Ročník XXXX.

V Praze, ve středu dne 25. dubna 1900.

Číslo 113.

Na ranní a odpol. tist předplácí se v Praze v adiministra a nbe s drojí denésk n nk,v salks na nrr ie. v drojí sini ázei

s rk nsis

Nový stín v poměrech mezi- národních. Účinky války jihoafrické jsou zvlášte pozoruhodny v projevech veřejného míněn evropského. Možno vysloviti, že Anglie ani mezi národy evropskými a ani ve Spojených státech severoamerických sobeckým podnikem svým proti republikám burským nejen nezí- skala, ale měla-li nějaké sympatie, valně jich pozbyla. Tu a tam jeví se sice ve trojspol- kových časopisech, vládám blízkých, dosti průhledná snaha, oslabiti důraz protiangli- ckého veřejného mínění, ale ani v Německu, kde zvláště ve dnech posledních rozhodující kruhy přibližují se Anglii, nechtějí ochab- nouti sympatie pro statečné obránce napa- dených republik jihoafrických. Zvláště okázalé sympatie jeví pro ně Rusové. Jest to přirozeno, uváží-li se, že zájmy ruské a anglické na všech stranách, zějmena na ohromném prostranství Asie, všude se utkávají, a není ani vyloučena mož- nost tužších zápletek, zejmena na hranicích afgánských a v Korei, kdež hlavně Japonci pracují ruku v ruce s Angličany a sporů co den přibývá, tak že se mluví již dosti určitě o tom, že tam na dálném Východě není daleko do války Ruska a Japonska. Neméně napjaté poměry panují i v zemích balkánských, odkudž nyní den za dnem do- cházejí zvěsti o třenicích s Albánci, o spo- rech pohraničných a pod. Za těchto okolností zasluhuje bližšího povšimnutí pozoruhodná kampaň časopisů polských, jež rozestoupily se ve dva tábory pro činnost tak zvané »Národní ligy polské« o jejímž veřejném vystoupení a vydané pro- klamaci na tomto místě jsme svým časem promluvili. Jest známo, že Poláci jsou pro různé zjevy v zahraničných poměrech velmi vnímavi, a neušly proto pozornosti jejich ani vzpomenuté poměry asijské, či správněji ře- čeno: rusko-anglické.

Jak dále vyložíme, podobá se, že část Poláků na poměru tomto zakládá své naděje a že zcela opravdově s ním ve své činnosti počítá. Pokládáme za svou povinnost žur- nalistickou povšimnouti si zjevu toho ato tím spíše, že v časopisectvu polském v Ha- liči vede se o něm dosti zajímavá rozprava. již nutno zařaditi ke známkám doby. Jak jsme již podotkli, souvisí rozprav ona se zmíněnou »národní ligou«, jejíž snahy některé listy haličské potírají dosti ostře, jak vidno z oznámení »Gfosu Naroda«, jenž tyto dny zaznamenal, že tajná vláda polské národní ligy podala mu úřadní známku své existence, a přiznává se, že ne- předpokládal, že věci již tak pokročily. Ob- držel totiž zapečetěný list s tištěnou obálkou a opatřený pečetí »Za vládu tajných organi- sací polských«, daný na poštu ve Lvově. v němž se mu dostalo vyzvání, aby nevy. stupoval proti lize, jinak že bude k tomu donucen. Výstrahu tuto obdržel zmíněny list pro zprávu, že ho došlo šesté číslo taj ného listu »Pochodeň«, a že se tam prav kterak liga jest již dosti silna, aby se ujala vedení náro da. Kdežto případ tento jest spíše rázu vnitřního, zabývá se krakovský »Czas« zje- vem významu širšího. Týž povšiml si zprávy anglických časopisů o tajných organisacích polských v Americe a v Evropě. Americké organisace polské totiž došly zprávy od ná- rodní ligy, že ruská vláda provádí zatýkání její členů. Liga prý se připravuje pro pří- pad srážky Auglie s Ruskem a mnozí Poláci vstupují do vojska anglického. Tito polští dobrovolníci se však neposílají do jižní Afriky, ale do Asie, kde se očekává první propuknutí konfliktu.

Krakovský »Czas« použil této zprávy k následujícímu výkladu. Praví, že v ame- rické zprávě jest mnoho humbugu a úmyslu svésti polskou emigraci, ale není prý po- chybnosti o tom, že obsahuje leccos o or- ganisaci ligy, proklamaci námi již vzpome- nuté a »pošetilých« plánech pro případ sporu Anglie a Ruska. Nepochybujeme o tom, po- kračuje »Czas«, že občas nečetný kruh »spiklenců z povolání« dal o sobě věděti zde v Haliči proklamacemi, sbírkami a de- monstracemi. Byly okamžiky, kdy osobivé komitéty jejich navazovaly styky tu s provokatéry pruskými, tu ruskými, ale i s delegáty anglické vlády. Vždyť jest známo, jak bez- ohlednou bývá politika zahraničného úřadu anglického. Libuje si v tajných machinacích, aby způsobila různé diverse zvláště na pro- spěch anglického obchodu; tak pořádávali Angličané bouře v Italii, aby mohli v oka- mžiku zakročení vymoci dovoz zboží cla prostý. Potom ponechali povstalce jejich osudu. V otázce polské Anglie se řídí zá- sadou, již s překvapujícím cynismem vy- slovil v r. 1863 lord Russell: Zakročiti jest právem, nikoliv povinností Anglie; je-li to na prospěch její zájmu, může zjistiti případy pronásledování, ale odtud nevyplývá inter- vence na prospěch pronásledovaných. Řídic se touto zásadou, pokračuje »Czas«, po- kusila se Anglie několikráte, podnítiti po- vstání Poláků, tak zejmena v r. 1879 a za války rusko-turecké; za účelem tím byly vy- slány se značnými peněžními prostředky z Londýna do Vídně dvě osobnosti, jeden lord a jeden radikál, aby se pokusili, zdali by se nepodařilo, pohnouti Poláky k revo- luční činnosti. Tehdy se ona misse nezdařila. Avšak zprávu americkou nutno pokládati za výstrahu, aby neopakovaly se podobné po- kusy za nynějších poměrů, kteréž v sobě chovají mnoho nejasnosti. Nedáť se popříti,

Jačkoliv veřejné mínění ve všech částech Polska se odvrátilo od podobných dobro- družných podniků, že nicméně na novo při- bylo odvahy zmíněným živlům, jež chtějí dokázati, že žijí a jsou činní. Toho důkazem jsou proklamace, schůze, ústřední komitét ligy, jehož sídlo a členové jsou neznámi. Zdá se však, praví »Czas«, že na tom všem jest více sebechvály než skutečné podstaty. Ale jest nicméně dosti možná, že tato sebe- chvála, jež se ozývá z různých proklamaci a článků, uchyluje se k oněm zdrojům, jež se otevírají občas v Anglii k účelům pro- vokačním, zvláště proto, že zdroje, jako ony, jež plynuly ze spořitelny Zimovy ve Lvově jsou vyčerpány. A tak tato organisace tajn prostírá svou ruku i do polských osad v Ame- rice. Není sice třeba klásti velkou váhu na sebechválu této činnosti, ale nutno doznati. že vyskytly se nové projevy staré nemoci Nedá se upříti, že tyto poznámky »Czasu« obsahují četné pozoruhodné mo- menty a proto za daných okolností nelze je pominouti mlčením.

Tam, kde časopisy polské takto inten- sivně se zabývají zjevy, jež jsou charakteri- stické pro souvěkou, velmi nejasnou situaci mezinárodní, stačí zajisté, obmeziti se n pouhé zaznamenání zjevů těch, any přispí vají po svém způsobu ku dalšímu ocenění a rozpoznání. Ve zjevech těchto shledáváme nové stíny v poměrech zahraničných a denní kroniká prohřešil by se na svém povolání, kdyb jejich existenci nezaznamenal tak, jako zjevy ostatní a to tím spíše, že německá žurnali- stika nápadně je umlčuje. Pro nás Čechy jest ostatně prouděn názorů ve společnosti polské důležito nejen proto, že náležejí Poláci ke přátelům našim v těžkých našich zápasech s aggressivností německou, ale i proto, že dle známek sou- časné politiky rakouské se podobá, že jsme se octli opětně na rozhraní nového jejího směru, o němž přední z činných politiků če- ských v posledních dnech prohlásili, že po- čátky jeho hledati sluší v poměrech vnějších.

Sněm království českého. Schůze patnácta. R. V Praze, 24. dubna. V debatě o návrhu Pacákově stran rovnoprávnosti jazykové při úřadech a sou- dech v Čechách dnes pokračováno. Prvním řečníkem byl dr. Fořt, jen řečí svou velikého docílil úspěchu. Konstato- val především upřímně, že stanovisko jeho v otázce jazykové poněkud se uchyluje od onoho, jež v téže věci zaujal dr. Pacák Však varoval odpůrce naše, aby z tohoto fakta snad, jež svědčí pouze o svěžím životě v politicko-representativních kruzích národa našeho, nedomnívali se kořistiti; navzdor různosti té vodítkem nás všech je neskonala láska k národu, láska ku právu, poctivost nezištnost. Když byl toto předeslal, obráti se z vážné věci ku komickému poněkud pa- tronu: dru. Funkovi a jeho včerejší řeči. V první řadě rozebral výrok jeho, že násil- nictvím a zločinem bylo výdání jazyko- vých nařízení Badenových. Dr. Fořt na zá- kladě nezvratných dokladů, na základě plat- ných zákonů dokázal, že nařízení to nebylo ničím jiným, než částečným provedením toho, co v Čechách a na Moravě je nyní ještě plat- ným jazykovým právem. Řečník výborným způsobem načrtl obraz jazykových poměrů v zemi této, jak my, kteří tvoříme většinu v zemi, přes to že po naší straně jsou dekrety. patenty a neodvolaná dosud nařízení, jež mají platnost zákona, tlačíme se ve vlasti své s jazykem svým jako pokoření a potu- pení do kouta, kdežto Němci tonou zde v plném přepychu jazykových výsad, opíra- rajíce se o — tajnou škrabaninu ministr Krausa, jež není ničím jiným, než na papín nanesenou německo-byrokratickou zvůlí.

Řečník stručně narýsoval vývoj jazyko- vých poměrů ve vlasti naší v minulých sto- letích a konstatoval, že počátek boje o práva jazyka našeho spadá v jedno s dobou, kdy na trůn český povolán byl Ferdinand Habs- burský. Dospělť až na Gautsche, jehož na- řízením prolomena byla jedině správná zá- sada dvojjazyčnosti v Čechách. Však tolik budiž konstatováno, že zásada ta ani na- řízení na ní se zakládající stranou, jež representuje té doby národ český, nikdy ani slovem nebyla uznána. Mohlo snad dojíti k nějakému jinému řešení jazykových sporů, té doby však to nemožno. Doba nynější není vůbec dobou pro smír; takou byla, když své doby německá většina sněmovní s českou menšinou jednohlasně vyslala do Vídně de- putaci za tím účelem, aby císař dal se ko- runovati za krále českého, ve kteréžto depu- taci zastoupen byl mezi jinými též poslanec Ehrlich, tehdy starosta města — Liberce Průběhem další své velice effektní řeči do- spěl dr. Fořt na kapitolu o trhání této země. jež nejtouženějším německým je snem, i po- píral se vší rozhodností, že by rozdělení ta- kové, jaké chtějí míti Němci, stalo se pod- kladem národního smíru. Naopak, byl by to podklad k novému vyhlazovacímu boji proti našim menšinám ve smíšeném kraji. Skvě- lou apotheosou české síly a nepodajnosti řečník za mocného vzrušení skončil: Nebezpečí se blíží — povinnost sraziti se v šik, opásati se zbraní a zapomenouti dřívějších malých a malicherných sporů jmenem Páně vytrhnouti na nepřítele. Nejde tu o nicotnou otázku, jak dopisovati si s tím či oním úřadem, nýbrž o věci mnohem váž- nější. Otázka česká je dnes otázkou evrop-

NIi skou. Kdo by se domýšlel, že v dramatě. jehož první jednání odehrálo se u Králové Hradce, druhé u Sedanu, nebude následovati třetí, byl by na omylu. Historický úkol Ně- mecka — jak toto se domnívá — není do- sud vykonán. Dle Bismarka zbývá ještě etappa třetí, jež skončí — ve Vídni Shoďme se sebe bázeň a strach, vědomí síly prostup všechny naše útroby, vrhněme se zápas s přesvědčením, že národ, jaký jsm my, jehož vlast je na pomezí dvou velikých světů, nemůže býti zdeptán. Proto hlavy vzhůru ! Kdyby ale v knihách osudu zazname- náno bylo, že padnouti je osudem naším, nuže. raději zhyneme, než bychom za hrst ztuchle rýže líbali podpatky zpupného tyrana ! P slovech těch následoval souhlas a potlesk podobný přívalu bouře.- Poslanec dr. Eppinger, té doby nej- lepší řečník a také politik Němců, vedl něhož Schückerové a Funkové jsou bled stíny, dokázal svou dnešní řečí, že je výbor- ným advokátem — že dovede totiž skvěle hájit ne pouze právo, nýbrž i bezpráví. D. Eppinger prohlásil sice, že Němci od tak zvaného národnostního ohraničení ustoupiti nemohou, ale snažil se dokázati, že takovéto ohraničení pranic neznamená, to že je ta nejnevinnější věc, a že věru pochopiti nedo- vede, proč k vůli takové bagatelle tak strašně se rozčilujeme. Tvrdí-li se z naší strany, že je to trhání země, že rozrušuje to její jed- notu, je prý to přehánění a anachronismus.

Rozdělena musí prý býti každá země, ostatně prý bychom měli už přestat s těmi dekrety, patenty, kancelářskými, dvorními a podob- nými škrabaninami. Co prý do nich. Obyva- telstvo žádá si poctívou parlamentní práci v zájmu hmotném a ne hádky o starých paragrafech. Panu Eppingrovi ovšem důle- žitou jest jen tajná škrabanina, kterou uvnitř i zevně ministr Kraus do úřadů i soudů zavedl němčinu. Dr. Eppinger mluvil vůbec tak, jako kdyby jazykový spor u nás vůbec nebyl ničím, jako by tu šlo jen o pouhou marottu, o nic jiného. A to snažil se vážným lidem namluviti poslanec, jehož druhové k vůli jazykovému nařízení provedli neslýchané skandály na říšské radě, a kteří dnes by — tak aspoň hrozí — vykonali totéž, kdyby vláda se opo- vážila řešiti jazykovou otázku jinak, než jak jim by se líbilo. U Němců byla by to ovšem pouze dovolená obrana, kdežto u nás to je zločinem. »Však když dva činí jedno a totéž, není to vždy totéž« —, volal v neslýchané zpupnosti jeden z německých poslancův, je- hož triviální výraz v tváři ovšem nenasvěd- čoval tomu, že je to člověk zvlášť intelligentní. »Co my si dovoliti můžeme, nesmíte si dovo- liti vy !« — Žvláštního významu nabyla řeč velko- statkářského poslance hraběte Buquove dramatickými scénami, jimiž byla provázena.

Němci, zejmena pokud zbarveni jsou ně- mecko-nacionálním radikalismem, provozovali při jednotlivých výrocích řečníkových, pře to, že proneseny byly všechny s umírněnost a noblessou, pravý tanec dervišův. Jako padoucnicí posedlí trhali sebou zejmena páni Iro, Stein, Katzwendel a Kindermann. A jak by ne. Hrabě Buquoy byl tak smělý prohlásiti, že národ český, kulturně tak vysoce pokročilý, jenž v zemi této je ve většině, má nárok na rovnoprávnost. A on dokonce opovážil se tvrditi, že nynější stav, v jakémž v ohledu jazykovém se nalézáme, nesrovnává se s rovným prá- vem a že tedy zcela přirozeno, navrhuje-li se, aby o tak důležité věci jednáno bylo na sněmu. Však ještě více rozčililo pány Němce, když hrabě Buquoy doznal, že odvolání ja- zykových nařízení a zejmena forma, jakou se to stalo, hluboko do duše uraziti musila národ český. To a potom okolnost, že odvoláním ja- zykových nařízení vláda pokořila se pusté turbulentní oposici, která hanbou pokryla vídeňský parlament a že ústupností svou po- škodila neslýchaným způsobem autoritu vládní, bylo příčinou, že velkostatkářští po- slanci z Čech postavili se ve Vídni po bok zástupcům českým.

Řeč hraběte Buquoye vyzněla ve slov velice vážná. Také tento politik uznal, že nejde snad o poměrně malichernou věc. v jakém jazyku sluší v území tom či onom činiti podání, nýbrž o interessy mnohem váž- nější a větší, o další trvání tét monarchie, či o její rozkla a pád. Řeč hr. Buquoye vzbudila mocné vzru- šení. Když byl na to celou hodinu ještě nu- dil sněmovnu parlamentní žvanil P. Opitz. jehož řeč spočívá vlastně v tom, že pře- žvykuje odporným způsobem jinými pronesené fráse, přikročil nejvyšší maršálek k uzavření schůze. Ve příští ujme se slova pro dr. Karel Dvořák a dr. J. Herold, proti dr. Rei- niger a dr. Zdenko Schücker. Jestliže včera klesla na bod mrazu na- děje na dosažení národního smíru v této zemi, zmizela dnes zúplna. Dnes jisto, že spor o to, má-li tato říše nadále sténati a chřadnouti pod tvranií závistné sousedky Slávy, či má-li zavládnouti v tomto národ- nostním soustátí právo a spravedlnost, ne- smí býti řešena se stanoviska jazykového puntičkáře, nýbrž se stanoviska mnohem vyššího. Věci dospěly skutečně již tak da- leko, že jde o bytí či nebytí této říše. Na kom je ale, aby si protřel oči a aby po- znal, jaké nebezpečí mu hrozí na svislé ploše, na níž se byl ocitnul, o tom nemůže býti pochybnosti. Mly to nejsme.

Nejvyšší maršálek zemský zahajuje schůzi o 11. hod. 20 min. dopol. U vládního stolu: c. k. místodržitel hr. Cou- denhove, místodržitelský rada dr. Vojáček okresní hejtman dr. Neuma nn. Kurie velkých statků zvolila členem komise školské po včerejší schůzi sněmu svob. pána Hru- bého z Jelení. Nejvyšší maršálek zemský žádá kurie aby po ukončení schůze vykonaly volbu příslušného počtu členů komise zemské pro daň z výdělku a pro daň z příjmu. Každá kurie volí 4 členy. Praesidium místodržitelství království českého zaslalo přípis, kterým se oznamuje, že osnova zá- kona schválená sněmem království českého v příčině upravení potoka divického vodním družstvem v Smolnici, obdržela nejvyšší sankci. Hr. Nosticovi udělena čtyřdenní dovolená posl. dr. Funke omluvil se pro dnešní schůz churavostí. Posl. dr. Dyk a soudr. podávají na místo- držitele dotaz v příčině neoprávněných konfiskaeí »Klatovských Listů- Posl. prof. Röhling a soudr. podávají n místodržitele dotaz v příčině uzavření zakouských hranic bavorskou vládou pro vývoz užitkového dobytka do Bavorska. Přechází se k jednacímu pořadu. Prvním předmětem jeho jest pokračování v prvním čtení ná- vrhu poslance dra. Bedř. Pacáka a soudr. v příčině provedení rovněho práva jazyka českého při soudech státních úřadech v království českém.

Posl. dr. Fořt. K potěšení svému shledávám, že ve věnci posluchačstva mého nalezá se četně poslanců německých. Nevím, čemu za pozornost tu dě- kuji. Očekává-li se však, jak mi soukromě sděleno, že mezi mými vývody a včerejší rečí posl. dra. Pacáka vzniknou nějaké podstatné dissonance, budou naděje ty zklamány. Je pravda, a též německé veřejnosti není tajno, že v lůně našem jak v otázce jazykové, tak v otázce politického postupu panují tu a tam neshody. Však zjev tento jest pouze dokladem zdravého žilobití, kterým pružen a osvěžován jest poli- tický život náš. Ve společném šiku však, před tváři nepřítele jsme jedno tělo a jedna duše.

Vroucí cit vlastenecký ješt u nás všech příli mocný, láska k uhněteněmu národu plápol v srdci nás všech žárem přílis nozištnýma čistým, než abychom v okamžicích těžkého boje ku velikému gaudiu svých nepřátel věcné roz- pory neb dokonce osobní chuti a nechuti vy- nášeli na povrch. (Výborně ! Souhlas.) Vrchol včerejších vývodů posl. dra. Funk záležel v opakování známě odrhovačky, která za hlučného průvodu píšťal, trubek, frkaček za bleskotu otevřeného závěráku posl. Pferscha na vídeňském obstrukčním kolovrátku bezpočtu- krát byla sehrána. Vydání Badenových výnosů bylo prý »Rechtsbruch«, zlomením práva a obstrukční postup Němců toliko »Abwehr«, pouhá sebeobrana. Člověk trne, slyší-li ještě dnes pro- nášeti tvrzení podobné basovým pathosem se strany muže, v politických zápasech sešedivělého, muže, o kterém bylo by přoce lze před poklá- dati, že aspoň právnickou stránku dotýčné materie úplně má v prstech. Nikoli, pánové, mluvíte-li ještě dnes o »Rechtsbruch« a »Ah- wehr«, o šlapání práva Badenovými výnosy, o nutné vaší sebeobraně, pak slova vaše jsou holou, prázdnou frásí, vůči které rozpaky vzbu- diti může jen otázka, prýští-li se fráse ta z na- prosté neznalosti či zúmyslného překrucování skutečného stavu věci. (Souhlas.)

Jazyková nařízení Badenova nebyla než odleskem, částečným provedením zákonného práva jazykového, platného v Čechách od sto- letí. Oba základní pilíře práva toho doznaly určitého výrazu v často citovaném kabinetním listu z 8. dubna 1848. Pilíře ony záležejí jednak v zásadě naprosté parity obou jazyků zemských u státních úřadů v celé zemi, jednak v předpisu o povinné znalosti obou zemských jazyků se strany úřadnictva zeměpanského. Bral-li posl. dr. Funke v pochybnost legalitu řečeného listu kabinetního, opakoval tím jenom sofismata, v kterých si libovaly listy vídeňské při vydání známého judikatu nejvyššího soud- ního dvoru z 13. prosince 1898. Dovolávaly se při tom, jak povědomo, též citátů z Kalous- kova »Státního práva«, citovaly však Kalousk nesprávně a smysl slov jeho křivě vykládaly. Ti, kdož jako dr. Funke o legalitě kabinetníh listu z r. 1848 pochybují, přehlížejí úplně, ž dokument tento nejen ve sbírce platných zá- konů zemských — böhm. Prov.-Gesetz-Samm- lung XXX. sv., I. sešit, str. 261 č. 31792 — byl publikován, nýbrž že současně se strany státních úřadů ke skutečnému provádění do- tyčného listu kabinetního jakožto platného zá- kona bylo přikročeno, neboť k přímému rozkazu ministerstva práv byl cirkulárním nařízením če- ského appellačního soudu z 30. května 1848

čís. 9535, kteréžto nařízení v téže sbírce plat- ných zákonů zemských pod č. 119 bylo uve- řejněno, všem soudům v Čechách dán určitý příkaz, aby v celé zemi rovnoprávnosti obou jazyků zemských plně bylo šetřeno. A pro- hlásil-li vůči tomu, nyní po padesáti letech nej- vyšší soudní dvůr vídeňský judikátem svým z 13. prosince 1898 čís. 14934 doslova, že kabinetní list z r. 1848 »ve smyslu tehdejšího státního práva jest zákonem, kterýž žádným pozdějším zákonem zrušen nebyl a že jazy- ková nařízení Badenova nejsou než výron to- hoto platného podkladu zákonného a uváží-l se k tomu, že účastenství při vydání a odů- vodnění judikátu tohoto měli soudcové převáž- nou většinou původu německého, pak věru těžko nalézti slov ku karakteristice jednání muže, jenž, ač v právích jest honěn a podstatu věci znáti musí, přece má odvahy dost, aby nápravu křivdy, odčiněné částečně výnosy Bade novými, nazval porušením práva. Pan dr. Funke a všichni, kteří s ním mluví o »Rechtsbruchu« zapomínají, že ani kabinetní list z r. 1848 nebyl žádné právní novum, nýbrž že se jím vyjadřoval pouze sta v drobném prodejii Ve nlislkéch na vonkovše zapoí c aol :. . . . . si Ineeraey plati se b ož o v ě.l paplee Předplacení a inaerty pij trace v Marlansk ilal- ecl.. . . . i

uiskárua erpašíce o nics los- Bokopíiy ss sovrsesil.

od staletí de lege v Čechách platný. Rozhled- něme se, byť i jen letmo, poněkud zpátky. V dobách samostatného státu českého byla če- ština výhradně panujícím jazykem státním. V Vladislavském zřízení zemském z r. 1500 vý- slovně se dí: »pro jure constitutum est, ut alienigenae, qui ad regnum non attinent, et hi. etiam qui attinent, omnes coram judice regni Bohemico sermone causas suas agant . ..« V zřízení zomském z r. 1549 k tomu dodáno, že průvodní listiny, pokud jsou v německé neb latinské řeči sepsány, museji býti na útraty strany přeloženy do češtiny, aby soudce nebyl »zbytečně zdržován. « Vliv němčiny stal se patrnějším teprve, když po vymření Jagellonců dosedí roku 1526 na trůn český Ferdinand, arcikníže rakouské.

Však ještě po celé století udržela čeština svoji nadvládu jakožto jazyk státní. Proti různým po- kusům na její stlačení učinil zemský sněm r. 1615 památné svoje usnesení so zachování starožitného jazyka českého a jeho vzdělání«. V usnesení tom činí se řada opatření proti ci- zincům a umělému šíření němčiny, v příčině užívání jazyků před soudy pak se praví: »A jakož jsou stavové sobě ku paměti přivedli, kterak vzácní předkové jejich, snaživše se jazyk a národ svůj vzdělatí, rozmnožiti a zachovatia soudice to, že se zahynutím jazyka českého i národ český i jméno Čechů by zahynouti musilo, to za právo nařídili, aby před soudy v tomto království jinak mluveno a pře vedeny nebyly, net jazykem český me. V tomto stavu věcí teprve katastrofa bělo- horská přivodila změnu. Obnovené zřízení zem- ské z r. 1627, odvolávající se v úvodu na ostrs meče, kterým království české znovu bylo do- byto, protrhlo výhradní panství češtiny a zdvihlo němčinu jí na roveň. V obnoveném zřízení z r. 1627 stanoveny obě hlavní zásady jazyko- vého práva, jež výrazu došly v kabinetním listu z r. 1848 a jejichž odlesk vtělen byl do. výnosů Badenových. Zásadu první, paritu obou jazyků zemských, vyjadřuje obnovené zřízení v článku C. II. těmito slovy: »A poněvadz tomu milostivě chtíti ráčíme, aby věc česká i německá v dědičném našem království zá- roveň průchod a vzrůst svůj měla, pročež spi- sové buď v české nebo německé řeči podávány býti mají . ..« kterýžto odstavec v německém textu zakončen jest slovy: »und dieselben in der Sprach, darin die Schriften einkommen, umbíragen, votiren und sententioniren sollen«.

Druhou pak zásadu, obligatorní znalost obou jazyků při úřadnících, stanoví obnovené řízeni, výminky pro přechodní dobu arci připouštějící, v čl. D. XLVII. takto: »A jakož my milostivé obmýšleti ráčíme, kterak by obojí řeč, česká i německá takový průchod měla, aby všichni soudcové zemští jedné i druhé řeči povědomost míti měli . . .« Nuž toto všechno nalézá se jakožto zá- konné právo zemské podnes v platnosti. Však nejen v Čechách, podobné asi poměry panují na Moravě a ve Slezsku. I tam ovšem proces po- němčovací od první čtvrtiny šestnáctého věku činil pokroky. Proslulý předek nynějšího místo- držitele moravského, Žerotín, naříká r. 1607. kterak »peregrinum idioma invalescere incipit«, kterak cizí jazyk začíná se rozšiřovati. Nicméně ani v obou téchto korunních zemích neměly události pobělohorské v ohledu jazykovém ji- ného následku, nežli že němčina postavena če- štině na roveň. Stalo se to zejmena moravským obnoveným zřízením zemským z 10. května 1628, stalo se to dále zemským zřízením pro knižectví opavské z r. 1673, kterým Němcům, jazyka slovanského neznalým, dovoleno, aby při soudech užívali jazyka německého.

Že tuhé poněmčování, prováděné zvláště dobou tereziánskou a josefinskou, na zákonném tomto stavu fakticky mnohé změnilo, jest ovšem pravda. Však zákonné právo samo změněno ni- kterak nebylo, naopak, celé hodiny bylo by lze ztráviti předčítáním různých dekretů, kterými paritární rovnoprávnost, jak vyjádřena jest v ob- noveném zřízení zemském, byla nejen uznávána, nýbrž z kterých plyne, že s většími neb menšími výminkami rovnoprávnost ona skutečně též byla prováděna. Řečník cituje řadu dotyčných dekretů a výměrů z doby josefínské, pak z počátku a první polovice minulého století devatenáctého, načež pokračuje: Teprv často citovanými tajnými výnosy Krausovými, vydanými v době absolutismu dne 22. května 1852 pod č. 11.815 a 30. června 1852 pod č. 8153, byla zákonná rovnoprávnost násilně způsobem jednostranným protržena na prospěch němčiny. Nuž, ptám se, pánové, lze vůči tomu částečnou restitucí zákonného práva, jak Badenovými výnosy byla způsobena, na- zvati křivdou? Bylali při Badeno- vých nařízeních spáchána křivda, pakseto nestalo dne 5. dubna 1897 při jejich vydání, nýbrž 3. března 1898 při jejich zrušení a vydání ordonanel Gautschových. A jestliže vůči jazykovým nařízením mluví se o zločinu, pak zločin tenospáchán nebyl ani 5. dubna 1897, ani 4. března 1898, nýbrž zločin ten spáchán byl mini- sterstvem Clara dne 17. října 1899.

A stane-li se skutkem, co chystá pro nás ministerstvo Körbrovo, pak nebude 1 ze mluviti ani o křivdě, ani zločinu, pak sehneme se před faktem, který nebude ničím, než sebevraždou nejvlastnějšího interesu s tátního. (Výborně! Výborněl) Poslanec dr. Funke ve svých vývodech dotkl se též způsobem opravdu nešetrným vyš- šího soudního úřadníka českého, jehož působíšté nalezá se v presidiální kanceláři vrehního zem- ského soudu. Ponechávám vašemu úsudku, je-li důstojno a slušno, aby pod ochranou poslanecké immunity na nepřítomného veřejného úřadníka