Románová příloha „Národních Listů“ k číslu 281. ze dne 12. října 1905

Různé zprávy.

Od kolébky do hrobu. Americký „World“ věnuje thematu vyznačenému zajímavý článek. Věnujme okamžik pozornosti svému životu — píše. Narodí se děcko. Leží na znak, ne- majíc nejmenšího vědomí, co se děje kolem něho,a lidé pohlížejí na ně s obdivem a zálibou. Mine sedm- desáte roků; děcko, dospěvši v starce, opět leží na znak, nemajíc nejmenšího vědomí, co se kolem něho děje — jest mrtvo. Lidé věnují mu bol a pohnutí — — Lidský život zván jest denní a noční šachovnicí. Milliony lidských životů procnází polovinou životního kruhu od narození do hrobu. Každý přichází na svět udiven, jako v hádankách a opoušti jej — v témže stavu. Sotva bychom nalezli člověka, jenž by sama sebe se netázal, proč jest na světě a nekladl některé jiné bytosti otázky: „Co to všechno znamená? Co mám za úděl? Proč jsem zde? Co ze všeho jest skutečností a co přelu- dem? Jest nynější život skutečností anebo nastane pravá skutečnost v neznámu za hrobem a před ko- lébkou? — — Nemůžeme věděti, proč jsme přišli a odkud, anebo co se stane s onou částí energie, která nás uvádí v po- hyb a již nazýváme duší.

Jest jedna věc, kterou můžeme vykonati v době. jíž nám na zemi jest dopřáno — jedna věc o níž zkušenost nás učí. Můžeme se pokusiti o rozvin a učiniti užitečnějším onen duševní živel, jejž s sebou neseme a jenž se v nás vyvíjí, anebo zakrsává od oka- mžiku, kdy ho při zrození nabýváme, až do oné ho diny, kdy bledí a vrásčití při skončení práce životní ho ztrácíme. Nesmírná síla, moudrost a dobrotivost kontroluje svět, na němž žijeme a vesmír, v němž svět onen jes nepatrným bodem. Nade vši pochybnost povoláni jsme k výkonu jakési práce, ať jsme jakkoliv nízkými, jak representanti síly, která ovládá celý rozsáhlý, nevy- mezený vesmír. Práce naše jest prací mozku, prac ústrojí — urovnávající a v soulad uvádějící — prac vývinu. Co nás činí rozdílnými, od zvířat, mnohem uži tečnějšími a schopnými je říditi, koutrolovati, množiti nebo ničiti, jest právě jenom lidská hlava a pracujíc mozek.

Jest jedna věc, již člověk může vykonati a 5ýt bezpečným, že práce jeho jest cennou. Může zdoko- naliti vlastní mysl svoji, svou sílu duševní a použit jí k dobru millionu jiných, kteří jsou jeho společníky v životním kolotání. Chápeme, jak málo lidských tvorů skutečně se zdokonaluje, vyvinuje své schopnosti, anebo vykoná cosi skutečně cenného. Dorůstáme z malomocného dětství do mužství a klesáme postupně do stáři. Zde jest nemluvně s abnormálním čelem, naplňující rodiče nadějemi a získající tak pečlivou jich starost a péči Pak se z něho stane děcko, méně snad nebo více za- jímavější než nemluvně; pak je dovádivým, hřmotícím hochem, sebevědomým mladým mužem, dospělým jednotlivcem, úplně spokojeným; a konečně jest z něho stařec, tuhnoucí duševně i telesně, zatím co pozvolna nebo rychle klesá do země, z níž vzešel. Jak málo lidí ve skutečnosti krmi svého ducha — a jak mnoho věnuje jich veškerou energii krmení těl! Jest faktum, že lidský duch jest schopen vývinua zdokonalení nevymezenému. Průměrný mozek pozů- stává z dvou millionů buněk a schopnost tohoto ne- obyčejného myslícího ústrojí každého dne může být zvyšována. Nikdy není pozdě začít se učili, mysliti; nikdy není pozdě na čtení a bádání, jakož i ke kladení otá- zek. Jest třeba pouze, aby duch naš k pevnému cíl se upjal a my vytrvali neochvějně na jednou zahá- jené dráze k duševnímu povznesení. Ať již nalezáme se v tom či onom stadiu dráhy, na počátku či sklonku jejím, konejme to nejlepší, co jen jsme s to vykonati — snažme se zdokonaliti, zvelebiti to, co nám na krátké dráze životní zbývá.

= 26. 28, 47. Manželka chalupníka Alžběta Zwangová z menší obce u Korneuburgu měla loni srpnu zvláštní, tajemný sen. Vyprávěla jeho obsah znalcům věci a jedna z přítelkyň jí poradila, aby ob- sadila čísla 26, 28 a 47, kteráž prý zcela nepo- chybně vyjíti musí při nejbližším tahu. Zwangová dožádala svého souseda, poštovního sluhu Antonína Platze, aby za ni v Korneuburgu vsadil na šťastné číslice obnos 1 K. Prvá sázka datována byla dne 14. srpna 1904, od té doby pak opakovala Zwan- gová sázky z té příčiny, že jí Platze radil, aby ani dost málo neochabovala, že jsou čísla výtečná, jež prý se objeviti musí co nevidět v ternu. Chalupnice sotva sice sehnala na kus chleba k snídani a na večeři, přes to však na čísla vsá- zela velmi bedlivě a Platzovi svěřovala po korunce. aby je kladl na oltář loterního Molocha. Konečně zdálo se jí býti poněkud podezřelým, že jí Platz ne- odvádí žádných riskont a když konečně letos v srpnu poštovního sluhu vyzvala, aby jí vysvětlil, jak se věci mají, aniž obdržela žádoucího vysvětlení, sebrala se a nastoupila cestu do korneuburské kollektury, aby se přesvědčila u samého pramene. Ale hrůza brůzoucí. Tam se jí dostalo prohlášení, že věrolomný rádce a soused žádných korunkových sázek nečinil. nýbrž že peníze od chalupnice přijaté prostě zpro- nevěřil. Byl zatčen a pohnán před soud. Rozsudek zněl na 14 dní žaláře. Chalupnici Zwangové nezbý- valo nic jiného nežli útěcha, že její čísla dosud ne vyšla a že tudíž může se svými korunkovými sáz- kami počít — znovu.

= Athlét stižen vážnou nehodou. Zvláštním způ- sobem stal se obětí neštěstí athlét, produkující se v jedné z berlínských místností. Poutavým číslem jeho výkonů bylo, že tři železná závaží, jimiž před tím ve vzduchu házel, chytal do zubů. Činil to však dovedným trikem své společnice, kteráž v nepozo- rované chvíli, kdy athlét železné závaží na chvíli odkládal na rychlo je zaměnila napodobeninou z alu- minia. Minulé neděle došlo mezi umělcem a jeho společnicí k ostré výměně náhledů a výstup končil okamžitou výpovědí, již dal dívce principál. Násled- kem toho objevil se při nejbližší produkci na je višti sám a v návalu okamžitého rozechvění zapomněl těžké závaží vyměniti za lehké. Železné předměty padly mu pak s výše na obličej a vyrazily mu celou řadu zubů, ba měl i athlét celou spodní čelisť na padrť rozbitou. Lékař, jenž při produkci nahodile pro- dléval v hledišti, poskyti těžce zraněnému prvé pomoci. Zemřelí v Praze

Dne 1. Jíjna 1905: Nošahlík Karel; syn ku- chařky, 12 roků, 728—I. Arbesova Justina, dcera úřad- níka, 4 měs., 1541—II. Demel Rudolf, žen. professor v. v., 721/2 roku, 1704—II. Dvořáková Magdalena, vdova po obchodníku, 31 rok, 973—II. Ondrák Josef, syn úřadníka, 13 měs., 1571—II. Riegl Jan, syn sluhy, 10 dní, 1176—II. Stegbauerová Marie, vdova po listo- noši, 80 roků, 839—II. Fremutova Ludmila, dcera zá- mečníka, 4 roky, 681—VII. — U Alžbětinek: No- váková Terezie, manželka krejčovského pomocníka, 67 roků. — U Milosrdných sester: Maříková Barbora, vdova po zámečníku, 86 roků. Vondra Bona- ventura, žen. dělník, 64 roky.

Král.české zem. divadlo v Praze.

Národní divadlo.

Ve čtvrtek 12. října.

12. hra v předpl. (4. čtvrtka.) Marie Stuartovna. Truchlohra o pěti dějstvích. Německy napsal Fried- rich Schiller, Přeložil Ladislav Quis. Režisér Jaroslav Kvapil. Začátek o 7. hod. Konec po půl 11. hod.

Lidové divadlo „Urania“ v VIl. části Prahy V zabradě I. pražského měšť. pivovaru. Ve čtvrtek 12. října. Začátek o 7. hod. Poprvé: NANÁ- Komedie o 7 obrazích od E. Zolly. Přeloži! Karel Veselý. Režisér B. Kovář.

Švandovo divadlo na Smíchově. Ve čtvrtek 12. října. Začátek o 7. hod. Zručky do ručky. (La main passe.) Veselohra o 4 jednáních. Napsal G. Feydeau. Pře ložil V. Táborský. Režisér Jan Kubík. na Král.

Pištěkovo lidové divadlo vnehradech Ve čtvrtek 12. října. Začátek o 7. hod. Ve prospěch režiséra p. J. Strouhala. Pohostinská hra pí. Švagrovské-Gampeové. Fedora. 22240 Drama o 4 jednáních. Napsal V. Sardou. Přeložil B. Kühnel.

Vzorky franko

Jak noci ubývalo, nastal několikráte kratičký oddech, mlčení a hlídající se daly oklamati nadějí, že horečka polevuje. A když Virgiňan se posadil klidně na lůžku, po- koušel se pohnouti svým obvazem a díval se upřeně na paní Taylorovou, vstala tato spěšně a šla k němu, tážíe se, jak je mu. »Vstaň, ty tchoři,« promluvil, »a řekni jim, že js Dobrá paní leknutím lapala dech, na to ho prosila, aby si lehl a on ji poslehl s oním podivným dvojsmyslným chápáním blouznicích; neboť i když se podrobil, mumlal »lháři, tchoři,« a na to »Trampas«. Při tomto jmenu svitlo jasno paní Taylorově i obrá- tila se k Molly; a hle, dívka přemáhala výbuch smíchu; ale smích se stával rychle bolestným záchvatem. Paní Taylorová prováděla Molly sem tam, hovoříc ihned, aby upoutala její pozornost. »Ať to také víte, zcela dobře,« řekla. »On by mne pokáral, že s vámi o tom mluvím, ale což je v tom něco zlého po tom všem? A z jeho úst byste to nikdy ne- uslyšela. Molly, dítě, říkají, že prý by ho Trampas zabil, kdyby směl a to vše k vůli vám.« »Neviděla jsem nikdy Trampasa,« řekla Molly, upí- rajíe zrak na mluvící. »Ne, drahoušku. Ale Trampas o vás mluvil — Taylor mi o tom vyprávěl — před mnoha muži neuctivě a on přinutil Trampasa, aby řekl přede všemi, že je lhář. To učinil, když jste byla mezi námi skoro cizinkou a on vás ještě nevídával tak často. Mám za to, že Trampas je jediným nepřítelem, jejž kdy měl v tomto kraji. Ale on by vám nebyl nikdy o tom pověděl.« »Ne,« šeptala Molly; »nevěděla jsem to.s

lhář.« — 317 —

Když se vzpamatoval, snažil se usmáti se. » Vidíte, že nestojím za opatrování.« »Je to pouze míle,« řekla. I našla kládu, zvrácený kmen a on tam dolezl a z klády se vyškrábal do sedla a kráčela s ním dále, rozmlouvajíc, vyzývajíc jej, aby si povšiml vykonané cesty. Šli takto další půl míle, mlčelivý muž, držící se koně a po jeho boku kráčí dívka, povzbu- zujíc jej ku předu, když náhle jal se mluviti: »Dám vám teď s bohem, madam.« Nerozuměla z počátku, co to znamená. »On uniká,« vedl svou Virgiňan. »Musím vás pro- siti za prominutí, madam.«

Bylo tomu již dávno, co ji její lord oslovoval »madam«. Jak se na něho dívala se vzrůstající bázní, otoči Monta a byl by odjel pryč, ona však zachytla uzdu. »Musite mne doprovoditi domů,« řekla v bystrém vnuknutí. »Já se bojím Indiánů.« »Vždyť, vy — vždyť oni všichni odešli. Tamhle jde. Madam — ten kůň —« »Ne,« řekla, držíe pevně jeho otěže a zrychlujíe krok. »Gentleman nepozve dámu, aby si s ním vyjela neopustí ji potom.« Oči jeho pozbyly své úmyslnosti. »Zajisté, že vás doprovodím domů. Ten ryzák zaběhl tam u močálu a soudce Henry pochopí.« Jel a blábolil a oči jeho sledovaly smyšlené pře- měty a teď opět dívka mlčela, jen co oddalovala jeho mysl od oné, skoro fixní představy na ryzáka. Čím poví- davějším se stával, tím více zrychlovala krok, naslou- chajíc, aby čelila zmínce o návratu, obratně si vymýšlejíc otázky, aby ho upoutala, tak že ho měla jaksi v moci, „Virgiňan.