Příloha „Nový Jihočeský Dělník“ k

číslu 34. r. 1912.

LITERATURA. JEREMIAŠ GOTTHELF: Vesnické po- vídky. Vyšlo jako 4. svazek „Lidové, kni hovny“ v Ústředním dělnickém knihkupectvía nakladatelství (A. Svěcený) v Praze II. — Ce- na 30 hal. švýcarský básník Jeremiáš Gotthel (A. Bitzius) jest uznaný mistr vesnické povíd- ky, který dovedl ze svých venkovanů učiniti hrdiny práce a jeho líčení venkovského živo- ta a povah jest nevyrovnatelné, takže právem mají práce jeho světovou pověst a jest uzná- ván za nedostižného mistra vesnické povídky lidové a práce jeho mají spolu velikou cenu výchovnou. Zvláště povídka: „Bětuška, děve- čka podivná“, již úhledný svazeček „Lidové knihovny“ přináší, jest arcidílem vesnické po- vídky. Doporučujeme vřele našim čtenářům ja- ko četbu cennou a poutavou. PREČTÉTE SI „KOPRIVY“, list sociálně satyrický, jehož č. 16. přináší nejnovější politi, ckou písničku „Na tom pražském mostě, deficit tam roste...“ Celostranné satyrické obrazy kreslili umělci V. H. Brunner, K. Stroff, v. Hübschmann a j. Literární obsah se satyrami veselými veršíky, anekdotami a rozpustilými ná- pady každého upoutá. Číslo pouze za 16 hal. le obdržeti v prodejnách časopisů v Praze i na venkově, jakož i v krámě Ústředního dělnického knihkupectví a nakladatelství (A. Svěcený)v Praze II., Hybernská ul, č. 7, Lidový dům. DRUHÝ SEŠIT ROMANU „KLEOPATRA“ od prof. Jiřího Eberse již vyšel! Cena 20 hal. Celé dílo bude ukončeno v 15 sešitech. Na sbírku „Románová knihovna Záře“ upozorňu- jeme všechny přátele poutavé a cenné četby.

Předplácí se na 20 sešitů K 4.—, na 15 sešitů K 3.—, na 10 sešitů K 2.—. Sešity vycházejí čtrnáctidenně, provázeny uměleckým obrázkem 1. sešit románu , Kleopatra“ zasílá, pokud záso- ba stačí, ještě zdarma a na ukázku Ústředn dělnické knihkupectví a nakladatelství (A. Svě- cený) v Praze II., Hybernská ul. č.7. JIHOČESKÝ KRAJ v sešitu 3.—4. přináší opětně řadu článků, které týkají se otázky jiho- české, tak zejména c. k. okr. školní inspek tor Dyk uveřejňuje pokračování Světáci na volyň- ském Podlesí, prof. Dr. Jindř. Vančura: O ná- rodnostních proměnách v Klatovech, F. Bureš Jubilejní krajinská výstava v král. městě Pí- sku, prof. inž. Preis: Stávkářská škola ve Stra- konicich, prof. V. Zeithammer: Dojmy z tou- lek, F. Zpěvák: Dějiny Č. Budějovic, Vl. Havel: Místopis jihočeský. Kromě toho četně zastoupe- ny jsou obvyklé hlídky, a to: Kulturní, Škol- ská, Studentská, Historie a j. V kulturní hlíd- ce uveřejňuje redaktor soudr. Kříž zajímavou stať „Dělnictvo v otázce jihočeské“. Jihoče- ská turistika zastoupena je přílohou: 50 vychá- zek do okolí král. města Tábora, kterou uspořá- dal pan JUDr. E. Chalupný. Na výstavě v Písku vystavuje mapu jihočeské stěhovavosti, diagra- my držby půdy, jihočeský místopis a soubor fotografií jihočeských pracovníků. Nemůžemej- nak, než opětně „Jihočeský Kraj“ doporučiti po- zornosti a k odebírání

NAPOLEON V ANEKDOTÁCH. „Jak to, že máte také vědomosti?“ ptal se jednou na Korsice, rodné zemi Napoleonově, mladý člověk budoucího csaře, když tento byl ještě chudý, bledý jinoch. „Poněvadž myslím za celý svět“, odvětil Napoleon. Napoleon setkal se poprvé s velkou spiso- vatelkou paní ze Stael v domě Tallevranda. Za rozhovoru vyklouzla paní otázka, která makavě prozrazovala její ctižádost. Ptala se mladého ge- nerála, která žena v jeho očích jest největší. — „Paní“, odpověděl Napoleon, „ta, která přinese svému muži nejvíce dětí.“ Paní šl. Staelová stála jako opařena, neboť očekávala, že pochválí ženu veřejně, spisovatelsky nebo vědecky činnou.

Napoleon byl 26 let stár, když póvěřen byl vrchním velitelstvím nad italskou armádou. Je- den z přátel mu řekl při jeho odjezdu z Paříže: „Ty jsi na velitele ještě mlád.“ „Vrátímse stár,“ opáčil Napoleon. Jízdní myslivec donesl generálu Bonapartovi depeši z Montebello a chtěl ihned s odpovědí se vrátiti. Jeho kůň byl však tak uhnán, že Napo- leon mu bez rozpaků ihned svého koně nabídl, na kterém právě chtěl vyjeti. Myslivec se však zdráhal koně přijmouti. „Zdá se ti poněku krásný a nádherně ustrojený?“ tázal se Napo- leon. „Jen vezmi, kamaráde; není nic na světě, co by pro francouzského vojína bylo příliš nád- herné.“ Po bitvě u Slavkova vrhl se vysoký ruský důstojník k nohám Napoleona-vítěze a lkal se slzami v očích: „Nejsem hoden dále žíti, ne- boť jsem ztratil svá děla.“ „Mladý muži,“ pravil Napoleon, „ctím tvé slzy, ale mou armádou může někdo býti poražen a přes to míti nároky na slávu.“ Pozdější maršál St. Cyr opustil bez dovolen svou armádu u Neapole, maje za to, že jeho přítomnosti tam není třeba, že by však Napo- leonovi prospěl v Paříži a hlásil se v Tuileriích, kde Napoleon bydlel. Napoleon však jej přijal jak neočekával: „Vy jste přijel do Paříže, aniž byste obdržel dovolenou od ministra války.“ „Ano, sire, ale já nemám v Neapoli co dělati.“ „Nejste-li za dvě hodiny,“ zahřměl Napoleon. „na zpáteční cestě do Neapole, dám vás zastře- liti“ a odešel do svého kabinetu.

Dobře je známý Napoleonův fatalismus. Když se na válečném tažení r. 1814 stále vydá- val dešti kulí, mručeli jeho vojáci a varovali jej. On na ně však zvolal v nejhustším dešti střel „Buďte klidni, přátelé, ta koule, která mne tre- fiti má, není dosud ulita. Na Sv. Heleně, ostrově středomořském, kde Napoleon byl uvězněn, pravil jednou k Las Ca- sesovi: „To neštěstí scházelo mému životu. Kdybych býval zemřel na trůně v mračnech me všemocnosti, zůstal bych pro většinu lidstva hádankou. Nyní, dík oné nehodě, mohu býti po- suzován tak jak jsem. V intimním kroužku Napoleonově na Helen- ně, rozhovořil se jednou o princezně Paulině, která za svého pobytu na ostrově Elbě omámil tak starého generála Dronota, že z něho vymá- mila osm dní před tím den odjezdu, čili útěku Napoleona do Francie. „To jsou právě,“ zvolal císař Napoleon, „ty ženy a jejich moc,“ při čemž podotkla paní Betraudová, že by její muž tak nebýval jednal. „Ale, paní,“ odpověděl s ús- měvem Napoleon, „on přece byl také jen její muž.“ Napoleon umíral na ostrově Sv. Heleny za strašné bouře mořské. V noci ze dne 5. května změnil se těžký dech jeho v chrapot a horečka zanesla jej do skvělých jeho dob vítězných. Blouznil o své vládě. Poslední slova tohoto po- hádkového muže, pána Evropy, giganta, bořitele trůnů byka: „Tete de 1 armimie — — En avantie

me dolů, pak ho touže cestou táhnem na- horu, ani o píď jinak, vždy stejně. A kdyby se byli ráno zbudili v některé z těch ulic, Poldík ani by byl nemusil hnouti rtem; byli by jako automati šli směrem, který měli před sebou: buďto k Náplavce, aneb od Náplav- ky k staveništi. Tak důkladně znali tu cestu, že věděli již sami, kde jest hospoda, kde jest kovárna, kde jest hokynář a kde Pol- dík kupuje tabák. Velmi často u hospody zastavili bez vy- bídnutí Poldikova; teprv když pán jich tr- hnul opratí, pokřiknul aneb zaklel, strkali se s povozem dále. Ale velmi často se také stávalo, že pán netrhnul opratí, že nekřiknul a nezaklel: volně uvázal oprati k vozu a lou- davým krokem zahnul do hostince. Totéž dálo se u kovárny; tu obyčejně zastavili sami na jisto, poněvadž když ztratili pod- kovu, Poldík klel už dříve a to bylo zname- ním, že v kovárně dostanou jinou. Co se týče hokyně, vskutku Poldík teprve na jich zastavení někdy se vzpamatoval, zabočil do krámku a u dveří zvolal: „Za dva!“ To mělo rozličný význam dle saisony roční: buď za dva krejcary višně, buď hrušky