V Praze, v sobotu une 18. února.

K číslu 49 Čislo v Praze za 2n a na venkově za 3

Na »Národní Listy« ranní a odpolední předplácí se v Praze v administraci na měsíc 2 K — h ve filiálkách na měsíc 2 K 30h Pošton: na měsíc 3 K 20h s dvojí zásilkou na měsíc 3 K 80h

Pumový attentát na velkoknížete Sergěje v Moskvě. Tajemné ono revoluční spolčení, neznámé a přece dobou poslední v Rusku tak patrné. vykonalo, jak ze zpráv v ranním dnešním listu čtenář se dočetl, opět jeden z oněch hrůzných útoků, jež dobou poslední tak tvrdošijně a sou- stavně provádí, s chladností a fanatismem, ne- vážícím vlastních životů. Smrtí, kterou ze světa byl sprovozen car Alexandr II., odstraněn čtvrtý jeho syn, velkokníže Sergěj Alexandrovič. Tragický konec jeho vysvětlují nedávné a do- sud zcela neztišené bouře, které zachvátily celou

Nešťastný velkokníže Sergěj byl houževna- tým zastancem tuhého absolutismu, což arci dobou poslední, kdy zahájen boj na život a na smrt proti strnulosti forem věky upevněných, bylo tím nebezpečnějším, čím touha po samo- statnosti a svéprávnosti zachvacovala kruhy širší a širší. Usmrcený velkokníže Sergěj jest obětí onoho zápasu mezi živly starého světa a živly doby novější, jež lámou pouta a násilím prot násilí snaží se vyvrátiti od základův, co zlořá- dem a porobou shledávají. Cena lidských životů tu mizí, tu odehrávají se ony tragické, krvavé scény jako za oné nešťastné neděle dne 22. ledna v Petrohradě a tu dle starého, ale věčně prav- divého slova latinského básníka — exoriatur ali- quis ex ossibus nostris ultor . . . Za jednu sra- ženou hlavu deset nových, ještě vzdornějších. V tak těžké době v životě národův jest čas, aby hlavy korunované přiklonily se k lidu a naslou- chaly tlukotu jeho srdce; aby rozložily před sebou knihu dějin a správně dovedly v ní čísti .. Učiní tak car Mikuláš II. a poslechne hlasu národa, či půjde v šlépějích nešťastného cara Alexandra II., jenž dal slechu rádcům a volil hrůzu šibenice a Sibíře? Rus. Dojem attentátu na cara a carevnu. H.-B. Z Petrohradu, 18. února. O čtvrté hodině odpolední, právě když car Mi- kuláš II. přijal generála Grippen- berga, vracejícího se z bojiště, v an- dienci, telefonováno hofmistrovi ge-

DNl nerálním guvernérem Trepovem, aby sděleno bylo šetrně carovi, že strýc jeho Sergěj Alexandrovič ze- mřel o 3. hodině odpolední. Car při zprávě vyskočil z křesla, zbledl a po několika vteřinách trapného mlčení vybuchl: »Zemřel? Jak to možno Mrtvice?« Tázaný pobočnik oznámil, že nic bližšího nebylo mu sděleno. Car na to sám odkvapil k telefonu, provázen stuřičkým Grippenbergem a carevnou, jež rovněž byla již zpra- vena a tu dověděl se, že velkokníže stal se obětí attentátu. Car byl hlu- boce zarmoucen a zaražen. Audience generála Grippenberga byla arci pře- rušena. Carevna prý omdlela, když zvěděla podrobnosti attentátu. Místo, kde pumový výbuch se stal.

Pumový attentát na velkoknížete Sergějev Moskvě stal se, jak z telegramů známo, ve chvíli, když velkokníže s kočá rem svým jel od justičního palácek historickému museu. Budovy tyto na- lezají se v samém centru Moskvy pod Krem- lem na náměstí Červeném. Staroslavný Kreml, střed města, rozkládá se na chlumu asi 30 m. vysoko nad řekou Moskvou. Obklíčen jest hra- dební zdí, baštami sesílenou a opatřen pěti branami. Východně od Kremlu, který byl sídlem velkoknížete Sergěje, nachází se uvedené Čer- vené náměstí, jehož severní konec uzavírá ohromná budova historického musea (z let 1875—83) a budova radnice; na vý- chodní straně pak stojí ohromné budovy t rž- nice, zbudované v l. 1888—94, jimž jen málo podobných passáží v Evropě může se rov- nati. Před horní částí těchto tržnic nacházejí se pomníky »rjadů« Minina a Požarského z r. 1818. Mezi těmi a budovou hi- storického musea se attentát stal. Podrobnosti zavraždění velko- knížete. —ch. Z Petrohradu, 17. února. Když byla puma hozena na velkoknížete Sergěje, násle- doval ohromný výbuch a z vozu, ve kterém jel velkokníže, zůstaly třísky. Obecenstvo sbíralo třísky vozu a kusy, ze šatstva velkoknížete zbylé, na památku. Trosky vozu táhli koně ještě k bráně nikolajevské. Velkokníže byl okamžitě mrtev Předplacení a inseráty přijímá administrace v Marianské ulici, číslo 3. a expedice.

Hlava od trupu byla úplně odtržena, také noha nalezena daleko od místa attentátu. Trup byl pokryt ranami. V půl hodině byla událost po celé Moskvě známa. Z kolemjdoucích šťastnou náhodou nebyl nikdo raněn (viz telegramy další). V městě kolují nejrozmanitější pověsti. Proslýchá se, že ministerský komitét se usnesl povoliti svobodu náboženskou. H.-B. Z Petrohradu, 17. února. Velkokníže jel ve voze zavřeném. Na místě, kde se attentát stal, kočí musil zatáčeti. Následkem toho nabyl útočník, mladý to člověk, úplné možnosti, ho- diti pumu zcela jistě pod cíl. Jako při attentátu na ministra Pleva také tentokráte vůz byl úplně rozdrcen. Zohavená mrtvola velkoknížete ležela v blátě silničním, až přispěchala policie, přikryla ji důstojnickým pláštěm a dopravila pak do Kremlu.

V Carském Sěle způsobila zpráva o attentátu nejen rozechvění, nýbrž také obavy. Právě byl zde slavnostně vítán princ Bedřich Leopold hohenzollernský, který byl vyslán císařem Vilémem. Petrohradská společnost byla hluboce rozrušena hrůznou událostí. Z Moskvy sdělují dále, že vý- buchem bylo také několik kolem jdoucích osob zraněno. Policie uzavřela hned okolí dějiště a zatkla mezi osobami kolem stojícími četné. Zbytky z těla velkoknížete do- praveny byly do Kremlu. Oba těžce ranění koně musili býti zabiti. Velkokníže po dlouhou dobu dostával výhrůžné a také varovné hlasy, ve kterých mu raděno, aby vyjížděl jen provázen svou chotí, která jev Moskvě velmi oblíbena. Zatčen byl také jeden student, v němž po- licie vidí původce attentátu. Byl policisty ztýrán. Myslí se, že jedná se o spiknutí, které bylo zosno- váno studenty. Proto se čekají přísná opatření proti nim. Ve výhrůžných li- stechbylo velkoknížeti vyčítáno, že vykonává neblahý vliv na cara a také že protežuje Trepova. Generál Trepov dal ihned vykonati domovní prohlídku u nihilistů a četných studentů. Všechny slavnosti, které byly chystány k poctě prince Bedřicha Leopolda hohenzollern- ského, byly odřeknuty.

FEUILLETON. Šašek.

Napsal V. Makovskij. Z rus. přel. Stanislav Minařík Byl podivuhodný, májový večer. Slunce se už téměř schovalo. Jenom vy- soké věže a kopule chrámů odrážejí ještě svými blyštícími se vrcholky paprsky světla. Jen úzký kraj nebe se ještě rdí prašným odleskem odchá zejícího dne. Poslední vzdech živého májového dne. Mlkne pohyb i šum. Vůkol je ticho, neru- šené, slavné ticho. Večerní modlitba usínajíe přírody. Jenom lidé na zemi toho neuznávají, ne- chápají toho. Urážlivým, svatokrádežným hlu- kem ruší obecný pokoj. Hrubými tóny vtírají se ve svaté ticho a trhají tajemnou oponu noc svými oslňujícími hračkami— Velkolepý sad ve velkém, černém městě. Mohutné stromy vážně dřímají ve svých allejích, na záhonech šíří vůni pestré massy květů. Lehce se stříbří vlnění rybníka, odrážejíc v sobě stíny zvědavě k němu skloněných větví. Unavené labutě usnuly. Lidé se procházejí, radují se. Celé tlupy lidí, bohatých i chudých, dobrých i špatných. Ve falešném lesku elektrických světel po- divně se kmitají rozmanité obličeje. Nádherné šaty vedle hadrů bídného žebráka. Hustě jsou rozestaveny, jako pasti na myši komediantské boudy, budky, zábavné podniky Najatí křiklouni hbitě a krasořečně lákají ná- vštěvníky. Jedni lhostejně procházejí mimo, druzí se zastavují a vcházejí do dveří, světlem zalitých — —

Ve stínu čtyř kaštanových stromů nevelká pestře vyzdobená komediantská bouda. Diváků plno. Řezavé zvuky automatické hudby, netlu mené výbuchy tupého smíchu. — Dámy a pánové, vejděte! — volá piskla- vým tenorem nabílený šašek v červeném fraku se stříbrnými hvězdami na ramenou, v noční čepici s rolničkami — vstup pro krásné dámy volný, pro škaredé muže desetník. Vstupte! Je tu veselá zábava! A páni i dámy vstupují. Zvláště je zde mnoho kluků, výrostků, žádostivých jim nepři- měřené zábavy. Šašek se točí v divokém tanci, dělá kotr melce, štípá mladé ženy. Zástup se válí smíchem, kluci nesměle tleskají — — Zástupem hbitě se prodrala malá dívka, asi devítiletá nebo desítiletá a rychle béžela k tančí- címu šaškovi. Zastavil se zaražen a něžně hledí na rdíei se dívku. Šeptá mu rychle v ucho: — Tatíčku, pojd hned, maminka náhle onemocněla! — Hned — hned — rozrušil se šašek — za půl hodiny přijdu. Ještě nemohu — dodává stísněným hlasem. Dívka se tiše rozplakala. Šašek se k ní něžně sklonil a něco jí povídá a hladí rukou její černou hlavičku. Náhle silné rýpnutí do zad. To zažertoval tak jakýsi mladý, podnapilý výrostek. — Co se's rozfňukal, idiote! Tanči! Šašek padl na kolena. Pestrá čepice od- letěla na stranu. Zástup, rozchechtavší se tímto neprogram- ním číslem, uviděl šedou hlavu starcovu. A on stále ještě klečel. Jednou rukou hle- dal svou čepici, druhou tiskl k sobě polekanou dceru. Oči jeho zlostně utkvěly na drzém výrostku. Dvě, tři vteřiny. A zatím po nabílených tvářích šaškových tiše se skutálely dvě malinké slzy — — — Ale vzpomněl si, že je jen — komediantský šašek. — Jdi domů, dítě! Přijdu později. A nasadiv svou čepici na hlavu a zazvoniv rolničkami, šašek opět se zatočil v nesmyslném tanci. Byl divný, májový večer