1
masthead
25. listopadu 1900.
2
masthead
Nedělní zábavná příloha
3
masthead
Národních Listi
8
article
Bez domovské příslušnosti.
Bez domovské příslušnosti.
Velice velmi musím se míti na pozorul
Totiž těch posledních a zbývajících pě
neděl toholo dokonávajícího roku musím se mít
po čertech na pozoru, abych nevyvedl nějakou
neprozřetelnost, jež by mohla zavdati podně
k »ouředlnímu zakročení« proti mně se strany
slavného pražského magistrátu. Sice, kdybyeh
se nějak zapomněl, snadno se mně může státi,
že po prvním lednu 1901 budu miti ve své
pozemské existenci náramnou mezeru, že s
ocejtm, jak říkáme, tak někde mezi nebem
zemí, a ačkoli bych se tam dověděl o věcech.
o nichž se ani nebožtíku Hlamlefovi nesnilo,
mám přece zcela určité poněti, že takováto
posice mezi nebem a zemí jest velmi nepo-
hodlná; tak mne to polehtává, jako že sel člověk
může utrhnout a padnouti někam hluboko do
nepovědoma, aniž ví, do čeho. A teď, pro Pána-
boha, málem jsem v tom, skoro již visím,
1. ledna mohu do toho neznáma spadnout.
Mám nyní trapný pocit, že mne slavný
magistrát argusovýma očima některého ze svých
ouřadníků neunavně pozoruje, že je mi stále
v patách, že bedlivě sleduje každý můj krok,
a zmáhá se mne stísňující vědomí nevolnosti,
spoutanosti, nejistoty. Zaplať Bůh, že to potrvá
jen pět neděl. Neboť kdyby to mělo trvati déle.
nevím, nestojím za sebe, zda by mne neposed
stihomam. A to jest věc, která vede ke smutným
koncům.
bůh
9
article
Ještě nikdy jsem nepocltil, jakou tihou
může člověka krušiti vlastní vědomí proletářství,
jako to pociťuji nyní. A povážím-li, že jsou
proletáři ještě horší, kteří mají ještě méně
domů než já! Jak asi je těm?
Neběží nám sice o hlavu, ale o do
movské právo nám běží, o přísluš-
nictví. Neboť, jak ráčíte věděti, 1. lednem
nabude platnosti nový ten zákon o domovské
příslušnosti. A před tm dnem třeseme se všichni.
kdo nemáme domů, gruntů, realit — a jak jinak
ještě se řiká všem těm věcem, jež teprv čin
člověka dokonalým občanem. Kam se podějeme
Staré naše obce domovské sotva se mohou
dočkati chvile, až se nás všech rázem zbaví
a ty milé obce, jež nás po novém roce maj
přijmouti v měkký svůj klín, v teplé náruči
nejraději by nám hlavy olloukly.
Sedím tu zkormoucen ve své občansk
nicotnosti a bezvýznamnosti a týrám si hlavu.
najdu-li nějakého obělavého a tak učeného
právního zástupce, aby mi pověděl, kam se po-
děju po Novém roce, kdy snad vůbec nebudu
nikam náležet? A kam že by mě slavné ouřady
hnaly postrkem, kdyby v té době něco prot
mně »předléhalo«, jak se ouřadní češtinou
řiká? Vím, co člověku může hroziti, když
domov má, ale ani ve snách se mi nezdá, co
by mohlo potkati nešťastníka, který vůbe
nemá obce domovské.
10
article
Měl jsem kdysi již malé ouřadní potaho
vání, spadající v tento obor. A přiznávám se
že příjemného to nebylo nic, jakkoli nedošlo
k nejhoršímu.
Je tomu nesmírně dávno. Počitám-li dobře
asi dvacelsedm roků. Tenkráte jsem na svo
blahoplodné dráze životní uhnul právě na novou
pěšinu. Vzdal jsem se na vždy »galanterie«
věnoval jsem se povolání zcela jinému. Nový
chef angažoval mne za čtyřicet zlatých měsíčne
a řekl mi: »První čas budete cestovati. Bude
vaší věcí, abyste rozšířil kruh našich zákazníků,
odběratelů.«
No, mladý člověk si někdy myslí, že všechne
dovede. Měl jsem sice posud zcela malé zku-
šenosti v oboru cestování, ale věděl jsem,že
— vyhodí-li člověka dveřmi — musí vlézti zas
oknem. Už mě jaky před tím vyhazovali.
Tak tedy mi v novém závodě spakoval
»mustrbuch«, natiskli cirkulářů a doporučenek.
a já se vydal na cestu. Poluloval jsem se ně
kolik neděl po království českém, mlel jsen
hubou a rozkládal rukama, nu zkrátka, čini
jsem, co jsem dovedl. A je přirozeno, že touha
má i naděje táhly mne taky v končiny známé.
kde jsem byl vyrostl, odkud jsem přišel. Tam
snad se domohu nejlepších úspěchů.
11
article
Mělo to háček. Pozapomněl jsem, že budu
konkurovati s firmou domácí, jež s »mojíe
firmou byla dokonce v poměru dosti blízkého
přibuzenství. Kterak proti měmu vetřelství vůbe
bylo manipulováno, nevím dopodrobna, ale vím.
že do Prahy letěla žádost firmy domorodě
abych byl stante péde odvolán. Ale než se mi
rozkaz dostal do rukou, obcházel jsem vesnice,
městečka, továrny, a »pracoval« jsem. A když
se tak vracím jednoho dne do svého hlavního
stanu, odkud jsem činil výpady v okolní kra-
jinu, potkám četníka.
»Co tu děláte?« táže se mne.
»Cestuji — cestuji pro firmu —— — «
s hrdostí jsem jmenoval svůj pražský »dům«
»Máte rajzepas?«
—Ten jsem neměl. Nikoho nenapadlo opatřit
mne »rajzepasemz, neboť se zdálo, že v krá-
lovství jsem všude doma, a hranice jsem neměl
překročiti.
Podal jsem četníku svoji visitku, doporu-
čenku svého závodu, cirkulář — vše, čím jsen
byl vyzbrojen. Jenom na něco jsem zapomněl.
Praha
12
article
Ale prosím vás, bylo mi devatenáct let a zjen
čelnikův uvedl mne ve značné rozpaky. Což pal
teď! Teď se nebojím ani policajta, poněvadž
vím, že jsou to usedli, moudří pánové, s nimiž
se dá promluvit, že jsou přístupni rozumným
důvodům, poněvadž jsou k tomu svými předsta-
venými vedeni.
Četník přijal moje výkazy, zapsal si moje
jméno, změřil si mne, a vida, že nejsem tak
příliš ošumělý, aby mne hned musil sebrat, po-
kynul mi :
»Teď jděte domů, a nechodte mi již kolem,
abych vás nepotkal ještě jednou. Co dále, to
uvidite.e
e Tak tedy jsem šel do svěho hlavního stanu,
do města. Nevěděl jsem tehda, co je to »via
majore, ale pud mi pravil, že četnik je »vie
major«, i nezbývalo, než podrobili se.
A druhý den ráno byla mi dodána obsllk
slavného okresního hejtmanstvi. Znále snad sloh
podobných úřadních pozvání? Poukázal jsem
k němu již kdysi.
JOlsVyzýváte se . . «
Tak píší skoro všechny úřady, ba i sán
13
article
slavný pražský magistrát a rozličné jeho odbory
jako na příklad školský atd.
»Vyzýváte se . ..«
Tak strašlivě úsečně, ba, drakonicky, beze
všech přívěsků, beze vší vlidnosti. Byli-li jste
marnivými, domýslivými do dneška, po přečtení
takového ouřadního vyzvání nebo dotazu spadne
s vás všechna osobní pýcha, a cítite, jakým
jste nepatrným drobečkem té společnosti lidské.
V těch slovech spočívá veškerá mohutnost
a drtivost úřadů, síla a právo, zákon a moc —
no zkrátka: vyzýváte se! Jak by si zada
ouřad, kdyby k takovému ničemnému poplatníku
mluvil jako obyčejní lidé. Kdyby mu řekl: žá-
dáme vás, dostavte se . . . Pak by snad všechny
ouřady a jejich výkony pozbyly své hrozivosti
své strašlivosti, své tajeplnosti.
Již tehda — a od té doby mnohokráte —
zavrtalo mi hlavou, proč naopak my, kdykol
se obracíme k nějakému úřadu, máme psáti
»slavný« atd. Proč od nás vyžaduje se tolik
zdvořilosti, kdežto se nám ji tak málo dává
A vyfilosofoval jsem si, že my asi jsme před
úřady lidmi všichni sobě rovnými, stejnými, ale
tam, v těch úřadech, že nesedí lidé nám rovní.
a proto že mají právo, kdykoli jim napadne
vyzývati nás.
Nu, vrafme se k obsílce slavného okresníh
hejtmanství. Nezbývalo než uposlechnouti. Pře
tím dostalo se mi poučení, že pan okresní
hejtman je »svobodný pán« a že mu tedy
mám řikat »pane barone«.
Jeho přijetí nebylo nejvlídnější.
»Jméno ? — Stav ?
Jměno jsem měl, stav taky. Hlavně v tom
okamžiku velmi utěšený stav.
»Co pak tu vlastně pohledáváte ?e
»Cestuji pro firmu — —
Firmu jsem taky měl, na štěstí.
»Máte vy rajzepas?« otázal se pan hejt
»To nemám,« odpovídal jsem jako včera
četníkovi.
Pan hejtman díval se na mne pronikavě
Třináct mil od Prahy, a žádný rajzepas
man
Praha
14
article
Teď mluvil pomalu, ale jakoby do mne
krájel:
»Víte vy, že vás můžeme poslati do
Prahy ?«
»Až budu hotov, pojedu tam sám, pane
barone,« odpověděl jsem. A ještě pořád jsem
se třásl před nesmírnou mocí, o níž jsem ne-
věděl, jak se mnou v nejbližším okamžiku na-
loží.
»Na to nemusíme čekat,« mluvil dále pan
hejtman zase tím krájivým způsobem. »My vás
můžeme vyšupovati, a to hned.«
Bylo-li tehda něco, co mne naplňovalo
přímo hrůzou, bylo to pomyšlení na »šups.
Mč — a šupovat! Neboť tehda pořád ještě jsem
ty povědomě stříbrné »kafežičky« neukrad'.
Ale v témž okamžiku taky se něco ve
mně vzepřelo. Ani jsem nechápal, kde seté
smělosti ve mně nabralo, když jsem odpověděl:
»Vyšupovat, pane barone? To snad ne.«
»Ano, vyšupovat! Kdybyste nevěřil, můžeme
vám to dokázat. Nemáte žádný rajzepas.«
»Pane barone, je-li nutno, abych měl pro
své obchodní cestování pas, žádám o něj,a
tuhle je zlatka na kolek. Ale ani bez něho
mne odtud nikdo nemůže vyšupovat.«
To bylo panu hejtmanovi přespřiliš. Takový
klouček odváží se odmlouvati. Slačí jen pokyn.
aby se ho chopila nějaká ruka práva —
půjde po šňůře. Pan hejtman pošinul okuláry
na nose.
Praha
15
article
»Kurcumgut, budete-li ješté dopaden, že ve
zdejším okolí »cestujete«, odešleme vás. O rajze-
pas měl jste si říci pražské policii — tady vá
neznáme. Na to musí býti dokumenty . . «
Prudký pokyn rukou znamenal, že jsem
jako hotov.
Zatím však jsem sáhl do záprsl, vyňal jsem
arch papíru a velmi zdvořile jsem jej podal
panu hejtmanovi
»Tento dekument snad postačí k vydán
pasu, pane barone.«
Pan hejtman rozevřel arch, podíval se, n
líci objevil se výraz rozpaků, a tónem zcela
změněným řekl mi:
»Posaďte se.«
Bylto můj domovský list, jejž jsem
v Praze nazdařbůh byl strčil do kapsy, vydaný
domovskou mojí obcí královéhradeckou. Spra-
vedlivě doznávám, že po produkování tohot
dokumentu mne již nevyšupovali. Já mohl býti
šupován jen do Hradce — a tam j s em
právě stál před panem okresním
hejitmanem.
Praha
Hradec
16
article
Po této přihodě byl jsem dlouho velm
opatrný a nehnul jsem se z Prahy na krok
bez pasu. Čert nikdy nespí, a četník snad
taky ne.
Málem bych byl na nepatrnou tu episodu
zapomněl, ale v celé své živosti vystoupila
přede mnou zas nedávno, kdy si pro mne vzká-
zalo slavné a vážené policejní komisařství ho
řejšího Nového města pražského.
(Mluvím-li tak zdvořile o těto úřadní in-
stanci, oplácím jen povinně vlídnost, s jakou
ona se chová. Po pravdě a spravedlivosti mu
sím doznati, že jediná naše policie jestevýjimkou
mezi všemi úřady, že ve svých obsílkách a jiné
korespondenci, pokud se mi kdy dostaly do
rukou, je nejzdvořilejší. Zdvořilejší, než všechny
ostatní erární a mnohé samosprávné úřady. Pra
videlně »žádává« za dostaveničko, za návštěvu
za vysvětlení. Obyčejně nadpisuje »etěný«, do
konce někďy »blahorodý«. Zavře nás pak třeba
ale zdvořile.)
Lámal jsem si cestou hlavu, byl jsem na
plněn starostí. Člověk nikdy neví, jde-li v jede
náct hodin na polieii, vráti-li se domů k obědu.
Vždyeky člověku připadá, že je tam jako v pasti
Kladou tam rozličné otázky, a, čím vlídnější
tím horší. Nedá-li si člověk dobře pozorna
hubu, může tam zůstat. Je tam po čertecl
těžký vzduch, a ti pánové jakoby se dívali člo-
věku až do žaludku. A nikdy toho nevědí dos
mnoho, vždy se ptají ještě na něco.
Leč tentokráte neběželo o nic nebezpečného.
Pán, který mne vyslýchal, roztáhl před sebou
lejstro, ptal se, kde bydlím, jak dlouho tam
bydlím a hlavné, jak dlouho bydlím v Praze. Vy
rozuměl jsem, že běží o těch deset let nepře-
tržitého pobytu a mám-li právo žádati, aby mne
Praha příjala za svého.
Praha
17
article
Celkem jsem výpozoroval, že ten pán vlastně
všechno vi. Což jane utvrzovalo v dávně do-
mněnce, že policih vůbec o nás všech ví po-
divné věci, že se nám ani nezdá. Brzy
jsem pochopil, proč to všechno ví. Stál
to v tom lejstře, jež před ním leželo. Bylo
to lejstro z nynější mě domovské obce, z Krá-
lovských Vinohrad. Lojstrem tím oznamováno —
vzhledem k novému zákonu domovskému — že
příslušníkem tamní obce je taky pan Ix Ypsilon
— totiž já — že ten pan Ix Ypsilon bydl
v tom a tom čísle popisném, aby se vážení
policie laskavě přesvědčila, bydli-li tam posud.
A závěrek — na nějž ovšem doslova se nepama
tuji — vyzníval asi v ten smysl, že řečený
Ypsilon od 1. ledna 1901 bude pražské obe
ochotně a docela bezplatně přenechán.
Když jsem to všechno zvěděl, přepadla
mne jakás tesklivost. Tak co je mi všechno
platno, že jsem po celou dobu, co jsem tuto
obec pyšně nazýval svojí mateřskou, chovalse
tak, abých jí žádnou ostudu nezpůsobil ? A
nebylo to vždy lehké, stálo mne to dosti sebe-
zapření a přemáhání. Vždyť je známo, že člo
věk vždy je náchylen spíše ke zlému než k
dobrému. Ale já se snažil, aby nikdy nelitovala
že mne přijala pod svá ochranná křídla, vyna
snažoval jsem se, aby jí Praha na mne nežalo-
vala, pěstoval jsem v synech svých úctu k obci.
kam jednou půjdou k asentýrce, kam budou
choditi pro vysvědčení zachovalosti — a hle
milá ta moje obec domovská mne s takovou
ochotou vylejvá ještě než vypršel čas.
V tom okamžiku vzpomněl jsem si n
toho řeckého mudrce (teď nevím, zdali to byl
Solon, Seneka nebo Pyramus a Thisbe), kterýž
povídal onomu rovněž řeckému nebo jakému
králi, že nikdo před smrtí se nemá pokládati
za šťastna. A já nepočital se lhůtou doživotnou,
já byl tak bezstarostný, že aspoň do 1. prosince
někam náležím.
Ix
Solon
Seneka
Pyramus
Thisbe
Praha
18
article
Formálně arci náležím, ale červ nespoko
jenosti zahnízdil se v srdci měm. Jest sice stav
frajkumštýřů nade všechny stavy, jak povídlá
prineipál Mošna v Prodané nevěsté, ale vtáhnu-li
se po radě Komenského v srdce své a roz-
jímám-li o tom všem, vidím, že o tu holotu
frajkumštýřskou málokdo stojí, nemá-li aspon
taky nějakou slušnou parcelu.
Pověděl mi sice pán na policejním komi
sařství, který to se mnou všechno projednával
abych si po 1. lednu podal žádost k obci praž
ské, by si mě vtělila do knih.
Což o to! Praha je taky dobrá obec do-
movská. Ale jen jestli se mne ujme? A jestl
mne do 31. prosince nevypoví? Zbývá do no-
vého roku arci jen pět neděl, ale za těch pě
neděl mohou na mne vypuknout ještě hezké
A krom toho: kdyby nás tak bylo deset
Ale bude nás, balíků venkovských, kteří jsme
tu v Praze byli posud jen trpěni a najednou
se zde budem chtít roztahovat jako domaa
jako všichní ti, kdo za to platili dukály, bude
nás ono do tisíců, mně se zdá.
Myslím, že bude dobře pospíšiti si. I klad
tuto uclivou žádost:
»Slavná Rado (nebo Magistráte) královskéh
hlavního města Prahy !
V úctě podepsaný žádá vzhledem k ne
přetržitému desltiletému pobytu svému v Praze
a vzhledem k posavadnímu zdánlivě bezúhon-
nému životu svému, aby na základě zákona
domovského ze dne . . . . . bylo mu udělen
právo domovské příslušnosti v Praze. V příloze
tři děti in orig-«
A rádím všem stejně smýšlejícím, aby si
hned po Novém roce zadali žádost podobnou.
A pak se půjdu podivat do popisného úradu
pražského. Tam bude radosti
věci!
Praha
Komenský
19
article
Na ztracené stráži.
Na ztracené stráži.
Drobotina. Napsal Fr. Flos.
Flos
Francie
20
article
Panu Janu Francovi na Král. Vinohradech.
Panu Janu Francovi na Král. Vinohradech.
Nejnespokojenější tvor na zemi jest člověk
Změnu nazval životem a řekl pravdu, nebo
jenom ustavičná změna má půvab a skýtá po
těšení člověku, až příliš brzo přesycenému.
Rád se na to podívám, kolik lidi snese
blaženost nebeskou, když — jak se slibuje —
bude to sice nad pomyšlení blažené, ale — po-
řád stejné l?
Vracel jsem se z delší toulky světem opět do
vlasti, domů, odkudž mne vyhnala jen touha po
změně a nespokojenost s klidem; nepravín
nudou, neboť toho stavu neznám
Musím se přiznati, že jsem se domů skor
těšil. Přiznávám se k tomu nerad, neboť pro
zrazuji tím, že jsem dosud nedospěl k povzne
šenému stanovisku světoobčana, že jsem se ne-
vyznu nejen z konservativních, ale přímoz
šosáckých citů vlasteneckých, ba že jsem z oněcl
naivních opeřenců, jimž narostlo tak málo brků.
že se slále ohlížejí po svém rodném hnízdé
Ale sotva jen překročil hranice své mile
vlasti, byl jsem nemile překvapen. Stalo se mno
doma něco, co se mně nestalo v cizině nikde.
V jakéms pohraničním hnízdě, končilo to na
»furth« nebo »štajn« byl jsem nucen otvírati
svě kufry finanční stráži, abych snad, odpus
Pánbůh, neprovezl něco »poplatkům podléhají
cího« a zvědavý pán mě tak dlouho zdržel,
že mně vlak ujel a já jsem byl nucen čekati
na příští vlak, který přijede za osm hodin!
Franco
Král
21
article
Přeli jsme se dosud s panem naddozor-
cem, neboť onen pán mně dokazoval, že jsem
se velmi provinil. Tvrdil jsem hnedi na počátku,
že nevezu nic, z čeho bych byl povinen platit
elo. A ejhle, v mých zavazadlech našlose
najednou věcí několik. Byla tam kožená panna
pro sousedovie Lidku, bylo tam album, jež
jsem dostal kdesi darem a opět je chtél ně-
komu darovati — ale tomu pan naddozorce
nechtěl rozuměti, ač jsem mu to opakoval
několikráte po německu. Česky ten pán
en U0č aan
neuměl.
Náš prudký spor byl náhle přerušen.
Prudce vešel respicient a když poznal, oč nám
jde, poslal svého podřízeného kamsi jinam
a mne ke všem černým a laskavě se po
roučel.
Lidka
22
article
Srovnal jsem své věci a usedl na vaky
a jako Jeremiáš přemítal jsem, ovšem nikoli
s pláčem, ale se vztekem o zkáze světa.
Dveře se znovu otevřely; byl to zase pan
respicient.
»Zde nemůžete zůstati, pane, a ve zdej
ším hnízdě nenašel byste útulku; je li vám libo
pojďte se mnou !«
Byl jsem překvapen a tázavě pohleděl jsem
do tváře přísného pána.
»Pozoruji, že jste Čech,« pokračuje pan
respicient česky. »Pojďte ke mně, pohovoříme
si. Uteče vám čas a já budu rád.
»Děkuji a přijímám !«
»Nechte své věci zde, pošlu pro ně
Pojďme, bydlím vedle.« Vstoupil jsem do ne
velikého, ale pohodlného a přijemného bytu re
spicientova. Nejmilejším mně bylo, že vykázár
mně byl pokoj s otevřeným umývadlem.
S pravou rozkoší užil jsem všeho, abyeh
se občerstvil, převlékl a odstranil vše, co po
dlouhé jizdě na parníku a vlaku se na mou
osobičku nachytalo. Nebyl jsem dosud úplně
notov, když hostitel již klepal na dvéře a zva
mne na číšku kávy. Byl jsem jako znovu zrozen
a vstupuje do pokoje hostilelova stiskl jsen
mu vděčně ruce. Přijemná vůně kávy, bilý
ubrus a jiskřivý cukr v modré skleněné cu-
kránce zval tak mile k posezení, že jsem se
nedal dvakráte pobízeti.
Srovnal
Jeremiáš
Čechy
23
article
Solva jsme usedli, vstoupíla hezounká
blondýnka asi 16- nebo 17letá, nesouc kávua
smetanu v bílých konvicích. Byla zardělá až po
světlé vlásky a stavic konvice na stůl půvabně,
ale nesměle se uklonila.
Nežli jsem jí mohl říci lichůtku, odběhla
ale vrátila se s pečivem.
Zazvonily lžičky, v kofliku naskočil hustý
bílý chomáč smetany a hostitel můj i já od
strčivše horký dosud nápoj dále od sebe, vzhlédl
jsme si do tváří. Toť nejlepší chvilka k hovoru.
Pozorovali jste již někdy dva mravence
nebo dva broučky, kteří se náhodou sešli na
ušlapané stezce? Sejdou se, učiní si nízké po-
klony a pak začne seznamování. Jeden druhého
dotýká se tykadly, hlavičkou, nožičkami. A tak
je to i s lidmi. Z počátku máme na kraji tv-
kadla, zkoumáme se, dotýkáme se tu i tam
ovšem řečí, a pak jsme buď přátelé nebo roz
cházíme se lhostejně.
Za hodinu byli jsme s hostitelem v nej
lepší shodě. Pochválili jsme kávu, ale pak za
pálivše si doutníky, dali jsme přednost vínu.
Můj hostitel byl člověk velmi nešťastný
Celý jeho zevnějšek tomu nasvědčoval. Čeloa
temeno zpola lysé, jen nad ušima byly řídk
chomáčky prošedivělých vlasů. Pod modrýma
očima měl silně vystouplé masité sáčky, tvář
vráskovitou a dlouhý knír neurčité světlé barvy
visel přes rty jeho jako zlomená křídla skři
vanova.
A proč byl vlastně nešťasten? Žil v této
pustině osmnácte let, byl tu jakživ nespokojen.
ale snášel svůj osud hrdinsky až do roku lon-
ského, kdy mu zemřela věrná, milá žeha. Ou
té doby stalo se mu tiché a opuštěné toto
místo vyhnanstvím a na ducha jeho uléhala
těžkomyslnost tak neodolatelná, že se ho zmoe-
ňovala zonfalost.
24
article
»Kdyby toho dítěte, kdyby mě Katušky
nebylo, zastřelil bych se bez rozmyšlení
hned.«
»Ach, na takové pošetilosti je vždyck
času dost,« namital jsem z povinnosti, ale ceftii
jsem, že bych tu nevydržel ani osmnáct měsíců
a užil bych té trošky prachu. Hostiteli mému
naskočily již rudé skvráy na tvářich. Načína
opět novou láhev.
»Dost času, u všech rohatých, což nepo-
zorujete, že zde má den padesát hodin a že
jest podoben jeden druhému jako vejce vejei
A pak vzpomínky se utopiti nedají. Mlinu
jsem se s eílem života a k finanční stráži še
jsem jako sta a sta mých soudruhů jen proto.
že jsem zabloudil v životě do slepé uličky
pak nevěděl kudy kam. Moji soudruzi — eh.
kde ti nyní jsou? Darmo vzpomínati! Al já
pořád zde na ztracené vartě !e
»Vzdyť jste přece měl příležitost žádat
jinam.«
»Oh, měl příležitosti dost a dost, al
všecky mé žádosti byly marné, štěstí jsem ne
měl, to je to. Štěstí !«
Proti tomu se nedá vlastně nic namitati
Co je pravda ? Marně ptám se filosofů, a co je
štěští? Víte to snad někdo z vás, velectění?
»Na všecky mé žádosti, prosby, žaloby
nářky dostalo se mně jenom lichotivého uznání
»Pro své místo jako zrozen. Zastáváte je vý
borně. Zájem celku jest vyvýšen nad přání jed
notliveů.« Víte, pane, že taková chvála jest jak
kamení, kterým vás utloukají?
Katuška
Al
25
article
Co mně je do celku, jsem snad sám n
světě pro jiné, pro úřad? Což nemám žádostí.
rodiny, přání vlastních?« Udeřil pěstí na stůl.
až sklenky poskočily. Na to uchopil mne z
ruku a opatrně se pokojem rozhlednuv, sděli
mně temným zajikavým hlasem strašlivý úmysl.
»Dokud jsem měl ženu, snášel jsem vše
trpělivě, ale nyní — nyní nemám již síly. Po-
hlednu li na své dítě, bodne mne u srdce. C
z ní, co z mě Katušky tady bude? Vzdyť je
tu jako v hrobě. Že bych se dostal jinam, ne-
doufám, do výslužby mne nedají, jmění není
— ale vím, co udělám —« naklonilse
k měmu uchu a tajemně zašeptal: »Já se
zmrzačím «
Odstrčil mou ruku a prudce odtrhl svou
hlavu, aby uviděl, jaký dojem učinilo na mne
jeho rozhodnutí.
Ulekl jsem se toho jeho pohiledu, nebo
v těch jeho očích rozháraných vínem a těž
kými vzpomínkami na trudná léta svitil zly
plamének sílenství. Nemohl jsem nalézti slov
která by ho upokojila.
»Ano, zmrzačím,« pokračoval spokojeně.
»jenom že se nemohu rozhodnouti, které ruky
se zbavím.«
Položil před sebe na bílý ubrus huben
žilnaté ruce s červenými silnými klouby. sane
»Levé mně je lito, nebudu si moci zahráti
na housle, a bez pravé? Jak pak kdýbých ne-
dostal pense, kdo bude za Katušku mou pra-
covati? Ale jednu si useknu, jistě useknul!e
vykřikl podrážděn vlastními svými námítkami
úvahami.
nn
YPsitou.
NN
26
article
Počinalo mně býti opravdu úzko. Množstv
opojného nápoje zajisté jeho rozhodnulí, zplo-
zené těžkomyslností, jen podporovalo a pak —
což nebylo to jeho utkvělou myšlenkou a ne-
hostí mne vlastně blázen?
Velmi se mně odlehčilo, když v tom vešla
Kaluška, nesouc několik spisů
»Zde jest dopis od ředitelství, tati !« za-
šveholila, ale vidouc otce rozčileného, zbledla
a ustrášeně pohledla na mne. Zajistě již vě-
děla, co to u otce znamená.
Hostitel můj se ušklíbl a vyhrnuje spodní
ret, strhl obálku a rozbalil arch.
Chtěl jsem se obrátiti ke Katušce, ale
v tom ozval se výkřik a nebohý respicient padl
jako podtatý k zemi.
Přiskočili jsme k němu. Plakal usedavě.
Usadili jsme ho na pohovku. Mlčky podal mně
arch. Postoupil a byl jmenován do Prahy . l
Úřadní akta a věci odevzdati měl naddozorci
přesídliti, pokud možná, ihned.
Nejel jsem odpoledne sám ke Praze. Jeli
jsme tři: můj hostilel, Katuška a já.
Pan respieient měl novou uniformu, Ka-
tuška jakýsi podivný výrobek venkovské mo-
distky na rozkošné hlavičce, snad poprvé. Vždyt
jeli do Prahy představíti a poděkovat se
Zadíval jsem se na žilnaté ruce respicien-
tovy, jak je měl položeny na kolenou, sedě
proti mně, a přemítal jsem, klerou by asi jistě
byla zohavila kdysi sekera. Buď bohu chvála,
nyní bude pan respicient zdráv a přece jednou
sťasten — úplně šťasten. Šťasten ? Opravdu
štasten?
»Víte, co mně dělá největší starost, pří-
teli?« obrací se pan respicient s vážnou Iváří
ke mně a než mohu odpověděti, odpovídá si
sám... »zdali tomu proklaťému hnízdu kdy
odvyknu . . .«
Vzpominám na anekdotu. Kdosi již visel,
ale dostal milost. Uřízli ho v čas. Ale nedově-
šený si vzdyehl: »Škoda té šibenice; už jsem
sí tak na ni zvyk!! ..«
Kaluška
Katuška
Mlček
respieient
Praha
Ka
27
article
Oklikou na Milán.
Oklikou na Milán.
Z okružních vzpomínek« vypsal A nt. K l o se.
Kol blízké brány, Sehnetzthor z 13. sto-
letí, zabnuli jsme k domu, vězení Jeronýmovu.
»M. Jeroným pražský, český reformátor,
vězněn v tomto domě r. 1415—16. Věnovali
Čechové r. 1883«, znl českoněmecký nápis na
tamější pamětní desce s výrazným reliefem mi-
strovým.
A za několik minut jsme stáli u mohyly
Husovy.
Jen to prosté vědomí, že jsi Čechem,
maně poklekneš u železného zábradlí a zadíváš
se do spousty navštívenek a věnců, jimiž je
kol do kola mohyla Mistrova jako objímána.
Ještě téhož večera potkali jsme chrudim-
skou společnost několika dam a pánů s drem.
Pippichem, před nimiž posluha nesl velký, krásný
věnec s červenobílými stuhami. Že je to k mo-
hyle Husově, ví už každé tamější dítě; at
lidé, zdálo se mi, s tak uctivou účastí na to
pohlížejí a k dotazům ochotně odpovídají. Ba,
i české dopisnice tam prodávají s vyobrazením
mohyly a s českým textem: »Pozdrav z Kost-
nice. — Mohyla Jana Husi«.
Z Kostnice do Šafhůz k vodopádu rýn-
skému a na další cestě Švýcarskem člověk
z údivu nevychází.
Jako v nejkrásnější obraz, který si mysl
z luzných představ vyluzuje, stápěli jsme zraky
své u největším napjetí v tu ohromnou vlnu,
jejíž zbarvení nejskvostnější modř nevystihne.
Běloskvoucí pěnou lemovaná, hlukem a nezdol-
nou silou vysoko se vali uprostřed vodopádu
skrze vyčnívající prolomenou skálu jako jásavý
vítěz branou dobytou! A vlak zmenšeným tem-
pem objiždí tudy celý vodopád rýnský tak
blizko, že jej se strany i z předu máš skoro
v náručí.
Jako v kaleidoskopu honí se v paměti mě
ty krásné obrázky ze Švýcar. A je-li z ryzího
zlata nádherně prodlení v Curychu na jezeře,
je démantem Čtyrkantonské jezero s Lucernem.
Jeronýmův
Čecho
Husův
Pippich
Mohyla
Jan Hus
Milán
Šafhůz
Švýcarsko
Švýcary
Curych
Lucern
28
article
Ta skvostná řada hotelů a pravých paláců u je-
zera a podél aleje, kde jako nebe klene se bo-
haté stromoví nad promenádou
Je odpolední siesta. Sedíme v promenádě sa-
dově, z blízka nasloucháme v zanicení ladným
tonům kouzelné hudby koneertní, zraky své
stápíme v modré, bílé a zelené hře purpurové
vody jezerní a mysl naše jakoby přes sněhy
okolních kopuli hor plula s obláčky k samému
nebi. A vlídný hovor francouzský kol nás nijak
nám dojmu toho nekazil.
Bleskem šlo to pak i pomalu kolem těch
obrovských ledovců a nad zelenými, skrčenými
stráněmi vnitřního Švýcarska, z jichž objetí ja-
koby se nemohl vlak ani vymaniti v té divné
směsi okrouhlých tunelů jako zázrakem utvo-
řené a proplétající se spirálnou tratí dráhy gott-
hardské. Stále vyjíždiš z tunelu a právě pod
sebou nebo nad sebou vidíš jiný, do něhož jsi
vjížděl směrem opačným; a jakoby ta hra na
schovávanou konce neměla: sněhové olbřímy
skupiny golthardské máš tu na levé straně, tu
na pravé, a zase před sebou či za sebou. Oči
a s hlavou i rozum div se ti nad tím nezatočíl
První dojem Milána chtěl jsem ovšem do-
přáti po odpočinku smyslům osvěženým a dobře
chápajícím, nikoli přesyceným a lumdleným.
Blesk
Švýcarsko
Milán
29
article
Proto jsme zastavili před jezerem Comským v
Chiassu, v pohraniční stanici Švýcar do Italie,
aasi dvé stanice před Monzou, odkudž je do
Milána rychlikem tak »co kamenem do-
hodíšee
Vystoupli jsme z vlaku v Chiassu jíž za
tmy, asv pon 9. hodině.
nae
Nikde ani světla, jen sem tam z blízkých
domů »to mrkalo«. Nevěděl jsem, kde hlavu
uložit, ale přece rozhodným způsobem odbýval
jsem dotěrné, drmolicí dohazovače, kteří se na
nás — v takovém hnízdě! — slétli u schodou
z nádraží jako italské mouchy. Šel jsem na
zdařbůh s vakem v ruce a vedle mne, žena
Mářa, tulíe se ke mně plna bázně. A očima
blýskající, rukama gestikulující, při proudu ne-
srozumitelných slov a posuňků tu s námai, tu
Švýcar
Mářa
Monza
Milán
Italia