1
masthead
Ročnik XXXXIV.
2
masthead
V Praze, v úterý dne 12. července 1904.
Praha
4
article
Na ranní a odpol. listy
přodylácí ser
v Praze v administrne
za měsie . . . . . .
na čtvrt léta . . . . 6 K —
s dvojí donáškor
na nělsíe
tnt leta . . . . 7 K 50h
vo filialkách:
ma měsí . . . . . . 2 K 30h
Pošton:
a mězíe
ko
za čtrrt lela . . . .
s drojí zísilk
sa něsl
n ri lás . . . k P p
Praha
Pošton
5
article
Válka.
Válka.
Z Petrohradu, 10. července. (Pův. te-
legram »Nár. Listů«.) Dopisovatel časopisu
»Ruse ujišťuje, že ruský útok bajo-
netem působí na Japonce velkým mo-
rálním dojmem. Při srážce dne 4.
července Japonci před útokem bodá-
kem o překot utíkali.
Odevšad docházejí svědectví o ja-
ponských ukrutnostech. Ruští ranění
vojíni prosí své soudruhy, by je ra-
ději zabili, nežli aby ponechali je
v rukách nepřítele.
Nemirovič Dančenko telegrafuje
z Inkou: Velitel auglické lodi »Espie-
gle« vysvětlaje svůj příjezd rozka-
zem admirála v Čifa. Rusové nedo-
volili anglické lodi vjezd do přístavu.
Obrněná loď »Sivuě« obdržela rozkaz
z Mukdenu, aby zakotvila při ústí
Liao, načež loď »Espiegle« odplula.
Dopisovatel »Nového Vremene« te-
legrafuje, že Liao byla po 10 dní ná-
sledkem neobyčejně prudkých lijáků
rozvodněna. Ovoce v Mandžursku již
dozrává, zejmena švestky a broskve,
Generál Kaštalinský zotavil se ze
své nemoci.
(Ostatní telefonické a telegrafické zprávy viz
na straně 4)
Ruse
Japonec
Nemirovič Dančenko
Rus
Kaštalinský
Petrohrad
Mukden
Liao
Nový Vremen
6
article
V Kutné Hoře a — v Chebu
V Kutné Hoře a — v Chebu
Náhoda tomu chtěla, že v týž a jeden den
udály se v království českém dvě velké a vý-
znamné manifestace: v naší starobylé Hoře
Kutné včera veliké shromáždění lidu če-
ského nadšeným souhlasem provázelo zname-
nitou řeč vůdce delegace české dra. Bedřicha
Pacáka — v Chebu touž dobou opěe
valné shromáždění lidu osvědčovalo okázale
svůj souhlas nejsmělejším vlastizrádným řečem
Velkoněmců Ira a Sehönerera.
Drasticky stanuly to proti sobě snahy.
tužby, záměry a cíle obou národův v nešťastné
vlasti našl.
Čeho žádáme na Rakousku my Čechové
»Žádáme něco, co by státu rakou
skému škodilo?« tázal se dr. Pacák
»Nikoli, my žádáme, co nám po zá-
konu a právu náleží. My nejsme nesmi-
řitelní za každou cenu, ale my chceme co nám
po právu patří a zachováme se vůči státním
faktorům tak jako oni proti nám. Vyčitá se
nám, že prý se neohlížíme na oblíže státu.
Pacák
Ir
Čecho
doktor
Kutná hoře
Cheb
Kutná
Rakousko
7
article
Prosím, ohlíží se stát po našich oblížích? My
také nejsme proti nějaké dohodě s Němci a se
státem, ale jen na základě sprave dl-
nosti.« —
Kterak naproti tomu ozývala se v týž den
němacká duše v Chebu. Bouřlivého souhlasu
doellil Iro, když zvolal do shromážděníi
Hodlá-li stát rakouský zhynouti morem
slovanským a jezovitským, nechť si klidně
zemře, avšak my Němci v Ostmarce chceme
žiti a probojovati se do Všeněme-
cka budoucnosti. S bouřlivým jásotem
uvítaný Prusofil Schönerer opětoval své
staré programové heslo: Žádné vyrovnání s
Čechy a Slovany vůbec, dokud nebude
něměina pro všecky věky zákonem
zajištěna jako státní i armádn
řeč, načež prorokoval do slova: Německo-
rakouský spolek, upevněný Bismarkem, roz-
padne se téhož dne, jakmile nynější panovnik
zavře oči; (čerpáno z »Bismarkových Vzpomí-
nek« II. 255: »Spojenecká věrnost Rakouska
ku Německu stojí na dvou očích«.) Pak na-
stane čas, kdy německý císan
hohenzollernský postará se o to,
aby také v Rakousku byl zjednán
pořádek ve prospěch Němcův.
Němec
Němcův
Cheb
Všenout
Čechy
Německo
Rakousko
Prusofil Schönerer
Bismarkův Vzpomí
8
article
Paličskou svou řeč zakončil ovšem voláním
»Heil Alldeutschland«, kteréž bylo bouřně opě-
továno. Na 10.000 Němců účastnilo prý sete
národní slavnosti chebské. Mohli bychom býti
zvědavi, co řeknou na zejtří Körbrovi officiosové
těmto oběma projevům? Ale nejsme.
Po starém mravu: buď před tou vlasti-
zradnou manifestací Němců chebských zavrou
zbaběle obě oči, anebo budou Ira a Schönerera
jednoduše zlehčovat jako plané mluvky, jichž
řeči netřeba bráti vážně. Za to však bezpečně
s veškerou jízlivostí vrhnou se na dra. Pacá k
a na voličstýo české, vyslovivší mu dů-
věru i plný souhlas s postupem českého posel-
stva a žádající je, »aby v ostrém odporu proli
nynější nám nepřátelské vládě a nynějšímu
vládnímu systému vytrvalo.«
Neboť, co záleží Körbrovi na všech těch
německých »snech o budouenosti Rakouska !«
To jsou mu nevinné, odpustitelné hračky ..
Neskonale více ho zajisté zamrzí o sobn
úraz, jaký utrpěl včerapřed veškero
veřejností, když dr. Pacák jeho stát-
nickou honetnost takto přibil: »Ministerský
předseda popřel, že by takové prohlášení byl
učinil. Já se tomu divím, že to může popírat,
aniž by se zarděl. Mně i kollegům z parla-
mentní komise, kteří jsme s ním nesčíslněkrát
jednali, stále přece říkal: »Tomu nedají Němci
souhlas, s tím nebudou Němci souhlasiti.« Toho
přece se ctí nemůže popříti! Ale já
mu mohu ještě eklatantnější důkaz říci. Mně
řekl jeden velice vážný německý po-
slanec, s nímž pan ministerský předseda
jest v ůzkých styeích: »Körber nám slí-
bil, že bez našeho souhlasu vám
ničeho neučiní. My takto jsme v dobrém
postavení a kdybychom dali něčemu souhlas.
novím, kam by to došlo. Proto žádný souhla
nedáme.«
Němec
Ir
doktor
Pacák
Körber
Rakousko
Heil Alldeutschland
9
article
To jest zajisté klassický dokument k rakou
ským dějinám našich dnů. Možno se pak diviti
že za panství takového státníka, takové éry ra
kouské a takového systému rostou zdejším, mo
ravským a slezským kohoutům německým hře
bínky až do potvorně výše Chebského pronun
ciamenta. Nedávno před Schönererem mluvil
německý pokrokář Bachmann a německý
nacionál Prade.
Z jejich řečí číšela též zpupná snahap
nejbezohlednějším »spořádání« Rakouska a Čech
výhradně na prospěch Němců, jakou může
jen buditi vědomí vysoké protekce stejně smýšle
jících držitelův moci a patronův všech německo
nacionálních choutek.
Professor Bachmann odhaluje své tužby
po roztrhání Čech, jakoby tyto byly hofovou
mrtvolou, vydanou na pospas nožům německých
»sekefrmajstrů«, výslovně spolehal při tom
v pomoc Körbrovu, řka: »Doufáme, že vláda
Körbrova bude míti pro tyto potřeby německého
lidu právě tak bdělé oko, jako pro potřeby
státní.« — Liberecký výtečník Prade však
onehdy na komersu německo národního spolku
— pořádaném na počest »Bundu Něme
v Čechách« — ještě bujněji si zahulal
»Proud národní, uchvacující všechen ně-
mecký lid, nezná žádných zem-
ských a říšských hranic; to jso
mu jen čáry, kteréž narýsovali
Bachmann
Prade
Čo
Němec
Bunda
Rakousko
Čechy
Körbrov
národní spolek
10
article
Jcizáci přes tělo našeho ná-
roda... To jest síla posice, jakou německý
lid v Rakousku zaujímá, to jest příčina,
proč naše německá obstrukce své
doby v rakouském rajehsrátě zvítězilaa
proč naproti tomu česká obstrukce
musí podlehnout. Proti Čechům,
Polákům a Jihoslovanům možno
v Rakousku dobře vlásti, avšak
nikdy trvale proti Němcům.
Neboť moc a sila Němců jest také mocí a
silou rakouského státu, s ni tento stojí i padá.
Vštípiti tento skutek co nejdůkladněji ostatním
národnostem, kteří tu s námi žijí a upraviti zá-
konodárství a správu státu našeho tak, aby
především německému národu byl
zde opatřen vzduch i prostor, toť úkolem pravé
národní politiky v naší vlasti . . . Nedejme
se mýliti heslem o rovnoprávnosti!
Lidé nejsou bratry a není žádné rovno
právnosti mezi lidmi, mezi národy a jazyky,
nýbrž právo jest toliko kolisající vá-
hou a jediný meč může právo udržet. Proto
sahá také moc národa německého v tomt
státě právě tak daleko, až kam dosahuje jeho
síla, aby právo jeho uhájila«,
Cynická tato mluva německo-nacionálníeh
násilníkův, spolehajících jednak na víden-
ské protektory, jednak na berlin-
ského »bohatého strýce«, není nám
věru žádnou novinou, nýbrž starou písničkou,
kterou jsme slýchali už od časův Havličkových
ve všech možných toninách.
Ale dnes bodá nás v sluch její refraln.
jenž zní: „My Němci potřebujeme
jen vyčkat, až vy Mladočeší budete
rozmačkáni mezi kamany svých
frakčních zápasův; s vašimi nástupci
rozdělanými zájmy stavovskými,
snadno budeme hotovi.“ —
Nepromluvil tu dr. Pacák z duše v šech
upřímných a věrných Čechův, když
včera položil svědomí i rozumu českému otázku:
„Zvítězíme vespolným sebepotírá-
ním, nebo společnou prací?“ —
Čecho
Polák
Jihoslovan
Němec
Havličkový
Pacák
Čechův
Rakousko
11
article
Z moderní Anglie.
Z moderní Anglie.
(Typy a mravy londýnské.)
Anthropologové shledávají v anglické spo
lečnosti zajímavou směsici skřížení racy nor-
mandské, anglo saské i keltické. Anglický jazyl
je podobnou divnou spleteninou germánsko-
francouzskou. A z této směsi různých složek
vlivů vyhráněl se nejrázovilější, nejosobitější
typ: Angličan.
Pro pozorovatele fysionomif, společnosti
mravů málo kde naskytá se tak hojných, rapid-
ních, okamžitě se nabízejících dojmů jako
v Londýně. Hned na první pohled poznává, že
je v jiném světě, mezi jinými lidmi. A pro
českého pozorovatole je těch dojmů více, nežl
pro německého nebo francouzského, o tolik více,
že méně je vyspělý náš život kulturní, veřejný
a společenský nežli u těch velkých národů.
Proto snad zaznamenávám někdy podrobnosti
jež by se mohly zdáti nepatrnými, nevýznam
nými, ale u porovnání k našim poměrům při
bývá jim na důležitosti, neb aspoň na za
jímavosti.
Typ anglický je výrazem fysické síly
duševního klidu, energie, brutálnosti i reservo
vanosti, robustní hybnosti, hllavosti a pracovi
tosti. Takové je asi resumé mých pozorován
z ulice a interieurů. Celkem však, zejmena
v zevnějšku, shledal jsem moderní Angličany
poněkud jiné, nežli jak se jevili Taineovi pře
čtyřiceli léty, jak je v té době líčil Dicken
Angličan
Anglie
Londýn
12
article
Křepká zdravost je patrna u většiny mužů všech
povolání, ač neschází též hysterické, maladivní
fysionomie nervosních esthetů a vlasatých bo
hémů, ale jsou mnohem vzácnější nežli v Pa-
říži. Málokde je viděti tolik svěžích, čorveně
zbarvených tváří jako v Londýně. Ale známý
typ John Bulla, jak jej kreslí »Punch«, jak jej
viděl Taine (primitivní fysické zvíře, zkrocene
civilisací, otrlý, vypasený jedlik s tlustými, ru-
dými, apoplektickýmil tvářemi vroubenými licousy
fysionomie býči atd.) jsem potkal velmi zřídka
Nynější Angličaně nenosí především licousů,
kromě těch starých pánů, které je vidět v bí
lých cylindrech, ve spodkách a veslě z téže
látky. Buďto jsou úplně oholeni nebo nosí kníry
Chamberlaine a ministr pro Irsko Georges
Wyndham jsou pravými představiteli anglické
moderní elegance. Licousy některých rakouských
lordů, vzbuzujících představu anglických toryů,
jako bývalého místodržitele hr. Thuna nebo mi-
nistra zahraničních záležitostí hr. Agenora Go-
luchowského, připomínají spíše poměščíky
elegány z gubernie, jimiž projižděl Čičikov na
honbě za mrtvými dušemi, nežli anglické gentle-
many naší doby. V anglické společnosti je vidět
též málo břichatých Falslaffů a John Bullů.
Vypasení a pivem nalití šosáci a buršáci němečtl
jsou pokládáni za vzor vulgárnosti, muž, zvláště
mladý, jehož tvary přecházejí v beztvárnost
tuku, je zajisté pravým opakem mužného zjevu.
Bulla
Angličana
Chamberlain
Wyndham
Thun
Londýn
Punch
Irsko
Agenor go
13
article
Takových pivních, nabubřelých figur mnichov-
ských, vídeňských i pražských je velmi málo
zříti nejen v Paříži, ale i v Londýně, kde
mnozi, náchylní k tloustnutí, nepijí pivo, nejed
polěvku a šermují, jezdí na koni, hrají eriquet,
jen aby nenabyla jejich taille neesthelické šíře.
Anglická fysiognomie mužská vyjadřuje
někdy neobyčejnou strnulost a tvrdost, zasmu-
šilost a brutálnost a na ulicích, v barech,
v music hallech, na velkých smetištích lidstv
zahledl jsem tváře ošklivosti a zvířeckosti logar-
tovských karrikatur. Ale v Londýně uzřel jsem
též nejkrásnější, nejjemnější obličeje mužské,
připomínající antický typ Byrona a delikátní
hlavu Shelleye a věřim tanečnici Cléo de Me-
rode, jež pravila, že nejhezčí muž, jejž viděla,
byl mladý Brit. Nápadné je množství intelli-
gentních, oduševněných fysiognomií, které lz
pozorovati ve všech vzdělaných vrstvách angli-
cké společnosti, mezi aristokraty i obchodniky
úřadníky i kněžími. Pravé vzory fysické jakosti
anglické racy jsou červenokabátní vojáci house-
guards a life guards, statní, athletičtí, vysocí
širokopleci chlapíci, dobře živení, sebevědomě
si vykračujíci s malými hulkami v rukou. Je-
jich celý zjev nasvědčuje tomu, že jim kaprá-
lové nevyrážeji zuby fackami, kadeti a lajtnanti
nenadávají nejsurovějšími výrazy, neboť zde
jsme ve vlasti svobody a rovnosti, kde nikdo
neodváži se být hrubým ani k nejnižším sluhům.
Byron
Shelley
Cléo
jít I
Brita
Paříž
Londýn
14
article
Ony komické karikatury šviháků, gigrlat,
strizzi, jež vynalezl vídeňský esprit modní a jež
našly i hojného napodobení na boulevardech
v Praze a v Plzni, jež tak utěšeně vystihuji
duševní i tělesní klackovitost té mládeže, k níž
Neruda pronesl dosud stále časová, peprná slova
»o dobře vychovaném našem mladikovi — naši
budouenosti« (»Proti srati« str. 160), marně
byste hledali v ulicích Piceadilly, Haymarketu
neb Strandu.
Angleký dandysmus — ostatně toto slovo
přichází z módy — je něco zcela jiného nežl
nevkusné nedělní šviháctví komi a maloměst-
ských synků.
Angličané se strojí vkusně a uhlazeně
přes všechny odvážnosti kravat a vest. Mez
nejlépe oblékané Londýňany patří mladý ra-
kouský velvyslanec hr. Mensdorf. Mají mnohé
své zvláštnosti a manie. Za londýnské sezony.
V drobném prodejii
raaní číslo o sobě . . . za Sh
odpoledni
. . . za 2 h
Ve filialkách na vunkově:
ranní čésle. . . . . . . . 10h
cdpolední . . . . . . . . 3h
Inserát
platí se hotově zapřel.
Fředplacení a inserty přijímá zdmini-
strace v Marianské slici č. 3.
Tam nacházejí se tés rrdale
tiskárnk s ezpedice „Národněch Lista“
Rukopisy se nevracsji.
Angličan
Londýňan
Národněch List
Praha
Plzeň
Piceadilla
Haymarket
15
article
trvajíel od dubna do polovice července, i za
nejvělších paren nevyjde odpoledne genileman
jinak nežli v cilindru a redingotu. Za žádnou
cenu by po 1. hod. odpolední se neobjevil
v Hyde Parku neb na hlavních třídách ve sla-
měném klobouku neb v saku. Od 7. hodiny ne-
existuje pro něj jiný úbor nežli frak neb smo-
king. Angličan jinak neobědvá. Viděl jsem
v Italii takového gentlemana, jenž do hotelové
jídelny přicházel vždy ve fraku, ač obědval
zcela sám. Též do divadla nejde londýnská
společnosť jinak, nežli ve velké večerní toaletě.
V tomto ohledu jsou v Londýně přísnějšía
ceremonielnější nežli v pařížské společnosti.
Ve společenském styku však vládne velká
prostota a nenucenost. Citite se zcela volným
v londýnském saloně. Není nijakých obřadností
ani zvláštních komplimentů. Když jste předsta-
veni, polřásáte rukou dámě jako pánovi. Naše
dvorně rukylibání dají si sice londýnské dámy
velmi rády libit, pokud cizinec je tak naivním
nebo mazaným, že se nepřizpůsobí mravu angli-
ckému, ale muži to pokládají za jakýsi bar-
barský neb exotický zvyk.
Dámy veházejí do salonu nepozdravujíce,
při představování se neukláněji, všechno odbude
se shake handem a tím nejnedbalejším sans-
géne mezi známými, který cizinci, zvyklému na
přehnané poklonkování a malovliovské galant-
nosti, připadá skoro jako nedostatek zdvoři-
losti. Přílelkyně, setkávající se ve společnosti,
obyčejně se libají. Jinou zvláštnosti angliekou
je, že k diner jsou dámy voděny pány, ale po
dessertu samy odcházejí do salonu.
Angličan
Přílelkyně
Londýn
16
article
Mužská společnost setrvává ještě u stolu,
zapaluje si doutníky a vyprazdňuje nedopité
číše. Po nějaké půl hodině se gentlemani
odebírají za dámami do salonu neb do music-
roomu.
Zmínil jsem se v prvním dopise z Lon-
dýna o velké galantnosti Angličanů, kteři sme-
kají pouze před ženou a králem. To myv
Praze jsme k sobě jinak zdvořilí. Nikdy neopo-
meneme si dáti příslušné tituly: pane rado,
pane professore, pane doktore, pane oficiále
i pane assistente! a kdybychom na kloboukách
nosili péra jako rytiři na přilbách neb baretech,
zametali bychom jimi prach pražských ulic při
pozdravech.
Když se vrátím z ciziny, nemohu se vpra-
vit do té pražské zdvořilosti, jež bohužel se
omezuje zvláště jen na krásný gest kloboukem.
A vzpomínám na úžas Alfonse Muchy nad
velebnými komplimenty, jaké viděl jen v Praze
i na Chéradamovy vtipy na naše stálé titulování
se. Vysvětloval jsem mu, že v Rusku řeknu
třeba nějakému Mendělejevovi nebo Novikovovi
při hovoru Ivane Nikolajeviči nebo Lve Ale-
xandroviči, ve Francii oslovím největšího aristo-
krata neb státníka prostým »monsieur«, alo
kdybych našeho některého dvorního radu po-
jmenoval jen vládním radou, to že by byla
katastrofa . . . Náš přítel Francouz se jen
divil a usmíval do svých dlouhých, rusých knírů
Normanda.
O virtuositě našich mladiků v zakroužení
kloboukem a nejuctivějším smeknutí mluvil se
mnou v Londýně známý aristokrat, jenž často
navštívil Prahu. Se smíchem vyprávěl, že
poledne Na příkopě a Ferdinandově třídě viděl
mladé pány, kteří vzájemně před sebou smekali
jako králové. A mysli mi kmitla Nerudova sa-
tyra. Ano — králové naší budouenosti, dobř
vychovaní mladíci!
Václav Hladík.
Angličan
Mucha
Chéradamův
Mendělejev
Novikov
Nikolajevič
Francouz
Hladík
Lon
Praha
Rusko
Francie
Londýn
Ferdinandov třída
Lev Al
17
article
Politické zprávy domácí.
Politické zprávy domácí.
V Praze, 10. července. (Moravské
smiřovačky.) »Lid. Nov.« přinesly tyfo
Praha
Lido
18
article
FEUILLETON.
FEUILLETON.
Dvě sochy.
Z cyklu »Krása, pravda, láska«. 1)
Napsal Ninus Karo.
(Rodinův Balzac a Hugo.) Nižádný
umělec, a byť byl sebe větší, nemůže bez úrazu
porušiti zákon. Posavadní nezdar v akci pomníku
Husova je přímo hmatavým důkazem, že místo
zákona nesmí postaviti svou libovůli. Pravda
není ani v umění jen tak něco, co beze ztráty
lze hoditi přes palubu: přítěž, brak. Vliv Ro-
dinův už před jeho českou výstavou pomátl
v naší umělecké generaci smysl pro pravdu.
Právě ty návrhy pomníku Husova, jež prozrazuj
silné a myslivé talenty, stůňou rodinovštinou,
tím, čím Rodin novoťaři právě proti zákonu. Ne-
představují Husa Husem, jako Rodin Balzaca
Huga, ne Belzacem a Hugem. Rodin hřeší tu
proti základnímu zákonu všeho umění: zákonu
umělecké či básnické pravdy. Tensi
třeba uvěnomit.
Básník, jímž jest ve svém způsobu každý
umělec, i plastik, nepředstavuje nám vždy jen
objektivní pravdu, nýbrž druhdy i stvůry své
fantasie, nezobrazuje jen jevy dané, nýbrž jevy
i sám smýšlí, stváři, nebo dané jevy přetvářía
obtváří. Nicméně vždy musí nám jevy smyšlené,
stvůry své obraznosti učinit aspoň pravděpodob-
nými, aspoň básnickou pravdou, t. j. pravdou,
při níž nemusíme věřit v její skutečnost, ale při
nuceni jsme jeho uměním věřit aspoň v její mož-
nost, t. j. básník musí nás oklamat, vzbudit v nás
illusi pravdy.
Tu třeba zas uvědomit si druhy pravd uměn
daných (objektivních), jež jsou:
a) Pravda reálná či skutečná, jejíž zná-
most se zakládá na poznání, to jest na smyslo-
vých vjemech a poznateích, nabytých na jich zá-
kladě činností rozumovou, logickým myšlením
pravda smyslná a pomyslná. Sem patří tudíž
nejen všechny obecné pravdy životné, fysické
psychické, rozumové i mravní, nýbrž i všecky
1) Ze soutěže feuilletonů. Viz »Nár. Listy «e
1904 c. 99, č. 123 a č. 152.
Krása
Rodinův Balzac
Hugo
Husův
Rodin
Hus Hus
Rodin Balzac
Hug
Belzac
Ninus Karo
19
article
pravdy vědecké (odborné), tedy i pravda histo-
rická, jíž rovná se významem pravda tra-
dicionálná, zakládající se na nepřetržitém
podání, jehož historická správnost není sice do-
kázána, avšak také ne vyvrácena. Na př., jak
vypadal Hus? Věda užívá i domněnek, pro jichž
správnost mluví jistá pravděpodobnost, t. zv.
hypothes, jež platí za pravdu, dokud vyvráceny
nebyly.
b) Pravda imaginárná či smyšlená (my-
slíme tu na něm. eingebildet, ne erdichtet, imago
= Bild), která se zakládá ne na poznáni (vě-
dění), nýbrž na víře a její fikci. Tedy předkem
pravda věřená.*) Víra odnáší se k věcem
jichž poznání nemáme, zejmena tedy k nad-
smyslným, leč i k neznámým reálným věcem.
Peznáním mizí víra. Víra může býti pravá (po-
stihovati skutečnou pravdu) a tu pravda věřena
poznáním, přechází v reálnou. Pomine-li však
poznáním víra nepravá, zbývá po ni fikce a
pravda dřív věřená, trvá dál co fiktivnáči
smyšlená jakožto předmět vědy (kulturní histo-
rie) i umění. Na př. nikdo už nevěří ve stané bohy
a stvůry bájeslovi pohanského, avšak umění ber
z nich posud své náměty, jako z věr živých.
Hus
Bild
20
article
Také kronikář Hájek smyslil sám mnoho po-
věstí „historických“, však i když se to vědeck
odkrylo, pověsti zůstaly.
Bozi, bohyně, nymfy, sfingy, kentauři, pod
světí, valhalla, nebe, peklo, andělé, dábli, dé-
móni, duchové, Ahasver, blaničtí rytíři, zakleté
zámky, jedibaby, báje, pohádky, pověsti, le-
gendy atd. jsou bytosti, místa, děje smyšlené
ustálené, v obecný majetek vešlé produkty lid
ské obraznosti, podnícené arci vždy více měně
jevy reálnými. Svět imaginárný je v souvislosti
s reálným. Jsou i pravdy, jež jedněm jsou reál
) Víra jest přesvědčení, čerpané z autority, t.j
předpokládané vědoucnosti a pravdomluvnosti původ-
covy. Z pravidla jest produktem dlouhých dob a mno-
hých generací i zakládá se na autoritě předků. Poku
však pochází od jednotlivce a jde o nadsmyslné, při-
pisuje se vědoucnost autorova přímo sdělení božstva
buď zjevení t. zv. revelaci, nebo vnitřnímu vnuk
nutí t. zv. divinaci. Viz Mojžiš, Budha, Mohamed
vůbec proroci.
Hájek
Ahasver
Pok
Mojžiš
Budha
Mohamed
blanický rytíř
21
article
nými, druhým imaginárnými. Hned samy nej
vyšší pravdy: jest Bůh! Nebo: jest duše! Říká
se, Boha poznáváme z jeho děl, tedy z jevů
smyslného světa (viz rozumové důkazy jsoucnosti
boží), však kdo ho nepoznává, rozumem svým
nepostihuje, může přece věřit. Nevěří-li, vidí ve
víře fikci...
Obor pravd reálných se šíři, objevují se
pravdy nové a nové a zaujímají místo pomyslů
imaginárných. Kam dřiv dosahovala jen obraz-
nost, dosáhne dřív neb později poznání. Svět
smyšlený došel za to už svého uzavření, pokrok
věd a rozšíření vzdělanosti znemožnily další jeho
tvorbu. Nelze stvořiti už nových bohů ani nábo-
ženství (leda reformovat dle poznatků vědy), ne
lez už historii zbáječňovat, legendisovat. Co jest,
to jest. Sám Zeyer, básník světa imaginárního, po
výtce, to uznal, řka, že kruhy bájí jsou dány
(karolinský, o králi Artušovi, králeviči Markov
atd.) a jiných už nebude. Karel Vel., sv. Václav
Barbarossa jsou osoby historické i legendárné.
smí je tedy umělec představit buď historicky nek
legendárně (Karel Vel. u Zeyera), ale Hus,
Žižka, Prokop jsou a na věky zůstanou tolik
historickými a to je důležito, neboť i umělec smi
je představit jen reálně, historicky, nesmi nám
místo toho podávat stvůru své obraznosti, smy
šlenku, fikci, jak některé návrhy Husova po-
mníku činí.
bůh
Zeyer
Artuš
Markov
Karel Vela
Barbarossa
Hus
Žižek
Prokop
Husův
22
article
Mezi fikce náleží ovšem i všecko smysln
(obrazné) představování pomyslného a nadsmysl
ného a zosobňování věcného, na př. Bůh, cnost
mor, jaro v lidské podobě, ač o sobě jsou to
reality.
Ozkum případu, kdy básník bere látku
z oboru světa smyšleného, musíme si odříci. Při
hlédneme jen k otázce, zda a v jaké míře sm
básník nedbati pravd skutečných, bere-li námě
z jevů světa skutečného. —
Obecně známých pravd skutečných
(životních, elementárně vědeckých, zejm. hlav
ních historických) musí umělec šetřit bezvými
nečně. Žižku na př. nesmí nechat zemřít jinak
neb jinde, než přirozenou smrtí na přibyslavském
poli, ne v bojí, v souboji, nebo úkladnou vraždou
23
article
Prokopa Vel. ne jinde a jinak, než v bitvě na
Prokopa Vel. ne jinde a jinak, než v bitvě na
Lipanském poli atd. Nesmí, jinak bychom ztrá-
celi naprosto illusi pravdy, dojem by nám hati
neodbytné vědomí, že je to jen smyšlenka, vi
doucím, jak básník nestydatě lže. Nevěřili by
chom mu nic. Totéž platí také o pravdách méně
známých, jako jsou podrobnější děje historické
a vůbec vyšší (odborné) poznatky vědecké, jen
že vada tu je patrna jen odborniku, znalci.
Jen ten ztrácí zde illusi, na př. fysik, jenž ve
smyšlenkách Verneových objeví podstatnou
chybu, pro kterou experiment není možný, po-
střehne, že básník šálí nás a třeba i sebe, nebo
historik, jenž při historickém kuse je si vědom
všech jeho nepravd, právník, jestli básník líči
nesprávně soudní při, jako neznalec laik atd.
Jisto však je, i velké obecenstvo vyviji čím dál
tím přísnější a živější smysl pro pravdu (vědy
se popularisují, vzdělání zvšeobecňuje) i žá-
dáme pořád věrnější zobrazení reálná, na př.
historického (najmě my Češi!), jak co do dějů
tak osob, oděvu, zbraní atd. Hus je osoba hi-
storická.
Umístí-li básník povídku smyšlenou do
místa, jež skrz naskrz známe a víme, že se tam
nic podobného nestalo, ztrácíme illusi.
A ještě hůře, kdyby básník i skutečných jme
místních osob užil. Proto se volívá místo málo
známé, neb se i jména smýšlí neb neurčitě (N, X)
naznačuje. Do velkých měst, kde nám už nemož-
ne vše soukromé znát, lze sice umístit libovolně
smyšlenou historii ze života soukromého, ne
však ze života veřejného, není-li tam ani druhově
možna, na př. do Prahy nelze umístit historie
z paláců ministerstva, vyslanectva a pod.
Verneový
Čech
Hus
Praha
24
article
Sumou: na kolik zobrazuje básník reálno
jen druhově, v odtažitosti, musí dbáti pravdivosti
druhové, možnosti pravdy vzhledem k místua
času. V tom pravdivém rámci smí smýšlet, eo
chce. Na kolik zobrazuje však jevy (osoby, děje)
osobité, musí dbáti přímo pravdy osobité, pokud
je obecenstvu, na něž reflektuje, dobře známa.
Ovšem bývají nám známější z pravidla pravdy
zevní, než vnitřní.
Umění, které nešetří zákona umělecké
pravdy, jest umění nepravé, jest paumění. Ne
pravé či nepravdivé jest buď mylné nebo lživé
dle toho, zda autor sám se klame o pravdivosti
svého díla, anebo si je nepravdivosti jeho vědom.
Dle toho mluvíme o uměleckém poblouzení neb
umělecké lži (lžiumění). Tak první podmínkou
krásna jest pravda. Podivuhodno a přec přiro-
zeno: klam a lež nejsou krásny. V tom tkví
mravní stránka umění. Dobrý účel sice posvěcuje
i prostředky špatné, není-li dobrých, ale novo-
dobé umění cítí se silným dosti, téhož do-
brého účelu (krásna) dosíci prostředky do-
brými, pravdou.3) A zákon pravdy žádá
v umění vskutku čím dále tím dokonalejšího
uplatnění. Umění skutečnosti tihne pořád více
k životu skutečných poznatků a odvrací se od
romantismu, jenž mizí pomalu, ale jistě. Slo-
vesné umění ruské jest již dávno obráceno k
25
article
skutečnosti. Vrcholem jeho v tom směru je po-
slední všech, životně nejreálnější, Gorký. Slo-
vesné umění české už je dávno historistické, ale
vrcholem jeho přec jen je Jirásek. Je historicky
nejvěrnější: po něm nelze se u nás už s trvalým
úspěchem vracet historismu romantickému. Na-
stává otázka: snad tedy slovesné umění reálna
na konec rozplyne se ve vědě, majíc jako ona z
úkol jen přesnou pravdu, Gorcí splynou s bio-
grafy, Jiráskové s historiografy? O ne, nepomine
umění, jako fotografií nepominulo umění ma-
lířské, ani portrétní, neřku obrazové: vždy budou
pravdy, které zůstanou utajeny smyslnému eku
pouhého pozorovatele a které dovede vystihnouti
jen básník svým vnitřním zrakem duše, pronika-
jícím povrch jevů: pravdy vnitřní. Jaký sytý,
hutný obraz Fomy neb Ilje i jich prostředí podal
Gorký a jak uboze málo mohl by nám o nich
říci pouhý biograf! A jak teprv u Jiráska, ač
každým coulem historicky reálný, předstupuje
před nás Žižka jako člověk živý, kdežto historio-
grafie není s to podati více, než mrtvou masku.
Tak poznání básnické bude vždy vyšším druhem
poznání vědeckého, na jehož bedrách stojí.
Umění korunou vědy — toť jest jeho kulturní
poslání.
3) Ježto nejde jen o krásno o sobě, nýbrž zalo-
žené na pravdě, je výraz „krasověda“ nepřípadný
i nahraďme ho proto jiénem „uměnovědy“,
Gorká
Jirásek
Žižek
Foma