1
masthead
Románova přiloha
Románův
2
masthead
„Národnich Listů“ k číslu 292. ze dne 22. října 1904.
3
article
Různé zprávy.
Různé zprávy.
= Oženil se s matkou i s dcerou. Těchto dnů
pohnán byl před hrabský soud v Aldershotu jakýsi
výtečník, jenž se byl podle všech pravídel oženil
nejdříve s matkou a pak s dcerou, aby se bránil
proti peněžitým požadavkům matčiným. Jest vojen-
ským telegrafistou a před 22 lety pojal za manželku
ženu, jež se dvěma dítkami vracela se jako vdova
z Indie. Manžel její byl pohřešován a předpokládalo
se, že zahynul. Dvacet let žili spolu manželé v nej-
lepší shodě a jak se zdálo, beze všeho zármutku.
leda že během doby dcera z prvního manželství beze
stopy zmizela. Asi přede dvěma lety udal manžel,
že v novinách zcela náhodou nalezl zprávu, že první
muž jeho manželky byl ještě na živu, když on se
s ní oženil a vypátral prý také, kde se zmizelá dcera
nalezá. Dívka vrátila se ke své rodině, ve které, jak
se zdá, i na dále panovala největší svornost. Avšak
nikoliv na dlouho. Brzy potom dovedl telegrafní úřad-
ník na základě fakta, že jeho dvacetileté manželství
dle zákona jest neplatné, přiměti manželku, aby se
dala od něho rozvést, o čemž uzavřena smlouva a
zajištěno jí, že jí bude placen týdenní příspěvek na
výživu. Nabyv takto svobody, oddělil se od své man-
želky a její dcera jej následovala. Před nějakou do-
bou zjistila pak manželka, že bývalý její manžel
oženil se s její dcerou a že mají spolu dítě. Po-
tom žalovala svého bývalého manžela pro ne-
zaplacení 10. 1. st., jež jí náležely podle smlouvy
o rozvod. Žalovaný ohražoval se, dovolávaje se
podmínky ve smlouvě, že slíbené týdenní pří-
spěvky mají přestat, kdyby žena muže obtěžovala.
Žalobkyně naproti tomu prohlašovala, že neučinila
nic jiného, než že se odebrala ke své dceři a snažila
se přiměti ji k tomu, aby nežila dále s jejím mužem.
Aldershot
Indie
4
article
Soudce počastoval žalovaného, jenž tak dobře dovedl
se obcházet v mezích zákona, zdrcujícím kázáním
vytknuv mu, že se dopustil nejhanebnějšího a nej-
ohavnějšího, čeho se muž dopustit může a pro
hlásil, že soud zajisté neučiní praničeho, aby man
želce zabránil, obtěžovat ho. Na to byl odsouzen
k zaplacení žalované částky a k náhradě soudníh
řízení.
= Rodinná tragedie. Z Říma se oznamuje: Vel-
kostatkář Domenico Trifoni v Giulojanově činil své
provdané dceři výtky, že udržuje nedovolené styky
s jakýmsi mužem. Dcera odpověděla otci hrubou na-
dávkou a on rozzuřen chopil se nože a bodl dceru
do hrdla. Krví zbrocena a volajíc o pomoc vrávorala
raněná několik kroků přes schody, kde klesla. Při-
kvapivší sousedé donesli raněnou, jež byla bez sebe,
do jejího bytu a oznámili věc úřadům. Když policisté
vnikli do pokoje Trifoniova, nalezli ho již mrtvého.
Bylť si podřezal hrdlo břitvou a střelil se z revolveru
do spánku. Dcera jeho během dne rovněž zemřela.
= Obrácený svět. Z Paříže se oznamuje: Děl-
ník, vracející se z práce, zpozoroval onehdy na vel-
kém předměstském boulevardu Clichy policejního
strážníka, podle jehož nápadného chování ihned po-
znal, že je opilý. Uličníci běželi za ním a tropili si
z něho smích. Dělník přistoupil k policistovi, vzal
jej pod paží a vedl jej dále. Ale poněvadž policajt
přes to stále vrávoral, rozkládal rukama a mluvil
nesmysly, zatřepal jím milý dělník důkladně a za-
hučel mu do uší: »Jděte přec pořádně, aby se zdálo,
že vedete vy mne.« Po tomto důrazném napomenute
Trifon
Giulojanův
Clichy
Řím
Paříž
Vela
5
article
se policajt poněkud vzpamatoval a po delší době
vystřízlivěl tou měrou, že mohl zůstat na svém sta-
novišti samoten a s vřelými díky rozloučil se s děl-
níkem, jenž ho zachránil od těžkých následků jeho
přestupku.
= Chtěl by zabít presidenta Roosevelta. Z Mo-
bile, Ala., se oznamuje: Během posledních 24 hodin
docházejí sem telegramy ze všech částí země, v nichž
demokratičtí předáci prosí časopisy zdejší, aby co
možná nejpřísněji odsuzovaly »ráznou« řeč kongres-
níka J. T. Heflina, v níž řečník s nemalým patho-
sem prohlásil, že zavraždění presidenta Roosevelta
nebylo by pro zem pražádnou škodou. Heflinova
řeč jest několik dnů starou, avšak až do včerejška ne-
bylo jediného demokrata ve státě Alabama, který by
ji byl neschvaloval. Teprve v poslední době, když
docházely ze všech částí země stížnosti, jak špatný
dojem ona řeč působí a mezi soudným občanstvem
demokratické kampani škodí, počíná se celá afféras
jiné stránky vymlouvati. Heflin prý pouze mluvil
»politicky« a nebral věc na opravdové vážky, když
prohlásil během řeči své: »Tamto sedí Roosevelt s
černochem Bookerem a kdyby nějaký druhý Czolgosz
anebo někdo jiný z jeho druhů hodil bombu pod
jejich stůl, nenastala by z toho pro zem pražádná
škoda.«
= Poštovní holub z Port Arturu? Časopis »Bes-
arabec« oznamuje, že majitel tiskárny v Novoselcích
na hranici bukovinské, Ign. Dobrovolský na lovu za-
střelil holuba, jenž měl na noze stříbrný kroužek, na
němž vyryto bylo slovo »Port Artur« a ještě několik
značek. Pod křídlem přivázán byl popsaný pergame-
nový lístek, svinutý a zastrčený do brku. Dobrovol-
ský přivezl holuba do Černovců, ale doposud nepo-
dařilo se nikomu, rozluštit obsah lístku. Mnozí před-
pokládají, že tu jde o mystifikaci.
Roosevelt
Al
Heflin
Heflinův
Booker
Artur
Bes
Alaba
Černovec
6
article
= Zajímavý proces skončen těchto dnů ve Var-
šavě. Roku 1896 zemřela na rytířském statku neda-
leko Varšavy paní W.ová, ustanovivši svého synovce
universálním dědicem svého značného jmění, za pod-
mínkou, aby dědic vyplácel 500 rublů ročně jakési
Jekaterině Kostrževě, které paní W.ová byla dala
v opatrování svoje zamilované psy, na tak dlouho
pokud některý z její miláčků bude žít. Synovec plnil
poslední vůli své tety a platil po několik let Kostr
ževě, jež byla povinna předvádět mu psy, ustanove-
nou částku 500 rublů. Konečně však dověděl se, že
psi tetini dávno již pošli a že Kostrževa, aby nepři-
šla o svých 500 rublů, podstrčila psy jiné. Přesta
tedy platit a ošetřovatelka psů podala žalobu. Dědic
podal však navzájem žalobu na vrácení toho, oč byl
zaplatil víc a vyslechnutí svědci pod přísahou potvr
dili, že prvotní psi již před delší dobou pošli, násled-
kem čehož soud žalobkyni odmrštil a povolil žalobci
aby svou pohledávku dal hypotečně vtělit na nemo-
vitosti podvodné ošetřovatelky psů.
= Drobotiny z Číny. Ze Šanchaje se oznamuje
Letošní »slavnost duchů« v přístavu Činkjenu měla
v zápětí zkázu čínské válečné lodi. Šest budhistských
kněží odebralo se na dělovou loď »Fejtin«, kdež spá-
lili množství svěcených tyčinek a papíru, aby odtud
vypudili zlé duchy. S hořícími svícemi a odříkáva-
jíce předepsané modlitby prošli kněži celou lodía
konečně vešli i do skladiště prachu! Dvéře zde ne-
chali schválně otevřeny, aby zlí duchové mohli
uniknouti. Počínali si při tom tak obezřetně, že od
rozletojících se jisker vzňal se roztroušený střelny
prach a způsobil výbuch, jímž celá loď potopena.
Jekaterina Kostrževa
Synovec
Kostržev
Vara
Varšava
Dědice
Čína
7
article
Mezi osmnácti zahynuvšími osobami bylo též všech
šest kněží. — Nelze tvrdit, že by Číňané byli zvláště
mstiví a dlouho vzpomínali urážek. O krvině bývá
také málo kdy slyšet. Avšak přece se vyskytuje tu
a tam a dlužno připomenouti, že v těchto případech
jde spíše o povinnost dětí vůči zesnulému otci, než
o krvinu ve smyslu korsickém neb albánském. Číňan,
jenž po letech usmrtí vraha svého otce, koná tím
synovskou povinnost a nikoliv pomstu. »North China
Daily News« přinášejí zprávu o podobném případu.
Jakýsi mladík připlížil se v jakémsi hostinci za star-
šího muže a těžkým železným nástrojem tak dlouho
ho bušil do lebky, až mu ji rozdrtil. Pak dal se bez
odporu zatknouti. Zavražděný byl před osmnácti lety
usmrtil otce mladíkova, jenž byl tehdáž malý hošík.
Když dorůstal, vypravovali mu tolik o otci a o vraždě,
až konečně v něm vznikla myšlenka, splniti příkaz
Konfuciův, dle něhož syn nesmí žít pod týmž nebem
s vrahem svého otce. Mandarini ovšem propustí vraha,
jenž jednal dle příkazu Konfuciova. Ale což, bude-li
syn zavražděného následovati jeho příkladu?
Číňan
Konfuciův
8
article
= Rodinná tragedie. Z Newarku, N. J., se ozna-
muje: V domě na Chadwick ave, odehrála se onehdy
časně z rána krvavá tragedie rodinná, k níž zavdala
podnět žárlivost klamaného manžela a otce. Alfred
M. Fryer, 35letý obchodvedoucí Newark Grain and
Hay Co. dvěma ranami z revolveru skončil život své
o tři roky mladší manželky, která dle jeho sdělen.
přiznala se mu k nevěře a potom vypáliv si střelu
z kouřícího se ještě revolveru do hlavy, klesl mrtev
na bezvládné tělo své manželky, právě když devíti
letá dceruška jeho v nočním rouchu veběhla do svět
nice ze sousedící ložnice své. Pohled na zkrvavene
rodiče na zemi zahnal okamžitě spánek s víček po-
lekaného dítětě. Křičíc, že její papa a mama byli
zastřeleni, běžela dívčinka bosa do domu souseda
Chadwick
Alfréd
Fryer
Newark
Newark Grain and Hay Company
V dům
9
article
Wm. Cooneye. Když soused se seržantem Durkenem
jehož na cestě potkal, vnikl na jeviště tragedie, postře-
lená manželka dosud dýchala. Byly učiněny rychlé
kroky, aby dopravena byla do nemocnice sv. Barna-
báše, avšak nešťastnice skonala na cesté, nenabyvši
již vědomí. Fryer skonal okamžitě. Tři dopisy,
psané Freyerovou rukou, vrhají částečné světlo na
pohnutky hrozné tragedie. Freyer přistihl manželku
svou ve společnosti jiného muže — mladého Špa-
něla. Žena, dle posledního udání mužova, přiznala
se mu k nevěře, ale rozhodně zdráhala se udati
jméno a adresu svého svůdce anebo svedeného. Čas,
kdy Freyer dopadl manželku při nevěře, není v do-
pisech udán, soudí se však, že je tomu teprve ne-
dávno. Dle všech příznaků, po střelbě shledaných,
manželka neočekávala takovéto finale záletných spádů
svých. Posice jejího těla nasvědčovala, že první střela
vnikla ji do lebky, když pohřížena byla ve spánek.
Když se vztýčila, dle všeho v zápasu, zasáhla ji
druhá střela a ona bezmocně klesla zpět a svezla
se s postele. Dceruška Bessie přiběhla do ložnice
manželů, když otec se střelil do hlavy a klesl mrtev
přes tělo své manželky.
Durken
Barna
Freyerův
Freyer
Bessie
10
article
Zemřelí v Praze.
Praha
11
article
Dne 17. října 1904: Strašicová Matylda; sou-
kromnice, 67 roků, 586—I. Havlena Václav, soukrom-
ník, 58 roků, 628—I. Eberlová Jana, soukromnice, 77
roků, 636—I. Řemenovský Jiří, syn obuvníka, 17 hod.;
I Havlen
Václav
I Eberlová
Jan
Jiří
Strašicová Matylda
12
article
»Vy jste byl alespoň gentleman, markýzi,« pravila
»Vy jste byl alespoň gentleman, markýzi,« pravila
jsem,
»Je tomu tak zajisté,« připouštěl. »Ale mé choti
byl milejší taneční mistr. Člověk nikdy nemůže souditi !«
V půl třetí (musili zrovna zhltati snídani) přijeli
Mrs. Gurragová, »Augustus« — ano, musím si zvykati na
to protivné jméno — Augustus a Miss Hoadova. Přijeli
v lehkém kočárku, vystoupili slavnostně a ubírali se k do-
movním dveřím, jež před nimi držela Hepziba otevřeny.
Vešli slavnostně do přijímacího pokoje, kdež jsme byli
všichni tři a slavnostně podávali ruce. Já se dnes nějak
hrozně špatně chovám — sotva jsem se zdržela, abych
se nedala do hlasitého smíchu.
»Slyšela jsem již radostnou novinu,« pravila Mrs.
Gurragová »a přišla jsem vás přivinouti k srdci, má
Mrs
Augustus
Hoadův
Gurragová
14
article
Načež jsem byla něžně přitisknuta na mosaikovou
broži s vlasy nebožtíka Mr. Gurrage.
Jest to zvláště zásluhou babiččiny nedotknutelné
důstojnosti, že nesdílela stejný osud se mnou. Taktosi
to odbyla hojným potřásáním rukou.
»Vašemu synovi se vskutku může blahopřáti, ma-
dame,« pravil markýz, když byl představen.
»A mladé dámě také, můj milý sire. Lepšího man-
žela, než bude můj hoch, není v celé Anglii — ač to
říká jeho stará matka.«
Babička si vedla s nejpřisnější slušností. Navrhla,
abychom se my — dívky — šly projíti po zahradě,
kdežto sama měla nějaký rozhovor s Mrs. Gurragovou
a Augustem.
August
Anglie
15
article
vím, jaký jest to asi pocit. Byla bych křičela a když
domluvil, byla jsem ztrnulá.
Nebyla jsem schopna odpovědi
»Mohl jsem si obyčejně koupiti vše, čeho jsem žá-
dal,« pokračoval, »ale dříve nikdy jsem si nežádal ženy,«
zasmál se nervosně. To byla pro mne rána.
»Chcete si mne koupiti?« pravila jsem. »Nebot
jedná-li se pouze o to, snad by se to dalo zaříditi.«
»Oh! Pravím vám — já jsem to tak nikdy nemí-
nil,« řekl domýšlivě. »Oh! Vy víte, že vás mám nade
vše rád a chci, abyste i vy mne měla ráda.«
»To jest právě to,« děla jsem zcela tiše.
Bylo mi to příliš podlé; nemohla jsem předstírati,
že jej miluji. Musila jsem mu říci pravdu a potom, kdyby
mne nechtěl — mne — Ambrosinu de Calincourt-Athel-
stanovou! — nuž co, ať jest to všedně dramatické nebo
ne, skočila bych do řeky, aby se babičce ulehčilo.
»Co znamená »právě to?« tázal se.
»Nemiluji vás.«
Obličej jakoby mu opadl.
»Tušil jsem, že ne,« koktal a už bylo po domýšli-
vosti. — »Ale,« rozveseliv se, »však vy mne budete
míti časem ráda, jen když si mne vezmete.«
»Myslím, že asi sotva kdy,« zašeptla jsem. »Chcete-li
si mne však vzíti po tomto jasném dohodnutí, můžete.«
Vlezl oknem a objal mne svými pažemi.
»Miláčku,« řekl a polibil mne zdlouha.
»Oh! — to byla hrůza. Zavřela jsem oči, v rozči-
lení jsem stiskla sponku na vrcholku rámu Ambrosiny
Eustasie.
Vysmekla jsem se z jeho objetí, zajíkajíc se
„Ledová kra“.
zlostí.
Miláček
Ambrosino
Ambrosin jít Calincourt