vyžaduje prý jakéhosi průtahu a tohoto průtahu chce pan dr. Koerber použiti, aby svému kabinetu zjednal záruku trvan- livosti. V nějakém jenom přechodním, na krátko dosazeném ministerstvu nechce se dr. Koerber — jak zpravodaj zdejší »Bohemie« ujišťuje — »nechatopotřebovat«, z kteréhožto důvodu prý také co nejrozhodněji už zamítl nabídnutí, aby provedl úkol, který pak svěřen byl dru. Wittkovi. Teprv až bude jist, že má aspoň pro první dobu svého příštího úřadování jakési záruky, předlož prý císaři svoje návrhy na obsazení minister- ských portefeuillů. Sestavení a jmenování nového ministerstva stane prý se tedy až za něja ky čas, ač neuzná-li pan dr. Koerber vůbec, že je poslání jeho beznadějno. sbi Tak tedy vysloveno již poprvé, ačkoli s ja- kýmsi ostychem slovo o beznadějnosti plánů pana dra. Koerbera, pro něž se dosud dělalý tak hlučné a skoro již vítězné fanfáry. Zdá se, že dr. Koerber, ačkoli je vyškolený praktikus, přece jen jakési illuse ši dělal a že se mu tyto illuse už rozplývají. Snad poznává už, sotva že první přípravně kroky k úrovnání českoněmeckého sporu podnikl, že svoje silya moc svojí energie sám přeceňoval. Také hrabě Badeni byl svého času vítán, než ještě nastou- pil, slavnými tirádami a také on mluvil s klid- nou bezpečností o svojí energii a pevné od- hodlanosti ... a na osvědčení té energie neměl pak ani času ani místa! VV- Možná, že pan dr. Koerber jakožto opa- trnější státník, až tvrdost českého oříšku z blízk sezná, svoji energii přece jen až pro nějakou jinou příležitost si uchová.

Burové u nás. Celým světem vane upřímná sympatie, na- dšené účastenství k malému národu, který tam dole na jihu bojuje hrdinsky a vítězně za svou volnost proti přemoci násilnického uchvatitele. Všude zaznívají projevy obdivu pro Bury, no- viny všech možných národů píší chvalozpěvy Spartánech tránsvaalských, humoristické listy nehýřily nikdy takovým přepychem zlomyslných vtipů a karikatur jako nyní, kdy výprasky armády hrabivého Johna Bulla jsou nevyčerpa- telným zdrojem posměchu, a již i pouliční po- pěvek, kuplet chantánů zmocnil se událostí z jižní Afriky. Též u nás vyvolala válka jihoafrická, nej- živější zájem. Nemáme sice žádného bližšího interessu pro tyto záležitosti, jejich význam ob- chodní i politický nikterak se nedotýká naš vlasti, ani není u nás nějaké plemenné, zakoře- nělé, dějinné nenávisti proti Angličanům jako je u Francouzů, jimž ostatně jsme pomáhali se rvát u Kreščaku se starým nenáviděným nepří- telem. Že Angličany do duše a ze srdce ne- návidí všichni národové, kteří mají též zámořský obchod a kolonie jako Holanďané, Belgi- čané, Rusové je nanejvýš přírozené, nebot prohnaný a urputně žádostivý John Bull všechny své soupeře a konkurenty na moři i na suchu

Různé zprávy.

dovedl napálit, obelstít a ty, jichž se nebál, i brutální mocí udolat a tak se stal svrchovaným pánem zámořského světa. Anglická moe dostoupila vrcholu a ve Francii vyšla sensační kniha »o superioritě Angličanů«, jimž vážný a učený autor sliboval konečné vítězství a nejvyšší mo a vládu nad světem právě v té době, když »potrhlý státník«, muž s orchideí a monoklem, lord Chamberlain, s několika velmoži velké banky a bursy sosnoval ničemný u lupičský vpád do země prostých farmářů burských. Na bojištích jihoafrických objevila se zatím supe- riorita Angličanů ve velmi žalostném světle. O těehto událostech mluví se a debatujeu nás velmi horlivě. Ani nejmocnější vzrušení našich vlastních událostí politických nemohlo zatlačiti otázku burskou do pozadí a ráno sa- háme po novinách s dychtivostí po posledních zprávách z bojiště, odpoledne v kavárně, pod- večer při čaji na návštěvě, večer v hostinci ho- voříme o burských virtuosních střelcích ao malérech žoldnéřů královny Viktorie a londýn- ských bankéřů.

Boj malého národa burského musil vzbu- diti u nás pocity nejvřelejšího účastenství, již pro tu svou ušlechtilou hrdinnost a ideálnost, která nám připomíná slavné zápasy národa českého, kdy s heroismem lidu prodehnutého nejčistším zápalem vznešené myšlenky práva, pravdy a svobody vítězil nad ohromnou přemocí nepřátel německých a římských. Tento cit ideální, vlastní duši slovanské, přirozený mysli české, tak mocný, elementární a krásný i tam, kde se vyskytuje nejnaivněji, jenž učinil náš národ velkým a slavným a který nyní jej aspoň udržuje v houževnaté, tvrdé obraně, oživujei naše sympatie a obdiv pro prosté, necvičené sedláky burské, kteří však v umění válečni- ckém dokázali takové překvapující, netušené mistrovství, vynalezavost a bystrost, jako kdysi prosti sedláci čeští, kteří poráželi a ubíjel pyšná vojska rytířská u Sudoměře, Domažlic, na Vítkově — — o

Naše burské Sympatie nemohou se ovšem jeviti nějakými sbírkami, neboť máme sami dost co dělat se svými národními daněmi, ani nějakými okázalými manifestacemi, pro něž není podnětu ani příčiny. Jinak je zajisté na př.v v Rusku, odkud odjíždějí četní dobrovolníci a důstojníci, aby rozmnožili a posilnili burské voje, nebo v Holandsku a ve Francii, kdeje veřejné mínění rozpáleno do žhava záští proti Angličanům. Nicméně i u nás tu a tam vy- tryskne ten v celém národě proudící zdroj nadšeného zájmu pro Bury- Přesvědčil jsem se o tom onehdy ve »Variété«, kde se okazujev řadě kosmografiekých pohledů též presiden Krüger, vyjíždějící na procházku a pak Burové sonl ubírající se do boje. n Když se objeví president Krüger, ten pro- stý, jednoduchý občan, v němž by níkdo ne- tušil velkého státníka, »jeden z největších vedle Cavouras řekl Bismark, který se v těch věcech znal, a když pak následuje obraz burských jezdců a pěšáků heze vší upjatosti a prkennosti millitaristické, ubírajících se do bitvy, tu zazní divadlem bouřlivý, demonstrativní potlesk a vo- lání »sláva Burům!« V řadách burských na- chází se asi též několik našich krajanů a ne- dávno jsme přinesli zprávu o odjezdu tří če- ských dobrovolníků do Afriky.

= O peněžní ceně galerie Borghesů ozna- muje se z Říma: Italská vláda podala sněmovně návrh zákona ve příčině zakoupení galerie Borghesů. Tato galerie knížat Borghesů závodila kdysi s galerií vatikánskou a také podnes, ačkoliv pozbyla mnohých mistrovských děl, jest nejkrásnější soukromou galerií. Poněvadž rodina Borghesů ocítila se ve značné pe- něžní tísni, odhodlala se galerii prodat, což ale ňylo možno toliko se svolením vlády, poněvadž galerie jest fideikomis. Mezi ministrem osvěty a knížetem Borghesem uzavřena smlouva, aby galerie za ná- hradu 3.6 millionů lir stala se majetkem státu. Smlouva ta předložena nyní sněmovně. V důvodech praví se mimo jiné, že odhady ceny galerie, vyko- nané na podnět ministra osvěty, značně se rozchá- zely. Francouzský historik umění Leon Gauchez od- hadl cenu její na 11.903.585 lir, prof. Vilém Bode. ředitel berlínské obrazárny na 7,234.930 lir, italský historik umění Pincastelli na 5,739.250 lir. Střední cena odhadů páčí se tudíž na 7,296.250 lír. Vláda zaplatí knížeti Borghesovi polovici této střední odhadní sumy, tedy 3,648.125 lir v deseti ročních lbůtách.

Nejcennější obrazy sbírky jsou Tizianova » Pozemská a nebeská láska«, hlavní to dílo benátského mistra. Cena tohoto obrazu páčí se dle středního odhadu na čtyři milliony lir. Rafaelovo »Uložení Krista do hrobu«, jeden z nejkrásnějších obrazů z florenské doby mistrovy, odhadnut na 2 a půl millionu lir. Rafael maloval obraz tento r. 1507 na objednávku signory Atalanty Baglioniovy pro její kapli v Perugii a sotva as dostal jen tisící díl nynější cený obrázu. Pro- slavená »Banae« Correggiova odhadnuta na million lir. Cena všech ostatních obrazů galerie jest značně menší. Van Dyckův »Kristus na kříži«, jehož pravost se ovšem popírá, odhadnut na 35.000 lir, »Kázání sv. Jana Křtitele na poušti« od Paola Veronese na- 25.000 lir atd.

= O útěku mr. Winstona Churchilla, syna zesnulého lorda Randolpha Churchilla, jenž jakožto válečný zpravodaj »Morning Postu« zajat byl Bury. u Estcourtu, z Pretorie oznamují se následující po- drobnosti: Přese všecky jeho protesty, že jest novi- nářským zpravodajem a že tudíž nesmí býti zajat, odvedli jej Burové do Pretorie. Když byl po čtyři neděle ve vazbě a dne 12. prosince zvěděl od mi- nistra války, že nebude propuštěn, odhodlal se k útěku. Večer vyčíhal chvíle, kdy stráž byla k němu obrácena zády, přelezl zeď dvora a dal se na útěk. Prošel bez překážky ulicemi města, proplížil se hlíd- kami městské stráže a dal se na cestu k Delagojské zátoce, ubíraje se podle železniční tratě. Nebylo to snadno, neboť všechny podjezdy a mosty byly stře- ženy a bylo mnohdy třeba značných oklik. Na cestě se mu podařilo, vydrápat se v noci na nákladní vlak, jedoucí z Pretorie, kdež se skryl pod pytly s uhlím, až do svítání, kdy opět použil příhodné chvíle, slezl a strávil den ve křoví ve společnosti velkého supa. Když nastal večer, ubíral se dále, ale tuto noc nenalezl vlak, jenž by mu byl cestu usnad- nil, musil opět činiti značné okliky, aby se vyhnul strážím, ale nesměl se vzdálit od tratě, poněvadž neměl ani kompasu, ani mapy. Při tom spadl ne- jednou do vody a co se týče potravy, byl odkázán výhradně na trochu čokolády. Po pět noci taktov cestě pokračoval, skrývaje se za dne. Šestého dne konečně se mu podařilo dostati se za Middelburgem, odkud jest přímé spojení se zátokou Delagojskou, opět na vlak. Opět ležel pod hromadou pytlu, měl však při sobě malou zásobu dobré vody. V Koomati- poortu prohledávali Burové vlak, ale nenalezli uprch- líka, jenž sice sláb, vyhublý a vyhladovělý, ale bez

svoji náklonnost. Nikdy neslyšela jsem s jeho rtů oněch sladkých a drahých slov, jež chvějí se v duši jako hymnus radosti; nikdy neslyšela jsem ta dětinská, vášnivá, jednotvárná slova, jaká milenci opakují a věčně opakovati budou. Líbal mě vroucně, vášnivě, usmíval se na mne svým milým a nevylíčitelným úsměvem, když mne viděl přicházeti, litoval, když jsem odcházela, avšak nikdy, nikdy neřekl mi dobro- volně: mám tě rád. Ptala-li jsem se ho po tom, mlčel chvíli, zdál se uvažovati, a řekl Ano ... ano ... mám té rád ... avšak říkal to takovým způsobem, že ve mně samé vznikla rozmrzelost, tak že již podobné otázky jsem ne- vyřkla, a jestli že sám někdy, což ovšem stalo se jen zřídka, podobně se mne ptal, tvářila jsem se též, jako bych neměla chuti k odpovědi »Máš mne ráda?« naléhal, poněvadž jsem mlčela. »... Vždyť to víš...« odpovídala jsem polohlasitě. Umlkl a líbal mne tím vášnivěji.

Nuže, věřte mi, přišel den, kdy omrzel mne tento muž, který nedovedl pronésti několik jen sloy lásky, kdy jsem se odtrhla od věčné tvr dosti a nehybnosti oné tváře, onoho sebeovlá- dání, jakým vyznamenával se i v nejyznešeněj- šíčh okamžicích vášně a jež pokládal za pevnost povahy, ač to bylo jen vlastností protivnoua nesmyslnou, poněvadž jen přirozenost je mnoho- tvárná a zbožňování hodna; znudila jsem se a zradila ho, abych se přinutila nejíti již k němu. poněvadž jsem trpěla příliš, poněvadž ony po- libky, věčné ony polibky beze vší upřímnosti, beze vší mravní důvěrnosti, mohly postačiti ně- jaké nevěstce, byly však nedůstojnými ženy. paní. Zradila jsem ho tedy, s mužem lhostejným, a pověděla jsem Luigimu o té zradě. Vězte, na- dešel prudký výstup. Poslyšte. Netušil nic a při- vítal mne jako obyčejně, mléky a s úsměvem. »Vítám tě, jak se ti daří?« pravil, kyn mi k pohovce. »Díky,« řekla jsem, posadivši se. »Opozdila jsi se dnes, myslil jsem, že již nepřijdeš ..« poznamenal. odlsel ... . Měla jsem . . „ práci . . « s Umlkli jsme. Byli jsme uvyklí mlčení, po- něvadž o lásce jsme nemluvívali a všechny ostatní věci byly mi k smrti lhostejnými. P chvíli ovinul ruku kol mého pasu, políbil a při- tiskl mne k sobě. Zachvěla jsem se, měla jsem přichystánu pomstu za své dlouhé útrapy. Vyvinula jsemse mu s takovou prudkostí, že mne ihned pustil, všecek udiven. vi »S bohem, Luigi,« řekla jsem. »S bohem? A proč?« otázal se. »S bohem, jdu a nevrátím se již,« odpo- věděla jsem lhostejně. »Proč?« otázal se opět, avšak s úsměvem, maje to za pouhý malý hněv nebo vrtoch. Hleďte, byl to onen úsměv, jenž mi popletl hlavu, úsměv zpola dětsky dobromyslný, zpola zpronevěřile sladký, který mne oklamal, úsměv, jenž odkrýval ty drobné bílé zuby, pozvedal ony.

svěží, rudé rty, jež jsem zbožňovala. Neodvažo- vala jsem slov a když podruhé otázal se mne, proč, vykříkla jsem zuřivě: »Poněvadž jsem tě zradila, poněvadž jsem milenkou Piera Aldisa, tvou vinou, jedině tvou vinou, poněvadž jsi nedovedl míti mne rád!« »Nevěřím ti,« řekl Luigi, ustoupiv po- někud. 1 »Nevěříš mi? A přece je tomu tak, přece budeš musit mi uvěřiti. Hleď, povím ti vše. Piero Aldis jest jedním z tvých přátel, uvidíš, že to pravda« — pokračovala jsem se vzruše- ním stále rostoucím — »jsem skutečně jeho milenkou. Ha! ha! ha! zradila jsem tě, jsem milenkou Aldisovou! Nuže, jsem ještě senti- mentální? Již nebudeš míti nač si stěžovati! Poslyš, poslyš, je-li to pravda. Nemá-liž Piero hezký byt v ulici Tornabuoni, vypravený ná- bytkem vesměs ve slohu renaissančním? Chceš, abych ti pověděla barvu záslon v saloně, jak vypadá jeho nábytek, co je předmětem jeho obrazů? Vše mohu ti říci, chceš-li . . .« Zbledl hrozně, moje slova přese všechnu nesouvislost měla do sebe ráz pravdy, poznal, že byl zrazen. A tu všechna zdrželivost jeho zmizela, spatřila jsem před sebou muže nového, muže v neskrývaném projevu nejprudšího vzteku, uraženého, zuřícího, který mne sbil, ano, sbil, jako nejsprostší vozka dovede sbíti svou ženu. Nuže, věřte mi, dík této surovosti, odpu- stila jsem Luigi Lambertimu vše, co mi dal vy- trpěti.«