V Praze, ve středu dne 4. ledna.

K číslu 4. Čislo v Praze za 2h a na venkově za 3h

Na »Národní Listy« ranní a odpolední předplácí se v Praze v administraci na měsíc 2 K —h ve filiálkách na měsíc 2 K 30h Poštou: na měsíc 3 K 20h s dvojí zásilkou na měsíc 3 K 80 h.

Válka.

Pád Port Arturu- Kapitulační podmínky. Z Yokohamy telegrafuje se ze dne 3. ledna. že byly pro kapitulaci Port Arturu stanoveny tyto podmínky: Všichni vojác a námořníci, kteří se v obvodu pevnosti nalezají, stanou se válečnými za- jatci. Všechna opevnění, lodi a střelivo budou v nynějším stavu svém japonskému ve- liteli odevzdány. Všechny miny, podkopy a jiná nebezpečná hrazení budou japonskému velitelství přesně označena. Důstoj- níci podrží svoji zbraň a mohou se do vla- sti navrátit, zavážou-li se čestným slovem, že se po čas války nezúčastnív žádném nepřátelském podniku proti Japonsku. — Dále oznamuje s »Reuterově kanceláři« z Tokia, že bude dl kapitulační smlouvy mužstvo posádky portarturské jakožto zajaté do- praveno do Japonsí ka. Z poslední doby obrany. Z Londýna, 4. ledna. Z Port Arturu sdě- lují: Zástupcové generála Nogia svolili ku přání Stesseljovu, aby ruští nemocní a ranění zůstali pod dozorem ruských lékařů. Neshoda týká se jen požadavku, aby ruští vojíniv semčených řadách a se zbranív rukou mohli odejíti. Ukázalo se, že pů- vodní odhad zbylého, boje schopného mužstva, dle kterého 4000—5000 mužů mohlo doby- vatelům dále klásti odpor, byl upřilišněný, nebot i většina tohoto mužstva je chorá nebo lehce raněna. Ani 3000 mužů nebylo již s to držet zbraň v ruce. Nemoci a hlad dobily, čeho uše- třily kule. Tyfus řádil zvláště s krutostí velikou.

FEUILLETON.

DNl Ještě v neděli chtěl Stesselj bojovat stůj co stůj, ačkoli sám velmi trpěl zraněním, které utrpěl za oblehání. Generálové jeho však na- mítli, že nemohou bojovat dále, že mužstvo nemůže se již ani hnouti. Spí stoje a nevidí již ani bodáků na svých prsou. »My dovedeme sice — pravil jeden z generálů — ještě velet, ale oni nejsou již s to poslouchat.« Stesselj na to odpověděl: »Pak musíme bojovati sami«a byl ještě v neděli k dalšímu boji odhodlán. Kapitán Karcov prohlásil v Čifu: »Jsem přesvědčen, že Port Artur byl by kapituloval již dávno, kdyby Stesselj nebyl vždycky s důrazem odmítl rady ostatních vysokých důstojníků. Slíbil carovi, že nebude kapitulovat nikdy a chtěl do- státi svému slovu.« Důstojníci, kteří se zachránili do Čifu, jsou přesvědčeni, že Port Artur padl hlavně pro ne- dostatek střeliva. Po několik měsíců byla pev- nost na mnohých místech hájena jenom bo- dákem. Z Petrohradu, 4. ledna. Poslední číslo »No- vého Kraje«, vydávaného v Čifu, píše: »Nie nás již nemůže zachránit, ale dokud žijeme, bu- deme bojovati. Naše útrapy jsou nevy- Híčitelny a Rusko se teprve doví, jaká muka jsme přetrpěli dosuda trplíme.e Hlasy ruských novin. »Novoje Vremja« píše: »Port Artur kapituloval. Dobytí pahrbku 203metrového bylo rozhodující událostí. Každým dnem bylo zřejmějším, že nerovný boj je mar- ný. Musilo se poznati, že nejlepší synové Ruska by padali beze všeho prospěchu a že na konec nezbude, než vyhoditi pevnost do po- větří. Což se také stalo. V poslední době hrdi- nům portarturským zbyl jenom boj na bodáky. Rusové musí dokázati, že jsou těchto hrdinů hodní.« Předplacení a inseráty přijímá administrace v Marianské ulici, číslo 3. Tam je též redakce a expedice.

»Rus« varuje před malomyslností: »V té- to strašné chvíli nebyli bychom velkým národem, kdyby nás pojala i jen okamžitá ma- lomyslnost. Potřebujeme jednoty. Spojí-li se lid s vládou, přemůžeme odpor. Bez této jednoty devět desetin na- šeho lidu jest mrtvo. Nedostatek takové jednoty způsobil by porážku. Země musí svoji situaci uvážiti, musí najíti víru v sebe a ve svou budoucnost.« »Naše dni« píší: »Potřebujeme nyní téže věci, které potřebují Japonci: Olivové ra- tolesti míru. Čest a sláva portarturským mužům. Nyní však nechť přijde mír!« Soud japonských listů o zničeni loďstva portarturského. Z Tokia, 3. ledna. (»Reuter«.) Názor zdej- ších námořních kruhů je v přímém roz- poru s hlasy japonských listů »Šiju«, »Šimpo« a »Niši-Niši Šim- bun«, jež odsuzují zničení lodí port- arturských generálem Stesseljem ve chvíli, když prý již kapitulace byla nabídnuta. Vyšší důstojník japonského ná- mořního štábu prohlásil, že kdyby on bývalv situaci Stesseljově, nejednal by jinak. Důstojník tento vyjádřil se, že mikado i přes tuto výtku, učině- nou generálu Stesseljovi japon- skými listy, dovolí mu odchod z pevnosti s veškerými pocta mi. Úsudek německý o kapitulaci Port Arturu. Z Berlína, 4. ledna. Generálmajor Metzl, organisátor japonské armády, ocenil význam kapitulace Port Arturu takto: »Japonci stanuli teď pevnou nohou v Mandžurii a definitivně. Poloostrov kvantunský jest jejich nesporným majetkem. Japonská armáda má pevný bod, stihneli ji neštěstí. Japonci ovládají nyní úplně

V elegantním, vyhřátém pokoji na starožitné pohovce sedí vetchá stařenka, věkem sehnutá přihrblá, s berličkou v ruce, kterou si při chůzi musí vypomáhat a jíž nyní v jakéms zadumán na podlaze po těžkých kobercích přejíždí, rý- sujíc neviditelné kruhy a čáry na nich. Dobrá- ekou její suchou tvář chvílemi přelétá slaboučký zákmit úsměvu, očima jejíma to zvláštním le- skem hraje. Časem stařenka hlavu odkloní a ve- likým oknem zahledí se přes rozsáhlý dvůr v za- hradu. A při každém pohledu oknem stařence vydere se z prsou táhlý vzdech, koutky úst se pohybují, zornice se rozšiřují, zdá se, jakoby cos celým vetchým tělem stařenky bylo projelo Mrazivý podzimek zmocnil se vlády nad přírodou. V zahradě opadalo listí stromů, vítr skučí a prohání se krajem. V teplém pokoji skotačí dvě děti, pětiletý klučík a sedmiletá dívčina. Honí se po pokoji mezi staromodními, atlasem potaženými křesly po drahých kobercích. Štíhlé děvčátko jako je- štěrka proplétá se mezi nábytkem, unikajíc svižně a rychle pronásledujícímu ji hošíku. Sta- řenka jakoby si dětí nevšímala. Plně pohrou- žena je v svoje myšlenky. Pojednou hošík, marně honiv děvčátko a vida, že ho dostihnouti nemůžs, zastavil se v běhu. Děvčátko, schováno za velikým křeslem, kučeravou hlavinku vysmě- vavě vystrkuje za dlouhým lenochem židle, na hošíka šíbalsky pokukujíc. Hošík dupl si zlostně malou nožkou. „Babičko, ať mi Olga dá hubičku,“ zvolal skoro plačtivým, ale vzdorným hláskem. Stařenka trhla sebou, vyrušena ze svého za- dumání. Blahý úsměv přeletěl její seschlé rty a vráskami pokrytou tvář. Oči jí zazářily. Mlčky zvedla schýlenou hlavu. Ale hošík, nečekaje od- povědi a rozhodnutí milé stařenky, vesele a se smíchem se již opét pouští za děvčátkem v hon po prostranném pokoji.

Stařenka opět upadá v zamyšlení. Hubička! To slove projelo jí starou hlavou a v mysli se jí zarylo. Co tu vzpomínek! Celý roj hned. Stařenka opět ohledla se oknem po zahradě. Vítr sténá, až okna řinčí. Hubička, šeptají si uvadlé rty stařenčiny a stařenka vzpo- míná a vzdycná dále: Ach, ano, tam v zahradě to tenkrát bylo. Ji minulo právě osmnácte jar byla v plném rozpuku svého mládí a krásy. T a velký statek i tento dům se zahradou, jehož jedinou dědičkou byla, jsouc jedináčkem, vá- bily mužská srdce. Oh, kolik že měla nápad- níků na vybranou. A jakých! Stařenka se bla- ženě usmívá. Dala přednost synu velkostatkáře. mladíku krásných tváří a rysů, pěkně urostlému, mužné postavy a snivých očí. Byla jím okouzlen a on jí. Jemu patřilo její láskou prudce bušíc srdce. Ale ruku její rodiče usoudili jinému.

Schudlému šlechtici, důstojníku, vzdálenějšímu příbuznému. Na ustavičný nátlak rozhodla se po vůli rodičů. Šlechtici a důstojníku slíbila ruku, onomu věčnou lásku. Bylo na jaře ne- daleko před svatbou. Ano, tam v rozkvetlé a vůn dýšící zahradě v stínu pod košatými, bílým kvě- tem obsypanými kaštany na lavičce seděli ten- kráte on a ona, tulili se k sobě, slibovali si, přísahali. On jí neměl ve zlé. Věděl, že šlechtici a důstojníku patří ruka její z přinucení rodičů, ale jemu srdce její z čisté, horoucí lásky. Lou- čili se právě. Ale na zpečetění přísahy a slibu věčné lásky on vyžebronil si na ní ještě hubičku. S růměncem na tváři nabídla mu svoje hebké líce i růžové rty. Splynuly v dlouhý, nekonečný polibek. Však v tom u branky zahrady ozvalo se jako hromem děsné, pronikavé vzkňiknutí: „Bíd- níku! Zrádče!“ Šlechtic a ženich její jakoby z čista jasna s nebe byl spadl, zjevil se tu. Znal jejich spády, žárlil a pásl po ní i po něm. St.hla se hádka mezi soupeři, slovo dalo slovo, nastal hrozný výjev, plný výčitek, křiku i urážek a druhý den tichým krajem letěla již příšerná zvěsť o sou- boji dvou zamilovaných protivníků, v němž bam- bitkou šlechtice syn velkostatkáře na místě za-

bit. Se svatby sešlo. Uražený šlechtic vrátil jí slovo a s ním i svobodu. Ale pro koho? Ten, pro nějž srdce její celou láskou svojí bilo, již ne- žil více. Chystala se v zármutku utéci de klá- šterních zdí, kde doufala najíti útěchu a zapome- nutí, ale později sňatkem s bohatým vysokým byrokratem unikla jim. S resignací vdala se. Bez lásky, z vůle a na rozkaz rodičů. Ale sedm- desátka teď tu již na krku a ta dvě vňoučátka a jí všecko připadá tak čerstvé, svěží, jakoby to před dvěma, třemi roky se bylo sběhlo. „Babičko, ať mi dá Olga hubičku,“ dupl nohou opět hošík, obraceje se k stařence. Sta- řenka opět sebou trhla. Narovnala svoje při- hrbená záda a trochu ješitný úsměv přeletěl její obličej. „Hubičku,“ opakuje tiše stařenka po hoší- kovi ještě jako v zadumání — — — „poše- tilci, pro hubičku se stříleli,“ povídá si.

„Nebuď tak pošetilý,“ kárá stařenka nahla hošíka a dlouhým, hubeným ukazováčkem mu s úsměvem hrozí. „A ty nebuď tak skoupá,“ hrozí opět stařenka děvčátku a oči, tváře i rty jí hrají v jediném úsměvu. „Dej mu ji, dej, přimlouvá se stařenka za hošíka a seschlé rty její šeptají jako pro sebe: „Šťastné děti, ne- vinné, však nevíte ještě, jaké nebezpečí hubička v sobě tají.“ Mrazivý vítr šlehl a zalomcoval oknem. Stařenka se ohlédla. Úsměv zmizel s její tváře, smutek rozhostil se na ní. S námahou, o berličku se opírajíc, stařenka vstala a zaroseným zrakem hledí přes dvůr v zahradu. Vítr skučí a naříká, se stromů poslední listí sráží a rve a roznáší do všech koutů a stran. Stařenka se slabě za- chvěla a dvě horké slzy skanuly jí po svraště- lých lících. Tak to štěstí lásky její rezvanuto. Stařenka usedá opět a berličkou zase rý- suje na kobercích kruhy i čáry. Vzpomínky zase krouží její starou hlavou, vzpomínky na prožité mládí a nešťastný jeho román. Otakan Černý.