Ročník XXXXVII.

V Praze, v úterý 16. července 1907.

Číslo 194.

Na ranní a odpol. Hlsty předplácí nee v Praze v adminisřraci mbnle .. . S K — ns čtvrt leta s dvojí donáškou tvt la . . . . 7 K s0 ve alIalkácho na měsie . . . . . . 2 K 30h Poštont na stvrt leia s dvojí zisilkou ra pěi

Cesta Aehrenthalova a řeč Pichonova. Nemůžeme se letos dostat ani v přírodě a ani v politice do pravého léta. Jindy tou dobou již zavládá obvyklý prázdninový po klid po celém širém světě, letos však trvá nervosní rozruch všude, ač žádné veliké události neduní pod povrchem zemským a ne- hrozí výbuchy sopečnými. Ani takové fe- riální výlety státníků, které předstíraj za účel svůj právě jen další utišení pro bu- doucnost odklizením kamenů nedorozumění a úrazu ze silnic a křižovatek mezinárodnícl interesův a tužeb dávných: ani takové cesty jako jest »mírumilovná« cesta rakouského ministra věcí zahraničných barona Aehren thala v čase automatického obnovení troj spolku — do Italie, nepůsobí na veřejnou mysl dojmem tišivým, nerozplašují starost a pochybnosti, naopak dráždí toliko skepsi obecnou, budí zvědavost: co vlastně za tou okázalou cestou rakouského mi nistra na slunný jih ke králi ital- skému vězí? Žda pečuje tu Rakousko pouze o své zájmy, či neobstarává spolu také něčí zájmy jine? Zda není na příklad současná řeč francouzského ministra Pichona, již pro slovil při odhalení pomníku největšího na rodního hrdiny italského Josefa Garibalda — jaksi pikantní odpovědí Francie významnou politicky nejčasovější apostrof u Italie, aby nedala se žádnými lákavými ci- zími svody od své sestry francouzské od- loudit a odvrátit?

Italský vládní tisk ve svých úvahácho významu schůze italského ministra Tittona s bar. Aehrenthalem vyzvedá posud jen tyto dva momenty: Jednak podstatně zlepšený poměr sousedský mezi Italií a Rakou skem, jejž lze prý vyjádřiti větou: »Ire- dentism jest mrtev« — jednak po- kračující prý dohodu mezi oběma říšemi stran obapolných jejich »zájmo- vých sfér« na poloostrově bal- kánském; v té příčině pronáší zejména »Corriere della Sera« pozoruhodný výroká »Rakousko-Uhersko se přesvědčilo, že Ita- lie chce jednati poctivě. Proto lze do- ufati, že negativní dohoda v otáz kách balkánských bude zvol na nahražena smlouvou posi tivní«. — Což rozvádí milánská »Perseveranza« ještě důrazněji, řkouc: »Italie ráda by se chitěla spolčit s Rakousko-Uherskem v bal- kánských otázkách, neboť roz- štěpení bylo by nebezpečným Dohoda, pokud se týče Albánců a Makedo- ňanů, nepotřebuje žádného doplnění. Schů- zka obou ministrů poskytuje však novo záruku, že obě části svědomitě vyplní převzaté závazky. Dnes jest především nutno, utvořiti vztahy mezi Ra- kousko-Uherskem a Italií tak srdečně a vřele, aby oba státy zbaveny byly každé starosti o budoucnost«... Tedy poklid, úplný poklid na rozhran národním, v horách vlašského Tyrolska jako na pobřežích moře jaderského — pokoh v Tridentu jako v Terstu slibuje Italie Ra kousku a přátelskou, pevnou dohodu v otáz kách balkánských, zejmena pokud se týče

esMá no

Albanie a Makedonie, očekává na vzájem od Rakouska. V té naději vítá jeho mi- nistra ve svých rozkošných zahradácha palácích. — O poměru k Francii však, s níž byla zatím Italie »bez újmy svých po- vinností ke trojspolku« dospěla, jak známo, též nejen ku přátelské dohodě, ale i ke smlouvě positivní — nezavadil, za příležitosti nynější, vládní tisk italský dosuo ani slovem. Snad z ohledů a taktu k rakou- skému hostu. Avšak za to ministři Francie v týž den, kdy rakouský ministr vydal se na cestu do Italie, účastnili se velmi okázale odhalen skvělého pomníku Garibaldova v Pa říži, jímž vděčí republika francouzská slav nému národnímu reku Italie za jeho lásku k národu francouzskému, již osvědčil mu v hodině jeho nejtěžší tím, když po Sedanu nabídl svůj meč bránící se Francii prot zádavě německé a vytrval v boji nerovném nasazením života svého chrabře až do chvíle poslední. Francie nezapomněla této bratrské oběti Garibaldovy a po 36 letech zbudovala mu pomník lásky v srdci svém. President republiky, ministerský předseda Clémenceau, ministři Picquart a Pichon dostavili se ke slavnosti té a po řeči italského diplomata Aliotta ujal se slova ministr Pichon, aby pronesl ve jmenu Francie slavnostní vysoce politickou řeč, která vzruší netoliko Italii, ale širý svět dojmem politického vý znamného činu.

Pravilť francouzský ministr Pichon výslovně: »Celá Francie a celá Italie sbratřují se dnes u Garibaldova pomníku. O dnešní slavnosti naskytá se Francii a Italii pří- ležitost, aby slavně osvědči ly své přátelství. Na bojišti, napojeném francouzskou krví, vyvstal nový národ, jená jest činitelem pokroku a evropské rovnováhy Jsme vašimi přáteli, poněvadž shledáváme že vaše zájmy nikde našim zájmům neod porují, poněvadž máme tentýž ideál ne- odvislosti a spravedlnosti, poněvadž prodchnut jsme tímže přáním, abychom na základě práva a solidarity žili se všemi národy v míru. Francouzsko-italská dohoda dikto- vána jest společnými vzpomín- kami a vlastenectvím obou zemí. Neshody mezi nimi byly by politováníhodným omylemo jich vzájemný antagonismus vedl by ku po hromě.« — Nezní-liž to jako apel k Italii, oslavující právě s takou vroucností paměť stých na rozenin svého osvoboditele nejstatečnějšího, svého zbožňovaného heroa Josefa Garibalda; »Zůstaň věrna jeho duchua srdci. Pamatuj, v kom viděl on Tvého nepřítele, proti němuž zápasil za Tvé osvobození od mladosti až do šedin kmet- ských, a v kom vrozeného přítele Francie, jemuž vzdor svým 64 letům věku a vzdor své chorobě vleklé chvátal ku pomoci po Sedanu!« Řeč ministra francouzského oživujíc tyto historické vzpomínky způsobem tak vřelým, učiní na všechen národ italský najisto dojem přehluboký, mluvíť k svědomí a citu ital- skému zvukem neodolatelným. Mocný akord její přehluší rázem všechen ten oficiosní li- bozvučný švehol, vítající rakouského ministra pana bar. Aehrenthala ve vlasti Danteově a — Garibaldově. Vzbudí přirozeně

mocnou a srdečnou ozvěnu v širých národ ních kruzích Italie, v neodvislém tisku ital- ském, jako zarazí ve Vídni a neméně v Berlíně. Jsme věru dychtiví na posudky zdejších i pruských oficiosův. Zda budou míti té odvahy, aby řekli. že ministr Francie proslovil svou řeč u po- mníku Garibaldova za úmyslem: rušiti snahu Rakouska po ziskání Ita lie ke vroucnějšímu spolku s Vídní a Berlínem nežli s Fra- ci1? — Zda vyčtou z ní obavu francouzské vlády co do věrnosti a spolehlivosti vlády italské, a tedy jakési úzkostné napomenutí p. Tittona, aby ve svém flirtu s baronem Aehrenthalem nezašel dále než dovoleno? Dohoda Rakouska s Italií v otázkách balkánských by sama o sobě Francii málo vadila. Pro ni zůstává vždy toliko rozhodu- jící otázka, aby Italie v případě možného příštího dějinného souboje Francie s Něme- ckem nezapomněla se sama nad sebou nepřidala se k nepřátelům francouzské věci Před pouhým pomyšlením na takou pronevěru v romanské rodině varoval ministn Francie hlasem tak povýšeným v hodině, kdy italský ministr Tittoni jel vstříc ministru rakouskému. Velikou postavu Garibalda po stavil mezi ně jako strážného genia Italie Francie v hodině pokušení dočasných i v ho dině rozhodných zápasů budoucích.

Politické zprávy domácí. V Praze, 13. července. (Polské do- zvuky sokolského sletu.) Krakovský měsíčník »Swiat slowiaňski«, hájící slovanskou vzájemnost se stanoviska polského, nesl s neli- bosti odpor polských Sokolů proti pražskému všesokolskému sletu. V červencovém sešitě píše o té věci: Slet Sokolů slovanských v Praze odbyl se s nebývalým leskem. Tak četného slo vanského sjezdu nebylo ještě nikdy. Naskyto- vala se nám výborná příležitost, využiti změněné politické situace, informovati pobralimee o po měrech polsko-ruských a maloruských v Haliči poslliti polonofilské proudy v Čechách a rozní titi budící se ve Slovanstvě zájem pro věe- polské. Ale politikové »všepolští« rozhodli, ž všepolskost spočívá v tom, abychom se nezabý vali šířením ideí polských, abychom ponechal ve Slovanstvě prvenstvo nepřátelům polskosti přátele Polsky abychom odpuzovali. Rozsoudili že polský patriotism vymahá, aby sousední ná rodové neměli sympatř k Polsku a politika spo- čívá v tom, aby se nepřátelským proudům ne

bránilo, nýbrž aby se jim nepřítomnosti usnad ňovala práce. Rozhodli, že všepolskost bude tím všestrannější, čím více se polskost skrčí v svých vlastních mezích. Lvovštví vůdcové So kola nabyli pak přesvědčení, že neřídí těloevik nýbrž politiku a sokolská politika spočivá v tom aby si ze všech politických stran v zemi vy brali jednu a od té přijímali rozkazy... Třpy tili se tedy v Praze svou nepřítomností. Ať žije politika dob saských, kdy jsme se svou nepří tomností na forum evropském Uřpytili tak dlouho, až nás z Evropy vyškrtli ! Shromážděným v Praze Slovanům všepoláci ukázali, že jest možn obejiti se bez Poláků. Za takové roz- množení polského vlivu náleží všepolákům tím více uznání, že se na své rozhodnutí zmobl právě v době, kdy ve všech slovanských ze mích vznikl polonofilský ruch, směřující k tomu aby se Polsko stalo ohniskem a jádrem Slo vanstva (?)... Jest fakt, že se v Praze chystaly veliké manifestace polonofilské, které však po

tlačeny v samém zárodku. Na štěstí — koně »Sw. Slow.« — nejsme ještě všichni všepoláci V Praze, 15. července. (K uherském vyrovnání.) Zpravodaj „N. W. Tgbltu.“ roz chází se s peštskými listy v názoru na hotovost nového vyrovnání. Kdežto peštské listy tvrdí, že vyrovnání jest hotovo ve všech hlavních bo dech, vídeňský list zaznamenává, že nerozhod- nuty zůstaly ještě dvě otázky, a sice cukerno surtaxa a doba, do které Uhry mají po kon versi splaliti t. zv. uherský blok společ ného státního dluhu. O tyto dvě otázky mají se ještě před letními prázdninami dohodnouti oba ministerští předsedové, jimž mimo to nastává také ještě povinnost rozhodnouti, je-li vůbee možna nějaká dohoda v otázce připojení košické dráhy v Annaberku a železničního spojení Dal- macie s Chorvatskem a Rakouskem. Jako hlavní úspěch posledního pětidenního vyjednávání obou vlád „N. W. Tagbl.“ uvádí tu okolnost, že návrh celní a cbehodní smlouvy, jež se má uzavříti mezi Rakouskem a Uhrami místo dosa- vadní pospolitosti, byl oběma vládam sehválen již definitivně.

V Praze, 15. července. (Velkoruská řeč v parlamentě.) Velkoruskou episodou dra. Markova v poslanecké sněmovně zabývaj se dosud listy haličské, posuzujíce ji každýs svého stanoviska. „Galičanin“ je povděčen dru Markovu, že učinil prvý krok na dráze, která musí vésti k uznán velkoruštiny jako jazyk v Haliči a tedy i v rakouském parlamentě ob vyklého, „Sl. pol. nesrovnává se s jinými pol- skými listy, které vystoupení dra. Markova Glěbovického v obraně velkoruštiny berou n lehkou váhu. Dr. Markov dokázal na forum nej- kompetentnějším, že Malorusově haličští netvoř jazykově jednolitý kmen, nýbrž že jsou mez nimi zásadní otázky, který jazyk vlastně sluš pokládati za jich jazyk spisovný. Ukrajinci tím že dr. Žáček na jich pokřik odňal dru. Mar kovu slovo, dobyli vilězství jen zdánlivého. Dr Markov stal se předně hrdinou dne a bude mi v brzku četné následovníky, za druhé pak Ukra jinci obrátili veřejnou pozornost i na ten jazyk kterým dle svého tvrzení mluví v parlamentě V Rakousku uznává se úřadně jen jazyk „ruten ský“, tedy maloruský, neb rusk,, aneb — jal Peláci píšou — „rusinský“. Nynějši rusko-halič ská delegace na říšské radě tvrdí však, že mluv jazykem „ukrajinským“, tedy jazykem, jejž úřady rakouské neznají právě tak, jako jazyk velkoruský. Se strany „Sl. pol.“ je to vtip, ale při známé ochotě rakouské byrokracie ke všemu slovanskému může se i špatný vtip státi někdy důvodem.

V Praze, 13. července. (Čeština v pa lamentč.) O čtvrteční úmluvě mezi českou čelegací ne říšské vládě a bar. Beckem, píše s „Slowu polskému z Vídně: „Živly Čochům ne přející, zvláště německý tisk, tvrdí, že Čechové v otázce jazykové utrpěli porážku. Tvrzení ta kové nemožno sdíleti, pohlédne-li se na věc ne stranně. Český svaz nedomohl se sice všech požadavků, které učinil na počátku zasedání ale buď jak buď nutno uznati, že Čechov prolomili monopol německého ja- zyka v parlamentním jednání v prospěch svého jazyka mate ského a tím se domohli značného ústupku v parlamontě. Jest to prvý krok Čechů na tětc dráze a můžeme jen litovati, že polské kolos nepřipojilo k této akci. „Sl. pol.“, mimochodem řečeno, přimlouvá se od počátku nynější parlamentní kampaně za jazykovou rovnoprávnost v parlamentě. Z Terstu, 14. července. (Slovinský učitelský ústav do Gorice.) V istrij V drobném prouejí: ranní číslo o sobě . . . s a . . . za 2h Ve flialkách na vonkově- ranní číslo. . . . . . . . 10h odpolední . . . . . . . . 4h Inseráty plati se hotevě napřed. Předplacení a inserty přijímá zdmini- strace v Marianské ulici č. 3. Tam nacházejí se též redakee tskárna a ezpedica „Národnich L.istů- Rukopisy se nevrnesji. odpolodni

ském Kopru je od dolší doby učitelský ústav. jenž má připravovati učitele pro školy tří růz- ných národností: vlašské, chorvatské a slovin- ské. Sám Kopar je hnízdo vlašského irreden- tismu a proto je pochopitelno, že slovanští kan- didáti učitelství, jestliže nezapírali svou národ- nost, neměli tam ustláno na růžích. Slovinci Chorvaté dávno se domáhali, aby koparský ústav by rozdělen dle jazyků. Teprve za mistodrži- telství prince Hohenloha počíná se dávné touze jich vyhovovati. Oddělení chorvatské bylo již přeneseno do Kastva, nyní pak se jedná o pře- nesení slovinského oddělení do Gorice. Goričtí Vlachové vzpírají se sice proti tomu, aby ve městě, v němž dosud vládne vlašská většina, zřídil se slovinský střední ústav, jenž bude po- silou tamějšího slovinského živlu, ale prin Hohenlohe hájí svůj návrh a jest tedy naděje, že i vídeňská vláda uzná jeho nezbytnost.

Politické zprávy zahraničné. V Praze, 15. července. Připravy k volbám do třeti Hosudarstvenné dumy. Nejčileji předvolební agitaci vedou Židé Židovské listy všech odstínů přeplněny jsou sta- těmi o taktice volitelů, o „blokách“, které by Židé uzavříti měli s jinými frakcemi, o vyhlíd- kach jednotlivých židovských kandidátů a t.d Zvláště mnoho pozornosti židovské orgány vě- nují volbám v západních guberniích, menší gu- berníím polským, z čehož polské listy soudí, ž v Polsku Židé nehodlají při volbách soupeřit s Poláky. V každém městě tvoří se židovský „národní komitét“, jehož úkolem bude řidii předvolební agitaci a pečovati, aby židovští kan- didáti prošl všude, kde možno. Tam, kde to n možno, Židé budou podporovati kandidáty le vých stran. Mezi levými stranami vydáno heslo bojko- tovat volby i dumu, ale sociálně demokratický „Tovarišč“ rozhodně vystupuje proti tomu, řka že by bylo směšno, mstiti se vládě bojkolem třetí dumy za rozpuštění druhé. Třeba se kaž dých voleb zúčastniti, po každé novou a čilejší agitaci rozvíjeti a všecky síly napínati, aby d.- byto bylo, čeho možno. Nesmí se myslit jen n dosažení svého vítězství, nýbrž nejprve na vy- evičení svých sil a utvrzení kázně v svých řa- dách. Každé volby jsou školou, a chutě do n (Jednou „Tovarišě“ promluvil moudře.) Ve Varšavě v místnostech „Národního klu- bu“ bývalí poslanci polští referovali voličstvu o své pořízené v druhé Hosudarstvenně dumě.

Hlavní slovo měl p. Dmowski. Rusko prohlásil za zemi, která se poevropštit nedá. Ani Petru Velikému se to nepodařilo. Vždycky na Rusku zůstane mnoho zvláštního. Postupné vnášení evropských snah a ideálů do Ruska nezbytně musilc dověsti ke katastrofě, které jsme nyn svědky. Říjnovým manifestem car chtěl vyjiti vstříe živlům, proniknutým evropeismem. Byl svolán prvý parlament. Ale i v prvém, i v dru- hém parlamentě většina se skládala z revolucio- nářů. Vyšlo na jevo, že vláda nevěděla, jak da- loko pokročilo jitření v zemi. Oba parlamenty ukázaly se silně oposičnými, ale málo ku prác způsobilými. Polská olázka v obou dumách byla jednou z hlavních. Zkušenost přiučila polské politiky realismu. Ideal nezávislosti Polska zů- stal, ale nezávislost si nyní Poláci nepředstuvují jako odtržení od Ruska, nýbrž jaka samosprávu v jeho rámci. Polské poselstvo v prvé i druhé dumě vy- stupovalo s tímto programem, ale svůj návrh odůvodnilo tím, že Poláci, snažíce se miti vlastní vládu, přiznávají zájmy všeho státu. To-

FEUILLETON. V Praze, dne 15. července 1907. (S psacího stolu.) Mám na stol hezkou hromádku všelijakých písemností. Milý čtenář si často stěžuje, jaké to hlouposti čítávé tu někdy pod čarou — ale milý čtenář by se teprve pokřižoval, kdyby četl ty hlouposti, které do novin nepřijdou. Ejhle — číslo první: »Velectěný pane redaktore! Račte laskavě otisknouti přiloženou črtu turistickou. Byla to má první cesta a doufám, že jsem své dojmy věrně zachytila. Měly jsme to za českou úlohu, slečna mně ji velmi pochválila a celé třídě se libila. V nejhlubší úetě Marie X, abiturientka. « — »Velectěná slečno abiturientko! Přečetl jsem jímavý popis Vaší první cesty pěšky z Prahy na Závist a zpátky parníkem ze Zbraslavě domů, rozplakal jsem se nad dojemným líčením zbra- slavského kostelíka a tří lebek posledních Pře- myslovců — ale namáhala jste se zbytečně. ty lebky jsou falešné — slzel jsem smíchy nad rozmarným vyprávěním, jak dvěma druž kám urval veliký bernardin tlustě namazané krajíce a poznal jsem, že zcela správně děláte na konec věty silnou tečku a na začátek veliké písmeno. Nepochybuji, že se slečně a třídě Vaše práce líbila — ale pro bůh, velectěná slečno abiturientko, proč jste nejela kousek dál, aspoň do Svatojanských proudů — anebo na sever, do Roztok nebo do Klecan ? Těch neohrože- ných cestovatelů k věčným ledům levohrade ckým nebo do tropických krajin štěchovickýeh nemám ani padesát; jistě byste byla mezi nim vynikla. Prosím Vás, velectěná slečno, jeďte n sever nebo na jih, ale daleko, hodně daleko .. V nejhlubší úctě redaktor.« Číslo 2.: »Pane redaktore! Máme v bance jen do- polední frekvenci a nemám odpůldne co dělati. Rád bych se stal spisovatelem — rozumí se, slavným spisovatelem. Poraďte mi, prosím Vás, jak. Známka na odpověď přiložena. Vás František Y., revident.«

»Pane rovidente! Recept k tomu je ná- ramně jednoduchý a máte dokonce na vybranou pět a půl způsobu. Ten poloviční, dnes témět neužívaný a docela z módy vyšlý, je: napsat dobrou věc — a pracovati klidně dále. Jak pravím, dnes vešel z módy; obyčejně volíse tyto cesty. Jste-li ještě při síle, snesete-ii atmo- sféru kaváren a čoud hostinců, přidružte se k nějakému kroužku literátů, nějaké klice, jak řikají odpůrci; nemluvte vůbec nie, jen tua lam pokrčte rameny, přikývněte hlavou, srašťt obočí — halte se vytrvale v zasmušilé mlčení anebo kreslete na mramor stolku kolečka. Z nějaký čas odcházejte dříve, prohoďte slovo o práci, »Dile« — a za půl roku jste slavný. Nesnesele-li této kůry, volte druhou: vybeřte si dva neb tři literáty podle srdce svého a prome nujte s nimi; na Ferdinandce, v Oboře, v Chuchl — a nadávejte (nemusím Vás upozorňovat, že těm druhým). Řežte Akademii, bijte do porot tepejte Svatobor, dobněte do Národního, nešetřie Národních . . . uživejte slov »kreténi«, »šověni«, »blbci«, »ptačí mozky«, »cabolini«, »buržoové« — a za měsíc jste slavný. Ještě pohodlnější máte cestu třetí, jste-li totiž bohat: hrajte dů- stojně úlohu mecenáše; tu a tam banket, tua tam zálohu, tu a tam půjčku, tu a tam dar hleďte při tom, abyste četl ranní noviny vždy dříve než ti, které protežujete — a nemluvte o literatuře a umění, dokud jate novin nečell Věřte — jemný takt a dobrá večeře zjednají

Vám rychleji slávu spisovatelskou nežlí nějaká sedmisvazková »historie rodiny«. Čtvrtou cestu, jste-li zámožný a máte-li dost času, můžetes zvoliti jako přitel umění. K tomu si musite koupiti hůl s knoflikem, monokl, svrchník a zlaté hodinky. Choďte do galerií a do divadel, sejdete se tu s vlasatými umělci a při trochu noblesy snadno vyloudíte u nich několik nápadů a vtipů ty pak opatrně udejte v hospodě a kavárně mez literáty; prohoďte, že byste měl takový a lakový plán — a nějaký dobrý muž Vám celou práe napíše. Povězte mu, jak jste se zklamal; tož není to, co jste myslil.. . promluvte o té cizí práci s druhým, třetím — a ejhle, je z Vás slavný literát na zapřenou. Pátá a nejkratší cesla, bez risika a bez námahy: jste-li politicky zachovalý (a to jste), ohlašte nový časopis, mů- žete třeba i vypsat ceny (čím vyššl, tím lepší — pod tisíc korun nechodte — však je beztoho nedáte nikomu) — a dostanete prací, co budete chtít. Vyberte si nějakou — anebo dejte si o někoho vybrat nejlepší, oznamte autoru, že touž látku jste dostal již před rokem s jiné strany. zpracujte ji podle druhié nejlepší — a sláva je hotova. Váš redaktor. Číslo 3.: »Slovutný pane! Výbor vzdělávacího spolku »Antonín Kolář« dočeti se v pozoruhodném Vašnostině feuilletonu nedávno, že se jeví svrcho vaná potřeba razili osvětě národa nové dráhy Dovolujeme si v nejhlubší úetě podepsaní žádat za laskavé zaslání poslední sbírky Vašnostinýci feuilletonů, možno-li v původní vazbě a ve čty řech exemplářích, abychom na spolkových ve- čírcích mohli našemu lidu hluboké Vašnostiny myšlenky předčítati a vykládati. Na zdar! Vaš Slovutnosti oddaní etitelé X. Y., starosta, Z. Ž jednatel. N. B. Prosíme o rekomandování zá silky.«

»Slovutní pánové! Vaše lichotivá nabídka že hodláte mou slávu šiřiti i v klinu hvozdo šumavských, mne sice radostně překvapila, ale zároveň naplnila srdečnou lítosti, že nemohu Vašemu přání ihned vyhověti. Bohužel ! nesvě domité redakce denních a týdenních listů při- pravily mne o všechny exempláře mé knižky. tak že mám z ní jen obálku (vnitřek beztoh umím nazpaměť) — a tu se Vám ani neopova- žuji nabídnouti. A naši vydřiduchové na kladatelsti (Bůh je zatrať) nechtějí zadarmo poslati aní ne- vázaný exemplář, se žádosti za čtyři vázané bych nepochybně byl dříve za dveřmi, než byeh ji doříkal. Ale doufám, že se časy změní — ve Vašem listu vílám jitřenku nové doby s brdostí volám Vám všem srdečně Na zdar Váš Vám všem v nejhlubší úetě odaný re- daktor.e Číslo 4. »Vaše Blahorodí! Posilám Vám popis cesty do Italie, kterou mi nedávno vyprávěl můj příte — ovšem že jsem jeho vyprávění musil teprv odíti náležitým rouchem slovesným. Tísk spěchá protože odjiždím na prázdniny — budu totž

v romantickém Břevnově u strýčka pořádat polní úrodu (skládati mandele řikají méně vzdě laní břevnovšti). »Národní Listy« čílávám na cestě ze školy v rámu v trafice — a od po zejtřka bych již se o tisku nedověděl v čas Ve vší oddanosti K. L., absolvent.« »Vzácný pane! Dovolte, abych si Vám p stěžoval na nedbalost a nepořádek své domáe paní. Neslará se o nic, ale docela o nic, ne- chává v mém pokoji největší neporádek, kore spondenci mi zastrká, knihy pohází po stolech — vyženu ji anebo se vystěhuji, jak přijde domů z redakce. Tak mi včera potožila na stůl Kollárův Cestopis do Italie a četl jsem v něm před spaním něco málo, Viděl jsem, že i Svě- tová knihovna není dost pořádná — zvenči ne- dává letopočtu na svá díla a usnul jsem ješt rozčilen z těch všech nepořádků. A ráno jsem našel pod Kollárem — Váš cestopis! Považt si, jak jsem se rozzlobil, když jsem poznal, že jej má domácí paní dala pod Kollára! Vaše dilo — Vy jste přec Kollára tak sličně a kali grafieky opsal, někde i zdokonalil a opravil.

Ale musím Vás upozorniti, že jste si Kollára — ještě z nemístné šetrnosti — přílis vážil a ne opravil jeho chyby. Těší mne, že ve Vás po- znávám přítele našeho nezapomenutelného Kollára — jste asi poslední, neboť umřel již před 5 lety — a proto pochopuji, že jste jeho chyby přikryl samaritanským pláštěm milosrdenstvi Ale my se nemůžeme odvážiti toho olisku; po važte, jak by do nás ryli: řikali by, že Řeho XVI. už dávno není papežem, že je teď Pius IX že v Miláně už dávno nejsou rakouští vojáci. že už dávno se nejezdl přes Alpy v diližancích. ano, vzácný pane, teď dokonce už přestávaj gondole v Benátkách, místo nich jezdí po lagunách motorové čluny. Ano, pane! Laguny bez gondoli! Kam se podějí všechny ty cesto- pisy. A, vzšený pane, Váš přítel sice také vy- stoupil na kampanilu, alo ta už dávno spadla a místo plachtových korábů brázdi vlny Adrie parníky z Terstu (returka na tři dni). Vidíte. byl bych Váš cestopis tak rád oliskl — ale nepořádek naší kvartýrské je vínen, že musím Vás prositi za odpuštění pro tentokrát a jsem Vás . . .- Číslo 5 »Slavná redakce! Čteme zrovna v nedělním čísle Vašeho listu šachovou přílohu a vidime, že byste nám mohli značně prospěti. Račte se zeptati pana redaktora šachové rubriky, v kolika tazích dá černý mat bilému, když stojí oba králové zrovna proti sobě. Hrajeme již delší dobu a nemůžeme ten připad zrovna rozluštiti. V dokonalé úctě A. B. a C. D., čtenáři Nár. L »Drazí přátele! Napochybuji, že Vaše úloha jest velmi snadno rozluštitclná a snad bych ji rozluštil sám, kdybych uměl hráti šach a kdybych nebyl zrovna v situsci velmi nepři- jemně. Mám totiž hosta z Olomouce, milého bratrance, a ukazuji mu pamálnosti pražské.

Chodíme již delší dobu; na Hradčanech jsme ztrávilí celý den a večer jsme zůstali v památ- ných místnostech na Vikárce; druhý den jsme věnovali Staroměstskému rynku, Celetné ulici Prašné bráně — a večer jsme věnovali moder- nímu přepychu v restaurantu Paříži; třetí den, včera, jsme věnovali Karlovu náměstí, Spálené ulici — a večer jsme byli u Brejšky; dnes máme v úmyslu prostudovat celé korso, nový most Národní divadlo — a tuším již konec: slov Choděra! Drazí přátelé ! Nejsem nyní s to, po- hřížit se do tajností šachovních; mívám ráno chronické bolení hlavy — Praha je město vskutku velmi nezdravé — ba nevím ani, co píši. Promiňte, pánové a přátelé — až polkám kolegu redaktora, zeptám se ho docela jistě, jestli na to nezapomenu. Váš redaktor«. Číslo 6. »Prosím Vás, pane redaktore, musíte opravdu psát všechny ty hlouposti? Není proti tomu nějaká pomoc? Dlouholetý abonent.« »Musím. Dost nerad. Pomoc žádná — nedopatření v rodině. Tatínek byl totiž velmi chytrý, ale krásu nepobral; maminka zas velmi hezká, ale při rozdávání moudrosti na ni za- pomněli. A když tatínkovi vytýkali, že si ma- minku bral, pověděl: »Děti aspoň budou hezké po matce a chytré po otci.« Ale nemilým ne- dopatřením v rodině podobám se opravdu ta- tinkovi i mamince najednou — ale obrácené Vás K. MI. B.