1
masthead
Ročník XXXXVIII.
2
masthead
V Praze, v ponděli 2. hřezna 1908.
Praha
5
article
Na ranní a odpol. Histr
předplšcí se
v Praze v Adulniskrn i
na měsíe
na štvrt leta .... . 6 K —
s dvojí douáškou
na něsí . 2 1 . .
na dtvrt lata . . . . 7 K 50h
ve fllalkách
na něsto . . . . . 2 K 30
Pošteu:
za měsíe .
3k8
na čtvrt leta .M. . .
a dřojí TRtilkon
so
ntvrt t . 11 K c0h
na mřsí
nno
Praha
6
article
t vie t
o vionl lat
tí enli
t j
mocva v eloron
s deo sles t
blz n a podo pi
oetlza n odlV
v od
st enen
t í
ato oul au měs e
eta om es
7
article
Pomcl
Pomcl
. . . Českému lidu se zrodil, českému lidu žil, jemu
atoav
i zemřel —
tz
S hořkým žalem v srdci přišel včera ten lid Ho pochovat,
tisnit se kolem Jeho rakve, aby ještě tu žádal o svaté Jeho nadšení.
az
Přišel, aby obrovskou účastí ze všech krajů a končin oblastí
nt
českoslovanských nepatrnou jen složil splátku díků a vděků
mrtvému Pěvci, který obdržev zlatou jiskru z boha do vínku, ne-
ponechal ji pro sehe, ale všemu národu ji rozdal, ověnčiv slávou
a laurem Svým skráně jeho . . .
Je údělem všech Tuánů ducha, že láska nejširších vrstev
promlouvá k nim nejupřímněji až tehdy, kdy nemohou ji více po-
stihnouti, náležejíce fiši stínů; je osudem jich, že až nejsmutnější,
poslední pouť ke hrobu bývá triumfálním pochodem jejich. Dokud
vzlétá a vzpiná se duch jejich až pod obzor, jen hrstka s obdivem
dívá se za nimi; když mrtvi vracejí se k zemi, přichází všechen
lid, hledaje lůžko, kam zapadli. — —
Svatopluk Čech byl takovým naším Titánem, jasně
zářivou hvězdou ve skráni české oblohy. Věděli jsme o ní, vídali
jsme sladký, čistý její svit, uvykli mu jako třpytu Večernice . ..
a když pohasla, užasli jsme v němém ustrnutí, nevěříce, že by
možno. Pojednou jsme všichni obraceli zraky v opuštěné, zatemnělé
místo . . . Hvězda více na blankytu nevzešla!
A tak, se stýskavým srdcem, s hořkou slzou opuštěné siroty,
mali k velikému, vzdali jsme mu poctu poslední, provodice aspoň
rakev s tím, co zbylo po Něm pozemského, středem celé Prahy,
středem hradeb lidu — na posvátný český Žalov, staroslavný Vy-
šehrad, který jako ruský ikon, vykládaný samým zlatem, perlami
a drahokamy, přijal včera perlu nejčistší.
Čo
Německo
Praha
Žalov
8
article
Pohřeb velikého sám sebou byl slavným! Ku projevu
smutku voleny prostředky nejmohutnější, z nichž prvním arci byla
nesmírná účasť lidu, skupeného v průvodu a špalirech. V tom
směru cesta od musea, jehož volba za smuteční siň již byla vy-
slovením úcty k básníkovi, znamenala nepřehledné moře hlav,
vlnící se od samého klínu Prahy až na Vyšehrad . ..
Jen při nejslavnějších, bouřných nebo nejsmutnějších událo-
stech dovede lid shromážditi se v statisících. Náměstí Václavské,
kterým zaduněly kroky lidu, žádajícího svá práva, které zahřímalo
v dnech sokolských radostným jásotem — bylo včera opět shro-
maždištém tentokráte lidu sesmutnělého, hrobové zmlklého. Se
slzou v oku tu stál, vyčkávaje, až v Pantheonu musea dozní po-
smrtné řeči a zpěvy, až vynesou mrtvého Pěvce, aby naposledy
nesen byl středem lidu.
Přemnoho jímavého bylo v této tryzně, v této panychiděl
Utkví dojista hluboce v myslích lidu, jako jedna z nejbolestněj-
šleh událostí v životě našeho národa, jako hluboce a na věky
utkví v něm památka Čechova, jehož prosté a tolik české jméno
mísíti se bude povždy do jasných stop, které opocha naše zanechá
budoucnosti.
ste
l o
a n
tet
t o
vd o
noi
ssb
M s
vear r
nalee
taetse
nolet
Ve smuteční sini Pantheonu.
Čechův
Praha
Vyšehrad
9
article
V pěti letech po druhé změněna byla mramorová slň pod
zlacenou kopuli musen v síň smuteční. Po Riegrovi Svatopluk
Čech byl jedním z nemnohých, jimž zvláštní úcta, jakou osvědčiti
může za daných poměrů naše společnost, vyhražuje Pantheon za
východiště poslední cesty. Vedle řečí, které zde u rakve měly býti
proneseny, stal se Pantheon současně i místem posledního rozlou-
čení a to v den sobotní nejširším vrstvám lidovým, včera pak
v den pohřbu jen obmezenému kruhu přátel a ctitelů básní-
kových.
Ač zahájení posledních poct stanoveno na bodinu druhou,
dávno před tim spěly po rozložitém schodišti musea nepřetržité
proudy smutečních hostí, nejvíce z kruhů literárních, žurnalisti-
ckých, vědeckých a politických.
Nebylo místečka volného v sini jinak prostorné. Hluboké
ticho vládlo tu — pravá nálada před pohřbem. Zraky všech lpěly
sesmutněle na černé kovové rakvi, zdvihající se vysoko nad hla-
vami přítomných, na mohutném castrum doloris, mezi spoustou
květů, jimiž celý katafalk byl obklopen.
Třemi řadami hořely kolem rakve mohutné svíce; reflex je-
jich záře matně se obrážel v hlati mramorového sloupoví. A vy-
soko ve hlavách rakve, k nimž s galerie snášela se slovanská
stuha, zastřená florem, plály proudem vzduchu prudčeji rozhořelé
dvě voskovice. Přišla rodina, přišlo nejbližší příbuzenstvo; smu-
teční akt nadešel. S pravé galerie zavzněl velebný chorál Horákův,
vystihující plně tesknou náladu chvíle. A v brzku po tomto zpěvu
pražského Hlaholu ozval se obřadní hlas kněze (P. Nepila), z jehož
latinské modlitby jediné české »Svatopluk« neznělo nám cize, jako
druhý liturgický obřad u rakve českého básníka. Výkropem
responsorií ceremonie skončeny, načež za hlubokého ticha proslovil
vroucí rozloučení s tělesnou schránkou nesmrtelného básníka pri-
mátor měst pražských
Riegr
Čo
Horákův
P Nepil
Svatopluk
Hlahol
10
article
lizon
ke
sn
a s
san
led
vv
psrel
vne
ono
oe
ne
nd
11
article
dr. Karel Groš.
doktor
Groš
13
article
Pravil:
»Hluboký, bolestný žal svírá srdce v okamžiku, kdy jménem
královského hlavního města Prahy mám rozloučiti se s milovaným
naším básníkem. V bezměrném smutku nad nenahraditelnou ztrátou
věrného, nadšeného Slovana a velkého, zlatého srdce lkají tisí-
cové, nesčetné davy lidu, shromážděné dnes před Pantheonem
připutovavší ze všech zemí koruny svatováclavské. i z bratrských
niv slovanských, přišly pokloniti se ještě jednou velkému mrtvému,
o němž právem největším mežno užíti slov básníkových:
»Živ jsa, nosil v srdci národ celý,
zemřev, žije v srdci celého národa l«ž
Slovan
Živa
Praha
15
article
Jeho lásku k rodné zemi, k té pronásledované a téžce zkou-
sené naší vlasti, jeho lásku k národu českému, jeho nadšení pro
ideály slovanské zřejmě ukazují velkolepá díla, jež nám zanechal
a která věčně budou všemu lidstvu hlásati hrdé a nezlomné jeho
přesvědčení národní.
mnlelamete
Matvme
3 m
dle
17
article
m ae
nue s
sl n
vo soe
měnlabandešvu ovořídil nl
cnvt e
ok v o ncl n ni e
ml z v znceo bebot
ple
toe estu
otba tzh olána tit ss pol ědl
do z sat teor
— r a
ver
o otti
18
article
Svatopluka
Svatopluka
sn oo eise
ěbvo i nn e
Svatopluk
19
article
Svatopluk Čech tím více a horoueněji miloval národ, z něhož
vyšel, čím bolestněji cítil nesamostatnost a ponížení české vlasti
a plamenná slova jeho Jitfních a Nových písní, posléze pak hří-
mavý, prorocký hlas jeho »Písní otroka« zatřásl srdcem všech
těch, kdož neodhudili ještě vlastenecké smýšlení, kdož nezapomnél
ideálů, za něž trpěli, bojovali a bili se naši buditelé. Jest jakoby
něco z jich houževnatosti, ale i z jejich velikosti v postavě Če-
chově stělesnéno; zejmena jest to šlechetná, ideální a všeho so-
bectví vzdálená, čistá, řekl bych, dětsky prostá jeho povaha.
Jeho skromnost, jeho vyhýbání se vší světské slávé, která
ráda by byla velikého pěvce zasypala nejvyššími poctami svými,
nezabránily přece, aby všechny vrstvy našeho národa neprojevily
mu nejhlubší úctu, nejhoroucnější lásku a neskonalý obdiv. Ba
možno řici, že čím skromněji a vytrvaleji odmital básník náš zevní
pocty veřejného našeho života, tím vroucněji upiraly se k němu
láskou vznícené zraky všeho českého lidu, jebož byl pravým,
všemi zbožňovaným miláčkem, tím nadšeněji a okázaleji k sobě
jej tisknul národ, jehož byl všemi uznávaným věštcem.
V den dnešní královská Praha jest na prvém místě povinna
vzdáti hold velikému pěvci svému, který tak nadšenými slovy,
tak velebnými obrazy dovedl vykouzliti před okem českého čte-
náře kamennou tu pohádku staré, zašlé slávy národní.
Čo
Praha
20
article
Ji platila nadšená jeho slova:
»Zdar Tobě Praho! Vzdoruj zlobě časů,
jak odolalas věky bouřím všeml
Rozkvítej dál! Buď perlou vzácných jasů,
v níž sebrne své záře česká zem!
Jsouc minulosti slavné věstitelkou,
velkosti, síly, udatnosti lví,
l od o
i budoucnost si dobuď slavnou, velkou,
pod práce zdárné světlou korouhví !-
Se srdcem, které tak Prahu milovalo, s výmluvnými ústy,
které tak vroucí přání vstřie jí nesla, loučíme se dnes naposledy.
Kéž moený duch Tvůj, slavný Svatopluku, kéž vroucí Tvoje
láska k rodné hrudě české nadehne všechny věrné syny národa
k usilovné a neunavné práci na prospěch lidu našeho a k svor-
nému boji za práva vlasti naší.
Tam k posvátnému Vyšehradu, kde spočinou Tvoje ostatky.
my i naši nástupci upírati budeme zbožně svoje zraky, kdykoli
třeba bude roznititi k velkým, odhodlaným činům vlasteneckou
mysl našeho lidu.
Tvůj duch nechť naplní nás povždy statečnosti a nepodaj-
ností, jejíž Ty's byl tak nadšeným hlasatelem.
Spěj, velikáne, v Žalov náš, kde mezi bohatýry ducha za-
ujmeš místo nejpřednější — zde mezi námi vdöčná Ti vzpomínka
na véky bude zachována !«
Druhým řečníkem byl
Svatopluk
Praha
Vyšehrad
Žalov
Toba Praha
21
article
Jaroslav Vrchlický.
Vrchlický
22
article
Řeč jeho zněla takto:
Řeč jeho zněla takto:
»Nikdy mi na mysl nevstoupilo, že budu mluviti nad touta
rakví. Citím tihu své úloby, nebo znám velikou lásku českého lidu
k zesnulému básnikovi. Nemá také slovo nad hrobem pronešené
býti kritickou studií. Zde smí mluviti jen láska.
A Svatopluk Čech byl národem svým milován jako žádný
básník neb umělec před ním a sotva bude po něm. Snad jen Karel
Havlíček může v této lásce býti s ním srovnáván. A je to docela
spravedlivé a přirozené. Nebo láska může býti vzbuzena opět jedině
láskou. Svatopluk Čech miloval svůj národ a svou vlast, svědkem
toho jeho celé dílo od písmeny první až do poslední. Proto jest
také láska vlastenecká nejsilnější strunou jeho bohaté lýry.
Kořeny této hluboké, ryzl a nesmírné lásky leží v krvi,
v povaze básníkově. Silně dojmy vlasteneckých i národních citů
jsou zděděné z lůna staré české rodiny, posilované výchovou výbor-
ného muže, jímž byl otec básníkův, svaté srdci jemnému intimní
possil rodinného života dětského, chlapeckého a jinošského —
krátce celým vývojem básníkovy mladosti, prosycené celým ovzduším
oné první a drahné doby probuzenské. A tak pevný, v sobě ucelený,
octnul se mladý básník na prahu života, aby ideály a sny z dob
prvního kvétu svého proměňoval v básnické skutky.
Život a potřeby jeho staví jej na dráhu poetického snažení
přímo protichůdnou. Zápasí s nimi heroicky. Roste na velkého
umělce, ale je také výborný básník. Ale síla jeho genia jest
nezdolná, nepodléhá jako jiní koleji zvyku, přeletí orlím křídlem
přes všecky překážky, až si vybojuje své volné, naprostě neodvislé
místo v životě a uhájí je až na práh kmetství jedině a pouze
svou pracl.
Čo
Havlíček
23
article
Již v této vnější okolnosti jest viděti velikou sílu duševní,
která jest hlavním příznakem jeho celé povahy, která jest matkou
a vůdčím rozhodujícím faktorem jeho umělecké kázně.
Sila, mohutnost jest na první pohled zjevna již v jeho
prvotinách. Vzpomeňme jeho »Husity na Baltu«, jak elektrisoval
při prvním objevení současníky. Odtud není k »Žižkovi« a »Micha-
lovici« daleko. Ale síla, mohutnost, sklon z nich pocházející
všecko tesati velkými rysy a liniemi, nevylučují u něho intensitu
snu. Sen a snění jsou z podstatných příznaků každé básnicky za-
ložené povaby. Sniti jest neuvědoměle básniti. Krásně a vystižně
charakterisuje to Viktor Hugo v předmluvě ke sbírce svých básní
»Záře a stiny« a vrací se k této oblíbené myšlence ještě nejednou.
Svatopluk Čech byl pravá, slovansky měkce snící a dumavá bytost.
Proto vedle výbušných pasáží mužné síly u ného tolik visionářství.
Jest pro něho velmi příznačné, že tento pěvec veliké horoucnosti,
tento hrdina práce otvírá své básnické dílo řadou »Snů«. Snové
předcházejí »Písně otroka«, snové jsou životem, ba asylem životem
uštvaného poety v »Modlitbách k neznámému« a silný jich van
proznívá z jeho poslední skladby »Do světa širého«, již otiskuje
pod pseudonymem Prokopa Janoty v lednových »Květech« letoš-
ního roku.
oloea anámiez ovlenneae
Žižek
Micha
Hugo
Čo
Prokop Janota
Balt
27
article
te e dobno
ain s sbor vz
29
article
úezbula a dlon
tere
oc mn šalmoclo bere
stoe ar v
blv jl zdi na sls lrao
bod dttioq vole s p e
du vbsotal cbodota nek ší
tt t tiooole n
á cn ot n
mdn
30
article
echa.
lnoe vísladknuu noj
ddo
33
article
Tak mezi oběma těmito hranicemi snů se pohybuje jeho
celý básnický život. Po lyrických »Snech« prvního mládí násle-
duje dlouhá řada epických skutků všem známých. A opět zmí-
něná báseň »Do světa širého« je krásnou sponou snů na této
velkolepé a rozkošné knize Čechova básnického života.
Tak parafrasoval Svat. Čech ženiálního Calderona symbo-
lický »Život — sen« svým způsobem. Nechť i prach denního či-
vota, styky všední a drsné skutečnosti halily jeho pouť, nechť sahal
k masce historické či legendární, nechť postavil se neohrožené
přímo tváří v tvář proti skutečnosti a utkvěl na půdě reality, sen
tam se vine jako nádech růžového obláčku z dob jeho mládí
tvoři spodní, hluboký tón jeho obrazů a vidin, přenesených do
příkrého nejednou osvětlení reality dnešních dnů.
V tomto harmonickém sloučení síly s něhou, skutečnosti
snu, vidím klíče k té životní pravdě, která nese a prochvívá celé
básnické i prosaické dilo Čechovo. Nejsou to pouhé chiméry, co
spřádá jeho neunavná fantasie, je to život sám, tu lehýnce za-
etřený kouzlem snů a zvěstí z dob zašlých, tam opět odhalený
v plném světle realismu. Jeho postavy nejsou proto pouze věrně
fotografované, nýbrž žijí, nejsou bezkrvé mátohy snů, nýbrž mají
vřelý tep života. O nich platí známé slovo »Jsou věčné — nebo
jsou.«
Čechův
Calderon
Čechy
34
article
ovšem i Svatopluk Čech
Se stanoviska form
popřáno Máchovi, čeho se
z romantismu Byronova. o
plnou měrou dožili Mickiewiczškin, padlo jemu v úděl po
českém způsobu. Divným zjovem jest u nás, že jsme věčně ne-
spokojeni a stále že po cizích vzorech těkáme. Mysiím, že nejsem
přiliš daleko rozpoznání pravého stavu věci. Každý byronista jest
velkým lyrikem, zároveň i jím byl Svatopluk Čech. Čtéte jen jeho
prosté, něžné, citem překypující písně v »Lešetínském kováři«.
Ale romantik »Evropy« i »Slavie« byl také ryzí epik, sáhněte po
jeho »Václavu z Michalovie«, po jeho »Dagmaře« a »Žižkovie.
Zvlášť »Václav z Michalovic«. Tuto skladbu bych kladl nejvýše.
Látka historická z nejtklivější doby českého úpadku, z doby po-
bělohorské, koncepcí rostoucí v pravou epop-j, provedením stojící
na vreholi slovesného uměni. Jinde lze mluviti snad o skvělých
pasážích — u Michalovice vše jedna pasáž dokonalého mistrovství.
V mužném věku svém mezi lety 1880—1900 vytvořil Čech
svá díla nejzralejší. Jako velký polský Adam přikročil od roman-
tických »Snů«, »Bouře«, »Petrklíčů« a »Anděla« ke skladbám moder-
ních látek s postavami, čerpanými z našeho venkovského života,
z ovzduší polovenkovského, poloměstského, které jest vlastně tím
právě nejčeštějším živlem naším. »Lešetinský kovář«, »Václav
Živsa«, »Sníh« — toť nejlepší, co máme v povídce veršem,
v idyle většího stylu. Sem patří i »Zpěvník Jana Buriana«, který
konfliktem svých osob jednajíeích přibírá i živly aristokratická
ve svůj okruh.
Čo
Mácha
Byronův
Václav
Dagmara
Michalovic
Adam
Anděl
Lešetinský
Živsa
Burian
Evropa
Michalovice
Slavia
35
article
Zde dotýká se nejpalčivějších otázek společenských a národ-
ních, řeší, debatuje, skládá výsledky svého přemýšlení ve věcech
důležitostí veřejných a obecných a sestupuje k analysi intimních.
citů jednotlivce k poměru k dávným celkům. Od romantismu pře-
chází ke staršímu, skoro klasickému zpracování látky, zrovna
jako to dělal Mickiewicz v »Panu Tadeáši« a lušti to s homérskou
skoro prostotou, pravou epickou šířkou a pohodou. I ve stručnosti
rámce této úvahy nemohu mlčeti o jeho digressi, o vesnických
stavbách staročeských, o vylíčení lesa domácího a flory české —
jak tu plno výstižných detailů, budby ztlumené i v tom antickém
rozměru zdánlivě archaisujícím a látku odcizujícím, ale přec
zde obnoveným s plným uměním velkého tvůrce.
Mnohostrannost básnického genia Čechova ukazuje druhá
tvář jeho Musy: humor a satyra jeho. A neblýskají jen sem
tam roztroušeny v básních neb črtách a povidkách, nýbrž mani-
festují se hned celým řetězem vysoce poetických a účinných
skladeb. Jest jich opět celá řada. »Petrklíče«, »Hanuman«,
»Šotek«, »Pohádka o ptáku Velikánu Velikánoviči«, »Pravda«.
Ano, »Pravda« — osudy Pravdy na světě a ve společnosti za-
býval se Čech vážně a dlouho po celý skoro svůj život.
Učinil to v drobné črtě i ve velké básni, rozvinul zde svou
celou životní zkušenost, odhalil zde a shrnul všecky výsledky své
horečné snahy, svého přemýšlení a soudu, ukázal, jaká opravdu
ušlechtilá duše, jaké srdce v něm bylo. A pak hledejte důvody
k té úctě a lásce, kterým se po celý svůj život v takové míře
těšil. Obé, úcta i láska, byly zde zaslouženy měrou svrchovanou.
Mickiewicz
Tadeáš
Čechův
Hanuman
Šotek
Čo
36
article
Co hlubokých, vážných sentenci rozházeno plnou hrstí, jak
od maličkosti, tretky, hřičky — náhle se mihne peruť velké posti-
cké síly a unáší jej ze středu slabosti a křehkostí malých lidí
poměrů k výšinám lidského ducha a srdce! Jak umi suchou, di-
daktickou kostru obaliti a skoro zahaliti celým lesem pestrých,
spanilých, tu a tam groteskních obrazů, které na sebe se věsía
za sebou hrnou ve vířivé tisni. Bodá a laškuje, usmívá se a hro-
muje, oslňuje v popise, dojímá v popěvku — pravý básnický
Proteus moderní !
Přicházím k poslední skupině básnických jeho prací, k písním
vlasteneckým a politickým. Již dříve po různu se ozývající tóny
vytryskly mohutněji ve sbírkách »Jitřní písně«, Nové písně«
v proslavených »Pisnich otroka« silou nespoulanou. Otázky skladeb
těchto dotýkají se všech živých ran organismu společenského
proto přirozeně jest v nich méně živlů poesietvorných.
Básník musí se dotknouti prachu a rmutu, jež skutečnost po-
měrů s sebou přivádí, neubrání se místy provodu rhetoriky a de-
klamace, jež nejnovější poetika tak ráda proskribuje. Ale těžko
vyslovovat rozhorlení a hněv bez rhetoriky, pak by teprve to byla
suchost a hotová prosa. Čech užil zde jen svého práva, poslouchal
jen zákon nutnosti, ale zůstal i zde poetou. Přenesl i do těchto
sfér svou neztenčenou dikci. Jsou v těch písních, které novější
esthetika podceňuje, pravé skvosty poesie pravé. »Dva zvony«,
»Zimní noc«, »Sen Koniášův«, »Divní svati«, »Geronův smích«,
»Podzemní hlas« a jiné kusy, které neztratí časem a změnou
mody, ba živá a žiravá satyra některých čísel z »Písní otrokat
neztratí na svém ostři ani sebe pronikavější změnou nynějších po-
měců, neboť sahá hloub, místy až na samé kofeny a základy
klamace
Sen Koniášův
Geronův
Čechy
38
article
V drobném prodejít
ranhí čtslo o sobě . . . za 8h
vdpoloání . . . . . . . za 2 b
Ve sllalkách na venkově
ranní číslo. . . . . . . . 10 k
sdpolední . . . . . . . . 4 b
Inserštv
plali se hotově napřel.
Přadplacení a inserty přijímá admnini-
strace v Marianské ulici d. 3.
Tam nacházejí se tál redakee.
Uskárna a sapodiee „Národnich L.lstd“
Rukopisy se novracaji-
39
article
o tz zn
ar
st
al a
lne
oi
ol
ne
40
article
lde
ls
nien v r
te
dos
bldi
ol
1e e
zj
u n
te
tato
lzr
re o
to
ne
41
article
dol o
nena o
e n
es
a s
1o
n o