Strana 4.

ŽENSKÝ LIST.

26 číslo.

Tak jako v žádném oboru pracovním bez organisace nebylo možno domoci se nápravy, tak i zde ne. Zde služebné budou musit být tvůrky- němi zlepšených svých poměrů pomocí orga- nisace. Ku zlepšení poměrů třeba organisace na podkladě sociálné demokratickém, jež jest s to přivoditi nápravy. Služebné mohou být jisty, že ve straně sociálně demokratické najdou opory ve svém boji! Jen s chutí do toho! Náboženství — věc soukromá. August Dodel. „Řekni mně, v jakém poměru jest tvé náboženství?“ Těmito slovy zahajuje v Goethově Faustu Marketka a Faust svou rozmluvu, uež upadli ve vinu. Tak tomu bylo v době Faustově, když někdo chtěl věděti, jak jest to s ním ve vážných věcech, tu zkoumal svůj poměr k náboženství. A stát ještě dnes předpokládá o slušných občanech a občankách, že malí „nábožen- s tví“. Při sčítání lidu činí se pokusy číselně zjistit, že jest ještě mnoho náboženství. A k náboženským účelům musí každý státnl občan v starém dílu světa, v Evropě výjimky potvrzují pravidlo — í daně platit. Celá měšťácká společnost po staletí má slastný zvyk náboženstvím se chlubit a z pokolení na pokolení se dědí. To jest přáním státu, tak tomu chce kře- sťanský stát, jenž v přísně organisované církvi poddajný nástroj užívá, aby pořádek v spo- lečenském životě udržoval. V nové době společenských a sociálních převratů a myšlenkového bádání vidíme u vět- šiny lidí i ve směru náboženském nových cest hledati. Mnozí prohlašují se za beznáboženské mnozí za nesmířitelné nepřátele náboženství.

To třeba uvážitt. Pro zpátečnické a výslovně konservatfvní lidi jest požadavek náboženský samozřejmým. Ža nábožensky nepřátelského člověka po- važuje se pokročilý sociální demokrat. A vskutku jsou myslící demokraté jediní, již o pojmu náboženském, o náboženství bez pokrytectví se vyslovují. A právě ti lidé, kteří proti náboženství, církvi, kněžstvu nejpříkřeji vystupují, jsou hluboce náboženští lidé, a ti, již do- mnívají se, že mají náboženství v nájmu, jsou bez náboženství. Nejnábožnější, nejzbožnější urají nejméně náboženství, tak zvaní protináboženští lidé mají nábožen- ství nejvíce. Nic nelze lehčeji dokázati než to. Jest v prvé řadě nutno zkoumati, co pod náboženstvím rozumime. Náboženství není vy znání (konfese). Oba tyto pojmy bývají ještě dnes zamě- ňovány, to jest, že se má za to, že pravo- věřící katolík, pravověřící protestant, pravo- věřící žid neb mahomedán mají nábožen- ství. Kdo každého dne jde na mši, nedoka- zuje tím, že má náboženství. Kdo každé čtvrtietí jde ku zpovědi, při- jímání, na kázání a přísně dodržuje přede- psaná církevní učení, kdo se snaží být vzorem ctnosti, nedokazuje, že je náboženský člověk. Něco jiného jest náboženství, něco jiného vyznání, církevnictví a víra. Co mnozí za nejvyšší považují, jest nízké, šablonsvité, ničím, jež jest nám postrachem. Co jest náboženství? Mnozí bohoslovci a filosofové tvrdí ne- právem, že jest to poměr člověka k bohu, nadpřirozenému tvůrci, což tvrdí i Bebei v „Ženě“. (Pokračování.)

Jsme neznabohu. Jste neznabohy, tak nadávají nám kleriká- lové i měšťáci, nám, sociálním demokratům. Proč, jakých mají k tomu důvodů? Protože snaha naše nese se k tomu, abychom ze zatemnělosti, z útlaku, poroby, nespravedli- vých společenských řádů lid pozvedli k vol- nosti, svobodě a ku pravdě. Vy ohrožujeme církev, stát, společnost, ma- jetek, tak volají klerikálové a také římští kněží z kazatelen. Ohrožujeme náboženství, církev, chrámy. Neuznáváme ty kamenné chrámy, kde se kážou zázraky, slibují odpustky. Máme jiný chrám, zbudovaný dle Ježíše, jenž učil, aby lidé byli sobě rovni, svobodni, sloučeni láskou bratrskou v jednu rodinu. Panující třídy i papežství chce, abychom my malí, slabí, chudí byli podrobeni mocným, jimž náleží prý, aby s námi nakládali, jak se jim chce. My chceme uskutečnění zásad Kristo- vých, kdežto různí mamiči lidu pod jménem Krista hájí a shánějí pro Řím a pro vyssavače lidu. Odvážně můžeme tvrdit, že naše znalost