V Praze, v úterý dne 27. listopadu.

K číslu 328. čislo v Praze za 2t a na venkově za 39

Na »Národní Listy tanní a odpolední předplácí se v Praze v adminis aci na iněsíc 2 K — b ve filiálkách na měsíc 2 K 30b Poštou: na měsíc 3 K 20h s dvojí zásilkou na měsíc 3 K 80

NARUDNÍ

Telefonické zprávy „Nár. Lista“. Tajné výnosy ministra dra. Hartla. Z Vídně, 27. listopadu. »Ostdeut- sche Rundschau« sděluje, že ministr vyučování dr. Hartel vydal všem středním školám dva tajné vý nosy tohoto obsahu: 1. Budiž zakázán žákům na středních školách styk s po- sluchači vysokých škol, poněvadž prý by mohli býti svedeni k politickému strannictví; 2. při doporučování domácích učitelů budiž brán zřetel k tomu, z dal je učitel také příslušníkem ná- rodních spolků. Před takovými učiteli buďtež rodičové varováni, protože jsou nebezpečni. List ohlašuje, že tyto ordonance budou ještě předmětem rozprav nejen v novinách. ale také ještě jinde. Byly-li skutečně takové fermany vydány — a při spojení, ve kte rém se nalezá rakouské mini sterstvo osvěty s krajními radi kály teutonskými, nelze skoro pochy bovati o tom — jsou věru velice naivní neboť nikomu nepůjde na rozum, jak b se zabrániti mohlo sblížení žáků středních škol s posluchači vysokých škol na př. v téže rodině? Že oba výnosy jsou. existují-li, naplněny duchem staro poli- cejně-profósským, jakým provanu byl zákon bar. Gautsche o posluchač- stvu na vysokých školách, který pochován byl ve školskem výboru poslanecké sně- movny, je patrno a netřeba vyličovati zvlá ště. Přes to zajisté překvapí, že taková na- řízení mohla vyjíti od dra. Hartla, vele- beného liberála, člena ústavácké strany pan- ské sněmovny. Akademická hrdost ze Lvova. Ze Lvova, 27. listopadu. Tady se sděluje, že professorský sbor vysoké školy technické se usnesl vyloučiti na vždy dva posluchače, a dalším 85 pohroziti relegací.

Menšinou byl učiněn návrh, aby se tech- nika na dva roky vzdala své samosprávy a požádala ministra vy- učování, aby sám jmenoval ředi- tele. Kandidátem pro tuto hodnost je pro- fessor mathematiky Dziewinski. Podmaršálek Jansky zemřel. Z Vídně, 27. listopadu. Zemřel zde podmaršálek Ludvík Jansky ve věku 68 let. Jmeno jeho šlo celým světem v roce 1886. V památní den dobytí Budína uher- ským vojskem za války 1849 odebrali se dů- stojníci 4 a 5. praporu ženijního, vedeni generálmajorem Janskym, na hřbitov, kde Jansky měl krátkou řeč. Po té byly hroby padlých důstojníků při dobytí Budína, zvláště generála Hentziho, ověnčeny. Co potom následovalo, je ještě v živé paměti. Krajní levice dolní sněmovny uherské podnikla výpravu proti Tiszovi. Interpel- lace v parlamentě, ohromné skandály a de- monstrace na ulici. Tisza dne 24. května nazval postup Janského nesprávným a bez- taktním. Rozhodující kruhy vyslovily se ve smyslu stejném, dodávajíce, že nebylo třeba urážeti city a citlivost maďarského národa. Tím však věc ještě odbyta nebyla. Zdravice. kterou pronesl arcivévoda Albrecht v důstoj- nickém kasině sarajevském, vykládána na prospěch Janského a řeč hr. Belcrediho v panské sněmovně tolikéž. Tisza odejel do Vídně, kde podal demissi, která však ne- byla přijata. Jansky poslán na dovolenou do Pětikostelí, kde došlo k velkým manifestacím studentů a ke srážkám. V Pešti nabyly ne- pokoje hrozivého rázu. Vysláno dokonce vojsko na ulici; četné osoby zraněny, jeden demonstrant zabit. V noci ze dne 9. na 10. června bylo 710 osob vojskem zajato a 478 jich odevzdáno Předplacení a inseráty přijímá administrace v Marianské ulici, číslo 3. Tam je též redakce a expedice.

BSlI.

buď policii nebo soudu. Uspořádány hro- madné tábory. Dne 13. července zemský ve- litel uherský bar. Edelsheim dán na trvalý odpočinek a Janský přesazen jako divisionář do Josefova. V jeho povýšení viděli Maďaři demonstraci proti sobě. Ruch v Uhrách rostl, říšský sněm uzavřen a agitace přeložena do celé země. V této situaci odebral se Tisza dne 3. srpna do Išlu, kde nastal obrat. Tisza vymohl známý kabinetní list ze dne 7. srpna 1886, ve kterém císař vzhledem na prove- dení osobních změn konstatoval, že staly se jedině z ohledů služebních a že následkem toho postrádají podstaty všecky jiné dů- sledky, z nich odvozované. Bylo prohlášeno, že duch armády není jiným a nemůže býti jiným, nežli je duch nejvyššího velitele, a to právě že je nejlepší zárukou, že tento duch bude také nadále říditi se pocity věrnostia konání povinnosti. Povinnost armády však neobsahuje pouze obranu monarchie na ve- nek, nýbrž také ochranu zákona a ústavních institucí. Tímto kabinetním listem byla formálně afféra Janského skončena. Dvakráte ještě dostalo se jmeno Janského na veřejnost. Rok později, když jmenován byl podmaršálkem, a v polovici let devadesátých, když dán byl na trvalý odpočinek.

Telegrafické zprávy. Z Vídně, 27. listopadu. (C.-B.) »Wie- ner Zeitung« oznamuje: Ministerský předseda jakožto správce ministerstva vnitra jmenoval universitní professory dra. Ferdi- nanda Hueppa a dra. Gustava Kabr- hela v Praze členy poradního sboru pro záležitosti obchodu s potravinami na dobu tří let. z Vídně, 27. listopadu. (C.-B.) »Wie- ner Zeitung« uveřejňuje vyhlášku c. k.

FEUILLETON. Resignace. Polsky napsal Stefan Zeromski. Přel. dr. Bo- řivoj Prusík. Na lůžku číslo 24. v nejtemnějším koutě nemocničního sálu ležel už několik měsíců ná- denník ze vsi, třicetiletý. Nad jeho hlavou vi- sela černá tabulka s nápisem: »Caries tuber- culosa« . .. Vzali mu nohu chudákovi zrovna nad ko- lenem, protože mu tuberkulosně hnila kosť. Ve vsi, odkud byl, neměl polností, jen tak trochu bramborů; celá jeho rodina byli jen »brambo- ráři«. Sloužil u hospodářů, oženil se před třemi léty a dočekal malého synáčka s vlásky jako len, když tu pojednou, z čista jasna, začala ho v koleně boleti noha a začaly se mu otvírati rány. Jakýs dobrý člověk dovezl ho do měst a vymohl mu na obecní útraty ošetření v ne- moenici. Ještě se živě pamatoval, jak v podzimním večeru jeli on s mladou ženou a jak plakali ze strachu a bolu, jak plakali a zajídali veje na tvrdo. Pak se všechno potáhlo jakousi mlhou, nastal jakýsi nekonečný šedivý soumrak ... Dni ztrávené na lůžku nemocničním, dni úžasně jednotvárné, zmizely mu z paměti, zů- stavivše po sobě jakousi bezednou prázdnotu v jeho životě — jedině věčné stejné hoře po celé měsíce hnětlo jeho duši jako hrobový kámen. Jako v mlze pamatoval se na divy, které se s ním děly: jak ho koupali, jak mu nedal nic jíst, jak mu vsouvali do rány nějaké dráty až ke kosti, potom jak ho nesli a položili na stůl, obklopený několika pány v zakrvavených zástěrách... A pamatoval se i na tu podivu- hodnou, neohroženou mužnost, která ho podpo- rovala v onu hodinu . ..

Až do operace, uchvácen novotou straš- ných a odporných dojmů, v hloubi své prosté duše on myslil na mnohé z toho, čemu učí nej- větší na světě učitelka — všeobecná nemocnice. Po operaci všechno ustoupilo smrtelné únavě apathii. Bylo mu stále zimno a v poledne večer cítil vždy v hlavě jakousi tíhu, jakoby ho tlačil kámen. Od hlavy do nohou táhl se proud chladu; a od prstů zdravé nohy k hlavě valily se ustavičně vlny opojné teploty. Myšlenky jako kapky rtuti s neobyčejnou rychlostí slévaly se kdesi ve vzdáleném koutku mozku a pokud ležel zježený a oblitý potem, pokud se mu víčka za- vírala ne od ospalosti, ale ze slabosti, dotud vládly jím horečné sny. Snilo se mu, že všechno zmizelo a zůstal jen šedý, neobsahnutelný, zápachem chloroformu prosycený prostor, napolo osvětlený znikajícím a mihotavým světlem a podobající se vnitřku nekonečného kužele, jenž se táhl od jeho lůžk do nezměrné dálky. A tam v té dálce, kdese zůžuje vrchol kužele, tam se míhá bílá, jasná skvrna: to jest východ. A chudák běží k tomu otvoru, dnem i nocí běží, plazí se ze vší síly a stále v něm se cosi trhá, bíje sebou jako pták, jenž nohou uvízl v osidlech . ..

On ví, co je tam za tím otvorem: třeba jen vykročiti a uvidí mez, jež přetíná pole na pokraji lesa, kde jsou jeho vlastní čtyři pruhy bramborů. A on sebou láme v tom uchvacují- cím ho bezednu a v jeho rozpáleném mozku stále vystupuje hromada bramborů. Tam u lesa panuje ticho a on se svou ženou tam okopává brambory a každý ten brambor je velký jako hlava kočky. Na pahorku, na strništi sešli se pasáci, přitáhli k tělu blíž kožichy, zapálili hra- nici a pekli siv ní brambory. A vzduchem táhne se příjemný zápach jalovce . .. s Když mu bývalo lépe a netrápilo ho tak horko, tu zas ho přepadla strašná, krutá tesk- nota, jakou pociťují jen mrzáci a lidé, jež.

život umučil. Pod tíhou neurčité jakés hrůzy celá jeho bytost se zježovala a krčila, on letěl v bezednou propasť a narážel na její stěny . .. Konečně začala se rána na noze zacelovati a horečka ustala. Tu jako z onoho světa vrá- tila se chudákovi duše a teprve teď začal my- sliti na to, co se stalo. Ale jak se změnily ty jeho myšlenky! Dříve to byl soucit vzniklý z od- poru, teď to byla nenávist zmrzačeného člověka, bouřlivá pomstychtivost, divoké záchvaty zuři- vosti, směřující jak proti těm, kdož leželi vedle něho, tak i proti těm, kdož ho zmrzačili. Dlouho tak mučil sám sebe a jeho podráždění rostlo víc a víe. A pojednou zpozoroval jednoho dne, že mu zdravá noha u kosti otéká. Za ranní návštěvy hlavního chirurga sdělil mu své obavy. Doktor prohledal jeho vyschlé, zhublé tělo, nepozorovaně prořízl otok a shledal, že sonda zlehka dotýká se kosti a se záhadným smutkem podíval se na chorého. »Je to, brachu, s tebou zlé! Bylo by třeba . .. tento .. . druhou nohu . . . Ale ty bys to nevydržel. No, lež tady, bude ti tu líp, než doma v chalupě, aspoň ti tu dají jíst . . .« A odešel se svými assistenty. Od dveří se ještě na minutu vrátil, naklonil se nad cho- rým a aniž to kdo viděl, pohladil ho laskavě po hlavě. Chorý byl ohromen, jakoby ho kdo byl kyjem do hlavy uhodil. Zavřel oči a dlouho tak ležel ... Pojednou ovládl jím neznaný dosud klid. A tiše ležel ubohý mrzák a duší jeho pro- letěl Kristus, tišící rozbouřené vlny mořské. A od té doby již, za dlouhých nocí a v nejtěž- ších dnech díval se chudák na všechno z jakési nezměrné dálky, kde panuje věčný klid . .. »Ať, ať si dává Pánbůh lidem všechno nejlepší,« šeptával, »vždyť i mně už není tak zle .. .«