ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 1 1ed9b2c0-7596-11dc-8ddd-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 1
Chunky — 41 celkem · entity: place 17, person 44, org 3
1 masthead
Ročník XXXXVIII.
2 masthead
V Praze, v ponděli 2. hřezna 1908.
Praha
3 masthead
Číslo 6í.
5 article
Na ranní a odpol. Histr předplšcí se v Praze v Adulniskrn i na měsíe na štvrt leta .... . 6 K — s dvojí douáškou na něsí . 2 1 . . na dtvrt lata . . . . 7 K 50h ve fllalkách na něsto . . . . . 2 K 30 Pošteu: za měsíe . 3k8 na čtvrt leta .M. . . a dřojí TRtilkon so ntvrt t . 11 K c0h na mřsí nno
Praha
6 article
t vie t o vionl lat tí enli t j mocva v eloron s deo sles t blz n a podo pi oetlza n odlV v od st enen t í ato oul au měs e eta om es
7 article Pomcl
Pomcl . . . Českému lidu se zrodil, českému lidu žil, jemu atoav i zemřel — tz S hořkým žalem v srdci přišel včera ten lid Ho pochovat, tisnit se kolem Jeho rakve, aby ještě tu žádal o svaté Jeho nadšení. az Přišel, aby obrovskou účastí ze všech krajů a končin oblastí nt českoslovanských nepatrnou jen složil splátku díků a vděků mrtvému Pěvci, který obdržev zlatou jiskru z boha do vínku, ne- ponechal ji pro sehe, ale všemu národu ji rozdal, ověnčiv slávou a laurem Svým skráně jeho . . . Je údělem všech Tuánů ducha, že láska nejširších vrstev promlouvá k nim nejupřímněji až tehdy, kdy nemohou ji více po- stihnouti, náležejíce fiši stínů; je osudem jich, že až nejsmutnější, poslední pouť ke hrobu bývá triumfálním pochodem jejich. Dokud vzlétá a vzpiná se duch jejich až pod obzor, jen hrstka s obdivem dívá se za nimi; když mrtvi vracejí se k zemi, přichází všechen lid, hledaje lůžko, kam zapadli. — — Svatopluk Čech byl takovým naším Titánem, jasně zářivou hvězdou ve skráni české oblohy. Věděli jsme o ní, vídali jsme sladký, čistý její svit, uvykli mu jako třpytu Večernice . .. a když pohasla, užasli jsme v němém ustrnutí, nevěříce, že by možno. Pojednou jsme všichni obraceli zraky v opuštěné, zatemnělé místo . . . Hvězda více na blankytu nevzešla! A tak, se stýskavým srdcem, s hořkou slzou opuštěné siroty, mali k velikému, vzdali jsme mu poctu poslední, provodice aspoň rakev s tím, co zbylo po Něm pozemského, středem celé Prahy, středem hradeb lidu — na posvátný český Žalov, staroslavný Vy- šehrad, který jako ruský ikon, vykládaný samým zlatem, perlami a drahokamy, přijal včera perlu nejčistší.
Čo Německo Praha Žalov
8 article
Pohřeb velikého sám sebou byl slavným! Ku projevu smutku voleny prostředky nejmohutnější, z nichž prvním arci byla nesmírná účasť lidu, skupeného v průvodu a špalirech. V tom směru cesta od musea, jehož volba za smuteční siň již byla vy- slovením úcty k básníkovi, znamenala nepřehledné moře hlav, vlnící se od samého klínu Prahy až na Vyšehrad . .. Jen při nejslavnějších, bouřných nebo nejsmutnějších událo- stech dovede lid shromážditi se v statisících. Náměstí Václavské, kterým zaduněly kroky lidu, žádajícího svá práva, které zahřímalo v dnech sokolských radostným jásotem — bylo včera opět shro- maždištém tentokráte lidu sesmutnělého, hrobové zmlklého. Se slzou v oku tu stál, vyčkávaje, až v Pantheonu musea dozní po- smrtné řeči a zpěvy, až vynesou mrtvého Pěvce, aby naposledy nesen byl středem lidu. Přemnoho jímavého bylo v této tryzně, v této panychiděl Utkví dojista hluboce v myslích lidu, jako jedna z nejbolestněj- šleh událostí v životě našeho národa, jako hluboce a na věky utkví v něm památka Čechova, jehož prosté a tolik české jméno mísíti se bude povždy do jasných stop, které opocha naše zanechá budoucnosti. ste l o a n tet t o vd o noi ssb M s vear r nalee taetse nolet Ve smuteční sini Pantheonu.
Čechův Praha Vyšehrad
9 article
V pěti letech po druhé změněna byla mramorová slň pod zlacenou kopuli musen v síň smuteční. Po Riegrovi Svatopluk Čech byl jedním z nemnohých, jimž zvláštní úcta, jakou osvědčiti může za daných poměrů naše společnost, vyhražuje Pantheon za východiště poslední cesty. Vedle řečí, které zde u rakve měly býti proneseny, stal se Pantheon současně i místem posledního rozlou- čení a to v den sobotní nejširším vrstvám lidovým, včera pak v den pohřbu jen obmezenému kruhu přátel a ctitelů básní- kových. Ač zahájení posledních poct stanoveno na bodinu druhou, dávno před tim spěly po rozložitém schodišti musea nepřetržité proudy smutečních hostí, nejvíce z kruhů literárních, žurnalisti- ckých, vědeckých a politických. Nebylo místečka volného v sini jinak prostorné. Hluboké ticho vládlo tu — pravá nálada před pohřbem. Zraky všech lpěly sesmutněle na černé kovové rakvi, zdvihající se vysoko nad hla- vami přítomných, na mohutném castrum doloris, mezi spoustou květů, jimiž celý katafalk byl obklopen. Třemi řadami hořely kolem rakve mohutné svíce; reflex je- jich záře matně se obrážel v hlati mramorového sloupoví. A vy- soko ve hlavách rakve, k nimž s galerie snášela se slovanská stuha, zastřená florem, plály proudem vzduchu prudčeji rozhořelé dvě voskovice. Přišla rodina, přišlo nejbližší příbuzenstvo; smu- teční akt nadešel. S pravé galerie zavzněl velebný chorál Horákův, vystihující plně tesknou náladu chvíle. A v brzku po tomto zpěvu pražského Hlaholu ozval se obřadní hlas kněze (P. Nepila), z jehož latinské modlitby jediné české »Svatopluk« neznělo nám cize, jako druhý liturgický obřad u rakve českého básníka. Výkropem responsorií ceremonie skončeny, načež za hlubokého ticha proslovil vroucí rozloučení s tělesnou schránkou nesmrtelného básníka pri- mátor měst pražských
Riegr Čo Horákův P Nepil Svatopluk Hlahol
10 article
lizon ke sn a s san led vv psrel vne ono oe ne nd
11 article
dr. Karel Groš.
doktor Groš
13 article
Pravil: »Hluboký, bolestný žal svírá srdce v okamžiku, kdy jménem královského hlavního města Prahy mám rozloučiti se s milovaným naším básníkem. V bezměrném smutku nad nenahraditelnou ztrátou věrného, nadšeného Slovana a velkého, zlatého srdce lkají tisí- cové, nesčetné davy lidu, shromážděné dnes před Pantheonem připutovavší ze všech zemí koruny svatováclavské. i z bratrských niv slovanských, přišly pokloniti se ještě jednou velkému mrtvému, o němž právem největším mežno užíti slov básníkových: »Živ jsa, nosil v srdci národ celý, zemřev, žije v srdci celého národa l«ž
Slovan Živa Praha
14 article
n n
15 article
Jeho lásku k rodné zemi, k té pronásledované a téžce zkou- sené naší vlasti, jeho lásku k národu českému, jeho nadšení pro ideály slovanské zřejmě ukazují velkolepá díla, jež nám zanechal a která věčně budou všemu lidstvu hlásati hrdé a nezlomné jeho přesvědčení národní. mnlelamete Matvme 3 m dle
17 article
m ae nue s sl n vo soe měnlabandešvu ovořídil nl cnvt e ok v o ncl n ni e ml z v znceo bebot ple toe estu otba tzh olána tit ss pol ědl do z sat teor — r a ver o otti
18 article Svatopluka
Svatopluka sn oo eise ěbvo i nn e
Svatopluk
19 article
Svatopluk Čech tím více a horoueněji miloval národ, z něhož vyšel, čím bolestněji cítil nesamostatnost a ponížení české vlasti a plamenná slova jeho Jitfních a Nových písní, posléze pak hří- mavý, prorocký hlas jeho »Písní otroka« zatřásl srdcem všech těch, kdož neodhudili ještě vlastenecké smýšlení, kdož nezapomnél ideálů, za něž trpěli, bojovali a bili se naši buditelé. Jest jakoby něco z jich houževnatosti, ale i z jejich velikosti v postavě Če- chově stělesnéno; zejmena jest to šlechetná, ideální a všeho so- bectví vzdálená, čistá, řekl bych, dětsky prostá jeho povaha. Jeho skromnost, jeho vyhýbání se vší světské slávé, která ráda by byla velikého pěvce zasypala nejvyššími poctami svými, nezabránily přece, aby všechny vrstvy našeho národa neprojevily mu nejhlubší úctu, nejhoroucnější lásku a neskonalý obdiv. Ba možno řici, že čím skromněji a vytrvaleji odmital básník náš zevní pocty veřejného našeho života, tím vroucněji upiraly se k němu láskou vznícené zraky všeho českého lidu, jebož byl pravým, všemi zbožňovaným miláčkem, tím nadšeněji a okázaleji k sobě jej tisknul národ, jehož byl všemi uznávaným věštcem. V den dnešní královská Praha jest na prvém místě povinna vzdáti hold velikému pěvci svému, který tak nadšenými slovy, tak velebnými obrazy dovedl vykouzliti před okem českého čte- náře kamennou tu pohádku staré, zašlé slávy národní.
Čo Praha
20 article
Ji platila nadšená jeho slova: »Zdar Tobě Praho! Vzdoruj zlobě časů, jak odolalas věky bouřím všeml Rozkvítej dál! Buď perlou vzácných jasů, v níž sebrne své záře česká zem! Jsouc minulosti slavné věstitelkou, velkosti, síly, udatnosti lví, l od o i budoucnost si dobuď slavnou, velkou, pod práce zdárné světlou korouhví !- Se srdcem, které tak Prahu milovalo, s výmluvnými ústy, které tak vroucí přání vstřie jí nesla, loučíme se dnes naposledy. Kéž moený duch Tvůj, slavný Svatopluku, kéž vroucí Tvoje láska k rodné hrudě české nadehne všechny věrné syny národa k usilovné a neunavné práci na prospěch lidu našeho a k svor- nému boji za práva vlasti naší. Tam k posvátnému Vyšehradu, kde spočinou Tvoje ostatky. my i naši nástupci upírati budeme zbožně svoje zraky, kdykoli třeba bude roznititi k velkým, odhodlaným činům vlasteneckou mysl našeho lidu. Tvůj duch nechť naplní nás povždy statečnosti a nepodaj- ností, jejíž Ty's byl tak nadšeným hlasatelem. Spěj, velikáne, v Žalov náš, kde mezi bohatýry ducha za- ujmeš místo nejpřednější — zde mezi námi vdöčná Ti vzpomínka na véky bude zachována !« Druhým řečníkem byl
Svatopluk Praha Vyšehrad Žalov Toba Praha
21 article
Jaroslav Vrchlický.
Vrchlický
22 article Řeč jeho zněla takto:
Řeč jeho zněla takto: »Nikdy mi na mysl nevstoupilo, že budu mluviti nad touta rakví. Citím tihu své úloby, nebo znám velikou lásku českého lidu k zesnulému básnikovi. Nemá také slovo nad hrobem pronešené býti kritickou studií. Zde smí mluviti jen láska. A Svatopluk Čech byl národem svým milován jako žádný básník neb umělec před ním a sotva bude po něm. Snad jen Karel Havlíček může v této lásce býti s ním srovnáván. A je to docela spravedlivé a přirozené. Nebo láska může býti vzbuzena opět jedině láskou. Svatopluk Čech miloval svůj národ a svou vlast, svědkem toho jeho celé dílo od písmeny první až do poslední. Proto jest také láska vlastenecká nejsilnější strunou jeho bohaté lýry. Kořeny této hluboké, ryzl a nesmírné lásky leží v krvi, v povaze básníkově. Silně dojmy vlasteneckých i národních citů jsou zděděné z lůna staré české rodiny, posilované výchovou výbor- ného muže, jímž byl otec básníkův, svaté srdci jemnému intimní possil rodinného života dětského, chlapeckého a jinošského — krátce celým vývojem básníkovy mladosti, prosycené celým ovzduším oné první a drahné doby probuzenské. A tak pevný, v sobě ucelený, octnul se mladý básník na prahu života, aby ideály a sny z dob prvního kvétu svého proměňoval v básnické skutky. Život a potřeby jeho staví jej na dráhu poetického snažení přímo protichůdnou. Zápasí s nimi heroicky. Roste na velkého umělce, ale je také výborný básník. Ale síla jeho genia jest nezdolná, nepodléhá jako jiní koleji zvyku, přeletí orlím křídlem přes všecky překážky, až si vybojuje své volné, naprostě neodvislé místo v životě a uhájí je až na práh kmetství jedině a pouze svou pracl.
Čo Havlíček
23 article
Již v této vnější okolnosti jest viděti velikou sílu duševní, která jest hlavním příznakem jeho celé povahy, která jest matkou a vůdčím rozhodujícím faktorem jeho umělecké kázně. Sila, mohutnost jest na první pohled zjevna již v jeho prvotinách. Vzpomeňme jeho »Husity na Baltu«, jak elektrisoval při prvním objevení současníky. Odtud není k »Žižkovi« a »Micha- lovici« daleko. Ale síla, mohutnost, sklon z nich pocházející všecko tesati velkými rysy a liniemi, nevylučují u něho intensitu snu. Sen a snění jsou z podstatných příznaků každé básnicky za- ložené povaby. Sniti jest neuvědoměle básniti. Krásně a vystižně charakterisuje to Viktor Hugo v předmluvě ke sbírce svých básní »Záře a stiny« a vrací se k této oblíbené myšlence ještě nejednou. Svatopluk Čech byl pravá, slovansky měkce snící a dumavá bytost. Proto vedle výbušných pasáží mužné síly u ného tolik visionářství. Jest pro něho velmi příznačné, že tento pěvec veliké horoucnosti, tento hrdina práce otvírá své básnické dílo řadou »Snů«. Snové předcházejí »Písně otroka«, snové jsou životem, ba asylem životem uštvaného poety v »Modlitbách k neznámému« a silný jich van proznívá z jeho poslední skladby »Do světa širého«, již otiskuje pod pseudonymem Prokopa Janoty v lednových »Květech« letoš- ního roku. oloea anámiez ovlenneae
Žižek Micha Hugo Čo Prokop Janota Balt
24 article
rum í
25 article
sonm sbion
27 article
te e dobno ain s sbor vz
28 article
bota szu s mě
29 article
úezbula a dlon tere oc mn šalmoclo bere stoe ar v blv jl zdi na sls lrao bod dttioq vole s p e du vbsotal cbodota nek ší tt t tiooole n á cn ot n mdn
30 article
echa. lnoe vísladknuu noj ddo
33 article
Tak mezi oběma těmito hranicemi snů se pohybuje jeho celý básnický život. Po lyrických »Snech« prvního mládí násle- duje dlouhá řada epických skutků všem známých. A opět zmí- něná báseň »Do světa širého« je krásnou sponou snů na této velkolepé a rozkošné knize Čechova básnického života. Tak parafrasoval Svat. Čech ženiálního Calderona symbo- lický »Život — sen« svým způsobem. Nechť i prach denního či- vota, styky všední a drsné skutečnosti halily jeho pouť, nechť sahal k masce historické či legendární, nechť postavil se neohrožené přímo tváří v tvář proti skutečnosti a utkvěl na půdě reality, sen tam se vine jako nádech růžového obláčku z dob jeho mládí tvoři spodní, hluboký tón jeho obrazů a vidin, přenesených do příkrého nejednou osvětlení reality dnešních dnů. V tomto harmonickém sloučení síly s něhou, skutečnosti snu, vidím klíče k té životní pravdě, která nese a prochvívá celé básnické i prosaické dilo Čechovo. Nejsou to pouhé chiméry, co spřádá jeho neunavná fantasie, je to život sám, tu lehýnce za- etřený kouzlem snů a zvěstí z dob zašlých, tam opět odhalený v plném světle realismu. Jeho postavy nejsou proto pouze věrně fotografované, nýbrž žijí, nejsou bezkrvé mátohy snů, nýbrž mají vřelý tep života. O nich platí známé slovo »Jsou věčné — nebo jsou.«
Čechův Calderon Čechy
34 article
ovšem i Svatopluk Čech Se stanoviska form popřáno Máchovi, čeho se z romantismu Byronova. o plnou měrou dožili Mickiewiczškin, padlo jemu v úděl po českém způsobu. Divným zjovem jest u nás, že jsme věčně ne- spokojeni a stále že po cizích vzorech těkáme. Mysiím, že nejsem přiliš daleko rozpoznání pravého stavu věci. Každý byronista jest velkým lyrikem, zároveň i jím byl Svatopluk Čech. Čtéte jen jeho prosté, něžné, citem překypující písně v »Lešetínském kováři«. Ale romantik »Evropy« i »Slavie« byl také ryzí epik, sáhněte po jeho »Václavu z Michalovie«, po jeho »Dagmaře« a »Žižkovie. Zvlášť »Václav z Michalovic«. Tuto skladbu bych kladl nejvýše. Látka historická z nejtklivější doby českého úpadku, z doby po- bělohorské, koncepcí rostoucí v pravou epop-j, provedením stojící na vreholi slovesného uměni. Jinde lze mluviti snad o skvělých pasážích — u Michalovice vše jedna pasáž dokonalého mistrovství. V mužném věku svém mezi lety 1880—1900 vytvořil Čech svá díla nejzralejší. Jako velký polský Adam přikročil od roman- tických »Snů«, »Bouře«, »Petrklíčů« a »Anděla« ke skladbám moder- ních látek s postavami, čerpanými z našeho venkovského života, z ovzduší polovenkovského, poloměstského, které jest vlastně tím právě nejčeštějším živlem naším. »Lešetinský kovář«, »Václav Živsa«, »Sníh« — toť nejlepší, co máme v povídce veršem, v idyle většího stylu. Sem patří i »Zpěvník Jana Buriana«, který konfliktem svých osob jednajíeích přibírá i živly aristokratická ve svůj okruh.
Čo Mácha Byronův Václav Dagmara Michalovic Adam Anděl Lešetinský Živsa Burian Evropa Michalovice Slavia
35 article
Zde dotýká se nejpalčivějších otázek společenských a národ- ních, řeší, debatuje, skládá výsledky svého přemýšlení ve věcech důležitostí veřejných a obecných a sestupuje k analysi intimních. citů jednotlivce k poměru k dávným celkům. Od romantismu pře- chází ke staršímu, skoro klasickému zpracování látky, zrovna jako to dělal Mickiewicz v »Panu Tadeáši« a lušti to s homérskou skoro prostotou, pravou epickou šířkou a pohodou. I ve stručnosti rámce této úvahy nemohu mlčeti o jeho digressi, o vesnických stavbách staročeských, o vylíčení lesa domácího a flory české — jak tu plno výstižných detailů, budby ztlumené i v tom antickém rozměru zdánlivě archaisujícím a látku odcizujícím, ale přec zde obnoveným s plným uměním velkého tvůrce. Mnohostrannost básnického genia Čechova ukazuje druhá tvář jeho Musy: humor a satyra jeho. A neblýskají jen sem tam roztroušeny v básních neb črtách a povidkách, nýbrž mani- festují se hned celým řetězem vysoce poetických a účinných skladeb. Jest jich opět celá řada. »Petrklíče«, »Hanuman«, »Šotek«, »Pohádka o ptáku Velikánu Velikánoviči«, »Pravda«. Ano, »Pravda« — osudy Pravdy na světě a ve společnosti za- býval se Čech vážně a dlouho po celý skoro svůj život. Učinil to v drobné črtě i ve velké básni, rozvinul zde svou celou životní zkušenost, odhalil zde a shrnul všecky výsledky své horečné snahy, svého přemýšlení a soudu, ukázal, jaká opravdu ušlechtilá duše, jaké srdce v něm bylo. A pak hledejte důvody k té úctě a lásce, kterým se po celý svůj život v takové míře těšil. Obé, úcta i láska, byly zde zaslouženy měrou svrchovanou.
Mickiewicz Tadeáš Čechův Hanuman Šotek Čo
36 article
Co hlubokých, vážných sentenci rozházeno plnou hrstí, jak od maličkosti, tretky, hřičky — náhle se mihne peruť velké posti- cké síly a unáší jej ze středu slabosti a křehkostí malých lidí poměrů k výšinám lidského ducha a srdce! Jak umi suchou, di- daktickou kostru obaliti a skoro zahaliti celým lesem pestrých, spanilých, tu a tam groteskních obrazů, které na sebe se věsía za sebou hrnou ve vířivé tisni. Bodá a laškuje, usmívá se a hro- muje, oslňuje v popise, dojímá v popěvku — pravý básnický Proteus moderní ! Přicházím k poslední skupině básnických jeho prací, k písním vlasteneckým a politickým. Již dříve po různu se ozývající tóny vytryskly mohutněji ve sbírkách »Jitřní písně«, Nové písně« v proslavených »Pisnich otroka« silou nespoulanou. Otázky skladeb těchto dotýkají se všech živých ran organismu společenského proto přirozeně jest v nich méně živlů poesietvorných. Básník musí se dotknouti prachu a rmutu, jež skutečnost po- měrů s sebou přivádí, neubrání se místy provodu rhetoriky a de- klamace, jež nejnovější poetika tak ráda proskribuje. Ale těžko vyslovovat rozhorlení a hněv bez rhetoriky, pak by teprve to byla suchost a hotová prosa. Čech užil zde jen svého práva, poslouchal jen zákon nutnosti, ale zůstal i zde poetou. Přenesl i do těchto sfér svou neztenčenou dikci. Jsou v těch písních, které novější esthetika podceňuje, pravé skvosty poesie pravé. »Dva zvony«, »Zimní noc«, »Sen Koniášův«, »Divní svati«, »Geronův smích«, »Podzemní hlas« a jiné kusy, které neztratí časem a změnou mody, ba živá a žiravá satyra některých čísel z »Písní otrokat neztratí na svém ostři ani sebe pronikavější změnou nynějších po- měců, neboť sahá hloub, místy až na samé kofeny a základy
klamace Sen Koniášův Geronův Čechy
37 article
stl e o n
38 article
V drobném prodejít ranhí čtslo o sobě . . . za 8h vdpoloání . . . . . . . za 2 b Ve sllalkách na venkově ranní číslo. . . . . . . . 10 k sdpolední . . . . . . . . 4 b Inserštv plali se hotově napřel. Přadplacení a inserty přijímá admnini- strace v Marianské ulici d. 3. Tam nacházejí se tál redakee. Uskárna a sapodiee „Národnich L.lstd“ Rukopisy se novracaji-
39 article
o tz zn ar st al a lne oi ol ne
40 article
lde ls nien v r te dos bldi ol 1e e zj u n te tato lzr re o to ne
41 article
dol o nena o e n es a s 1o n o