Románová přiloha „Národních Listů“ k čislu 275. ze dne 6. řijna 1905.

Různé zprávy

Drama ze chantanu .. Romantické francouzské městečko Niort v depar- tementu Deux Sěvres rozechvěno jest od neděle děs- nou tragickou událostí. Poručík 114. řadového pluku René Thomas, 22letý mladík, spáchal v divadle »Eldo- rado« hrozný krvavý čin: zastřelil svoji milenku, ob- líbenou chansonettu Růženu Faivriovu, známou pod divadelním jménem spanilé Rosy Noělovy. Důstojník vraheml Zpráva rozšířila se nejbližším okolím a elek trická jiskra roznesla ji světem. Syn chudého venkovského učitele začal od »piky«. Byl nejprve prostým vojínem, později členem cizinecké legie v Africe a konečně absolvoval v Saino Maixentu s vyznamenáním přípravnou školu důstoj- nickou. Byl výtečným, pilným žákem a těšil se pro bohaté nadání a milou povahu největší přízni a lásce svých učitelů. Nešťastným však řízením věcí stalo se mu město. v němž dosáhl hodnosti důstojnické, jíž zajištěn býti měl další postup jeho kariery, nemálo osudným. Mladý důstojník seznámil se v Saint Maixentu s ohnivou chansonettou Noělovou a získal její přízeň. Ale ne na dlouho. Za čas milenku omrzel a zpěvačka cigaretového ovzduší ztratila se mu na delší dobu s očí, přijavši engagement v divadle »Eldorado« v Niortu. Důstojník zvěděv o Rose, napsal jí žebronivým tonem, aby mu znova věnovala lásku a když Rosa neodpovídala, objevil se za nedlouho v Niortu a žádost ústně opětoval.

Aby mu zpěvačka konečně unikla, prchla potají do Choletu a vystupovala pod nově přijatým jménen na prknech místního »Variétě« asi po dobu čtyř neděl Pojednou došel jí poštou výhrůžný list, po něm druhy a třetí. A ve čtvrtém sliboval horkokrevný mlady René zcela otevřeně, že ji skolí ranou z bambitky nestane-li se jeho milenkou Ale zpěvačka tentokráte zhatila plány pana René Předložila prostě výhrůžné dopisy policii, kteráž opě zaslala je velitelství 114 řadového pluku. A následek? Poručík dostal přísnou úřadní důtku i napome nutí a pohrozeno mu trestem, kdyby snad se ještě jednou — opovážil tak psát .. Zpěvačka zatím vrátila se z Choletu do Niortu, majíc pevně za to, že se Thomas více na cestu za ní neodváží. V neděli večer přibyl do městečka elegantní mladý muž v civilním šatě. Na cestě z nádraží za- stavil se u holiče a dal si shoditi »důstojnický kníre a přistřihnouti vlas. Jedná prý se o sázku lábve šampaňského, bude-li kýmsi poznán a společnost ve- selých kamarádů se kojí nadějí, že elegán prohraje a láhev zaplatí . A zatím shodil poručík v civilu knír jen proto aby jej u pokladny v »Eldoradu« nepoznali, jinak že by jej buď nepustili dál, nebo že by Rosu byli odstranili . . . A skutečně podařilo se zákeřnému muži získati si přístupu do divadelní lože Dříve však ještě nežli přiložil kukátko k očíma než zapálil prvou papirosu, vzal poručík do ruky tužku a na růžový papír coši napsal. Potom vyzva divadelního sluhu, aby zašel na jeviště a zvěstoval slečně Noělově, že ji v loži někdo z příbuzenstv očekává. Zpěvačka se dostavila, z počátku nic netušíc.

Ale jakmile poznala bývalého milence, vzkřikla zdě- šeně a hlava se jí počala točit . . . Poručík ji chlá- cholil, aby se nebála a aby se přestala chvěti . A pak jí podal růžový lístek, aby si přečtla jeh obsah Poděšená dívčice sáhala po papíru a když jej přibližovala k zrakům, vplížil se k ní Thomas po straně a svíraje cosi v pravici, přiložil jí ruku ke spánku ... V tom otřásla vzduchem střelná rána a mrtvol sličné chansonetty ležela na zemi v horké vlastní krvi... Třímaje v ruce zbraň vyběhl vrah do postranní chodby divadla a volal na zástup lidí, kteří se hnali za ním: »Přiblíží-li se mi někdo, usmrtím jej jako tamhle Rosu... Mám ještě pět nábojů. .. Setník četnictva Pailloux chtěl rozčileného muže uchlácholit a přiblížil se mu na dva kroky. »Zpátky, zpátky ode mne!« křičel vrah, »poslechnu jenom kněze... přiveďte kněze !...« Vyhověli jeho přání a z notredamského chrámu přivedli starého mnicha, aby s pachatelem nerozváž- ného činu promluvil moudré slovo. Po hodinněm rozhovoru odložil skutečně vrah smrtící zbraň a dal se pokojně odvésti do vazby. Od té chvíle zachoval klid a jediná věta, již k vyšetřujícímu soudci pronesl, vyznívala krátce »Prosím, vezměte mi život guillotinou — — —

= Složité příbuzenstvo. K veselému intermezzu jež nezůstalo bez účinku ani na vážné pány soudního senátu, došlo těchto dnů před trestní komorou bo- chumskou. Na lavici obviněných zasedla starší ma- trona Hofmanová s nedospělou dcerou, jaž obviněny byly z krádeže uhlí. Mezi svědky byl i vzdálenější pří- buzný obžalovaných, jenž se domníval, že bude spro- štěn svědecké povinnosti, prohlásí-li, že jest s obža- lovanými v jakémsi příbuzenském svazku. — „V ja- kém stupni jste s nimi zpříbuzněn?“ tázal se ho předsedající soudce. — „Bratr manžela obžalované Hofmanové,“ vyličoval svědek, „oženil se se sestrou mé ženy.“ — „Jakže tomu bylo?“ opáčil soudce. „Bratr manžela paní Hoímanové —“ — „Ano, ano!“ vpadal svědek do řeči, „mám ženu, jejíž se- stra jest ženou jednoho z bratří manžela paní Hofmanové.“ Na tváři předsedově objevily se stopy veselosti a rovněž smáli se všichni poslucnači v soudním sále přítomní. Jedině svědek, výpověď ko- nající, byl tich a zachovával vážnost. — „Nevyklá- dejte mi ve zlé,“ promluvil po chvíli předseda opětně, „požádám-li vás, abyste mi věc ještě jednou dodatečně vysvětlil, neboť vám, abych se přiznal, nerozumím. „Nuže,“ počínal svědek znova, „sestra mé ženy má muže za manžela, jenž jest bratrem muže paní Hof- manové...“ Zdálo-li se příbuzenstvo obou prvé e- málo zamotaným, byla nyní věc tak spletenou, že se v příbuzenstvu ani čert nevyznal. V soudní síni zavlá- dala všeobecná veselost, jenom svědek nepohnul dosud ani brvou a stál jako kamenný sloup. A veselost byla by se do nekonečna stupňovala, kdyby po dlouhé ná- maze nebýval předsedající zjistil, že švakr Hofmanové jest manželem svědkovy švakrové. A protože pro vzdá- lenější švakrovský poměr neplali důvod zproštovací,

jenž by od soudní výpovědi osvobozoval, byl svědek přece jen donucan, ke složení přísahy a vylíčení ce- lého případu, o kterýž se jedna lo. = Panika ve zvěřinci. V vorkshirské obci Selby vyrazila v sobotu večer při představení lvice z klece zvěřince a těžce zranila tři lidi. Obecenstvo prchalo horempádem z místnosti. Dravé zvíře dostalo se z klece právě v okamžiku, kdy tam vstoupil krotitel lvů a otvor klece napolo otevřel. Za ním stála dcera majitele zvěřince, rovněž krotitelka dravců i chtěla uvolněný otvor zavřít. Krotitel i krotitelka byli tlapou rozzuřené bestie sraženi k zemi, kromě toho pak za- ryla lvice nešťastné divce drápy do ramene tak hlu- boko, že ji smrtelně zranila. Na to vyběhlo zvíře na ulici. Dvanácte mužů postavilo se mu v cestu a ho- dilo lvici přes hlavu silný provaz. Avšak jeden z mužů byl opět lvicí zasažen a těžce zraněn. Konečně byla bestie pomocí lasa chycena. Krotitelce bude asi zra- něné rámě amputováno. Lvice jest šestiletá a již několik krotitelů povážlivě zmrzačila.

Král.české zem. divadlo v Praze. Národní divadlo. 7. hra v předpl. (3. čtvrtka.)

V pátek 6, října.

CARME. Opera o 4 dějstvích. Složil Georges Bizet. Slova dle novelly Mariméeovy napsali Meilhac a Halévy. Pře- ložila Eliška Krásnohorská. Dirigent Karel Kovařovie. Režisér Robert Polák Začátek o 7. hod. Konec o 10. hod.

Lldové divadlo „ Urania“ v VII. části Prahy V zahradě I. pražského měšť. pivovaru. Začátek o 7. hod Ve pátek 6. října. Novinka. Po třetí. Třetí škadrona. Žert o 3 jedn. od B. Buchbindera. Přeložil O. Berka. Režisér V. Spurný.

Aréna na Smíchovň (bliže Palackého Ve pátek 6. října. Začátek o 7. hod. Novinka. Pomsta Amorova. Po deváté. Velká výpravná fantastickokomická ruská operetta o 3 jednáních a 2 proměnách. Text napsal Ljubo- mirov. Pro české divadlo upravil Josef Kubík. Hudbu složil Eduard Válek. Scénicky uspořádal a choreo- grafickou část nastudoval režisér Josef Kubík. Denní prodej listků u knihkupce pana Urbánka v Praze, vedle Národního divadla a v trafice proti zimnímu divadlu na Smíchově. na Král,

Pištěkovo lidové divadlo vinehraceck Ve pátek 6. října.

Začátek o 7. hod. Lidové představení při malých cenách. Jak se v Praze lidé baví aneb Doktor Zástěrka. Velká burleskní fraška o 4 odděl. Napsali E. Časa J. Žer.

»Když jsem si brala Taylora,« pravila, sedícu toho, když obě knihy, Robert Browning a Jane Austenová, se ubíraly do bedny, »vdávala jsem se z lásky.« »Přejete si, aby to bylo pro peníze?« řekla Molly, shýbajíc se ke své práci. »To nás oba lépe znáte, dítě, než to.« »Vím, že jsem vídala doma lidi, kteří snad nemohli míti jinou příčinu. Zdálo se, že jsou také spokojeni.« »Možná, že byli ubozí, nevědomí tvorové !« »A proto jsem si nebyla nikdy jista, jak já zvolím.s »Ano, jste si jista, drahoušku. Což myslíte, že vás neznám? A když to tak někdy Taylora zaujme a on mi řekne, že jsem tím nejlepším v jeho životě a já mu řeknu, že on pro mne je nejen tím nejlepším na světě, nýbrž mým jediným — on a děti — ba, tu věru souhlasíme, že bychom to vše, právě tak provedli, kdyby se námto událo.« Molly pokračovala v pilné práci. »A právě proto,« řekla paní Taylorová, »chci, aby každá dívka, na níž mi záleží, poznala své štěstí, když přichází. Neboť i já bych byla málem řekla Taylorovi, že nechci!« »Až někdy přijde mé štěstí,« děla Molly, obrácena zády ke své přítelkyni, »řeknu ihned »chci«. »Pak to řeknete příští týden v Benningtonu.« Molly se otočila. »Ba, ovšem že řeknete. Snad nemyslíte, že on zů- stane tady a vy v Benningtonu?« A pořadatelka váleč- ného tažení poposedla do zadu ve svém křesle. — 308 —

dveřmi rozpínaly se parohy kolumbijského srnce, medvědl kůže byla prostřena pod nimi. Ač byl takto celý útulný dřevěný pokojík vyložen marnotratně trofejemi pomezí ci- vilisovaných krajů, přece jen se zastavovali návštěvníci před miniaturou. Toto dědictví, záříc teď klidně za onoho slunného dne v ponurém pokojíku, vévodilo až do konce. A jak oči Molly Woodovy utkvěly na předkyni z Benningtonu r. 1777, zableskla v nich ocelová jiskra, zde o samotě v pokojíku, který navždy opouští. Nebude již učiti ve škole na Medvědí říčce ve Wyomingu, půjde domů do Benningtonu, ve Vermontu. Až přijde čas, aby se opět otevřela škola, bude zde nová slečna učitelka. To byl vážný výsledek oné návštěvy, již jí Virgiňan učinil. Řekl jí, že si brzy přijde na svou hodinku. A před touto hodinkou se rozhodla uniknouti. Utíkala přéd svým vlastním srdcem. Neosmělila se spolehnouti na sebe opět tváří v tvář svému mocnému, nezlomnému milenci. Tou- žila po něm a proto ho již nikdy nespatří. Žádná prateta v Dunbartonu ani nikdo jiný, kdo zná ji a její rodinu, nemá nikdy říci, že se provdala pod svůj stav, že byl nehodna Starkůl Dle toho také napsala Virgiňanovi, dávajíc mu s bo- hem a přejíc mu vše nejlepší na světě. Ježto náhodou věděla, že mu odnímá na světě vše, nebylo příliš lehko napsati toto psaní. Učinila to však velice vlídnými slovy. Ano; bylo to veskrze vlídné sdělení. A to vše zavinila ona mžiková návštěva, kdy jí vracel dvě novelly »Emma« a »Pýcha a předsudky«. »Jak se vám libily?« tázala se ho tehdy; a on se na ni váhavě usmál. »Vy jste je nečetl!« zvolala. »Ne.« „Virgiňian.“ — 305 —