou vysoko se vali uprostřed vodopádu skrze vyčnívající prolomenou skálu jako jásavý vítěz branou dobytou! A vlak zmenšeným tem- pem objiždí tudy celý vodopád rýnský tak blizko, že jej se strany i z předu máš skoro v náručí. Jako v kaleidoskopu honí se v paměti mě ty krásné obrázky ze Švýcar. A je-li z ryzího zlata nádherně prodlení v Curychu na jezeře, je démantem Čtyrkantonské jezero s Lucernem.
Jeronýmův Čecho Husův Pippich Mohyla Jan Hus Milán Šafhůz Švýcarsko Švýcary Curych Lucern
28 article
Ta skvostná řada hotelů a pravých paláců u je- zera a podél aleje, kde jako nebe klene se bo- haté stromoví nad promenádou Je odpolední siesta. Sedíme v promenádě sa- dově, z blízka nasloucháme v zanicení ladným tonům kouzelné hudby koneertní, zraky své stápíme v modré, bílé a zelené hře purpurové vody jezerní a mysl naše jakoby přes sněhy okolních kopuli hor plula s obláčky k samému nebi. A vlídný hovor francouzský kol nás nijak nám dojmu toho nekazil. Bleskem šlo to pak i pomalu kolem těch obrovských ledovců a nad zelenými, skrčenými stráněmi vnitřního Švýcarska, z jichž objetí ja- koby se nemohl vlak ani vymaniti v té divné směsi okrouhlých tunelů jako zázrakem utvo- řené a proplétající se spirálnou tratí dráhy gott- hardské. Stále vyjíždiš z tunelu a právě pod sebou nebo nad sebou vidíš jiný, do něhož jsi vjížděl směrem opačným; a jakoby ta hra na schovávanou konce neměla: sněhové olbřímy skupiny golthardské máš tu na levé straně, tu na pravé, a zase před sebou či za sebou. Oči a s hlavou i rozum div se ti nad tím nezatočíl První dojem Milána chtěl jsem ovšem do- přáti po odpočinku smyslům osvěženým a dobře chápajícím, nikoli přesyceným a lumdleným.
Blesk Švýcarsko Milán
29 article
Proto jsme zastavili před jezerem Comským v Chiassu, v pohraniční stanici Švýcar do Italie, aasi dvé stanice před Monzou, odkudž je do Milána rychlikem tak »co kamenem do- hodíšee Vystoupli jsme z vlaku v Chiassu jíž za tmy, asv pon 9. hodině. nae Nikde ani světla, jen sem tam z blízkých domů »to mrkalo«. Nevěděl jsem, kde hlavu uložit, ale přece rozhodným způsobem odbýval jsem dotěrné, drmolicí dohazovače, kteří se na nás — v takovém hnízdě! — slétli u schodou z nádraží jako italské mouchy. Šel jsem na zdařbůh s vakem v ruce a vedle mne, žena Mářa, tulíe se ke mně plna bázně. A očima blýskající, rukama gestikulující, při proudu ne- srozumitelných slov a posuňků tu s námai, tu
Švýcar Mářa Monza Milán Italia