1
masthead
20. října 1907.
2
masthead
Nedělní zábavná a poučná příloha „Národních Listů“ k č. 290.
5
article
Ne, nechtěl jsem tehda milé kmotřene
neprozřelelnou svojí otázkou ublížiti, nechtěl
jsem se ji dolknouti. A dokonce slzy z očíj
vylouditi!
Vždyť bylo hříchem ublížiti tomu rozmi-
lému děcku — děcku dvacetiletému nebo snad
o rok staršímu, z jehož zraků pořád se smálo
růžové jitro jarního dne, ta bezděčná a proto
tak uchvacující radost ze života, nevnucujíe
se, ale propukající z podnětů nejprostších, které
na nás, životem již uštvané, nemají nejmenšího
účinku.
Vše ji těšilo, dobrou a srdečnou tu duši
jejiž oči ke každému se obracely s takovou
důvěrou, prosty všeho podezření. Zdvihla poho
zený nebo ztracený kvitek a dala mu na svých
ňadrech znova rozkvésti. Zapípnuti neopeřeného
přáčete v hnízdě dotklo se ji jako nějaké
kouzlo. Stanula a s očima do široka otevřenýma
naslouchala, ozve-li se hladové ptáče opětně.
A když tak učinilo, zajásalo v jejich očích cos
neskonale blaženého a zároveň vlhký lesk zraků
zasvítil tklivým soucitem. Byly to zášlehy bu-
doucího mateřství, ač si nebyla sama nikterak
vědoma, co z jejího pohledu vyzařuje.
Ale já jsem to eítil. A bývalo mi radostno
z její radosti, posvátno z té nedotknuté duše,
z celé její bytosti, jež dýchala neposkvrněným
jarem živola.
Kterak bych jí byl mohl ubližiti?
A přece jsem tak jednoho dne učinil, ne
věda, netuše.
Tehda, když jsem kmotřenku milou navšt
víl, abych se podival, kterak si zařídila a vy
zdobila svoji světničku.
A tam tedy, nad jejím titěrným psacím
stolkem, na němž by mimo ni nedovedl psát
nikdo jiný, tam tedy na čestném místě viselo
Ono »Zátiší« totiž.
6
article
Pamatuji se na ně, jakoby to bylo dnee
Byl to výtvor, který jistě nevymizí z pamět
nikomu, kdo jen jednou jej spatřil.
Bylť vyroben barvami solidními, nemícha-
nými, »nelomenými«, jak se říká. Když zelená.
tedy zelená; když modrá, tedy svědomitě mo-
drá, modrá beze všeho zaslirání; a když čer-
vená, tedy skutečně červená, jak jen může být
něco červené. Červená jako přezrálé rajské
jablko, jako pravý čínský cinobr, jako nejno-
vější taška na střechu, kterou právě vytáhli
z pece cihelny.
Vzpominám si; byla tam veliká okurka,
zelená jak utrejch. Myslím, že to byla pravá
svinibrodská zeleň. Dívali jste se na okurku
při tom podívání stahovala se vám ústa, kroutil
jazyk, až bolel. Bylo zjevno, že je to okurka
kyselá. Rád jím kyselé okurky, ale při po-
hledu na tuto namalovanou okurku jsem až za-
sykl a v očích mne pálilo jak po paprice
V ústech se mi tím silným dojmem skutečnost
všechno zkormoutilo.
Patrně, aby účinek télo zelené kysel
okurky byl zmirněn, hned vedle ní byl namalo-
ván pomoranč. Krásný pomoraně, ne toliko
velikosti přirozené, ale myslím nadpřirozené.
Mnoho pomorančů jsem v životě viděl, mnoho
jsem jich kdysi sám prodal, mnoho jsem jich
i snědl, ale jakživ nesetkal jsem se s pomo
rančem podobných rozměrů a podobné barvy
oranžové. Plápolal vedle té jedovatě zelené
okurky, jakoby chtěl sežehnouti plátno, na němž
byl namatován. Plameny jeho skoro vyšlehovaly
z kontur podivuhodného toho ovoce a zdálo se
vám, že cítite horký jejich dech.
To byly tedy požívatiny onoho »Zátiší«
věci k jídlu, na pomls. Ale tvůrce »Zátiší«
jakoby si byl vědom, že krom denního chleba
třeba i poesie v životě, vykouzlil v pozadí, z
řečeným ovocem, kytici růží.
7
article
Kytici růží červených. Ale byla li okurk
zelená, pomoraně oranžový, byly tyto růže
červenočervené. Byla to, abych se tak vyjá-
dřil, ztělesněná červeň. Byl to zdroj nehynouci,
vše překonávající, vítězné červenosti. Bylato
červeň, která porážela.
Nebylo odstínů na těchto růžích. Nikde
jste nenašli, čemu říkáte splývání barev. N
jeden lupen krvavě zardělý, ale na okraji svém
pak dohořívajíci něžnou barvou růžovou. Ni
takového. Sytá červeň slévala se na této kytici
růží, div nepřetékala. Div že nekapaly krůpěje
té radosti na rám a nestěkaly pak na psací
stolek pod obrazem.
Pravil jsem, že kytice růží byla v pozadl
za okurkou a pomorančem. Soudil jsem aspoň,
že bylo záměrem tvůrcovým cosi podobného.
Avšak třeba, abych se opravil. Tvůrce jistě do-
mníval se, že maluje kytici v pozadí, ale zdálo
se mi, že pohrdá všemi zákony perapektivy. Na
tomto »Zátiši« nebylo nic v popředí a nic v po-
zadl. Zde bylo vše v jedné ploše. »Zátišíe
činilo na mne dojem, jakoby se předměty na
něm zobrazené prostupovaly. A kdybych se měl
vyjádřiti zeela určitě, řekl bych, že vše vypa-
dalo, jakoby luzné ty produkty přírody, okurku
toliž a pomoraně a růže, byl vystřihal obratný
klempíř z dobrého, pevného plechu, načež je
sytě obarvil řečenými barvami a dobrým klihem
přlepil na plátno, politě dříve hustou barvou
uliramarinovou, kteráž naznačovala vzduch. Byi
to vzduch, jistě vzduch, v němž toto »Zališí«
viselo Ani okrka, ani pomoraně, ani růže ne-
měly jiného fundamentu, nějakého stolu totiž
nebo lavice. Vůbec něco, na čem by slály.
Zátiší
8
article
Milá kmotřenka má, pobidnuvši mne, abyeh
vsloupil do její rozlomilé světničky, dopřála m
času, abych došel až ku psaelmu stolku, nechlie
mne nikterak připraviti na překvapení, jež m
tu kynulo. A pak ještě okamžik vyčkávala,
zdali si »Zátiší« povšimnu.
Divil jsem se tomuto »zdali«. Nebylo lze
nevšimnouti si obrazu, jejž jsem vám vyličil.
Mám za to, že nebylo nikoho, kdo by si ho
nebyl všiml. Kdokoli vstoupil, zraky jeho nutné
musily spočinouti na »Zátiší«. Spočinouti není
pravé slovo. Byly polapeny jako nějakou léčkou,
byly přilepeny na obraz, který přímo řval. Do-
mnívám se, že před tímto obrazem byl by pro-
hlédl slepec. Bylo by to stálo za pokus n
oční klinice.
I zadival jsem se na obraz. Upadl jsem
naň svými zraky a nemohl jsem se ani vzcho-
piti. Zornice moje se rozšiřovaly, oči bolely.
A když jsem tak v němém obdivu stál,
ozvalo se náhle z úst milé kmotřenky mé zceln
skromně, jakoby mne nechtěla zaleknouti:
»Co tomu řikáš, kmotřičku ?«
Ach, znám záludy ženské! Aspoň jsem tu-
šil, co vlastně chce tato nesmělá, tichá, jako
lhostejná otázka zamlčeti neb aspoň na chřilku
zatajiti.
Tak se tázává každý amatér, každý, kd-
skrytě, potají holduje nějakému umění, které
není jeho pravým, denním a povinným povolá-
ním. Ptává se, jakoby se nechumelilo. A zatím
s dechem zalajeným vyčkává, co odpovite.
A když tedy nesmělá otázka kmotřenčinn
dozněla, místo všeho jiného vyhrkl jsem taky
otázku:
„Tos malovala ty?“
Bůh ví, proč jsem se tak otázal. Vědě
jsem přece dobře, že Věrunka nemaluje, že ne
měla nikdy štětce v rukou, že její prstíčky ni
kdy se nepotřísnily barvou jakoukoli. Byla cel
kem domácky vychována a neměla toho zapo-
třebí. Neměla taky žádného „vnitřního povo-
lání“, nikdy nebyla v podezření, že by se číma
podobným zaměstnávala.
Věrunka
Zornica
bůh vědět
9
article
Opakuji, Bůh ví! Ale snad právě proto jsem
se tak otázal. Právě proto, že jsem věděl, že
malovat neumí.
A když jsem otázku dořekl, obrátil jsem se
ke kmotřence.
Až se ve mně srdce Iítostí sevřelo. Jej
líčko se náhle pokrylo bolestným výrazem, z je-
jích dobrých, rozmilých očí vyhrkly veliké slzy.
řinuly se po tvářičce pobledlé, její rty svíralý
se, jakoby se dívka mocí přemáhala, aby hroz-
nou litost potlačila. Avšak ústečka ta otevřelu
se pojednou a kmotřenka zalkala
„Ty taky, kmotříčku? Ty taky myslíš, že
jsem to malovala já? Což pak máš — o mně —
takové — mínění?!
A tu jsem pocítil bodnutí výčitky, že jsem
ji ubližil, ač jsem nezamýšlel, ač jsem čehosi
podobného byl tak dalek. Ji, kmotřence milé.
dobrému tomu dítěti. Ale proč se mne tak zá-
ludně tázala!
A pak tedy to prasklo.
V slzách vyprávěla mi kmotřenka, kterak
ji navštivila přítelkyně posud neznámá — vlast-
ně dcera přátel rodičů jejích, přátel, kteří ee
před lety vystěhovali do Ameriky a toď, kdyst
nedávno, přepluli oceán a přijeli do Čech, aby
dceři okázali nejen domovinu svoji, ale i jeji
rodiště, z něhož odešla jako dítě a kterého tedy
nepoznala. A dcera těchto přátel byla tvůrkyní
osudného „Zátiší“, jež namalovala v Americe,
patrně ve chvili, kdy neměla nic lepšího na prá
ci a kdy zmírala nudou. A vydavší se na cestu
přes oceán vzala svoje „Zátiší“, aby je přinesla
na památku Věrunce, které taky nikdy neviděla,
ale s kterou si posud byla jen dopisovala.
Amerika
Čechy
bůh vědět
10
article
Parník, na němž plula americká ta divka
s plodem uměleckého záchvatu svého, neztro-
skotal se cestou, bohudíky vzhledem k četným
pasažerům svým, ale bohužel vzhledem k „Zá-
tiší“. Šťastně přeplula celá rodina oceán, šťastně
přeplulo taky „Zátiší“. A milá Věrunka měla
nesmírnou radost z dárku zámořské své přítel-
kyně.
Avšak prvotní ta radost kalila se jí zne-
náhla, a čím dál více. Neboť komukoli se obra
zem tím pochlubila, každý nad tím stanul v ně
mém úžase, jako právě teď já, a nikdo, pravím
nikdo ze všech neotázal se: Kdo to malo
val? — nýbrž každý, jako právě teď já, otáza
se kmotřenky mé:
„To jste malovala v y?“
Ač každý věděl, jako já, že Věrunka ne-
maluje, malovati neumí, jakživa nemalovala.
A poznenáhlu Věrunka chápala a konečně
nadobro pochopila a dovtípila se, co ta otázka
znamená. Jestlíže se všichni domnívali, že
autorkou „Zátiší“ jest ona, pak byl nad jeji
americkou památkou vynesen ortel zdreující.
A když jsem dnes otázku pronesl i já, k ně-
muž měla vždy tolik důvěry, tu byl kalich hoř-
kosti doplněn a poslední tou krůpějí přetekl.
S rázností, jaké jsem u milé kmotřenky ni
kdy nepoznal, ba, téměř zuřivě, až mne to ohro
milo, strhla Věrunka osudné „Zátiší“ s hřebu
a mrštila jím prudce za kamna, aniž pomyslila
že by se rámec mohl roztřištit, a zvolala náru-
„Aby se mne už nikdo neptal, zdali jsem
to malovala já . ..!“
živě:
Od toho dne jsem rozmilou kmotřenku svou
neviděl. Ani o můj práh nezavadí.
Snad se hněvá dobré to dítě, jemuž jsem
bezděčně podezřením tak těžkým ublížil.
Ypsilon.
Věrunka
11
article
Podle rozpočtu.
Podle rozpočtu.
Napsal Václav Jiskra.
Tužku v ruce, skláněla se ženská postav
nad archem papíru. Řady číslic táhly se po
prchu jako vojáci na všechny strany. Ženská by-
tost sečítala, odčítala, násobila i dělila, a když
už málem neměla kam psáti, položila rázně
tužku, vstala od stolku a vzpřímivši se, pro-
nesla opět rázně zvučným hlasem:
„Ráda bych věděla, proč by si mne t
neměl vzíti!“ Žlutě hnědé očí se vrátily k archu,
a bytost ženská přistoupila ke stolku, vzaln
znova tužku do ruky a podtrhávajíc jednotlivé
číselné výsledky, mluvila:
„Tohle je jeho služné teď po povýšení
Tady jsou moje úspory, tady měsíční spotřeba
dvou lidí, tuhle možné, nepředvídané výdaje.
Tu je čistý zbytek, který se každého měsíee
uloží, tady kapitálek, jenž vzdojde z ukládán
za rok.
Protože však nepředvídaných výdajů nepři
pustím, bude roční úspora ještě větší. Ten člo-
věk by byl blázen, kdyby si mne nevzal! Jeh
chtění a nechtění mám už tak zrovna dost. Tod
už si mne musí vzíti a také vezme, sice bych
to nebyla já, Anna Zelená, jež toto praví.“
Resoluce byla učiněna, i přistoupila slečna
Zelená ke kalkulaci, jež vyplývala přirozeně
z předchozí resoluce. Vidno, že měla slečna ob-
chodní školu.
„Dnes je dvacátého pátého března. Za tři
měsíce bych s ním mohla býti hotova ... Ne,
to je dlouho, za dva. Ostatně uvidím, nechám
si třetí měsíc v záloze. Svatbu kladu na konee
června. Teď ale se musím obléknouti, je pů
šesté, v šest se sejdeme na obvyklém místě.“
Slečna oblékla svou prostřední, kostnatou
postavu do anglické blusy a černé sukně, vzala
si rovný, hladký klobouk, a s energicky slože-
nými rty a tlumeným ohněm hrajícíma světle
hnědýma očima vyšla vstříc svému nerozhod-
nému rytíři, jehož jméno bylo Jan Fulík, za-
městnáním c. k. úřadník.
Jiskra
Zelená
Fulík
12
article
Slečna Zelená seznámila se s ním v ja-
kémsi francouzském kroužku. Usedla hned po-
nejprv vedle něho, vidouc v něm dobrého člo-
věka. Přesvědčila ho, že má špatný papír i péro,
a dala mu od svého. Dokázala mu též, že tak
zajímavé knihy, jakou mu ona může půjčiti.
ještě nečetl. Kromě velezajímavé knihy přinesla
mu první díl historického francouzského románu
o deseti tlustých svazcích. Když se pan Fulik
pozastavil nad tím, že sama knihy nosí, odpo-
věděla s obchodním klidem:
„To je toho, nejsem z cukru. Když vást
ale tak tuze trápí, tedy je budete zpátky nosti
vy.“ Při tom udělala v duchu součet: jednae
deset jest jedenáct, obráceno v násobení zna-
mená, že jím bude jedenáctkráte doprovozena.
To už se dá něco kouti, i kdyby se nějakou ne-
hodou jedenáctka ztenčila.
Nolze říci, chtěl-li pan Fulík dosáhnout
svým zdvořilým litováním něčeho podobného.
rovněž těžko je říci, byl-li rád či nerad, ani toho
nelze naprosto určiti, zdali se mu román líbi
v ceně oněch jedenácti doprovodů, ale pan Fulik
s donáškou chodil a slečna Zelená důvod po-
míjela. Věc sama, faktum, to je vždy hlavní.
Potká-li ji s ním kdo, neřekne „on jí nese
knihu“, ale „s tím má nejspíš známost“.
Když pan Fulik dočetl francouzský román
tak daleko, že z jeho prvních evazků již vše-
chno zapomněl, shledal, že do jeho životní hry
přibyla z čista dobra jedna osoba, aniž věděl,
Byla tu, on jí byl čímsi povinen, ona měln
jakési nároky, nebylo ničeho a přece bylo, ne-
bylo řečeno ničeho, a přece se něco rozumělo .
a šlo to na ničem vybudované něco dál a dál
a nabývalo jakéhosi domovského práva.
Fulik
13
article
Kdo to vše způsobil? On přece ne. A ona?
Nebylo jí čeho vytýkati. Nepřičinila se ani jed-
ním určitým slovem, ona jen mlčky přijímala
nátěr, jenž tu skutečně byl, a ovšem, nebránila
se mu, jakoby se věc sama sebou rozuměla,
Každá další schůzka byla na základě ja-
kési praktické, nevyhnutelné příčiny, v jichž
určování byla slečna Zelená nevyčerpatelna.
Dnes se šli podívati do polí, bude-li už
půda suchá k výletům.
Pan Fulík byl nějak nedobře rozpoložen,
ale to slečnu Zelenou nemátlo. Bezstarostně, ka-
marádsky začala hovor o životním pojišťování
a potřebě téhož pro každého člověka.
„Vy jste pojištěna?
„Jsem. Umru-lí, dostane podíl člověk, mně
nojbližší — já jsem ovšem sirotek — jinal- m
bude podil vyplacen v padesáti letech.“
„Vy se dočkálo,“ řekl pan Fulík, obraceje
oči po oblé krasavíci, provázené důstojníkem
Šlečna Zelená dobře viděla oživený jeho pohled,
ale nedala na sobě ničeho znáti. Živě a vesele
mluvila po celou cestu a při rozchodu se tvářila
tak významně blaženě, že byl pan Fulík překva-
pen, jsa si dobře vědom, že se k tomu nijak
nepřičinil.
Když přišla slečna Zelená domů, postavila
se rovnou před zreadlo. Kriticky bloudila očima
po sobě a její odhad vyzněl takto:
„Jsem hubená a černá v obličeji. Musím to
nějak odstraniti. Dnešního dne většinou cent
mužští ženu podle počtu kilogramů, které váží.
Zejtra se dám zvážiti a uvidím, kolik mi musí
za měsíe přibýt, abych se mohla líbiti.“
Na základě zvážení slečna shledala, že
musí předsevzíti náležitou ztučňovací kuru.
Fulík
Zelená dom
14
article
Uchýlila se k obvyklé kalkulaci, řkoue:
„Vypiji-li denně litr kozího mléka a lit
černého piva, mohu počítati za měsíc se sluš-
nými výsledky. Šedesát litrů nemůže zůstati bez
účinku. Co se obličeje týče, počítám, že se
zlepší již ve čtrnácti dnech, ne-li ke konci mě-
síce jistě.“
Za čtrnácte dnů se zdálo panu Fulíkovi, že
vypadá sločna Zelená poctičtěji než dříve. Po-
čal ji věnovati větší pozornost, neboť ho jeho
objev samotna překvapil.
Opravdu, poetický dojem nebyl prchavý
nnopak, nabýval větší a větší určitosti. Pozbyla
černosti obličeje, stalo se znatelným, že má
také rty, a dokonce již neměl člověk představu
šatstva na věšáku, když přejel očima anglicko
košilku s manchelami.
Pan Fulik se stal jaksi oživeným při jejieh
procházkách na praktickém podkladě a tu a tan
ztratil nepraktické slůvko, které slečna. Zelen
ihned přikovala k trvajícímu již nátěru. Polovin
času, jejž si určíla, minula. S uspokojením pře
hlížela slečna dosavadní zisk, jsoue bezpečna
že teď, ve druhé polovici, bude ho přibývat
čtverečnou měrou.
Proti všem svým zásadám o spoření dala
si ušíti moderní šaty, takové, které činí dojem
že se na ně spotřebovalo velmi málo látky, ale
které jsou právě o to zdání dražšími, neboť vy
žaduje to vysokého umu krejčovského, způso
biti, aby nositelka vypadala, jako že ničeho n
sobě nemá, a přece aby tomu nebylo tak.
Fulík
15
article
Pan Fulík viděl, že se slečna Anna pod-
statně změnila a že mnohá dívka, kterou potkali
závistivě po ní mrskla okem. Tolik ženám ne
rozuměl, aby dovedl určiti, mrskla-li okem p
slečně Anně, nebo po vložkách její toiletty, ale
faktum závisti bylo zde, a posuzovati třeba dlo
fakt. Vidíme, že došel pan Fulík vzhleden
k faktům tak daleko, jako byla slečna Ann
hned na počátku jejich známosti.
Zvolna, ale jistě nabýval pan Fulík pře
svědčení, že člověk, který si vezme slečnu
Annu za ženu, docela neprohloupí, ba právě jer
chytrák že to učiní
Tak praktické ženy ještě nepotkal v životě-
ona se i pojistila! Která pak žena si vzpomen
na tohle? Obyčejně u ženy poslední věci člo
věka jsou skutečně také posledními, a un
bylo první starostí, zaopatřiti muže, kdyby
umřela. A jaké rozpočly ta ženská umí dělati
lo je úžasné. Dokázala mu, že když se ožení
získá tři sta ročně jenom na stravě; ovšem tolik
vidí sám, že jiná žena by toho nedokázala, je-
dině ona. 1 to mu vypočítala, že kdyby se hne
teď koncem června oženil, přece že ztrácí měs
jak.
úroků z oněch tří set. Což pak, ožení-lis
ještě později!
Shledal, že je svrchovaný čas, aby se ože-
nil. Předmluvy k vyslovení se mu slečna Anna
ušetřila. Když začal v jistém pohnutí cíliti ke
slovnímu dohodnutí v té věci, přerušila ho
slečna Anna:
„Ale prosím vás, to se přece rozumí samo
sebou. Chodíme snad spolu dost dlouho, aby
chom věděli, co chceme.
„A kdy myslíte, snad v červenci . ..“
„Ne; v červenci se všechno rozjede na ven-
kov, a protože dáme oznámení do novin až bude
věc hotova, musí býti svatba dříve, aby si to
ještě lidé přečetli.
Počítám koncem června...“
Fulík
Anna
Ann
uno
16
article
Citlivý
Citlivý
Z frančiny dle Richea přeložil dr. Václ. Klimeš.
Povoz složiv ho u mříže zámecké, bez
hřmotu odjížděl. Muž na okamžik byl velmi do-
jat, ohlížeje se kolem sebe po krajině bílé, která
se kolem prostírala zasmušile a chladně.
Zdálo se, že na panství nic se nezměnilo.
Byla to vskutku táž stavba čtyrhranná s věži-
čkami, měla tytéž trávníky s růžovými keřia
tutéž habrovou chodbu ke schodišti zámeckému
vedoucí. Jenom že totiž posledně pohlížel
na tuto krajinu, vše, jako on, bylo mladé, jaré
a plné šťávy. Tvorstvo a věci prožívaly jara.
Dnes ale stromy týčí k nebi bezbarvému své
údy o listy oloupené, růžové keře jsou suché
hole a svižný rylíř z dřivějška je staroch ztu-
hlých nohou a shrbené páteře.
Konečně vykročil ! Hodně se opíraje o svou
hůl, hledal lavičku, kde před padesáti lety ona
netrpělívě čekala na výsledek jeho rozmluvy
s rodiči. Ocitnuv se v proudu upomínek, vzpo
mněl si jasně, že po příkrém zamlfnutí oteově,
jež ho přimělo k útěku z velkého přijímacího
pokoje, přišel jako bez sebe pod toto habří
klesl k nohám zbožňované dívky. A tu plakal
spolu velikou bolest lásky, kdežto nad nimi
plactvo netušle, že vůle silnější by mohla od
loučiti dvě milující duše, pělo plným hrdlem
na počest jara.
Richea
doktor
Václ
Klimeš
17
article
Ještě si odpočinul, jsa trochu udýchán,
vrtě hlavou šeptal: »Jak tomu je dávno!«
A přece, jako by to bylo včera, slyšel ji,
tu rusovlasou milenku, s velikýma očima, plný-
ma slz, ho prositi, aby na ni čekal. Timto
slibem posilněn odešel daleko hledat šlěstí.
kteréž by mu poskytlo možnost, aby za choťsi
ji pojal. Jednoho dne v tuhém zápase obchod-
ním dověděl se o jejím sňatku. Trapně sklamán
a přece bez zášti, domnívaje se, že ji rodičové
ke sňatku s jiným přinutili, usídhil se trvale ve
vyhnanství. Avšak, aniž kdy pobledla, jeho prrní
láska setrvala v něm jako květinka svěží a či-
stá, rozkvětlá v době mládí, v době, kdy duše
neznajíe života s jeho ranami a zradou, vidi
vše v barvách růžových.
A v koutku starého srdce, nyní už bez pře-
ludů, tato upomínka zůstala tak sladkou, že
stav se starochem, přišel navštívit svou rodnou
vlast a požádal bývalou milenku svou o dovo
lení, aby ji směl navštívit.
18
article
Jak by bylo krásné, kdyby tak aspoň ho-
dinku spolu vzpomínali! Ale čím rychleji se bl
žil k zámku, tím více zmocňoval se ho nepokoj,
že mu až skráně bušily.
Pozná ho asi, po tak dlouhém čase? Co mu
asi řekne? Cítil, kdyby plakala, připomínajíc si
dřívější lásku, že by vzlykal jako děcko. Jest
tak sladké a spolu tak trpké, připomínati si pro-
žitý čas, čas na vždy zašlý! ...
Přijímací pokoj hned opět poznal, jakmile
ho sluha byl uvedl. Byly zde tytéž čalouny, na
kterýchž byly zavěšeny tytéž obrazy předků, týž
prázdný nábytek, souměrně sestavený a jako
kdysi, stolky na květiny byly plny květin.
Ve výklenku okna, kde tehda večer, když
rodiče hráli v karty, šeptali si svou lásku, na
širokém křesle seděla stařena, stařena hezou-
čká, milé tváře, s točinkama vlasů stříbrnýcha
s čepcem se světlými stuhami.
Hned ji poznal a ruce vztáhnuv, přikroči
k ní živě:
„To jste vy?“
Docela klidně, s tváří vyjasněnou jemným
úsměvem, odpověděla stará dáma: „Ano, ano,
to jsem jál“
„Ach, jak jsem šťasten, že vás vidím! Jak
jsem po tom toužil!“ pravil sedaje vedle nil
„Byla byste mě opět poznala, kdybychs
nebyl dal ohlásiti?
Potřásala bílou hlavou, řkouc: „Nemyslím
je tonu tak dávno . ..
„Je pravda,“ pokračoval on, „je tomu
ovšem dávno .. Přišel jsem touž cestou, kterou
jsem se dal, když jsem ze zámku odcházel, a
pod habřím jsem hledal lavičku, ale nenalezl
jsem jí už.
„Lavičku?“ tázala se s podivem. „Jaká t
lavička?
19
article
„Ta, kde jsme spolu seděli naposledy, co
jsem vás viděl, ta, kdež jste mi přísahala, že na
mě počkáte!“
Bez nejmenšího rozrušení odpověděla stara
dáma s úsměvem-
„Tomu je tolik let! Zajisté, že shnila
byla odstraněna.
„My jsme se přece milovali!...“ horoval
dále starý pán, „vzpomináte si na mé první vy
znání? Byli jsme v tomto okně; vykládal jsem
vám o hvězdách, než má ruka se setkala s vaší
držel jsem ji, rozpálen až do duše a vyznal jsom
vám svoji lásku. Ach, jak jste se tehda chvěla
jak jste byla pohnuta, mne poslouchajíe! Vzpo
mínáte si na to?
Vypravoval dále tisíc případů, tisíc jednotli
vostí; o svém zoufání, když loď opustila přístav
odnášejíc ho do daleka, aby zkusil štěstí. Oh.
jak byly první časy bolestny! Měl ale podobiznu
od ni, kterou každého večera lioal s pláčem . .
ano s pláčem, a když mu bezděčně opě: slzy
v očích stanuly, pokrčil rameny a nutě se do
smíchu, pravil;
„Hnu-li tak svými upomínkami již zvadlý.
mi a uschlými, oči mi vlhnou!“
Když přítelkyně neodpovídala, zaraziv se
podíval se ostřeji na nil
Skloněna trochu do zadu, ruce majíe sepja
ty a sladce se usmívajic, spala stará dáma klidn
spánek, sotva dýchajíc.
Chvíli ji pozoroval a byl tak dojat, že ho
až mráz obešel!
Jeho první láska, ta láska zbožně chovaná,
utrpěla tu, když myslil, že ji snad na hodinu
zbudí, poslední ránu, ránu, která zabíjí. a
A klesaje zpět na své lenošce, ubohý sta-
roch dal se do vzlykání, vzlykání ale velmi ti-
chého, aby ji nevyrušil, vždyť spala klidně dále.
20
article
Různé zprávy.
Různé zprávy.
= Tajemství krále Eduarda. Eduard VII. zacho
vává, jak píše „Cri de Paries“, o svém soukromém
jmění přísné mlčení. Některé listy se sice pokusily
je odhadnouti, ale pravdu nezná nikdo. Mluvilo se
o majetku králově ve West-Endu a také o četných
akciich amerických drah. Ve skutečnosti však ukládá
král své kapitály po velmi bedlivé úvaze v mno-
hých případech se syto obchody neprovádějí na jeho
jméno, nýbrž prostřednictvím spolehlivých důvěrníků,
kteří na příkaz panovníkův musejí prováděti operace
dle jeho mínění nejvýhodnější. Jako mnozí jiní panov-
níci, má také Eduard VII. velkou část svých papírů
uloženou v ocelových komorách nejjistějších bank,
kdež jsou chráněny před každým nebezpečím a ne-
diskretností. Král vede sám malý přehled svého ce-
lého jmění a máá jej zavřený ve svém psacím ztolku,
jenž se dá otevříti jen malým zlatým kličem. Tenlo
klíč nosí panovník na řetízku z téhož kovu stáleu
sebe. Zná také jen sám tajemství zámku, k němuž
není žádného jiného klíče. Vyřídil-li král ve své pra-
covně obchodní záležitosti, nesmí do ní nikdo vstou-
piti, než zvláštní tajemník, jímž jest nyní lord Knol-
lys. Ten spáli všechny papíry, hozené do košea
rovněž podložky, ejž zůstanou na stole, ba i pásky
časopisů, jež král obdržel. Žádný z tajemníků, kteří
mají přístup do královy pracovny, nesmí si psáti den-
ník a také dvorním damám královny jsou všechny
osobní poznámky přísně zapovězeny. Musejí se za-
vázati přísshou, že zákazu se podvolí. Přes všechna
tato opatření se však někdy některé papíry ztratia
pak jest ubohý lord Knollys ve velkých úzkostecha
skoro nemocen rozčilením, neboť král velice nená-
vidí klepy.
Eduard
Eduard VII
Knol
Knollys
WestEnd
Cri jít Paries
21
article
= Kroosus a Rockefeller. V lýdenníku „The I-
dependent“ rozebírá profesor John A. Scolt otázku,
byl-li Kroesus tak bohal jako John D. Rockefoller.
Dochází k názoru, že přihlíží-li se náležitě k roz-
dílu v kupní hodnotě peněz, bylo bohatství lydského
krále vždy ještě větší, než amerického petrolejověho
krále. Profesor Scott zakládá svůj výpočet na daru,
věnovaném lydským králem chrámu delfskému a po-
paaném Herodotem. „Olec dějepisu“ vypočetl přesně
jednotlivě kusy a jejich váhu dle původních zpráv.
Bylo tu především 113 kovových prutů ze sedmi de-
setin zlata a tří desetin stříbra, jež byly sestaveny
v pyramidu. Čtyři plotny z ryzího zlata tvořily vrchol,
na němž stál 800 liber vážící, rovněž z ryzího zlata
zhotovený lev. Jen cena kovu tohoto daru činila
3,500.000 dolarů. Připočte-li se ještě 15% na výlohy
výrobní a dopravní, nebude odhad 4.000.000 dolará
příliš vysoký. Dvě velké obětní nádoby, z nichž
každá vážila 800 liber a obsahovala 540 ame-
rických gallonů, šly s tímto darem do Delí. Jedna
byla ze zlata, druhá ze stříbra, obě zvláště bohatě
umělecky vyzdobeny. Prof. Scott odhiaduje tyto ná-
doby na 1,000.000 dolarů. Dále připojil štědrý lydský
král dle pozdějšího dějepisce ke svému daru ještě
360 vás z ryzího zlata, z nichž každá věžila libru,
jakož i náhrdelník a pás své manželky. Každý muž
v Delfách obdržel od něho při té příležitosti darem
obnos v hodnotě 12 dollarů. Úhrnnou cenu zlataa
stříbm, jež takto přišlo do Delf, odhaduje profesor
na 10,000.000 dolarů. Úplně slejný dar věnoval Krce-
sus kněžskému rodu Branchidů v Didymě u Milela.
Rockefeller
John
Scolt
Kroesus
Rockefoller
Scott
profesor
Scott odhiadovat
Delfy
Didyma
the Idependent
22
article
Poněvadž pak se dle prof. Scolla kupní hodnota
zlata a stříbra od dob Kroesových desetkrát zmenšila.
měly by dary Kroesovy, zaslaně do Delí a Milela.
dle nynějších peněz hodnolu 200,000.000 dolarů. Ve-
dle toho vypadá největší dar Rockefellerův 37.000.000
dolarů přece poněkud chudě, ba všechna věnování
petrolejového krále, činící nanejvýš 150,000.000 do-
larů, nodosahují tohoto důkazu munificence lydského
krále. Z toho dovozuje prof. Scott, že Kroesus pro-
zatím ještě nemůže býti zbaven pověsti nejbohatšího
muže na svělě.
Měsiční dufa. Atlantický nákladní parník
„Minnehaha“ přinesl do přístavu nowoyorského
zprávu o zajímavém zjevu: viděli duhu v noci. Ka-
pitán Jack Robinson pravil, že asi 20 cestujících to
může potvrditi. Obchodník Scovill vyprávěl, že duba
objevila se právě před půlnocí minulou středu. Celý
don byly přeháňky, a dvakráte toho dne pozorována
krásná duha. K večeru se vyjasnilo, ale večer snesla
se mlha na moře. K půlnoci najednou objevil se na
zá padě zvláštní polokruh barevného světla. Oběma
konci dolýkal se vln, a ačkoli barvy nebyly tak jasné
a živě jako u denní duhy, přece byl to skvostný po-
hled. Současně měsíc na východě poněkud temně
prorážel mlhu. Zjev trval asi 20 minut a pak náhle
zmizel. Kapitán pravil, že viděl podobné duhy již
několikráte, ale nikdy ještě tak krásnou jako byl
profesor
Scolla
Kroesův
Rockefellerův
Scott
Robinson
Scovill
Delit
Ka
východ
23
article
= „Evropský svaz“. Jak již sděleno, zaslal An-
gličan sir Max Waechter všem panovníkům evrop-
ským memorandum, jež směřuje k rozvoji evrop-
ských států utvořením „Evropského svazu“. Někteří
panovníci přijali sira Waechtera také v audienci. Vy-
jímáme z elaborátu, dnes ještě značně utopistického,
jenž má býti zároveň pokračováním v akci o svělový
mír, následující místa. Jaké shodě okolnosti jest při-
čísti fenomenální rozvoj Spojených států amerických
a pokud může Evropa následovati příkladu
Ameriky? Stará pevnina dodává Spojeným státům
velký pocet přistěhovalců, jejichž výchovu zaplatila
nejčetnějších případech Evropa. Vstupují do no-
vého světa hned jaku produktivní síla, a ákud ne-
jsou Anzličany, osvojí si záhy angličinu a jsou již
v druhé generaci Američany. Jen malé procento pra-
covních sil odnímá se produkci vojenskou službou.
Průmysl Spojených států má velkou výhodu před
průmyslem Evropy, že není tížen velkými náklady
na válečné zbrojení. Zemřelý profesor Atkinson od-
hadl tuto výhodu na 5 procent, od té doby se však
čí.ia velmi posunula na prospěch Spojených států.
Ana
Waechter
Američan
Atkinson
spojený stát
Evropa
Amerika
evropský svaz
24
article
Žijí v míru, bez bázně před vnějším útokem (na Ja-
pance sir Waechter zapomíná) a proto není nic podní-
kavosti na překážku. Konečně a hlavně těší se úplné
volnosti obchodu mezi jednotlivými částmi svého
rozsáhlého území, které vyrábí vše, čeho země potře-
buje. To sluší pokládati za hlavní zdroj jejich bohat-
ství. Co se děje stejnou dobou v Evropě? Různě
země zbrojí proti sobě, pohližeji na sebe vzájemně
s podezřením a nedůvěrou a číhají, aby svého sou-
soda připravily o nějakou výhodu. Více než 250 mil.
liber šterlinků vydá Evropa ročně na své armádya
loďstva: každoročně hrozí tyto ohromné náklady
stoupati; k tomu přistupují výlohy na pevnosti v růz-
ných zemích a nesmírná ztráta, kterou trpí evropské
státy tím, že stále odvádějí čtyři miliony mužův
nejlepším věku od produktivní práce. Tísníci výdaje,
které jsou nutny, aby se toto zbrojení udrželo, způ-
sobily všeobecnou nespokojenost a vzbudily socialis-
mus i jiné snahy o převrat, jež hrozí zničiti trvající
kulturu a společnost. Duch podnikavosti se stálým
strachem před válkou, klerá může vypuknouti každé
chvile, značně ochromuje. Každá země má svůj
vlastní celní tarif, jenž tvoří ohradu proti souse-
dům, systom to, ktery způsobil již velmi vážné a
nákladně celní války. Ragové rozdíly se v Evropě
nadmíru zdůrazňují, kdežto v Americe národové
všech rac již v jedné generaci se více méně směšují.
Waechter
Evropa
Amerika
25
article
Jest však nějaký lék proti tomuto slavu? Tvrdím,
že jest jen jediný prostředek způsobilý v této zaple-
tené sifuaci odpomoci a trvale zajistiti bezpečnost.
Jest to „Evropský svaz“. K založení takového svazu
jest především nutno, aby řízení zahraničních zále-
žitestí v každé době, velitelstvi nad vojskem a lod-
stvem pak v době války spočivalo v jedněch rukou —
znad v rukou permanentního komitélu velmoci. Z
druhé, aby pro celou Evropu byl zaveden jediný celní
tarif a uvnitř Evropy panovala volnost obchodu —
nebo, kdyby nepřekonatelné obtíže naprostou volnost
obchodu činily nemožnou, aby aspoň byly smluveny
podmínky, jež se volnému obchodu co nejvíce blíži.
Memorandum vypočítává na konec blahodárné ná-
slodky takového svazu států, jež by přivedly Evrop
k nelušenému rozvoji a rozkvětu.
tato.
Evropa
evropský svaz