Románová přiloha „Národních Listů“ k číslu 189. ze dne Il. července 1900.

Různé zprávy. = Vražda v suggesci. Z Neapole se ozna- muje: Před trestním soudem v Cassinu ukončen těchto dnů proces, jenž se zabýval otázkou často přetřásanou, může-li býti člověk rozkazem daným v hypnose přinucen, dopustiti se zločinu. Porotci k této otázce přisvědčili. Bohatý mladík z Arpina, signor Francesco Pagnani, zavraždil dne 12. října 1897 svoji milenku, Cristinu Cabrieliovu. Pozval k sobě nebohou dívku, s níž žil v nejlepší harmonii a beze vší příčiny usmrtil ji dvěma výstřely z re- volveru, načež mrtvolu pobodal dýkou. Signor Fran- cesco Pagnani, jenž nemá níjakých příbuzných, dal se před lety obloudit provdanou ženou, signorou Grazií Colafrancescovou. Tato žena měla tak mocný vliv na mladíka slabé povahy, že jí ponenáhlu po- stoupil značnou část svého majetku. Později zami- loval se signor Pagnani do mladé dívky a slíbil jí, že ji pojme za ženu. Signora Colafrancescova byla jata zuřivou žárlivostí a poněvadž se jí nepodařilo odloudit Pagnaniho od signoriny Cristiny, umínila si, že zničí oba. Přilákala k sobě svého bývalého milence a hypnotisovala jej, jako již dříve častěji byla učinila. Pak vzala dýku, pomazala ji olejema podala ji hypnotisovanému s rozkazem, aby ji vrazil signorině Cristině do srdce. Signor Pagnani poslechl rozkazu, jen že dříve usmrtil milenku revolverema pak jí vrazil dýku do srdce. Vrah uprchl do klá- štera v Soře, ale na radu mnichů dobrovolně se udal soudu. Byl pak po dvě léta pozorován v ústa- vech choromyslných v Averu a v Montelupu. Lékaři nabyli přesvědčení, že signor Pagnani tou měrou pod- léhá suggesci, že dlužno předpokládat, že skutečně dopustil se vraždy pod neodolatelným nátlakem.

Porotci tudíž prohlásili, že jest nevinen, za to uznána vinnou signora Colafrancescova a odsouzena do ža- láře na sedm a půl roku. = Buršáci ve »slavnostní« náladě. Z Darm- štattu se oznamuje: S velkým počtem studentů zdejší vysoké školy technické zavedeno disciplinární vyše- třování pro surové výtržnosti, jichž se dopustili při nedávných slavnostech Gutenbergových v Mohuči jež vyvolali značné rozčilení. Studenti jakožto účast- níci historického a slavnostního průvodu byli měst- ským zastupitelstvem pozváni také k ostatním slav- nostem. Na místě, aby jako »hosté města« chovali se s náležitou důstojností, představovali si páni buršové oslavu vynálezu knihtiskařství jako příležitost k ne ustálému chlastu — citujeme zde hlasy německých listů. Tím způsobeny již v obou prvních dnech slav- nosti nepříjemné výstupy. Avšak vrchole dostoupila nestoudnost studentů při plavbě na Rýně do Bingu. Již na lodi organisovali pitku, jež se na zámku Kloppu, kdež město Bingy hosty častovalo, změnilo v divoký chlast o závod. Buršáci lili do sebe víno ze sklenice, rohů i korbelů. Obecenstvo rozhorleně hledělo na tuto pustou vřavu, ale ještě pohoršlivější výjevy udály se na parníku »Gutenberg«, kdež mimo úřadní hodnosty byla vykázaná místa i buršákům. Spití buršáci hulákali, řvali ne- cudné písničky a dámy nalezající se na parníku, musili býti důrazně chráněni před sprosťáctvím opi- lých buršů. V Eltvillu, kde byla delší zastávka, ne- zbylo než vykázat buršákům jinou loď. To však opilci považovali za urážku a chtěli se násilím ve- drat na parník »Gutenberg«. Ale nepodařilo se jim

to, byli důrazně odraženi lodním mužstvem, jež, když nespomohly domluvy, užilo pěstí. To konečně pomohlo, buršové byli zticha až do Mohuče. Při tom byl nápadný kontrast, kterak se zachovali prostí děl- níci, kteří se rovněž účastnili výletu; žádný z těch set tiskařů a sazečů při veškeré veselosti a rozjaře- nosti nezapomenul, čím slušný člověk jest povinen sobě i jiným. Ale mladíci, jimž se hlásá, že sluš- nost v obcování s jinými jest slabostí a neomalenost ctností, lidé, kteří nehledají pojem cti v plnění spo- lečenských povinností, nýbrž v dovednosti ve chlastu a rvačkách, objeví se při takovéto příležitosti, čím vlastně jsou, jako mravně zanedbaná, surová če- ládka. — Takto posuzuje ony příhody německý list. = Nepříjemné dobrodružství. Z Hamiitonu, Ohio, se oznamuje: Sladovnický elev Albert Fiehrer byl v Dämmerskirchenu v Elsasku odveden k vojsku. Roku 1892 jako sedmnáctiletý jinoch vystěhoval se se svými rodiči do Ameriky a roku 1897 byl natura- lisován. Na počátku tohoto roku odebral se, opatřen jsa americkým průvodním listem, do Mnichova, kde vstoupil do sladovnické akademie. Když pak před nedávnem navštívil svou rodnou obec Dämmers- kirchen, byl ihned zatčen a odveden. Otec mladého muže, který pracuje v pivovaře v Hamiltonu, dopsal již v této záležitosti státnímu departementu a těchto dnů obdržel zprávu, že vyslanci Whiteovi bylo naří- zeno, aby zakročil, by byl Fiehrer od vojska zase propuštěn.

= O letacím stroji hr. Zeppelina vyslovují se odborníci stále ještě velmi skepticky. Hlasy těch, kdož před vzletem slibovali tomuto vynálezu skvělou budoucnost a chválili na základě theorie velké jeho přednosti, po výsledcích prvních pokusů umikly. Po- ukazuje se zejmena k tomu, že šrouby pro ohromně dlouhé těleso balonu jsou příliš malé. Neníť na světě ryby, jejíž ploutve v poměru k rozměrům těla byly by tak malé. Povážlivou je též okolnost, že v ny- nější podobě může se pohybovati toliko nad vodou. Sestup na pevnou zemi mohl by po případě zname- nati hroznou katastrofu. Balon hr. Zeppelina jest se- strojen dle týchž zásad jako balon setníků Krebsa a Renarda v Mendonu, s nímž konány pokusy roku 1884 a jenž po dvacetiminutové plavbě vrátil se na místo vzletu. Ze šesti pokusů zdařilo se tehdáž pět.

Pokrok hr. Zeppelina zakládá se na větší, ale ne příliš značné rychlosti, jež jest podmíněna obrovskými rozměry balonu, ale právě to znamená do jisté míry krok nazpět, neboť s takovouto obludou nelze mane- vrovat a obtíže při plnění, při vzletu a zejmena při sestupu značnou měrou vzrůstají. Na zemi jest deset metrů za vteřinu rychlost značná, ale ve vzduchu neznamená to takřka pranic. Kdyby měl míti prak- tickou cenu, musil by míti rychlost větší nežli vítr Slavný vynálezce mr. Hiram Maxim, jeden z před- ních znalců v oboru aěronautiky, pravil zástupci ča- sopisu »Daily Chronicle«: »Francouzská vláda vy- dala velké sumy na řiditelné balony a skutečně v Francii dosaženo v tom ohledu více než ve kterékoli jiné zemi. Ale balon nemůže plouti proti silnějšímu větru, jako potůček nemůže téci proti prudkému proudu. Francouzská i americká vláda konají nyní pokusy se skutečnými létacími stroji, těžšími vzduchu, jež mají-li vskutku dostáti svému úkolu, musí letět s velkou rychlostí. Kdyby někdo vynalezl skutečně schopný létací stroj, byl by mu v pravém slova smyslu vyvážen zlatem i kdyby prozatím neměl ji- ného účele, než pro případ války vyzkoumati posta vení nepřítele.« = Přijemného překvapení dočkala se těchto dnů při návštěvě světové výstavy baronka Van der Broeck, žijící v Paříži. Když dáma prohlížela sbírku uměleckých předmětů v malém paláci výstavním, spo- zorovala zlatou skřínku z 18. století, jež se jí zdála nápadně povědomou. Když si ji blíže prohlédla, ne- měla již nejmenší pochybnosti, že to její majetek.

Byla to skřínka, jež jí as před půldruhým rokem s mnohými jinými cennými předměty byla ukradena zloději, kteří se byli vloupali do jejího bytu v ulici Chateaubriandově. Baronka ihned oznámila svůj objev policejnímu komisaři, jenž zabavil ukradenou skřínku a podrobil majitele dotyčné sbírky výslechu. Dalším pátráním vyšlo na jevo, že zloději prodali ukradenou skřínku jakémus vetešníku za třicet franků. Vetešník brzy na to znovu ji prodal a tak šla z ruky do ruky, až konečně jakýs obchodník s raritami prodal skřínku za šest set franků poslednímu majiteli, jenž ji za- řadil do své sbírky, kterou vystavil v malém paláci výstavním. Pařížská policie jest prý již na stopě zlodějům. Výbuch ve sklepě. Při výbuchu plynu v domě na vých. 105. ul. v Nov. Yorku onehdy od- poledne byl 32letý William Tilford povážlivě popá- len. Domovník žádal Tilforda, aby plynové rourky prohlédl, poněvadž po celém domě zapáchal plyn. Mezitím co Tilford se světlem plynové rourky pro- hlížel, aby zjistil, kde plyn uchází, nastal výbuch. Tilford klesl k zemi a vzňal se na něm oblek. Na štěstí měl však ještě dosti síly, aby vyběhl na ulici, kde mu sousedé poskytli pomoci. Jeho poranění není nebezpečné. Výbuch byl tak prudký, že všecka okna v domě popraskala.

Arena na Smíchově. Začátek o 1/27. hodině. Ve středu 11. července. 16243 Oyklus frašky X. To jsem sám rád. (Pokračování veselohry: »U bílého koníčka«. Fraška o 3 odděleních. Napsali Blumenthal a Kadel- burg. Přeložil J. Pulda. Řežisér p. K. Lier. Hraje se za každého počasí.

Pištěkovo letní divadlo na Král. Vinohradech. Začátek o 1/27. hod. Ve středu 11. července. Desáté lidové představení za poloviční ceny Po prvé;

Vlastenecká

16246 Břetislav a Jitka. činohra o pěti jednáních od K. Eg. Eberta. Režisér pan Halla.

J. NOVÁK v Praze, Vodičkova ul., „U Štajerů

jinou a opět jinou. Konečně počala »Má mami,« ale trhla sebou, zarazila se a vykřikla. »Zkouška, v deset ráno,« řekla Betty. Tu se všichni smáli a když Drake kladl Glory plášt na ramena, šeptal: »Co dělat, drahoušku?« »Buďte hodný a dejte pokoj,« odpověděla a potom se smála také. Chtěli již vyjíti, když někdo řekl: »Ale teď jižje pozdě na oběd — což abychom šli na večeři do Korint- ského klubu?« Na to ostatní dámy zvolaly jednohlasně: »Ano.« V tomto návrhu byl zážeh smělosti a pochybné slušnosti. »Ale jste pro to?« pravil Drake, dívaje se na »Proč ne?« odpověděla vesele se usmívajíc, načež on zvolal »Výborně!« a do oči mu vstoupil výraz, jaký v hich nikdy před tím nevídala. Korintský klub byl na St. Jame's Squaru, jen ně- kolik domů od residence biskupa londýnského. Byla nyní tma a když projížděli Jermyn Streetem, stála řada chu- dých dětí na rohu u krámu drůbežnického, čekaly na odřezky, jež vyhazovali než zavřeli. York Street byl za- cpán kočáry, ale konečně se dostali ke dveřím. Úvnitř zněla hudba a tanec. Sluhové v uniformách stáli v síni, prohlíželi lístky členů a zapisovali hosty. Dámy sňaly pláště, muži pověsili své klobouky a kabáty, velké dveře se dokořán otevřely a oni nahledli do plesového sálu. Sál byl pln lidí, kteří byli všichni bezvadně oblečeni. Avšak ženy byly všechny mladé a hezké a muži bez výtky. Dlouhá řada švarných jinochů v salonním obleku zaujímala střed sálu. Každý držel za pas druha před sebou, jakoby chtěli hráti na přeskakovanou.

Glory. — 569 —

»Musím ji dnes viděti — počkám nahoře.« »Musite odpustiti, pane — Otče, míním — ale já bych nepoznala váš hlas, vypadal tak změněný. A já jsem taky ospalá, jsem na nohou od šesti ráno —« »Jděte spáti, Lizo. Vy spíte v kuchyni, ne?« »Ano, pane, děkuji vám, myslím, že také půjdu. Miss Gloria si nějak otevře sama, jako když chodívá z divadla. Ale přál byste si něco? Ne? Nu, vy znáte cestu nahoru, pane, či ne ?« »Ano, ano; dobrou noč, Lizo !« »Dobrou noc, Otče !« Postavil nohu na schod, chtěje jíti nahoru do sa- lonu, když mu náhle zakmitla myšlenka, že ač jest sluhou božím, užívá zbraní ďáblových. Co na tom ! Kdyby chtěl spáchati zločín, bylo by to něco jiného. Avšak to není zločin a on není žádným zločincem. On jest nástro- jem boží milosti k ženě, již miluje. On jde zavra- žditi její tělo, aby zachránil její duši!

Cesta z Derby domů byla dlouhá, avšak Glory tě- šila. Když uvykla fysickému nepohodlí oslepujícího a du- sícího prachu, humor cesty byl zábavný. Tento neko- nečný průvod dobře naladěných prostopášníků, vlekoucí se nejposvěcenějším zátiším přírody, tento vpád všeho druhu polosvěta na úbočí Olympu, byl hluboce za- jímavým. Muži a ženy, rozveseleni pitím, všichni s smáli, vykřikovali a zpívali; někteří v nákladných úbo- rech hověl si v kočárech, jiní v trikotových pruhovaných halenách a žlutých vlněných šatech tlačili se na oslích klataa.