LIDOVE NOVINT.

V Brně, 13. cervence.

K poličkové ařéře v Munkáči

V minulých dnech podali jsme obšírnou zprávu o políčkové aféře v Munkáči, která způsobila sensaci i za hranicemi. Sborový velitel polní podmaršálek Boroc- vič příjel do Mnkuáče na inspekci a při té příležitosti hrubě urazil podplukovníka Härtela. proti němuž pobouřeny byly dámy důstojníků, poněvadž Härtel usiloval o povolení, aby se mohl oženit se svou kuchařkou, s níž žil 27 let a s níž má 4 děti, k ninž se již jako otec přihlásil. Podplukovník přišel domů celý zdrcen. Když 21letá dcera jeho Luisa zvěděla, jak její otec byl potupen, odešla z domu, vyhledala sborového velitele při hostině v důstojnickém kasině a tam jej zpolíčkovala. Při- nášíme podobznu generálovu i rázné divky. Je to pravda?« zvolal jsem nadšeně Šadurský, silný, hezký hoch živých, černých očí, odpovídal na otázky. »Dochází k vám?« »Ano, velmi často.« »Jak stará je tvoje sestra?. »Devatenáct.« »Miluje ji?« »Ano.« »A ona jej?« »Rovněž.« »A ty? »Co je mi po tom? Co mám já při tom dělat?e »Pro něj je to ještě příliš brzo,« pro- hlásil kdosi. »Až se ti dva vezmou, pak ho i Aleša bude mít rád.« »A budeš Danilu Fovstovičovi tykat?« vyzvídal jiný. Zvláštní ta otázka posky tla nám látku k přemýšlení. Všichni jsme se bezděčně ohlédhi po Šadurském. Ale Ša- durský odvětil klidně: »To se rozumí, že mu budu tykat.« Nastalo ticho. Náhle řeki závistivý »Bude ti dávat jedničky . . .« »Ne; Danil Fovstovič po svatbě se rozloučí a ocestuje.« »Sťastnou cestu!« řekl někdo, ale Ša- durský dělal, jakoby neslyšel. Když za- zněl zvon, přerušili jsme rozmluvu, a te- prve nyní jsem pocítil, že po celou tu do- bu ležel někdo na mých zádech. Chtě jsem břímě to setřást a uslyšel jsem vzdy- chavý šepot: »Ach, proč nemám sestru?« Zdvihl jsemhlavu a spatřil jsem So- cheiského.

»Nevyzkouší-h mne dnes, pak vím, co udělám . . .« »Co?« tázal jsem se. »Nepovím. Na to jest trest nucené práce v Sibiři. Mlč!« Hodina schylovala se ke konci. So- chelský nebyi zkoušen. V přestávce jsem ho vyhledai. »Co jsi to mluvil o nucené práci?« tá- zal jsem se ho. »Nepovíš to nikomu? Přísahej u hrobu své matky.« »Ale moje maminka ještě žije,« odvě- til jsem. »Nic nevadí. Tedy u budoucího hrobu své matky.« Ta forma se mi nelíbila, ale zvítězila zvědavost a já přísahal. Kosťa sklopil oč a řekl tiše: »Zamýšlím ukrásti třídní knihu.. nebo se vplížit do sborovny... a padělat známky...« Zachvěl jsem se. Ještě nikdy mi nena- padly podobné myšlenky. »A když na to přijdou?« »Skříně nesjou zamčeny, jen u světni- ce. Klíč visí u školníka. Odpoledne mož- no se tam vplížit a odnést jej...« Ruce se mu třásly a s úžasem jsem zpozoroval, že pláče. Počal jsem rovněž plakat a objal jsem ho. »Kosťo, holoubku,« šeptal jsem, »mám jiný plán: Danl Fovstovič je zamilována všichni zamilovaní jsou hodní... sám jsem to četl u... Turgeněva,« ihal jsem, abych ho přesvědči. »Brzo se s ní ožení,« řekl Sochelský v slzách, jakoby to byla jeho největší bo- »Ano, ožení se. Navrhuji ti, abys po- prosil Šadurského, aby poprosil svou sestru, aby poprosila Danila Fovstoviče, aby on...« Kosťa přestal plakat a pohlédl na mne. Na okamžik se jeho tvář vyjasnila, potom však ještě více sesmutněl. »Ne.« řekl, »to nelze, nesmníme do věcí zaplétat ženy, je to sprosté. To jsem zase iá četl. Nemohu být sprostým, mo předkové byl šlechtíci... a kromě to- o ... je to hanba.

fest. Teď zdálo se mi rovněž, že by bylo lepší býti zlodějem a padělatelem, než po- užíti žen. Pokračovali jsme nevrle v pro- cházce. Cítil jsem se strašnou přísahou — hrob mé matky, která žila — vázán, myslil jsem však na budoucnost nikoli bez ra- dostného neklidu. »Jsem přesvědčen, že skončím život na Sibiří,« pravil Sochelský, »To je můj osud.« III. Nastaly trapné, neklidné dny. Moje přátelství ke Kosťovi bylo stále a stále silnější. Navrhl jsem mu, abychom se scházeli maskováni, on to však odmítl. Trval jsem tudíž na tom, abychom při tom používali tajných hesel. Scházeli jsme se v lesíku nedaleko města. Zpravidla jsem přišel na smluvené místo u lavice pod du- bem já první. Zde jsem čekal. Když se Kosťa objevil, tvářil jsem se zcela klidně, jako bych zde byl náhodou. Dělali jsme, jako bychom se neznali. Chodil jsem na- horu a dolů a jako náhodou řekl jsem naše smluvené heslo: »Tři sta ještěrek bez pěti minut.« Na to musel Sochelský právě tak nedbale odpovědět: »V pátek bez zámku.« Když to bylo vyřízeno, zahájili jsme roz- hovor, neboť jsme se přesvědčili, že jsme skutečně ti, za něž jsme se vydávali. Mu- sím podotknout, že Sochelský prováděl tento obřad bez nadšení; nechtěl mne trá- pit a já oceňoval jeho jemnocitnost. Střídal jsem často hesla a tu se stávalo, že zkor- moucený Kosťa použil hesla, které již dávno neplatilo. Ale já byl skromný a po- znal jsem ho přes to. Mluvili jsme obyčej- ně o odcizení třídní knihy; jak by bylo možno se tam vpližit, sebrat klíč, jak se schovat, kdyby hrozilo nebezpečí ... »Před deseti lety stal se takový pří- pad,« vypravoval Sochelský zamyšleně.

»Žáci šesté třídy ukradli třídní knihu, po- lili ji petrolejem a zapálili.« »A našli vinníka?« »Jen náhodou. Jeden z vinníků se pro- zradil ve spánku.« »Výčitky svědomí ho asi mučily,- řekl jsem. »Je na Sibiři?« »Nevím. Patrně. Zloděj musí umět se ovládat.« pravil Kosťa, poučuje mne; se- vřel pěstě a zatvářil se nevrle. »Fakirové dovedou se dobře ovkí- dat,« podotkl jsem. »Ano. Ale ti jsou v Indii; tam je jiné podnebí, tam to jde snáze. Zde u nás je to velice těžké. Ale pomalu si na to zvy- kám.« »Ty si zvykáš?« tázal jsem se. Můj přítel mi imponoval stále více. »Ano, dívám se na ciferník hodina zvykám si probouzet se v noci v jakou- koli hodnu.« »To je těžké,« zvolal jsem. »Ano, není to lehké,« pravil blaho- sklonně. »Nevyzkouší-li mne do úterka, pak ukradnu třídní knihu,« rozhodl se Kosťa, vstávaje s lavice. Počalo se stmívat. Lehká mlha stou- pala od země. Obloha byla šedá a chladná. Byl věru již čas vrátit se do města. »Počkej,« řekl jsem, »musíme zzahla- dit stopy.“ Proč bylo nutno zahladit stopy, to jsem nevěděl; Sochelský byl dosti jemno- citný, aby po tom nepátral. Čas míjei pomalu a jednotvárně. Da- nil Fovstovič dělal, jakoby Sochelského neviděl, a nevyvolal ho. Kosťa byl denně bledší a smutnější. Soudruzi mu již neří- kali »Melanice; tušili, jaké drama se ode- hrává v jeho nitru. Do úterka zbývaly ještě dva dny. Čekal jsem neklidně.

V neděli k šesté hodině odpolední vy- pukl v našem městě veliký požár. Všichni profesoři, jakož i gymnasisté byli zaměst- náni při hašení. Spatřil jsem z dálky Sochelského a chtěl jsem k němu jít, ale zarazil jsem se, neboť jsem zpozoroval, že na kohosi v davu číhá. Sledoval jsem směr jeho pohledů a viděl jsem, že člověk, který vzbudil jeho pozornost, je náš školník Danila. Stařec netušil, že je tak pečlivě pozorován. Plot, oddělující hořící továrnu od budovy našeho gymnasta, byl na jed- nom místě porouchán a tu jsem náhle spatřil, že Kosťa vzniknuvším otvorem zmizel. Uhodl jsem jeho záměr a srdce mi počalo bušit. Lepší okamžik k prove- dení svého plánu nemohl ani nalézt. Uply- nulo asi deset minut, Kosťa se nevracel. Co tam dělal? Překvapili ho snad a za- tkli? Omdlel? Snad zemřel! Zítra najdou jeho mrtvolu a dozví se, při jakém ohav- ném činu zemřel! Takové myšlenky trá- pily mne ustavičně. Hřmot a oheň byly stále větší. Ko- nečně se objevil Sochelský a vlekl mne ssebou. Obešli jsme budovu gymnasiaa odebrali se do zahrady. Zde mi Kosťa vy- líčil svůj »hrdinský čin«. Vloudil se do školníkova bytu, vzal tam klíč, otevřel si sborovnu a napsal do třídní knihy vedle svého jména jedničku. Byl smrtelně bled a smál se nervosně ...

»A poznají-li tvoje písmo?« tázal jsem se. »O ne! Napodobil jsem velmi obratně- »Ale on si vzpomene, že tě nezkoušel.e »Nesmys!! Jak by si vzpomněl? Je zamilován. Zamilovaní nemyslí na nic.« »Obratně provedeno!« řekl jsem ni- koli bez závisti. »Ale lépe by bylo bývalo napsat tam dvojku.« »To je jedno. Teď jsem si zajistil troj- ku!« zvolal Sochelský radostně. »Třídní knihu jsem opět položil na její místo, klíč jsem pověsil; nikdo se nic nedozví. Jen ty mne nezraď! Mám tvou přísahu!« »Nezapomněl jsem na ni« pravil jsem kysele a myslel jsem si, že také mně mohl napsat jedničku .. »Jděme zase na požářiště!« zvolal Kosťa vesele a bezstarostně. »Chtěl jsem jít domů studovat geometrii, ale teď to již nestojí za to. Budeš ty se učit?« »Ovšem, vždyť jsem ještě nebyl zkoušen.« »Přeju ti mnoho štěstí- Jsem zachrá- něn! Teď se musím ukázat, aby mne všichni viděli.« Náhle mi napadla strašná myšlenka. Zadržel jsem Kosťu a pohlédl jsem mu přísně, pátravě do očí: »Přísahej mi, že jsi nezapálil to- várnu!« »Továrnu? Zbláznil jsi se? Nezapálil, to ti přísahám!«

Druhého dne měli jsme opět geome- trii. Mluvilo se podrobně o včerejším po- žáru. Sochelský, který byl nyní opět ve- selý a čilý, súčastnil se rovněž hovoru. Danil Fovstovič vstoupil do třídy a zahloubal se do třídní knihy. Ze všech žáků byl Sochelský nejklidnější. »Sochelský Konstantin!« zvolal náhle profesor. Nevěřil jsem svému sluchu. Sochelský vytřeštil oči a tázal se: »Co?« »Co znamená ta otázka?« řekl pro- fesor nevrle. »Běžte k tabuli!« Sochelský nešel. Díval se užasle n profesora v naději, že toto nedorozumění se brzo vysvětlí. »K tabuli?« tázal se po- sléze nejistě. »Kam jinam?« zvolal profesor uraže- ně. Zdálo se mu, že Sochelský chce ho úmyslně urážet. Kosťa učinil krok, ale tak pomalu a nerad, jakoby ho táhly zpět že- lezné řetězy. »Zkoušel jste mne teprve v sobotu,« odvážil se říci konečně. »V sobotu? Ale kdež!« »A... napsal jste mi jedničku, « koktal Kosta. Kosťa se přiblížil ke katedře a sklo- nil se rovněž nad třídní knihou. Vkděl jsem, jak jeho obličej úžasem se protáhl.

»Kde je ta jednička?« tázal se pro- fesor, pokrčiv rameny. »Co si vymý- šlíte? Odpovězte na mou otázku: Co víte o mnohoúhelnících?- Sochelský šel k tabuli a opakoval mechanicky, neboť jeho myšlenky dlely daleko: »Jaké mnohoúhelníky?« »Vepsané, ne zlaté,« řekl Danii Fov- stovič zlomyslně. »Vepsané?« tázal se Kosťa a rozhod- nut odložil křídu. »Ty neznám; nejsem připraven. »Proč?« tázal se profesor posměšně. »Musíte si přec opravit pětku; chtěl jsem vám k tomu dát příležitost.« Sochelský stál se sklopenýma oči- ma, »Včera... včera hořelo...« pravil nesouvisle. »Což za to mohou mnohoúhelníky?« tázal se profesor, vzdychaje. »Tak vám musím zase napsat pětku...« Danil Fovstovič zapátral očima, koho má zkoušet. Sledoval jsem vzrušeně jeho pohled, neboť z celé třídy pouze já jediný nebyl ještě zkoušen. K mému největšímu úžasu vyvolal však jiného. Ohlédl jsem se po Kosťovi Skrýval tvář z obou dlaních

a zdálo se, že bezhlasně pláče. Ovládl mne hluboký soucit a očekával jsem netrpělivě konec hodiny. Při tom jsem byl sám v ne- jistotě: Proč mne nezkoušel? Vyhledal jsem Sochelského na chodbě. Vypadal strašně a připadaí tal podivně apatickým. »Co to znamená? Ty's přece řekl, že máš jedničku, a on ti nevěřil?« Kosťa pokrčil rameny. »Není tam žád- ná jednička, je tam prázdné místo, sám jsem se o tom přesvědčil.« »Snad jsi se zmýlil, snad se ti jen zdálo, že's tam vepsal jedničku...« »To je nemožno, přece nejsem blá- zen!...« »Jak si to tedy vysvětlit?« »Velmi prostě. Je to kouzlo. Ty v to nevěříš, ale já ano. Teď chápu všecko,« pravil tajuplně, »jsem pronásledován, ne- stanu se nikdy slavným houslistou, všecko je proti mně.« »Ale kdo tě pronásleduje?« tázal jsem se šeptem, nakažen jeho náladou. »Nevím, ale jistě to nejsou moji přá- telé. Nemohu proti tomu bojovat, je to kouzlo.« Vytáhl jsem z kapsy perořízek s pětl želízky, který byl mou tajnou pýchou, a podal jsem mu jej: »Chceš, já ti ho dám? Přece se ti líbí!« Kosťa vzal nůž, rozevřel želízka, pak drobounké nůžky, vzdychl a vrátil mi jej. »Nechceš?« divil jsem se. »Tu máš, vezmi si ho!e »Dobře,« řekl Sochelský chladněa zastrčil nůž do kapsy.

Zazněl zvon a já vběhl do třídy. So- chelský šel pomalu za mnou. Druhého dne nepřišel do školy. Myslel jsem si, že je nemocen, a rozhodl jsem se po vyučování ho navštívit. Upřímně řečeno, litoval jsem trochu, že jsem mu daroval svůj nůž, a pokládal jsem to za lehkomyslnou senti- mentalitu. »Jak mu nůž může prospět?« myslel jsem si. Ve velké přestávce však se rozšířila zpráva, že Sochelský zmizel z otcovského domu. Když jsme po skon- čeném vyučování vyběhli ze třídy, potkali jsme inspektora. Zdál se velmni rozčilena mnul si ustavičně ruce. Jeho zjev v tuto neobvyklou hodinu nás překvapil — i za- stavili jsme se mlčky. Inspektor začal tiše, nedívaje se na nás: »Právě mi bylo ozná- meno, že žák Sochelský se oběsil...« Po- hlédl na nás chladnýma, nevášnivýma očima a pokračoval: »Snad někdo o tom něco ví; ať se přihlásí.« — Zmlkl. Všichni se po mně ohlédli. Nemohl jsem rozčilením promluvit a pohlédl jsem na inspektora zděšeně. »Pusťte mne domů,« prosil jsem »Proč?« tázal se nejistě. »Nemohu. Byl tak nešťastný a stále naříkal. Nemohu. Musím k němu.« V bytě Sochelského byly všecky dvé- ře zotvírány; pokoj pro hosty byl naplněn návštěvníky. Kdosi žalostně plakal, vonělo tam po baldrianových a jiných kapách. Otec Sochelského, silný pán s šedivým knírem, šel mi vstříc a vzal mne za ruku. Jeho oči byly plny slz; počal jsem tiše plakat. Vedl mne do Kosťova pokoje. Na posteli ležel Kosťa v gymnasiální unifor- mě; viděl jsem jeho světlé, seuchané vla- sy. Vedle něho klečela jeho matka a ještě jiné ženy. Otec jim poručil, aby přikryly Kosťův obličej. Položily tedy na Kosťovu tvář ubrousek... Cítil jsem úzkost, vzpo- mněl jsem si na poslední jeho slova o zlých dnech... Náhle jsem slyšel: »Přišli s rakví!« »Bože!« vykřikl otec, vzivkaje. Řekl jsem mu: »Slíbil jste dát Kosťovi housle!

Mahmud Šeíket paša

Mahmud Šefket paša odstoupil z úřadu tureckého ministra války. Státní převrat v Turecku byl jeho dílem. On zí- skal k podpoře mladoturecké strany armádu, kterou pak vedl proti Cařihradu a sesadil sultána Abdula Hamída. A za tři roky stal se obětí mladotarecké strany, proti niž povstal tuhý odpor jak v Hidu, tak v armnádě. Strana jel obětov ala, aby sama se zachráníla