Ročník XXXX.

V Praze, v pátek dne 9. listopadu 1900.

Číslo 310.

Ra ranní a odpsl. lise přadpláere v Praze v sánlnist a něe vrk lets noio na něste . lse . Poštou anr nia: na p “ 4rojí sáslliau .1ei

Nač Němci v Čechách stůňou? Naši »vezdy dobří súsedé«, pokud se na severu vlasti naší řadí pod prapor ně- meckého nacionalismu, baví se poslední dobou ve svém libereckém denníku velmi zajímavými pro nás monology hamletov- skými o — »bytí či nebytí« německého živlu v Čechách. Tak dlouho prášili za nekalými účely agitnčními o »slovanském přiboji«, o »če- ském nebezpečenství a najezdu« na své ně- mecké krby a oltáře, až se časem do té staré lži tak důkladně velhali, že jí konečně sami věří. Prohlašují nás za živel vnitřně silnější a výbojnější, než sami jsou, praví si, že jest se jim té národní uvědomnělosti a houževnatosti našeho lidu opravdu co báti a že všechny posavadní politické prostředky, jichžsi od časů Schmevkalových. Piekertových, Herbstových a Plenerových proti nám na- vymýšleli, jsou — vůči neustálému přítoku českých pracovníků v průmyslové kraje ně- mecké — nedostatečnými, ba marnými. »Státní němčina, upravení jazykové otázky, vnitřní a zevnější úřadní němčina, národní ohraničení okresů a upravení škol menšino- vých: vše to prý nestačí, aby Němectvo na severu Čech bylo navždy zabezpečeno « »Těmito »politickými recepty«, troufal si dne 30 října t. r. v liberecké »Deutsche Volkszeitung« prohlásiti jistý Fr.

Jesser, »státní němčinou a náredním ohra- ničením se nám nepomůže. Naše nemoc vězí hloub a slove: neustálý, příliš četny příliv slovanských přistěho- valcův, takže nestačíme jich strávit: proto jest nebezpečí, že oni způsobí v našem ně- meckém tělese časem vnitřní rozklad, že stráví nás.« Pan Jesseř přirovnal proces ten (prý beze vší hany) procesu tuberkulosy Každý člověk vdechuje bacilly tuberkulové. avšak ony jsou organismu neškodny, poku je může krev strávit a zničit. Než jakmile jich taková hojnost přílišná přijde do cév, že krevní těliska jich více překonati ne- mohou, počne ochuravění a záhuba. Rovněž děje se v těle národním, dovozoval p. Jesser; »Cizorodý živel jest nám neškodným, pokud vystupuje v nevalné hojnosti. Bývá vstřebán a zmizí. Než jakmile živel ten přicbází v ce- lých massách a napořád za ním přibývá čer- stvých posil, nedovedeme ho více strávit a vstlebat a byt se němčina stokrát prohlasi a národní ohraničení a dostalo se nám nej- výhodnějšího pro nás zákona o školách men- šinových.« Proč prý se ale ten český pra- covní lid tak neustále bromadně hrne do pohraničných německých krajin? Poněvadž doma v přelidněném kraji českém nenalézá více obživy a práce, jde za ní do průmyslo- vých krajin německých, vykládá pan Jesse a proti tomuto společenskému osudu, proti této chlebové tísni a živelní její síle nevidí žádné jiné pomoci pro Němce, než kdyby hleděli svými kapitály zakládat v českých krajích německé továrny průmyslové závody všeho druhu, kdyby tedy začali Němci z pohraničných okrajů sou- stavně postupovat do vnitra Čech, zakládal zde průmyslové své velkozávody a tak od- vaděli »slovanský lidový proud« z něme- ckých krajin zpátky do oblasti slovanské. —

Tutéž myšlenku pronesl nedávno též posl Prade. Avšak dnes — 8. listopadu — se to německo-nacionálním filosofům opět v hlavě rozleželo. Táž »Deutsche Volks-Zeitung« při- náší dlouhý polemický článek proti tomuto plánu, dovozujíc, že by se mohl Němcům velmi špatně vyplatit. Na pohled prý to arci německého ducha láká, kdyby tak mohl po- nenáhlu německý lid v Čechách roz hodit po celé zemi síť německých pru myslových kolonií, jichž kapitál řízení a úřadnictvo bylo by ně mecké, kdežto massa dělnictva b byla z domácího českého materiálu »jak v Iserthalu«... Avšak lákavá líc ma prý svůj rub: »Němec má příliš málo n- rodního pudu sebezachovacího, než abys po delší dobu dovedl mezi cizojazyčným ple- menem udržet. On se spotřebuje jako kul- turní mrva pro jiné národy. My Němci by- chom tedy, chtějíce udržet svůj dosavadní statek čistým, obětovali část svých přísluš- níků a část svého národního jmění, však tou obětí bychom sice pomalu, ale časem jistě hospodářsky posílili jen své protivníky.

Neboť za nějakých 50 let by zajisté většina těch německých úřadnických rodin byla smí šena, ba počeštěna. « — Zavrhuje tedy »Deutsehe Volks- Zeitung- myšlenku tu jako zpozdilou, ba nebezpečno pro Němce a hledá příčinu »německýc souchotin« a pomoc proti nim zcela jinde. Nevidí nebezpečí v pouhém tom přívalu zá- stupů slovanských dělníků do německých průmyslových a uhelných krajů, jako spíše v tom, že prý Němci již ztratili síl ku strávení a vstřebání cizího živlu národ- ního. Jak hravě prý Severo američan stráv ten příliv ročních stalisíců přistěhovalců z nejrůznějších národů a plemen, kdežto prý 60millionový národ Němeů nemůže býti hotov s podávením 2—3 millionů Poláků. »A my dva milliony Němců v Čechách nejsme s to. abychom těm 100.000 českých dělníků v uza- vřeném našem území vnutili naš ně- mecký ja zy k le

»Ba, my se o to ani nepokoušíme« — horlí Pradův orgán: ba, naopak, němečti páni, továrníci a chlebodárci nutí prý se k vůli svým dělníkům, služkám a čeledínům do češtiny, dcerky zámožných německých rodin učí prý se češtině, aby se mohly kdys smluvit se svými českými kuchařkami, ně- mečtí obchodníci a kupci snaží prý se k vůli lecjakému umouněnému českému cihláři lá- mat češtinu: slovem, Němcům prý schází ta pravá národní pýcha a hrdost proti »ci zo- národním vetřelcům«, oni prý pro ten boží mír raději se před nimi krčí a jim povolují; a to prý jest vedle druhé osudné vady Němců, vedle jich svárlivosti, ba ne- vraživosti mezi sebou, pravá a celá příčina povážlivé té choroby. Němectva v Čechách. Proti sobě jsou prý krutými a udatnými, ale proti cizím zbabělými a plni přílišných obledův. »Tedy nikoli vnikání cizinců v naše ůzemí jazykové jest jedinou příčinou našt národní bídy. Ale vinni jsme sami, poně vadž jsme si odnavykli býti pány ve vlastním domě, poněvadž ve sv hříšné lhostejnosti klidně přihlizíme, kterak

cizota vždy větší platnosti nabývá, kteral my vzdor veškerým flausům ve shromáždě- ních sami nejvíce k tomu přispíváme, aby postavení nepřátel bylo sesíleno. Schází nám národní bezohlednost, abychom nejprvé sebe a své okolí poněmčili, pak teprve můžeme pomýšleti na poněmčován cizích.- »Jak daleko, na míle daleko jsou tak mnozí malí národové před námi !« žebrá »Deutsche Volkszeitung«: »Máme příklady v okolí Liberce, kdeubozí češťí dě níci pro vymožení si české škol dávají v šanc svou existenci hlasitě i veřejně se tím honosí Všechna úcta před takým nadšením. O kéž by nám bylo ho jen z polovice dáno, věru lépe by to sl námi stálo. U Čechů všichni k sobě drží: dělník, řemeslník doktor, všichni jedné mysli, jak bý jen državu své národnosti rozšířili. Jak zcela jinak u nás !« — Každý znalec poměrů česko německých snadno rozpozná zrnka pravdy v tomto ná- nosu starých vášní, předsudků, lží a bludů. Povíme německým hypochondrům, jak se mohou přes noc vyhojit ze své » hrozn choroby«i: ať se odhodlají s nám žíti tak upřímně sousedsky v svobodné samostatné vlasti če ské jako Němci švýcarští s svými spoluobčany francouz- skými a budou míti pokoj, mír a blahobyt s námi pro věky. Proč jest jim to tak proti mysli? Poněvadž jsou posedlí démonem panovačnosti. Toho ať vypudí ze svých hlav a bude zdrávo jim i nám!

Politické zprávy domácí. V Praze, 8. listopadu. (K vo l b ám na Těšínsku.) Bylo již oznámeno, že ve čtvrté i páté kurii těšínské budou kandidováni dva Po- láci, totiž dr. Michejda a Stwiertnia. S kandida- tury české tentokrát opět sešlo po obapolném dohodnutí českého i polského volebního výboru- »Opav. Týd.« přináší o tome následující zprávu »Na schůzi výkonného výboru českého v Přivoze konané zmocněn byl jeho odbor z Těšínska, aby s výkonným výborem polským učinil konečné dohodnuti ohledně kandidatur. To stalo sen schůzi společné v sobotu 3. t. m. v Těšíně ko- nané u přítomnosti zemských poslanců Hrubého, Ciencialy a dra. Michejdy ; poslanec msgren Swiež dopsal z Opatije, kde nyní se zdržuje. Doho- nuti stalo se dle návrhu msgra. Swiežího a posl. Hrubého způsobem pro Čechy a Poláky uspoko- jivým. Za společné česko-polské kandidáty při- jati pro tentokrát oba kandidáti Poláci, totiž dr. Michejda, zemský poslanec v Těšíně, za čtvrtou a J. Stwiertnia, rolník a představený v Kyse- lově, za pátou kurii. Oba kandidáti, stojíce n půdě společného česko-polského programu a sol- darity obou kmenů ve Slezsku, budou jak če- ských tak polských zájmů hájiti. Co do podrob- ností staly se přiměřené úmluvy. Zároveň schvá- leny další kroky, zejmena co do provolání Polští a češti důvěrníci rozešli se tisknouce srdečně pravice s přáním, aby dnešní usnesen pro oba kmeny bylo blahodárným a stalos pevným pilířem vzájemnosti V Praze, 8. listopadu. (Proti obno- vení pracovní větši n v) vrslovuje s

»Gaz. Narod.« podobně jako krakovský »Czase. Píšeť v té věci: »Není ještě na čase uvažovat o tvoření politických svazků v příštím parlamentě To však je už nyní jasno pro každého nezasle- peného politika, že nový parlament nemůže svou činnost započíti násilným potíräním obstrukce kterékoli parlamentní strany a už zhola ne ob- strukce české. Úkolem a snahou vůdeů parlamentních v nové sněmovně musí býti vlastně to, aby žádná strana neměla příčin k tak silnému odporu a bude tedy nutno vytvořiti ta- kové poměry, aby bylo zbýtečno chápati se tal krajních prostředků, jako jest obstrukce. Může-i se k takovým uklidňujícím poměrům počitat vzkříšeni »pracovní většiny« s určitým cílem osamocení Čechů a tedy proti Čechům, o tom mezi umirněnými a soudnými politiky nemůže býti pochybnosti. Mvslénku o utvoření většiny na způsob nešťastné koalice s hlavním eílem po- jírání české obstrukce, o níž dosud neznámo. dojde-li na ni, musíme proto pokládati za přímou provokaci této obstrukce a za politické bláznov- ství zbankrotované hrstky německých liberálů, kupicích se okolo »N.- Fr. Presse«.

Z Krakova, 8. listopadu. (Z volební h ruchu v Haliči.) Konservativný ústředn volební výbor schválil dosud kandidatury v devi okresích páté kurie haličské. V pěti okresích hodlá kandidáty ještě postavit, ač nemá velké naděje na vítězství. Za jisté pokládá pouz volby Rojovského ve Stryji, hr. M. Pininského v Borščově a Moysy v Kolomyji. V Krakově má volbu socialisty Dašinského za bezpečnou. V Bronovicích nedaleko Krakova udál se případ. že četník byl nucen hájiti volební zákon proti okresnímu hejtmanu. Byla tam svolána voličsk schůze. Když se voličové sešli před ohlášenou místnosti, našli ji zavřenu a před ní dva strážniky, kteři voličům oznámili, že obecní starosta schůzi zakázal. Voličové odešli todyo do jiné místnosti a tam schůzi započali. Nábl vrazil mezi ně starosta a křičel, že schůzi ne- dovoluje, »poněvadž pan okresní hejtman h k sobě zavolal a oznámil mu, že s ním bude zle, dovolí-li schůzi«. Počali starostovi vykládati, že schůzi zapověděti nesmí, on však nepovolii a při tom natloukl jakémusi účastníku schůze. V tu chvíli přišel četník. Voličové odkázali sta- rostu na četníka, aby se poučil, že schůzi za- kázali nesmí. Četník, vida, oč jde, chtě prchnouti, voličové ho však obklíčili a jemu nezbylo, než poučiti starostu, že udělá nejlépe. bude li mlčet. Pak teprve bylo možno schůz konati.

Politické zprávy zahraničné. V Praze, 8. listopadu. Milan. Jmenování plukovníka Lukiče velitelen pluku, nesoucího jmeno krále Alexandra, vzbu- dilo podezření, že události posledního čtvrtlet neznamenají roztržku mezi srbským králem rozkrálem, s nímž je plukovník historicky spojen attentátem Kneževičovým. Podezření to je málo důvodno, ale charakterné je, že vůbec vzniklo a že mu dal výraz časopis, o kterém nemůž býti pochybnosti, že Srbsku přeje. Podezření je známkou, že důvěra v trvalosť nynějších poměrů v Srbsku není veliká. Toho nechť jsou si v Srbsku vědomi. Je nevyhnutelno, aby Srbsko nezůstalo státi na tom bodě, na který se postavilo ženitbou královou a amnestováním nevinně zalářovaných vlastencn. Srbsko mus

v arobném prodejt ve stlalrich ua venkove reení sto. . . . . . . . ge rnser at, latí aa kotevé vspře Pielacei erty pněapis 6kskoaia. Bakošuy a strnci

podati další důkazy, že nastalý obrat jest upřímný, a nejen to: musí se v položení nyni zaujatém pevně ohraditi, aby Milan jednoho krásného dne nemohl prověsti nový převrat. Bělehradský dopis »Cpoópana« má z věc zhola nemožnou, aby se Milan vrátil. Všechno obyvatelstvo je prý proti němu a sna jen několik jednotlivců tajně mu přeje. Nespo- kojenosť Milanem byla i dřiv, ale ona prý se ženitbou královou stupňovala do té míry, z Milan je v Srbsku nemožný Názor ten je přiliš optimistický. Tiléž lide v Srbsku, kteři se dnes Milana odřikají, skláněl by zase před ním do prachu čela svá, jakmile by se vrátil a budou se před ním zas odřikati krále Al oxandra. Je třeba učiniti opatření, aby se Milan do země nikdy vrátiti nemohl, a proto souhlasíme s prof. Platonem Kulakovským, jenž v »Mocgon- CEHx BT« navrhuje, aby příšt skupštině podán byl k odhlasování nlá v r h zá- kona, kterým bv Mi ban prohláše byl na vždy za psance a k te r by prohlásiP za v lastli z rá d e všechny srbské o bčany, k ter by s ním kuli pikle proti panu- jícímu v Srbsku pořádku, proti králi nebo dyna s tii Králi Alexandrovi, praví navrhovátel, na- stala by smutná povinnost zákon takový po- tvrditi, avšak oběť ta je nezbytná a následky její budou blahodárné. Položení královo ovšem je tragické, ale král se může utěšiti tím, ze staři srbští králové a carové nejedneu rodnou krev prolili, aby pod sebou upevnili trůn. Vy- hnání na věčné časy Milana Obrenoviče se všemi svými následky osvobodí Srbsko od roz- kladných živlův a dá nešťastnému národu mož- nosť sebrati své síly k boji za nezávislosť, jenž mu nadejde možnáx velmi brzo.

Skupština, jež za nedlouho zahájí své za- sedání, skládá se z milanovských stvůr. Jeto neslavně známá spolicejní skupština«, jež na- posled sklesla tak hluboce, že již ani ne- zkoumala vládních návrhův a hlasovala pro ně šmahem. Tento čistý zákonodárný sbor, jeiž král Alexandr za dobré uznal nerozpustiti, je nade vše výmluvným dokladem správnosti na- šeho tvrzení, že veřejný život v Srbsku jest okupován lidmi bezcharakternými, kteří budou sloužiti každé vládě a každému králi, i cizinci. Policejní skupština jako otrocky sloužila Mila- novi a Vladanovi, stejně pokorně bude hlaso- vat i nyní pro všechny návrhy, které jí budou předloženy. Onehdy četli jsme v »3aerash , že právě pro tuto svou »spolehlivosť« ušl osudu rozpuštění. Nuže, totě nejlepší parlament kodhlasování zákona, jejž navrhuje prof. Ku- lakovskýl Ještě k znovuzvolení Mae Kinleye. Několik ještě statistických dat. Úhrnný počet hlasův pro Míac Kinleye odevzdaných té chvile znám ještě není. Demokraté se téší ale- aspoň tím, že poklesl oproti r. 1896. Tehida bylo pro Mae Kinleye odovzdáno 7,123.234 hlasův, pro Bryana 6.499.365 hlasův. Výsledek byl v r. 1896 velmi nejistý, neboť závisel od výsledku v 7 malých státech. Kdyby tam byla volba špatně dopadla, nebyly by bývaly Míse Kinlevovi nie platny veliké většiny, jakými se prvotní voličové tehda pro něj v severních a východních státech vyslovili. Tentokráte spolehali republikání bezpečněji už ve vitězství, jelikoz

FEUILLETON. Letošní saisona České fiiharmonie Když před pěti lety založena byla členy našeho divadelního orchestru Česká filharmonie. přátelé umění hudebního s radosti uvítali tento krok. Byloť každému jasno, že prestigem hu- debnosti bude Praha potud okrašlována bez- podstatně, pokud pravidelnou inetitucí velikých produkci symfonických nebude docelen její rueh hudební, ve všech jiných oborech tak utěšeně se organisující. V provolání O. Hostinského správně tehdy bylo pověděno, že dosavadní me- zera v hudebním životě našem dvojnásob těžce byla cítěna právě členy našeho orchestru, po- něvadz oni v prvni řadě byli povoláni ji za celiti. Kdo jiný také byl povolán založiti a p dobu nedohlednou bude povolán udržovati na živu tyto nejelitnější produkce, když není ani stínu naděje, že by realisovala se u nás my- šlenka samostatné, od divadla neodvislé kapely svmfonické? Paříž mk vedle orehestrů divadel ních dva svmntonické (Colonnáv a Chevillardův) Berlín vedle dvorní kapely znamenitý Hilharmo- nický sbor prvního řádu a nevzpomináme-li an Lipska s jeho 22 koncerty v »Gewandhausu«, alespoň na neveliký Mnichov můžeme pouká zati, kde obecenstvo iřikrát do týdne (l) za levn peniz může pokochati se vznešeným krásnen sýmfonické hudby v koncertech výtečného K i- mova orchestru.

Oč je dnes ještě za všemi jmenovaným městy Praha se svými člyřmi filharmonickými koncerty! A ty dosud nedocilily toho, aby ahro- máždily okolo sebe počet posluchačstva, jenž by návštěvou svou byl s to, aby vyplnil sál pro- dukční do posledního místa ! Okolnost ta je tím spíše hodna politování a výčitky, že se tu po- dává umění ryzí za předplatné neuvěřitelně nizké jaké umožňuje jen obětavost všech účinkujících. bezvýminečně se zříkajících jakéhokoli olamži- tého odškodnění za svou námahu na prospěcl pospolitého lidumilného účelu. Ale poukaz na účel ten může letos směle ustoupili do řady druhé. Neboť, přízně široké veřejnosti se dovo- lávajíc, může Česká filharmonie přidržovatis jen toho, co umělecky slibuie a co jistě také dle slibu svého dovede sptnn V šestém svém roce totiž vystupuje n přímé přání chefa opery Karla Kovařovie osamostatněna, divadlem nikterak netísněnav svém vývoji, svěřujíc se artistickému řízen Oskara Nedbala, umělce, jehož výtečná kvali- fikace má dnes ne pouhou lokální sankci, jenž právě proto, že koncertní dirigentství učini si cílem budouci své životní dráhy, pohonosit se může vzácnou erudicí a hotovostí k úloze na něj vznesené. Jak Nedbal prospěje kvali výkonů našeho orchestru, nechtějí tyto řádky předpovídati a oceňující činnost jiného péra předbíhati. Ale od místa snad nebude ztlumo- čiti motivy, jež vediy jej k organisaci repertoiru Českou filharmonií ohlášeného pro letosn čtyři večery, aby v mezích minulou činnost spolku vytčených a touto minulosti budou činnost do jisté míry předurčujících, učinily patrný krok v před co do poslánís svého.

Popřední zřetel musil být obrácen k tomu, aby domácí produkee zastoupena, byla jednak novinkami, poslední dobou se objevivšími, jednak staršími znamenitými skladbami, jež soustavně udržovati v ovidonci má Česká filharmoni dle jměna a určení svého nepopfratelnou povin- nost. Z novinek Fibichův »Potopený zvone nebyl pohřichu vyloven z mistrovy pozůstalos a tragické zvuky smuteční hudby z jeho »N - věsty messinské« budou oblašovati případně ná ladu nad nedávnou ztrátou, již bylo souzeno utrpěti českému hudebnímu světu. Svmfonická báseň »Mládi« od Josefa B. Foerstra zaručuje již jméhem přísného na sebe původce vynikajíeí uměleckou hodnotu. Třívětá suita »Pohádka od Josefa Suka přinese symfonické vytěžení myšlenek, které nejnadanější člen generac skladatelské let devadesátých uložil v krásné své hudbě k Zeverově pohádce »Radůz a Mahu- lona«. Novou formou nevšední zajisté inspirace dolétnou ve světě tam, kam mnohem tíže by dnes ještě pronikly, kdyby vázaly se na neroz luěné spojení se slovém českého díla drama tičkého. Ze slarších děl našich s radosti uvítána bude zajisté čtvrtá symfonie Dvořákova (op. 88 Gdur), obsahově a formálně nejoriginálnější ze všech pěti tiskem uveřejněných, ale nejméha snad populární z nich proto, že vydána byvši anglickým nakladatelstvím (Novello, Ewerá Comp.) došla ve střední Evropě menšího odbytu,

než o jaký postarala se při ostatních berlínská firma Simrockova. Smetanova symfonická báse »Z českých luhův a hájův« vyvolena byla jako nepominutelná vzpomínka mistrovy tvorby z toho důvodu, aby jí a bohda v příští saisoně »Vyše- hradem« všechny články monumentálního cyklu »Má vlast« vetkány byly ozdobou do program filharmonických. Důstojnou representaci klassické hudby učinil dirigent jedním z hlavních bodů svého prográmu. Maje na zřeteli, že z periody před beethovenské Bach, Gluck a Mozart dosud přisl k slovu, rozhodl se pro Hándla a Haydna- Ačkoli síla Handlova projevuje se nejvýrazněji v jeho oratoriích, hemží se instrumentální skladby jeho tak zv. »concerti grossi« hojnost nápadů na svou dobu skoro až smělých,že oživení jich je úlohou věru nemálo lákavou. Ale jako při celé hudbě XVIII. století, staví se pří Bachovi i při Händlovi křísení jich v cestu praktické překážky, jednak používáním v nich nástrojů dnes neobvyklých, jednak pro osudné »continuo«, t. j. nevypracovaný hlas, jenž po- všechnými značkami očislovaného basu širokou ponechával volnost a libovůli jeho obstaravatel.

Ve vokálních skladbách novější badatelé za- celují tuto mezeru, rozvádějíce do podrobna vy- psaným hlasem varhanním tyto nám jinak příliš neurčité udaje. (O Bacha zasloužilse v tomto směru R. Franz a Jadassohn). O větší jsou však tyto obtiže při čistě instrumen- tální skladbě, kterou ucho moderní chce zaží vati svým obvyklým vkusem V Händlové velkém koncertu (č. 6 z G:moll). jenž těší se ze všech deseti největší oblibě pro genivlní musettu, seznáme koncert v původním slova toho smyslu, kde fakticky zápasí (italsky »concertare«) o závod tři elementy : »eoncertino«. t. j. smyčcové trio solistů, »ripieno«, t. j. sbon smyčcový a konečně »continuo« dvou klavi cymbalů. Největší znalec Händla Fr. Chrysando nyní ještě houževnatě se drží těchto původníeh disposic, ale jiní starožilníci (na příklad též náš Fibich) dávají právem přednost rozumně zmoder- nisované úpravě před dalekým naší vnímae schopnosti sesílením orchestru smyčcového dvěm klavíry. Proto také uslyšíme tuto skladbu v při ave pro smyčcové nástroje bez klavirů pořizené Ferd. Davidem, jeně v činnosti své mě rádcem přítele svého Moudelssohna, zajisté nej- lepšího to znalce klassické literatury.

Jelikož svmfonie po Beethovenovi kladesi za úkol řešiti nejtěžší thematické problemy, ne- může Haydnova i Mozartova býti hlavním bodem programu dnešní filharmonické produkce, jsoue daleka toho, aby sledovala tak hluboké tendence a poutajíc nás naopak svou naivností, míniatur- ností. Je dobře, že Haydnova »Oxtordská« (č. 16 vydání Breitkopfova a Härtlova) umístěna bude vedle jiné, větší, a že tím vyvarováno bude se chyby, jež stala se u nás s Mozartovou sym- fonií z G-moll (r. 1896). Také jiná chyba bude odčiněna. Není totiž správno tuto klassickou hudbu, jež sporým počtem a mírným uživáním dechových nástrojů — jediné flétny a dvou hobojí. fagotů, rohů a polnic — nemá potřebl veliké protiváhy smyčeových, prováděti plně obsazeným moderním orchestrem. Přiměřená jeho redukce zajisté jen pomůže zvýšiti půvaby tohoto roz- milého díla.

Beethovenova »Eroica«, uznávaná nyní vše obecně za nejsilnější po deváté symfonii jeho. měla proto již nejspíše nárok, aby po sedmé pátě a osmé pojata byla do letošního rozpočtu Z moderní hudby bylo především nuln míti na paměti školu slovanskou. Jen jediné číslo jí vyhraženo, ale pro ně zvolena za to skladba velikého objemu a uznaně ve světě veliké ceny Čajkovského třetí suita (op. 55, G-dur). Diloto zvěčnělý jeho tvůrce nad jiné miloval a dalje také na pořad památného prvního koncertu praž- ského (19. února 1888). Při generální zkoušce okázalo se tehdy, že by vedle koncertů klavír- ního a houslového, hraných Silotim a Halířem, a vedle ouvertur »Romeo a Julie« a »1812- bylo prodloužilo do ohromna trvání produkce. Proto slyšeli jsme tohdy z něho jen úvodní elegii, po níž mistr o dva dny později v Ná- rodním divadle seznámil nás se závěrečnými variacemi, jedním z nejeffektnějších kusů, na- psaných pro velký moderní orchestr. Střední věty zůstaly nám neznámy — bylť uložen do archivu Umělecké besedy notový materiál k ce- lému dilu, které letos teprve jako novinka ze sežloutlých listů sehraná, pomůže si u nás k cti, jakou mu zatím cizina byla přiřkla v míře po obou posledních symfoniích největšího ru- ského skladatele nejvydatnější. Veliká bohatost německé literatury pocho- pitelně nemohla nezabrati po české největšího místa v repertoiru. Z ní ovšem Joachimův hou slový končert a po uherském způsobě« (op. 11.

spadá na vrub interpreta solového partu, mla- distvého virtuosa Emanuela Ondříčka, jako pro- milostný zpěv Siegmundův z Wagnerovy »Val- kýry« mluvil důvod, že náš první tenorista Karel Burian ve fragmentu tomto — jejž si sám přeložil s alliteračními hříčkami originálu — podá ukázku, jak vyjímá se na české slovo sloh děl z poslední periody bayreuthiského reformatora, našemu jevišti dosud nepřístupných. Dirigent tudiž odpovídá vlastně jen za volbu Goldmarkovy bujaré ouvertury »Na jaře« (op. 36.), dále číslo Brahmsovo a Lisztovoi Brahmsova čivrtá symfonie z B-moll (op. 98) je volena vhodně k démonstraci go- thického slohu tohoto novoklassika, jenž na sklonku XIX. věku představuje nejkrajnější vý- běžek konservativní formálnosti, a šťastně zá- roveň jako protiváha Lisztovy programní »Fau- stovské symfonie«. Genialností přímo sršící dílo.

toto v Praze dosud jen jednou bylo provedeno (11. srpna 1886) krátce po smrti Lisztově, před českým obecenstvem vůbec ještě ne. Skládá se ze tří charakteristických obrazů, z nichž první, patheticky zvířený, má nápis »Faust«, druhý, mozartovskou něhou prodehnutý »Mar- kéta«, třet pak, živíci se z karrikatur themat předchozích, touto »negací« všeho prrotního znamenitě vystihuje námět »Mefistofeles«. Liszt připojil k poslední větě, založením svým činící celé dilo podobným Berliozově »Fanlastické svmfonii« — tuto máme naději uslyšeti v této saisoně mimo filharmonické koncerty pod rukou nejpovolanější k její interprotaci — ještě Goe- thův závěrečný »chorus mysticus« pro mužský sbor a tenorové solo. Naše pěvecké jednoiy jisté neodeprou spolupůsobení své České jl- harmonii, aby nám mohla předvésti toto dílo s aulhenüickým koncem, k provedení velmi snadným, nikoli snad s orchestrálním přílepkem, jenž na případ nouze o vokální těleso je v par- tituře přičiněn. Ze dnešní francouzká produkce je tak tuze ve vleku Wagnerově, vezmeme za pochybnou novinku rádi za vděk staršími, ověřenými kusy: Berliozovým »Řlmským karnevalem« a Bizetovou nadmíru zajímavou ouverturou »Patrie!«, jež ostatně je pro Prahu novinkou. Z norské hudby Griegovy »Svmfonické tance«, suita to o čty- řech číslech, doplňují letošní výběr, jemuž solva může učiněna být výlka, že by v úzkém se- vření svém byl mohi lépe, než se stalo, vyho-