V. Praze, v pátek dne 12. května.

K číslu 129 číslo v Praze za 2n a na venkově za 3h

Na »Národní Listy« ranní a odpolední předplácí se v Praze v administraci na měsíc 2 K — h ve filiálkách na měsíc 2 K 30h Poštou: na měsíc 3 K 20h s dvojí zásilkou na měsíc 3 K 80h

NARUDNÍ

SIi Předplaceni a inseráty přijímá administrace v Marianské ulici, číslo 3. Tam je též redakce a expedice.

Válka. Z bojiště mandžurského. Z Petrohradu, 11. května. »Novému Vremeni« telegrafují 9. května z Gundžulina: Japonci zatlačivše 4. května ruskou jízdu přes Liao, nepostoupili dále. Na východním křídle Rusové podnikli 5 úspěšných rozmachů, nara- zivše však na silný odpor, ustoupli na Šimjaoci. Při tom zjištěno, že Japonci nepostupují na Čirin ani přes Hailunčen ani v údolí Kamiho. Čínská zpráva, že 20.000 Japonců postoupilo z Tiensinu na Čirin, prohlašuje se zpravodajem jmenovaného listu za pochybnou. Křižák »Žemčug« dostal se do Vladivostoku? Z Petrohradu, 11. května. (Pův. zpr. »N L.«) Kolují zde pověsti, že křižák »Žemčugs pronikl do Vladivostoku a že tamější křižáci dostaly rozkaz vyplouti. (Ve středu sděleno přes Londýn, že »Žemčug«, křižák 2. třídy, přibyl s pomocnou lodí »Rion« od admirála Rože- stvenského do vod u Sajgona k lodím admirála Něbogatova se sdělením Rožestvenského; jak vidno, zprávy si odporují. Red.) Kapitán Klado. Z Chabarovska, 11. května. (Původní zpr. »Nár: Listů«.) Brzy sem přibude známý kapitán- odborník Klado, v jehož rukou soustřeďuje se obrana Amuru a jeho přítoků, zvláště řeky Sun- gari.

Události na Rusi. Pobědonoscev u cara. Z Petrohradu, 11. května. Pobědonoscev byl včera přijat carem ve slyšení. U hraběte Tolstého. Zástupce »Birževých Vědomostí« byl u hra- běte Lva Nik. Tolstého; stěžoval si, že nedávno byl u něho jeden ruský zpravodaj, jenž uve- řejnil kdesi cosi o Tolstém a následkem toho nyní dostává spoustu dopisů s výtkami, jakoby byl tupil intelligenci pro nynější události. Tolstoj pravil, že se proto nehněvá a odpovídat na to nebude. Ale zřekl se rozmluv pro noviny, jinak prý obyčejně každý článek svůj přepracuje dvacetkráte, poněvadž se mu mnohé zdá temné neb nejasné. Divil se, proč dosud nedala vláda svobodu tisku, ač se nyní na Rusi volněji měří Tolstoj vysloví se prý o nynějších pomě- rech v zahraničném tisku. Manželka Tol- stého napsala list »O výzvě k míru« jejž poslala již jedné redakci, ale musí vyjíti ve francouzských a anglických novinách. Sdě- lila také, že metropolita jí psal za nemoci mu- žovy, radě jí, aby domluvila hraběti, by se smířil s církví, uváděje, že vše jest ve vůli boží. Hraběnka odvětila, že úplně souhlasí s větou o vůlí boží a proto nechať ve všem jest vůle boží.

K nynějším poměrům. Dle všeho zmatky na Rusi dostupují vrchole, kde kdo stávkuje, od dětí po policii, nespoko- jenost všech proti všem projevuje se všude u kněží pravoslavných i — činovníků. A tak jest ve všem a u všech. Chce se najednou všechno nejkrajnější a pro všechno jsou — jako v parlamentě našem — komise a všechny »pracují«, až jsou všichni nespokojení opět krajně již nespokojení. Nyní spustily i »Moskevské Vědomosti« přímo paličské články proti ministru Wittovi jako pravému vinníku nynějších nezdarů na dálném Východu, které prý zavinil svou vý- bojnou politikou a strkáním millionů do územ tamních. A nedávno vytýkán mu pravý opak že nemá smyslu pro velkou politiku. Ruska v asijském východě. Lékařské oddělení minister- stva vnitra vyslovilo se pro přidělení zále- žitosti o poskytnutí lékařské pomoci dělníkům v úplnou správu měst a zemstev, dle slatistiky

na 80% proc. nemocných z dělnického obyvatelstva nalezá se na léčení v měst- ských a zemských nemocnicích. Správa pošt a telegrafů prohlásila, že nyní při úplném vybudování a přestavbě v zdušní telefonní sítě v podzemní v mě- stech Petrohradě, Moskvě a Rize nemůže do- pustit, aby nadále zůstali ve službě poddaní zahraniční ve správě městských telefonů.

Telefonické zprávy „Nár. Listů. Vládní »Fremdenblatt« k jubileu knížete. Lobkovice. Z Vídně, 12. května. Vládní »Fremden- blatt« ve stati, věnované jubileu nejvyššího zemského maršálka kn. Jiřího Lobkovice a vlastnoručnímu listu, který císař za tou pří- činou poslal, vykládá: »Chtěl obnoviti lesk če- ské koruny, chtěl probuditi minulost. Byla ro- mantika v těchto ideách, snad také romantika rytířská. Postuláty přítomnosti však kráčejí bez- ohledně dále přes politiku sentimentální. Ani Lobkovic nemohl zadržeti vývoj doby, nemohl Rakousko zpáčit do stadia onoho, kdy žilo z mi- losti států a zemí. Jednotlivec již nedělá dějin, vyjma případ, že sám stane se projevem millionů. V Čechách se začala kolísati půda pod feudálními paladiny království. Mladočeský příval přibouřila kn. Jiří Lobkovic byl také svědkem jeho vítězství. Kdyby kníže Jiři Lobkovic nebyl ani nositelem velkého jména, zůstal by vždycky velikým bo- jovníkem oné doby rakouských dějin, ve které velicí mužové zápasili pro své přesvědčenía ve které bojovalo se o přetvoření Rakouska. Vítězství musilo připadnouti státu jednotnému a také kníže Jiří Lobkovic nepocítí ve svém srdci žádného hněvu nad tím, neboť jeho rakouské vlastenectví zajisté poučilo ho dávno, že ve středu Evropy nemůže býti místa pro stát, který by beztrestně mohl uvolniti svůj svaz. Třeba nemohl vybojovati své zemi onu vytouženou

FEUILLETON. Podzimní manželství. Bořek Nětýn.

Francek šel za pannou, už odpoledne, ve- řejně. S provoda bude svatba. Pepčin tatík při- dal jalovici, čímž odstraněna poslední překážka mezi dvěma milujícími se srdci. Rádi se měli Francek s Pepkou od dožinků panských, kdy on namlátil Honzovi, že nějak často tančil s Pepkou a Pepce dal facku, proto — že Honzovi tance neodepřela. Potom s ní tančil sólo a svléknuv sváteční kabát, aby si ho nepropotil, Pepky už z rukou nepustil. Tetky u kamen na sebe mrkly. pustily do oběhu, že jim to svědčí, stará Klá- bosilka prorokovala, že dávno už čula, že ti dva na sebe berou, a nejhlavnější námluvy tím od- byty. Ještě asi měsíc chodil Francek za Pepkou potmě, okolo humen, promluvil konečně s jejím tatkem rozumné slovo, a první neděli už se teda vydal za pannou odpoledne. Byl také „vylímčenej“, jak se na ženicha patří a sluší. Gumový stojací límec, manžety se „zlatými“ knoflíčky, mašličku červenou za pětatřicet krejcarů, cheviotový oblek, klobouk až na nose, v hubě viržinku, druhá koukala s cípkem bílého šátku z náprsní kapsy. A, abych, stakra, nezapomněl, stříbrný, opravdický stříbrný řetízek s klíčkem na zelené šňůrce u hodinek. Ať vidí domácí holky, jaký „fešoň“ si béře přes- polní. Za vesnicí Francek sdělal bělostný, límee, aby se nezapotil, zhasil viržinku, zapálil krátkou dýmku, kterou měl v holince u boty, a vesele si pobrukoval. Nebyl z nejmladších; kdyby se byl býval ženil před patnácti léty, mohl míti také chlapce na „ignázium“, jako Edek Pře mastilů, s kterým byl na vojně u „atalerije“ Ale měl neštěstí v lásce: bohaté nechtěly, ho.

on zase nechtěl chudých. Kromě toho měl mámu které se báli i šandáři s panem starostou. Tak trochu zkejsl, ale to nevadilo, aby si nezabouři o muzikách, nehledal dále, nedoufal, zvláště když máť mu zmlkla nadobro, a sám hodně slevil na požadavcích své budoucí paní a vlád- kyně. Pepka mu padla do oka, rozmýšlel se, až Honza roznítil žárlivost, a tatík přidal jalovici, vyřkl neodvratné „a včil dosť“.

Kdyby se byla Pepka bývala vdávala před patnácti léty, měla brzo dceru, mohla býti dnes mrzutým nedopatřením babičkou, ale měla také neštěstí jako Francek, a mámu, které se báli u berního úřadu a soudu. Také zkejsla, ale také nevadilo, aby si nezabouřila o muzikách. nedoufala, zvláště když máť odešla k věčnému scudu. Francek jí sice zrovna do oka nepadl, ale když nepřišel místo Francka Floriš, vyřkla také neodvratné „a včil dost!“ Všecky tyto okolnosti i s mámami Francka přiváděly do rozmarné nálady. Kouřil, jakoby tabák fasoval a div nevysknul, vzpomenul-li, že v domku, v němž už tři roky sám a sám trávil, sám krávu dojil, sám prádlo pral a jídlo si vařil, hospodařiti bude brzo rozšafná hospo- dyně. Dva tam budou, později snad i více. — Už tam nebude jak venku za chladného deště nebude dlouhých večerů; jako nyní tam bude kdy sluníčko už pěkně hřeje. A náhle cosi hořkého káplo do Franckovy velkolepé nálady. Chvíli mlčel, zavrtěl několi kráte hlavou a pustiv rychle za sebou několik bafů, aby zatím dýmka nevyhasla, spustil si mo- nolog: Vidíš, vole, už's to mohl mět dávno. Potřeboval se's courat po muzikách, fanfárovat s chasou, utrácet peníze a doma se šklebit. Pepka taky mohla bejt mladší, hospodářstvíčko se mohlo zvětšit, pár desítek bylo by pěkně v zá- ložně. Ty, vole, ty trdlo, úúúú...! A tak upřímně Francek litoval, že propásl léto života svého, že vyndav levicí dýmku z úst, aby se nerozbila, pravicí uštědřil si několik srdečných „takovejch“, až mu v hlavě řinčelo.

Už se blížil dědině, kde očekávala ho náruč roztoužené Pepky. Vyklepal dýmku, dal ji do holinky, připjal límeček, oprášil boty, vysmrkal se důkladně na zem, zapálil viržinku a vešel slavně do dědiny, aby panny přece viděly, jakého Pepka dostane kavalíra. Dobře cítil ženich, že v oknech za rozmarinami a fuksiemi hledí pá- travé, kritické oči sousedek. Bylo mu až horko, a nemít gumového límečku, jiště by jej byl po- krčil horkem a rozpaky. Nu, prošel dobře. Za chvíli seděl za stolem u Pepky sám. Tatík jich nechal o samotě a šel na nějaký půlčík a podívat se, co dělají Buři v tej horkej Africe, kde vyorávají diamanty jako brambory, pro které se bijou s Engličany. Fracek měl vždýcky kuráže až moc, ale teď ji nechal někde na cestě. Pepka vyhodila jednou dva řez- níky po sobě z chalupy, ale teď seděla jako ve- špitále. Francek tolik chtěl říci, nyní nevěděl, co, Pepka si umínila, že nebude mlčet, ale za- pomněla nějak celou abecedu. Seděli, koukali na sebe, a Francek pil pivo a kouřil viržinku. Za chvíli vyšla Pepka ven, ale řeči nenašla, Francek honem se hodně napil ze džbánu, ale ješťě chvíli trvalo, než ze sebe vypravil: „Pepka, tak jsem si povídal cestou, že už jsme se mohli vzít dávno!“ Ona vzdychla, nabyla řeči a řekla: „Ba, už máš nad ušima bílej flek. „No, jo“ — povzdechl si on — „tobě už taky vořou hubu (obličej).“ Pepka nabyla řeči a Francek také. Mnoho nescházelo a ženichovi bylo by se vedlo jako těm řezníkům. Na štěstí přišel tatík domů a po- střehnuv situaci umírnil je: „No, no, starý ko- šatiny, na to máte dost času až po svatbě.) Francek s Pepkou tráví správně podzim svého života. Chvíli je pěkně, chvíli ošklivo, více ale ošklivo.