Ročník XXXXV.

V Praze, v pátek dne 20. ledna 1905.

Číslo 20.

Na rasnía odpol. Histr předplácí s v Prsze v alalnhslrati na měsí ns čtvrt leta . . . . 6 K —h s dvojí donáškou na měslo nk čint keta . . . . 7 K 50k ve alislkách: a K noh na měšte Poštoni ei čtrrt lsis . . .. s dvojí zisilkee divt la: . . k

Záhadný výstřel. L. Z Petroliradu, 19. ledna v 7 hod. 54 minut večer. (Původní telegram od zvlášt- ního zpravodaje »Národních Listů«.) Pnres u příležitosti svátku Tří králů, mezi- tím kdy děla v pevnosti petropavlov- ské vzdávala obvyklý salut, zraněn byl na druhém břehu Něvy praporeč- nik námořní školy, nalezajírí se v prů- vodn. Zde se soudí, že běží o atten- tát, anať náhoda jevi se býti příliš ( ) pravděnepodobnou. Z Petrohradu, 19. ledna? (C.- B.) Ca s chotí zúčastnil se dnes slavnosti s věcen vody (třikrálové). Z Londýna, 19. ledna. (C.-B.) »Reuterova kancelář« rozesílá tulo petrohradskou zprávu Dnes ráno, právě kdy dělově rány oznamovaly konec slavného svě- cení vody, střeleno do okna Niko- lajského sálu v zimním paláci. Raněn nebyl nikdo. Kule rozbila elektrické lampy na druhé straně sálu, jež rozsypaly se po podla ze. Z Petrohradu, 19. ledna ve 4.40 hod. odpol. (C.-B.) Za obřadu svěcení vody, při druhém výstřelu rozbita okna Niko- lajského sálu v Zimním paláci něko- lika kartáčovými kulemi, jež prý při- letěly od bursovní budovy. Tam byla vyvežena děla, jež střílela na počest. Přihoda ta není dosud vysvětlena. Jeden policejní úřadník byl prý zabi t. Z Petrohradu, 19. ledna. (C.-B.) (Úřadní. Za svěcení vody na Nevě, jež dálo se za přl- tomnosti carovy, udála se, při obvyklých vý- střelech na počest, nehoda. Dělo bat- terie, postavené u bursy, vystře- lilo místo slepého náboje kartá- čový. — Kule zasáhly prkenno ohradu kolem průseku na Nevě. Na fagadě Zimního paláce rozbita čtyry okna. Petrohradský poli- eista Šradt byl raněn. Dle dosa- vadního šetření se nestala dalš nehoda. Vyšetřování vede se dál

Snahy a cíle obou velkých maďarských stran. Vášnivý volební zápas v Uhrách vynesl a dosud na vzedmutých vlnách svých z hlubin jezera maďarského tré vysoce zajímavých nade vše poučných projevů o vlastních, ko- nečných cílech obou zápasících velkých maďarských stran. Novoroční proslov minister- ského předsedy hr. Tiszy odhalil konečné zá- mysly strany vládní, až z toho starorakou- ským kruhům vídeňským podnes kolena se chvějí, — 17. t. m. pak opět promluvili v Jaszbereny Košut Ferenz a nový soudruh jeho, hr. Vojtěch Apponyi, o cílech národní opposice maďarské tak upřímně a otevřeně, jak jen možno. Stačí posta- vati projevy tyto prostě vedle sebe, aby se vi- dělo, jaká budoucnost čeká se strany Uher Cislajtánii, ať vyhraje tam na konec ta či ona strana. Tužby Košutovy strany jsou ovšem v podstatě své dávno všemu světu známy. Pro- nesl a formuloval je jasně již před 38 léty ve- liký emigrant maďarský Košut Lájoš za svého boje proti Deákovu vyrovnání. Nieméně nen nezajímavo slyšet je znovu vyjádřené synem jeho, který jest té doby uznaným a váženým vůdcem maďarské strany neodvislosti.

„Budoucnost našeho národa spočívá jedině ve státní neodvislosti Uher o d Ra- kouska. Neodvislost — totě plná samospráva a svézákonnost (autonomie) národa ve vlastních záležitostech svobodného a nespoutaného s ostat- ní državou krále uherského, než toliko vlastní jeho panovničí osohou. Pouze za o sobn unie staneme se svobodnými a šťastnými budeme moci rozkvétati ve svobodném spollku s konfederací rakouských států. Roku 1867 uvrhlo Rakousko národy, pod jeho žezlem žijící — Čechy, Němce, Po- láky, Slovince a Vlachy — prostě v jeden hrnec, aby z nich uhnětlo jedno těsto; a poně- vadž se to stalo s vůlí tehdejších vládnou- eích státníků maďorských (Andrássya a Deáka) považují nás odlud hnělení oni národově v Ra- kousku za své nepřátcle, přokážející jejich spra- vedlivému pokroku a rozvoji. S těmito proti nám Maďárům roztrpčenými národy uzavíráme každých deset let nové vyrovnání hospodářské, abychom sobě po desíti létech opět neomylně vjeli do vlasů. Dnes jsme dospěli již tam, že mezi Uhry a Rakouskem panuje ho- tové nepřátelství, což jest stav nepřirozený, jemuž třeba učiniti přítrž.

A přítrž může se mu učiniti pouze tehda. zjedná-li se znovu dobrá shoda mezi národem a králem, a dopřejeme-li my Maďaři národům Rakouska svobodný rozvoj v samosprávných vlastech jejich, tak jako od nich požadujeme, aby oni nebránili svobodnému rozvoji národa našeho v naší vlastí uherské. Mají-li Uhry být opravdu svobodnými a neodvislými, pak nesm mezi nimi a Rakouskem býti jiného poměru státoprávního kromě osobní unie. Pak do- spěje také panovnický dům ku poznání, námi dosud bolestně postrádaněmu, že není pro něj žádné věrnější podpory nad mocné Uhry.“ — Tak syn Košutův „kortešoval“ pro nově zi- skaného největšího řečníka maďarského, hraběte Vojtěcha Apponya, jenž dosud býval horli- vým přívržencem Deákova vyrovnání z r. 1867 až letos náhle ze Šavla v Pavla se obrátil, kte- réžto obrácení své vykládal velikému zástupu občanů jászborenských s pavlánu hötelu takto: „Byl jsem po třicet let neoblomným stoupencem vyrovnání z roku 1867, poněvadž j s em na tomto základě doufal dosíci všeho toho, nač má každý národ nárok: maje t ek všech důležitých orgánů žlvota národního. Než, každé zřízení, jež spočivá na pospolitých institucích, způso- buje v praxi vždy potíže. My (Madaři) přijali jsme (ve vyrovnání z r. 1867) společné instituce (vojsko a diplomacii i rozpočet na ně), jen s tím přáním, aby sloužily za prostředek ke společné obraně, kdežto Rakousko však toužilo jich vy- kořistit na prospěch jistých všeříš- ských zájmův. To dokazují také odchylky v uherském a rakouském textu vyrovnací smlouvy.

Nám Maďarům jsou delegace pouhým vý- borem jednak sněmu uherského, jednak vídeň- ského rajchsrátu. V Rakousku však považují je za druh jakéhos společného zákono- dárného sboru obou států. Trmácel jsem se pravou sysifovskou prací u víře, že lze na základě vyrovnání z r. 1867 vybudovati náš samostatný ná- rodní život. Avšak zkusil jsem, že upírá se bez rozdílu sehopnost k vládě stejně těm, kdož bojují zásadně proti vyrovnání z r. 1867 jako těm, kdož hledí ony zákony vyrovnaeí provádět v duchu jich vlasteneckých tvůrců, t. j. kdož hledí samostatnost národního života maďarského způsobem určitým vyjádřit. Nieméně setrvával jsem vzdor té zkušenost pořád ještě na půdě r. 1867, až mne ne- dávné brutální události (Tiszovo ná- silí z 18. listopadu m. r.) rázem poučily. že všechna naděje moje je marnou. Neboť co se pod pláštěm změny jedna- cího řádu strojí, není v pravdě nic více nie méně, než — potlačení každéko liv

národní opposice, než snaha schý liti nepoddajnou maďarskou šíj pode jho... Ano, postihuji v tomto pokusu o zlomení opposiční sily Úher, kteráž ukryla se do menšiny sněmovní — dílo a úsilí oněch moci, jež pole- kány odporem, který za posledních let vynutil na nich několik tak zva- ných koncessí, chtějí míti opa- třeno, aby pro budoucnost ta- kový odpor nebyl vlce možným. K dosažení tohoto cíle odváženo se násil- ného činu ze dne 18. listopadu. Vše to přivedlo mne k těžkému, ale zralému rozhod- nutí, bych nehledal více budoue blaho Uher e společných institu- cích, nýbrž toliko vosobní unil.« Mnoho-li schází, aby za Apponyem skočil též mladý Julius Andrássy? Než ve Vídni se dosud utěšují, že mladý odvážný I štv án Tisza opposici maďarské ve volební bitvě dne 26. ledna připraví Sedan. Dejme tomu, ale co čeká Cislajtanii potom? Rekruti uherští budou pak armádě rakouské povoleni, item milliony na kanony konečně, promrská Tisza šťastne i celní a obchodní vyrovnání rakousko-uherské.

Avšak— za jakou cenu? Nehledě ani k tomu, že toto szellovsko körbrovské vyrovnání opět vykořisťuje Cislajtani přímo lichvářsky, že poškodí opět zle naše rol nictvo a odsoudí nás k dalšímu nespravedlivému jhu 70procentové kvoty na vojsko, než T i sz v novoroční své řeči neomaleně ohlásil Cislaj tanii důvod a příčinu proč on se bije s opposie za uhájení dualismu na základě smluv z r. 1867 a proč usiluje potřít pro budouenost všechnu obstrukci v parlamentě uherském. »Poněvadž — zní jeho vysvětlení památné — poněvadž jen opravdu silný, čin- nosti schopný uherský parlamen rozhojní naši moc, abychom plnou silou mohli vystoupit v oboru vel kých těch snah, jež každý hluboce my- slící Maďar pěstuje a pěstovati musí, a by totiž politické těžisko habsburské monarchie vždy více a více přesu- novalo se do Uher a na maďarský národ.« — K vůli tomu tedy rozpustil Tisza uherský sněm a potýká se o volbách na krev s košu- tovci: aby na základě dualismu z roku 1867 dále a dále mohli Maďaři ke svěmu prospěchu ze společné reální unie s Cislajtanií kořistit, nás šulit a ochuzovat, sami pak růsti a mohutněti až by nám přerostli hospodářsky i politicky přes hlavu a. těžisko velmocen sk přesunulo by se znenáhla z Vídn do Pešti .. Má tedy Cislajtanie na vybranou : buď roz- luku hospodářskou a osobní unii po přání ko šutovců, anebo celní unii na několik ještě le avšak za to jistou hmotnou škodu s vy- hlídkou na politickou převahu Uher, tedy na odvislost svou a na podřízení své hegemonii Madarstva.

Politické zprávy domáci. V Praze, 19. ledna. (Přiští vládn předlohy.) Kromě známých předloh, týka- jících se úlevy nouze, refundace, braneckých zákonů a rozpočtu, vláda předloží říšské radě v zimním zasedání také některé předlohy hospo- dářské a vojenské. Tak má býti podán návrh reformy živnostenského řádu, o kterou se zajímají všechny strany v poslanecké sně- movně, nová smlouva s Lloydovou paro- plavební společností v Terstě a po případě též předloha nového zákona prot kartelům, která se připravuje v ministerstvě spravedlnosti. Obchodní smlouva s Ně- meckem bude prý podána poslanecké sně- movně Hned, jakmile bude podepsána v Berlíně. Mimo to má býti předložen nový vojeneký zákon, opírající se již o dvouletou činnou službu. Za to otázka vlašské university má býti, jak se dovídá „Slowo Polsk.“, odlo- žena až do zasedání jarního V Praze, 19. ledna. (Prázdnino v vzdělavaci kursy pro učitele středních škol.) Ministr osvěty dr. Harte nařídil výnosem, rozeslaným děkanátům všech filosofických fakult, zkušebním komisím gymna- sijním a reálným a zemským školním úřadům aby se zřídily pokračovací vzdělavací kursy pro učitele středních škol. Podobné kursy se osvěd- čily v cizině a školní inspektoři a ředitelé čet- ných středních škol žádali, aby se zřídily také v Rakousku. Účelem kursů jest poskytnouti učitelům zejmena takových střednich škol, které se nacházejí v menších venkovských městech.

příležitost, aby mohli posloucháním přednášek a cvičením v universitních městech vědomosti své doplniti a prohloubiti. Má se jim zejmen usnadniti rozhled v jich oboru ve směru věde- ckém a paedagogickém. Kursy mají trvati 12 až 14 dní a mají se střídati obory humanistické a reálné. Letos budou se konati prvé takové kursy na české universitě pražské, ve Lvově a ve Štyrském Hradci. Sestavení pro- gramu a řízení kursů bude svěřeno především předsedům zkušebních komisí, kteří se mají do rozuměti se zemskými školními úřady. Předná- šející a ředitelé kursů mají obdržeti přiměřenou peněžitou náhradu, posluchačům kursů má se dostati příspěvku na cestu, ovšem pokud stačí prostředky V Praze, 19. ledna. (Následnic ká otázka v. Rakousku.) Dr. Šime Maz- zura reaguje v záhřebském „Obzoru“ na hlasy některých uherských listů, které se obá- vají, že by stálým vzrůstem přívrženců uherské strany neodvislosti mohla se opět státi aktuálnou otázka, mohou-li děti nynějšího následníka. arciknížete Františka Ferdinanda, státi se ná- stupei královského trůnu uherského. Dr. Maz- zura dovozuje z pragmatické sankce, přijate uherským sněmem r. 1723, že domácí řád panovnického domu habsburského, nepřipouště- jící k následnictví na trůně děti z manželstv morganatického, jakýmž jest manželství arci- knižete Františka Ferdinanda s kněžnou Hohen- berskou, rozenou hraběnkou Chotkovou, jest zá vazný také pro Uhry, což opětně stvrzeno před třemi léty uherským sněmem, když vzal na vě domi prohlášení arciknížete Františka Ferdi- nanda, jímž se za své děti z manželství s h.

Cholkovou vzdal následnických práv. „Jest jen jediné království v habsburské říši — píše dr. Mazzura — na které se dosud prohlášení arci- knížete Františka Ferdinanda nevztahuje a to jest království chorvatské. Násled- kem svéhlavosti a škodolibosti bývalého chorvat- ského bána hr. Khuena-Hédervára prohlášení to nebylo sněmu království chorvatského vůbec nni předloženo, tak že v Chorvatsku nemohlo býti ani na vědomí vzato a inartikulováno ... Toto opominuty hr. Khuena-Hlédervára ve věci tak choulostivé a vážné musí býti prohlášeno z lehkomyslné, poněvadž může vésti ke konfliktu jehož dosah se nyní nedá dohlédnouti. Z Pešli, 18. ledna. (Výtržnosti před volební.) Většina uherských měst a stolic ustanovila již den voleb, jichž největší část (přes 702%) bude se konati již 26. ledna. Vo- lební ruch jest tedy v plném proudu a jest při- rozeno, že se kortešování neobchází bez nepo- řádků a výtržností. Listy pešťské přinášejí z ven- kova množství zpráv o nepokojích; většinou jsou to však nepokoje významu podřízeného omezují se tím, že sporné strany znemožňují kandidátu protivné strany mluviti kandidátní řeč, rozhánějí jeho voliče kamením, strhují pra- pory nepřátelského kandidáta atd. Vážnější vý tržnosti přihodily se v obci V ecs i, kdež ve V drobném prodleji raaní číslo o sobě . . . ra Sp odpeledni . . . . . . . za 2h Ve filialkách na venkovš rsnní čisln vdpolední . . . . . . . . Inseraty platí ne hotově napřed Přadplacení a inserty přijíná zdimini- strace v Mariaaské ulici č. a. Tam nackázají se též rrdakee tiskárna a tzpedice „ Národnich Listí- Rukopisy se novracají.

srážce líberálů s přívrženci spojené maďarské opposice celá řada osob zraněna, částečně velmi těžce. Přívrženci strany neodvislosti přepadl liberální vohiče žerděmi praporovými, zranili 29 osob na hlavě, 15 osob prý pobodali, 4 osobám natrhli uši atd. Dvě osoby byly prý tak těžce zraněny, že zápasí se smrtí. Zpráva ta po- chází ovšem z pramene vládního a proto za- mlčuje, kolik opposičních voličů bylo zraněno za této srážky

Politické zprávy zahraničné. V Praze, 18. ledna. Vítte a Mirský.

Kníže Svjatopolk Mirský zjevně ještě ne- odstoupil z úřadu ruského ministra vnitra, ale ve skutečnosti už jím není. Jeho vlastní strana podrazila mu nohy. Nástupcem jeho bude podle všeho bývalý ministr financí a nynější předsedn ministerské rady, Sergěj Vitte, o němž praví varšavský dopisovatel „Dzienniku Poznaň- ského“: Vitte, obratný jako vždy, chopil se my- šlenky reforem, postavil se pozorně po bok kní- žete Mirského, ale zároveň ztlumil jeho vliv sám se vysunul v popředí. Vitte, považovaný za Alexandra III. za nejliberálnějšího z ruských státníků, dnes je představitelem aspoň mírné reakce proti snahám nynějších ruských liberálů. To se odrazí nejprve na nás Polácíen. Svjatopolk Mirský dal si podati několik pamětných spisů o polské otázce, z nichž největší váhy mají: Vladimira Spasoviče, hr. Tyškeviče a „adressa 23“. Svjatopolk Mirský dovolil, aby se Poláci shromažďovali a rokovali o svých potřebácha tužbách, i podávali mu návrhy, co by ruská vláda měla učiniti ve prospěch Poláků. Také Vitte obrátil se na prof. Spasoviče, bydlicího od několika let ve Varšavě, a žádal od něho zvlášt- ního memorialu, avšak takového, kde by pouze byly zaznamenány vady a nedostatky ve veřejné správě, které se v Ruském Polsku vyskytujt. Již to přispělo k upokojení Poláků a Ruské Pol- sko je dnes pokojnější, než kterákoli gubernie ruská, nepořádků tam není.

Po odchodu Combesově. Řešení minísterské otázky potrvá nepochybně ještě dosti dlouho. Krise jest stížena zajisté nejvíce tím, že o otázce odluky státu od církve není ve sněmovně ani za mák jednoty. A není jí také v té většině (nehledě k opposici zásadní), kteráž pro odloučení jest a poměrně značnější jest nežli šestihlasová většina, kterouž Combes posledně byl obdržel. Jsou tři frakce mezi stou- penci odluky; jedna chce ji v ostřejší formě nežli Combes ji mínil provésti (Clémenceau), druhá v téže asi formě jako Combes, třetí pak ve způsobu mírnějším než tento, aby nebyl ohrožen, ať de facto či formálně, protektorát francouzský nad katolíky Východu. Žádná frakce tato nemá o sobě většiny, ale jelikož nové ministerstvo nebude se moci spokojiti již jense zásadním rozhodnutím otázky této, nýbrž bude musit příkročiti i ku praktickému luštění její, bude musit také nové ministerstvo zápasiti s ne- smírnými obtížemi. A na konec nezbude mu, nežli buď odložiti otázku rozluky ad calendas graecas, k čemuž by Rouvier zajisté měl sto chuti (již dnes ohlašuje se, že by dal přednost předloze o starobním pojišťování !), aneb bude musit — rozpustiti sněmovnu, aby země sama vyslovila se o otázce odluky jak zásadně, k čemuž dosud neměla speciálnía určité příležitosti, tak také po stránce praktické co do provedení velké reformy této. Protože ale rozpuštění senátu nezávisí jen od Loubeta, nýbrž také dle ústavy francouzské od souhlasu senátu, vyžadovati bude také toto případné opa- tření ruky velmi obratné a především i dost času ku průpravám.

FEUILLETON. V Praze, 19. ledna. H. (Spisovatel a politika.) V malém divadle »Renaissance« na hlučné křižovatce bou levardní vedle brány St. Denis, měli tyto dny velkou premiéru. Celá Paříž sešla se v tom rozto mílém a podivuhodném divadle, kde musítese plahočit někam do druhého poschodi, abystes octli v parterru. Teď tam vládne skvělý here a umělec seénování Guitry. Před několika léty panovala v »Renaissance« Sarah Bernhardtová. jež šla hledat více prostory pro své nesmírné vlečky a parádní průvody, slavnostní ceremonie a malebné effekty Sardouovských Theodor a Tose Jemnější a méně pompesní Jane Hadingová též se usidlila v malém, elegantním divadle boule- vardním, ale jen na chvili, jeji neklidný duck ji brzo hnal do jakýchsi zámořských a exotických dálek. Ale vzpomínky na Saru, Guitryho a Hadin- govu se mi vtírají nemistně do mě kroniky, v ní chci pojednati o sujelu snad měně zábavném nežli jaký by mi mohli poskytnouti splendidn vládci francouzské scény, ale snad neméně za- jimavém . ..

Tedy v malém divadle byla velká premiéra- Dávali nový kus Julesa Lemaftra. A celá Paříz se sešla, jak jsem již podotkl. Byla to dojemná slavnost. Autorevi tleskala celá Pařiž, nejen proto že jeho komedie se jí libila, ale prolo, že tím autorem byl pan Jules Lemaitre, předseda velké ligy politické a národní, populární řečník a con ferencier, bojovný polemista a mluvčí naciona- lismu. A na premiéru přišli též příslušníci »cel Paříže« z druhého tábora. Nevypiskali ducha- plnou komedii svého odpůrce. To by bylo ne- omalené. Naopak, zdvořile se připojili k po- tlesku. To bylo rozhodně elegantnější a paříž- štější. A »celá Paříž« z obou táborů, vlastně obé dvé celé Paříze, drevfussardská a antidray- fussardská, projevovaly velkou radost nad tím, ž pan Lemaftre po osmi létech si zase vzpomně na literaturu, kterou zcela zanedbal pro samou politiku.

Bylo to asi před osmi léty, v době zlé krise kdy Francil nejprudčeji lomeovala horečka Dre fussovy aíféry. Boj zuřil ve sněmu, ve schůzích v časopisech a rozrušil i klid domáeností a útul nost klubů. Zdálo se, že i ulice se ozve divokým pokřikem vzpoury- Tehdy do této bitevní vřavy politické se stoupili se svých filosofických a estelickýeh výšin dva nejsubtilnější duchové francouzšti ironík Jules Lemaitre a skeptik Anatole France. A šli do schůzí mezi občany a dělníky, řečnili a psali články novinářské. Jako mužové vysoké osvícenosti, velkých jmen Iiterárních, o nichž se vědělo, že v politice nehledají ani reklamu ani spekulaci, octli se na vůdčích místech obou stran. Lemaitre byl vůdcem nacionalistě, Anatol France kráčel v popředí dreyfussardů. Bylo veliké podivení nad jejich odhodláním opustiti klid pracovny, tiché ovzduší knih pustit se do té divoké mely rozjitřeného ve- řejného života. Nikdo to nečekal od Lemaftra jenž byl tak posměvavým ironikem a ješt méně od Anatola France, shovívavého a pohrda- vého skeptika epikurejského. Ale oba spisovatelé chápali příliš dobře povinnosti svého povolání. Citili, že ducha- plnými essayemi a krásně vyciselovanou prosou neplní ještě závazky, které má vzdělaný a svě- domitý muž k své vlasti a k lidstvu od toho okamžiku, kdy se chopil péra. Šli slouži myšlence. Stali se bojovníky. Lemaftre háji posvátnost tradie své vlasti, práva národní, ne- porušenost a sílu domácí půdy. France pak vkročil mezi socialisty do zápasu za idey bu- doueích vývojů a převratů. Nebyli sami. Fran- couzští spisovatelé — kromě vyrabitelů řemeslné a sensační literatury, kteří nemohou míti nija- kého vlivu u civilisovaných národů a kromě několika hrdých, osamocených aristokratů poesi

dekadentní, vzdálené lidstvu — oetli se v poli- tickém vzruchu země. Robustní Zola byl přiro- zeně již svým polemickým, rvavým temperamen- tem bývalého kritika a žurnalisty stržen do boje. Maurice Barrés, nejnadanější a nejorigi nálnější z mladých, odbyl si již své první mladické dobrodružství politické v družiné Boulangerově. Octave Mirbeau hlásal anarchis mus a Ibsen, Tolstoj a Nietzsche dobýval tehdy Paříž . . .. Tento živý styk literatury s veřejností nen ve Francii ničím novým. Patří k tradicím země Básníci i romancieři franeouzšti nikdy nebyl lhostejni k záležitostem veřejnosti ani vzdálen otázkám lidstva. Vlastenecký zápal neb souci k bolestem lidetva činil z nich politiky, agita- lory, pam fletisty, vedl je na barikády neb do sněmovny. Básník Chénier položil jako politický spiklenec pod guillotinu svou mladou hlavu »v níž bylo něco«, A známo je, jak věrně slouži Chateaubriand trůnu a oltáři, až se stal mini- strem a vyslancem, jak paní de Staělová dráždila Napoleona, jak Benjamin Constant, auton »Adolfa« byl obratným diplomatem a ministrem, jak sladký a snivý poeta jezerní Lamartine osvědčil se energiekým a praktickým mužem parlamentu. Balzac měl též politické plány kandidoval do sněmu a propadl. Victor Hug hrál vždy velkou roli politickou a snil o bratr ství národů. Ale i spisovatelé, ktoří direktně nezasáhl do osudů svého národa, ve svých knihách tlu močili jeho sny a touhy, jeho bolesti a naděje Vyjadřovali duši lidu a vlasti. Není vznešeněj šího úkolu spisovatele. Tak chápali všude povolaní spisovateléti kteři měli ducha a cit, jež kulturní nobless i znalost života povznesla nad úroveň všednost a prostřednosti. Jaké výmluvné, ostrovtipné, sarkastické přísné tlumočníky má národní duch Anglie v Dickensovi, který byl soucitným a něžným

přítelem malých a ponížených, v Thackerayovi který byl krutým nepřítelem a karikaturistou vzpupných a bohatých! A národní, nábožen- ské, sociální problémy Anglie probírají Eliotová i Hardy, Meredith i Kipling Jakým vznešeným tribunem Skandinavců jakým úchvatným zastancem potlačených romanopisec a dramatik Björnson! A jeho druh osamělý Ibsen hodii do světa zápalné látky no vých myšlenek, jež vznítí požáry příštích re volucí . .. V Rusku všechen život, cítění a myšlen národa soustředily se jen v literatuře. Nebylo jiné tribuny. Ten smich Gogolův, vášnivé roz- horlení Pisemského, chvějící se, bolestná láska a soucit Dostojevského i věšteetví Tolstého jsou nejen největšími projevy umění, ale i nejmoc- nějšími manifestacemi politické a sociální Rusi. Podobných příkladů by se dalo uvésti ješte mnoho ze všech možných literatur. Jen u nás vládne jakási předpojatost, která nedovede sbližiti spisovatele s veřejným ži- volem. »Dejte mi pokoj s politikou«, řekl m onehdy omrzele jistý mladý výtečník z Parnassu »Kdo by se s tím špinil. Přenechám to advo- kálům a sedlákům«. A básník, jenž napsal ně kolik fňukavých písniček milostných, citi se po vznešeným nad lakového advokáta neb sedláka jenž své vlastenecké poslání provozuje velm prosaickými řečmi o dobytčí soli neb o přiráž kách, nebo se hartusí s vládou o několik če ských dětí v poněmčeném územl. Do nedávna vládnoucí směr »umění pr umění« je překonán. Byl cizí životu, netečný k otázkám lidstva a tudiž sterilní. Avsak impo noval svými velkými tendencemi uměleckými. i svým stylem a urozeností. A jistě vzdálenější životu a potřebě ná- roda je literatura, která ne z pósy a úmysl- nosti, ale z pouhé ignorance nemá nijakého zájmu o velké otázky, rozchivivajíci lidstvo,

nemá porozumění pro ideu pokroku a rozšíře- ných obzorů ve vlasti »Umění pro umění« nemělo tendenci, talo literatura nemá myšlenek. Je to běžné, řemeslné. kaleudářové zboží beletristické, jež na štěstí upadá v oblibě jako krvavé romány. Obecenstvo chce hutnější, zdravější stravu duševní. Autoři vědeckého podkladu a širokého názoru světového, kteří jsou lékaři, soudci, pro- roky společnosti, jsou vždy více čtení. Histo- rický a sociální román neb drama, filosofická poesie, zatlačují literaturu vymezenou na nej- užší okruh zábavnosti, která nemá organické souvislosti s národním, kulturním i sociálním životem, Ať spisovatel je revolucionář nebo reakci- onář, ať staví základy zejtřka nebo podporuje řítící se sloupy včerejška, vždy musí býti v ně- jakém vztahu k živolu jej obklopujícímu a chá- pati a vysloviti jeho podstatu, dotýkati se jeho chorob a ran a hledati nových léků, nových pravd. Který spisovalel neuznává tuto svou po- vinnost k společnosti, je buď aristokratickým sniikem a neurastenikem z pyšně »věže ze slono- viny« (častěji ze zaprášené registratury kance- lářské), nebo nemá dostatek intelligence a cítu. A malý národ, bijící se za svou existenci, vyvíjející se pracně hospodářsky i kulturně, potřebuje všech pracovniků, zejmena těch, kteří jako representanti vzdělanosti a kultury mají jistou vážnost a mohli by míti velký vliv na lid. Kde je náš Björnson, náš Lemaltre Znám vlastenecké spisovately, kteří s po- hrdáním nebo pohoršením mluví o povrchnosti a frivolnosti Francie a o nervosnosti, hysterič- nosti vlasti Ibsenovy Snad by bylo v mnohém směru dobře pro nás, kdybychom byli tak po- vrchní jako Francouzi a tak nervosní jako No- rové, naše důkladnost i zdraví by uím jen získaly