Číslo 334

V Praze, dne 5. prosince 1900.

Ročník IV.

Redakce, administracee Prana. rossova ulíce, íelo 200 i Kefrankované dopisy nepřijímaji. rukopisy se Nozapečene reklamace tjeou Bora prostone při častější inserci po- ceenr ovst v pomodině porvá vz2 po dvanácté n o poledn Jednotlivré Telron reaekce č. i fz

KATOLICKE LIST

Slunce vychází v 7 hodin 43 minuty ráno. Slunce zapadá ve 3 hodiny 57 minut večer

Středa; Pran s donáškou do domy mssene- čtvrtletns . k sg.80 oaremsro c see čteranna. . K 38.— Freameo : tvrtletně ... K 18.— moriky, Francle. výcarska. talie. Boi- e. Anglie a Ruskai rn 52.9 eskae

Čtyřicetihodinná pobožnost v chrámu Páně u sv. Jiljí u Dominikánů od 3.—7. t. m.

Náboženská svoboda v Německu. Nepřátelé stále vytýkají katolíkům, že se cho- vají nepříznivě k náboženské svobodě, které nedo- přávají jiným vyznáním. Ve skutečnosti však se jeví pravý opak toho. Vizme na př. katolické země Rakousko, Italii, Francii a Španělsko a zpozoru- jeme ihned, že vlastně náboženské svobodě se těší příslušníci jiného vyznání, kdežto katolíci jsou pro- následováni zvláště ve Francii a Německu. Katolíci osvědčují skutkem, že si váží nábo- ženské svobody a že jí přejí také ostatním. To dal na jevo německý střed hlavně posledním svým návrhem na zavedení náboženské svobody, kterýž sestavili poslanci dr. Lieber, Gröber, Špachera hr. Bachem. Návrh tento vzbudil velikou pozornost v ce- lém světě, a to právem, poněvadž vyniká nestran- ností a pravou svobodomyslností. Obsahuje 10 článků, z nichž první určuje svobodné vyznávání náboženství, které vyhovuje víře jednotlivců, druhý pak stanoví v případě neshody nebo nestarostli- vosti rodičů, že dítě bude vychováno v onom ná- boženství, které bylo vládnoucím v obydlí otcově za doby manželství. Po 12 letech dítě může změ- niti víru. Paragraf 3. a 4. jedná o následcích ob- čanských a církevních změny víry, pátý uvádí se- znam náboženských společností v říši německé uznaných. Podle § 6 jsou styky náboženských společností s jich představenými úplně volny a ne- potřebují schválení vlády, podle § 7. tato svoboda se přenáší na zřizování a obsazování beneficií.

Osmý článek předpisuje úplnou volnost v úkonech náboženských, jako při křtu, pohřbu a sňatku pří- slušníků bez dovolení vládního. Konečně dva po- slední odstavce návrhu zrušují veškero obmezování pořádati veřejné missie a starati o stav a doplnění řádů náboženských. Toť v pravdě svobodomyslný návrh, kterému ani nepřítel neupře oprávněnosti. A není také nový, neboť jak »Germania« tvrdí, má mnohou podob- nost s pruskou konstitucí, zvláště v §. 12., který zrušuje různá obmezení náboženské svobody, jak dosud toto trvá v některých státech jako v Brun- švicku, Sasku, Meklenbursku a Virtembersku. Také dlužno se vyvarovati omylu, jako by se tu jednalo o svobodu náboženskou ve smyslu do- gmatickém, neboť se tu v pravdě jedná pouze 8 toleranci ve styku občanském a politickém. Jak se zachová protestantská vláda německá? Beze vší pochyby odmítne, poněvadž se bojí, aby poslední zbytek kulturního boje, zapovězení řádu jesuitského, nebyl zrušen. V té věci jeví důsled- nost pouze spolková rada, která doposud se ne- odhodlala k tomuto zrušení, ač říšský sněm j iž čtyřikráte se usnesl na zrušení zá- kona jesuitského, ačkoli říšský kancléř kníže Hohenlohe již 11. prosince 1894 se vzdal veřejně minulosti německé vlády stran ne- přátelského chování vůči církvi katolické.

Povolaní kruhové mají obavu před Jesuity. jak to dokázal na př. evangelický »Reichsbote«, který před nedávnem uveřejnil paličský článek dra. Zöcklera z realní encyklopedie o jesuitském řádu, a vyzývá spolkovou radu, aby si rozmyslila, jak osudný krok by učinila, kdyby připustila do evangelického Německa řád jesnitský, který prý nezamýšlí nic jiného, než-li zničiti evange- lickou církev a obnoviti papežské panství, jak tomu bylo ve středověku. Tím onen list vydává evangelické církvi v Německu »testimonium paupertatis« — vysvědčení chudoby. o níž tak má nepatrné ponětí, že snad 100 neb 200 něeckých Jesuitů — cizinci mohou býti vypovězeni jako »obtížní« — by vysta- čilo na zničení evangelické církve. To se také neshoduje s tak vychvalovanou mocí německé říše a její císaře. Křivdili bychom však německé vládě, kdy- bychom tvrdili, že jest naprostou nepřítelkyní ná- boženské svobody, zejména vůči katolíkům. To má platnost pouze v říši, kdežto v osadáchsi vláda vede jinak, řídíc se podle známého hesla

Gambettova: »Le clericalisme n'est pas l'article d'exportation« — »klerikalismus není článkem vý- vozním!« Ta důslednost! Přijalť totiž říšský sněm 7. června 1900 doplněk zákona o právních po- měrech německých osad v Africe ze dne 17 dubna 1886: »Příslušníkům náboženských společností, uznaných v německé říši povoluje se v ochranných úze- mích svoboda svědomí a náboženská tolerance Svobodné a veřejné vy- konávání těchto náboženských vy- znání, právo stavby bohoslužebných budov a zřizování missií označe- ných náboženských společností ne- podléhají žádnému zákonnému ob- mezení ani překážení.« Spolková rada tento zákon schválila 15 září a uveřejnila v úřed- ním listě »Deutsches Kolonial Blatt.« Tím se povoluje úplná svoboda náboženská v osadách německých — snad jednou dojde také k úplné svobodě náboženské v říši vnitřní. Bylo by to zásluhou katolického středu

Slavnému zastupitelstvu král. hl. města Prahy — jako patronu — na uváženou. V pondělním poledním čísle přinesli jsme z kruhu pražských duchovních soud o obsazení obročí olšan- ského, dnes pak podáváme úsudek týchž kněží o ob- mezení pohřbů v Praze. Již r. 1891 před otevřením jubilejní výstavy zádal p. dr. Záhoř, městský fysik, aby byly okázalé po- hřební průvody v městě zakázány, nebo na osmou hodinu ranní obmezeny, a za důvod toho uvedl, ž by tím jubilejní výstava mohla býti poškozena, po- něvadž prý cizinci okázalého vození mrtvol po ulicích by se lekali. Avšak ten milion návštěvníků jubilejní výstavy dokázal, že naši bodří venkované nejsou tak lekaví, jak se p. dr. Záhoř domníval. Uznáváme ochotně šlechetnou snahu i v tom za- sloužilého městského fysika, že zápovědí veřejných konduktů chce snad zameziti, aby každý na prsty si dovedl spočítati, kolik Pražanů zase toho a onoho dne přes všechnu pomoc lékařskou sv.-Václavským námě- stím do Olšan se ubíralo. Později r. 1893 zadal spolek pro povznesení ná- vštěvy cizinců v Praze k městskému zastupitelství tutéž žádost poznovu. Že ji p. dr. Záhoř vřele pod- poroval, rozumí se samo sebou. A městské zastupitel- stvo usneslo se, že má býti žádosti vyhověno. Une- seno: 1. Že z pravidla mají býti mrtvoly všech osob bez rozdílu stavu a vyznání do ústřední síně na Ol- šanech dopravovány, a odtud jich pohřby konány. 2. Vyžádané pohřební průvody po městě měly být jen v 8 hodin ráno povolovány. Slavná městská rada podala pak k místodržitelství žádost, aby odpadla po- vinnost platiti poplatek štolový farářům pražským v těch případech, kdy pohřby osob v Praze zemře- lých konají se přímo z ústřední síně umrlčí na hřbi tovech olšanských! Věc přišla výše k ministerstvu!

Ministr záležitostí duchovních a vyučování této pro farní duchovenstvo pražské tak blahovolné (!?) žá- dosti nevyhověl. Rozhodl totiž, že této žádosti za změnu ustanoveného českého patentu štolového pro případ používání ústřední síně umrlčí na hřbitově ol- šanském v Praze se nevyhovuje, a to vzhledem k od- mítavému chování se nejd. kníž. arcib. konsistoře, jež nechtěla svoliti, aby faráři pražští byli připraveni o štolu v těch případech, když mrtvoly jejich osad- níků do Olšan do ústřední síně budou odvezeny. »Proto nutno proti ní se postaviti a odpověděti dů- razně!« A odpověděno také poslední volbou farář- skou, jejíž výsledek ústy jednoho pána byl ohlašován slovy: »Pánové, právo padlo, láska zvítězila.- Než, ne dosti na tom! R. 1894 vyhověl J. Em. ndp. kardinál hr. Schöaborn přání farářů pražských a uznal v zásadě jich právo — ovšem ještě obmezeně pochovávati své osadníky z ústřední kaple olšan- ské, když totiž příbuzní zemřelého o to požádají. A nejd. kníž. arcib. konsistoř toto uznání nejen sl. městské radě oznámila, nýbrž připojila k tomu i žá- dost, aby slavná městská rada nařídila úřadu záduš- nímu, aby nedovoloval, aby se mrtvola z domu do ústřední úmrtní síně olšanské neodvážela, dokud není od místního faráře zjištěno, že výkrop v domě bud již se vykonal, aneb dojista se vykoná, že štola za- pravena a pohřební výkon do matriky zanesen jest. Na žádost tuto odpověděla sl. městská rada, že dle vyhlášky místodržitelství z 1. července r. 1894 ohle- dací lístek nejprve úřadu obecnímu, pak faráři a te- prve úřadu zádušnímu se dodává. Spoluúčinkování úřadu zádušního, že nemůže tedy záležeti než v tom, aby nepřijímal lístky úmrtní a nedovoloval odvážeti a pochovávati mrtvoly, nejsou-li lístky podepsány od dotyčného pražského farního úřadu.

Avšak máme důkaz, že 28. prosince 1899 kdosi zemřel, dne 2. ledna 1900 byl pochován na Olšanech a teprve dne 21. února 1900 byl lístek k zápisu dotyčnému farnímu úřadu pražskému po dlouhém hle- dání dodán. Pakli i to se nejd. konsistoři za zlé bere, že ne- zapověděla snad farářům v Praze slavné pohřební průvody konati, tážeme se, co měla v té příčině či- niti? — Každá státem uznaná církev má právo po- hřby dle svého řádu konati. Měla snad kníž. arcib. konsistoř k vůli některým pánům, kterým jest pohled na průvod pohřební — jako důtklivé memento mori — velice nemilý, práva svého, veřejné pohřby konati, se vzdáti? Měla snad nejd. konsistor zcela i jednotlivcům v Praze zakázati mrtvoly svých přátel slavně pocho- vávati? To by bylo vzdávati se zaručených zpráv. to by bylo rušení i soukromého práva jednotlivců! Než řekne se, že se nejedná o zrušení práv, nýbrž o obmezení nádherných průvodů pohřeb- ních, kterými se cizinci od Prahy odrážejí, a rodiny zadlužují, ba i zakrvácejí, — a hospodářské obecní zájmy poškozují! Co se především toho zakrvácení následkem těch nádherných průvodů pohřebních týče, nedá se upříti, že výlohy s nádhernými pohřby spojené jsou veliké. Průměrná cena pohřbu dle I. třídy jest 616 zl. (čili 1232 korun), II. tř. 505 zl. (1010 korun) a III. tř. 328 zl. (560 korun). Než kdo toho vinen? Farní snad duchovenstvo?

Snad že ono ceny ty stanovilo? Snad že dostává z těch vysokých cen asi polovičku nebo aspoň čtvr- tinu? — Ústavy pohřební mají koncese své od mí- stodržitelství, které sazby ty stanovené schválilo. A vizme, mnoho-li set dostane farář za ten s la- vný průvod ku bráně? Nebo jen tento průvod máme na zřeteli. Štola platí se při všech třídách dle Josefinského štolového patontu — t. j. 12 zl. při I. třídě, a obřady v kostele, t. j. mše sv. konaly by se tím samým způsobem, nechť jest průvod z domu nebo z ústřední síně. Při pohřbu I. třídy upraven jest katafalk v domě zemřelého se 36 svícemi, dá se tisknouti 500 úmrtních lístků, 20 zřízenců ústavu pohřebního po obou stranách úmrtního vozu dopro- vází zemřelého a 30 fiakrů následuje — farář pak s dvěma asistenty jde před úmrtním vozem a za průvod tento nedostane i s oběma asistenty ani tolik, mnoho-li stojí pohřební vozy s postrojem skvostným na koně. Šestispřežní pohřební vůz stojí 30 zl., vůz na věnce 25 zl. a postroj na honě 18 zl. v celku tedy 73 zl. čili 146 korun. A farář s dvěma asistenty dohromady dostane 49 zl. (98 korun). A proto měl jistý farář pražský — ne- dávno zemřelý — ve zvyku žádati štoly za průvod ku bráně tolik, kolik se platilo za kouě a za vůz pohřební. Štola, jak již řečeno, platí se i při nejnád- hernějších pohřbech dle josefinského patentu. A přece i o zrušení té, zasazovala se sl, městská rada!

Než tažme se, co učinila sama městská rada, by ten veliký náklad při pohřbech byl jaksi zmírněna umenšen? — Dala poříditi nejprv nádherný postroj na koně, za který se musí platiti 18 zl., dala poří- diti dále vůz na věnce, za který se počítá 25 zl. a konečně pořídila nádherný vůz zlatý, za který se platilo 100 zl., a který město dává výtečníkům za- darmo! A pak se naříká na přepych a nádherua naříká se na zakrvácení, jako by tím byli vinni kněží, faráři a nejd. konsistoř! Než řekne se, to vše dal poříditi úřad zádušní a to za peníze zádušní. Avšak úřad zádušní nesmí ničeho pořizovati bez vědomí a svolení patronátní