Ročník XXXXV.

V Praze, v pátek dne 28. dubna 1905.

Číslo 1l6.

Na ranní a odpol. listy předlylácí sai r Praze v administraei za měele nltvrt lita . . . . 6 K —h s dvojí čenáškou mis nnt lets . . . . 7 K 0oh ve filialkách: 2K 30n na nřike . . . . . . Poštou: na něsíc, . . . . . kei Bčirrt lea s drají násilkou na pěsto . . . t la . . . 1 K so p

Smutná bilance. Pochozí Komise na středním Labi a na Vliavě v obvodu Prahy jsou z valně části ukon- čeny a s jarem mají býti konečně zahájeny prvé práce na splavnění Labe od Pardubic do Mělníka a Vltavy v obvodu pražském. Officiální i poloofficiální listy s netajeným přídechem po- litickým dosti hlučně doprovázely tyto momenty- Nepatrná splátka na programová ustanovení zá- kona o vodních stavbách, který výslovně praví. že veškerý stavby mají býti zahájeny současně. vyhlašuje se za ústupek, za koncessí Čechům. za známku nového kursu, nám příznivějšího. Pa- trně pokládá se ve Vídni zákon o vodních stav- bách za studnici koncessí, dle všeho má každý zlomek jeho plnění nám býti „prodáván“ Ovšem: zákon o vodních stavbách povstal v si- tuaci, kdy politické momenty jedině umožnily a urychlily jeho přijetí parlamentem a sankei korunou. Mluvilo se tenkráte o dílu míru a nový zákon, jehož břemena si vlastně zúčastněné země zaplati samy (jdeť o stavby v zemích s nej- větší poplatnosti, v čemž jediná Halič činí vý- jimku), vyličován jako východisko k součinnost další. Vláda ovšem dovedla využiti „povolovací“ nálady parlamentu k usnesení o nových želez- ničních stavbách alpských, jichž neslýchaným překročením rozpočetním připravilo železničn rinisterstvo tak neveselé překvapení, ale i tu mluveno o spravedlnosti k zemím alpským, o on dopravní politice, která má učiniti Terst konečně hlavním přístavem říše a uvolniti spjetí prů- myslu a obchodu zemí českých s Hamburkem. Ve chvíli optimismu snilo se o nové, skutečně osamostatňovací obchodní politice tohoto státu. V bojích obstrukčních chvíle klidu vykouzlila sny, při kterých se zapomínalo, že není poctivé růle pracovati ku pronikavé změně.

Od prvého nadšení uplynulo několik málo let a jich bilance není ani veselou, ani nadějnou. Svým povianostem dostála vláda co do alpských drah nejochotněji. Stavby alpské prováděny ku podivu energicky, nešetřeno nákladu, protekčnt hospodářství slavilo tu své staré, smutné triumfy a účty této ochoty mají platiti nyní poplatníei novými úvěry a novými břemeny. Snad byly b rozrušení a nespokojenost méně prudky, snad byla by i nálada uznati nutnost jistého překro- čení úvěrů původních (oprávněnost hospodářství při stavbách alpských drah, jak zřejmo i z vlád- ních dokladů, komisi parlamentní předložených, nemůže ovšem uznati ani sebe liberálnější a po- velnější parlament), kdyby bylo skufečně zřejmo že stavba alpských drah provázena ideou nové- ssmoslalné politiky obchodní, že stavbou Joulo a zvlášlě larifní politikou nových drah bude ko- nečně pracováno k emancipaci od Hamburku a vůboc severu Němocka. Ale pro to vše ne- slalo se praničeho. Ba naopak. Rakouská politik terstská byla vždy více méně bezhlavou. Ve vý- pravě terstského přístavu nebylo soustavy. Spo- řik se a vyhazovalo se vždy na nepravém místě. aby se ukázalo, že Terst může se státi moder- ním přístavem teprve po úplně nové úpravě. Nutností nového a velikého stavebního pro- gramu terstského byla terstská politika rakou- ských vlád charakterisována nejlépe. Ale vý- prava a zařízení přístavu není ničím při nesou- stavné námořní politice dopravní. V tom směru prvým a hlavním cílem musilo býti, aby doprava terstská zůstala v rukou společností domácích, ta jichž tarifní politiku má vláda podstatný vliv, poněvadž jinak jest nemyslitelna účelná a potře- Mím obchodu a průmyslu domácího přiměřená politika dopravní. A to je právě nejsmutnějšín

vysvědčením pro rakouské vlády a nejpádnějším dokladem, jak slova o nové obchodní politice této říše byla jen slovy, že právě v době, která následovala po vahájení staveb alpských, na- byly hlavní dvě německé společnosti fopravy námořní, Severoněmecký Lloyd a Hambursko- americká linie, moené posice v dopravě terstské. Stará Austro-Amoricana přešla v jich rucea uvedeně německé společnosti budou míti nadále pronikavý vliv na dopravní politiku terstskou, zatím co berlínské velkobanky sem pozvolna pronikají. Byť se popíral plán tohoto postupu ně- meckého v Terstu a byť zakotvení německých společností v Terstu líčeno nevinně — fakt jeho mluví příliš jasně. A to vše dálo se v době, kdy vídeňští ministři sice ochotně dovolovali, by nové lodi Lloydu byly pojmenovány jich jmény, kdy ale se naprosto nechtělo uvažovati o tom, že bez konečné a důkladné sanace Lloydu a bez účelné úpravy jeho dopravní politiky (v tom směru oběti přinesené nebyly by marny), jest účelná terstská politika nemožnou. Zatím co Němci vědomě postupovali, bujelo i v Lloydu protekční hospodářství, zastírané ministerskými jmény na nových korábech — Potemkináda ra- kouského způsobu. Výsledek bude ten, že alpské dráhy budou tarifně ovládány byrokratismema Terst německými společnostmi, zatím co seo sanaci Lloydu bude hodně mluviti, by se nestal nic, alespoň nic pronikavého, hlubšího — a tím mají býti ospravedlněny slamillionové investice?

Ze starých snů zbude právě jen vědomí, čím by mohlo Rakousko býti, kdyby chtělo a kdyby do- vedlo při nemožném protekčním hospodářství centralistickém . . Historie vodních staveb, které byly rozhla- šovány za koncessi zemím českým, jest ještě smutnější. Zde měla vláda vlastně jedinou snahu: rychlou výstavbou průplavu dunajsko- ederského zavděčiti se Vídni a Polákům. Zde také činěno vše, by vláda svým povinnostem do- stála. Ohledně ostatních staveb dle zákona vod- ního soudilo se jinak. Ty měly zůstati vhodným objektem politického čachru. Postupné prová- dění zákona mělo se státi vhodnou příležitost ke skytání „koncessí“. Tak vláda Körbrova se dívala na stavby vodní v zemích českých, tak hledí na ně vláda Gautschova. Činí-li se nyní kroky na zahájení malého zlomku zákonně sta- novených staveb v zemích českých, děje se tak jen a jen s vignetou politických ústupků. Ne- může býti postupu nemravnějšího. Buď byly vlády při sankci zákona o večnich stavbách pře- svědčeny o vhodnosti stavebního programu jeho a pak jest tento moment rozhodným, anebo tomu tak nebylo, a pak měly býti pochybnosti jasně vysloveny. Ale schvaloval-li se zákon s patrnou vládní reservaci, že jde o prostředek obchodů politických, pak měl parlament o to dbáti, aby byly dány garancie, že to, co parlament uznal dobrým, bude také provedeno.

Ale vedle myšlenky politických obchodů sleduje vídeňská vláda ještě cil jiný. Poslední století naučilo nás ceniti význam hospodářského soustředění národa. Dějiny Německa a Italie jsou tu světlým příkladem. Rakouské vlády, jako vždy, vzaly si z dějů těchto naučení a contrario. Stěžování hospodářských styků zemí českých a připinání hospodářských interessů Moravy k Vídni stalo se tu pravidlem s jasnou tendencí.

A jen proto (a rozumí se: z ohledů k Haliči) do- chází ke kompromissu co do dopravních sazeh severní dráhy císaře Ferdinanda, kompromissu, kterým má býti sestátnění tohoto germanisačního ústředí moravského oddáleno. Severní dráha za- vádí sice dopravní sazby státních drah, ale pro- počítání nových tarifů co do styků s ostatními seukromými drahami neplatí. Ač byla slíbena náprava, neděje se k ní pranic. A tak stojíme před faktem, že doprava z českých míst a krajů na soukromých drahách (a to jsou hlavní naše průmyslová a obchodní ústředí) na Moravu jes nepoměrně dražší dopravy na př. z Vídně a z krajů se státními Mrahami, ohledně nichž pro- počítávání platí. Prakticky znamená to nové hro- madění překážek hospodářských vztahů česko- moravských a česko-haličských, politika, kterou ještě ve větším stylu zahájila na poli peněžním loni i rakousko-uherská banka. Zahajované vodn stavby české jsou této základní myšlence vládn věrny. Jimi bude sice usnadněna doprava z Par- dubic do Ústi a z Prahy do Mělníka (splavnění Vltavy z Prahy do Mělníka do rámce vodního zá- kona nespadalo), jinými slovy, bude usnadněna doprava z Německa a do Německa, nestane se ale nic, aby uskutečněna byla i myšlenka prů- plavu přerovsko-pardubického, přirozeného to nositele vztahů obchodních zemí českých. Spjetí s Německom dostane se tedy nové opory, zatím co myšlenka, podporovati domácí vzmach ob- chodní, odsunuta.

Při sankci vodního zákona šlo ale českým politikům ne v poslední řadě o splavnění Vltavy z Budějovic do Prahy. To nebyla jen nálada chvíle, jež je k tomu vedla. Problém, pozvednut úrovně hospodářské českého jihu, jest mocnou součástí naší české hospodářské politiky vůbec. Poznáváme-li čím dále, tím více nutnost uživiti českého člověka doma, pak potřeba talo platío českém jihu, jehož kraje se tam odlidňují, v prvé řadě. Splavnění Vltavy mělo se státi průlomem dosavadní nevšímavosti státu ku potřebám če- ského jihu — a právě ke splavnění Vltavy má vláda chuti pramálo. V tom směru neplatí pron ani zákon, ani příkaz rozumné politiky obchodní Té jest milým zadržování rozvoje českých krajů aby bylo lze zdůvodňovati německou hegemoni domnělou hospodářskou preponderancí Němeů v zemích českých. I v tom je tedy plán a systém Pravým opakem k tendencím velikého in vestičního programu, uloženého v terstských předlohách, vodní osnově a alpské předloze děje se vše, co překáží samostatnému domácímu hospodářskému rozvoji. Za těchto okolností má ovšem Německo volnou dráhu. Taková je bilance „díla míru“ a díla „nové práce“.

Politické zprávy zahraničné. V Praze, 27. dubna. Ruskopolský sjezd v Moskvě. V Moskvě aa ptávě odhyly dvoudenní po- rady ruských a polských politiků o potře- bách království polského a rusko- polských poměrech. Účastníků bylo na 100, mezi nimi přes 30 Poláků. Mezi tě- mito nescházeli známí spisovatelé a žurnalisté. Z Rusů se porad zúčastnili zástupci zemské městské samosprávy, professoři a spisovatelé. Byla přijata následující resoluce: 1. Uznávajíe nutným, aby královstv polské dostalo samosprávné zři- zení při zachování státní jednoty a při účastenství ve všeruském sněmu, avšak se zvláštním sněmem pro krá- lovství polské, zvoleným na základě všeobecného, rovného, přímého a tajného hlasování, bez roz- dílu národnosti a náboženského vyznání, shro máždění pokládá za potřebné odložiti podrob- nější vytčení a obsah této samosprávy, až bude tato otázka všestranně vypracována.

2. V oblastech, kde Poláci tvoří jednu z národností, zejmena na Litvě a Ukra- jině, musejí Polákům býti přiznána bez výhrady všechna občanská i ná- rodní práva, a svoboda národního kultur ného rozvoje musí jim býti zákonem za- bezpeče na. Schůze Goluchowského s Tittonem. Ministr Goluchowski přibude do Bená tek v sobotu o 2. hod. odpolední. Ještě odpoledne konati se bude rozhovor mezi ním a ministrem Tittonem a obapolnými vyslanci. Večer zúčastní se ministr s družinou svou dýchánku, pořáda- ného jim na počest senatorem hr. Papadopolem. V neděli navštíví hr. Goluchowski právě ote- vřenou výstavu uměleckou a ještě téhož dne odjede do Vídně. »Gazetta di Venezia« praví v do- pise vídeňském: »Schůzka obou mi- nistrů platí především otáze balkánské. Od té doby, kdy Italic ukázala, že v otázce balkánské chce míti též své »místo na slunci«, stalo se dorozumění s Rakouskem nezbytně žádoucím. Jako spojenci jsou si oba státy povinny věrností a na druhé straně bylo by troufalostí, kdyby chtěly spletilý uzel oněch otázek každý sám o své újmě rozetnouti. Italie musí diplomatickou obezřelostí dosíci zmeškané to bude tím snazší, když ve Vídn jsou přesvědčení, že Italie sv zájmy na Adrii mohla by za dat jen za cenu sebevraždy. Těto sebevraždy ale Italie se nedo- pustí« Římská »Tribuna« přinesla zprávu, že arcikníže Bedřich má se v zastoupení císaře r- kouského odebrati do Říma, aby »svazky přá- telské i allianční, jež se od nějaké dob uvolnily, opět pevněji navázal.« Dle »Tr- buny« by prý ani dnešní papež proti návštěvě té námitek nečinil. — Vídeňské kruhy ale dnes zprávu o návštěvě té vyvracejí.

Řeč Doumerova. V řadě slavnoslních projevů, uspořádaných u příležilosti odhalení pomníku Gambettova v Bor- deanx, byla též hostina, pořádaná na- počes presidenta sněmovny a bývalého guvernéra Indo- Číny Doumera. Populární tento politik ve své obširné řeči uvedl, že lze očekávati dalš vážné události na Východě asijském. Nepokoje v Pekinu byly jen předzvěstí velkých, blížícíeh se bouří. Francie musí bdlti a pečovati, aby jejt armáda byla na výši situace. Němci v Egyptě. Jak stále povázlivějších rozměrův nabývá pověstný německý »Drang nach Osten«, vidno i z této zajímavé statistiky: V roce 1903 az 1904 německých obchodních cestujících bylo v Egyptě 15krát tolik jako anglických, ač Egyp jest, jak známo, anglickým vojskem okupován pod protektorátem britským. Ze 100 cestujícíeh obchodních bylo oné doby neméně než 60 proe. Němeů, 15 proc. Italů, 8 proc. Francouzů, z proc. Rakušanů, 6 proc. Švýcarů a toliko4 proc. Angličanů. Delcassé proti Německu. V politické veřejnosti evropské způsoben byl dnes jistý poplach ostrým výpadem paříz-

V drobném prodejit ranní číslo o sobě . . . za 8h odpolodní. . . . . za 2h Ve flialkách na venkově- ranní číslo. . . . . . . . 10h oěpolední . . . . . . . . 3b Inseráty platí ze hetově rspfel Přečplacení a inserty přljímá sdminl- strace v Narianské ulini č. 3. Tam nachárejí se tél rodakee tiskárna a oxpodicu „Národnich Listů“. Rukopiny se nevracsjí.

ského »Matinu« proti Německu. Článek způsobil i na bursách, jež jsou vždy, zvláště za pomoei kontremin, chytlavy, rozladění. Článek plat ovšem opětně marocké otázce; stěžuje si ostře na pomalý postup a průtah německé diplomacie. »Matin« appelluje potom na mírumilov- nost Viléma II., aby tento učinil nejistým poměrům konec. Na konec se praví, že Německo vydává se proto v nebezpeči, že zů- stane úplně isolováno. Bylo by přirozeno, kdyby Deleassé, posílený průběhem a výsledkem své krise ministerské, dovolil si vůči Německu ostřejší mluvu. Avšak státník tento byl věren vždy úplně allianci s Ruskem a také dohody s Anglil, k níž byl donucen ostatním kabinetem, použil nejednou, jako na příklad v hullské afféře, v zájmu Ruska. Lze tedy očekávati od něho, že neučiní ničeho, co by stížilo nynější posici ruskou, a že by ji úplná roztržka francouzsko- německá slížila, jest na snadě. Proto třeba pří- jati se značnými ještě pochybnostmi, zdaliž Del- cassé stojí za článkem »Matinu« a není vylou- čeno, že ještě dnes »Agence Havas« odmítne zodpovědnost za projev tento. Zdá se nám též, že kontremina bursovní a publicistické kruhyjí sloužicí příliš ochotně přisuzují autorství neb inspiraci článku Delcasséovi z té jedinké okol- nosti, že »Matin« psal v poslední době ve smyslu Delcasséovy politiky marocké a proti Německu. Ale nutno připomenouti si, že list ten, založený anglo-americkým kapitálem, slouží směru, jenž přeje si v zájmu Anglie postaviti Francii proti Německu a tím anglickou posici proti něme- ckému soupeřství seslliti. Z této přičiny stano- visko listu krylo se v důsledcích anglo-fran- couzské shody v Marokku v poslední době do té míry s nynější politikou Daleasséovou a jeho odmítáním nároků německých, že stalo se zvy- kem, pokládati list ten za orgán Deleassédv.

Bylo-liž tomu ale v pravdě tak a nezne- užil-li list tohoto mínění o sobě a dočasné shody s Deleassém k tomu, aby dnešním člán- kem posloužil vlastní speciální své politice a svých stoupencův — zakladatelův, slovem aby projevem tím prospěl zájmům ne již jen anglo- francouzským, nýbrž snad i čistě jen an- glickým, zvíme zajisté záhy od Delcasséa sama neb aspoň od jeho oficiosního orgánu »Tempsu«. Do do té doby netřeba se ještě bojovným projevem přes příliš rozčilovati. Delcassé jest politikem konservativním, spíše těžkopádným nežli ukvapeným, pokračoval vždy krůček od krůčku a tu těžko lze uvěřiti, že by vyvolal tak na ráz roztržku k vůli pouhému Marokku, když i v jiných otázkách hleděl Francii aži za cenu pokoření zachovati mir. A kdyby byl pokládal za nutno rozřešiti moci starý účet s Německem, při bezcennosti vojen- ské pomoci anglické stěží volil by k tomu oka- mžik, kdy, jeho spojenec ruský jinde svými plány jest upoután. A více ještě: Delcassé při své obezřelosti diplomatické také v tom případě, pravdě nepodobném, že by nynější situaci po- kládal za vhodnou pro konílikt, jistě nepočinal by si tak, aby on byl pokládán za rušitele míru a ponechal by odium provokací neb i jen ostrých výpadův, situaci zostřujících, Německu, on opakoval by sotva chybu Benedettiovu Proto opakujeme: pro tento jediný článek »Ma- tinu« netřeba se zatím přes přilis rozčilovati třeba vyčkati oficiálních projevů francouzských. To ovšem ale nevadí doznati, že situace mezi Německem a Francil jest bez tak napjatou dost, aby i také neoliciální vybočení vlivů vedlejších,

FEUILLETON. V Praze, 27. dubna. H. (Annie Vivanti.) Do Prahy přišla před několika měsíci zajímavá cizinka. Nevím jt, odkud ji sem vedla cesta, zda z Londýna. ima nebo Texasu, neboť všude v těch krajíeh je domovem. Usadila se mezi námi, na chvili sočinula ve svém kočovnickém pofulování se nilem a její velké, bystré a ironické oči, pro- zrazujíei duši volnou a vzletnou, náruživou a blaseovanou, toužící a sklamanou, pozorovaly védivem poněkud shovívavým nové okoli. pněvadž Praha má malebná, melancholická tikenti a v hrdé ušlechtilosti pozvedá své věže 1nůj hrad nad Vltavou, a poněvadž se v ni wtozuje mnoho dobré hudby, zalíbilo se v nl tsinee, jež přišla z Anglie neb Italie, snad t Fnancie, a jež mluví stejně lehce a přírozeně hlky, francouzsky, anglicky a německy. Jsou lo žji rodné řečí. Nemá určité vlasti. Je »ob- čniou světa« jako Ibsen a ve svém kosmo- phísmu došla tak daleko, že italsky psala me ložieké básně, po německu vykládala své ná- zry živolní, anglicky vyprávěla vysněné po- víiky a zažité přihody a konečně francouzsky Bapssla drama. Tolo irancouzské drama, dokončené v Praze dnes večer poprvé se objeví na jevišti. Aby mezinárodní pestrota činnosti zajímavé kosmo- politky byla dovršena, vystupuje jako drama tieká aalorka po česku. A tak máme dnes v Národním divadle premiéru zcela mimořádnou. Paní Annie Vivanti svěnla českému divadlu první provedení své hry » Manžel . Autorka je dáma vzácného talentu a jej hra je duchaplná a vzrušující. A v žádném ohledu není nudná a mravokárná, což ovšem ji nedoporučuje přízni některých našich pu- rilánských Lessingů.

Paní Annie Vivanti poznala již slávu úspěchy, popularitu. Když jí bylo dvacet let, napsal jí Carducci předmluvu k její básním italským a nějaký přiliš horkokrevný etitel její krásy a její poesie se zastřelil z nešťastné lásky . Co mohla chtít ještě? Na lyrickou básnířku byl to velmi dramatický vstup do života. A její kniha básní dosáhla šesti vydání! Geniální autor »Od barbarských«, největší poeta nynější Italie, ocenil bezprostřednost osobitý půvab básnického temperamentu mla- distvé poetky. A jiní věhlasní mužové velmi dvorně uvítali její graciesní vstup na Parnass. Paul Heyse ji porovnal lichotivě s Marcelinou Desbordes-Valmore, Elisabethou Browningovou Adou Negri, které jsou nejvýraznější tři ženské hlavy v moderní poesii. Přeložil celou řadu její básní ve své anthologii »Italienisehe Dichter«. Velký kritik Jiři Brandes, jenž neobdivuje nudu a neodsuzuje lehkost, byl jí velmi vlidným a sympatisujícím soudcem. A náš mistr Jaroslav Vrchlický, jenž se své výše ovládá a obzírá všechny velké kultury a podmaňuje si celou říši poesie, postřehl její objevení se a hned po vydání její »Lyriky« roku 1891 přeložil zní několik básní a tyto dny vydal překlad celé její knihy. ) Čtěte krásné verše paní Vivanti v krásném překladu Vrchlického. Najdete tu poesii bez fráze a bez afektovanosti. Spanilá duše ženy ote- vřela se jako rozpuklý, smavým jitrem porosený květ, vzplála nejsvěžejšími barvami a vydechla opojnou a sladkou vůni svého ženství a mládí.

Carducci nejvíce cení na této lyrice, že je právě tak upřimně ženská a že má bezprostřed- nost a panenskost výrazu. Ano panensky líbezný a milý je verš mladé poetky, ani sled pudru líčidla nepostřehnele na té uzardělé, melodické a náruživé poesii. Je svá, celá svá. Nezná školy, neučila se nijakým posám, nikdy neprovozovala literární eskamotáž, ani literární řemeslo, nie nekázala, nevěštila, neluštila, nikoho nereformo- vala, ani neumravňovala a v těch básních dva- ceti let vyzpivala své vrouci, náruživé mládí. »Chci nový zpěv, jenž smělý, hrd by vál, a zhrdal pravidly a všemi rýmy, chci lásky žár, jenž lásce by se smál chci genia vzmah s vzlety silnými. *?) Taková literatura je daleko od literatury inkoustové, té literatury naučené a chtěné, pre- tensiosní, které se hrozil Turgeněv, která však *) Annie Vivanti: »Lyrika.« Přeložil a úvodem opatřil Jaroslav Vrchlický. »Světová knihovna« čís. 454—455. Nakladatel J. Otto. *)»Lyrika«, překlad Jaroslava Vrchlického str. 11 často imponuje lidem většího knižního vzdělán- nežli uměleckého cítění a životních zkušeností A ta literatura bezprostředního výronu duše bo- haté a rozechvělé, inspirovaná jen vlastním ži- volem, nezatižená theoriemi, doktrinami a ten- dencemi, svým lehkým krokem tihne k budoue- nosti, vítězí a žije... i když jest ubijena umičována. Verše paní Vivanti jsou smělými a prud- kými výkřiky vášnivé povahy, dychtící po vol- nosti Jsou v nich tony té revoluční písně ženy. která zaznívá v srdci každé intelligentní a ne zotročené ženy, jež chce své právo, svou vol- nost, svůj neodvislý život. Ibsenova Nora blouzní po něčem zázračném, osvobozujícím a mladá, ohnívá lyrická poetka volá bojovně: »Vogliol libertá !«

Paní Vivanti je roztomilá, sympatická dáma Její esprit, ať se jeví v jejím »Manželu« nebo v její konversaci, okouzluje svou rozmarnosti a paradoxností. Její kosmopolitismus neodcizuje ji naší sympatii, naopakl A v předvečer premiery »Manžela«, v té nervosní, podrážděné době, kdy dramatičtí autoři se tváří buď zoufale neb vztekle a jsou pobláznění střeštěným ovzduším zákulisí a uštváni zkouš- kami a hádkami s herečkami, jež chtějí vždy prosaditi své názory estetické a toaletní a s reži- sérem, který se rozčiluje ještě více nežli autor, v této krilické době odvážil jsem se navštivi paní Vivanti. Horečka předpremierová na ni tak silně nepůsobí. Kdo se proháněl na koni po te- xasských preriích a kdo proseděl několik sezon u rouletty v Monte Carlu jako naše cizokrajná autorka, ten dovede konečně vydržeti i trochu toho pražského divadelního rozčilení. »Rád bych, milostivá paní, s vámi pro- mluvil o vašem dramatu, o vaší činnosti, o vašem životě, víle, naši čtenáři hoří dychtivostí . ..« vysvětloval jsem opatrně účel své návštěvy. »Cože? Interview?« spráskla rukama tem peramentní dáma italské krve, anglického pů- vodu a francouzského povolání dramatického. A pohled její výrazných očí pravil: »Jak jste mi protivný !« »Pardon! nechci se vás pláti, co soudíte o admirálu Rožestvenském, o českých knedlí- kácb, o presidentu Rooseveltovi a o mravnost

v umění. To vše je nám oběma celkem lho- stejné. Ale prosím Vás, povídejte mi něco — umíto tak krásně povídat! — o svých literár- ních začátcích ?« S resignovaným povzdechnutím usedla paní Vivanti, pohlédla laskavě na svého malého chlu- patého psíčka, jenž přes své jméno Sehopen- hauer je největším humoristou na světě, po hlédla (méně laskavě) na mne a spustila: »Bylo mi 18 let. Psala jsem verše již od 7 let. Nejdřive anglicky a německy. Když jsem se svým otcem, který byl Ital, revolucionář, rakouskou vládou in effigie popraven, se usadila v Italii, počala jsem veršovati v řeči Dantově. Bylo mi tedy 18 let. Opsala jsem na čisto sv básně. Sama jsem illustrovala rukopis, který jsem svázala modrou pentli. Šla jsem k panu Trevesovi, milánskému nakladateli. Treves obdi- voval pentličku a illustrace. Na básně se ani nepodíval. »Provozuji obchod«, pravil, »a básně — to není obchod. Leda snad s předmluvou Carduccího . . .« Cardueci 11 To jméno m bylo povědomé. Neurčitě jsem si představovala, že byl současníkem Ariosta a Petrarky a mrtev 300 let. Ale poněvadž žil a bydlil v Bologni vsedla jsem na vlak a spěchala k němu. Přijal mne velmi nevlídně. »Chcete být spisovatelkou Co umíte? Co jste četla?« »Dvě vaše básně,« odpověděla jsem s uzarděním, »ve voze, právě na cestě k vám.« Pohledl na mne zamračeně.

»Co znáte z Danta? zahučel. »Illustrace Do- réovy«, odvětila jsem třesoucím se hlasem. Zamračenec se usmál: »Per Dio Bacco! Dejle mi své verše.« A druhého dne poslal mi svou předmluvu.« »Proč vedete, madame, tak kosmopolitický život ?« »Velmi jednoduchá věc. Můj otec byl Ital má matka Němkyně, narodila jsem se v Anglii dlela jsem v Americe. Žila jsem v Londýně v Mexiku, ve Španělsku a v San Franciscu, v Monte Carlu a v Texasu, v Paříži a v Pra- chaticích — a všude se cílím dobře, všude jsem jako doma.« »Ano, to je velmi jednoduchá věc. A pro jste dávala provozovati svého »Manžela«v Praze ?« »Stalo se to náhodou. Má přítelkyně, in- teligentní, milá slečna Marie Kalašova, zahlédla mezi notami mé dcery povalující se rukopis I jednání mého kusu. Hledala druhé jednání. Den na to pan Vrehlický mne žádal o třetí. To ješté neexistovalo. Napsala jsem je za 48 hodin a odevzdala jsem svůj kus Národnímu divadlu.« »Jste spokojena s našimi interprety ?« »Jsem jimi nadšena! Nemohu vám říci,s jakým potěšením jsem byla přítomna zkouškám, na nichž všichní projevovali, že je těší jejich role a kde vše, co jsem navrhovala (skromně, jak je to povinností autorovou), bylo přijato se sympstií a inteligenci. Pani Benoniová dala mé hrdince náležitou vášeň a něžnost, slečna Gré- grova náležitou subtilnost a eleganci, již jsemsi představovala, pan Vojan je tak urozený, pan Želenský tak distingovaný . . . Jestli kus pro- padne, bude to jeho vlastní vinou. Hrán bude dokonale. A veliká zásluha je pana Kvapila.

To je režisér, kterého vám musí každý auto závidět!« »A ještě jednu otázku. Je naivní a zby- tečná, ale dle názorů jisté české kritiky ne- zbytná. Ibsen by se jí zhrozil, vy se mi snad vysmějele. Ale jako svědomitý našinec ji musím položit: Co jste chtěla dokázati svým »Manželem«? Co jím řešite? Jakou tendenci máte ?e Paní Vivanti upřela na mne své velké, bystré, ironické oči. Dala se mi do smichu. »Prosím vás, milostivá paní, nesmějle se. Je to vážné. Vždyť jale v Praze! U nás nelze bráti literaturu na tak lehkou váhu. Znáte Bran- desa, Edmunda Gossa, Hennequina, Mauclaira, ale neslyšela jste nikdy o reformátoru kritiky p. F. V. Krejčím. Je to náš domácí prorok. A ten vynašel theorii o vztahu autora k osobám jeho dramatu a románu. Nerozumite? Ah, je těžko vykládati naše reformátory. Ale ve jménu jich vás prosím, řekněte mi zcela vážně, co jste chtěla dokázati svým kusem?« A paní Vívanti mi odpověděla lehkomyslně: »Oh, nic! nic! Nemám doktrinu. Nemám názory. Nemám poslání. Budu spokojena, když aspoň dokáži svým kusem, že nejsem nudným a protivným autorem.« »No, to pěkně pochodíte u nás. Vraťte se do Texasu!« myslil jsem si, ale neřekl jsem jí nic ze soucitu. Proč zvyšovat úzkosti a utrpení autora před premierou?