v Praze, ve středu dne 8. dubna.

K číslu 97. čislo v Praze za 2h a na venkově za 3h

Na »Národní Listy« ranní a odpolední předplácí se v Praze v administraci na měsíc 2 K — h ve filiálkách na měsíc 2 K 30h Poštou: na měsíc 3 K 20h s dvojí zásilkou; na měsíc 3 K 80h

NAk

JDNl

LSII. Předplacení a inseráty přijímá administrace v Marianské ulici, číslo 3. Tam je též redakce a expedice.

Telefonické zprávy „Nár. Listů. Akce na zažehnání uherské obstrukce. Z Vidně, 8. dubna. Oba uherští mini stři, kteří jsou hlavními interessenty ve vě- cech uherských, ministerský předseda Szel a bar. Fejerváry, meškají ve Vídni. Onen bude dnes přijat císařem ve zvláštním sly. šení, tento bude míti poradu s ministrem vo- jenství Pitreichem. Pobyt jejich za veli- konoční prázdně ve Vídni souvisí bezpro- středně se situací v uherském par- lamentě a s pokusy, které jsou podnik- nuty, anebo které budou teprve podnik- nuty k zažehnání obstrukce proti branné předloze. Tento úmysl obou uherských mi- nistrů nikterak se netají a dodává se, že jde o věci tři: o to, má-li býti dle přání maďarské opposice další generální rozprava o předloze v příčině rekrutů na rok 1903 odložena na podzim; ne-li, jaké mají býti učiněny koncesse obstrukci t.j. straně neodvislosti, aby svůj odboj zastavila; konečně jde též o splnění slibu, daného mi- nistrem honvédů, že učiní sněmovně uherské rozklad o dvouleté službě. Jakkoli tedy nikterak se nezamlčuje a nepopírá, proč oba ministři maďarští spolu přijeli, dlužno míti za to, že výsledek jich námah nebude dán na veřejnost, nýbrž ukáže se teprve po velikonočn prázdni parlamentní, která v Uhrách končí již 15. t. m. Oprava vojenského trestního řádu Z Vídně, 8. dubna. Za příčinou re- formy vojenského trestního řádu výbor advo- kátní komory vídeňské se usnesl podati žá- dost k ministerstvu vojenství v ten rozum, aby přibráni byli členové všech advokátních komor a podali dobré zdání o hotové již osnově tohoto řádu.

Státní převrat v Srbsku. Z Vídné, 8. dubna. Z Bělehradu ne- došly včera skorem žádné zprávy o tom, jaký dojem v obecenstvu hlavního města srbského a v království srbském vůbec uči- nil státní převrat krále Alexandra. Podobá se, že z Bělehradu žádných (neúřadních) te- legramů do ciziny nepropouštějí. Včera aspoň censura všechny zadržela. Proto možno uví- tati se povděkem, že o činu svého krále vy- jádřil s nepokrytě jeho zdejší zá- stupce při dvoře, vyslanec Christič k redaktoru »Fremdenblattu«. Z rozmluvy. kterou tento list uveřejňuje, jest vidno — což bylo celému světu patrno a co jest nyní tímto diplomatem doznáno — že skutek Alexandrův namířen byl v prvn řadě proti straně t. zv. radikální. Jest to také očividno z listiny nových sená- torů, králem jmenovaných, mezi nimiž ne- nalezá se ani jediný stoupene této barvy politické. Pan Christič o radikálních skupinách vyjadřuje se takto: »Vyjednávání mezi radi- kály a vládou nevedlo k žádnému výsledku Provedla se tedy změna ústavy. Máme nyní ústavu liberální se zákony konser- vativními. Situace nynější jest podobna situaci z r. 1901. Neboť všechny zákony všechny práce, které byly v posledních dvou letech udělány, jsou smazány. Vrátili jsme se k r. 1901 a od tohoto roku zase k r. 1869. Napřed zamýšlel král vyhlásiti konservativní ústavu z r. 1869 nejen částečně, nýbrž celou. Vyjádřil se nedávno, že zamýšlí sáhnouti nazpět k ústavě z r. 1869. Bo proti radikálům a proti nejradi- kálnějšímu proudu — to jest vlastní příčina a také cíl pro- klamace královy. Nová ústava namí- řena jest převahou proti radikálů m

proti elementům antidynastickým. Král ne- ní přítelem radikálů; nemá k nim důvěry. To se objevilo také při se- stavení posledního ministerstva, jež opírá se jenom o autoritu královu. Toto ministerstvo nemělo však většiny ve skupštině. Veliká většina tétoa také národa — nelze to popříti — smýšlí radikálně. Tajné volby pro- spívají radikálům. Nyní má býti vypracován nový zákon, kterým má býti za- vedena volba veřejná. Kdyby se vyskytly obtíže proti takovému způsobu volby, bude vypracován volební zá- kon, kterým by jiným způsobem nemož- ným učiněno bylo další zmohut- nění radikálních živlů. Radikálové budou se brániti změně ústavy všemi prostředky. Nedávno před Národní bankou spálili obraz krále a královny. Dosud rozštěpeni jsou na tři frakce; poněvadž nyní vidí, že jest vláda proti nim, spojí se asi. Napred- ňaci a liberálové pravého křídla drží nyní veslo státní lodi. Radi- kálové, kteří dříve spolčovali se s liberálya nebo napredňaky, nemají nyní na lodi místa. Přeji si, aby poslední změna ústavy byla také skutečně poslední.« — Pan Christič není sice jmenován jako autor těchto výkladů, avšak dlužno doznati, že jsou upřímny.

Telegraflcké zprávy. Z Haagu, 7. dubna. (C.-B.) Královna Vilemína a prine Jindřich dnes od- poledne sem přijeli. Z Vídně, 8. dubna. (C. B.) »Wiener Zeitung« oznamuje: Císař potvrdil volbu zemského a říšského poslance Karla Práška za předsedu českého odboru zeměděl- ské rady pro království české. — Také

FEUILLETON. Rudé květy máku. Hermina Švorcová. Oddělila se od společnosti veselých výlet- níků mladá, bledá žena. Sama zašla v pole mezi vlnící se obilí. Všude v přírodě vítaly ji život, rozkoš —a v duši její bylo teskno k umření. Marně se chvílemi zastavovala, ohlížela zpět, věděla, že se ho nedočká — a přece od- dávala se pomyšlení, že za ní přijde, promluv — je to tak sladké, mysliti na to, co bylo by nám příjemno! A potom, vždyť nechtěla nic nemožného, byl přece jejím mužem, bylo povinností jeho, po čem toužila — marná touha. Jemu je lhostejno, kam ona jde, on neod- vraci zraku od svůdné postavy jiné ženy, jen pro tu má smysl — pro ni, svoji ženu má jenom posměch, dává jí znáti, že jest mu lhostejnou, ba protivnou. Zrak její spočinul na poli, kde bylo pln rudých květů máku. Což je to podobno jejímu životu! Není tomu dávno, co v duši její bylo plno nadějc v blahou budoucnost a za krátko počaly řinouti se kapky krve srdce raněného, zaplavily zelen naděje, splynuly v jedno, naděje pohřbeny, n vždy ztraceny. Byl čas, kdy chodívali spolu ruku v ruce, bloudili těmi lány obilnými, on vplétal do tma- vých vlasů jejích rudé květy — ujišťoval ji slovy ohnivými o citech svých — uvěřila mu. Měla tak ráda toho muže s čelem hrdým. výbojným a často ptávala se sama sebe, proč právě ji zvolil. Nebyla hezkou, bylo v okolí děvčat mnohem hezčích — nevynikala ničím, měla jen jemnou, citlivou duši a vřelé, láskou k němu překypujíe srdce. Jiní se tomu nedivili, když začal za ní do- cházeti, vždyt soudilo se obecně, že dostane veliké věno.

On se po něm neptal, soudil jako ostatní dovedl ošáliti chováním svým i rodiče prozíravé i nezkušenou dívku. Vždyť nemohlo mu ničeho ujíti z velikéh věna, byla jedináčkem. A proto měl ji rád, tak nesmírně rád, jak ji ujišťoval. Nemohl dočkati se, aby byli již svoji, na- léhal na urychlení sňatku a — došel, po čem toužil. Po svatbě se ukázalo, že byly příčinou spěchu — peníze. Žena byla zbytečným ná- davkem. Dostal méně, mnohem méně, než očekáva a opět žena to byla, na niž svaloval vinu. Nastaly jí dni plné útrap a hoře. Citům je- jím se vysmál, v prach zašlapal vše, co bylojí svatým. Postěžovala si rodičům: matka zaplakala nad svým jedináčkem, domlouvala: „Buď jen k němu vlídnou, nedá se již ničeho teď měnit. Kam daly jsme, my staří, rozum! Ale snad se pe čase umoudří.“ Otec promluvil s ním důrazně a výsledek byl, že zapověděl jí, rodičům si stěžovati. Mlčela tedy, zakrývala vše, jak se dalo, vi- děla rodiče šedivěti, kvapem stárnouti — hleděla před nimi postaviti jej do lepšího světla a sama při tom zakoušela bolest nesmírnou. A bylo ještě hůře. Počal ji týrati i tělesně. když zůstala po smrti rodičů osamocena. Byi mu protivným zvuk jejího hlasu, pohled, vše ho rozčilovalo — ona trpěla mlčky — byla z do- mova vedena k trpělivosti. A k dovršení všeho přišla do zámku nová vychovatelka, slečna Julie, krasavice, kterou on její muž, začal vyznamenávati velikými pozor- nostmi. Nedomlouvala mu, věděla, že provede vždy vůli svou, bez chledu na ni — a přece si zas myslila, že přece se znova vrátí k ní, že odprosi jí za příkoří, která ji učinil, že přece musí býti lépe.

Vzpomněla si na slova jeho, která jí říkával tenkrát, když trhaly rudé máky. „Mám vás, drahá, rád, nesmírně rád a hříchem se mi zdá, bylo by, ublížiti vám, která jste tak jemná. Vzpomenu si vždy, kdy uvidím vlčí máky, na to, co jsem k vám tuto mluvil“. přivinul hlavu její k sobě. Což kdyby ? . .. Zachytila se svůdné myšlénky. Natrhá těch rudých máků, položí je před něj, on popatří na ně, rozpomene se na to, co jí řikával; stane se snad jiným a bude zase dobře. A mladá paní líce zbledlé trhala rudé květy, skládala v kytici a s úsměvem na rtech, vracela se zpět. Napadalo jí cestou, co již tak často myslí- vala: vždyť není přece jen tak zlý, a omlouvala ho v dobrém srdci svém. „Vždyť já snad jsem vinna více než on! Nebyla jsem vždy takovou, jakou jsem měla být! Všude je přece něco! Nemusila jsem si dema stěžovat, rozhněvala jsem ho tím tenkráte velice. Udeří-li mne, je to v rozčilení, má plno starostí, mám mu raději jíti z cesty. A že všímá si té slečny? Jest to přece jeho povinností, vždyť je podřízeným pana správce, musí si udržeti přízeň — ano, on není zlý, to já jen vidím vše hned černé. Bude zase dobře!“ A se zanícením hleděla na jemné lístky vlčích máků! Červeň zbarvila jí bledé líce, když vrátila se ke společnosti a skromně položila ky- tici na stůl, u něhož seděl její muž vedle slečny Julie. Oddaně na něho pohleděla. Zavanul vítr, odvál několik krvavých lístků máku na sněhobílé slečniny šaty. Smetl je pozorně a obrátiv se k ženě, tvrdě pronesl: „Je to nápad, nosit sem takové smetí,“ a surovým pohybem smetl kytici stranou. „Smím prosit, slečno Julie“ — s hrdým úsměvem na rtech odváděl krasavici k tanci.