1
masthead
Románová příloha
2
masthead
„Národních Listů“ k číslu 299. ze dne 29. října 1904
3
article
= Příšerná pověra. V obci Neuschori v župě
fogarašské v Sedmihradsku, jež letos zvláště trpěla
značným suchem, rozšířila se pověst, že neprší proto.
že starý sedlák Todor Bordas zemřel s hroznými
kletbami a rouháním na rtech. Poněvadž sedlák již
za živa požíval pověsti, že jest ve spojení se satanem,
byli ihned všichni obyvatelé obce přesvědčení, že
sucho způsobeno bylo tímto prokletím a několik ne-
děl po pohřbu sebralo se 11 nejstatečnějších z oby-
vatelů, aby účinky kouzel Bordasových zmařili. Podle
údajů kouzelné knihy, kterou jim byl zapůjčil »do-
brý kouzelník« ze sousední obce, odebrali se v noci
na hřbitov a když odbila půlnoc, vykopali, odříkáva-
jíce kouzelné formulky a zaklínání, poloshnilou
mrtvolu. Mrtvola vyndána z rakve a položena do ní
na břicho, načež hrob znovu zakopán. Když násle-
dující den spadlo několik kapek deště, připisováno
to ovšem příšernému obřadu. Avšak záhy pražilo
slunce hůře než dříve, voda ve studních počala vy-
sýchat a potok ve vesnici vyschl úplně. Sedláci shro-
máždili se znovu, kouzelná kniha na novo horlivě
pročítána a konečně usneseno užiti prostředků mno-
hem účinnějších. Sedláci odebrali se na hřbitov, vy-
kopali mrtvolu na novo, nabodávali ji na vidlea
házeli za kleteb a kouzelných formulí do výše. Syn
Bordasův, zvěděv o tom, přikvapil na hřbitov a pro-
sil sedláky na kolenou, aby přestali, ale zaslepenci
se synem župního soudce v čele z bruba jej odstr-
čilí a odvlékli jej násílím nazpět domů. Následujícího
dne pršelo zrovna tak málo, jako před tím. Za to se
policie dověděla o zneuctění hrobu a zatkla všech
jedenáct pachatelů, mezi nimi též syna župního
soudce a »dobrého kouzelníka«, jenž půjčil kouzel
nou knihu. Očekávají nyní trest za svůj surový
Todor Bordas
Bordasový
Sedlák
Bordasův
Sedmihradsko
Neuschori
kouzelný kniha
4
article
= Poklad ve psacím stolku. V majetku rodiny
K—ovy v Brestu Litevském nalezá se starý draho-
cenný dubový psací stůl z osmnáctého století. Tento
stůl dědil se po mnoho pokolení a byl původně ma
jetkem polského důstojníka Stanislava Miszczynského,
jenž sloužil nejprve v polské armádě a pak pod Na-
poleonem I. Nynější majitel starého tohoto stolu.
pan K., odhodlal se dáti jej náležitě opravit a svěři
tuto práci truhláři ve Varšavě. Truhlář, rozebrav
stolek, nalezl v něm tajnou přihrádku, o níž nynější
majitelé neměli již ani potuchy. Truhlář sám nemohi
přihrádku otevříti, poněvadž skryté péro již neúčin-
kovalo. Nezbývalo mu než odejmouti hořejší kry
přihrádky a tu se mu objevil poklad dosti značné
ceny. Mimo 60 holandských a 35 portugalských du-
kátů byly tu uloženy drahocenné prsteny s brilli-
anty, perlové náhrdelníky a četné drahokamy. Cen
pokladu páčí se na víc než 20000 rublů a panu k-
bylo již vyplaceno za dva rubíny 3000 rublů. Po-
ctivý truhlář dostal od rodiny K—ovy mimořádnou
odměnu 1000 rublů.
= Řecký desátník vysvobodil tureckého důstoj-
níka ze zajetí loupežníků. Přitel našeho listu píše
nám z Trikkala: Odvážnou hrdinností vyznamenal
se před několika dny zdejší čtyřiadvacetiletý desát-
ník Tyligadis. Více než osm měsíců řádila v zdejším
okolí tlupa, čítající sedm loupežníků, za vedení ukrut-
ného Christa Mangina, který vlastnoručně mnoho
venkovanů a žen ukrutně zavraždil a oloupil. Na
pych.
jeho hlavu vypsala vláda značnou odměnu. Proná-
Miszczynský
Truhlář
Christus Mangin
Brest
Varšava
5
article
sledujícím ho četníkům a vojínům podařilo se zastře-
liti jeho šest druhů, ale on se vždy spasil. Pře
krátkým časem se spojil se dvěma jinými loupežníky
a přeložil pole své činnosti na turecké území, kde
nyní řecké loupežnické tlupy vraždí napořád kře-
sťany jiných národností, by prospěly zájmům hele-
nismu. Tamější Řekové ho uvítali s radostí a i zde
byli by mu jeho hříchy odpustili, kdyby je smyl slo-
vanskou nebo rumunskou krví, ale Mangina nečinil
v té věci rozdílu a nebral při svých podnicích zřetel
ani na národnost ani na vyznání. Proto padl brzo u svých
ochránců v nemilost a stal se v lepší společnosti ne-
možným. To, jak se zdá, urazilo jeho ctižádosta
rozhodl se, vrátiti se domů. By však nepřišel s prázd-
nýma rukama, zajal před třemi nedělmi u Elassony
mladého tureckého důstojníka se dvěma nizami. Ty
pustil na svobodu, kdežto důstojníka odvedl do lesa
u vesnice Musagor u Tyrnova, žádaje za něho vy-
soké výkupné. Zároveň započal své staré řemesloa
ohrožoval celou krajinu. Tento pondělek vyzradil však
jakýsi sedlák jeho úkryt řeckému poddůstojní-
kovi, který se hned odebral do lesa sám,
Řek
Mangin
Musagor
6
article
by nepozorovaně překvapil loupežníky. Brzo je i na-
lezl a přiblíživ se na dostřel k Manginovi, který byl
vzdálen od svých druhů, střelil po něm a ranil ho
do prsou. To neodstrašilo loupežníka, jenž uchopiv
svou pušku, střelil po desátníkovi a ranil ho do levé
ruky, vytasiv pak nůž běžel, by ho usmrtil. Desátník
střelil po druhé, ale zase ranil jen lehce loupežníka,
který rozzuřen vrhl se s nožem na něj. Nastal tak
boj na život a na smrt, v němž loupežník, krvácející
ze dvou ran, vysílen ztrátou krve podlehl. Podařilot
se poddůstojníkovi vymknouti mu nůž z ruky a vra-
ziti mu ho do hrdla. Druhové lupičovi nemohlí mu
přispěti na pomoc, neboť musili střežiti zajatého tu
reckého důstojníka a byli vzdáleni. Když pak viděli.
že jejich náčelník padl a že desátník je bude proná-
sledovati, dali se na útěk, zůstavivše důstojníka na svo
bodě. Raněný poddůstojník je nemohl pronásledovati
a obvázav svou ránu, uřízl loupežníkovi hlavu
vrátil se s ní a s důstojníkem sem, kde každý jeho hr-
dinnosti a obětavosti se obdivuje. Vyznamenal se již
jednou, zatknuv u Patrasu nebezpečného loupežník
Patras
7
article
Ponopula. Bratr jeho pak padl hrdinně ve válce roku
1897. Rána desátníkova není nebezpečná, neboť kule
nerozdrtila jeho loket, nýbrž prolétla toliko masem.
V odměnu dostane se mu tisíc drachem, které vláda
vypsala na usmrcení loupežníka a bude povýšen.
= Osudné nepřátelství. Z Camie, Ga., se ozna-
muje: Následkem starého nepřátelství mezi rodinami
Gillenwatersů a Smithů událo se těchto dnů střetnutí,
které vyžádalo si tři lidské životy. Spor mezi rodinami
těmi vyžádal si již pět životů a na těch dle všeho
ještě nepřestane. Střelba vzešla z nahodilého setkání
J. Gillenwatersa a Johna Smitha, s kterým byl syn Keir.
Gillenwaters vycházel právě z pošty, když setkal se
tváři v tvář s oběma Smithy. Upustil dopis z prstů
a maje obličej zlostí až zarudlý, zvolal: „Uhněte se
mi z cesty, sice v tom okamžiku budou dvě mrtvoly!“
Gillenwaters nesl ručnici a pronášeje slova svá, při-
chystal ji k výstřelu. John Smith zůstal chladnýa
jeho syn stál s rukama založenýma přes prsa, dá-
vaje tak na jevo, že se neleká. — „Ty nemáš srdce,
Gillenwatersi,“ pravil otec. — „Jestliže učiníte ještě
jediný krok do vnitř této budovy,“ pravil Gillenwaters,
„vypálím vám oběma mozek z hlavy!“ — V odpověd
na tuto vyhrůžku tasili oba muži revolvery a ustoupil
Smith
J Gillenwatersa
Keira
Gillenwaters
Camie
9
article
s chodníku do chodby. V témže okamžiku však Gillen-
waters vypálil náboj hrubých broků do otcova ža-
ludku. Smith padl na zeď do sedící posice. Nepřítel
jeho vypálil druhou ránu po níž také mladší Smith
padl. Padaje vypálil však proti Gillenwatersovi ránu,
která ho plně do prsou zasáhla. Ačkoliv již umíral,
rozpoznal John Smith, že má Gillenwatersa v moci
a s překvapující chladností poručil svému synovi, aby
se vzmužil a střílel s nim do padlého nepřítele. Potom
oba pozorovali poslední zápas smrtelně raněnéhoa
potom došlo i na otce. „Odcházím, Keire,“ pravil ještě
otec, „avšak vyrovnali jsme se.“ — Syn přečkal otce
pouze o deset minut
Smith
10
article
= Moderní Robinsonové. Osm plavců mužstva
anglického parníku »Aighburth«, jenž v červenci stro-
skotal na skalisku mezí Novou Guineou a Novou Bri-
tanií, jež není zaznamenáno na lodních mapách ao
nichž se dávno myslilo, že jsou úplně ztraceni, při-
bylo dne 20. t. m. na německém parníku »Prinz Si-
gismund« do Sydneye. Zachránění vypravují o po-
divných příhodách. Po bouřlivé plavbě přistáli se
svým člunem k ostrovu Aramit, kdež je domorodci
k největšímu jejich překvapení přijali co nejpohostin-
něji. Dali jim nejlepší pokrmy a poskytli jim nejlepší
přístřeší, jaké jim mohli připravit a styky mezi tro-
sečníky a ostrovany staly se tak přátelské, že domo-
rodci cizincům důtklivě domlouvali, aby u nich zů-
stali na vždy. Konečně přibyla k ostrovu loď tudy
plující a nabídla se, že plavce vezme s sebou. Kapi-
tán vypravoval, že se mu jen s největším namáháním
podařilo přiměti je, aby ostrov opustili a domorodci
jen velmi neradi k tomu svolili. Jiným trosečníkům
téže lodi nedařilo se tak dobře. První důstojník při-
blížil se ve svém člunu k ostrovu a přistál, aby na-
plnil sud vodou. Tamější domorodci, bojovně pomalo-
váni a ozbrojeni oštěpy a kyji, obořili se na tro-
sečníky se zuřivým pokřikem a plavci mohli se do-
stati ke člunu jen tím, že ohrožovali divochy svými
revolvery.
Prinz
Aramit
Nova Guinea
Nova Bri
11
article
= Z vděčnosti k policistům. »Petit »Parisien«
oznamuje: Před několika měsíci zemřela vdova paní
Carolina Levylierová, jež odkázala policistům devá-
tého okresu sumu tisíc franků. Ve svém dopise poli-
cejnímu prefektu panu Jépinovi, v němž mu svoje
rozhodnutí oznamuje, libuje si, že hodní jeho zří-
zenci jevili k ní vždycky velkou ochotu. Chtěla-li
přejít přes ulici anebo vystoupit z povozu, potřebo-
vala jen pokynout a ihned byl tu policista, jenž jí
dvorně podal paži anebo zvedl svoji bílou hůlku,
aby přerušil proud povozů a stará dáma mohla bez
pohromy přes ulici. Dopis svůj skončila paní Levy-
lierová následujícími slovy: »Odkazuji tudíž 1000 fr.
policejním strážníkům IX. okresu, poněvadž zname-
nitě mi nahradili služku, která mne dříve vždycky
musila provázet a kterou, díky roztomilosti vašich
zřízenců, mohla jsem sprostiti této roboty.«
= Čest v zástavě. Ve staré anglické knize z r.
1783 nalezá se následující historie: Stařec skorem
stoletý v Londýně, zaměstnáním krejčí, měl dvanáct
synů, kteří vesměs byli vojáky a neměli ničeho mimo
svůj plat. Jednou dostali dovolenou od pluku a na-
vštivili svého otce. Když přišli, neměl ani chleba.
»Žádný chléb,« pravil jeden ze synů, »a dal své
vlasti dvanáct ochranců. Musíme otci pomoci, ale
jak?« — »Což pak tu není zastavárny?« tázal se
nejmladší. — »Zastavárna, co by ta pomohla, vždyt
nemáme co zastavit.« — »Že bychom ničeho ne-
Petit
Parisien
Levylierová
Jépin
Levy
Londýn
12
article
»Jest to ohavné, že vás zde tak drželi zavřenou
»Jest to ohavné, že vás zde tak drželi zavřenou
a potom —«
Augustus přešel přes pokoj k nám.
»Ambrosino,« přerušil nás hrubě. »Přijdu a odvezu
vás k obědu, ježto jste nyní příliš zaměstnána a nemů
žete se mnou mluviti.«
»Dobrá,« odvětila jsem.
Sir Antony vstal a nastalo všeobecné loučení.
Tvář jeho vyjadřovala jakýsi zmatek, jakoby nebyl
řekl to, co říci chtěl. Chorobným hněvem a nechutí
k osudu stydly mi ruce. Oh! — kdyby — běda !
Ambrosino
Antony
Dobrá
13
article
Antony tolik toužil seznámiti se s babičkou, když náhodou
objevil, že jest naším příbuzným, že ona — lady Tilche-
strová — uklouzla svým hostům a dovezla jej k nám
ve svém novém motoru a aby babička prominula, že nás
takto přepadli bez ohlášení. Pravila také, jak lituje, že
o nás dříve nezvěděla, že jsme zde v sousedství. Byla by
se s námi seznámila již před kolika měsíci a snad by
nám byla mohla nějak prospěti.
Budu ji míti vždycky ráda, ten její milý hlas a tak
krásně ostýchavě se chová k babičce, jakoby myslila, že
ji babička prokazuje velkou čest, když ji přijala. To jest
něco zcela jiného než blahosklonná prostota mrs. Gurra-
gové. Viděla jsem jasně, že z ní má babička radost.
Sir Antony hovořil se mnou. Tázal se mne, ne-
jsem-li unavena, neb něco takového banálního; mluvil
roztržitě; odvětila jsem mu vesele a potom jsme si vy-
měnili místa a on rozmlouval s babičkou.
Nevím, o čem hovořili, ježto jsem přešla s lady
Tilchestrovou na druhý konec pokoje; avšak choval se
tak galantně a na babiččině tváři jsem poznala, že jí
říkal takové vtipné, duchaplné věci, jako to činívá markýz.
Slabý, růžový nádech vystoupil jí na lících a vypadala
jako velmi krásná, stará dáma.
Lady Tilchestrová se mnou rozmlouvala o zahradě
a o včerejším plesu a konečně se mne tázala, kdy se
budu vdávati.
To jakoby mne rázem srazilo k zemi z jakéhosi
čarovného světa, v němž nebyl žádný Augustus.
»Já — nevím,« zajíkala jsem se a potom, stydíe
se za svůj hloupý hlas, řekla jsem pevně: »Babička
dosud neurčila dne, avšak —«
„Ledová kra“.
Antony
Slabá
lada Tilche