ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 9 5e6b8800-767c-11dc-8484-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 9
Chunky — 25 celkem · entity: person 40, place 15, work 6, org 2
1 masthead
20. října 1907.
2 masthead
Nedělní zábavná a poučná příloha „Národních Listů“ k č. 290.
3 masthead
Strana 9.
4 title
„Zátiší.
5 article
Ne, nechtěl jsem tehda milé kmotřene neprozřelelnou svojí otázkou ublížiti, nechtěl jsem se ji dolknouti. A dokonce slzy z očíj vylouditi! Vždyť bylo hříchem ublížiti tomu rozmi- lému děcku — děcku dvacetiletému nebo snad o rok staršímu, z jehož zraků pořád se smálo růžové jitro jarního dne, ta bezděčná a proto tak uchvacující radost ze života, nevnucujíe se, ale propukající z podnětů nejprostších, které na nás, životem již uštvané, nemají nejmenšího účinku. Vše ji těšilo, dobrou a srdečnou tu duši jejiž oči ke každému se obracely s takovou důvěrou, prosty všeho podezření. Zdvihla poho zený nebo ztracený kvitek a dala mu na svých ňadrech znova rozkvésti. Zapípnuti neopeřeného přáčete v hnízdě dotklo se ji jako nějaké kouzlo. Stanula a s očima do široka otevřenýma naslouchala, ozve-li se hladové ptáče opětně. A když tak učinilo, zajásalo v jejich očích cos neskonale blaženého a zároveň vlhký lesk zraků zasvítil tklivým soucitem. Byly to zášlehy bu- doucího mateřství, ač si nebyla sama nikterak vědoma, co z jejího pohledu vyzařuje. Ale já jsem to eítil. A bývalo mi radostno z její radosti, posvátno z té nedotknuté duše, z celé její bytosti, jež dýchala neposkvrněným jarem živola. Kterak bych jí byl mohl ubližiti? A přece jsem tak jednoho dne učinil, ne věda, netuše. Tehda, když jsem kmotřenku milou navšt víl, abych se podival, kterak si zařídila a vy zdobila svoji světničku. A tam tedy, nad jejím titěrným psacím stolkem, na němž by mimo ni nedovedl psát nikdo jiný, tam tedy na čestném místě viselo Ono »Zátiší« totiž.
6 article
Pamatuji se na ně, jakoby to bylo dnee Byl to výtvor, který jistě nevymizí z pamět nikomu, kdo jen jednou jej spatřil. Bylť vyroben barvami solidními, nemícha- nými, »nelomenými«, jak se říká. Když zelená. tedy zelená; když modrá, tedy svědomitě mo- drá, modrá beze všeho zaslirání; a když čer- vená, tedy skutečně červená, jak jen může být něco červené. Červená jako přezrálé rajské jablko, jako pravý čínský cinobr, jako nejno- vější taška na střechu, kterou právě vytáhli z pece cihelny. Vzpominám si; byla tam veliká okurka, zelená jak utrejch. Myslím, že to byla pravá svinibrodská zeleň. Dívali jste se na okurku při tom podívání stahovala se vám ústa, kroutil jazyk, až bolel. Bylo zjevno, že je to okurka kyselá. Rád jím kyselé okurky, ale při po- hledu na tuto namalovanou okurku jsem až za- sykl a v očích mne pálilo jak po paprice V ústech se mi tím silným dojmem skutečnost všechno zkormoutilo. Patrně, aby účinek télo zelené kysel okurky byl zmirněn, hned vedle ní byl namalo- ván pomoranč. Krásný pomoraně, ne toliko velikosti přirozené, ale myslím nadpřirozené. Mnoho pomorančů jsem v životě viděl, mnoho jsem jich kdysi sám prodal, mnoho jsem jich i snědl, ale jakživ nesetkal jsem se s pomo rančem podobných rozměrů a podobné barvy oranžové. Plápolal vedle té jedovatě zelené okurky, jakoby chtěl sežehnouti plátno, na němž byl namatován. Plameny jeho skoro vyšlehovaly z kontur podivuhodného toho ovoce a zdálo se vám, že cítite horký jejich dech. To byly tedy požívatiny onoho »Zátiší« věci k jídlu, na pomls. Ale tvůrce »Zátiší« jakoby si byl vědom, že krom denního chleba třeba i poesie v životě, vykouzlil v pozadí, z řečeným ovocem, kytici růží.
7 article
Kytici růží červených. Ale byla li okurk zelená, pomoraně oranžový, byly tyto růže červenočervené. Byla to, abych se tak vyjá- dřil, ztělesněná červeň. Byl to zdroj nehynouci, vše překonávající, vítězné červenosti. Bylato červeň, která porážela. Nebylo odstínů na těchto růžích. Nikde jste nenašli, čemu říkáte splývání barev. N jeden lupen krvavě zardělý, ale na okraji svém pak dohořívajíci něžnou barvou růžovou. Ni takového. Sytá červeň slévala se na této kytici růží, div nepřetékala. Div že nekapaly krůpěje té radosti na rám a nestěkaly pak na psací stolek pod obrazem. Pravil jsem, že kytice růží byla v pozadl za okurkou a pomorančem. Soudil jsem aspoň, že bylo záměrem tvůrcovým cosi podobného. Avšak třeba, abych se opravil. Tvůrce jistě do- mníval se, že maluje kytici v pozadí, ale zdálo se mi, že pohrdá všemi zákony perapektivy. Na tomto »Zátiši« nebylo nic v popředí a nic v po- zadl. Zde bylo vše v jedné ploše. »Zátišíe činilo na mne dojem, jakoby se předměty na něm zobrazené prostupovaly. A kdybych se měl vyjádřiti zeela určitě, řekl bych, že vše vypa- dalo, jakoby luzné ty produkty přírody, okurku toliž a pomoraně a růže, byl vystřihal obratný klempíř z dobrého, pevného plechu, načež je sytě obarvil řečenými barvami a dobrým klihem přlepil na plátno, politě dříve hustou barvou uliramarinovou, kteráž naznačovala vzduch. Byi to vzduch, jistě vzduch, v němž toto »Zališí« viselo Ani okrka, ani pomoraně, ani růže ne- měly jiného fundamentu, nějakého stolu totiž nebo lavice. Vůbec něco, na čem by slály.
Zátiší
8 article
Milá kmotřenka má, pobidnuvši mne, abyeh vsloupil do její rozlomilé světničky, dopřála m času, abych došel až ku psaelmu stolku, nechlie mne nikterak připraviti na překvapení, jež m tu kynulo. A pak ještě okamžik vyčkávala, zdali si »Zátiší« povšimnu. Divil jsem se tomuto »zdali«. Nebylo lze nevšimnouti si obrazu, jejž jsem vám vyličil. Mám za to, že nebylo nikoho, kdo by si ho nebyl všiml. Kdokoli vstoupil, zraky jeho nutné musily spočinouti na »Zátiší«. Spočinouti není pravé slovo. Byly polapeny jako nějakou léčkou, byly přilepeny na obraz, který přímo řval. Do- mnívám se, že před tímto obrazem byl by pro- hlédl slepec. Bylo by to stálo za pokus n oční klinice. I zadival jsem se na obraz. Upadl jsem naň svými zraky a nemohl jsem se ani vzcho- piti. Zornice moje se rozšiřovaly, oči bolely. A když jsem tak v němém obdivu stál, ozvalo se náhle z úst milé kmotřenky mé zceln skromně, jakoby mne nechtěla zaleknouti: »Co tomu řikáš, kmotřičku ?« Ach, znám záludy ženské! Aspoň jsem tu- šil, co vlastně chce tato nesmělá, tichá, jako lhostejná otázka zamlčeti neb aspoň na chřilku zatajiti. Tak se tázává každý amatér, každý, kd- skrytě, potají holduje nějakému umění, které není jeho pravým, denním a povinným povolá- ním. Ptává se, jakoby se nechumelilo. A zatím s dechem zalajeným vyčkává, co odpovite. A když tedy nesmělá otázka kmotřenčinn dozněla, místo všeho jiného vyhrkl jsem taky otázku: „Tos malovala ty?“ Bůh ví, proč jsem se tak otázal. Vědě jsem přece dobře, že Věrunka nemaluje, že ne měla nikdy štětce v rukou, že její prstíčky ni kdy se nepotřísnily barvou jakoukoli. Byla cel kem domácky vychována a neměla toho zapo- třebí. Neměla taky žádného „vnitřního povo- lání“, nikdy nebyla v podezření, že by se číma podobným zaměstnávala.
Věrunka Zornica bůh vědět
9 article
Opakuji, Bůh ví! Ale snad právě proto jsem se tak otázal. Právě proto, že jsem věděl, že malovat neumí. A když jsem otázku dořekl, obrátil jsem se ke kmotřence. Až se ve mně srdce Iítostí sevřelo. Jej líčko se náhle pokrylo bolestným výrazem, z je- jích dobrých, rozmilých očí vyhrkly veliké slzy. řinuly se po tvářičce pobledlé, její rty svíralý se, jakoby se dívka mocí přemáhala, aby hroz- nou litost potlačila. Avšak ústečka ta otevřelu se pojednou a kmotřenka zalkala „Ty taky, kmotříčku? Ty taky myslíš, že jsem to malovala já? Což pak máš — o mně — takové — mínění?! A tu jsem pocítil bodnutí výčitky, že jsem ji ubližil, ač jsem nezamýšlel, ač jsem čehosi podobného byl tak dalek. Ji, kmotřence milé. dobrému tomu dítěti. Ale proč se mne tak zá- ludně tázala! A pak tedy to prasklo. V slzách vyprávěla mi kmotřenka, kterak ji navštivila přítelkyně posud neznámá — vlast- ně dcera přátel rodičů jejích, přátel, kteří ee před lety vystěhovali do Ameriky a toď, kdyst nedávno, přepluli oceán a přijeli do Čech, aby dceři okázali nejen domovinu svoji, ale i jeji rodiště, z něhož odešla jako dítě a kterého tedy nepoznala. A dcera těchto přátel byla tvůrkyní osudného „Zátiší“, jež namalovala v Americe, patrně ve chvili, kdy neměla nic lepšího na prá ci a kdy zmírala nudou. A vydavší se na cestu přes oceán vzala svoje „Zátiší“, aby je přinesla na památku Věrunce, které taky nikdy neviděla, ale s kterou si posud byla jen dopisovala.
Amerika Čechy bůh vědět
10 article
Parník, na němž plula americká ta divka s plodem uměleckého záchvatu svého, neztro- skotal se cestou, bohudíky vzhledem k četným pasažerům svým, ale bohužel vzhledem k „Zá- tiší“. Šťastně přeplula celá rodina oceán, šťastně přeplulo taky „Zátiší“. A milá Věrunka měla nesmírnou radost z dárku zámořské své přítel- kyně. Avšak prvotní ta radost kalila se jí zne- náhla, a čím dál více. Neboť komukoli se obra zem tím pochlubila, každý nad tím stanul v ně mém úžase, jako právě teď já, a nikdo, pravím nikdo ze všech neotázal se: Kdo to malo val? — nýbrž každý, jako právě teď já, otáza se kmotřenky mé: „To jste malovala v y?“ Ač každý věděl, jako já, že Věrunka ne- maluje, malovati neumí, jakživa nemalovala. A poznenáhlu Věrunka chápala a konečně nadobro pochopila a dovtípila se, co ta otázka znamená. Jestlíže se všichni domnívali, že autorkou „Zátiší“ jest ona, pak byl nad jeji americkou památkou vynesen ortel zdreující. A když jsem dnes otázku pronesl i já, k ně- muž měla vždy tolik důvěry, tu byl kalich hoř- kosti doplněn a poslední tou krůpějí přetekl. S rázností, jaké jsem u milé kmotřenky ni kdy nepoznal, ba, téměř zuřivě, až mne to ohro milo, strhla Věrunka osudné „Zátiší“ s hřebu a mrštila jím prudce za kamna, aniž pomyslila že by se rámec mohl roztřištit, a zvolala náru- „Aby se mne už nikdo neptal, zdali jsem to malovala já . ..!“ živě: Od toho dne jsem rozmilou kmotřenku svou neviděl. Ani o můj práh nezavadí. Snad se hněvá dobré to dítě, jemuž jsem bezděčně podezřením tak těžkým ublížil. Ypsilon.
Věrunka
11 article Podle rozpočtu.
Podle rozpočtu. Napsal Václav Jiskra. Tužku v ruce, skláněla se ženská postav nad archem papíru. Řady číslic táhly se po prchu jako vojáci na všechny strany. Ženská by- tost sečítala, odčítala, násobila i dělila, a když už málem neměla kam psáti, položila rázně tužku, vstala od stolku a vzpřímivši se, pro- nesla opět rázně zvučným hlasem: „Ráda bych věděla, proč by si mne t neměl vzíti!“ Žlutě hnědé očí se vrátily k archu, a bytost ženská přistoupila ke stolku, vzaln znova tužku do ruky a podtrhávajíc jednotlivé číselné výsledky, mluvila: „Tohle je jeho služné teď po povýšení Tady jsou moje úspory, tady měsíční spotřeba dvou lidí, tuhle možné, nepředvídané výdaje. Tu je čistý zbytek, který se každého měsíee uloží, tady kapitálek, jenž vzdojde z ukládán za rok. Protože však nepředvídaných výdajů nepři pustím, bude roční úspora ještě větší. Ten člo- věk by byl blázen, kdyby si mne nevzal! Jeh chtění a nechtění mám už tak zrovna dost. Tod už si mne musí vzíti a také vezme, sice bych to nebyla já, Anna Zelená, jež toto praví.“ Resoluce byla učiněna, i přistoupila slečna Zelená ke kalkulaci, jež vyplývala přirozeně z předchozí resoluce. Vidno, že měla slečna ob- chodní školu. „Dnes je dvacátého pátého března. Za tři měsíce bych s ním mohla býti hotova ... Ne, to je dlouho, za dva. Ostatně uvidím, nechám si třetí měsíc v záloze. Svatbu kladu na konee června. Teď ale se musím obléknouti, je pů šesté, v šest se sejdeme na obvyklém místě.“ Slečna oblékla svou prostřední, kostnatou postavu do anglické blusy a černé sukně, vzala si rovný, hladký klobouk, a s energicky slože- nými rty a tlumeným ohněm hrajícíma světle hnědýma očima vyšla vstříc svému nerozhod- nému rytíři, jehož jméno bylo Jan Fulík, za- městnáním c. k. úřadník.
Jiskra Zelená Fulík
12 article
Slečna Zelená seznámila se s ním v ja- kémsi francouzském kroužku. Usedla hned po- nejprv vedle něho, vidouc v něm dobrého člo- věka. Přesvědčila ho, že má špatný papír i péro, a dala mu od svého. Dokázala mu též, že tak zajímavé knihy, jakou mu ona může půjčiti. ještě nečetl. Kromě velezajímavé knihy přinesla mu první díl historického francouzského románu o deseti tlustých svazcích. Když se pan Fulik pozastavil nad tím, že sama knihy nosí, odpo- věděla s obchodním klidem: „To je toho, nejsem z cukru. Když vást ale tak tuze trápí, tedy je budete zpátky nosti vy.“ Při tom udělala v duchu součet: jednae deset jest jedenáct, obráceno v násobení zna- mená, že jím bude jedenáctkráte doprovozena. To už se dá něco kouti, i kdyby se nějakou ne- hodou jedenáctka ztenčila. Nolze říci, chtěl-li pan Fulík dosáhnout svým zdvořilým litováním něčeho podobného. rovněž těžko je říci, byl-li rád či nerad, ani toho nelze naprosto určiti, zdali se mu román líbi v ceně oněch jedenácti doprovodů, ale pan Fulik s donáškou chodil a slečna Zelená důvod po- míjela. Věc sama, faktum, to je vždy hlavní. Potká-li ji s ním kdo, neřekne „on jí nese knihu“, ale „s tím má nejspíš známost“. Když pan Fulik dočetl francouzský román tak daleko, že z jeho prvních evazků již vše- chno zapomněl, shledal, že do jeho životní hry přibyla z čista dobra jedna osoba, aniž věděl, Byla tu, on jí byl čímsi povinen, ona měln jakési nároky, nebylo ničeho a přece bylo, ne- bylo řečeno ničeho, a přece se něco rozumělo . a šlo to na ničem vybudované něco dál a dál a nabývalo jakéhosi domovského práva.
Fulik
13 article
Kdo to vše způsobil? On přece ne. A ona? Nebylo jí čeho vytýkati. Nepřičinila se ani jed- ním určitým slovem, ona jen mlčky přijímala nátěr, jenž tu skutečně byl, a ovšem, nebránila se mu, jakoby se věc sama sebou rozuměla, Každá další schůzka byla na základě ja- kési praktické, nevyhnutelné příčiny, v jichž určování byla slečna Zelená nevyčerpatelna. Dnes se šli podívati do polí, bude-li už půda suchá k výletům. Pan Fulík byl nějak nedobře rozpoložen, ale to slečnu Zelenou nemátlo. Bezstarostně, ka- marádsky začala hovor o životním pojišťování a potřebě téhož pro každého člověka. „Vy jste pojištěna? „Jsem. Umru-lí, dostane podíl člověk, mně nojbližší — já jsem ovšem sirotek — jinal- m bude podil vyplacen v padesáti letech.“ „Vy se dočkálo,“ řekl pan Fulík, obraceje oči po oblé krasavíci, provázené důstojníkem Šlečna Zelená dobře viděla oživený jeho pohled, ale nedala na sobě ničeho znáti. Živě a vesele mluvila po celou cestu a při rozchodu se tvářila tak významně blaženě, že byl pan Fulík překva- pen, jsa si dobře vědom, že se k tomu nijak nepřičinil. Když přišla slečna Zelená domů, postavila se rovnou před zreadlo. Kriticky bloudila očima po sobě a její odhad vyzněl takto: „Jsem hubená a černá v obličeji. Musím to nějak odstraniti. Dnešního dne většinou cent mužští ženu podle počtu kilogramů, které váží. Zejtra se dám zvážiti a uvidím, kolik mi musí za měsíe přibýt, abych se mohla líbiti.“ Na základě zvážení slečna shledala, že musí předsevzíti náležitou ztučňovací kuru.
Fulík Zelená dom
14 article
Uchýlila se k obvyklé kalkulaci, řkoue: „Vypiji-li denně litr kozího mléka a lit černého piva, mohu počítati za měsíc se sluš- nými výsledky. Šedesát litrů nemůže zůstati bez účinku. Co se obličeje týče, počítám, že se zlepší již ve čtrnácti dnech, ne-li ke konci mě- síce jistě.“ Za čtrnácte dnů se zdálo panu Fulíkovi, že vypadá sločna Zelená poctičtěji než dříve. Po- čal ji věnovati větší pozornost, neboť ho jeho objev samotna překvapil. Opravdu, poetický dojem nebyl prchavý nnopak, nabýval větší a větší určitosti. Pozbyla černosti obličeje, stalo se znatelným, že má také rty, a dokonce již neměl člověk představu šatstva na věšáku, když přejel očima anglicko košilku s manchelami. Pan Fulik se stal jaksi oživeným při jejieh procházkách na praktickém podkladě a tu a tan ztratil nepraktické slůvko, které slečna. Zelen ihned přikovala k trvajícímu již nátěru. Polovin času, jejž si určíla, minula. S uspokojením pře hlížela slečna dosavadní zisk, jsoue bezpečna že teď, ve druhé polovici, bude ho přibývat čtverečnou měrou. Proti všem svým zásadám o spoření dala si ušíti moderní šaty, takové, které činí dojem že se na ně spotřebovalo velmi málo látky, ale které jsou právě o to zdání dražšími, neboť vy žaduje to vysokého umu krejčovského, způso biti, aby nositelka vypadala, jako že ničeho n sobě nemá, a přece aby tomu nebylo tak.
Fulík
15 article
Pan Fulík viděl, že se slečna Anna pod- statně změnila a že mnohá dívka, kterou potkali závistivě po ní mrskla okem. Tolik ženám ne rozuměl, aby dovedl určiti, mrskla-li okem p slečně Anně, nebo po vložkách její toiletty, ale faktum závisti bylo zde, a posuzovati třeba dlo fakt. Vidíme, že došel pan Fulík vzhleden k faktům tak daleko, jako byla slečna Ann hned na počátku jejich známosti. Zvolna, ale jistě nabýval pan Fulík pře svědčení, že člověk, který si vezme slečnu Annu za ženu, docela neprohloupí, ba právě jer chytrák že to učiní Tak praktické ženy ještě nepotkal v životě- ona se i pojistila! Která pak žena si vzpomen na tohle? Obyčejně u ženy poslední věci člo věka jsou skutečně také posledními, a un bylo první starostí, zaopatřiti muže, kdyby umřela. A jaké rozpočly ta ženská umí dělati lo je úžasné. Dokázala mu, že když se ožení získá tři sta ročně jenom na stravě; ovšem tolik vidí sám, že jiná žena by toho nedokázala, je- dině ona. 1 to mu vypočítala, že kdyby se hne teď koncem června oženil, přece že ztrácí měs jak. úroků z oněch tří set. Což pak, ožení-lis ještě později! Shledal, že je svrchovaný čas, aby se ože- nil. Předmluvy k vyslovení se mu slečna Anna ušetřila. Když začal v jistém pohnutí cíliti ke slovnímu dohodnutí v té věci, přerušila ho slečna Anna: „Ale prosím vás, to se přece rozumí samo sebou. Chodíme snad spolu dost dlouho, aby chom věděli, co chceme. „A kdy myslíte, snad v červenci . ..“ „Ne; v červenci se všechno rozjede na ven- kov, a protože dáme oznámení do novin až bude věc hotova, musí býti svatba dříve, aby si to ještě lidé přečetli. Počítám koncem června...“
Fulík Anna Ann uno
16 article Citlivý
Citlivý Z frančiny dle Richea přeložil dr. Václ. Klimeš. Povoz složiv ho u mříže zámecké, bez hřmotu odjížděl. Muž na okamžik byl velmi do- jat, ohlížeje se kolem sebe po krajině bílé, která se kolem prostírala zasmušile a chladně. Zdálo se, že na panství nic se nezměnilo. Byla to vskutku táž stavba čtyrhranná s věži- čkami, měla tytéž trávníky s růžovými keřia tutéž habrovou chodbu ke schodišti zámeckému vedoucí. Jenom že totiž posledně pohlížel na tuto krajinu, vše, jako on, bylo mladé, jaré a plné šťávy. Tvorstvo a věci prožívaly jara. Dnes ale stromy týčí k nebi bezbarvému své údy o listy oloupené, růžové keře jsou suché hole a svižný rylíř z dřivějška je staroch ztu- hlých nohou a shrbené páteře. Konečně vykročil ! Hodně se opíraje o svou hůl, hledal lavičku, kde před padesáti lety ona netrpělívě čekala na výsledek jeho rozmluvy s rodiči. Ocitnuv se v proudu upomínek, vzpo mněl si jasně, že po příkrém zamlfnutí oteově, jež ho přimělo k útěku z velkého přijímacího pokoje, přišel jako bez sebe pod toto habří klesl k nohám zbožňované dívky. A tu plakal spolu velikou bolest lásky, kdežto nad nimi plactvo netušle, že vůle silnější by mohla od loučiti dvě milující duše, pělo plným hrdlem na počest jara.
Richea doktor Václ Klimeš
17 article
Ještě si odpočinul, jsa trochu udýchán, vrtě hlavou šeptal: »Jak tomu je dávno!« A přece, jako by to bylo včera, slyšel ji, tu rusovlasou milenku, s velikýma očima, plný- ma slz, ho prositi, aby na ni čekal. Timto slibem posilněn odešel daleko hledat šlěstí. kteréž by mu poskytlo možnost, aby za choťsi ji pojal. Jednoho dne v tuhém zápase obchod- ním dověděl se o jejím sňatku. Trapně sklamán a přece bez zášti, domnívaje se, že ji rodičové ke sňatku s jiným přinutili, usídhil se trvale ve vyhnanství. Avšak, aniž kdy pobledla, jeho prrní láska setrvala v něm jako květinka svěží a či- stá, rozkvětlá v době mládí, v době, kdy duše neznajíe života s jeho ranami a zradou, vidi vše v barvách růžových. A v koutku starého srdce, nyní už bez pře- ludů, tato upomínka zůstala tak sladkou, že stav se starochem, přišel navštívit svou rodnou vlast a požádal bývalou milenku svou o dovo lení, aby ji směl navštívit.
18 article
Jak by bylo krásné, kdyby tak aspoň ho- dinku spolu vzpomínali! Ale čím rychleji se bl žil k zámku, tím více zmocňoval se ho nepokoj, že mu až skráně bušily. Pozná ho asi, po tak dlouhém čase? Co mu asi řekne? Cítil, kdyby plakala, připomínajíc si dřívější lásku, že by vzlykal jako děcko. Jest tak sladké a spolu tak trpké, připomínati si pro- žitý čas, čas na vždy zašlý! ... Přijímací pokoj hned opět poznal, jakmile ho sluha byl uvedl. Byly zde tytéž čalouny, na kterýchž byly zavěšeny tytéž obrazy předků, týž prázdný nábytek, souměrně sestavený a jako kdysi, stolky na květiny byly plny květin. Ve výklenku okna, kde tehda večer, když rodiče hráli v karty, šeptali si svou lásku, na širokém křesle seděla stařena, stařena hezou- čká, milé tváře, s točinkama vlasů stříbrnýcha s čepcem se světlými stuhami. Hned ji poznal a ruce vztáhnuv, přikroči k ní živě: „To jste vy?“ Docela klidně, s tváří vyjasněnou jemným úsměvem, odpověděla stará dáma: „Ano, ano, to jsem jál“ „Ach, jak jsem šťasten, že vás vidím! Jak jsem po tom toužil!“ pravil sedaje vedle nil „Byla byste mě opět poznala, kdybychs nebyl dal ohlásiti? Potřásala bílou hlavou, řkouc: „Nemyslím je tonu tak dávno . .. „Je pravda,“ pokračoval on, „je tomu ovšem dávno .. Přišel jsem touž cestou, kterou jsem se dal, když jsem ze zámku odcházel, a pod habřím jsem hledal lavičku, ale nenalezl jsem jí už. „Lavičku?“ tázala se s podivem. „Jaká t lavička?
19 article
„Ta, kde jsme spolu seděli naposledy, co jsem vás viděl, ta, kdež jste mi přísahala, že na mě počkáte!“ Bez nejmenšího rozrušení odpověděla stara dáma s úsměvem- „Tomu je tolik let! Zajisté, že shnila byla odstraněna. „My jsme se přece milovali!...“ horoval dále starý pán, „vzpomináte si na mé první vy znání? Byli jsme v tomto okně; vykládal jsem vám o hvězdách, než má ruka se setkala s vaší držel jsem ji, rozpálen až do duše a vyznal jsom vám svoji lásku. Ach, jak jste se tehda chvěla jak jste byla pohnuta, mne poslouchajíe! Vzpo mínáte si na to? Vypravoval dále tisíc případů, tisíc jednotli vostí; o svém zoufání, když loď opustila přístav odnášejíc ho do daleka, aby zkusil štěstí. Oh. jak byly první časy bolestny! Měl ale podobiznu od ni, kterou každého večera lioal s pláčem . . ano s pláčem, a když mu bezděčně opě: slzy v očích stanuly, pokrčil rameny a nutě se do smíchu, pravil; „Hnu-li tak svými upomínkami již zvadlý. mi a uschlými, oči mi vlhnou!“ Když přítelkyně neodpovídala, zaraziv se podíval se ostřeji na nil Skloněna trochu do zadu, ruce majíe sepja ty a sladce se usmívajic, spala stará dáma klidn spánek, sotva dýchajíc. Chvíli ji pozoroval a byl tak dojat, že ho až mráz obešel! Jeho první láska, ta láska zbožně chovaná, utrpěla tu, když myslil, že ji snad na hodinu zbudí, poslední ránu, ránu, která zabíjí. a A klesaje zpět na své lenošce, ubohý sta- roch dal se do vzlykání, vzlykání ale velmi ti- chého, aby ji nevyrušil, vždyť spala klidně dále.
20 article Různé zprávy.
Různé zprávy. = Tajemství krále Eduarda. Eduard VII. zacho vává, jak píše „Cri de Paries“, o svém soukromém jmění přísné mlčení. Některé listy se sice pokusily je odhadnouti, ale pravdu nezná nikdo. Mluvilo se o majetku králově ve West-Endu a také o četných akciich amerických drah. Ve skutečnosti však ukládá král své kapitály po velmi bedlivé úvaze v mno- hých případech se syto obchody neprovádějí na jeho jméno, nýbrž prostřednictvím spolehlivých důvěrníků, kteří na příkaz panovníkův musejí prováděti operace dle jeho mínění nejvýhodnější. Jako mnozí jiní panov- níci, má také Eduard VII. velkou část svých papírů uloženou v ocelových komorách nejjistějších bank, kdež jsou chráněny před každým nebezpečím a ne- diskretností. Král vede sám malý přehled svého ce- lého jmění a máá jej zavřený ve svém psacím ztolku, jenž se dá otevříti jen malým zlatým kličem. Tenlo klíč nosí panovník na řetízku z téhož kovu stáleu sebe. Zná také jen sám tajemství zámku, k němuž není žádného jiného klíče. Vyřídil-li král ve své pra- covně obchodní záležitosti, nesmí do ní nikdo vstou- piti, než zvláštní tajemník, jímž jest nyní lord Knol- lys. Ten spáli všechny papíry, hozené do košea rovněž podložky, ejž zůstanou na stole, ba i pásky časopisů, jež král obdržel. Žádný z tajemníků, kteří mají přístup do královy pracovny, nesmí si psáti den- ník a také dvorním damám královny jsou všechny osobní poznámky přísně zapovězeny. Musejí se za- vázati přísshou, že zákazu se podvolí. Přes všechna tato opatření se však někdy některé papíry ztratia pak jest ubohý lord Knollys ve velkých úzkostecha skoro nemocen rozčilením, neboť král velice nená- vidí klepy.
Eduard Eduard VII Knol Knollys WestEnd Cri jít Paries
21 article
= Kroosus a Rockefeller. V lýdenníku „The I- dependent“ rozebírá profesor John A. Scolt otázku, byl-li Kroesus tak bohal jako John D. Rockefoller. Dochází k názoru, že přihlíží-li se náležitě k roz- dílu v kupní hodnotě peněz, bylo bohatství lydského krále vždy ještě větší, než amerického petrolejověho krále. Profesor Scott zakládá svůj výpočet na daru, věnovaném lydským králem chrámu delfskému a po- paaném Herodotem. „Olec dějepisu“ vypočetl přesně jednotlivě kusy a jejich váhu dle původních zpráv. Bylo tu především 113 kovových prutů ze sedmi de- setin zlata a tří desetin stříbra, jež byly sestaveny v pyramidu. Čtyři plotny z ryzího zlata tvořily vrchol, na němž stál 800 liber vážící, rovněž z ryzího zlata zhotovený lev. Jen cena kovu tohoto daru činila 3,500.000 dolarů. Připočte-li se ještě 15% na výlohy výrobní a dopravní, nebude odhad 4.000.000 dolará příliš vysoký. Dvě velké obětní nádoby, z nichž každá vážila 800 liber a obsahovala 540 ame- rických gallonů, šly s tímto darem do Delí. Jedna byla ze zlata, druhá ze stříbra, obě zvláště bohatě umělecky vyzdobeny. Prof. Scott odhiaduje tyto ná- doby na 1,000.000 dolarů. Dále připojil štědrý lydský král dle pozdějšího dějepisce ke svému daru ještě 360 vás z ryzího zlata, z nichž každá věžila libru, jakož i náhrdelník a pás své manželky. Každý muž v Delfách obdržel od něho při té příležitosti darem obnos v hodnotě 12 dollarů. Úhrnnou cenu zlataa stříbm, jež takto přišlo do Delf, odhaduje profesor na 10,000.000 dolarů. Úplně slejný dar věnoval Krce- sus kněžskému rodu Branchidů v Didymě u Milela.
Rockefeller John Scolt Kroesus Rockefoller Scott profesor Scott odhiadovat Delfy Didyma the Idependent
22 article
Poněvadž pak se dle prof. Scolla kupní hodnota zlata a stříbra od dob Kroesových desetkrát zmenšila. měly by dary Kroesovy, zaslaně do Delí a Milela. dle nynějších peněz hodnolu 200,000.000 dolarů. Ve- dle toho vypadá největší dar Rockefellerův 37.000.000 dolarů přece poněkud chudě, ba všechna věnování petrolejového krále, činící nanejvýš 150,000.000 do- larů, nodosahují tohoto důkazu munificence lydského krále. Z toho dovozuje prof. Scott, že Kroesus pro- zatím ještě nemůže býti zbaven pověsti nejbohatšího muže na svělě. Měsiční dufa. Atlantický nákladní parník „Minnehaha“ přinesl do přístavu nowoyorského zprávu o zajímavém zjevu: viděli duhu v noci. Ka- pitán Jack Robinson pravil, že asi 20 cestujících to může potvrditi. Obchodník Scovill vyprávěl, že duba objevila se právě před půlnocí minulou středu. Celý don byly přeháňky, a dvakráte toho dne pozorována krásná duha. K večeru se vyjasnilo, ale večer snesla se mlha na moře. K půlnoci najednou objevil se na zá padě zvláštní polokruh barevného světla. Oběma konci dolýkal se vln, a ačkoli barvy nebyly tak jasné a živě jako u denní duhy, přece byl to skvostný po- hled. Současně měsíc na východě poněkud temně prorážel mlhu. Zjev trval asi 20 minut a pak náhle zmizel. Kapitán pravil, že viděl podobné duhy již několikráte, ale nikdy ještě tak krásnou jako byl
profesor Scolla Kroesův Rockefellerův Scott Robinson Scovill Delit Ka východ
23 article
= „Evropský svaz“. Jak již sděleno, zaslal An- gličan sir Max Waechter všem panovníkům evrop- ským memorandum, jež směřuje k rozvoji evrop- ských států utvořením „Evropského svazu“. Někteří panovníci přijali sira Waechtera také v audienci. Vy- jímáme z elaborátu, dnes ještě značně utopistického, jenž má býti zároveň pokračováním v akci o svělový mír, následující místa. Jaké shodě okolnosti jest při- čísti fenomenální rozvoj Spojených států amerických a pokud může Evropa následovati příkladu Ameriky? Stará pevnina dodává Spojeným státům velký pocet přistěhovalců, jejichž výchovu zaplatila nejčetnějších případech Evropa. Vstupují do no- vého světa hned jaku produktivní síla, a ákud ne- jsou Anzličany, osvojí si záhy angličinu a jsou již v druhé generaci Američany. Jen malé procento pra- covních sil odnímá se produkci vojenskou službou. Průmysl Spojených států má velkou výhodu před průmyslem Evropy, že není tížen velkými náklady na válečné zbrojení. Zemřelý profesor Atkinson od- hadl tuto výhodu na 5 procent, od té doby se však čí.ia velmi posunula na prospěch Spojených států.
Ana Waechter Američan Atkinson spojený stát Evropa Amerika evropský svaz
24 article
Žijí v míru, bez bázně před vnějším útokem (na Ja- pance sir Waechter zapomíná) a proto není nic podní- kavosti na překážku. Konečně a hlavně těší se úplné volnosti obchodu mezi jednotlivými částmi svého rozsáhlého území, které vyrábí vše, čeho země potře- buje. To sluší pokládati za hlavní zdroj jejich bohat- ství. Co se děje stejnou dobou v Evropě? Různě země zbrojí proti sobě, pohližeji na sebe vzájemně s podezřením a nedůvěrou a číhají, aby svého sou- soda připravily o nějakou výhodu. Více než 250 mil. liber šterlinků vydá Evropa ročně na své armádya loďstva: každoročně hrozí tyto ohromné náklady stoupati; k tomu přistupují výlohy na pevnosti v růz- ných zemích a nesmírná ztráta, kterou trpí evropské státy tím, že stále odvádějí čtyři miliony mužův nejlepším věku od produktivní práce. Tísníci výdaje, které jsou nutny, aby se toto zbrojení udrželo, způ- sobily všeobecnou nespokojenost a vzbudily socialis- mus i jiné snahy o převrat, jež hrozí zničiti trvající kulturu a společnost. Duch podnikavosti se stálým strachem před válkou, klerá může vypuknouti každé chvile, značně ochromuje. Každá země má svůj vlastní celní tarif, jenž tvoří ohradu proti souse- dům, systom to, ktery způsobil již velmi vážné a nákladně celní války. Ragové rozdíly se v Evropě nadmíru zdůrazňují, kdežto v Americe národové všech rac již v jedné generaci se více méně směšují.
Waechter Evropa Amerika
25 article
Jest však nějaký lék proti tomuto slavu? Tvrdím, že jest jen jediný prostředek způsobilý v této zaple- tené sifuaci odpomoci a trvale zajistiti bezpečnost. Jest to „Evropský svaz“. K založení takového svazu jest především nutno, aby řízení zahraničních zále- žitestí v každé době, velitelstvi nad vojskem a lod- stvem pak v době války spočivalo v jedněch rukou — znad v rukou permanentního komitélu velmoci. Z druhé, aby pro celou Evropu byl zaveden jediný celní tarif a uvnitř Evropy panovala volnost obchodu — nebo, kdyby nepřekonatelné obtíže naprostou volnost obchodu činily nemožnou, aby aspoň byly smluveny podmínky, jež se volnému obchodu co nejvíce blíži. Memorandum vypočítává na konec blahodárné ná- slodky takového svazu států, jež by přivedly Evrop k nelušenému rozvoji a rozkvětu. tato.
Evropa evropský svaz