Živelní pohromy.

Krupobití na Táborsku.

Po neobyčejně parném a dusném dni za. táhla se v neděli před 7. hodinou večer na zá- padě obloha zlověstnými mraky. Pouhý pohled na hrady mračen, jež vystupovaly z počátku zvolna, stačil, aby každý hrůzou se zachvěl. Ne pouze člověk, ale každý živoucí tvor cítil in- stinktivně, že blíží se okamžik hrůzy a dle toho se zařizoval. Pojednou nastala tma. Však netr- vala dlouho. V několika minutách rozestřelo se opět světlo, však jen, aby děsnou scenerii na nebi ukázalo trnoucímu člověku. »Stál jsem,« píše náš dopisovatel, »v Tá- beře na nádraží na perroně. Mraky nebyly snad jen černé, nýbrž přecházely do onoho tonu, jenž jeví se oku modravě lesklým, však pod nimi a před nimi valily se obrovské vlny mraků jiných, žlutavě-šedých. A ty sestupovaly tak nízko, že zdálo se, jakoby věšely se na štíty domů a prostupovaly vrchole sosen v protějších lesích. Pojednou zadula divoká vichřice a vše vůkol zahalilo se ve šlojíř dusivého prachu.

Hned na to, jakoby sřítil se na střechu krytého perronu, pod nímž sedělo aspoň dvě stě lidí, komín. Všichni pod touto střechou zděšeně vy- skočili, však rychlé bylo vzpamatování: nebyly to cihly, ani kameny, jež se na střechu řítily ale byly to kusy ledu. Zle je s námi! zaznělo, jakoby unisono na nádraží. Krupobití! Cože, krupobití? Vizte, co s nebe padá! A skutečně. Co je kroupa Nejmenší ledový projektil, jejž chrlily mraky, byl jako vyzrálý vlašský ořech, však mezi nimi byly kusy jako větší kameny ve hrubě tluče- ném štěrku, ne oblé a hladké, ale hranaté všelikých pitvorných forem, jako rychle schla- zené roztavené olovo. Mnohý takový ledový kus vážil až 100 gramů. Zvedl jsem jeden takový kus a má ruka nestačila jej sevříti. Střelba le- dová s hůry trvala jen asi dvě minuty, jak dlouhé ale byly to minuty? Na to konec. Spu- stil se již jen liják, jenž netrval dlouho. Na to nastalo pak ochlazení vzduchu tak prudké, že kdo náhodou měl převlečník, rychle ho oblekal. A to po temperatuře 37 stupňů Celsia ve stínu, kterou jsme zjistili ve mnohem výš než Tábor položeném Pelhřimově, odkud jsme ve 3/4 na5 vyjeli.

Vyběhl jsem ven a jaký to pohled. Vyso- čina milčínská, jež ve směru severním v pozadí se zvedala, vypadala jako v zimě, jenom že nebyla pod sněhem, nýbrž pod ledem. Když bylo vyskočilo ze mraku slunce, musili jsme míti v Čechách na chvíli aspoň — »alp- skou« září. Za chvíli byly zde první Jobovy zvěstí. Okna naproti západu všude do jednoho vytlučena. Obilí rogmláceno. Tam za nádražím ještě před chvilkou hrdě vinuly se zlaté klasy — teď tam ohromná do bláta zatlučená mota- nice. Stromy prosté téměř všeho listu, s utlu- čenými větvemi, zelenina rozbita na padrt. Vzteklý živel řádil bez milosti. Každým okamžikem docházela nová děsn zvěsť. Nejhůře asi vypadalo to mezi Sudoměři- cemi a Milčínem, v této tak chudé krajince, kde i za poměrů nejpříznivějsích spokojiti se musí obyvatelé s nepoměrně malou sklizní. Vlaky od- tamtud dojíždějící měly všechna okna na zá- padní straně rozbita. Coupé byla plné skla, ledu. vody a bláta. Při tom nevědělo se, nebyla li po- škozena trať, tak že dříve musila býti zkoušena Tím pak opozzdil se rychlík pražský o 33 m. osobní vlak o 1 hod. 40 m. Však všechno bylo jen předehrou. Než minula hodina, vyvalily se na obzoru mraky, množno-li ještě děsivější.

Každý očekával hrozný příval, nikdo ne kroupy, poněvadž teplota klesla na 14 stupňů Celsia. Však marná naděje. Než se kdo nadál, opa- kovalo se ledové bombardement po druhé. A tentokráte s effektem ještě hroznějším. Při tomto druhém výbuchu nebes nepotlučeny pouze pole a zahrady, nýbrž spustošeny dokonce i stodoly a příbytky lidské. Tak stalo se v obci Slapech, kde vichr, jenž krupobití provázel, zbořil a v pravém slova toho smyslu se zemí srovnal zcela novou stodolu, po loňském požáru vystavěnom, pak tři jiné stodoly starší a konečně kamenný domek, jenž orkánu padl za obět. Toť se ví,, že na polích zničeno vše. Co ne- rozbil led, polámal a rozcuchal vzteklý vítr zamlátila průtrž mračen, jež po suchém ledobití se dosta vila. Byleli pruh zasažený o 7. hodině dosti úzký. rezšířil se druhým krupobitím v 8 hodin na široký pás, u Tábora aspoň dvě hodiny mo- hutný. Dosud nebylo možno zjistiti, byl-li to jediný souvislý pás mraků, nesoucích se od Strakonic přes Písek, Tábor, Kolín až k Vyso- kému Mýtu, neb jde-li tu o jakousi soustavu živelných katastrof místních. Tolik ale je jisto, že nedělní krupobití bylo v Čechách jednoz nejprudších a nejrozsáhlejších v posledních 50. letech. To nám k obecné bídě ještě scházelo.

Z Německého Brodu. V neděli večer postihlo hroz- ně neštěstí celý okres náš — večer o 71/2, hod. přihnala se bouře od západu a ve chvíli celá úroda zničena Kroupy padaly velikosti slepičího vejce. Neštěstí toto zastihlo celý okres německobrodský bez výjimky, a nedostane-li se pomoci, bude bída veliká. V městě samém okna proti západu všechna jsou rozbita. Z Černovic. Dne 20. července 1903 po 8. hodině večer postiženo bylo zdejší město k němu příslušíc osady Vackov a Rytov krupobitím v takové míře, že letošní úroda na polích a lukách úplně zničena jest.

Kroupy padaly tak veliké, že i tabule okenní skoro v celém městě a v osadách vytloukly. Z Milčína. Po malé přestávce rozlítil se na ná opět nelítostný osud dne 19. t. m. v podobě děsné živelní pohromy. Právě chystaly se k večernímu dět- skému divadlu, jehož začátku drobotina za jevištěm již ani dočkati se nemohla, a neméně rodičové a přáte- lé mládeže co se natěšili na výkony mladých ochot- níků... A zatím brzy naskytlo se jiné, ale hrozné divadlo. Po 7. hodině večer přihnalo se od západu — ač po celý den východní vál vítr — množství mraků různých odstínů, jež nevěštily nic dobrého. A v zápětí vichr hnal mraky, chrlící spoustu krup zvící lískových ořechů přes Milčín a široké okolí za strašného hukotu a hřmotu dále na východ. Brzy oděla se krajina naše hávem zimním. Než jaký rozdíl! Kdežto v zimě sníh je polím dobrodiním, byl tento nevítaný host úrodě naší vrahem nejohavnějším... Téměř čtvrt hodiny trvající krupobití zmařilo veškeru naději na letošní bohatší žeň! A sotva stichl poněkud hukot krup, již tu byla zase děsivá bouřka. Černá mračna plazila se jako příšery až po hřebenech střech a blesky křížily se jako o závod při stálém průvodu rachotného hro- mu a prudkého lijavce. Strach a hrůza naplnily zvlá- ště ženy a děti, kteréžto jistě se domnívaly, že přiblí- žil se soudný den. A jak bolné bylo podívání na bě- dující lid, jenž z domů vycházel, aby shlédl, jak mo- zolná práce rukou jeho v nivec se obrátila.

Pláč a nářek jeho byl srdcervoucí. A nebylo divu. Krajina, jež před hodinou skýtala obraz bujné vegetace, změnila se v tak malé chvíli v pravou poušť. Vše ztlučeno a zničeno v zahradách, na polích i v le- sích, okna roztřískána a střechy silně poškozeny. Stro- my silných kmenů při silnici i v lesích zpřeráženya z kořenů vyvráceny; ovoce sráženo, obilí, brambory, zelí a pod. do země zatlučeno. — — Tak dlouho že- laná vláha konečně přišla, ale v jak strašlivé tvářnosti. Ze všad zeje bída, nouze, hlad a zoufalství! Až na malou výjimku, není zde pojištěn nikdo, ježto po vět- šině tu je chudina. Jak těšili se naši bodří lidé letos na tu sklizeň, že si zase trochu pomohou — — a za- tím — upadnou do nových dluhů... A kde vzíti na daně, jež tak nemilosrdně se vymáhají?! Kéž podaří se našemu osvědčenému poslanci na říšské radě,p. dr. H. Langovi, vymoci nějaké výdatné státní podpory pro krajinu zdejší, aby aspoň částečně bída ta se zmírnila a lidé nebyli doháněni k zoufalství!

— „Brandeburku, podej ruku!“ Na náš striktní dotaz, zdali realistický „chefredaktor“ věděl o studijních tendencích svého přítelea evangelicko-klerikálního kollegy z Berlína, p. Schindowského, kterýž za cíl své cesty, po této cestě označil studium „dějinného a po- litického obvodu Čech“, „zajímavého problému praktické politiky českého jazykového ostrova uprostřed všeobecného jazykového obvodu ně- meckého“, poněvadž „jest toho pevného ná- hledu, že dříve či později česká otázka stane se také jednou z nejdůležitějších otázek říšsko- německé politiky“, zdali s ním o těchto otáz- kách jednal, zdali považuje další styky s tímto prusko-evangelickým žurnalistou za sjednoti- telné s povahou českého novináře, odpovídá dr.

Herben takto: „Českou otázkou jako problémem pro říši německou jsme se nebavili. Ale kdyby, nevadilo by mně to v dalším styku s panem Schindowským.“ Že Schindowský ta- ková studia za účelem získání materiálu k brz- kému řešení české otázky, také říšsko- německou politikou, v Praze konal, sám prohlásil. Pan dr. Herben popírá, že by se byl v tom směru se Schindowským ,bavil“, ačkoli svou schopnost k tomu bez obalu přiznává. Ne- pravíme, že dru. Herbenovi věříme, než v nej- lepším pro dra. Herbena případě, on sám mohl býti bezděkým předmětem studií Schindow- ského, ačkoli se přiznává k takovému stupni chytrosti, že se hned tak napáliti nedá. Nuže, připouštíme-li, že rozhovory dra. Herbena se Schindowským týkaly se výhradně dobrovolně detektivní činnosti jeho ve příčině odhalování podezřelých existencí la Max Rumpler, vína na Rýně a piva v Praze a snad ještě jiných předmětů nepolitické pikanterie, s kým konal redaktor „Deutschevangelische Corr.“ svá prakticko-politická studia, jím doznaná a reali- stickým jeho přítelem nepopíraná? Přece jenom s lidmi, s nimíž se v Praze stýkal. Prohlásil-li

tudíž přeslavný čaroděj Schindowský, nota bene po své cestě, že jest toho pev- ného náhledu, že dříve či později česká otázka stane se jednou z nej- důležitějších otázek říšsko-něme- cké politiky, musil tento jeho pevný náhled znamenitě být opřen jeho pražskou zkušeností, to jest, jeho styky s jeho realistickými a reali- sticko-evangelickými přáteli, musily jej o tom přesvědčiti, že česká otázka jest zralá pro své — říšsko-německé řešení. Pan Schindowský ovšem mohl tak souditi ze svých jednostranných styků realistických (jeho olympské rozhovory s realistickým chefredaktorem pevný jeho ná- hled v té příčině aspoň nevyvrátily), jeho pevný názor v té věci jest mylný, a mohl by se osvěd- čiti jenom v případě, kdyby se uskutečnil plán, spojený s přečeštěním všeněmeckého hnutí „Los von Rom“ po své politické stránce. Jsme přesvědčeni, že kdyby se byl p. Schindowský v Praze stýkal také s českými evangelíky, mimo stranu realistickou stojícími, tedy s evangelíky mladočeskými, že by se neopovažoval vysloviti něco podobného, jako jest jeho „pevný náhled“. Ostatně pruští hosté byli v Praze také notně bala- muceni, a ti, kteří toto za nos po Praze vodění prohlédli, napsali o tom dopálenou epištolu v „Berl. N. N.“, v níž nejklassičtější jest věta o tom, kterak byli až do posledního okamžiku udržováni v klamu o tom, že se jedná o slavnost osvobození od římského papeženství. Tvrzení, že dopis tento pochází od nějakého německého šmoka, jest tvrzením pouze realistickým. Fakt tedy je takový, že pevný názor Schindowského, že otázka česká jest pro své řešení v rámci říš- sko-německé politiky zralá, nabyl jeho pobytem mezi realistickými Husity potvrzení. To jest přece dokázaná věc a sice jenom z materiálu veřejného, samým Schin- dowským několika klassickými jeho větami,v

„Deutschevang. Corr.“ dodanými větami, v nichž existenci realisté nepoprou, ale také v celé ex- tensi ve svém listě neuveřejní, aby také pro jich čtenáře nevyšla na jevo celá ta spása, chystaná Čechům „nejcennějším“ jich — podle „Časova“ názoru přítelem — o jehož ztrátu se tak tklivě dnes obává. Přijdeme-li o něj, stane prý se to naší vinou. Pravíme, že bychom pokládali za největší úspěch této přítomné naší kampaně, kdyby jejím následkem pruským špiclům a ba- datelům po materiálu pro řešení české otázky v říšsko-německé praxi navždy zašla chuť ku pražským návštěvám, když už realističtí jich přátelé jsou k dalším stykům s nimi vzdor všemu i na dál pohotoví. Právě tento jediný Schindow- ský stačí na popravu jeho českých spojenců, to jest pro každého myslícího a logických závěrů schopného člověka nad slunce jasno! — Velkou úlohu hraje v obraně dra. Herbena domnělá akce ředitele našeho listu, kterýž prý zasílá na evangelické předáky mladočeské dopisy, vyzýva- jící je, aby se postavili po bok „Nár. Listů“ v přítomném boji. Tuto ryze realistickou lež vyvrátili jsme co nejrozhodněji v zápětí. Dnes praví dr. J. Herben: »Pan Prokop Grégr popírá 21. července, že roze- sílá soukromé dopisy předákům mladočeským. Pan Prokop Grégr poslal dopis panu Kratochvílovi pro Podřipsko a dopis ten vypadá jako formulář. Kolik jich poslal jinam, nemohu opravdu říci. Panu Kra- tochvílovi jistě jej poslal, což není »naprostá, ryze realistická lež«, nýbrž naprostá, ryze realisticka pravda, jako všechno, co jsem v těchto článcích tvrdil.«

Denní zprávy. Dopis, o nějž se jedná, podáváme, ač jest intimního rázu, navzdor němuž se dostal na oči realistickému redaktoru, v doslovném znění: 14./VII. 1903.

Milý Čestmírel Děkuji Ti za telegrafické pozvání na hon na kachny. Lituji, že nemohu přijet, neboť pozvání přišlo v dobu, kdy není mně možno z Prahy se vzdálit Sleduješ náš boj s realisty ve příčině podporo- vání hnutí »Los von Rom« některými realistickými stoupenci? Škoda, že náš venkov k tomu mlčí a jest to přece záležitostí celého našeho národa, o jehož budoucnosti dělají realisté tajné schůzky s pruskými emissary. Srdečně Tě pozdravuji, milostivé ruku líbám. Tvoj P. Grégr. Mimo tento dopis nebyl zaslán žádný jiny na žádnou jinou adressu »evang. předáků če- ských« vůbec; tím méně pak zaslány dopisy se zmínkou o našem boji s realisty pro »Los von Rom.« Může-li říci pan Č. Kratochvíl, že tímto dopisem vyzýván jest od ředitele »Nár. Listů« k nějaké akci, aneb do- konce k tomu, aby si »na cestu z národa če- ského sám napráska!« — o tom nechť se do- rozumí s realistickým chefredaktorem.