Románová příloha „Národních Listů“ k číslu 288, ze dne 19. října 1905.

Různé zprávy.

na počesť její vyprázdněno několik soudků dob rého piva.

Zemřelí v Praze.

Pan Gallay v rukou veřejné bezpečnosti. Již po několik dní nelze sáhnouti po kterémkoliv z pařížských listů, aby se tam čtenář neshledal s po- dobíznou páně Gallayovou, či obrázkem znázorňu- jícím tvář jeho milenky paní Mereiliové. Strašné věci dějí se v Paříži. Obyvatelstvo mohlo by se vě- novati jejich dojmům a obírati se důsledky těch váž- ných událostí. Ale na takové hlouposti není času. Všeobecná zvědavost obrací se k portálu vrat erární trestnice, lidičky vzácného druhu mezi svými stěnami hostící. Úvodní místa velikých žurnálů vyhražena jsou interviewům a podobiznám firmy Gahay a Merelli, kteří před několika dny přibyli z Bahie do nádraží pont-saint-michelského. Ve skutečnosti zůstane pan Gailay, jemuž se po- dařilo odciziti z bankovních peněz dva millionky fran- ků, pověstným darebákem přes to, že povýšil se za smrtelníka modré krve z rodiny de Gravallů. Nicméně přijat byl po svém návratu do Paříže, kamž přijížděl z dálných světů v průvodu milenky, tak okázale, jako ani sám král španělský. Ba ani Sáru Bernhardtovou, když byla v nejvyšším rozkvětu slávy, nepřivítali Fa- řížané s takovými fanfárami poct, jako právě pana Gallaye a jeho milenku A celá ta společnost v jejíž průvodu se Gallay s milenkou svojí vrátil, stála věru za to, aby si jí pa- řížská veřejnost blíže všimla.

Pan Gallay vystupoval v úloze prvého milovníka a sehrál svoji roli přímo geniálně. Krásná paní Me- relliová byla rozkošným koketním stvořením, jehož pozornosti neušly zlatem naplněné měšce její obdi- vovatelů. Man Audotova představovala se jako obě- tovná komorná, kteráž by za svou velitelku chtěla věnovati život a která by byla každé chvíle připra- vena vrhnouti se za ni do ječivých vln. A konečně policejní komisař pan Houvadr osvědči se býti výtečným režisérem, jenž členy svého en- semblu vodil za neviditelnou nitku světem a přivedl je konečně až. do průjezdu kriminálního stavení, kde za nimi zapadla těžká, železná vrata... Nynějším zaměstnáním páně Houvardovým je, že novinářským zpravodajům podává stručné informace o tom, jaksi společnost v kobách svých počíná, jak se baví, co jedí, co si vypravují a jakými se kojí nadějemi pro nej- bližší budoucnost, než rozhodne soud o jich bližším osudu. Věru, znamenitá reklama, za niž by se nestydě ani Barnum, ani Bassok. Pan Gallay dostává zatím milostná psaníčka, ji- miž plní obsah papírového koše a kdyny mu bylo dovoleno, kouřiti, měl by neobyčejný dostatek zápal- ného materiálu. Případ jest nemálo zajímavým již proto, že při- pomíná scénu jednoho z předních pařížských diva del, kdež schází se na jevišti zazobaný bankéř s ban krotářem a pánové se zvláštním způsobem před stavují. »Jaká byla vaše passiva při prvním bankrotě? táže se bankéř nového známého. »Celkem 50.000,« zní odpověd. »Zpátky, pane ! Odstupte!« volá opovržlivě ban- kéř a odvrací se od muže, jejž stihl trudný osud, že zbankrotoval.

»Při druhé příležitosti však vzrostly mé dluhy na 180.000 franků,« připomínal ubožák a bankéř již podával mu ruku. A když konečně bankrotář ohlašoval, že do tře- tice převyšovala passiva jeho stav aktiv o plný mil- lionek, padl mu bankéř kolem krku a prosil jej, aby se posadil . .. Pan Galley v tom směru stává se mužem, je muž otevřen bude celý svět, až jednou vyjde z kri minálu a pustí se znova do života, aby některou z jeho rolí na světě dohrál . .. A paní Merelliová? Všeobecně má se za to, že jí jednou nabídne některý ředitel chantanu skvělé místo ve svém pod- niku a že ji učiní hvězdou umělkyň, ba že najde se i nějaký blouznivý Američan, jenž jí k nohám složí své bohatství a hedvábným jejím střevíčkem dá si šlápnout na krk . A tak nelze se co diviti, že lehká Paříž, jejíž snahou jest, aby se jen bavila, tentokráte má neoby- čejně cennou látku ke svému potěšení a že si jistěv duchu přeje, aby zájem její na osudu těch blahých lidiček, jimž státní zastupitelství přikládá titul spro- stých zlodějů, hodně dlouho potrval!

= Sebevražda »mumiového člověka«. V Antver- pách zastřelil se před několika dny »člověk mumiee jménem Dominik Castagna, rodem Francouz. Barnum první uvedl jej v širší známost ve svém museu ra- rit. Byla to živoucí kostra, potažená kůží, člověk nejošklivější snad pod sluncem. Popelavá kůže na celém těle přinesla mu název ,mumiového muže«. Jediného svalu nebylo na tom člověku. Minulého týdne dostal se Castagna do sporu se svým impres- sariem a v návalu trudnomyslnosti se zastřelil. Mrtvola jeho bude uložena v lékařském museuv Montpellieru.

= Ze španělské soudní síně. Rozmarný obrázek ze španělské soudní síně zachytil list »Figaro«. Mladý muž byl žalován, že okradl v kostele sochu Madonny o klenoty. Advokát, který ho hájil, obrátil se k soud- cům s takovouto fintou: »Soudím, že jsou všichni páni soudcové dobří a věřící katolíci. Nuže, klient můj, jak upřimně mi doznal, nedopustil se pražádné krádeže. Přišel do kostela, poklekl před sochou Ma- donny a naříkal jí na svou bídu. Jak tak úpěnlivě prosil o pomoc, najednou vidí, že socha Madonny oživuje, svléká prsteny a klenoty a hází mu je do rukou. Madonna se nad ním smilovala, obdarovala jej a tu tedy nejedná se o krádež a klient můj je nevinným jako čerstvě padlý sníh!« Soudcové dali hlavy dohromady, na konec však »zázrak« advokátův nepřipustili. »Kdyby Madonna byla skutečně mu kle- noty své dala k ulevení bídy«, pravil president, »jistě by se byla také postarala, aby policie chráněnce jejího nedopadla. Takto ale zázrak připustiti nemů- žeme!« Zioděj dostal pak trest deseti let káznice. = Jubileum slepice. Také ve Švýcarsku oslavují se zvláštní události, epochálního i méně epochálního významu. Zvláštního druhu oslava pořádána byla minulé neděle v obci blíže Curychu. Bylo to jubi- leum slepice, kteráž snesla tisící vejce. Několik budov okrášleno bylo prapory a vyzdobeno chvojím. Od- poledne vyrukovali pozvaní hosté s hudbou v čele k majiteli slepice a blahopřáli mu. Na to oslavovány byly zásluhy jubilantky řečí vázanou i nevázanou a

Dne 7. října 1905: Benešova Josefa, svob. šva dlena, 23 roky, 811—I. Heinemann Jan, c. k. soudn vykonavatel, 74 roky, 1793—II. Hübsch Josef, žen nádražní sluha, 70 roků, 1058—II. Khop Josef, žen sládek, 4714 roku, 183—II. Zajícová Antonie, man- želka zedníka, 44 roky, 169—III. Ehrmann Hynek ovdov. býv. krejčí, 73 roky, 152—V. Kovaříkova Jo hanna, dcera mědikovce, 3 roky, 548—VII. — U Al bětinek: Scheidová Alžběta, vdova po hodinář 54 roky. — U Milosrdných bratří: Holeče Antonín, žen. kloboučník, 41 rok. — U Milosid ných sester: Neradová Anna, vdova po krejčím 69 roků. — Ve všeobecné nemocnici: Čer mák Václav, žen. obecní strážník, 48 roků. Kilianov Anna, manželka provazníka, 52 roky. Roháčová Josefa manželka obchodníka, 43 roky. Sašková Anna, vdov. po dělníku, 58 roků. Dne 8. října 1905: Šustova Anna, dcera krej čího, 16 roků, 1598—II. Hudec Jan, ženat hospodářský správce, 71 rok, 1823—II. — U Milo srdných sester: Krátký Josef, ovdov. nádenník 45 roků. — Ve všeobecné nemocnici: Adle rova Ernestina, dcera krejčího, 7 dní

Král. české zem. divadlo v Praze Národní divadlo 18. hra v předpl Ve čtvrtek 19. října. (2. čtvrtka.) Logika srdce. Veselohra o 1 dějství. Francouzsky napsali Rober de Flers a G. A. de Caillavet. Přeložil Edmund Görlich. Režisér Jaroslav Kvapil. Záha d a. Hra o 2 dějstvích. Francouzsky napsal Pau! Hervieu Přeložil Otakar Theer. Režisér Gustav Schmoranz Začátek o 7. hod Konec před 1/210. hod

Lidové divadlo „Urania“ v VII. části Prahy zahradě I. pražského měší. prvovaru Ve čtvrtek 19. října. Začátek o 7. hod Po prvé: ANDREA. Komedie o 6 odděleních od V. Sardoua. Přeložil E. Z. Režisér B. Lachman

Svandovo divadlo na Smíchově. Začátek o 7. hod Ve čtvrtek 19. října. Zastavená primadonna. Operetta o 3 odděl. Napsali A. Engel a J. Horst. Přel. V. Táborský. Hudbu složil C. M. Ziehrer. Režisér Josef Kubík. na Král.

Pištěkovo lidové divadlo vaohradec Ve čtvrtek 19. říjha. Začátek o„ 7. hod. Kamenný ideál. Náladová hra o 3 jednáních. Napsal J. Lukavský. Režisér J. Lukavský. Na to: Láska jest hříchem mým. Komedie o 1 jednání. Napsal a ve scénu uved

22686 J. Lukavský.

sám polekal! — Jsi ty bloud. To se ví, že je tomu tak. Nijaká horečka nevzbudí takové pocity.« Oko jeho spočinulo chvíli na krbu, potom na po- rozích a na to putovalo k polici, kde byly knihy; ale za- stavilo se, než tam dospělo. »Raději si dříve zopakuji jmena, než se podívám,« řekl si. »Měl jsem houf klamných vidění. A — a kdyby snad — kdyby si to zase tropila má nemoc ze mne blázna — chtěl bych zemříti. Zemřel bych! Nuž uvidíme. Je-li »Copperfield« na zemi (díval se pokradmo, aby se přesvědčil, že je), tedy mi četla, když se to vše přiho- dilo a pak by měla býti mezera v řadě knih, scházející hřbet. Hřbet scházející,« opakoval si a opatrně řídil po- hled k onomu místu. »Dokázáno!« zvolal. »Je tomu všemu tak !« Povšiml si nyní miniatury prabáby Starkové. »Vy jste ji hrozně podobna,« šeptal. »Jste jí sku- tečně hrozně podobna. Mám vás také políbiti, madam?« Na to vrávoraje vstal ze své lenošky. Navajský šál mu spadl s ramen a on se ponenáhlu, pokusně postavil zpříma. Pomáhaje si rukou zvolna podél stěny pokojea kolem k protější zdi s mnoha přestávkami dostal se k obrazu a velmi něžně se dotekl rty čela dámy z poko- lení předků. »Slibuji, že učiním vaši dívenku šťastnou,« šeptal. Padl skorem, jak se nahnul k podobizně, ale za- chytil se a stál opatrně, tiše, třesa se a mluvě sám k sobě. »Kde je tvá síla?« žaloval. »Ale to ti radost osla- bila nohy. Otevřely se dvéře. Byla to ona, vracela se s jeho obědem. — 340 —

»Kdysi jsem se domníval, že láska musí věru po- stačiti,« pokračoval. »A myslil jsem, dokážu-li, abyste mne milovala, že byste mne mohla naučiti, abych byl méně — méně — více vašeho druhu. A myslím, že bych vám byl mohl věru podati dobrou lásku. Ale to nestačí při těch malých, nepatrných, daremných věcech každo- denních, jež působí drsnost neb příjemnost lidem tak hrozně úzce na sebe připoutaným. Zde paní Taylorová — ta neví nic lepšího, než co Taylor zná. Ona si nežádá ničeho, čeho on jí nemůže poskytnouti. Její přátelé vyhoví jemu a jeho postačí jí. A když jsem snil o vás ve svém domově —« zavřel oči a z hluboka vtáhl dech. Konečně na ni opět pohlédl. »To zde není země pro dámu. Zapo- menete a odpustíte mi obtíže, jež jsem vám způsóbil ?« »Oh!« plakala Molly. »Oh!« A přitiskla si ruce na oči. Vstala a stála se zastřenou tváří. »Musel jsem vám přece vše to vypověděti, či ne? děl pastevec sklíčeně ve svém křesle. »Ach !« řekla opět Molly »Vyslovil jsem to jasně, tak jak je to,« pokračoval. »Měl jsem to viděti hned od počátku, že nejsem toho druhu, abych vás učinil šťastnou.« »Ale,« řekla Molly — »ale vy — vy — na vás jest — prosím, pokuste se učinit mne šťastnou !« A klesnuvši u jeho křesla, skryla svoji tvář na jeho kolenou. Beze slova se sklonil a objal ji, položiv ruce na její vlas, jenž býval vždy jeho radostí. Náhle zašeptal: »Vy jste mne přebila; jak bych to překonal?« „Virgiňan“.