Zábavna

příloha Malého

vydání.

OSIP DYMOv

Schůzka panovníků v Baltavě.

Omyl. Příběh vypravovaný profesorem Stává se, že svědomí, logika i vše- obecné mínění ti praví, že máš pravdu, že jsi úplně nevinen. A přece jakýsi vnitřní hlas, který je mnohem přesvědčivější než všecky důkazy rozumu, nedopřává ti kl- du a ještě dlouho potom, když tvůj vlas již sešedivěl a oheň mládí vyhasl, připo- míná ti událost, která se stala před deset, dvaceti nebo ještě více lety. Nebo sníš ná- hle o svém mládí, vidíš před sebou zemře- lé kamarády a strašný, nevysvětlitelný smatek hlodá ti celý následující den srdce. Kladu nyní svou osmou knihu do pří- hrady v pracovně. Jsou to plody dlouhé, neúnavné práce, zaplatil jsem je tím, že moje tmavé kučery znenáhla sešedivělv. Můj nejstarší syn navštěvuje poslední tří- du gymnasia; pohlížím naň s tajnou pý- zhou a doufám, že po mé smrti bude po- kračovat v mnojí práci. Při myšlence na syna vynořuje se mi náhle v paměti Kosta Sochelský, milý druh mého uplynulého mládí; Kosťa s bledou, oválnou tváří, po- otevřenými rty a udivenýma očima. Vlasy měl tak husté a ježaté, že inspektor, když ho potkal na chodbě, vždycky se tvářil nespokojeně »Sochelský, počkejte, kam běžíte?- zadržel ho, ačkoliv Sochelskému ani ne- napadlo běžet: ale to byl obyčejný způ- sob našeho inspektora, jakým zapřádal rozhovor. »Rekl jsem vám, abyste si dal ostří- hat vlasy. »Ano, Michajle Pavloviči.« »Nu a? »Jsou již ostříhány.« Inspektor hleděl naň mlčky někob vterin. Toto mlčení bylo nebezpečné, ne- boť mohlo skončit karcerem. »Kdy jste si je dal ostříhat?« »Předevčírem.« »Obrafte se.« Sochelský se obrátil.

»Jděte k třídnímu profesorovi a nechte se od něho prohlédnout.- Sochelský se zdvořile poklonil a s po- otevřenými ústy ubíral se k třídnímu pro- fesorovi Danilu Fovstovičovi, který před- nášel matematiku. »Děvčátko, kam jdeš, počkej!« volal za ním kolegové. »Melanie, kam jdeš?« Ale Kosťa učinil netrpělivý posuněk: »Nechte nne, čerti; spěchám.« Proč spěchal — sám nevěděl. Třídní profesor seděl v slavnost- ním sále a prohlížel si fotografii mladé dá- ny. Zdálo se, že ta fotografie ho velice zajímá, neboť ji nosil stále při sobě a ne- zřídka vytahoval ji z kapsy dokonce při vyučování; ostatně Danil Fovstovič byl stár nejvýš třicet let. Kosťa Sochelský vešel zmužile do sálu a stanul u svého třídního profesora. »Danile Fovstoviči, zde jsem.« Třídní profesor schoval rychle foto- grafii a začervenal se. Pak si setřel s ru- kávu uniformy smítku a tázal se s úsmě- vem, který nevěstil nic dobrého: »Čeho si přejete ?a Michajl Pavlovič mne k vám posílá.- řekl Kosťa. »Oč jde?. »Nevím.« »Nevíte?« tázal se profesor protáhle. »Patrně jste se rval? Nebo nadával?« »Nikoliv, Danile Fovstovičí, nic jsem neučinil, ale inspektor posílá mně k vám. abyste si mne prohlédl.« Matematik byl velmi citlivý: vždycky se mu zdálo, že gymnasté se mu posmí- vají. Rozumí se, že slova Sochel. vého m připadala jako posměch, který ho dím veo urážel, protože mu nerozuměl. »Co pak je na vás viděti?« tozr se zlomyslně. Ale dobrácký Sochelský nesvy- šel v intonaci zlomyslnost a řekl prostě: »Nevím; mám se snad obrátit?« Danil Fovstovič nemohl déle snášeti tuto drzost.

»Zůstanete dvě hodiny v karceru,- řekl posléze. »Dvě?« tázal se udiveně hodný So- chelský, který nic takového neočekával. »Nu, tedy hodinu, je to poprvé . . .. ale kdyby se to mělo opakovat . .. Jděte!« Kosťa nevěděl, co by se mělo opako- vat, a ubíral se chodbou spíše užaslý než zarmoucen. »Sochelský, počkejte, kam běžíte?« zadržel ho inspektor. »Ukázal jste se tříd- nímu profesorovi ?, »Ano. »Nu a —?4 »Dostal jsem hodinu karceru.« Tento trest zdál se i inspektorovi, kte- rý neměl měkké srdce, příliš přísným. Po- myslel si (byl to velice obmezený člověk) že Sochelský profesorovi něco provedl, zamžoural studenýma, zlýma očima a řekl: »Tak vám k tomu přidávám ještě pl hodiny. — Andreji Ivanoviči,« obrátil se k profesorovi s lysou lebkou a sokratov- ským nosem: »Tenhle mladík zůstane dnes půldruhé hodiny v karceru.« Kosťa rozevřel ještě více rty. Měl chut plakat, ale styděl se, neboť kolegové mu beztak již říkali »děvčátko« a »Melanie«. Velká přestávka chýlila se ke konci. So- chelský zapomněl pojíst snídaní, vyhledal mne ve dvoře, kde se hrál míč a řekl: »Turnikove, holoubku, dnes mám zlý den.« »Proč?« tázal jsem se. »Nevím. Myslím, že jsem obul levou botu dřív než pravou. Věříš v předzvěsti? Potrestali mne karcerem.« »Zač?- »Nevím,« odvětil Kosťa upřímně a roz- přáhl paže. »Ale nelze nic dělat. Když mš jednou zlý den, nic nepomůže. Už jsemsi často myslel: Proč ten zlý den tak dlouho nepřichází?« A nyní je tedy!«

Císař Vilém zatoužíl po schůzce s ruským carem Mikuláš e m. Ke schůzce došlo v Baltavě, ve finských vodách, a jednalo se při ní o všech časových politických otázkách, které zaměstnávají celou Evropu. Náš obrázek ukazuje oba panovníky ve chvíli, kdy se císaři Vilémovi představuje velitel vyborgského dra- gounského pluku, jehož šéfem je právě Vilém. »Ach co, nejsou žádné zlé dny,« řekl jsem a dodal, abych ho potěšil: »Tu máš. ukousni si!« A podal jsem mu své jablko. »Díky. Mám kousnout na čisté nebo na nakousnuté straně?« »Na čisté,« řekl jsem bez váhání. U- kousl trochu více, než mi bylo milo, a po- kračoval: »Jsou zlé dny. Můj bratr má je jednou za měsíc, obyčejně ve čtvrtek. U mne jsou vzácnější; dnes jsem viděl pavouka.« »Což je to něco zlého?« vyzvídal jsem. »Pro mne to není nic dobrého. Můj bratr — ten se ku příkladu bojí čísla 33.

To je zlé číslo. Což ty nemáš zlé dny?« Zvonilo se a my běželi do třídy. »Umíš geometri?« tázal jsem se. Pohlédl na mne s úžasem a odvětil přesvědčivě: »Vždyt mne teprve předevčírem zkoušel.« — Po- tkali jsme kolegu Krügera. Jda mimo nás, prohodil: »Bude-li mne zkoušet, tak řek- nu, že mne bolí zuby.« A přitiskl ruku na Znenáhla nastávalo ticho. Chodba vy- padala teď prázdně a vážně. Seděli jsme ve třídě a očekávali Danila Fovstoviče. Dvě veliké mouchy, které u nás ve třídě přezimovaly, bzučely smutně. »Babičky,« oslovil mouchy melancho- lický Gurvič a opět sklopil oči do knihy. »Bude-li mne zkoušet, řeknu, že mne bolí břicho,« pravil Krüger a přitiskl si ru- ku na břicho. »Co je lepší: zuby nebo bři- cho?« tázal se mne. »Břicho,« řekl jsem. »Zuby — to je něco zcela obyčejného, to nikdo neuvěří.« Danil Fovstovič vstoupil do třídy. Sedl si, změřil nás pohledem, jakým pozo- roval asi Napoleon svoje vojáky před bit- vou, a sklonil hlavu. Nastal okamžik plný úzkosti: ihned bude vyvoláno jméno. Čí jméno? Dvě »babičky«, mouchy, bzučely; bílé stěny, bílý strop, nudné myšlenky »Sochelský!« zvolal náhle Danil Fov- stovíč a za chvíli dodal: »Konstantin!«

To bylo překvapení. »Zlý den,« po- myslil jsem si a pohlédl jsem do Kosťovy bledé tváře. »Povězte nám něco o rovnosti troj- úhelníků,« řekt Danil Fovstovič s úsmě- vem, ihned však učinil vážnou tvář a za- díval se na své nehty. Kosťa stál u tabule a opravoval si pečlivě kabátec »Trojúhelníků?« tázal se. »Ano, trojúhelníků.« Sochelský vyhledal na tabuli zcela neviditelnou skvrnu a počal ji pečlivě čistit. »Nuže, vezměte křídu!« Kosťa dlouho nemohl nalézti vhodný kousek křídy. Jeden byl příliš malý, druhý příliš těžký; konečně po velké námaze na- lezl ten pravý. »Vezměme ku příkladu dva trojúhel- níky...« počal a náhle se zvědavě obrá- til. »Trojúhelníky?« tázal se tónem, jako- by si byl zvolil ještě pěti- a sedmiúhel- »A — ano, trojúhelníky, troj...!« řek profesor se zlomyslnou laskavostí a ne niky.

chal svoje nehty na pokoji. Kosťa opakoval veselým hlasem, jakoby mu tato geome- trická formulka byla nadmíru miláa drahá: »Vezměme ku příkladu dva trojúhel- níky ABC a DEF.« Při tom nakreslil křídou, kterou s ta- kovou námahou nalezl, dva obrovské troj- úhelníky. »Vezměme!« zvolal profesor. »A nechť trojúhelník ABC...« Sochelský uchopil pojednou houbu a neočekávaně oba trojúhelníky setřel. »Co to děláte?« zvolal Danil Fovsto- vič udíveně. »Nakreslím jiné trojúhelníky,« pro- hlásil Kosťa a obratným pohybem pomazal si křídou pravou tvář. »Nakreslete tedy jiné,« dovolil klidně profesor. Sochelský nakreslil jiné trojúhelníky. POR a STU, pak se zamyslil a nemohl již nic ze sebe vypravit. Profesor uchopi elegantním pohybem péro. »Na mou čest, vím . . .« koktal So- chelský, »učil jsem se, ale . . . zapomněl.« »Stačí vám pětka?« tázal se ochotně a nikoliv bez radosti profesor. »Ne,« odvětil Kosťa mechanicky.

»Ne?« Danil Fovstovič se usmál a na- psal vedle jména Sochelský pětku. Kosťa šel na své místo. Jeho dívčí rty byly ote- vřeny, v jeho modrých očích spatřil jsem velíké slzy. »Krüger,« zvolal slavnostně profesor a za chvíli dodal: »Alfred!« Alfred Krüger vstal, ale nešel k tabuli. »Nuže,« zvolal profesor netrpělivě. Krü- ger udělal bolestivou tvář, pokryl si líce dlaní a řekl: »Nejsem připraven, strašně mne bolí břícho.« Danil Fovstovič vytáhl manšety z rukávů svého elegantního mo- drého fraku a zvolal důtklivě: »Proč tedy, Krügře, držíte si tvář. když vás bolí břicho?« »Mně také bolí zuby,« zvolal rychlea plačtivě Krüger. klada ruku na břicho Mnozí počali se smát. Danil Povstovič chtěl smích potlačit, ale nevydržel toa hlasitě se zařehtal. Jen ubohý Kosťa So- chelský nic, jak se zdálo, neslyšel. Díval se na nudnou bílou stěnu a přemítal pa- trně o zlých dnech a o tom, jak by v bu doucnosti jim mohl uniknouti.

Posléze se uklidnil a počal se mnou mluvit o své situaci. »Nepustí mne ke zkoušce,« naříkal si mi, »protože ve třetím čtvrtletí mám z geometrie čtyřku a také v posledním čtvrt- letí budu mít čtyřku.« »Můžeš si známku polepšit,« konejšu jsem ho. »Vyzkouší tě ještě jednou.« »Ne, on je příliš schytralý.« »Popros ho!« Kosťa učinil beznadějný pohyb rukou. »Ne, nebude mne zkoušet . . . Co mám dělat? Musím se utopit, prohlásíl smutně. »Zbývá ještě měsíc. Jistě tě ještě vy. zkouší.- »Nebo se oběsit. Nesmím zůstat se- dět; otec mne zabije . . . a já bych tak rád žil,« přiznal se. »To by všichni rádi,« podotkl jsem. »Ba i housenky; je to vlastně hřích hou- senky zabíjet.« »Ne, žerou listí a škodí sedlákům,« odvětil Sochelský. »Musíme . , . Víš-li, že musíme míti soucit s mužiky?« tázal se, hledě na mne svýma dívčíma modrýma očima. »Míti soucit? S jakými mužíky?« »Se všemi mužiky. Ale to je tajem- ství. Policmistr to nemá rád, máme-li sou- cit s mužiky.« »Co je mu po tom?« žasl jsem. Nevím. Ale já bych tuze rád žil, za- mýšlím se státi slavným houslistou,« při- znal se po krátkém mlčení. Divil jsem se: Sochelský se mi objevil ve světle zcela novém. »Vůbec jsem nevěděl, že hraješ na housle. Odkud máš housle?« »Otec mi je daruje. Jsou to velmi staré housle, patřily našemu dědečkovi. Otec- slíbil, že mi je daruje, až vychodím gym- nasium. Pak vstoupím do konservatoře a stanu se slavným houslistou.« »To není ještě určité, zdali se jím sta- neš,« podotkl jsem skepticky, »to závísí od talentu.« Sochelský se tajuplně zatvářil jako člověk, který je přesvědčen o svém prá- vu, a řekl: »Ne, určitě jím budu. Což nevíš, že to závisí zcela od houslí? Kdo má takové staré housle jako já, ten se určitě prosla- ví. Kdybychom je teď chtěli prodat, tak stojí mikron . . .« »Ale . . .« pochyboval jsem.

»Totiž — ne mišon, ale deset tisíc jistě.« »Proč stojí staré housle více než nové?- »To mi vysvětlil otec. On hraje rov- něž, ale ne příliš dobře. Rozumíš, ty tóny vniknou do dřeva houslí a prosáknou je skrz na skrz; rozumíš?« »To je zvláštní!« zvolal jsem u vytr- »Čím více tedy se na ně hraje, tím více tónů v. nich uvázne. Když se jich pak člověk dotkne, tak hrají samy sebou.« »Jsou očarovány!« zvolal jsem do- »Ano, otec mi slíbil, že mi je daruje, postoupím-li do páté třídy. Ne-li . . .« »Musíš postoupit, Kosťo,« řekl jsem. »To vím sám,« řekl Kosťa melancho- licky. »Jdi k Danilu Fovstovičovi a pros ho, aby tě zkoušel. Vypravuj mu o houslích on se obměkčí.« »On se neobměkčí,« odvětil Sochel- ský smutně. »Co jsem mu udělal? Proč mne pronásleduje?« »Snad jsi ho na ulici nepozdravil?« »Ne, vždycky jsem ho pozdravil. Ted mi dal karcer a nevím proč. Dozví-li se o houslích, bude to ještě horší.« »Proč horší?« »Řekne, že se mám učit a ne hrát housle. Kromě toho mi bude závidět, pro- tože já budu slavným houslistou a on ne. Budu úlohu opakovat, snad mne přece vy- zkouší.« Ale marně se příští Slovutnost namá- hala s opakováním geometrie: Danil Fov- stovič jí nevěnoval pozornosti. Zatím zbý- valy již jen dva týdny do konce čtvrtletí. Jednou ráno., když jsem vstoupil do třídy. četl jsem následující anonymní ohlášku na tabuli: »Danil Fovstovič ožení se brzo se sestrou Alexeje Šadurského ze šesté třídy. Pokoj popelu jeho!« Zpráva ta měla velký účinek. Rychle jsem odhodil torbu s knihami a běžel jsem do šesté třídy. Šadurský, obklopen davem gymnasistů, cítil se hrdinou dne žení.