Strana 2. Číslo 68.

KATOLICKE LISTY.

Dne 11. března 1900.

Dnešní číslo jest se zábavnou a poučnou přílohou »Nedělí« o 12 stranách pro Prahu i pro venkov. — Příští číslo vyjde zítra v pondělí dne 12. března o 12. hodině polední.

Válka v Africe, mor v Bombayi a hladomor ve střední Indii Věci neuvěřitelné dějí se ve světě na rozhraní dvou věků. V anglickém parlamentě začínají krvežíznivým lordům a poslancům zabíhati za nehty válečné útraty v jižní Africe. Kdo s čertem — pravil prý Chamberlain kdysi o Rusku — chce večeřeti, musí míti dlouhou lžíci. A k tomu dodává Ekonomist v »N. Fr. Pr.«: Ne tak dlouhou lžíci, jako hlu- bokou kapsu musí míti Anglie, aby se panu Cham- berlainovi stalo po vůli u vyhlazení malého národa. Anglie vynakládá miliardy, aby obráceny byly v poušť dvě republiky s územím větším ješťě, nežli je Rakousko, anebo Německo. Hrozná to myšlénka: Miliardy vynakládají se na zničení národa ve chvíli, kdy půl Indie vylid- ňuje se morem a hladomorem. Zdaž pravdu neměl básník, že člověk je hrozný ve své vášni? Co je teď Anglii do toho, že kolem Bombaye již kolik let zuří mor a že ve střední Indii zuří hladomor — ať si tam smrt kosí miliony Indů, jen když může obětovati miliardy peněz na zničení malého národa. Válka v Africe stála Anglii do dneška 60 milionů liber šterl, což se rovná 1 a půl miliardě našich korun. A vždy nový úvěr vyžaduje anglický ministr financí. A anglický lid nechává si líbiti o 50 procent zvýšené daně na své nejoblí- benější požitky: pivo, kořalku, kávu, čaj a tabák. Anglický ministr mrská krvežíznivost angli- ekého národa škorpiony nových daní, jakoby chtěl říci: chcete-li vésti válku, tedy klopte peníze na stůl. Válka požírá nejen lidi ale i peníze. Kdo v Anglii včera platil daní 10 liber, platí dnes 15.

Anglický ministr největší tíhu války neuvaluje na milionáře, kteří z ní hodlají míti největší zisk, nýbrž na malého člověka, který z ní nemá pranic. Impe- rialistický militarismus ve vojenském plášti vystu- puje na anglické půdě a statisícové vítají ho s po- tleskem — jaká to zaslepenost lidu! Ale to pro- buzení národa, jenž se dnes opíjí krví lidskou! Nyní poslechněme, co se zvěstuje z Indie. Hlad zde dosahuje rozměrů hrozných. V parlamentě an- glickém bylo doznáno, že na 40 milionů Indů z 150 milionů všech, trpí dnes hlad a že z těchto 4 miliony odkázány jsou na lokální dobročinnost, při níž dějí se věci hrozné. My v Praze při tlače- nicích a zápasech o hrstku uhlí nemáme pojmuo výjevech při rozdílení potravin v Indii, kdež pra- videlně při každém rozdílení podpor bývá umač- káno a pohmožděno několik neštastníků. Kdysi byly obě Indie zeměmi nejbohatšími na světě, o nichž staří spisovatelé vypravují věci přímo báječné. Tehdy Indie mívala v záloze množství pokladů, jimiž s výsledkem mohlo se če- liti vší bídě. Anglie však Indii za leta svého panování vyssála na dobro a ke všemu ještě vzala jí t.j. znecenila stříbro zavedením zlaté měny. Anglie má z Indie ročně zisku na sta milionů, vývozem bavlny a přívozem zboží, daněmi a vyčerpáváním

drahokamů a — kovů, uhlí atd. a nevrací ji nic, leda jen náklad na vojsko. Vždycky se říkalo, že Turek je ze všech lidských tvorů nejhorším, dnes ale pořekadlo to platí o Angličanech, kteří mi- liardy vyhazují na válku a miliony Indů nechávájí hynouti hladomorem. A nyní poslyšme ještě, co napsal anglikánský vojenský kněz o těch sedlácích v jižní Africe. Reginald F. Collins, vojenský kněz v armádě generála Warrena, vyslán byl k pohřbení za- bitých Angličanů na Špionkopu. Když jsme se — píše — vykázali pověřujícími listinami, byli jsme od Boerů přijati se všemi poctami. Doznávám, že jsem byl hluboce pohnut dojmem, jaký na mne učinila přímost, upřímnost a mužnost Boerů. Oni našich padlých vojínů litovali jako svých vlastních. — Milý Bože, — říkali, — jaké to hrozné di- vadlo! Kéž by ti politikové, kteří válku tu způso- bili, mohli býti svědky těchto hrůz! Je to dílo jejich! Prokletá budiž válka, jež těm ubohým zde způsobila taký konec! My tu válku nenávidíme.

My denně se modlíme k Bohu na kolenou, aby konec učinil válce té. Není to válka naše, je to válka milionářů. My jsme národem pokojným. My toužíme navrátiti se ku svým krbům, ku svým polím, ku svým dětem. Dobrotivý Bože, kdy pak tomu bude konec! Dosvědčuji, že jsem si od těch sedláků ve zbraních odnesl dojem co nejlepší. K tomu netřeba přidávati více slov. Válka proti Boerům při děsném hladu a hladomoru v Indii náleží k nejbarbarštějším všech věků. Rule Brit- tania! A není hlad mukou ještě nejhorší. Ku hladu přidává se krutější ještě žízeň v krajinách bez vody, v nichž slunce všecky prameny, ano i řeky doslovně vypálilo. V Indii lze vskutku zříti vypá- lené rybníky a řeky. Anglie nepostarala se v krajinách bez vody zakládati artézské studny, snad proto, že byly zdokonaleny Francouzi. Teprve nyní se k tomu má. A jako lidé, tak umírá hladem a žízní i zvěř. Ni- kde není travinky. Celé stádo — 1000 kusů volů a krav vyhladovělých — bylo prodáno za 1500 franků. Všecky byly zabity jen na kůži. I kdyby na nich něco masa zbylo, není k jídlu. Spisovatel Variguy končí svou stať v »Tempsu« slovy: Válka v Africe, mor v Bombayi a hladomo ve střední Africe. Bohatá Anglie již na dvě mi- liardy franků vydala, aby dělala válku — (pour faire la guérre) — sedlákům v jižní Africe.

Zdaž nemusí proti hrabivé Anglii vzkypěti lidské srdce spravedlivým hněvem? My anglický lid omlouváme, ale vláda jeho dnešní pozůstává z mužů, kteří jsou horší kanibalů. Kterak povstává hlad v Indii? Čím je Egyptu Nil, tím jsou oboum Indiím jarní deště. Nevystoupí-li Nil do jisté výše, je v Egyptě hlad a nezaplavíli jarní deště zem nad míru úrodnou až po úpatí himalajských alp, po- vstává hlad. Deště ty závisí na jižních z indického oceánu vanoucích větrech. Nyní již po kolik let se stává, že deště ty zasáhnou jen kraje blízko moře a že střední Indie zůstává po celé léto bez vláhy. V létě tam vůbec prší málo kdy. Tím se tedy vysvětluje úžasný hlad ve střední Indii. Henry de Varigny píše o tom v »Tempsu«. Indové nemají co jíst a nemají též zač koupit. Obilí sice přiváží se z Ameriky, z Birmanie, z Australie, ano i od Dunaje, ale kam to všecko stačí na tolik milionů lidí, když se jim obilí ne- uvede doma? Viděl jsem na svých cestách — ujišťoval mne jeden úřadník — jen samé vylidněné vesnice a v každé několik se potácejících se živých koster. Nejhůře je na tom národ Gondů. Národ ten druhdy tolik diveký, proti anglickému panství sice se nepozvedne, on umírá hlady — před ním může již Anglie býti jista. Po cestách lze všude nalézti ohryzené kosti padlých hladem. Kostry ty jsou ještě živé, když se na ně vrhají hladoví psi, šakalové a supové. Pohled to děsný. Na umíra- jících kromě dravce hlodají hejna komárů a much.

Zprávy politické.

V Praze, 10. března.

K situaci. Kterak těžce nesou levičácké ča- sopisy usnesení klubu českého, na základě jehož upouští od obstrukce proti předloze o kontingentu branců, vysvítá nejlépe z toho, že předstihují se v úvahách, co asi vláda slíbila klubu českých po- slanců za tento ústupek. Tu a tam napovídá se, že prý zrušení neblahého výnosu Kindingrova. Ne- víme, co na tom jest pravdy, ale máme za to, že by to bylo za službu, již mladočeští poslanci vy- konali ministerstvu Körbrovu, cena až příliš ne- patrná. V debatě, jež rozvine se příští pondělí ve sně- movně poslanecké při rokování o kontingentu branců, ujmou se slova z českých poslanců pp.: dr. Herold, jenž po dlouhé nemoci včera poprvé ob- jevil se zase ve sněmovně, dr. Kramář, Doležala Hořica a možná sám předseda klubu českých po- slanců dr. Engel. Debata jest rozpočtena na dva dny. O dalších pracích poslanecké sněmovny včera konaná ministerská rada se — dosud neroz- hodla.

Dorozumívací konference ve Vídní, kteréž byly schůzemi říšské rady přerušeny, sejdou se prý poznovu. Vláda si přeje, aby pokračovaly ve svém jednání za zasedání sněmu král. českého v Praze. Sotva že však dověděli se o tom po- hlaváři němečtí, prohlásili předsedovi ministerstva dru. Körbrovi ihned, že nedostaví se do konfe- rence dorozumívací, kteráž byla by konána v Praze. Proto prý, že upravení jazykové otázky patří před forum říšské rady. Hrůza, kteráž zmocňuje se Němců při pouhém slově »Praha«, jest věru více než dojímavá. Sociálně-politický výbor poslanecké sněmovny vídeňské konal včera schůzi, v níž hr. Zedtwitz vyvracel námitky posl. dra Ver- kaufa, podle nichž nepovolnost zaměstnavatelů za- bránila všelikému uklidnění a urovnání stávky uhlokopů. Řečník dokazoval, že sorganisované děl- nictvo a osoby, podléhající vlivu agitace, ale k děl- nickému stavu nepatřící, odpověděly vůbec na každý pokus vyrovnávací požadavkem 8hodinné pracovní doby. Že vyplnění tohoto požadavku za nynější doby bez příprav již z technických důvodů je nemožno, dokázala právě konaná znalecká anketa.

stránkou našeho nového kulturního života, zápas ten zabíhal často až do osobností. Člověk musí uprostřed té vřavy státi, musí na své oči viděti, jak ty střely lítají, moje záda též něco snesou a taky snesla, leč o dru. Hubáčkovi lze tvr- diti, že vystaven byl útokům největším a nejprudším. Kromě toho doléhaly na něho starosti druhu ještě ji- ného — udržení závodu. Byl to tvůrčí duch, jenž založil »Kurýra« a »Večerní List«, kterýmiž podniky snažil se zachovati celek. A nyní, když se všecko obracelo k lepšímu — klesá do hrobu. Jet v jeho smrti něco tragického. Jsme národem malým, nepřátel máme mnoho na všech stranách a přátel — čím dál méně. Poláci nás opouštějí, Rusové o nás nestojí a přece se doma stále hryžeme a jeden druhému život otravujeme. Jaká to radost kapati jeden druhému do číše denně jedu. Jací to jsme hrdinové! Slyšívám často: Poslouchejte, vy jste zase v tom a tom listě. Tepou do vás — — Něco takového mnou více nehne. Škoda, že dr Hubáček jako starý již žurnalista na tuto filosofii ži- vota se nevyšinul. Člověku stářím tvrdne kůže, člověk stává se — — jak pak nám to časem říkal profesor? — rhino — rhinoce — tak nějak. Jakou to stojí člověka práci, studování, nežli na zvíře takové, chci říci, k takové filosofii dospěje.

Komu osud určí los, státi se redaktorem, ten by při svém narození měl poprositi svou maminku, aby ho jako Achillova maminka v jakémsi láku potopila a jej, až na tu Achillovu patu, učinila nezranitelným. A koho by dokonce měl potkati los, státi se redaktorem kato- lickým, toho aby maminka kromě toho opatřila pan- cířem dvojím, jedním proti střelám šípů a pod. a dru- hým, třikráte tvrdším, proti střelám z vlastního tá- Šípy stereotypně přinášely Riegra v bačkorách — stalo se to ještě nedávno. Seděl jsem právě u ve- čeře, když host vedle mne rozevřel Šípy a při po- hledu na 82letého Riegra v bačkorách, zvolal: ti lidé měli by již tomu starému pánu dáti pokoj, což pak jsou již tolik chudí na vtip, že pořád ještě ne- mohou se bez něho obejít Bývaly tři stereotypní figurky v Šípech: Riegra, Hubáčka a hr. Thuna. Já bych ale myslil, aby dr. Rieger ty bačkory po své smrti odkázal — mladočechům. Teď právě by jich při svých výletech do volebních okresů potřebo- vali, jako boží milosti, neboť ty řeči jejich k voličům činí na čtenáře dojem, jakoby bosonozí stáli na stře- pinách. Proto jen ty bačkory po Riegrovi nezahazovati. Až Rieger zemře, vím jistě, že mu národ postaví pomník a tu až pomník ten bude odhalen, tu by se doporučovalo, aby mezi lid byla rozdána čísla Šípů, v nichž Rieger býval nakreslen v bačkorách a pak i ty listy, v nichž mu od jistých lidí provoláváno bylo: hanba, zrádce, jenž národ prodal za skleničku koňaku. Světcové bývají zobrazováni s mučenickými ná- stroji, a tak by snad i na podstavec budoucí Rie- grovy sochy hodily se nástroje jeho národního muče-

nictví. 82 roky a ještě míti dvouhodinovou řeč, o níž s úctou psaly světové listy. Jaká to hora! Doufejme, že

věku téhož dostoupí mnozí z jeho politických proti- nožců. — — Leč tu slyším v duchu protesty: Dejte si pokoj! Kdož pak z těch mladších a nejmladších věku takového s toutéž svěžestí ducha dosáhne? Mnozí teď vstupují do politické arény se skalpy, jako od koželuha vypracovanými, s rameny souchoti- nářsky nachýlenýma, a těmto by ani Riegrovy bač- kory nestačily, ti aby od hlavy až k patě byly za- baleni do vaty. Konečně ale zdá se, že nám jaro nastává přece. Pozoruji to ze mnohých příznaků. Poslové jara se ozý- vají na našich vyšehradských hradbách. Jakmile jarní sluníčko začíná se usmívati, již se objevují na nejroz- košnější vyhlídce vyšehradské voje nští trumpetři, kteří po celé půldne troubí ty různé pochody: lauf- schritt, sturmschritt a pak pravidelné reteré, zrovna jako u Hradce. A pražské obecenstvo, jež rádo vy- chází na Vyšehrad pookřát v čistém vzduchu, před těmito posly jara dává se na útěk. Titíž poslové jara ukazují se již i na smíchovské louce. Jiný druh poslů jara jsou — flašine ty, jež po celou zimu jako pavouci byly někam zalezlé. Sotva že sluníčko se ukázalo, již vyskytují se podél cest až k Chuchli a vrzají své písně, až to v uši řeže. A třetím poslem jara jsou — velocipedy. Sotva se ukázalo sluníčko, a cesty poněkud oschly, již při- nášejí denní listy zprávy, kde který velocipedista ně- jakého starce, anebo dítě povalil. A tak má i to překrásné jaro kolem větších měst své nepříjema nosti.