Ujme se nás? Tyto otázky možno čísti v očích

členy bursy jest bezúčelným, ježto zprávám takto vyhotoveným nikdo by nevěřil. nas ánev Kozáci v Teheranu. Z Teheranu, 19. března. (K. k.) (Zpráva Reuterovykanceláře.) Znepokojujíeí pověsti o příchodu ruského vojska do Tehe- ranu jsou bézpodstatné. Přibylo 30 kozáků bez koní, aby vystřídali stráže konsulátu v Kermanu, Kermanšahu a Ispahanu. Ruské velevyslanectví má stráž 14 mužů.

Ruské události. Vitte nehodlá kandidovati na ministerského předsedu. Z Petrohradu, 20. března. Ve finančním výboru říšské rady prohlásil Vitte, že prosí aby se mu neukládaly žádné úkoly, jeli k ož nejspíše na dlouhou dobu Petro- hrad opustí. Chtěl patrně tímto prohláše- ním čeliti pověstem, jakoby kandidoval na mi nisterské předsednictvo.

Hrabě Lamsdorf mrtev. Z Vídně, 20. března. »N. Fr. Pr.« ozna- muje ze San Rema, že tam v 11 hod. 45 minut zemřel hr. Lamsdorrf. Hrabě Vladimír Nikolajev Lamsdorf stal sev srpnu r. 1900 nástupcem Muravěva v úřadě ruského zahraničního ministra, v němž setrval až do května minulého roku, kdy vystřídán byl Kokovcovem. Hrab

Lamsdorf vyšel ze školy Giersovy; jako tento byl přítelemmíru, ale byl zároveň mužem silné vůle a neobyčejné vytrvalosti v práci. Od jiných vysokých lbodnostů petrohradských lišil se tím, že nebyl příte- lem velkosvětských sálonů, dávaje před nimí přednost své kanceláři. Svolání haagské konference míru byla jeho myšlenka a jeho namáhání podařilo se získat pro tuto myšlenku i jiné vlády. Když konference skon- čily s poměrně malým výsledkem, hrabě Lamsdort se vyslovil: „Naše myšlenka jest příliš veliká a příliš krásná, aby ji lidé ihned pochopili a ocenili. Její ideál jest milosrdenství pod záštitou červeného kříže, úleva bolesti raněných. Jak šlechetné a lidské bylo by, za- brániti, aby vůbec nebylo obětí války.“ Praví se, že hrabě Lamsdorí neucházel se o úřad ministerský, a (sám pro tuto hodnost navrhl Nelidova, jenž roku 1897 po smrti knížete Lobanova vedl zahraniční věci. Ale volba carova padla přes to na něho. V zahraničném ministerstvu byl zaměstnán už od roku 1866 a byl dokonale obeznámen se všemi jeho odbory. Roku 1878 provázel Gorčakova na kongres berlínský, roku 1879 byl s císařem Alexandrem II. v Alexandrově na schůzce s císařem Vilémem I. Za Alexandra III. stal se ředitelem kanceláře zahraničného ministerstva, roku 1884 provázel caře ke schůzi trojcísařské do Skerněvic a rok na to do Kroměříže na schůzku s cí- sařskými manžely rakouskými. Od roku 1886 byl starším radou v ministerstvě, roku 1897 stal se po- mocníkem hraběte Muravěva a pak jeho nástupcem. Boj o českou škoiu na chomutovsku,

(Původní zpráva.) Český sever je opět svědkem dramatu, které dlužno řaditi do nekonečného řetězu utrpení, táhnoucího se dějinami českého lidu jako čer- vená nit. Z chomutovska zalétají do vnitra země výkřiky zdeptané, rozdrásané české duše, která překypujíc láskou k rodnému jazyku, láskou k vlastním dětem, nechce připustit, aby osud dětí 73 rodin českých podepsaných na žádosti za českou školu, byl vložen do rukou nacionál- ních šovinistů — učitelů německých. A ač tito lidé dovolávají se jen toho, co jim zaručují ra- kouské základní státní zákony, přece vydáni jsou přímo na pospas brutalitě německé, která nemá sobě rovné u kulturních národů, a nenacházejí nikde, ani u kompetentních orgánů, které jsou k tomu, aby bděly nad zákonem, ochrany. Obě- vuje se znova, že na ochranu českých lidí není tu nikoho, na ochranu jednotlivých německých provokatérů všechny úřady. Při tom dlužno uvá- žiti, že český živel netvoří v Ervěnicích menšiny. nýbrž většinu (ze 2962 obyvatelů přes 1500 Čechů), že pětiletý průměr tvoři tu u 73 rodin 65 dětí, číslo jistě značné.

Sotva že zaslána byla žádost na zřízení če- ské školy v Ervěnicích, první české školy n chomutovsku, na niž myslil zvěčnělý národní pracovník Charvát, odkazuje jí 100 K, prostřed- nictvím Ú. M. Š., nastalo pronásledování českých lidí několíka německými šovinisty, kteři mají měšťanostu ervěnického úplně osedlaného. Radnice a strážníci — toť zdroj zuřivosti proti všemu českému. Sáhnuto především k vy- povidání těch, kdož žádost poďe- psali, jak z bytu tak z práce. Jelikož však závody nutně sil pracovních potřebují, do- stalo se všem práce na dolech jiných ; ale hůre je s byty: Čeští rodiče sice rekurují, ale ko- nečně končí lhůta jejich 15. březnem nebo prvním dubnem, kdy stěhování jest nezbytné. Zdařile vedený boj naráží tak na jedinou pře- kážku, na naprostý nedostatek bytů. Než s tím se německá brutálnost nespoko- iila. Ku podepsaným rodinám připojeny nové,

které ani dětí nemají nebo s akcí neměly nic společného, a posledně vydán nový leták »Nach- trag zur čechischen Schule« s novým i 32 jmény obchodníků, živnostníku a dokonce i lidí svobodných, kteři stávají se obětí zuřivosti něme- cké. Alfou i omegou všech řečí německých, všech útočných zpráv v krajinském tisku a do- konce i v pohraničním tisku saském zní: »die Čechen müssen aus«. Oba zuřivé letáky, z nichž jeden uveden už v interpelaci poslance Anýže, srovnány s obecní vyhláškou dokazují zřejmě, že původ jejich dlužno hledati na obecním úřadě: shodna je barva barviva, shodné i písmo na obou. Přes to však, že oba dány četnictvu a poslány jednak k soudu do Jirkova, jednak chomutovskému hejtmanství, neučinilo se nie k tomu, aby pravý vinník byl vypátrán a náležitě potrestán. Rovněž tak nepodnikly úřady dosud ničeho proti dvěma domácím, kteří před svédky řekli, že dávají výpověď »nur wegen der če- chischen Schule«, Než poslední leták má ještě jiné pozadí, totiž rozbití českého tábora na dvě strany a tak zlomení českého odporu. Těm, kdož dotazují se, proč vlastně jsou vypovídáni, odpovídají většinou strážníci: »Jděte si na Humla (ne- zištný pracovník a vůdce Čechů ervěnických) a na celý přípravný komitét, který vás podepsal na žádost bez vašeho vědomí. Nyní si jděte k svým bratrům, ať vám dají byt«. Bohudík, čeští lídé dobře vědí, že vše to, co strážníci do lidu chtějí zaseti, je výmyslem a ničemností, zbraní, bez níž německý obecní úřad nemůže se obe- jíti. Ani výhrůžky, že násilí brachiálního se užije proti českým lidem, neďoveďou tyto odvrátiti od započatého boje.

Nejlépe však charakterisují způsob boje se strany německé dva připady. Dne 8. března měl být násilně vystěhován Celestýn Horhický. starostá ervěnického »Sokola«. Chtěli ho výstě- hovatí, ačkolrukázovál soudnímu vykonavateli, dvěma strážníkům a dvěma jiným pomahačům, že má dvě dítky nemocné. Teprve když při- volaný lékař konstatoval, že za těchto okolnosti nemůže se nikdo stéhovati, vrátil se soudní vy- konavatel s ostatními osobami. Ale vrcholem brutality a přímo barbarství je připaď vdovy Sadílkové, matky 4 dítek, z nichž nejstaršímu jest 10 let, ženy, která vždy dostála všem svým povinnostem, má v Ervěnicích domovské právo a po 8 roků upoutána jest na lože, s něhož jen s největší námahou může vstáti, aby o ber- lich přešla jednou nebo dvakrát světnici; dlužno předem ještě podotknouti, že domovské právo přiřknuto jí bylo samým hejtmanstvím, když obec přířknutí ji odpírala. Do jejiho bytu přišel hned ráno o 61 hodině strážník Schneider se dvěma lidmi bez soudního vykonavatele, bez domácího pána a spustil surově na nemocnou »Sie müssen aus!« tak že celý dům byl po- bouřen. Když dostavil se na místo český dů- věrník pan Huml, aby intervenoval, vystoupil strážník i vůči němu neurvale. Pan Humi oka- mžitě telegrafoval na hejtmanství chomutovské, aby v tomto případě zakročilo, ale hejt- manství neodpovědělo, O něco- později přijela vlakem z Mostu sestra nemocné ubohé vdovy, aby zakročila. Žádala na obci, aby vdově platila byt, aby jí dávala podporu a ona že ji sebou vezme do Mostu, ježto na ulici nemůže nemocné nechat. Na obci se sice slibovalo, ale když chtěla závazek písemný, byla z kanceláře obecní prostě vystrčena. Přes to však nemocnou sestru vzala s sebou.

Všeobecné vystěhování na ulici počne kolem dvacátého března a na prvního dubna. Nena- stane-li do té doby obrat, totiž nebude-li Če- chům umožněno ubytování v domech p. Valen- tových, pak český boj vezme na sebe obrat: »buď se vystěhujeme a pak češství ervěnické je pohřbeno nejméně na dalšich dvacet let, nebo nás budou vodit v železech do Mostu«, to jsou slova i těch nejrozvážnějších českých lidí. Poskytl-li »Bund der Deutschen« na pod- porách pro domácí, kteři dali výpověď, přes tři tisíce, slibuje-li novou podporu i »Schulverein« a slibují-li podporu i časopisy saské, pak musí se i česká veřejnost odhodlati k činu. České banky mohou uložiti v Ervěnicích dobře část peněz na velké procento buď koupí domů Va- lentových nebo poskytnutím mu půjčky, kterou mu vypověděla záložna ervěnická, ježto jde ruku v ruce s Čechy a při tom umožní první veřejnou českou školu na chomutovsku, čímž i Ú. M. Š. ušetří několik tisíc korun, které by stála škola matiční. Příštím dnům hledí se vstříe s dychtivostí; nedá česká veřejnost padnouti nám v tomto svatém boji? Pomůže nám všech. Nálada jest ovšem neobyčejně dobrá, chut vytrvati až do konče všeobecná. Také boykot přináší skvělé ovoce. Tak aspoň bylo možno pozorovat na schůzi Čechů ervěnických, kde jednalo se o dalších krocích a o dosavadním průběhu boje. Desítičlenný komitét, který celý boj vede, zahajuje po jednomyslném souhlasu akci k získání přispěvků na boj o školu a ro- zesílá i rozešle ještě v těchto dnech následujíeí provolání: 3te3 v České veřejnosti!

Sotva že my čestí rodiče v Ervěnicích za- slali jsme žádost za českou veřejnou školu slavné zemské školní radě v Praze, dolehla na nás surová ruka německých nacio- nálních měšťanů našeho města, kteří doslechše se, že domáháme se školy veřejné, která již zde měla státi, zahájili a vypověděli nam boj, jejž vésti chtějí do krajnosti; první oběti německého boje stalo se 15 dělníků, nejvíce starších horníků a strojníků, kteří stéží dostali jinde práci, vypovězeno přes 70 rodin z bytů a v krátkém čase počne již násilné vystě hování. Z těchto důvodů obracíme se my sdružené české spolky v Ervěnicích jako zástupcové po- stížených na celou českou veřejnost, zejmena ochranné jednoty, národní radu, peněžní ústavy a veškeré ostatní spolky a korporace, aby nás v boji za svatou českou věc finančně podpořily, abychom v tomto boji setrvati mohli a prosa- dili, aby naše české dítky nemu- sily do zdejší německé školy, nýbrž by se jim dostalo vzdělání českého. Jest to boj krutý, vedený pouze námi — výhradně chudým českým dělnictvem — ale pověvadž doufáme, že podpory nám neode- přete, jsme přesvědčení, že z toho boje vy- jdeme jako vitězové. Veškeré podpory adreso- vány buďtež na adresu: Karel Brabec, strojník v Ervěnicích u Mostu č. 23. Provolání podepsáno je dělnickým vzděla vacím spolkem »Májoslav«, tělocvičnou jednotou »Sokol« a mistním odborem »N. J S.« K utu- žení českého šiku podniknuty budou i další kroky, aby zejmena slavná zemská školní rada podnikla brzy šetření stran české školy, aby také česká žurnalistika o spravedlivý český boj v Ervěnicích více se zajímala než dosud.

Denní zprávy. — Nesmírnou parádu provádějí listy ně- meckého kasina s interpelací poslance Malého v příčině jednojazyčnosti nápisů na městské elektrické dráze pražské. Posl. dr. Malý psal ve své interpelaci leccos o protizákonných poměrech na tramwayi, mnoho o praktické potřebě dvoj- jazyčných nápísů a tiskopísů na dráze a zvláště stěžoval si dr. Malý na to, že všechny ohlášky a výstrahy, týkající se veřejné bezpečností, vy- dány jsou toliko česky, tedy výhradně ve pro- spěch českého obyvatelstva atd. Posl. dr. Malý jest pověstný svými »účelnými« interpelacemi, směřujícími výhradně k vydráždění národního citu pražského obyvatelstva, ale tentokráte bije sám sebe svou interpelaci a jejím odůvodněním. Pro- hlašuje-li, že tyto poměry trvají už deset let, aniž by mohl uvésti i jen jediný případ, že by jednojazyčností, výhradní češtinou městské dráhy byl jen jediný Němec v Praze přišel k úrazu, anebo nebyl dojel tam, kam chtěl, podal p. dr. Malý důkaz, že praktické potřeby připojovati némecký překlad k návěstím a tiskopisům měst- ské dráhy pražské, naprosto není. Pražští

Němci, dr. Malý, místodržitel, celý sněm a kde kdokoli ví, že tato žádost německá není ničím jiným leč schválem, německým chtíčem, vzniklým z nenasytné žizně pražských Němců po uráž- kách citu české Prahy. Životní otázkou těch osmí německých procent obyvatelstva pražského a také jich existenčním příkazem jest, uměti český, neboť žijí a tyjí z Čechů a pan dr. Malý má dosti odvahy, namlouvati místodržiteli, že pražští Němci nerozumějí výstražným tabulkám, označením křižovatek a českému vývolávání stanic. Nehledě ani k tomu, že není žádných stanic v Praze, jež by měly také nějaké ně- mecké názvy a že nelze pražské obci, aby sama porušovala závazná usnesení o výhradně českých názvech svých ulic a náměstí, zůstává záhadou, co německého může konduktér vyvolávati na stanici elektrické dráhy? Bude německé bez- pečnosti učiněno adost, když průvodčí prohlásí slavnostně že Purkyňovo náměstí je »Purkyně- platz« anebo Máchova ulice »Mácha-gesse« ?l I dr. Malý, i místodržitel dobře vědl, že každý