3
masthead
24. července 1900. Číslo 202
4
article
v tom směru předpisů, nutno proto otázku
tuto řešiti dle povahy její.
Právo určité osoby k nástupnictví na trůn
jest nepopíratelně právem veřejným v s ub-
jektivném smyslu, poskytujíc ji dle
ústavy práva nástupnického. S hlediska řádů
ústavních příslušného státu jest ji právo toto
uděleno dle povahy své v zájmu cel-
kovém, v interossu monarehie,
nikoli jen v zájmu jediné její vlastním, jako
tomu jest při právech soukromých.
Toto právo veřejné přisluší ji j a ko
členu svazku státního a členu rodu ke vládě
ústavou povolaného, nikoli jako jednotlivci —
jak bývá zase jen při soukromém právě.
Z obou těchto důvodů nelze oprávněnému sub
jektu práva jeho se vzdáti, jinými slovy: ve-
řejné právo jest zároveň povin
ností veřejnou čili právo ku vládě za-
hrnuje povinnost vlásti, které nelze se
vzdáti bez souhlasu činitelů zákonodárných.
Dle toho renunciace jednostranná státoprávní
účinnosti nemá; jest změnou posloupnosti trůnní
a proto nutno při ní splniti podminky, jichž
vyžaduje změna ústavyl
Od theorie nebývá ku praksí daleko. Jes
známo, že sněm uherský činil státoprávní ná-
mitky proti renunciaci krále Ferdinanda v
roku 1848. Nynější ústava uherská také obsa
huje v tom smyslu positivní ustanovení; prav
totiž čl. zák. 3. 1868 v 8 3.: »Ku pojištění práv
země pro budoucnost ustanovuje se, že každé
eventuální vzdání se trůnu má se státi se
zvláštním uvědoměním Uher a s jejich ú stav-
ním souhlasemi«
Jinou povahu má však renunciace arci
kněžen obvyklá před jejich provdáním;tu
členství jejich v domě panujícím a tím způso-
bilost nástupnická pomine již jejich s ňatkem
s členem rodu jiného, takže renunciace tato,
jak dovozují Pružák a Sei dller, má ráz
jen rodinně deklaratorní, nikoli státoprávní.
Ferdinand
Uhry
5
article
Dosud mluvil jsem o posloupnosti trůnní
a souboru otázek s ní souvisejících ve smyslu
zásadních vět všeobecného prá v
státního.
Zbývá promluviti o tom, jak tytéž poměry
v říši habsbursko-lotrinské; skládající se z » krá-
lovství a zemí na říšské radě zastoupených« a
zemí koruny uherské, upraveny jsou práv em
positivním.
Postoupnost trůnní upravena jest prag
matickou sankcí, kterou cisař Karel VI.
nejprvé (19. dubna 1713) přednesl v tajné radě
a jež potom sněmy všech zemí habsburských
byla přijata — sněmem českým dle data
akcessní listiny dne 16. října 1720.
Jest zajímavo, že tento velmi důležitý zá-
kladní zákon státní jest zákonem zemským
Pragmatická sankce
li pbená e
1. prohlásila všecky dědičné země habs-
burské jako celek nedílný spojený osobou
dědičného panovníka, čímž vytvořila ze zemí
habsburských dosud jen personální unií
spojených nový státoprávní útvar unie
reální;
n i
2. rozšiřila dalekosáhle dosavadní
řád posloupnosti v domě habsburském tím způ-
sobem, že v případě vymření mužského kmene,
dědícího dle zásady prvorozenství, mají na trůn
nastoupiti jeho ženští členové a to nejprvé
Marie Terezie a ostatní dcery Karlovy, pak
dcery Josefa I., potom deery Leopolda I. s po-
tomstvem obého pohlaví a konečně i ostatní
liníe rodu, při čemž muži před ženami maj
následovati.
Karel
Marie Terezia
Karlův
Josef
Leopold
6
article
Co do právní povahy přijetí (akcesse
submisse) pragmatické sankce stavy tehdejším
a právních toho důsledků pro dnešní poměry
dlužno rozeznávati 4 skupiny zemí.
Tehdy byly pod žezlem habsburským spo-
jeny země koruny české, země koruny uherské
a tak zv. dědičné neb domácí země rakouské
(alpské); k těmto třem skupinám příbyla sku-
pina zemí po roce 1720 nabytých, totiž Haliče
Bukoviny a Dalmacie.
Nelze pochybovati, že pragmatická sankce
před akcessí stavů zemských měla povahu
zákona domácího; jako takový mohla
tvořiti nové a měniti staré řády posloupnost
v tak zv. domácích zemích rakouských, jež
byly patrimonium, vlastnictvím domu habsbur
ského, jím mohly býti zastaveny, rozděleny nek
s jiným státem spojeny. Tam arcivévoda vlád-
noucí nebyl obmezen pravomocí stavů zemských
jako v zemích koruny svatováclavské a svato-
štěpánské.
Kdežto ony země byly státem patrimo-
nialním, který často býval mezi jednotlivými
dědici dělen, byly země české a uherské státy
fideikomisními, kde vladař byl omezen
právy stavů, jako druhého spolupředstavitele
držitele suverenity státu vždy nedílné ho
kde dědičnost trůnu omezována a doplněna
byla volbou krále, zvláště pro případ vy-
mření rodu vládnoucího, vyhrazenou stavům.
Dalmacie
Halič Bukovina
7
article
Sankce pragmatická byla podstatnou z mě-
nou v Čechách a Uhrách platného řádu po-
sloupnosti, neboť právo vvolby krále bylo ji
značně zúženo. Dle článku A. 1. Obnoveného
zřízení zemského z r. 1627, ze zlaté bulle
(Karla IV. z r. 1348) a jiných hlavních práv
a řízení v jejich pravém a nezfalšovaném smyslu
dosti svěllé jest, »že stavům a obyvate-
lům království tohoto volení krále
dříve nepřináleží, leč by žádného více
dědice z královského kmene, rodu, semenaa
krve mužského neb ženského po-
hlaví, před rukama ani v očekávání nebylo«i
tento zákon Karlův byl však stavy českými vy-
kládán (Kalousek: České státní právo
str. 241) tak, že není-li mužských potomků,
jen neodbytá a neprovdaná dcera králova
může na trůn nastoupiti. V Uhrách pak až do
18. století vůbec byla trůnní posloupnost jen
na mužské potomstvo omezena. Následkem
toho nebylo by bývalo v Čechách a Uhrách
právního důvodu ku rozšíření trůnní
způsobilosti na Marii Teresii resp. její potomky
a linie shora uvedené, pročež císař Karel VI.
předložil sankci pragmatickou sněmům
uvedených zemí ku přijetí. Již tento fakt
dokazuje, že král český nemohl z vlastní moci
provésti změnu posloupnosti trůnní a že
měla-li pragmatická sankce jako domácí zákon
nabyti povahy státoprávního aktu v če-
ských a uherských zemích bylo nutno vymoe
souhlas sněmů.
mos
Karel Iva
Karlův
Kalousek
Marie Teresie
Karel VI
Čechy
Uhry
8
article
Devotní ton mluvy akcesse stavovské.
z něhož Ulbrich snaží se dovoditi, že usnesen
sněmu českého nebylo úkonem právotvorným
berouc prý jen na vědomi zákon stanovený
vlastní právomocí císařovou, projovuje nejvýš
zvyklost mluvy tehdejší k panovníku. Ostatně
celý rámec práva ústavního, z něhož akcesse
vyrostla a jehož se dovolává (jak obnov. zřízení
zemského tak i zlatě bully), i patrná snaha
cisařova, nepřetržitostí právní zajisti
rodu svěmu nový titul k rozšířené posloupnosti
i terminy v ní užívané (»proposice«, »akcesse«
dokazují lichost námitky uvedené. Ostatně
i říjnový diplom mluví o »přijetí« pragmatické
sankce stavy.
Kdežto tedy pragmatická sankce zavazovala
domácí země rakouské již jako zákon do-
mácí, nabyla v zemích českých a uherských
státoprávní účinnosti teprvo souhlasem sněmů,
jež tento domácí zákon svou akcessí učinily
zákonem ústavním, jednostranně neměni-
telným. Pro země prvé byla pragmatická sankee
novým zákonem konstitutivním, pro
domácí země rakouské přijelí její stavy tamním-
jen deklarovalo, co vládce z vlastní moei
byl oprávněn stanoviti.
Co do čtvrté skupiny zemí později k říš
připadlých uvádí se v theorii státního práva.
že řády o posloupnosti trůnní, té doby v ríš
platné, samy sebou na ně byly rozšířeny tim
spíše, že země ony v době přivtělení spadly
pod absolutní vládu panovníků tohot
Z uvedeného plyne měrou dostatečnou, že
v zemích koruny české (a o to tu běží) a zemích
uherských posloupnost trůnní nemohla býti upra-
vena a měněna jednostranným aklem a indi-
viduální vůlí královou, ani domácími zákony
rodu panujícího a že v tom se pránic nezmě-
nilo ani sankcí pragmatickou.
9
article
Poměrů těchto nedotkla se nynější ústava
prosincová z r. 1867 ani obsahově — o otázce
trůnní posloupnosti vůbec se nezmiňujíe — an
co do kompetence, ježto neuvádí úpravu trůn
ního nástupnictví mezi záležitostmí ile § 11
stát. základního zákona ze dne 21. prosinee 1867
č. 141 ř. z. říšské radě vyhraženými, takže dle
§ 12. téhož zákona jsou tu kompetentní vy-
hradně sněmy zemské.
Co do dřívějších t. zv. domácích zemí ra-
kouských zavedení ústavností od r. 1860 i ústava
z r. 1867 ovšem způsobily, že od té doby ku
eventuální změně sankce pragmatické souhlas
sněmů zemských neměl by jako dřive ráz jen
garanční a deklaratorní, ale byl by ústavně ne
zbytným projevem representativních sborů k úpravě
úvedené změny povolaných; totěž plati obdobně
v zemích později k říši přibylých.
Pragmatická sankce platí tedy jako zá
kladní zákon ústavní celé monarchie
habsbursko-lotrinské, jsoue před ním, třeba ni-
koli jediným pramenem právním pro instituei
ol g
trůnní posloupnosti.
10
article
Dle toho dlužno tedy řešiti otázku, poku
nerovnorodé manželství vylučuje děti v něm
zrozené z posloupnosti trůnní. Pragmatická sankce
resp. její přílohy lit. A—H mluví sice o man-
želství zákonném, mluví o liberi et descentes
legitimi, o legitímae feminae, o zplození při-
rozeném (vyloučena adopce), ale nikdeo
rovnorodosti. Zemská zřízení a české
právo vůbec neznaji tohoto obmezení způ-
sobilosti. Známy jsou naopak případy sňatku
králových, jež dle názorů práva německého jistě
by byly nerovnorodými, leč přes to děti z dě-
dičnosti trůnní nevylučovaly (manželství krále
Jiřího z Poděbrad). Duchu českého práva by
spíše vlastní úctyplný názor ku ženě bez roz-
dílu stavovského. Žena sňatkem zásadně » šlechtila
se po muži« t. j. přijala jeho stav. Dle Všehrda
byly selky, měštky, šlechtičny i králová při zá-
pisu věna do desk označovány bez rozdílu
jen slovem »panl«.
Jiří
Všehrda
Poděbrady
11
article
Charákteristickým jest ustanovení práv zem-
ských: »Kdyby vinníka trest stíhal a cn se utek
ku ženě své a ta ho objala neb rouchem svým
přikryla, nemá od ní vzat býti, ani které žalost
trpěti. A také když by se utekl před královů
česků, také odtud nemá vzat býti, ale pokoje
požiti.«
Zásadu nerovnorodosti vyslovují nepopíra
telně domácí zákony panujícího rodu, leč t a to
ustanovení domácích řádů sankcí pragmatickou
vyslovena a potvrzena nebyla. Jest ovšem pravda.
že pragmatická sankce mluví o »pacta familiae«.
leč jen potud, pokud z nich odůvodnitl se má
způsobilost ženských členů k trůnnímu nástup-
nictví a nerozlučnost svazku zemí habsburských.
V tomto směru dovolaném staly se tedy domác
zákony součástí ústavního práva na-
šeho, leč nikoliv ohledně předpisů o rovno
rodém sňatku. V tomto směru naopak ze znění
akcessní listiny stavů českých lze dodukovati
že pragmatická sankce uznávala dosavadní před
pisy resp. obyčeje českého práva, jež r ůz
nění sňatků královských v rovnorodé a ne
rovnorodé neznaly. Stavové čeští, přistupu
jíce k sankci pragmatické, vyslovili totiž očeká-
vání, že císař Karel VI, zachová dosavadn
obyčeje a řády zemské v platnosti
zvláště pak odvolávali se na disposici otee
Karla VI., cisařo Leopolda z 2. září 1703, jež
na uvedené obyčeje a řády se odvolává. Ježto
tato disposice jako příl. B. k pragmatické sankci
byla připojena a s ní výslovně přijata, byly tim
uznány i ony obyčeje a řády zem
ské, jež nerovnorodých sňatků neznaly.
Karel VI
Leopold
otee Karel VI
12
article
Nelze tedy souhlasiti s názorem, v česk
vědecké literatuře projeveným, jakoby pragmati-
cká sankce předpisy o nerovnorodém sňatku
mlčky byla přijala. Nehledě ani k daleko-
sáhlým důsledkům, k nimž by tento názor
o přijetí »tacito consensu« vedl, neboť pak by
stejně mohlo totéž býti tvrzeno i o jiných usta-
noveních domácích řádů ve směrech, o nichž
ústava ustanovení nemá žádného nebo pochyb
ného — mohlo by toto přijetí mlčky předpoklá
dati se nejvýš tam, kde právní řády dosa
vadní neodporují zásadě mlčky přijaté. Na prae-
cedenci sňatku Ferdinanda Tyrolského s Fili-
pinou Welserovou nelze pro země české a uher-
ské se odvolávati; byla-li nerovnorodost sňatku
onoho překážkou suecesse v domácích zemích
rakouských, bylo to zcela správno, ježto země
tyto, jak uvedeno, byly patrimoniálním
státem, kde předpisy zákonů domácích měly
plnou platnost a účinnost samy sebou — země
české a uherské, jak dolíčeno, však státem patri-
moniálním nebyly a zemské a ústavní předpisy
Ferdinand tyrolský
Fit
14
article
jejich, nečiníce ve sňatcích rozdílu, neznaly vý
minek z důsledků zplození v manželstvích krá
lovských.
Ostatně i k tomuto přijetí mlčky bylo b
nutno, aby předpisy domácích zákonů v tom
směru byly vyhlášeny a přesně známy
nemůže býti přece recipován předpis ani nepro
hlášený.
Nelze také se domnívat, že by domácí řády
samy o sobě mohly stanovit podminky č len
ství domu panujícího s tím stěloprávním účin-
kem, že, kdo by podmínek těch nesplnil, nebyl by
také způsobilým k trůnu, ježto by nebyl členem
domu, který jest dle pragmatické sankce k vládě
povolán. Taká podmínka člensty i rodu panu
jícího stanoví přece jen podmínku trůnní po
sloupnosti, jejíž úprava jest nepopíratelně
částí práva ústavního, jež zákon domác
měnit nemůže.
Jednoho vážného momentu nelze při tom
přehlédnouti.
Názor tu hájený, že totiž domácí zákoný
panujíeí dynastje s tátoprávně jsou účinnými
pokud platí jako zákony ústavy s tátn
vedl rozhodující kruhy k tomu, že v § 10
ústavy z 9. března 1849 č. 150 ř. z. čásť do
mácích zákonů, jednající o zletilosti nástupee
trůnu, o zřízení poručenstva a vladařstva, byla
prohlášena za zákon státni; leč tento za-
mýšlený krok byl zmařen výslovným odvoláním
oné ústavy palentem sylvestrovým z r. 1851
Správnost stanoviska i zákonodárcem jednou
zaujatého tím zajisté nezaníkla.
15
article
Dle uvedeného pragmatická sankce ani
ostatní prameny ústavního práva nezmiňují se
a neznají manželství nerovného. Jest starou
zásadou právní, že kde zákon sám nerozeznává
nelze vůbec rozdílů činiti — lege non distin-
guente nee nostrum est distinguerel
Dle pragmatieké sankce resp. její přílo
jsou k trůnní posloupnosti povolány děti zro
zeně v mánželství zákonném (liberie
descendentes legitimi). Manželství J. C. a K. v
bylo uzavřeno dle řádů, církve katolické i dle
náležitostí všeobecného zákona občanského
jest tedy z ákonným. Při sňatku prohlási
arcikníže tak, jak při sňatku jest obvyklo, že
bere——ajasnou nevěstu— Žofli hraběnku Chol
kovou za svou pravou choť dle práva« (»zur
wahren und rechtmässigen Ge
mafin«); souhlasně obdobně projevila se hra-
běnka Chotková. otinínlě liáze
Třeba tedy manželství arcivévodovoc bylo
prohlášeno za morganatické, bylo uzavřeno ve
formě řádného, zákonného manželství, neboť ani
cirkevní právo nezná sňatku na llevou
ruku, morganatického, uznávajíc jel za »pl a tné,
jako každé jiné«. (Rittner: Cirkevní
právo katolické str. 353) a ponechávajíe »zá-
konodárství světskému rozřešení otázky, zdali
žena přijímá jmeno a stav muže!« Když pragma-
tická sankce a ústava vůbec neobsahuje v tom
směru o členech rodiny panující výjimečného
ustanovení, není zajisté příčiny pochybovati o
tom, že v tomto směru plně jsou právně účin-
nými předpisy všeob. občanského zákonnika,
zvláště 88 92. a 146., dle něhož choť a děti
poživají práv stavu manželo v
resp. otcova a to tím spíše, že přincip §§4.
a 20. obě. z. mluví pro tuto zavazující moe
předpisů občanského práva a ježto i právo
processualné i trestní ty případy, kde členové
rodu panujícího požívají postavení pri vile go
vaného, výslovně a přesně uvádí.
J C
Chotková
Cirkevní práv
16
article
Dle všeho, co uvedeno, nelze se domnívati
že slavnostní prohlášení z 28. června t. r. jes
konečným aktem, vylučujícím s nepochybnou
státoprávní účinností eventuální potomstvoc arci
vévodovo z trůnní posloupnosti; má-li zamýsle
ných účinků býti dosaženo, nutno tu postupo
vati jako při kterékoli změně ústavních před-
pisů o trůnní posloupnosti, totiž za souhlasu
sborů representativních. Kompetenční forum
sněmů, v Uhrách pak říšského sněmu a sněmu
chorvatského jest vzhledem ku historii v z niku
sankce pragmatické a dokonce i znění ústavy
prosincové v její 88 11. a 12. naprosto nepo-
chýbno, a jest věru jen s podivem, že nositele
jmen v theorii ústavního práva známých, jako
jsou Hauké, Seidler a Ubrich, vyslo-
vují se proti kompetenci říšské rady, jíž
Bidermann odporuje. Zastávati mylný ná
zor proti samému znění ústavy vveškeru pochyb
nost vylučujíeímu znamená již více než u mno-
hých spisovatelů obvyklá licentia poětica, jež
zvláště v oboru ústavního a státního práva
druhdy přívádí ku platnosti spíše politické smý
šlení než právní přesvědčení autorovo.
Hauký
Seidler
Ubrich
Bidermann
Uhry
17
article
Odhatení Husova pomníku v Lomnici
Odhatení Husova pomníku v Lomnici
(Od zvláštního zpravodaje.)
(Dokončení.)
By Jan Hus kacířem anebo nebyl? Já n
to — praví řečník — odpovídati nemohu. Ne-
jsem theologem a nikdy nezabýval jsem se otáz-
kami a záhadami dogmatickými. Jsem politik
a národovec a český vlastenec a jest-li že cetim.
velebím a oslavuju mučenníka kostnického, ne-
činím tak snad proto, že theologické názory
a zásady jeho pokládám za jediné pravdivé, ne-
omylné a pro člověčenstvo jedině spasitelné. Je
pravda, že Mistr Jan Hus byl především theolo-
gem, že jako učitel, kněz, učenec, kazatel a spi
sovatel především a téměř výhradně zabýval s
věemi náboženskými a že pro tutu svou činnos
na poli církevním a náboženském byl pronásle
dován, souzen a usmrcen.
Je pravda, že přívrženci Husovi, že husi
ští naši předkové a nadšení ti »Boží bojovnícis
bojovali a umírali hlavně, ba skoro výhradně
pro věci víry a náboženství, pro »zákon boží«.
jak pravili — avšak to přinášela tehdejší doba
sama sebou, to byl ráz celého středo-
věku, ve kterém pro otázky náboženské po-
vstávali národové proti sobě, vzplanuly války
občanské, vraždili a ničili se občané mezi se-
bou, vymýšlela se nejstrašlivější muka, vzpla-
nuly hranice a milliony lidských životů padal
za oběť fanatismu náboženskému. (Tak jest !)
Doba ta již minula. Osvěta a vzdělanos
lidstva pokročila tak daleko, že dnes sotva by
se nalezl národ tak neuvědomělý, zaslepený
zpozdilý, že by pro různost v názorech nábo-
ženských, pro odchylné články víry a záhady
metafysické chopiti se chtěl zbraní a vtloukal
jiným svou víru pomocí cepů a sudlic, pomocí
mučidel a hranie.
Nám, kteří jsme synové doby novější
jest náboženství soukromou věcí každého jedno
Husův
Hus
Lomnice
zákon boží
18
article
tlivého člověka. Náboženství jest nám posvátným
pokladem, uzavřeným v srdci a myšli jedno
tlivce a nikdo nemá práva dotýkati se ho
prstem rouhavým a násilným.
My, vzdělanci a osvěcenci, neposuzujeme
nevážíme člověka dle toho, čemu věří a jakého
jest náboženství, k jaké patří eírkvi, nýbrž dle
toho, jaké jsou jeho zásady mravnít
vede-li život etnostný a rozšafný, vykonává-l
svědomitě své povinnosti k rodině, k bližním
svému, k vlasti a národu; slovem, je -l
řádným, počestným, užitečným ob
čanem (Výborně!) — ať si při tom věří eo-
koliv, ať je při tom náboženského vyznání ja
kéhokoliv, ať náleží k církvi kterékoliv! (Vý
borně !)
A proto odmítáme od sebe veškeré spor
a hádky náboženské, a proto odsuzujeme s nej
větší rozhiodností každý pokus, rozdmycht
v národě našem spory náboženské a hoditi po-
chodeň náboženských svárů a bojů do lida n
šeho. (Výborně )
Kdoby tak činil, ať patří k církvi které
koliv (Výborně!), každého fakového nábožen
ského fanatika pokládati bychom musíliz
středověkého tmáře, za rušitele domá-
cího míru, za nepřítele a škůdce ná-
roda a vlasti. (Souhlas a potlesk.)
Na místě otázek náboženských nastoupily
dnes jiné: Jiné mýšlenky, jiné ideály a snahy
naplňují dnes duši lidstva a za zcela jinými
cíli žene se člověčenstvo našeho věku. Hesly
těmi jsou: občanská svoboda, ná-
rodnost a oprava sociálních po-
měrů.
občanský svoboda
19
article
A lato hesla naplňuji též duši národa če-
skěho, který jesť si dobře vědom své slavné
minulosti, svého významu svého práva a snaží
se vydobýti a domoci se své poli ti ck
neodvislosti a samostatnosti (vý-
borně! Potlesk.) i národ český, jsa proniknu
pokrokem novověké vzdělanosti, zná oceni
největší vymoženost 19. stoleti, občanskou
rovnost a svobodu. (Výborně ! Potlesk.)
Národ český jsa si dobře vědom své pří-
slušnosti k veliké rodině slovanské, a proniknut
přirozenou láskou k svému jazyku, k své ná-
rodní zvláštnosti, pokládá za nejsvětější povin-
nost svou toto svatě dědictví po slavných oteleh
svých udržeti, rozmnožiti a zacho vat
i potomkům svým. (Výborně! Potlesk.)
Ale i z tohoto našeho nynějšího stanovisk
zasluhuje mistr Jan Hus nejen netění své pa-
můtky, nýbrž vděčnost a oslavu národa českéhoi
i z tohoto nynějšího stanoviska našeho musíme
pokládati. Jana Husa za velikého Čecha, za
jednoho z největších synů svěho národa, který
zasluhuje mnohem více úcty a oslavy, nežl
mnozi, před nimiž tisíce neuvědomělých lidí
padají na kolena. To snadno se dá dokázati.
Co se týče národnosti — byl právě Jan
Hus prvním své doby, který proniknut národním
citem českým, zasazoval se s velkým úspěchem
a neocenitelným výsledkem o vymanění se ná
rodnosti české z podruží a nadvlády německé.
o volný a samostatný rozvoj národnosti česko
slovanskě. (Sláva mu!)
Byl to hlavně Jan Hus, který na král
Václavu IV. vymohl tak zvaný dekrot kut-
nohorský, jímž vymaněn byl národ česky
z područí Německa a jímž zlomena byla nad
vláda Němců v Čechách.
Jan
Hus
Čecho
Sláva
Václav Iva
Němec
Německo
Čechy
20
article
Co se týče jazyka našeho českoslovanského
byl Hus tvůrcem novějšího pravopisu českého
a nejdůležitější spisy psány pak jazykem českým
Avšak uvědomění Husovo a jeho nadšen
národní má největší a nejdůležitější význam pr
nás, poněvadž tím zastaven a odvrácen by
proud poněmčování, který již před Husem hro
zil zaplaviti národ český a zničiti národnos
česko-slovánskou. (Tak jest l)
Jest to hluboké přesvědčení mé, že bez
Husa a bez výtečných zbraní husitských náro
český dávno již byl by podlehl pří
valu německému, že by byl dávn
vymizel z řady národů živoucích
(Souhlas.)
Kdyby činnost Husova nebyla měla jiných
účinků, než že zachovala nám jazyk a národ-
nost našt — již proto byl by se stal M. J an
Hus velikým dobrodincem národ
českého a zasluhoval by diků a úcty všech
věrných Čechů a všech příštích pokolení. (Vý
borně ! Sláva Husovi!)
Mistr Jan Hus zasluhuje naší úctu a naš
oslavu ještě z jiné příčiny.
Pracoval a bojoval za své přesvědčení nábo
ženské, za idey a názory náboženské, ktere
v tehdejší době vůbec pokládány byly za nej
důležitější a nejvyšší statky člověčenstva.
I my vedeme boj o to, co v nynější dob
pokládá se za nejdůležitější a nej
vyšší statky národa, za svou n
rodnost, za svou svobodu, za svo
politickou budoucnos t.
I náš boj je těžký a osudný — nebo se
jedná o byti neb nebytí českéh
národa.
Hus
Husův
Čecho
zil zaplavit
21
article
A v tomto boji jest nám především a hlavn
zapotřebí mužů, již vynikají takovými vlastnostmi
že to, co se nám jakožto národu malému a ne
četnému nedostává na síle hmotné, fysické —
nahražuje se silou duševní. (Výborně
Potlesk.)
A v tomto ohledu nemůžeme nalézti v cele
své historii lepšího, vznešenějšího příkladu
lepšího, vznešenějšího vzoru, nežli byl právě
Jan Hus (Sláva Husovi ! Potlesk.), který by
především charakter, byl povaha tak mravná.
tak enostná, ideálně čistá a bezůhonná, že ani
největší a nejjízlivější jeho nepřátelé nemohli
nemohou nalézti na lesknoucím se štítu jeho
charakteru nejmenší skvrny a vady. (Výborně
Potlesk.)
Všeobecně uznána byla jeho nezištnost.
jeho svědomitost v konání povinností, jeho věr
nost k zásadám, jeho láska ku pravdě, vytrva
lost, statečnost a konečně jeho sebezapření
obětavost, takže neváhal za své přesvědčení po
ložiti i život svůj na hranici. (Sláva Husovi !)
A takových mužů, takových karakterů po-
třebuje národ náš v těžkém tom boji nynějsím
za svá práva, za svou národní a politickou
budoucnost. Jen, když takových mužů budeme
míti v čele národa, můžeme s pevnou nadějí
doufati v konečné vílězství.
A proto je zapotřebí, abychom skvělý vzoí
takového muže měli vždy a všude před očima.
aby mládož naše dle toholo vzoru vyvinovala
Hus
22
article
vytvořovala své povahy a my abychom v těžkém
tom svém boji čerpali posilnění a- nadšení z pří-
kladu tohoto.
A proto oslavujeme památku mučenník
kostnického, velíkého a v zorného Čeela,
národovce a vlastence (Výborně !) ni-
koli snad z nějakých pohnutek náboženských,
dávno překonaných, aneb snad z nějakého ne-
přátelství k církvi katolické — jak se nám
z mnohých stran vytýká.
A proto ctíti a oslavovati může památk
Husovu každý věrný, poctivý a uvě-
domělý Čech, nechť náleží k jakékoli
eírkvi a nechť jest náboženské přesvědčení jeho
ja kékoliv.
A proto vystavělo i město Lomnice tento
pomník Janu Husovi jako velikému, vzornému
Čechu, národovci a vlastenci, jemuž budiž
věčná a nehynouci Sláva! (Sláva
Výborně ! Dlouhotrvající potlesk.)
S pomníku v okamžiku tomto spadla do-
sud jej halicí bílá rouška a před zráky obecsn-
stva objevil se pomník poprvé v plně své kráse.
Na širokém základě vypiná se mohutný čtyt
hranný obelisk, na jehož vrcholu umistěn
kalich.
Husův
Hus
Čech
Sláva
Čechy
Lomnica
23
article
V předu pomniku opírají se o obelisk dva
eherubíni, držící bronzový bobkový věneeu
nízkého sloupu, na kterém stojí kamenná socha
Mistra Jana Husa v živolní velikosti. V levé
ruce drží Mistr Jan ve snížené poloze bibli, na
kterou ukazuje prstem ku levě straně schýleně
pravé ruky, kdežto vztýčená tvář jeho se zrakem,
upřeným poněkud v pravo ku posluchačstvu,
hlásá lidu slovo hoží, Pomník jest kromě zmí-
něného věnečku celý z kamené. Při strženi
roušky s pomníku zahrála hudba hymnu »Kde
domov můj« a píseň »Na břéhu Rýna«, jež
obecenstvo hlučně zpívalo a po celém rozsáhlém
náměstí ozývalo se »Sláva Husovil«
Provolání toto zaburácelo zejmena když
pošlanec p. dr. Ed. Grégr před opušténín
tribuny zvolal: »Sláva mučedníku kostnickému!«
Na pomník položeny pak věnce nesené
v průvodu.
Předseda spolku pro zbudování pomníku
posl. Janďourek dává pomník v ochranu
obce a žádá starostu posl. Doležala, by byl
střežen a zachován s touže láskou, s jakou byl
zbudován.
Starosta p. posl. Doleža l přijímá pomník
do ochrany obce a prohlašuje, že se postará,
by v nejmenším nebyl porušen ani poskvrněn.
Hus
Jan
Sláva Husovit
doktor
Ed
Grégr
Sláva
Doležal
Rýn
24
article
Pokročilé občanstvo města se zajísté také i v bu-
douenosti postará, aby v čele města byli mu
žové, kteři nestyděli by se za památku Mistra
Jana Husa. (Výborně!)
Vzpomenuv historie vzniku pomníku, praví,
že dnes každý uzná, že lepší místo pro něj
zvoleno býti nemohlo. (Souhlasí)
Vzdav díky sochaři panu Říhovi, zakonči
starosta svoji řeč ujištěním, že Čech poraziti
se nedá nikým. (Výborně ! Potlesk.)
Lomnické spolky zpěvácké »Bořivoj«
»Ludmila« zapěly píseň »Těšme se bláhou na-
dějí, že se vráti zlaté časy«, čímž slavnos
u pomníku ukončena.
Odpoledne uspořádán koncert na tržišt,
při kterém vystrojily lomnické dámy hojně zá-
sobený buffet.
Politické zprávy domácí.
V Praze, 23. července. (K situaciy
Krakovský »Czas« má za nedostatečné, svolati
jen říšskou radu a ponechati jí, aby sama
hledala prostředky na své uzdravení. »Pomoc —
píše »Czas« — musí přijíti od vlády silné,
vědomé svých cílů. Změna jednacího řádu, a
sama sebou nutná, nepřinese ještě uzdravení,
neboť nevyřidí ani jediné z běžných otázek.
Rozpuštění sněmovny zhoršilo by poměry měrou
nevylíčitelnou; upravění jazykové otázky párla-
mentem jest za nynějších poměrů pravdě ne-
podobné a nad to co do kom petene
byla by to změna platných zákonu.
Nutno tedy rozvinouti akci, směřující k uspo-
kojení lidu a sice opravdu vládnouti. Stalo-li s
v Išlu nějaké určité rozhodnutí, musilo spočívati
na výše uvedených premissách a musilo tedy
také vésti k témuž závěru . . . Politika nemůže
už děle kolísati mezi jedněmi a druhými vol-
bami do delegací, mezi jednou a druhou kvotou.
Hus
Říha
Bořivoj
Ludmila
Čechy
Praha
Išlu
25
article
Těžko také připustiti, aby se někdo domníval,
že je dosud málo »posledních« zkoušek. Jest
čas, uvážiti celý ten proces, kterým pro-
chází přetvořující se stát a vytknouti směr,
kterým se dále má bráti. Čeho bychom se ješt
dočkali, kdyby i v politice opanovala zásada
Iaisser faire, laisser aller ?«
V Praze, 23. července. (Strach před
obnovou staré pravice.) Vídeňský do-
pisovatel »Pester Lloydu« vrací se k své starší
myšlence, že příčinou rakouských zmatků nenl
spor jazykový, nýbrž otázka politické moci. Ne-
běží prý o papírovou sténu, jež dělí Němce
Lloyd
Němec
Praha
26
article
Čechy v olázce jazykové, nýbrž o tlustou zed
differencí mezi rakouskou ústavou a českým
státním právem, mezi centralismem a federa-
lismem, mezi politickou mocí a vlivem Němeů
a Čechů. »Kdyby se v Rakousku vládlo absolu-
tisticky — praví »P. L.« — byly by to kon-
flikty, jež by mohl panovník odstraniti moel
svého práva. Poněvadž však v Rakousku vládne
se dosud, tak řikaje, ústavně, má význam, jak
se parlament postaví k poměru vlády k oněm
differencím, a proto se musí věnovati značná
pozornost otázce majoritní,« Které majoritě by
zpravodaj »Pester Lloydu« více přál, netřeba
dodávati. Ostatně, aby nemusil znovu dokazovati
svou starou lásku k německým liberálům, uvádi
mínění jakéhosi vůdce levice, jenž by obnovení
bývalé většiny pravice pokládal ovšem za nej-
větší neštěstí, jaké může postihnoutí Rakousko
(liberální Němci totiž stotožňují sebe s Rakou-
skem. Pozn, red.) »Uzdravení rakouských po-
měrů — pravil zmíněný vůdce levice — a tedy
i zlepšení poměrů celé říše předpokládá, že se
nepřejde přes přirozené existenční podminky
Rakouska; těmto však se příčí, nebudou-li Němei
přijati do většiny. Ostatně Němci hájí jen svě
vymoženosti ze září roku 1899 a činí ná-
roky na kurs, který jim byl teh da
slavnostním způsobem zabezpe
čen.«
Slavnostní sliby mívají v Rakousku podivný
osud. Ostatně snad budou Němci i v této věe
šťastnější než — jiní národové.
Čecho
P L
Lloyd
Němei
Němec
Čechy
Rakousko