Číslo 269.

V Praze, dne 1. října 1900.

Ročník IV.

Hedakce, administracea oxpedice: Praha, Pštrossova ulice, číslo 200—II. Nefrankované dopisy se nepřijímají, rukopisy se novracejí Nezapecetěné reklamace jsou porta prosty. Inserty účtujeme levně a při častější inserci po- skytujeme výhody. Vycházejí denně o šesté hodině ranní. V pondělí a po svátku vzo dvahácté ho- dině polední. Jednotlivé číslo za Telefon redakce č. 1126. Slunce vychází v 6 hodin 1 minutu ráno. Slunce zapadá v 5 hodin 38 minut večer.

UCKt LiS

Pondělí:

Remigil a. Čtyřicetihodinná pobožnost v chrámu Páně u Voršilek od 30. září až do 3. října. Předplatné pro Prahu s donáškou do domu: K 2.80 měsíčně . . . .. čtvrtletně . .. K 8.40 K 33.60 celoročně . . .. Pro tuzemsko pošton: měsíčně . . . . čtvrtletně .. . K2.— celoročně.... K 86.— Předplatné docixozem- ska: Německaa Srbska: čtvrtletně . .. K 12.— K— 48.— celoročně. Předplatné do Ameriky. Francie, Švýcarska, Ita- lie, Belgie a Anglie: čtyrtletně . . . K 13 2 K 52.80 peloročně Telef. administrace lI26.

Tábor lidu v Soběslavi. (Pův. zpráva »K. L.-)

Lk. — Nádherná pohoda podzimní neděle byla to a nespokojenost s nynějšími rozháranými poměry politickými i neuspokojené požadavky českého lidu, které naplnily včera prostorné, památné náměstí so- běslavské as 25.000 osobami z města i z dalekého okolí, které tu vydaly manifestační svůj protest proti všem křivdám a bezprávím, páchaným od let na českém lidu. Tu manifestována i svornost všech stran politických, stojících na půdě státoprávní — český Jih vyjádřil se jako před tím ostatní české kraje, že v otázkách zásadních jest český národ svorným. Že na tábor včerejší vysláno bylo množství četníků — prý k 50 — kdož by pochyboval? Již od časných hodin ranních plnilo se náměstí účastníky táboru a krátce před jeho zahájením pro- jížděly tu chvojí a praporečky ozdobené vozy s účast- níky a účastnícemi z okolních vsí a měst; městem projížděla banderia a procházela i hudba, přehrávajíc národní naše písně. Všude slavnostní ruch a ševel, všude nadšení; pro český Jih byl den včerejší jedním z dnů nejpamátnějších. Na náměstí poblíže chrámu Páně postavena zdobná tribuna, kol níž usadil se přípravný výbora vzácní hosté. Zastoupena byla města i okresy okolní, z poslanců přítomni byli pp. dr. Herold, dr. Slavík, Lang, Jun, Holanský, dr. Baxa, dr. Naxera, Baar, Loula, Kůs, Janů a m.j.

Když byla hudba zahrála »Kde domov můj«, jež přítomní nadšeně doprovázeli, pozdravil starosta města Soběslavi p. Mrázek vřelými slovy veškery účastníky, drahé rodáky, kteří se sem v přehojném počtu sešli, aby mohutný vydali projev pro neza- datelná práva národa i přeje vlasti i manifestaci nej- lepšího zdaru. Na to p. Šetka z Jindř. Hradce vítá všecky přítomné i přeje, aby z jednoho pramene se osvěžili k tuhým zápasům za rodnou půdu, za drahé otecké krby, za posvátný jazyk mateřský. Drahé vlasti, její celistvosti a práv nelze zapříti, neboť vytvořeny jsou tisíciletými dějinami zrovna tak jako celistvost ná- roda, i nelze uznati povýšenost jednoho kmene nad druhým. Dnes vládne se ve Vídni proti nám nespra- vedlivé, neboť nám upírá se i poslední drobeček našich práv (Hanba!). Lid českého jihovýchodu má promluviti vážné slovo, že nic bez nás státi se nesmí! (Nikdy!) Snahy našich nepřátel se neusku- teční, lid český toho nedopustí! (Nikdy nedopustí !) To rokování dnešní osvítiž duch bádavého Tomáše ze Stítného, duch neohroženého reka táborského, duch Bohuslava Balbína — všichni vznešení du- chové českého jihu nechť bdí nad dnešním dílem, by korunováno bylo šťastným výsledkem. Na to předsedou zvolen p. Mrázek, místo- předsedy pp. okresní starosta Veselský aJ.

Konrád. Vládu zastupoval vrchní okresní ko- misař p. Pohl z Tábora se dvěma místodržitelskými úředníky. Za frenetického potlesku ujal se pak slova posl. dr. Herold: Přátelé drazí! Sešli jste se dnes v době, kdy více než kdy jindy jest třeba odpověděti na vše, co se mluví, děje a připravuje. Praví se, že politika jest zaměstnání celkem ne- příjemné, že politické směry v životě státním z veliké části žijí od nepravdy a překrucování. Jestliže kdy a kde politický směr v některém státě žije od ne- pravdy a překrucování toho, co vskutku jest, tož u nás je to zajisté na prvém místě. Říšská rada byla rozpušténa, poněvadž nebylo naděje, že bude ku práci způsobilá. Víte, že scházejí se lékaři se všech stran a snášejí rady, aby zhojili poměry ty. Dokazují ná- rodu českému, že chybuje, když tak daleko to při- vedl, že tento parlament učinil neschopným ku práci, že chybuje, když bojuje proti parlamentu, že podko- pává základy práva a svobody, že tím sám připra- vuje si prý na sebe knutu absolutismu. (Marné snahy !) Kdybychom žili za spořádaných poměrů kon- stitučních, kdybychom měli pravý parlament, který by byl obrazem vůle národů a měl by vliv na vedení v této říši, snad slzy prolévané nad vídeňským parla- mentem byly by do jisté míry odůvodněny a tyto

výčitky zakládaly by se na pravdě. Ale táži se: Měli jsme ve Vídni kdy jakýs parlament, jehož zá- klady by spočívaly na právu (Nikdy!) a jehož jed- nání by právu zjednávalo platnost? Celá nynější ústava pramení ve dvou faktech, jež tomu jsou na odpor. Jedno jest, že základ k této centralistické ústavě byl dán zřejmým porušením práv tohoto krá- lovství (Tak jest!), porušením smluv, královských přísah a slibů — zřejmým porušením psaného posi- tivního i přirozeného práva. Tento základ jest pří- činou veškerého zla, mravního, politického i hospodař- ského úpadku této říše. Už když tato ústava r. 1867 se potvrdila, stalo se porušení práv. K tomu jsou právní řády do vídeňského zastupitelstva tak upra- veny, aby zřejmá vůle národů slovanských nepřichá- zela ku platnosti a tu jest pochopitelno, že národ český by nebyl nikdy prolil ani jediné slzy, kdyby tento vídeňský parlament svou nešťastnou pozemskou pouť byl dávno dokonal. (Nechť odpočívá v pokoji!) Avšak protestujeme proti nepravdě, že by národ český, když brojí proti tomuto vídeňskému parla- mentu, byl proti parlamentarismu a proti representa- tivnímu systému konstitučnímu, že by nechtěl, aby jeho zástupcové jeho jménem dávali mu zákony a ří- dili jeho osudy. My si přejeme takového zastupitel- stva národního, jež by bylo výrazem vůle lidu, samo- statného a neodvislého.

Praví se, že v Rakousku nastává boj o parla- mentarismus, o zachování jednotného zastoupení a že při tomto boji postavili jsme se my Čechové proti němu, trvajíce na státoprávním svém programu. Kdyby se ti, kteří nám z toho činí výtky, teprvé dnes byli probudili, mohli by snad mysliti, že český národ od tohoto českého práva kdy dobrovolně se vzdal. Avšak známo, že český národ na tomto svém právu vždy trval, a kdyby kdokoli chtěl ustoupiti od něho, nebylo to nic platno v národě, jenž má v dě- jinách a v existenci své založené přesvědčení, že od tohoto svého práva ustoupiti nemůže a nesmí; žádná vláda a žádná moc není tak silna, aby mohla nám vyrvati ze samého nitra srdce a ze svalů samých če- ských paží tyto naše ideály. (Výborně.) I spřátelené strany v bludu praví, že chceme bourati jednotu Ra- kouska a podlamovati velmocenské postavení mon- archii. Kdo že to praví? Ti, kteří s lehkou myslí r. 1867 oddělili od Rakouska Uhry, kteří by odtrhli rádi i Halič, Bukovinu a Dalmacii, aby nad námi mohli vládnouti, kteří by jižní kraje dali i cizí moc- nosti, kteří mají své tužby a své cítění již dávno z hranicemi této říše, ačkoli podle okolností si nyní zase dávají nádech loyality. Jest to ta nešťastná a zrádná politika, která tuto říši přivedla na pokraj záhuby hospodářské i po- litické a nyní jestě se chce přetvařovati, jakoby chtěli stát chrániti, ta politika tak drzá a smělá, která my- slí, že národ, který rozhodnou volbou povolal dynastii ve svůj trůn a krví svou udržel tento svazek národů, vzdá se boje za svou neodvislost. Český národ koná čin vlastenecký, za nějž by měl dosáhnouti díků.

Není pravda, že se bojuje za jednotu této říše nýbrž jde o něco jiného. Jest smutný úkaz, že stát- níci a vedoucí kruhy, ba i mnohé strany a zástupci národů spřátelených neprohlížejí tento klam a tuto šalbu. Vždyť to řekla jedna německá strana ve vo- lebním provolání přímo, že bojuje o to, aby v Cis- lajtánii německému jazyku byl zachován primát a aby tato bezprávná přednost zákonem byla zabezpe- čena. Bojují o to, aby stát byl postaven pod vedení německé, pod vládu menšiny. Žijeme snad v dobách římských nebo v šerém pravěku, kdy některý národ třeba malý, ale silný a inteligentní dovedl udržeti tisíce slabších v područí? Ovšem se chlubí naši kra- jané, že jsou povznešenější a že mají právo vládnouti. (Nikdy ne!) Nikomu z nás není tajno, že jsme národ malý, ale žádný znalec poměrů nemůže zapříti, že ve vzdě- lanosti, práci duševní i tělesné, český národ se vy- rovná svým krajanům německým a v mnohém je předčí. (Výborně!) Tlačen ze všech stran dopracoval se český národ jen svou kulturou na stupeň, kde stojí. Znamená-li ovšem kultura násilí, ničení jiných a zneužívání síly, pak se velikému národu německému ovšem nevyrovnáme a ani vyrovnati nechceme, (Tak jest!), neboť to není v naší slovanské povaze. Ale zase tam, kde se jedná o existenci, dovedeme oběto- vati vše, abychom útok odrazili. Dějiny národa na- šeho to dokazují. Boj náš má hluboký význam. Nejedná se jen o to, jakým způsobem vláda provede investice — o více se zde jedná. Jsme zde přední stráží slovan- ského světa. Jsme si toho vědomi, kdyby národ český. který po tisíciletí uhájil své potavení, měl klesnouti, že tím svět slovanský byl by opět na desítiletí za- tlačen do podřízeného postavení, které pro světovou politiku slovanskou by nemělo žádného významu.

Bijeme se v popředí světa slovanského a bolestí nás musí naplniti, že my, kteří v dobách minulých vy- sílali své syny hájiti Jihoslovany před Turky, kteří po tisíciletí hájíme Slovany před návalem velkoně- meckým, máme býti nyní opuštěni, ježto prý neje- dnáme tak moudře a opatrně, jak by si mnozí stát- níci přáli. Již jednou — bylo to v době, kdy jsme vstou- pili na říšskou radu a říkalo se nám, že jsme isolo- váni — řekl jsem, že tomu tak není. My nejsme isolováni, my jsme se sami isolovali. I dnes je tomu tak; i dnes jsme se sami isolovali (Ano! Výborně!) a to proto, že jsme přišli k přesvědčení, že kdyby- chom tak neučinili, ztratili bychom immuní stěnu před nákazou, jíž podrobeny jsou jiné nám spřátelené strany. My se isolovali, ale přijde opět doba, jako přišla v minulosti, že nás budou z této isolace chtíti dostati a budou nás ještě prositi. Bude se opakovati, co již dříve se dělo, jen s tím rozdílem, že nebudeme tak důvěřivi a neopustíme svého stanoviska nynějšího dokud lid nebude míti bezpečnost, že opuštění tohoto stanoviska nebude na újmu našemu národu.

Nejde o to, jak bude říšská rada jednati, ježto vůbec není jisto, zda a kdy se vídeňský parlament sejde. Ale oč se jedná? A co je třeba celému ši- rému světu vyložiti — jest to, že zde zeje rozjizvená rána v organismu tohoto soustátí, že česká otázka nejen není vinou vídeňských státníků dosud rozře- šena, ale že je zvětšena, že význam její den ze dne se stává hlubší. Tato rozjizvená rána se jitří a jest spůsobilá již i nejzdravější organismus zničiti, ne- dojde-li v čas k rozhodnému léku a nepřijde-li místo všech vídeňských mastičkářů osvědčený muž, který pozná příčinu choroby a zvolí pravý prostředek k její vyléčení. O tento význam české otázky se jednáa nechť ví celý svět, že naše nazírání o této věci je svorné, aby zůstalo neztenčeně zachováno, co Bůh stvořil a dějiny. Nechť celý svět ví, že nynější si- tuace politická na národě našem nebudí zmalátnělost ani slabou mysl. Ohlašujeme otevřeně, že jsme zne- pokojeni, roztrpčeni, avšak že jsme odhodláni z této naší roztrpčenosti, z toho ducha vzdoru a bolesti vy- voditi veškery konsekvence, bojovati do posledního dechu, dokud nebude podán před světem důkaz, že přes český národ již si nesmí nikdo troufati přejíti k dennímu pořádku, a že bez uspokojení českého ná- roda není míru, pokoje a spásy pro tuto říši.

A opět frenetický potlesk a volání slávy bylo odměnou řečníkovi, po němž ujal se slova p. red. Votruba za český jihovýchod. Zmínil se o mohutnění protestu proti centralismu vídeňskému a uvedl, že český lid dále nehodlá trpěti bezpráví, nedá si sahati na své národní statky i zakročí proti všem faktorům nepřátelským. Pak mluví řečník o odvolání jazyko- vých nařízení na potupu a hanbu národa, o Wolfovi i Schönererovi, nadržování Němcům, pověstném ra- kouském dvojím loktu, strachu Němectva, státopráv- ních našich požadavcích, jichž nikdy jame se nevzdali; prudce útočí na šlechtu, feudály a přeje si samostat- ného českého státu, vypovídaje tichý boj Vídni za každou cenu. Nám se ten státní útvar nelíbí, chceme modernější, lidovější, přesnější. Nechceme dále státi v područí německé menšiny. Pan Hubka za stranu radikálně-pokrokovou uvádí, že tábory ty neimponovaly ani nahoru, neudě- laly nic ani dole — zůstalo vše při starém, při spo- rech a strannictví. Prudce útočí na mladočoské po- selstvo, jež prý naší posici seslabilo. Dnes provádí se dvojí politika: ve Vídni ji provádí Excelence, druhá politika provádí se doma radikálnějšími po- slanci. Za nového útoku na poselstvo české uvádí