1
masthead
Ročník XXXXVII.
2
masthead
valt tn ěti
nor
sed tltan a
at
3
masthead
V Praze, v sobotu 14. prosince 1907.
Praha
4
masthead
žeO v olnstáldoae vledlotol vdest b
7
article
Na ranní a odpal. lIst,
přod olácí ney
v Prare v zdstslnistrati
na měste .. . . . 2 K
na čtvrt leta . . . . B K —h
s dvojí čonáškou
na měsíe
n tt L. . . . 7 K o0h
ve filialkách-
na měíc . . . . . . 2 K 30h
Pošteu:
na měsí
Batrrt lela . . . . 9 K o0
s drojí zlsilkoe
na mětt
.:. ko
n etrrt etke
Pošteo
8
title
Dnešní číslo pro Práhu le o 10 stranách
9
article
Interpelace profesora dra.
Čelakovského.
Interpelace profesora dra.
Čelakovského.
Neslýchané porušování rovného práva
našeho jazyka některými německými soudc
zasáhlo do vnitřních poměrů přímo drtivě.
Takové útoky na právní řády nesmí strpěti
žádný moderní stát, tím méně stát, jenž
chce býti ochráncem a štítem všech svých
národů. Nesmí je strpěti zvláště náš národ
aby nebyl násilně staven jeho přirozený vy
voj. Za národ v takové dalekosáhlé věci
musí do odvetných šiků vstoupiti především
jeho zástupci, jakožto zákonní a odpovědní
jeho representanti.
Můžeme tentokráte zaznamenati, že tak
učinili bez průtahu, se vším důrazem a co
nejvystižněji. Stalo se tak obrněným dotazem,
připraveným co nejpečlivěji a odůvodněným
co nejpodrobněji a nejpřesvědčivěji slovut
ným znalcem právních dějin českých, prof
drem. Čelakovským, a podaným ve středeční
schůzi rady říšské na předsedu ministerstva
a na ministra spravedlnosti k ochraně zaru-
čené rovnosti českého jazyka u všech soudů
v našem království.
Dotaz zní:
Čelakovský
10
article
Vaše Excelencel
V poslední době množí se připady, že
v království českém jednotlivé soudy v okresích
s německou většinou odmítají česká podání,
s odůvodněním, že nejsou sepsána v řečiu
soudu obvyklé a kde soudní úřadníci takořka
se chlubí neznalosti čestiny, aby se omluvili,
že vydávají taková odmitavá rozhodnutí.A
nad to jsou ve svém nezákonném počínání po-
vzbuzováni a podporováni neslýchaným způso-
bem jednotlivými poslanci, okrosními a obec-
ními zastupitelstvy, tak zvaným Volksratem,
částí německého tisku.
Jsou to zvláště případy, jež se udály u
c. k. soudů v Chebu, které českou veřejnost
uvedly v oprávněně a pochopitelné vzrušení
které zasluhují zvláštní pozornosti c. k. vlády.
Cheb
11
article
Tamější adjunkt dr. Frant. Feyer, jehož činnost
jest již z Trutnova pověslná, odmilá česká po
dání co nejvyzývavěji, maje zřejmý úmysl při
praviti zcela svévolným výkladem zákona české
strany o rekursni právo a utvořiti tak v Chebu
faktieký stav nepřijimání českých podání. Do-
tyčný adjunkt používá k odmítání českých žalob
formuláře č. 8., který se týká odklizení formál-
ních chyb (nesprávných adres, neúplnosti děje).
aby učinil odmitnuti českých žalob konečným
a neodvolatelným, jak to již provedl i při od
mítnuti námitek zástupce české strany.
Dle zpráv časopiseckých vydal také krajský
soud v Chebu ve sporu, zastupovaném praž
ským advokátem drem. Šebastou, opět rozhod-
nulí, které stanoví, že dle § 13. vš. soud. řádu
v obvodu okresního soudu v Chebu jest
obvyklým pouze německý zemský jazyk a jazy
ková nařízení z r. 1880 a 1899, jakož i nej-
vyšší resoluce ze dne 8. dubna 1848 a oběžník
českého odvolacího soudu ze dne 30. kvělna
1848, že nemají nároků na platnost a nemohou
býti považovány za zákony.
Ačkoliv c. k. vrchní zemský soud rozhode
v jednom případě, že c. k. soudy v Chebu jsou
povinny přijímati česká podání a v české řeč
vyřizovati, přece řečený c. k. okresní soud od
doktor
František
Feyer
Trutnov
Cheb
krajský soud v Cheb
okresní soud v Cheb
12
article
mítl opěl sub. prás. 16. list. 1907 M III. 253/07
pražským advokátem drem. Mužikem podanou
českou žalobu za klienta v Chebu bydlicího na
zaplacení dlužných 137 K 80 h s odůvodněním,
že žaloba není sepsána v jazyku v zemi ob
vyklém. A krajský soud prohlásil, že trvá na
stanovisku, že u okresního soudu v Chebu jen
němčina jest obvyklým zemským jazykem a že
vyřízení rekursu má se státi pouze německým
jazykem.
Toto jednání řečených soudů neznamená
již vykonávání soudci zaručeného práva zkou-
mati platnost nařízení, nýbrž je zřejmou vzpourou
proti trvajícím zákonům, proti povně ustálené
praxi a plenárním rozhodnutím nejvyššího soud-
ního dvora, které slavnostně prohlásily, že jes
v Čechách právem zákony stanoveným, činit
podání soudům v celém obvod
král. českého v jedné z obou zem-
ských řečí a povinnost soudu vy-
řizovat je v řeči podání.
Cheb
Čechy
vysoký soud
13
article
Nesčíslněkráte byly již uvedeny nejkompe-
tentnějšími činiteli zákony a nařízení, dle jejichž
doslovného znění není nejmenší pochyby, že
v celém král. českém česká a německá řeč o
r. 1627 jsou zemskými a v zemi obvyklými
jazyky a proto všude mají platiti za jazyky
u soudů obvyklé, což jest také v zájmu pří
slušníků obou národnosti v zemi bydlícich.
Hlavní doklady toho buďtež zde opětovně
uvedeny:
1. V článku C. II. obnoveného zřízení zem-
ského z r. 1627 ustanovil cfsař Ferdinand I.
pro zemské soudy: »poněvadž cheeme v našem
dědičném království českém českou a německou
řeč udržeti a pěstovati, mají spisy buď v české,
neb německé řeči býti podávány a dle toho ří-
zení v té kleré řeči až do konce býti prove-
deno.« Tato zásada rovnoprávnosti jest dale
provedena v čl. C. III., D. XLVII. a J. VI. té-
hož zřízení zemského na prospěch němčiny.
která jest teprve od této doby v Čechách zem
ským jazykem, a rozšiřena na městské soudy
v čl. B. b. V. sbírky novell a deklaraci z roku
1848.
Čechy
14
article
2 Všeobecný soudní řád ze dne 1. května
1781 ustanovoval v § 13, že »obě strany, ja-
kož i jejich právní zástupei mají ve svých ře-
čech používati jazyka v zemi obvyklého« a dne
22. dubna 1803 rozhodla nejvyšší justiční in-
stance na dotaz českého apelačního soudu, že
»nepodléhá žádným pochybám, že dle znění
§ 13. soud. řádu jest volno každému žalob
podati svou žalobu v německé neb české řeči
stejně v zemi obvyklé.
3. Najvyšším kabinetním listem ze dne 23.
března 1848 byla vyřízena prvá pražská petice
v ten smysl, že »ustanovení českého zemského
řádu C. II. o uživání české řeči, má tam, kde
dosud nebylo plně prováděno, zvláště při potře-
bách lidu ve škole, veřejných úřadech a sou-
dech v úplnou platnost býti přivedeno, a kde-
koliv stává opačný zvyk nebo jiné předpisy, že
mají býli zrušeny.«
4. V resoluci císařem Ferdinandem V. dne
8 dubna 1848 vydané na druhou pražskou pe-
tici, bylo ustanoveno, že »má býti vzata za zá-
sadu rovnost české národnosti provedením úplné
rovnoprávnosti české řeči s německou ve všech
odvětvích státní správy a veřejného života «
že »od nynějška všechny veřejné úřady a soudy
v Čechách mají býti obsazovány pouze těmi,
kdož znaji oba zemské jazyky.« Tato resoluce
byla sdélena všem úřadům a uveřejněnav
Ferdinand
Čechy
všeobecný soudní řád
15
article
sbírce provineiálníeh zákonů sv. 30., str. 107
Zvláště bylo českému apelačnímu soudu nejvyš
ším nařízením ze dne 18. dubna 1848 připo
menuto, že »ůplná rovnoprávnost české řeči
s německou má platiti jako zásada ve všech
odvětvích a se svolením ministerstva spravedl
nosti ze dne 22. května 1848 nařídil český
apelační soud svým podřízeným soudům: »Tak
jako jest každému volno, všechna soudní podání
činiti buď v české neb německé řeči, tak jsou
také všechny soudní úřady povinny vyřízení
výnosy činili v té zemské řeči, již stran
5. Čl. XIX. státních základních zákonů ze
dne 21. prosince 1867 »uznaná rovnoprávnos
všech zemských jazyků ve škole, v úřadech
ve veřejném živolě.«
6. Dle platných t. zv. Stremayrových jazy
kových nařízení ze dne 18. dubna 1880 jsou
jak známo, »polítické, soudní a návladnické
úřady v zemi povinny, vyhotovovati vyřízeni
stranám vydávaná v onom z obou zemských
jazyků, ve kterém ústní žádost byla učiněna
nebo písemné podání sepsáno« atd. Toto nati
zení bylo vydáno, když byli čeští poslanci po
dali ministerstvu pamětní spis a němečtí proti
memorandum o provedení rovnoprávnosti obou
řečí v Čechách. V německém pamětním spisu
bylo o požadavcích českého memoranda, kleré
se vztahovaly na styk úřadů se stranami, že
totiž každý jest oprávněn činiti podání v jedné
neb druhé řeči, výslovně řečeno, že »tento po-
žadavek není ničím jiným, než opětováním toho,
co již beztoho ve skutečnosti trvá«. A v hlavním
orgánu německo-nacionální strany v Čechácho
»Bohemii«, prohlášeno dne 26. dubna 1880
tedy po publikování jazykových nařizení: že
»tato nařízení neobsahují ničehu, co by nebylo
za všech ústavních vlád co nejsvědomitěji pro-
váděno a co by u všech úřadů samo sebou
neplatilo«.
svatý . 30
Čechy
Čechácho
Bohemia
16
article
Teprve když počslo z Vídně v »Neue F
Presse« a jiných časopřsech ze strannickýel
důvodů štvaní proti těmto jazykovým nařízením
vzniklo v Čechách u členů některých obecních
zastupitelstev známé, nyní denně se opakující
»vzrušení a znepokojenís, jemuž se podřidili
také němečtí poslanci z Čech a někteří členové
panské sněmovny.
Dne 5. května 1880 odpověděl tehdejš
ministr spraved nosti Stremayr na dotaz poslance
Wolfruma, že jest nucen vystoupiti proti po-
Litováníhodnému uvádění v omy
veřejného mínění některými časoplsy
kteréž mluví o »sprachenzwangu«.
Dle § 11. stát. z. z. ze dne 21. prosince
1867, čís. 145 říš. z. o vykonávání vládnía
výkonné moci, jsou »státní úřady oprávněny vy
dávati v oboru vlastní působnosti na základe
zákonů nařízení a rozkazy a vynutiti s
nejen zachovávání těchto, ale i zá-
konných nařlzení vůči těm, kdož
json jimi vázáni.«
Proto není správné, tvrdí-li se, že v »do-
týčném provádění stát. zákl. zákonů přestáví
nařizovací právo vlády aneb že jest více ob-
mezeno, než v jiných oborech. « Pokud se týče
obsahu nařízení, není o tom dle prohlášení
tohoto bývalého ministra nižádně pochybnosti.
že »něměina a čeština jsou v Če
chách a na Moravě jazyky zemské
a v zemi obvyklé« a že nařízení obsahuje
pouhé opětování toho, co »až doposud u všech
soudů v Čechách a na Moravě právem platilo
zná.«
Wolfrum
Vídeň
Čechy
Morava
Neue F Presse
panská sněmovna
17
article
a v praxi se vykonávalo.« S těmito výklady
projevil svůj souhlas zvláště poslanec dr. Lien-
bacher, jeden z nejbystřejších právníků starého
parlamentu, kterýž prohlásil, že zemský jazyk
jest totožný s jazykem v zemi obvyklým, a že
každý úřadník jest povinen a k tomu musí být
donucen, aby si zjednal potřebných vědomostl.
protože jest tu pro obyvatelstv
a musí znáti jazyk jeho. Pokud se týk
nařizovacího práva vlády, v pochybnost braného
pravil: »Nutno rozeznávati, zdali státní základní
zákon zamýšli stanoviti nová positivní ustano-
vení čili nic. V prvém případě jest zapotřeb
zákona speciálního, tam, kde však nepraví ni
jiného, než co již dříve bylo a co spočívá v po
vaze poměrů, není zapotřebí nijakého speciál
ního zákona
A podobně vyslovil se zástupce vlády,
sekční chef svob. pán von Sacken ve schůz
panské sněmovny dne 24. května 1880 při roz-
počtu, dokázav dle starších předpisů a posa-
vadní praxe, že »těmito nařízení m
v Čechách nebyl utvořen sta
nový.« »Všecka ona starší nařízení« — pravi
— »vydána byla pro veškeré soudy v celýeh
Čechách, a o nějakém rozezná ván
jazykových území se v nich nikde
nemluví, právě tak, jako v něme-
ckém protimemorandu.«
Ministr spravedlnosti vyžádal si také ode
všech soudů v Čechách zprávy, jaká jest sku-
tečná praxe v Čechách co do užívání jazykaa
všecky soudy odpověděly, že nařízeními témi
nenastala pražádná změna, ani pokudse
týče německo-českých obvodů, ale že se tam
všude uznává platnost § 19. st. zákl. zák. a že
následkem toho se vyřízují u soudů v Liberci,
v Chebu, v České Lipě, v Tanwaldě atd. po-
dání stran v onom jazyku, jímž jsou sopsánu.
doktor
Lien
Sacken
Čechy
Liberec
Cheb
Český Lipa
panská sněmovna
18
article
Z toho dovodil zástupce vlády, že otázk
jazyková »není leč prostým. uzákoně-
ním praxe skutečně trvající.«
Ve sněmovně poslanců potom podal posl
dr. Herbst dne 4. prosince 1880 návrh, aby
sněmovna prohlásila, že »vydání jazykových na-
řízení není odůvodněno, a že pokládá za žá-
doucí, aby znovu se zjednal stav zákonům při-
měřený.« Ale dne 1. února r. 1885 usnesla se
sněmovna ve své 326. schůzi 175 hlasy proli
161, »že přechází se přes návrh ten ku pořadu
jednání«, uznávajíc, že jazykové nařízení, vy-
dané vládou dne 19. dubna 1880 pro Čechy
a Moravu, nikterak nepřekročuje právo nařizo-
vací, vládě náležité, ani neodporuje plat-
ným zákonům aplatnému veřej
nému právu.« Ježto panovník dal své nejv
zmocnění, aby jazyková nařízení byla vydána,
sněmovna je uznala za zákonně platná a ani
panská sněmovna neodporovala problášení sekč-
ního šéfa sv. p. Sackena a tudiž mlčky s nimi
souhlasila, jest nade vši pochybnost, že se jim
dostalo souhlasu zákonodárných činitelů. Budiž
ještě připomenuto, že v průběhu jednání se
chopil slova správce ministerstva spravedlnost
dr. Pražák na obranu nařízení a na důkaz, že
odpovídají posavadní praxi, předčítal i zprávu
presidenta soudu chebského, v níž se praví, že
»sice jen velmi zřídka se stává, že dojdou soudů
tamního obvodu česká podání«, ale, že » podání
taková se vyřizují českým jazykem.« A dále se
ve zprávě té dí: »V tomto ohledu nevyskytují
se co do znalosti jazyka u žádného soudu ne-
snáze, protože většina soudních úřadníků poně-
cl v i lleoi
doktor
Herbst
Sacken
Pražák
Čechy
Morava
19
article
V drobném prousii:
ronni číslo o s0 . . . sa 2 u
odpoledal
Ve flialkárh na venkové.
10h
nl0. . . . .
4 a
Inserát
plali se hotevě napled
Piedplacení a lnserty plijímá adulnl-
strace v Marianské ulini č. 3.
Tam nachásejí se též redakea
Ulskárna n expedice „Národnich Listů-
Eukopisy se zovzaorji.
20
article
kud česky zná, a vyřízení v české řeči přikáže
se úřadníku, jenž se dostatečně v řečí vyzná,«
7. Na tomto právu stran, užívati ve styku
se soudy zemských jazyků, nestala se žádná
změna ani následujícími jazykovými nařízením
ze dne 5. dubna 1897, 24. února 1898 a 14.
října 1899. A když r. 1898 ve sporu před libe-
reckým krajským soudem zamitnut byl návrh
žalobců, aby se jednání vedlo i česky, nařídil
vrchní soud krajskému soudu, aby připustil vý-
klady stran a jejich zástupců v každém z obou
zemských jazyků, jichž strany budou uživati.
Toto rozhodnuti potvrdil nejvyšší soud dne 13.
prosince 1898 čís. 14934 z důvodů, že § 13.
všeob. soud. řádu platí jako dříve a když dle
tohoto § 13. »strany a jejich zástupci mají ve
svých řečech užívati jazyků v zemí obvyklých«,
že se vyrozumívá jazykem v zemi
obvyklým zřejmě každý jazyk, je-
hož značnější čásť obyvaťelstva
té které země užívá v obyčejných
styclch, tudíž v království českém
jazyk německý a český. Mimo to po-
ukázal nejv. soud na kabinetní nejvyšší list ze
dne 8. dubna 1848, kteréžto »nejvyšší nařízení
jest zákonem, kterýž nebyl zrušen žádným
pozdějším zákonem a že všecka od té doby pro
království české vydaná jazyková nařízení spo-
čivají na tomto zákonném základě. « Proto,
praví nejv. soudní dvůr, musí se na tom trvati,
že strany u všech soudů v král. českém
jak německého tak českého jazyka, jakožtn
»jazyka v zemi obvyklého, jsou oprávněny po-
uživati, a »nález o tom, zda při tom kterém
soudu zásadně lze jednati buď jen v jednom
neb druhém jazyce, vůbec nespadá v obo
působnosti soudů.«
Toť nepochybný stav zákonodárství a praxe
o rovnoprávnosti obou jazyků ve vnějším styku
se soudy v Čechách.
Čechy
21
article
Než poslanci dr. Jäger a soudr. podali dne
19. listopadu t. r. ve sněmovně dotaz, v němž
tvrdí, že jazykově nařizení z r. 1880 v Chebsku
neplatí, prolože odporuje zásadě uznání prag-
matické sankce chebskými stavy dne 23. čer-
vence r. 1721 a že »svob. německé řišské
město Cheb a Chebsko má odůvodněný nárok
na zvláštní práva.« »Nikomu v Chebu a v zemi
chebské není a nebylo známo« — dí se tam
— »že jest čeština v Chebu v zemi obvyklá,
a kdo tvrdí opak, lže.« »Nedávné rozhodnuli
českého vrchního soudu v Praze (že česká ža-
loba se má vyříditi česky) postrádá všeho zá-
konného základu, jest to čin české zvůle, zna-
mená neslýchané a smělé zasáhnuti do jazyko-
vých práv nejen Chebska, ale všeho německého
národa, a musí býti co nejrozhodněji políráno «
Také se uvádí usnesení okresního výboru cheb-
ského, dle něhož rozhodnuti vrchního soudu
zemského tvoři »neslýchané národní znásilnění
Chebska« atd., ač se dá těžko pochopiti, jak
by uznání práva strany spor vedoucí mohlo zna-
menati znásilnění země, a tazatelé plají se c.k.
vlády, jaké chce podniknouti kroky, »aby ihned
bylo zrušeno rozhodnutí pražského vrchn. zem.
soudu, dle něhož prý jest v Chebu čeština
soudu obvyklá, kteréž však nejen cítění všeho
německého národa historickým právům
a skutečným poměrům Chebska, ba i pragma-
tieké sankci se posmívá
Jest nápadné a ne nezajímavo, že interpe-
lace tak důrazně se dovolává hi storickéh
práva, a vzpomlná dějinné skutečnosti, ž
Chebsko (regio Egere) v r. 1323 se dostalo jako
doktor
Jäger
Chebsko
Cheb
Praha
Eger
okresní výbor chebský
23
article
Literatura.
Literatura.
Bibliografie České Historie.
Nákladem České Akademie vyšel 1. svazek
čtvrtého dílu „Bibliografie České Historie“, se-
slavený bibliothekářem musea král. českého.
prof. drem. Čeňkem Zibrtem. Obsahuje zpra-
cování historie české od r. 1600—1618 v 4137
číslech. Netřeba ani podotýkati, že práce Zíbrto-
va pokračuje úplně v duchu svazků předcho-
zích, které došly všeobecné pochvaly; proto bude
i tento svazek jistě vřele od každého uvítán, kd-
bude nucen tou neb onou otázkou z doby přede-
hry třicetileté války se obírati; uspoří tím mnoho
času, který s vyhledáváním pramenů jindy
strávil.
Iistorie je Zíbrtovi život s celou jeho
mnohostranností a pestrostí a proto snaží se ve
své bibliografii přihlížeti ke všem jeho strán-
kám. Dnes neplatí již více omezený raeiona-
lismus, který některé výplody ducha lidského
prostě odsuzoval, protože se do stanoveného
jeho schematu nedaly dobře zařaditi. Jakoby ten
lidský život byl schema! Ostatně neleží cena
jednotlivých fasí dějinných v tom, co vytvořily
nýbrž prostě v jejich existenci, v jejich vlastním
já. A proto je přirozeno, že se Zibrt snažil v po-
hnutých letech 1600—1618 zachytiti celý ten
soudobý ruch, který vedl ke katastrofě bělohor-
ské, kdy česká země naříkala: Pojďte sem vši-
chní a rcete, zahlédli jste v širokém světě větš
bídu než moji?
profesor
doktor
Zibrt
Český akademie
muzeum král
24
article
Pokusím se v následujícím ukázati, jak
nutno hleděti na některé stránky Zibrtovy Biblio-
grafie, které někdy nebývají správně posuzovány
Platí to zvláště o oblíbené frási, že přináší
superllua — přebytečné věci, které používán
knihy ztěžují.
O bibliografiích a bibliografech možno častc
užiti vajovského šprochu: Plevy sbírají, zrne
nechají. U Zíbrta tomu tak není. Vedle politické.
náboženské a sociální stránky přihlíží jako kul-
turní historik ke všem kulturním projevům života
lidského. Dějiny zvyků, obyčejů, pověr, slav-
ností lidových ele. jsou tu seskupeny a podle
látky a času uspořádány. Také literaturao
zvláštních úkazech přírodních, kometách. krva-
vém dešti, krvavém sněhu, dešti kamenů, země-
třesení, nemoce, mory, mordy, vše to počlivě
zaznamenáno, poněvadž to tvoří v rámci svo
doby důležitý detail celého obrazu. To platí na
př. i o cestopisech. Nepatří sem, ozve se někdo.
A přec jsou tak důležité pro poznání ducha.
jimiž čeští cestovatelé byli proniknuti; tak prav
na př. Harant z Polžíc a Bezdružie ve svém
cestopisu: Cestování jest užitečné a jednotlivei
k dosažení vysokých míst ve vlasti prospěšné .
A proto se před válkou třicetiletou hojně cesto-
valo a psalo, zvláště o říši turecké. Nejlepsí
čeští mužové a spisovatelé šířili známosti o Tur-
cích, takže mnohý z Čechů měl o turecké správě
a vládě lepši pojem, nežli o věcích vlasti; při-
pomínám Sixta z Ottersdorfu, Jana Bessa
Jana Mirotického, Veleslavína a Kocína, Ha-
ranta, Budovce atd.
Pleva
Zíbrt
Čecho
Sixt
Bessa
Jan mirotický
Kocín
Budovec
Ottersdorf
Veleslavín
Polžet
Zibrtův Clio
25
article
Opět jinou stránkou, která často naráží na
nopochopení, jsou úmrtní kázání. Slyšíte hlasy:
To sem nepatří. Ale jen opatrně! Předně bye
vytknul jednu věc — a kdo zná dějiny litera-
tury, pochopí ihned. Vezměte do rukou Jung-
manna, prohlížejte Jirečka a poznáte, srovnáte- i
čísla u Zibrta uvedená se záznamy Jungman-
novými a Jirečkovými, kolik nesprávností tu
Zíbrt opravil, případně otázek zcela rozřešil!
Oba Hiterární historikové uvádějí na př. řadu
autorů pohřebních kázání a písniček s rokem
vydání a formátem, boz počtu stran, Práci ne-
viděli a tak pochybili. Zibrt, jehož radostí je
prohlédnout všechny knihovny, pokud ochota
mu přichází vstříc, opravuje omyly; kázání se
skládají z několika částí od různých autorů po-
řízených a Jungmann-Jireček je popisují jako
samostatná čísla. Tak se stává na jedné straně
literatura chudší, na druhé však nepoměrně
roste, nebot Zibrt rozhojňuje ji novými nálezy.
Proto mu bude literární historik vždy vděčen
i když historikovi se to zdá býti zbytočné.
Ostatně kdo může dnes říci, co v životě je zby-
tečně?
Nezasvěcenci zdá se býti dále leckterá drob-
nůstka zbytečnou a bezvýznamnou; a přeceji
Zíbrt zařadil s rozvahou a s úmyslem do rámce
své soustavné práce. Vyberu opět jen jeden při-
pad: R. 1610 zaznamenává Zíbrt disputaci na
universitě, z níž se nám zachoval jen pouhý
titul: „Je-li prospěšněji věsti válku najalým
žoldnéři, nebo domácím lidem?“ Pouhá these,
Jung
Jireček
Jungman
Jirečkův
Zíbrt
Jungmann
26
article
řekne mnohý; ale má reální podklad, dodávám
já. Je důkazem, že se i u nás počalo o podob-
ných věcech uvažovati. Roku 1600 vyšel totiž
pamětní spis lantkraběte hesenského Mořice
Učeného, který se obíral reorganisací vojenských
poměrů besenských a stál zřejmě pod vlivem
reformních myšlenek vojenských Jana Nasav-
ského; oba se shodovali v tom, že jedině vše-
obecná branná povinnost může vrátiti vojsku
jeho starou zdatnost, vytrvalost a udatnost. My-
šlenky tyto provedl teprve Gustav Adolf, přivedn
na pevninu národnostně jednotné vojsko, na
jehož reorganisaci přes 20 let pracoval a v němz
národnostní princip všeobecné branné povin-
nosti zeela vybudoval. Není tedy bezvýznamno
že v bouřlivých letech sporů Matyáše s Rudol-
fem II., kdy zvuk zbraní zaléhal až do síní uni-
versitních, také o podobné otázky pražská uni
versita zavadila. A proto i tento detail má zde
své dobře vyhražené místo.
Mořic učený
Jan
Gustav Adolf
Matyáš
Rudol
27
article
Jako kulturní historik přihlíží Zíbrt přio-
zeně pilně ke všem projevům kulturního živola
v jeho celku i v jeho detailech. Tak přihližl
k různým příležitostným básním a projevům n
universitě při dosažení jednotlivých akademi-
ckých hodností (bakalářů, mistrů, blahopřání,
úmrtí, spory) proslovených; vše je tu pečlivě
registrováno, slavnostní proslovy děkanů, rekto
rů, vstupné přednášky jednotlivých profesorů,
od vážných projevů až k ješitným výplodům
nebetyčné učenosti jednotlivců, zvláště za sporu
s právníkem Janem Matyášem ze Sudetů, kdy
celá universita hučela a bouřila proti vetřelei
a ve všec) toninách hlásala: Já jediná jsem
pravá věda... Veškeré ty mosaikové kaménky
jsou tu složeny, jak je doba tvořila, se svými
světlými i temnými stránkami života před válkou
třiceliletou tak, jak se nám jeví v sytém koloritu
barev v líčeních Wintrových. Laik vidí jen ty
stále se opakující such slova latinská: na po-
čest dosažení stupně akademického...: znalee
chápe ovšem věc jinak. Pohleďte jen na našeho
Zíbrt
Jan Matyáš
Wintrův
Sudet
28
article
Ant. Truhláře, co již z té latinské literatury vy-
vážil! Nového Jirečka (Rukověť liumanistické li-
teratury) připravil již k tisku; vždyť ty latinské
verše jsou často jediným projevem práce, jež
nám po universitních profesorech zůstala. Tvoři
universita, a zvláště reformovaná a obrozená
po r. 1610. charakteristický kus českého života
Nebyla to vždy věda, která tam rozhodovala; ne-
byly to často problémy, které způsobovaly spory
nebyly to ideální snahy, které spojovaly ... Nad
vším vládla osobnosí a osobitost. A mnoho ne-
upřímnosti tu bylo tak jako ve veřejném životě
tehdejším.
Jest mi vždy zvláštní rozkoší, pročítati ty
různé projevy současníků, z nichž vane opojná
vůně života na jeho výšinách i v jeho hlubinách
Tak muchý, jenž si hrál na poloboha, promění
se tu v šarlatána, jehož sláva vyrůstá jen ze
soudobých klepů; tak mnohá špatnost je tu lí-
čena jako boj za očistu a svobodu a tak mnohá
dobrá věe je tu šlapána v bláto a nahost
drzost se dere vzhůru... Byl to dusivý vzduch,
těžký, žlutošedý, plný děsivých přízraků listo-
padových událostí r. 1620 a v něm malichern
shon lidstva, bez vzletu, bez ideálu, ba bez
cíle. Jen pouhé sofistické mudrování, praktiko
vání a onoho v evangelium dotčeného šafáře ne-
věrného opatrnost, jak napsal Matyáš z Thurnu
Egoismus, který neviděl dále než na špičku
svého nosu. Tak mi tane na mysli krásný sen
otce Rosenkreutzra, jak jej vypravuje Andrene
ve své Chymické svatbě: Seděl jsem na temeni
hory a pohlížel dolů do údolí na život tam, dole.
Truhlář
Matyáš
Thurn
Nový Jireček
29
article
Všichni viseli na jemných vláknech na obloze
upevněných a toužili s námahou a úsilím tam
vzhůru. Drali se ku předu, ale ne proto, že tam
nahoře je klid a jas; chtěli do výše, ale ne
proto, že tam čisto... A když byli skoro u cíle,
přišel chladný osud a ustřihl nítku.
Byl to podivný svět, jak jej charakterisovale
souvěké příslovi: tento svět nic jinačejší není,
než jako ožralý sedlák; když ho někdo na jedné
straně pozdvihuje a jemu na kůň pomáhá, tebdy
z druhé strany zase dolů padá. Byly tu přísně
náboženské duše s vírou až skoro chorobnoua
zas takové, které pravily: Jez, pij, hrej, dobrou
vůlí měj, po smrti rozkoše žádné nečekej. Čechy
byly sopečnalou půdou, ze které vzájemné ne-
přátelství chrlilo denně žhavou lávu nenávisti,
při čemž platila zásada: cokoli zlého o protiv-
níku víš, byť mord byl, všecko musí na harca
na plac. Polemika se dere do kostelů, do ká-
zaní, do rozličných modliteb a do nábožen-
ských rozjímání. Vezměme na př. ty různé Ve-
čeře Páně a všade narazíme na současné poli
tické poměry. Býti nebo nebýti, žíti nebo nežíti
platilo pro všechny náboženské strany. Houžev-
natý katolicismus, nezdravý utrakvismus bez
Čechy
30
article
vší vážné organisace a bez discipliny jako ta če-
ská politika, bratrství, luteránství, kalvinismus,
vše stojí ve vzájemném boji. Ty různé Zlaté
řetizky pravého katolického náboženství, ty růz-
né Cesty k životu svatému, Summy náboženství,
Věčná světla a pravdy, různé Písničky nábožno
v dobách nepokojných, Nábožné i Rozkošné
modlitby i s tím velebným chorálem „plačtivé,
v zem udeřené, rozražené, pošlapané a rozptý-
lené církve české“ dýší současným ovzduším
rozrušených vln českého života; hned se mihne
kolem chytrácký jesuita, tu zas vážný vousatý
obličej českého bratra, tu lehkomyslný typ utra-
kvistického duchovního, tu člen tajemného bra-
trstva Růžového kříže; tu zazní laškovný smích,
tu rolnička neškodného blázínka, tu se vysílá
vážná modlitba k nebesům a vedle se ozývá
bohopusté klení, krátce celý ten pestrý kaleido-
skop života s jeho komikou i tragikou je u
Zibrta věrně zachycen.
31
article
A což ta různá kázání o hodování, opilství
a obžerství, a podobně s dlouhými názvy a ti-
tuly, pro středověk tak význačnými? Mnoliým
nejsou snad tyto titule po mysli, ale solet nomi-
nis cognitio ducere in cognitionem rei, znalust
jména uvádí v znalost věci, praví latinské pří-
slovi. Ty mravokárné spisy jsou takým průzrač-
ným oknem do dílny tehdejšího světa; a co tam
vidíme, je tmavé... Poslyšme takového horliv-
ce, správce tajemství Kristových v Záhoří a se-
niora Píseckého: Večer se obyčejně truňkem ob-
těžují, že se jako vopice domů voditi musía
ráno jim hlava těžká, že ji od lože vyzvednouti
nemohou. A protož v posteli ležeti, ďáblu pečeni
obraceti a rauš vyspávati musejí. Pokrmy se na-
sycují, že se jako vepř na krmníce krmí a tak
žerou, že víno a pivo jako kráva vodu do sebe
lijí... A co z toho pochodí? Flusovaté hlavy.
červené oči, smradlavá ústa, třesavé ruce, tlusté
vodnatelně nohy, bodání v životě, řezavka, ei-
perle... Proto ony verše: krom jídla, pití vina
jejich víra není jiná, jak lid pozměnil posměšné
verše Vitolda o utrakvistech; platily totiž i o ji
ných náboženských stranách.
V květnu se sjeli stavové, aby hájili milost
boží a svobodu křesťanskou, jak pravili. Biblio-
grafie je tu až minuciesní ... Protivníci pravdy
boží povstávají, žalují stavové a ruší pokoj, lá-
sku a svornost mezi námi; skrze lstivé obmysly
a rozličné praktiky náboženství našemu těžké
Kristův
Vitold
Záhoří