Papež Lev XIII.

Rovněž tak měli byste si dáti záleželi aby spáse věřících v ničem se překážky nekladly ani ve správě far, ani v udílení slova Božího, ani v pěstění (ducha náboženského ; aby děti jakož i mládež dospělejší zvláště ve školácb pilně katechetického vy nčování účastny byly a sice pokud možno od kněží, kterým se o Vás к tomu práva dostalo; aby služby Boží v příhodných budovách а в náležitou Oslavou konány byly, z čehož více potěšitelný vzrůst bere Hrozí li v těchto směrech nebezpečí, tedy uči nitě dobře, předejdete-li jim, a nesmíte se rozpakovati, odvolávali se vážně a s rozvahou na ujednání se stolicí apoštolskpu Něhot musí nejen Polákům, nýbrž všem, kteří společnost lidskou upřímné milují, býti, vhod, aby taková nebezpečí zůstala vzdá- ' lena a spíše aby se dělo příslušné dobro. Církev katolická jest, jak jsme slyšeli z počátku a jak denně se ukazuje, tak utvořena a zřízena, že státům a národům docela žádných škod nepůsobí, nýbrž mnohé výhody a přednosti stále a hojně přináší i ve věcech pozemských.

Vy pak, kteříž bydlíte v obvodě jasného domu habsburg- ského, považte, jak mnoho jste vděčností zavázáni a povinni svému vznešenému a naši církev tak vysoce si vážícímu panovníku Svítiž vaše náležitá věrnost a vděčná oddá nost к němu vždy a stále jasněji a jasněji a vaše snaha, zvelebovali vše, co se týče náboženství katolického, neocbabujž nikdy. Přejeme si velice, aby universita krakovská, toto odedávné a vznešené sídlo učenosti, své vynikající postavení zachovala si i do budoucna a závodila s těmi vysokými školami jež péčí biskupův a dobročinností soukromníkův byly zřízeny. A jako na školácb oněch, tak i na školách vašich, za vrchního (Poslední vedení našeho milovaného syna, kardinála biskupa ve všech oborech vzkvétejž, ruku v ruce в vírou, vaše věda Též i na tom vám velice záležeti musí, nám alespoň na tom záleží velice, aby u vás náboženské řády požívaly všeobecné vážnosti. Řády tyto

jejich činnosti používá j Pojednávaje v jakožto sil výtečných a odedávna školní otásoe praví osvědčených. S ohledem na Halič uvádíme a se zvláštní láskou vzpomínáme na prastarý řád basiliánský, к jehož znovuzřízení jsme již učinili některá opatření zvláštní Nebot působí nám nemalou radost, že řád ten vší silou dychtí po slávě dob minulých a osvédčuje se blahodárně i pro církev rusínskou. A když již zmínka o Rusínech se stala, dovolte, abychom opětovali své vyzvání, byste se s nimi, přes různost původu a obřadu, nejtěsnéjší a nejvřelejší láskou jednotili. Nebot jako je církev uznává za velmi zasloužilé syny, tak jim i církev moudře dovoluje к určitě oprávněným zvyklostem a zvláštnímu obřadu, tak i vy je mějte za bratry, aby jejich srdce bylo jedno i jeden úmysl ke konečnému jedinému cíli. Rádi obracíme se i к vám kteříž obýváte církevní provincii hnězdeňsko poznaň- i ohledné biskupskými skou. Zvláště vítáno jest nám zmínili se. že Bukupové nejmu ani s'ce vynikající svými ctnostmi a svou učeností i váženého veletasloniilého kučse spisovatele svým blahodárným působením při správě básníka redaktora „Pastoral Blatt* Rsv. W. duší, věru jsou osvědčeným vojem církve Faerbera. svaté, a také stát jejich činnosti používá j Pojednávaje v celoročním pfehledo o právě

jsme na stolec sv. Vojtěcha byli z vašeho ; svých zříceních neomylní — to je d e fide, středu dle všeobecného přání posadili muže l Kdyby kn p-. kterýkoli ordinar ut sobě umínil vynikajícího zbožností, moudrostí a láskou ;! cestou úřadní německou řeč mocí potlačiti ještě však vítanějším jest nám zřítí, s jakou'(stalo se v Lorettu v Minnesotě) a kdyby ochotou a láskou a jednomyslností vy pod- к tomu účelu d> německé obce kočce podáváte se jebo blahodárnému vedení Z toho cýlal, kteří německého slova necraji, nemá lze naději čerpali, že katolický život se u ta onada právo, aky proti cřejitémn bssprávi vás bude vyvíjeli vždy ještě utěšeněji a utě se opřela? Nesmějí osadníci v Um pádu dáti zákonův světských i křesťanských. Tyto předpisy a tato napomenutí tedy, ctihodní bratří, oznamtéž svým stádcům. :Z nich nechat nejdražší synové poznají, že jen veliká láska Nás přinutila, abychom je vydali; ale také se nadějeme, že je přijmou s tou poslušností a úctou, kteráž zde přísluší.

Jestliže předpisy ty, o tom nepochybujeme, budou uváženy pečlivě a svédomité, tut zajisté že synové Naši nejen umenši nebezpečí, jež v nynějších pomérech víře naší hrozí, nýbrž zachovají si i pamětihodné přednosti svých otcův, v jejichžto smýšleni a příkladech budou se pak vždy zrcadlili i sami ; z toho ze všeho pak i nejsnáze o našem b ji školním, čehoi veliká potřeba ; nabudou i útěchy a dojdou i úlevy a ulehčení pro trudné doby svého života. Proste s námi Pána o přispění a nej blahoslavenější Marii Pannu, sv Joseta, jehož křesťanský lid oslavuje právě dnes, a svátého patrona Polákův proste в Námi o přímluvu. Na potvrzení toho a na znamení Naší zvláštní náklonnosti udílíme vám a vaší správě svěřenému duchovenstvu a lidu Své apoštolské požehnání. Dáno v Římě u sv. Petra dne 19. března 1894, v XIII roce Našeho pontifikátu.

Listy z Ameriky. slovo oikolní otásoe.)

Abnapee, W, 14. únore 1894. (Pův. dopis „Čecha“.) Ku konci na jednu veledůlriitou včo obci odpověděli a e ce ne svými slovy, nýbri slovy takto ; „Ještě nim třeba pojednali o oirkniáři, který nejvyíif autoritou roses'áu byl katolickému uovinářstvu. D e toho oběžníku míjí knéži i laikové kteří by ve veřejných listech přímo neb nepřímo cfrke nf své představené, svlaitě ve vyišíoh hodnostech postavené verbis injuriosis maledici s, conviciis napadají ; avléitě vlak a to tím více, kdo jednáni svých biskupů u vedeni láležitosti die- oesilníoh vellicare et damnare audeent, капо niokými tresty stibóni být:. Samosřejmé jest', že kdo tiskem církevní představené napadá •lovy urážlivými odsusojíolmi a potupnými, ie ■aslubuje cer.s.ry církevní. Má se vidy psáti ▼ ženě, proti tomu se nemůže ničeho námi tatí. Blitš ho však vyloiení potřebuje oddíl druhý dekretn, ie není dovoleno jednáni biskupů vabledem к vedeni a spravování dieoése kritisovat a odeusovat. Tím zajisté nemá být vůbec řečeno. Ie by každé veřejné míněni nsřlsení se napovídalo, ve svém učeni, ani ve

šeněji. Aby však tato naše naděje ještě veřejný vý/ee svému smýilení? Org&n ?ebj i seaílena byla, neopomenuli jsme poručili něho míněni ее neiioh ěeiů je ti»k. P*k te vás velikomyslnosti vašeho císaře, o jehož jprve mošno přednšeti stfiaoet do Ríme. Anebo náklonnosti a blahovolnosti vůči vám měli má tímto dekretem být obraňován bivknp, jeme příležitost sami osobně se více než'který, jako před časem ▼ Umoionati se st«lo jednou přesvědčili, a kterouž on vám jistě jceston úřadní ohtřl vieoky fimi hatohoté vždy zachová, když i na dále dbáti budete školy vydat aBjard of РпЫ o Sohoolt* v roes ■právy veřejných škol s átníob ? Kdyi sa ča»o neblahá ref irmene mooli biskupové veřejně kn keoiřství se hlás li • do řatoliokýoh oboi nro- tetUntské basatele posýlali, měl tu lid pěkná trpělivě čekat, a vie aobč dát líbit, ai včo ta vyřisena bode v R mč ? Němči to lid ve »hro máiditi a proti takovéto „správě* se proti viti? A takovéto případy i sa naiiob časů ne jsou nemožné I* (Vis nái „Kulturkampf“.) Tolik učený a velmi mírný koés o této včoi. Juité jednou opakuji, ie jsem správy své podával do „Ceoha" jenom s lásky к pravdě, akyob čtenářům v Cechách podal pravý násor

•neb) jsem měl české obecenstvo v tom’o mí néni neobat a ničeho nepsat? Že tento vy oce postačený hodnostář v ničem se nesměni! ve svém smýšlení o katolické ikole dokasuje toto faktum. V městečku Springfield v Minnesotě po dali irští osadnici skrze svého kněze žádost arcibiskupovi o dovoleni, aby sobě smč i postavit školu katolickou. Biskup ptal ie knčae kolik že by dětí navžtěvovalo tu ikolu. Kněs na to, že 50 a městečka, ostatní pak z okolí městečka. „To není nic,* pravil arcibiskup, hned na to se leptal : „a kolik jste měl konvertitů ?* Kněs na to, ie žádného. Arcibiskup ns to: „Then gi and ring the bell, and call •Il protestante together, and preach them the vord if Gjd ; that is the way to convert America*. (Jděte tedy a svolejte zvonem protestanty a kažte jim slovo Boži ; to jest ta cesta pravá к obrácení Ameriky.*) Tento a-oibisknp chce miti vie neobyčejcé, jak se vyslovil ve svém kásání při jubilejní slavnosti kardinála Gibbooia v Baltimore. „I bate the oommonl — The common nuder the guise tf goodness ; it il a curie!* (Ja nenávidím obyčejný řád; obyěejoý řád věci pod plážtěm dobra, je kletbou.*) A toto kázaní proti obecnému řádo véci bylo dáno do t sko a rozhozeno v tisících tisících fx-mplařích. Dle jebo vlastního dosnání nepatří b)j proti katolické ikole к obecnému řádu, nýbrš к neobyčejnostem. My viak držíme so a vidy se budeme oržeti obecného řádu a pořádku véci Bohem samým cstanoveného a církvi Jebo bájeného. S upřímným pozdravem Vái Vojt. C i p i n, kněz.

Manoel da Nóbrega, zakladatel jesuitské missie v Brasilii. Podává Fr. Kosík. „Nedaleko Monte Calvaria — piie P Nóbrega několik týdnů po svém příchodu — leží první indiánská vesnice, kde jsme vyučovali počali Tak bydlíme blisko nových i starých křesťanů. M stodržitel oviem povaěnje toto polokn v čas války i divochy za nebes pečnon. Než nebezpečí nesdá se mi velkým. neboť ústav vřtiiuou přijímá dítky indiánské. A pak myslím, že byť i byla proti městu válka, nás di voli uietři, vždyť již teď jsou nám velice nakloněni." V lietu dne 10. srpna 1549 pile P. Nóbrega svému učiteli dru. Navarrovi do Coimbry o prvních pracích a výsledcich : „Chodíme ves* meemi divochů, abychom těmto ubožákům radostné posels vi přinesli a užíváme při tom této methody: Zveme dítky, aby se učilyjčfsti • psá’i a používáme pak přiležitosti, abychom jim při tom křeetanikou viro hlásali. Používáme takto ■půiobu, jehož e úspěchem ďábel v ráji tiii, kdyi nažim prarodičům namluvil, •by jedli se stromu »pověšeného, ie budou jako kobové, ie budou dobré a slé rosesoi vati, Čímž je svedl.

Indiáni diví se totiž velioe písma a čtení • jsou žádostivi, tomu >e naučili. Nejvčtží obtíží pH obrácení na víro Kristovu jsou hluboko »kořeněné zlozvyky ; tyto vymítili jest hlavním nsiím úkolem. Chvála Bobu, ve vesní oiob blízko města položených přestává již hrozný nemrav, zajatce sibíjeti a poj dati.* —- Než to nejda tak snaduo. „Viude. kam jsme přiili, byli jsme laskavě a přátelsky pKjati, svláitě od dětí, které jsme vyučovali. 0 svátcích svatoduiníob (dva až tři měsioe po příchodu) pokřtili jsme asi 1000 a tčob, kteří uám slíbili, že v dobrém vytrvají. Učíme 600 až 700 katecbrmenů. Obyčejně jsme pokřt li muže se ženou a hned jsme svátek jejich požehnali, když jsme je o povinnostech křesťanských manie ů poučili. J»k divoši jsou povolnými, ukáže tento pHpad Jednoho dne vyučoval P. Navarro dítky čisti a učil je děíati kř i malý. Indiáni nosívali obyčejně v proboneném dolním rtu krásný kamének, na tějě dosti pyšoými byli. Než právě tyto kam nky překážely, že na ústech děti kříž udělali aemt híy. To v děla matka jednoho dítka, přiskočila a vytrhla svému oh'apoi kamínek ■ pysku a zahodila jej na střechu domu ; ihned učiň ly tak oststni dítky také. „P. Navarro jest stále ve vesnicích divochů, jí tam i spává, aby tím sasse mohl večer jim kásati. Večer totiž ;aon viiohri doma a isou také ochotni, jej poslouchali. Zná jejich řeč, která jest baskické podobná, dobře, a vyniká nad nás vieobny horlivostí a zročností.

Zdá se, jakoby náš Páa baskickému národu zvláštním způsobem dar cdělil, víru křesťanskou nevěřícím kássti, jak to viděli na sv. Františka Xiv. v ladii a nyní v Brasilii na P. Jana de Aspikueta Navarrovi. Indiáni vystavěli mu ve dvou vesnicích domy, kde bydlí a vynčnje katechumeny. Také my jrme vystavěli v bii ská vesnici dům a kapli, jeden z nás se tsm usadil, aby pokřtěné éále vyučoval a katechumeny aby ke křtu sv. připravoval. Náčelníky křtíme hned, jakmile ke křtu pHpcitěni býti moboc, a ve svazek manželský je spojujeme a tou, která nejvíce vytrvalou est. Nebiť dosnd nedělali si ničeho z rozvodu a brali si ženy a dle libosti je propou- itčli. Jeden ■ náčelníků jest velioe iádoztiv, naučili se čisti. Dává se denně očiti ; za dva dny naučil se abecedě. Jest velmi povolným • slíbil, že se stane křesťanem. „Náš domek jest viak malý, takže nemůžeme vybovčti všem, kteří se к nám hlásí. Myslím, že není na celém světě země která by tak ráda př-jala víra Kristovu, jako právě tato. Vidíme hynonti duše jen proto, že není n'koho, jenž by je na prsvou oestn piivedl. Proto žádáme od těob, kteří dosnd vyu-ováni nebyl’, aspoň přání, že se stanoo kře>ťacy, a pak je teprve křtíme, json li v nebezpečenství áivota. „Nepcobopnji, jak mulové, kteří Boba milují a pro česť jeho rosr.lceni jsou, se od- váiiti nechtějí, piotiti do této semč a působili na této chcdá vinici Páně. Není třeba mnoho učencsti. Tento lid duoký podobá se nepopsanému listu : není třeba ničeho více, nežli křest tnské ctnosti na něj napsali. Jednoho jest

FEUILLETON.

každý lev, i ten český. Nápojem z bandurů stal by se mouchou i Samson bez Dělily. ' V tom se muška postavila na uožky a již se vznášela к oknu, do něhož vycházející slunce zářilo. — Ještě slovíčko, milá muško — — A to by asi bylo? — — Znáš mne přece, že jsem člověk dobrák, jak se říká od kosti. Já ti dopřeju sice toho živobytíčka v mé dílně. Máš zde úplnou volnost Můžeš prolézali dle libosti zde ty baldy novin, o knihy si otírali nožky, ale o jednu véc bych té žádal Vidíš, ty musíš rozdíl činili mezi mouchou, která se pohybuje stále jen ve sférách nižších, ku př. v kravíně, konírně a pod. a mezi mouchou, která se pohybuje v saloně. Bud mouchou salonní. Nesluší se přece, aby jsi všude po sobě nechávala ty povědomé — puntíky a aby služka pořád za tebou musila uhodit s hadrem — já myslím, že se dovtipuješ — — A pak ještě něco, což ti zvlášť kladu na srdce — Vidíš já jsem člověk, který brzy vstává a který si po obědé rád na půl hodinky pozdřimne. Prosil bych tě aby jsi stále měla na paměti, co jsi povinna svému hostiteli, kterýž ti nepředkládá ani talířky в červeným papírkem nadepsaným : smrt mouchám 1 — aniž nastrkuje vějičky před okna Znáš přece, jakou preukrutnou smrtí schází se světa na miliony much a jakou mívají tvé kamarádky torturu, prilipne li se se která na vějičku. Proto jen si dej pozor a měj úctu, kdykoliv si po obědě po- z iřímnu, před mým — nosem.

Frater Agathos. Vzpomínlca z Alp.

III. Cesta na Blaser jest obyčejnou alp skou procházkou. Smér cesty jest znamenán červenými barevnými průby po balvanech na zemi a po skalí, sem tam úzounká cesta jakž takž upravena, a zprvu jdete alpskou klečí a křovinami alpských růží, pak jen téměř kamením ; pod vrcholem i na kus sněhu přijdete a tudy jdouce, jistě tou svou dlouhou alpskou holí do hladiny toho tvrdého sněhu vpíšete „Na zdar !“ či vryjete tam jakékoliv kliky háky aneb alespoň do sněhu toho tou svou dlouhou holí jisté několikráte jen a jak se patří žduchnete a seknete, jen tak. Tyrolan byl stále napřed. Zatím co my в fraterem Agtthem kráčeli jsme téměř co noha nohu mine, hovoříce si o svých věcech a chvílemi sem tam i alpské kvítí trhajíce, bratr Tyrolan jako koza lezl všude, všude, jen ne tam, kde byla cesta, cestička. Zprvu jsem věru chvílemi až i strachy trnul a kaž dou chvíli tedy zazaěla tichou alpskou výši non tato prostá disticha : „Pozor! SpadneteI“ „Nanál ’gib’áon óchtI (Ne, nel Však já dam pozor !)* — „PozorI Sletíte!“ „’ényt méglichl (Nemožno I)* „Pozor! Zabijete se!*

„Tés’vér nyt ibi I (To by bylo pěkné!)* „Pozor! Kámen letí!“ „Jo, vó’den? (Kde pak?)“ — „Pro Bůh! Pozor! Zlámete vaz!* „Naná! Te’ziš oles umsonšt, í hob’šon’ a féštn hols ! (Ne ne I Toté všecko marno, však já mám pevný vaz!)“ Nu, když je všecko marno, tedy je všecko marno, já si plící nevyvolám. A bylo všecko marno. Bratr Tyrolan si stále dále napřed jako koza lezl a jen chvílemi postál, aby si oddychl či pot s čela setřel, anebo aby postáv, porozhlédl se kolkolem či v před a pokochal se rozhledem. Chvílemi nám šelma i s obzoru zmizel a v takové chvíli pokaždé kdykoliv jsem naň byl houkl „Haidyhahó I“, stereotypně se s té aneb s oné strany vždy jen ozvalo : „Šon jguat 1 í gé’jo šon! (Vždyť je dobře! již jdu!)“, načež se za chvíli na krásném obzoru objevil nejdříve vrchol dlouhé hole s kyticí zelené a květin na svém temeni, potom chuchvalec slepičího anebo jakého péří vzadu za kloboukem, po té na všecky možné i nemožné strany rozpleskaný a již ua dobro bezbarvý tyrolský klobouk lodnový a konečně po dalších kouskách či najednou i sám všecek bratr Tyrolan. Den byl věru čarokrásny. Po modrém nebi sem tam obláček si pluje a snad největší z nich jako věnec ležel na temeni vysokého Waldrastu, Alpy, jež jest věru perlou nejen Alp innsbruckých než i jistě Alp vůbec. A čím více blížili jsme ее к temeni Alpy té, která byla cílem cesty naší, tím i více a více sbližovali jsme si i s milým

dobrým fraterem Agathem. Mluvili jsme ovšem také o Cechách. Dychtivé a vřele vyptával se na to ono, na Prahu a museum, na Národní divadlo a na „Prodanou nevěstu“, na české umění a svatovítský dóm, na literaturu i jednotlivé osoby. „A prosím vás,“ řekl též, „kdo je to X.?“ Při tom vyslovil můj někdejší literární pseudonym. V prvém okamžiku jsem skutečné váhal, co říci. „Neznáte ho osobně?“ řekl Agathos. „Totiž — to jest • „Nu?“ „Proč?“ „Jen tak. Jeho věci se mi velmi líbí- valy.“ To mi zcela neočekávaně dodalo zcela neočekávané kuráže a sebevědomí zároveň. Něco takového jsem skutečně dosud nikdy neslyšel, a jmenovitě ne od redaktorův a zvláště ne od svého literárního kritika. „Jeho věci se mi velmi líbivaly.* Nezní-liž taková slova v takové chvíli v duši potrefného a ve vlasti zneuznaného literáta věru jako sladký líbezný tón řalmaje, jako zvuk harfy, jejíž struny věru zní jako melodický šale^t listův hodné velikého vavříného věnce zlatého, věnce, jehož každý lupínek jest cele umžen tou slavnou českou literární slávou, jež s ostatními slávami na světě má společno snad jen tolik, že také ona chudinka jest jen polní trávou. „Jeho věci se mi velmi hbívaly * Byl jsem opojen. „A všecky?* řekl jsem.