Ročnik XXXXIII.

V Praze, v pondělí dne 19. ledna 1903.

Číslo 19.

Na ranní a odpol. Iisty předplácí se- v Praze v aduslnistraeí a maěsíe na čtvrt leta . . . . 6K — s dvojí dosšikou Ba čivit leta . . . . 7 K 50 h ve dlialkéch: a K 3ot na měsfe . Poštons na mseíe nan : . . k s drojí zisilkou a nl divrtleta . . . 1 k C Telefonické zprávy„Nár. Listů. Hlasy o taktickém postupu Čechů Z Vídně, 19. ledna. »Sonn un Montagszeitung« uveřejňuje tuto in- formaci z poslaneckých kruhů: »Neue Pressee vžila se do té míry do konverse, že ji před- pokládá všude, také ve stránce politické. Ná- sledkem toho debutovala včera s vládou, že Čechové úplně opustili dosavadní svou posici a že tedy nyní nebudou parlamentní činnosti dělati žádných překážek. Naproti tomu lze prohlásiti co nejurčitěji, že u Čechů o takové změně fronty neví nikdo nic, ani výkonný výbor, ani parlamentní komise, ani klub. Na opak, políže, které měla poslanecká sně movna, by 9 obstručníků, nepravíme zdolala. nýbrž přivedla k nějakému kompromissu, ukazují zřejmě, že nedá se zdolat velká strana, která má prostředky zcela jiné; bu- diž jen ukázáno na hlasování dle jmen. Pro všechny myslící politiky musí býti patrno, že český klub za poslední schůze parlamentní nabyl teprvé řádně vědomí své síly a že tedy má naprostou volnost odhodlání svého, více než kdy jindy. Rozmyslní parlamentáři všech stran poznali také, že za platnosti nynějšího jednacího řádu jest naprosto nemožno, po mýšlet na pravidelnou práci parlamentní chráněnou naproti přepadnutí.« Z poslanecké sněmovny. Z Vídně, 19. ledna. Poslanecká sně movna po třídenní schůzi tři dny bude od počívati. Zejtra odpoledne sejde se zvláštn výbor cukerní ke schůzi ustavující. Předse- dou komise zvolen David Abrahamo- wicz, jeho náměstky poslanci Chi aria

Kulp. Panská sněmovna. Z Vídně, 19. ledna. Předsednictvo panské sněmovny rozesílá sdělení, že tato sejde se ve čtvrtek dne 22. t. m. o 1. hod. polední, by vykonala první čtení zá kona o podomním obchoděa druhé čtení zákona, kterým se stanoví denní doba pro smě- nečné protesty.

Cukerní předlohy. Z Vídně, 19. ledna. V příčině cuker- ních předloh oznamuje »Montagsrev ue« že zákon kontingentační následkem dohody mezi surovárnami a raffinárnami doznal pod statné změny, na neprospěch oněch továren které vyrábějí surovinu a zároveň raffinádu. Touto dohodou bude dle jmenovaného listu velmi postižena výroba cukru moravského- Proto Moravané jsou odhodláni k bezohledné opposici proti předloze. Kromě toho dlužno prý míti na zřeteli cukrovary, které tou do bou nepracují, jsou však v obchodním rej stříku zapsány a platí daň výdělkovou ne přetržitě. Takové závody jsou tři. Jich tuž bám se musí vyhovět a přikázat jim mini mální kontingent 15.000.

Telegrafické zprávy „N. L. Z Brusselu, 18. ledna. (C.-B.) Da mad Mahmud paša, švakr sultánův, který byl od delší doby usedlým v Belgii, dnes v 1 hodinu v noci zemřel. Z Washingtonu, 18. ledna. (C.-B. Námořní výbor sněmovny zástupců usnesl se doporučiti sněmovně stavbu tří nových pancéřových lodí a jednoho křižáku. Z Johannesburgu, 18. ledna. (C.-B. Veřejné mínění souhlasí, aby říšská vláda užila půjčky na válečnou náhradu v obnosu 30 millionů liber šterlinků na stavbu váleč ných lodí. Dále se má zde za to, že padne návrh, aby čásť půjčky na válečnou náhradu nesla kolonie oranžská. Chamberlain v jižní Africe. Z Johannesburgu, 17. ledna. (C.- B. Ministr osad Chamberlain promluvil na jedné hostině řoč, ve které dovozoval, že

jest nutno, aby měli obyvatelé země na zájmy svých spoluobčenů ohledy a to jak Burů tak Angličanů, obyvatelů venkovských i městských, neboť v podstatě jsou zájmy jejich stejné. Správné porozumění mezi mě stem a venkovem, mezi Bury a Angličany jsou podstatnou podmínkou pro budoucnos jižní Afriky. Z rozmluv s burskými vůdei nabyl prý ministr dojmu nejpříznivějšího Dále sdělil ministr, že vláda zamýšlí přadlo žiti říšskému parlamentu osnovu zákoao zaručené půjčce 35 millionů liber šterltnků která má býti neprodleně po schrálení par lamentem emittována. Výnosu má býti použito na splacení ny nějších dluhů Transvaalu, na rozmnožen a získáni nynějších drah a na stavbu nových drah v obou nových koloniích. Druhá půjčk v obnosu 30 millionů bude považována z válečný dluh a bude zaplacena z příjmů transvaalských.

Makedonské hnutí. Z Paříže, 18. ledna. (C.-B.) »Figaroe uveřejňuje interview s bulharským ministrem fináncí Sarafovem, který prohlásil, že jeho pobyt v Paříži s úpravou vojenských záležitosti anebo s přípravami ke zbrojen nemá nic společného a má za účel výhradně jen stanoviti některé podrobnosti v nedávno uzavřené smlouvě. Sarafov mluvil pak makedonském hnuti, pravil že za pobytu hr. Lamzdorfa v Sofli nebyla učiněna žádná formální úmluva, že nebylo vůbec nic pode- psáno, ale že přes to obdržel hr. Lamz dorf od vlády bulharské ujištění o její mírumilovných úmyslech, naproti čemuž byla zase dána knížeti Ferdinandovi přípo- věď, že Rusko bude účinně podporovati snahy, aby dosáhlo se na Portě zlepšení poměrů v Makedonii, nyní hrozivějších nez kdykoliv před tím. Nestanou li se reformy c nejdříve, lze očekávati všeobecné po- vstání. Sarafov jest přesvědčen, že pro gram reforem vypracovaný v Cařihradě zu stane bezúčinným. V čelo vlády make donské musil by býti postaven mocnostmi uznaný křesťanský guvernér a prove- deny reorganisace daní a reformy ve správě i ve službě bezpečnostní. Mocnosti musily by záhy zakročiti, neboť po únoru bud už pozdě nepokojům zabrániti

Povstání v Harokku. Z Tangeru, 18. ledna. (C.-B.) Vojsko sultánovo utkalo se dne 13. t. m. v šarvátce s povstalci. Ztráty jeho nejsou však valné Pověst o těžké poražce armády sultánovy se nepotvrzuje. Z Tangeru, 18. ledna. (C.-B.) »Agence Havas« oznamuje z Tangeru: Posádka tan gerská se sem vrátila. Všechny okolní kmeny se podrobily, vyjímaje kmen v okolí Air Dalie, jehož vzdání se očekává příštího týdne. Dle poslední zprávy z Fezu je tan úplný klid. z Cařihradu, 17. ledna. (C.-B.) V kru zích Porty má se za to, že nyní zatím k dal ším změnám v ministerstvu nedojde. Z Cařihradu, 17. ledna. (C.-B.) Na četné albánské protesty proti reformám byl z paláce vildizského odpověděno, že prová dění reforem jest zatím jen provisorním a že po 3 měsících hude vzat zřetel na přán albánská. Z Cařihradu, 17. ledna. (C.-B.) Va liové pro Monastýr a Skoplji nebyli dosud jmenováni, Proslýchá se, že vali trapezunský Kadri bey bude přeložen do Skoplje. Z Cařihradu. 17. ledna. (C.-B.) Pro- slýchá se, že jeden důvěrník z paláce yildiz ského pojede do Marokka na informace. Z Cařihradu, 17. ledna. (C.-B.) Aki bey, předák mitrovický, byl v těchto dnec povolán generálním ředitelem Hilmi m pa- šou do Skoplje. Proslýchá se, že se musi ještě s dvaceti jinými vůdci albánskými za ručiti za bezpečnost nového ruského konsula v Mitrovici, Ščerbiny.

Z Cařihradu, 17. ledna. (C.-B.) Velko vezír Ferid paša podrží předsednictví ve speciální komisi pro vilajety evropské.

Politické zprávy domáci. V Praze, 18. ledna. (K situaci.) Ne dělní listy vídeňské jásají, že se úsilovné snaze německých strážců parlamentarismu podařilopo 50hodinném zápasu zmoci obstrukci, provádě nou deviti českými radikály a že poslanecké sněmovna po třech měsících mohla konečně pře- jiti k jednacímu pořadu. Tohoto slavného vílěz ství má býti ovšem náležitě využito a » Neu Fr. Pr.« volá své věrné už do zbraně, aby se nedali více odstrčiti od jednacího pořadu, k ně muž se dostali po třiměsíčném namáhání. Čín prudší a tvrdošíjnější byl obstrukční boj v po- sledních dnech, tím pravděpodobnějším se zdá orgánu vídeňské bursy, že to byl posledn boj na dlouhou dobu. Z passivily mladoče ských poslaneů při radikální obstrukci soud »N. Fr. Pr.«, že v táboře mladočeském nastal důkladná změna bojovně melhody a že česká delegace, místo aby podkopávala parlamentní půdu, hodlá nyní svou věc hájiti na této půde a domáhati se na ní všech úspěchů, jichž bude možno se domoci. Disposice české delegace ne- jsou nám na ten čas známy, a proto nevíme. na kolik jest odůvodněno přesvědčení »N. Fr Pr.«, že v táboře českém změněna taktika.

Méně optimisticky pobliží na sobotní vítěz- ství německé »N. Wr. Tagblatt«. V trvalou dělnost parlamentu nevěři a proto uvažuje prostředku, který by měl na přiště dělnost par- lamentu zabezpečiti, totiž o změně jednacího Zostření jednacího řádu přejí si němečt konservativci a Poláci, v poslední době chystaj se i antisemité podati návrh na změnu jedna cího řádu, jež by na příště učinila nemožnou každou obstrukci. A toho se obává vídeňský »demokratický orgán«. Sněmovna poslanců má prý totiž i nyní vělšinu, jen že za doby zmatků nevystupuje dosti plasticky na veřejnost. Sedí v parlamentě dosud příslušníci bývalého želez ného kruhu pravice a ubrus mezi Slovany konservativci není dosud roztržen; mimo to jest více než pravděpodobno, že by se k takovátu většině chutě přidali i reakcionáři z krajní leviee (antisemité) přes to, že bývali členy německého souručenství. A proto lze si dle »N. W. Tagbl.« snadno spočitati, co by to pro Němce zname nalo, kdyby se takové většině dal do ruky zostřený jednací řád. Německé levici se tedy zostřený jednací řád nehodí, protože si chce i na dále zachovati možnost obstrukce.

Této slabosti německé levice chápe se anti- semitský »Volksbl.«, jenž ji vyzývá ke zřejmé odpovědi. »Má-li liberální levice za to, žes práva obstrukčního vzdáti nemůže, dobře, jen ať to přimo oznámí a přízná se, že ústavní systém nevyhovuje životním podminkám ně meckého lidu v Rakousku, poněvadž jej vy dává zvůli početně silnějších Neněmeů. Ale na jedné straně hlásati, že ústava jes nedotknutelná svatyně, na druhé straně pak ani prstem nechtít hnouti, by tato ústava mobla konati své funkce, to je komedie rakou- ských Němců nedůstojná« Kratším slovy vyjadřuje »Inform.«, jak rakoušti Něme rozumějí ústavě. Pravíť: »Némecká obstrukce. byť byla sebe násilnější, má zůstati dovolenou. obstrukce Neněmců má však býti zapovězena. Právní cit vznešeného národa německého srovná se s takovými zásadami zcela klidně. Ze Lvova, 17. ledna. (Vypsání dopl ňovací volby.) Doplňovací volba do říšské rady na místo uprázdněné resignací dra. Vlad Kozlowského ve velkostatkářském okrese javo

rovském v Haliči jest vypsána na den 17 února. Z Pešti, 17. ledna. (Afféra posl Nesse.) Čestný soud, zřízený u 79. honved ského pluku ve věci posl. Nesse, prozkouma již odevzdané mu protokoly a vyslechl také s mého posl. Nesse, který po výslechu protokoly podepsal. Poněvadž jednání čestného soudu jes

tajně, není známo, jaké rozhodnutí se stalo Rozsudek bude posl. Nessovi zaslán písemno služební cestou. Politické zprávy zahraničné. Marocké nepokoje. V posledním okamžiku poměry nabyl- příznivého rázu pro sultána Abdula Aziza. Vy nikající náčelníci Kabylův přibyli do Fezu, ab sultána chránili. Tento dal mezi ně rozděli tajně zbraně a munice. Kaid Omer, velitel sul tánského vojska, vytrhl z Fezu, aby obsadil dů ležitá strategická místa, Jinými směty vypravil si jiní sultánovi vojevůdci, aby pretendentu za mezili ústup. V okoli Tangeru nebylo v pátek ve svátek mohamedánský, žádných bojův a vo- jáci vrátivší se do Tangeru, použili dne toho. aby kořisť svou prodali. I mnoho polonahýeh žen přibylo do města a žalovaly hořce na lupič- ství vojáků i prosily za ochranu. V sobotu zahájena výprava proti kmen sainiaskému, jenž rovněž dopouštěl se velikýeh lupů. »Morning Leader« tvrdí, že anglické lod stvo křižuje před Tangerem. V předchozích bo- jích ztratil sultán dle jedné zprávy třináct děl Teď úsilí jeho soustřeďuje se hlavně v tom aby podplácením různé kmeny odvrátil od pre tendenta. Proti německé akci ve Venezuele. Castro připadl na prostředek, jak učinit blokádu venezuelského pobřeží ještě mén účinnou. Chce zrušiti nadobro cla na venezu elsko-kolumbijské hranici, aby tak přes Kolumbi dováželo se zboží dnes v republice jeho následken blokády postrádané. Část italského tisku, zvláště »Secolo« »Patria«, ostře se vyslovuje proti sesilení ně meckého loďstva při venezuelském pobřeží, i vy týkají Vilému II., že hledí pokojn rozřešení zápletky z mařiti.

Rosebery zase promluvil. Bývalý ministerský předseda anglický Rose bery, jenž ale v době nejvážnější stranu svou liberální, byl v zájmu ctižádosti své opustil promluvil opět jednou. V Plymouthu. Neprones ale téměř ani jedině myšlénky nové. Přál by si aby reorganisace anglické armády, kterou vzhle dem na konlinentální zášť proli Anglii pokládi za nezbylnou, provedl Kitchener, a lituje, že ministerstvo poslalo jej, Kitehenera, místo tohe až pod Himalaje. Rosebery projevil též — jak málem každý Angličan — odpor svůj prot angloněmecké allianci, ale mysli, že vláda měla pro ni »závazné« důvody. Soudí však, že bylo by přece lépe vymáhati dluhy v jižní Americe v dorozumění s Unif, jako on byl své doby oproti Nikarague učinil. To bylo celkem vše co řekl. Pruské špiclovství. Berlinská policie politická pokusila se pod- platiti redakčního sluhu socialistického hlavníh orgánu »Vorwärtsu«, nabídnuvši mu 60 marel měsíčně, první obnos mu také vyplatila, nebo sluha na oko na onu nabídku přistoupil, ale pak redakci věc oznámil. List vyzývá teď v čele svém dotyčného policejního špiela neznáméh jmena, aby si do redakce pro těch 60 marel přišel. Sluhy vyplával se policejní vagabund ten nepochybně pro afféru Kruppovu, zvláště na to kdo listu překládá zprávy z italštiny. Ovšem by žádněmu listu i mimo Německo neškodila c největší opatrnost i při nutných často stycíeh s nejzdvořilejšími a nejvlídnějšími policisty nenit bezcharakternost a nadbytečná zvědavos jistě jenom u berlinské policie domovem. Neslýchané týrání vojáka v Prusku Tyto dny pohnán byl před vojenský soue v Rendsburgu poddůstojník Grosse pro tak bru tální případ týrání, že co do originálnosti do stihl rekordu oproti všem svým soudruhům věru dost vynalezavým a bádavým. Nováčel vozatajského praporu č. 9. Pröwe žádal ho, aby

v drobném prodejt: ranní číslo o sobé . . . za 8 odpoladni na zk Ve fillalkách na venkově ranrí ole. . . . . . . . . . . . Sh Inseráty plati se hotové niapře Přodpl eení a inaerty přijíma vdminl- srace v Hatiansé nlici č.a. Tam raeházají se též rešale tlskrua nespedicn „Národních Listů“. Lakopisy ne novraosjí

směl vystoupiti ze řady za výkonem, na nějž si obyčejně dokonce ani mezi čtyřma očima netroufáme a při němž i nejspolečenštější druh stává se samotářem. Grosse odepřel, a rekrut nemoha se přemoci, neboť v takovém připadě ani veškerá síla mravní ni kázeň sebe více ce- povaná nepomáhá, ulevil nalehavé potřebě své na místě a v šiku, porušiv tak uniformu,o jejíž ceně posvátné a neposkvrněnosti měl, jak známo, Vilém II. nedávno jednu, ne-li z nej- duchaplnějších tedy z nejdelších řečí svých. Ovšem nebohý vojáček zapomněl, že nevykonává se v plné parádě a v slavnostní posici to, při čem ani největší páni neobklopují se gardou tělesnou, ni rádci, třeba jinak od nich se ani nehýbajícími. A skutečně, hned také zeelav duchu a ve smyslu slavné řeči zmíněně násle- doval trest, setva že jemný čich zjemnělého poddůstojníka pruského vystihl, jaká kata strofa byla nadešla pro armádu pruskou a jaká po- skvrna pro její annály, Hned následoval trest, a jaký ! Až péro zdráhá se to psáti. Poddůstoj- ník dal nováčku napráskati karabáčem a donutil ho, tasiv na něj šavličku, aby svlékl spodky, nařídil mu — doslova, »aby sežral, co sám na- drobil.« Nebožák musil vyhověti vysokému roz- kazu tomu, a když vše zdávil, musil pojístii vše vydávené. Co zdálo by se neu věřitelným v surovém středověku, jistě jeví se uvěřitelnýmv době největšího rozkvětu militarsímu. Spíše pře- kvapuje, že »elita německé říše« uznala vůbec za dobré, vyměřiti Grossovi za bestiální čin jeho, jenž ostatně armádu připravil o jednoho rekruta, trest 4lgroční vazby pevnostní. Dokonce i k degradaci ho odsoudili, ač my soudíme, že Grosse zrovna tímto »vtipným« činem svým osvědčil skvěle nanejméně způsobilosť pro hod- nost pruského premier- lieutenanta. Zdá se ale, že někdy i vojenské soudy zneuznávají »talentů« militaristických.

Němečtí princově na východě. Záhy po své ruské cestě nastoupí korunní prine německý s mladším bratrem svým Attilou Bedřichem cestu na východ, cestu politicky ji- stě nikoli bezúčelnou. Směr cesty jejich od sa- měho počátku až na konec ukazuje jasně i směr německého »Drangu nach Osten«. Dne 1. března odjedou princově do Terstu, odtud Jaderským mořem do Alexandrie a Ka- hýry. Navštiví pyramidy a po Nilu až Chartum. Potom odplují do Jaffy, shléd- nou Palestýnu, navštiví sultána v Ca- řihradě, prodlí několik dní v Athenách, přistanou na některých ostrovech Středo- zemního moře a vrátí se přes Neapol, Florencii a Benátky v prvních dnech května do své vlasti. Po moři plaviti se budou yachtou angliekou, k účelu tomu schválně na- jatou. V Turecku dlíti budou tedy právě v nejkritičtější době, ježz jara kyne.

Zrádce Fnlipinců. Bývalý major povstalců filipinských Pla- cido, který svého času zradil diktátora filipin- ského Aguinalda a vydal jej do rukou Ame- ričanů, byl pro vraždu odsouzen k dlouho- letému těžkému žaláři. V očich filipinského národa bude Hilario Placido vždy považován za Jidáše, který nej- horlivějšího bojovníka za neodvislost filipinského souostroví zradil. Když generál Funston v březnu, 1901 přišel do provineie Prineipe, aby se Agui- nalda odvážlivým přepadením zmocnil, měl u sebe oddil Tagalů a Makabebů. Jedním z dů- stojníků tohoto oddílu byl major Hilario Placido. Tagalové byli tak převlečeni, že Aguinaldo my- slil, že jest ve svém úkrytu zcela bezpečným považoval je za povstalce, kteří přišli, aby jeho slabý sbor sesilili. Aguinaldova čestná stráž, po- čtem 50 mužů, spěchala příchozím v ústretya doprovodila je k domu, kde se Aguinaldo skrýval. Když pak Aguinaldo objevil se u okna, při- stoupil k němu Placido a zvolal: »Zatýkám vás jménem Američanů !« Nyní došlo k boji mezi přivrženci diktátora a zrádci, avšak osud Aguinaldův byl zpečetén,

FEUILLETON. Vlaštovky. Petr Ječmínek byl snad nejšťastnější člověk z naší vesnice. Přísloví povídá, že „každý je svého štěst strůjce“ a snad právě na Ječmínkovi se chtělc přisloví to osvědčiti plnou měrou. Ztrativ ve dvacátém roce matku (otec mu zemřel už před šesti léty), ujal se hospodářstv sám. Vedl je náležitě, rozumně, lid služebný viděl v něm spravedlivého a přísného poctivce spoluobčané ctili jeho rozšafnost i moudrost. Přece však postrádalo hospodářství pro ten čas něčí ruky, bdělého oka, zkrátka: něco schá- Když pak přišlo jaro a zvláště krásný máj, zpozorovala sousedovic Mařenka, že u Ječmínků pod krovem asi tři rodiny vlašťovčí si stav hnízda. A jak už máte ten náš český lid venkovský to že něco znamená, nikdy že se tu vlašťovky neusadily, až letos, všichni něco tvrdili, o čen se jim zdálo. Jen sousedovic Mařenka řekla pod- večer Petrovi s jistotou: „Kde se vlašťovičky usadí, tam je brzy v selka. Ba jistě, Petřel Petr se usmál srdečně a Mařenka sklo pila oči. „Víš, Petře, to říkala naše babička, n- mysli, že . .. Nedopověděla, protože ji Petr přitiskl ke svým širokým prsům a na rty ji libal. A protože ještě čtvrté hnízdo vlašťovčí se objevilo a to právě nad oknem, nebyla pomoca

zelo za krátký čas odvedl si Petr Mařenku sousedovic do svého statku. Pak teprve našlo pravé štěstí cestičku k Ječ mínkům. O Mařence se říkalo, že, podívá-li se na zarmouceného, rozesměje jej a slzy vysuší A tak šťastni, po denní práci usedali Petr s Ma- řenkou na zápraží, jako ty dvě vlašťovice nad nimi . .. A jaro letělo rychle v hlubiny času, léto za ním, bohaté klasy naplnily stodolu a s jesení od- letěly i ty vlašťovice a zůstala zde jen čtyři hní zdečka, v nichž oko marně slídívalo po dvou hlavičkách s bělostným peříčkem vespodaa Bylo smutno několik dní bez toho švitoření ptačího. „Až se vlašťovičky vrátí,“ říkali sí mladí „zdaž budeme stále tak se mít rádi jak dnes? . .. A přešly i ty dlouhé zimní večery, jichž krásy nezná nikdo, než vesničan. Přestaly „hrádky“, kdy u teplých kamen některého sou seda zasedli staří i mladí a spřádali dlouhé ho diny zimní pavučinou pohádek a zkazek národ ních. I starý pan učitel řidčeji přicházel do statků, bylť také zemdlen upravováním záhonků a opatřováním včel. Jívy a břízy rašily, za vsí u boru bělaly se zvonečky bledulí. V dubnu jednoho dne seděli mladí manžel pod okny. „Petře, až se hrušně rozvijí, to zde bude milo!“ prohodila Mařenka. „Za čtrnáct dní budou květem osypaně,“ doložil Petr. „O jak se těším! Vlaštovičky se vrátíd svých hnízdeček, bude nás pod střechou víc.. snad. Při tom zazářily oči obou takovým štěstín

jaké může jen veliká naděje a pevná víra v bu douenost vykouzliti. A netrvalo dlouho, hrušně rozkvetly, vlašťo vičky zpívaly na zápraží, a pod střechou Ječmín kovou bylo více obyvatelů . . Mařenka dala život malému Ječmínkovi. O křtu mu říkali Pepíček. Celý život od rána do večera a od večera do rána točil se kol malého Pepíčka. Než, nebylo to ono čisté, nezkalené štěstí jakéž očekávali. Osud jako had číhá v rozkvetlém keři, ne pozorován, nečekán. Náhle vztýčí se, pronikavě zasyčí a uštkne. Rána pálí, jed rozlévá se krv a otravuje tělo. Od narození synáčka chřadla Mařenka vžd; víe a více. Její kvetoucí tváře ztratily žár, z oka vymizel onen ostrý lesk, jenž je tak krásným činil. Zdravím kypící ňadra se úžila a každý je jich pohyb provázen byl bolestí a suchým za kašláním. A z krásných černých oči tryskly časem ve liké smutné slzy: to předtucha zlá rozrývala srdce žalem. Pohled na kolébku, v níž dřímal jedináčel tichý sen, vždy znova rozjasňoval chmury na čele. Srdce mocně zabušilo v ňadrech, tatc rychleji se dmula, ach — v takové chvíli zdálo se mladé matee, že zákeřná nemoc rázem zmi zela, že jest zdráva, že je nejšťastnější pod sluncem. Ale netrvala ta radost nikdy dlouho. Obra zivost proměnila si sen spánku v onen věčný ser míru, kolébku v rakev a něžnou pokrývku v ze- lený drn. Někdo pod ním brzy bude spáti . .. Vonná jara, teplá léta, smutné jeseně se zimou chladnou lotěly po krajích, tu štěstí za

nechaly a hned zas je odnášely. Vítr času vše s sebou odnášel i radost i žal. Jen u Ječmínků marně na štěsli čekali. Mařenka chřadla jako květ v podzimu a je noho jara, dříve, než hrušně pod okny rozkvetly zemřela. Po osmi létech smutného spolužití s Petrem odnesli ji do sousední vsi na hřbitov ... Když se vlašťovice navrátily, smutně siza steskly po hospodyni. Petrovi připominal každý koutek tiché jizb některou šťastnou chvíli z minulého života. A jal to bývá, kouzlily i jemu ty vzpomínky chvíle mi nulé duhovými barvami. Však největší bol po cítil, když sedmiletý Pepíček se ptával: „Tatínku kdy přijede zas maminka? A otec uchopil ten svatý odkaz své ženy v náruč, a místo odpovědi skrápěl bujný vlas ho chův slzami. A zase letěla ta léta rychle, čas, ten největš a nemocnější lékař, zhojil i ty hluboké rány v duš Petrově. Petr oženil se, pojav za ženu vdovu po nedávno zemřelém hospodáři ve vsi. Po třech letech dostal Pepíček novou ma tičku. Petr přivedl si pod krov novou ženu a P píčkovi sestřičku Markétku, skoro stejně starou Zdálo se, že štěsti znovu se vraci k Ječ mínkům. Pepíček a Markétka dorůstali věkem, k nim obraceli rodičové veškeré tužby své. S jejieh jmény však souvisely upomínky mladších let takové, na něž prý v druhém manželství se ne- smi mysliti. A tu, došlo-li v domácnosti k nedo- rozumění — a to stávalo se při nejlepší vůli vždy častěji a častěji — tu vzeply se tyto vzpomínky jako vzpružené a bodaly, trýznily — jen ve snách byly světlé, slastné. Však řikává se: „Kde jednou neštěstí si pě- šinku prošlape, ta nerada zarůstá.

Pepíček vychodil školu a potom pomáhal doma při hospodářství. Když se však zdálo, že v těle jeho nejvíce síly se probouzí, tu přihlásila se v jinochu zá- keřná nemoc, jež jeho matku zdolala, k svému podílu. Pokašlával, polehával, chřadl. Některý měsíc se zdálo, že zdraví se vrací, leč to zákeřná nemoc jakoby si pohrávala s člověkem. Vrátila se vždy mocněji až připoutala jinocha na lože. Však souchotiny si vyžádaly ještě jednu obět nevinnou, čistou. Byla to Markétka, děvče sličné, jež nemocného bratra dnem i nocí ošetřovala. Na- kažlivý dech nemocného zachvátil ji v rozkvětu života. Když jedné neděle po vánocích se ubírali lidé do kostela, rozkvílel se zvonek na nizké věži ves- ničky: Zvonil Markétce umíráčkem. Nemoc zachvátila ji ještě dříve než jejího bratra. Když nastalo pozdní jaro, zemřel i on. Zdrcen, vracel se Petr se ženou ze svatého pole, kam uložili Pepíčka, Přišli na práh a zaslechli žalostný křik vla- šťovek. Necitelný pacholek zaměstnával se sha- zováním vlašťovek, jež právě měly mláďata. Malí pláčkové váleli se zraněni po kamení a starése srdcervoucím křikem oblétaly místo, kde ztrácely své potomstvo. Vlašťovky nepostavily si už více hnízdo nad prahem, ale odstěhovaly se jinam. A u Ječmínků bylo prázdno, smutno, teskno. Edvard Šimek.