Strana 2.

ŽENSKÝ LIST.

33. číslo.

bohatých vystoupl v popředí nejzřetelněji. My víme dobře, že nechtěji ti mocní, vlivuplní se děliti o své privileje, nechtějí se vzdát svých výsad, že chtějí provádět otroctví nad lidem dále, proto se úporně brání. Ale my vyděděné, proletářské ženy budem reklamovat své politické právo i pro sebe. Ode dneška heslem naším: „Žádné politické, volební právo bez žen!“ Jen v politické svobodě ženy svoboda lidu a též svoboda ná- roda.

Žena, její sociální poslavení a schopnosti. (Pokračování.)

Jelikož kapitalism ve svém vývoji všechny společenské vrstvy sebou strhuje, všechny ženy všech středních vrstev, všech společenských stavů do zoufalého postavení přivádí, proleta- risuje buď přímo nebo nepřímo; proto ten zou- falý boj. Tato degradace má degeneraci, ponížení ženy, zneuctění ženy v zápětí. Tento postup zneuctění ženy jest všude znáti. Měšťácká žena jest jím nejvíce ohrožena. Dokažme to! Maloprůmyslnictvo a malorol- nictvo v boji s kapitalistickým velkoprůmy- slem stále více a více zaniká. Ten pochod pozoruje každý bez námahy, jak velkoprůmysl proletarisuje střední vrstvy. Ženě středních vrstev pochod ten je jasný, každá matka uvažuje tuto pravdu a má obavu o budoucnost svých dcer, neboť se příčí její mateřské lásce viděti jejich neodvratnou proletarisaci. Matka středního stavu hledí svou dceru za- opatřit a hospodářsky zajistit, totiž dobřeji vdáti. Výchova její dcery nese se k tomu, aby aspoň svým zevnějškem některého mládence ulovila. K tomu jí má napomáhati: 1. Ženská vnada, upejpavost, nevědo- most, neznalost těla i duše, falešná nevin- nost. 2. Titěrnost v obleku, ve vzdělání, jehož na- bývá ve vyšší dívčí škole, povrchní hudební vzděláni, umělé ruční práce, taneční, koncertní a divadelní zábavy. 3. Upejpavé, uctivé pohledy ku svým obdi- vovatelům a milencům. Kde jest možno, aby za takových poměrů mluvila láska své poslední slovo? Výjimky jsou vzácné, zpravidla matka i dcera shánějí se po nápadníku, který má zajištěnou budoucnost nebo nějaký majetek. Životní a duševní shoda vzá- jemná se nehledá, toť něčím vedlejším.

Nechceme proto na nikoho hodit kamenem, neboť nejmocnějším pudem v člověku jest pud sebezachování. Kdo do nouze se pro- vdá, v nouzi zaniká. Kdo se vdává do pře- bytku, zřídka pociťuje nouzi. Jest však poníže- ním, když se žena vdává bez lásky k muži. Jest to surové prodávání sebe a svého dušev- ního života, když se žena vdá za muže, jehož nemiluje. Všechny sankce takového sňatku ničeho nepomáhaji, nechť se ději se strany státu nebo církve; jisto jest, že koupě zůstává koupí a prodej prodejem, nechť smlouva uzavřena na trhu otrockém, nebo na úřadě občanském, nebo v kostele, nebo v chrámu Aphroditině. Nejmocnějším pudem všech pudů jest pud sebezachování u každého jedince. Věda staví jiný pud jako odtažitost nad prvý, a to jest pud zachování druhů. Druhový pud sebezachování stavíme výše nad pud sebeza- chování jedince. Můžeme určitě prohlásiti, že jest to v ne- prospěch budoucí generace, když se sňatky uzavírají jen a jen k vůli bohatství. To se msti na příští generaci, často až do několikátého pokolení.

Snad mnohá rozumná matka nebo vzdělaná dcera odpoví: „Jak se má žena z bídy vy- manit, když nemá osobní svobody, aby dle vlastní vůle projevila lásku tomu muži, jehož má ráda, jejž miluje?“ Jest pravda, žena nesmí svou lásku nabízeti muži, neboť jest nevolnicí, jest i v lásce v područí. Tímto nevolnictvím zaniklo již sta a sta žen. Ujařmená žena hledala a nalezla vy- datné prostředky, které umožňují, by z této klatby vyšla. Společensky schválená věta: „Jen muž má právo svobodné volby a nabídky!“ došla uplatnění v naší pokry- tecké společnosti. Kdo zavinil všechnu tu lež v názoru na ženu v rodinném životě, ve vzájemném po- měru mezi mužem a ženou? Kdo má vinu n našich prolhaných mravech a společenských obyčejích? Kdo nese vinu na nerozumné mar- nivosti ženy vysokých i středních kruhů? Kdo nese vinu na stálém klesání sňatků? Není těžko otázky tyto správně zodpověděti. Příčiny úpadku rodin dlužno hledati v nesvo- bodě ženy, dále v hospodářském vývoji nebo lépe řečeno v hospodář- ské chorobě celé společnosti. Bebel praví ve své knize „Žena“: „Žena byla prvou zotročenou bytosti, žena byla otrokyní než otroctví bylo zavedeno.