Číslo 310.

Praze, dne 11. listopadu 1900.

Ročník IV.

Redakce, administracea expedice: Praha. Pštrossova ulice, číslo 200-1 Nefrankované dopisy se nepřijímají, rukopisy se nevracejí

KAl Fezapečetěné reklamace jsou porta prosty Inserty účtujeme levně a pří častější inserci po- skytujeme výhody. Vycházejí denné o šesté hodině ranní. V pondělí a po svátku vždy po dvanácté ho díně polední Jednotlivé číslo za 8 h. Telefon redskne č. 11ze Slunce vychází v 7 hodin 8 minut ráno. Slunce zapadá ve 4 hodiny 20 minut večer

ULILKt

Neděle: Sv Martina, biskupa. Čtyřicetihodinná pobožnost v chrámu Páně u sv. Cyrilla a Methoda v Karlíně od 8.-12. t. m. Prahu s donáškou do domu Předplatne pr mosíčno. . . . 2.80 črlerně 8.40 ceoácně . 33.60 Pro zenísko, poštou: měsíěně. .. čtelětné . ... celörččně. . .. K 36.— Předplatné do cizozem- ska: Némecka a Srbska: čtvrtletně . .. celoročně. . . . K 48.— Do Ameriky, Francie, Švýcarska, Italie, Bel- gie. Anglie a Ruska: čtyrtletně... K 13.20 celoročně ... K 52.80 Teleron redakce č. 1126.

Dnešní číslo jest se zábavnou přílohou »Nedělí« o 12 stranách. Příští číslo vyjde zítra v pondělí v poledne.

Jménem Jeho Veličenství císařel C. k. zemský, jakožto tiskový soud v Praze nalezl k ná- vrhu c. k. státního zástupnictví ze dne 8. listopadu 1900 čís. jed. 8s. 572/00 takto za právo Prozatimní zabavení v Praze tisknutého periodického tiskopisu »Katolické Listy« č. 306 ze dne 7. listopadu 1900 za příčinou článku »Vlákna nad mrtvolou« dle § 487 tr. ř. provedené, se dle § 489. tr. ř. potvrzuje. Důvody: V článku »Vlákna nad mrtvolou« v čísle 306 periodi- ckého tiskopisu »Katolické Listy« ze dne 7. listopadu 1900 pojednává se o dobrozdání medicinské fakulty pražské z pří- činy trestního přelíčení proti Leopoldu Hilsnerovi pro zločin úkladné vraždy na Anežce Hrůzové spáchaný u c. k. porot- ního soudu v Písku ještě trvajícího, že se tím rozbírá moc průvodu způsobem takovým, že by to na veřejné mínění mohlo míti účinek, jenž by napřed sáhal ve výrok soudu, což se příčí předpisu čl. VIII. zákona ze dne 17. prosince 1862 č. 8 ř z. z roku 1863. Bylo tudíž prozatimní zabavení naduvedeného tiskopisu dle §. 489 tr. ř. potvrditi. V Praze, dne 9. listopadu 1900. Dr. Wokaun Panu Josefu Kratochvílovi, redaktoru »Katol. Listů« v Praze, Pštrossova ulice č. 200 —II.

Papežská encyklika o Ježíši Kristu Spasiteli. (Dokončení.) Jak nešťastno a nebezpečno jest odbočiti od ce- sty, tak nejpodobněji opustiti pravdu. První však a absolutní a podstatná pravda jest Kristus jako slovo Boží, téže podstaty a spolu věčné s Otcem, je- dině sám i Otec. »Já jsem cesta a pravda.« Pročež hledá-li se pravdy, nechť se poslouchá především Je- žíše Krista a v jeho učitelství nechť bezpečně odpo- čívá lidský rozum, poněvadž slovem Kristovým mluví sama pravda. Jsou nesčetna pokolení, v nichž schop- nost lidských vloh jako na nejúrodnějším a to vlast- ním poli kráčejíc a pozorujíc volně by vycházela,a to nejen za svolení, nýbrž dokonce na žádost přiro- zenosti. Toto bezpráví jest proti přirozenosti, že ne- chce býti mysl obmezována hranicemi svými a že po zavržení povinné skromnosti se opovrhuje autoritou Kr sta učícího. Oao učaní, na němž závisí spása nás všech, v pravdě od Boha jest a z věcí nejbožštěj- ších: ani moudrost jakéhokoli člověka ho nevytvo- řila, nýbrž Syn Boží od samého Otce svého celé čerpal a přijal i nařídil: »Slova, která jsi mně dal, jsem jim.« (Jan XVII, 8.) Proto více věcí nezbytně

obsahuje, ne které odporují rozumu, to se nemůže ni- žádným způsobem státi, avšak jichž výsosti nemůže myšlénkou dostoupiti, ne více než pochopiti Boha, jakým jest. Avšak jestliže tak mnoho věcí existuje tajných a přírodou samou vytvořených, kterých ne- může vysvětliti lidská schopnost, o nichž však nikdo rozumný neodvážil se pochybovati, budou užívati svo- body nesprávně, kdo nesnášejí toho, co jest daleko nad veškeru přírodu, čeho pochopiti nelze, jaké jest. Nechtíti dogmat tam zavádí, že nechce žádného kře- sťanského náboženství. Dále uvažující mysl pokorně a povinně k poslušnosti Kristově, až tam, aby jeho pokynem a vládou jata držena byla: »V za- jetí uvádějíce veškeren rozum k poslušnosti Kristově.« (II. Kor. X., 5.) Také zajisté poslušnost jest, které chce Kristus, aby mu byla udělována; a právem chce, neboť jest Bůh, protož jako jeden má nejvyšší vládu vůle v člověku, tak také rozumu. Slouže však rozumem Kristu Pánu, nikterak nejedná člověk otro- cky, nýbrž nejvíce souhlavně jak s rozumem, tak s rodnou svojí významností. Neboť vůlí svoluje k vládě ne leckterého člověka, nýbrž původce svého a kní- žete všech lidí, Boha, kterému jest podroben zá- konem přirozeným: a netrpí, aby byl obmezován smýšlením lidského ducha, nýbrž věčnou a nezměni- telnou pravdou. Tak i přirozeného dobra mysli a svo- body zároveň dosahuje. Pravda zajisté, která pochází od učitelského úřadu Kristova, na jevo dává, jaká jest v sobě a jakého významu: kterýmžto poznáním člověk obrněn, jestliže člověk uposlechne pravdy, ne- podrobí se věcem, nýbrž jemu věci, a ne rozum vášni, nýbrž vášeň rozumu: a odvrhna nejhorší otroctví hříchu a omylu, nabude nejlepší svobody:

»Poznáte pravdu, a pravda osvobodí vás« (Jan VIII., 32.) Je tedy zjevno, že ti, jichž mysl se příčí vládě Kristově, tvrdošijnou vůlí proti Bohu spěchají. Vy- manivše se však z moci Boží, nebudou proto volněj- šími, upadnou v nějakou moc lidskou; vyvolí si za- jisté, jak se stává, aby ho poslouchali, kterého by následovali jako učitele. Kromě toho nutí svého ducha vyobcovaného z účasti božských věcí do niž- šího oboru vědy, a také k tomu, co rozumem, postu- pují méně schopni ku pokroku. Neboť v přirozenosti věcí jest nemálo bodů, k jichž pochopení a vysvětlení božské učení nemálo přispívá. A ne zřídka trestá Bůh takovou pýchu, že takoví lidé nenaleznou pravdy, aby právě v tom nenalezli trest, v čem hřeší. Z obou příčin se může viděti, jak velice mnoho velenadaných a veleznalých učenců při zkoumání přírody nesrovna- losti tvoří, které jsou horší nežli nejhorší omyl. Tak tedy jest jisto, že v křesťanském životě zcela a úplně musí býti ponechána božské autoritě. Jestliže při podrobení rozumu autoritě ona rozumná

Pr. I. 571/00. pýcha, která tak mocně v nás působí, cítí se od vrácena a porušena, tedy je to o důkaz více, že kře- sťan potřebuje nejen velikého opanování vůle, nýbrž rovněž takového pěstění rozumu. To nechť oni po- váží, kteří v křesťanském náboženství pravidlo my- šlení a jednání postavují a ku platnosti přivést- snaží, jejichž předpisy co nejvíce možno jsou rozta- žitelny a vůči lidské přirozenosti shovívavější a od nás žádné nebo malé námahy žádají. Tito lidé ne- znají dostatečně podstaty křesťanské víry a její za- řízení; neznamenají, že nám všude »kříž« před oči stoupá jako předobraz života a vždy trvající prapor pro všecky ty, kteří Krista nejen dle jména, nýbrž skutečně a v pravdě následovati chtějí.

Podstatný život přichází pouze od Boha. Všecky ostatní tvory jsou účastny života, ne život sám. Ode vší věčnosti však a dle své přirozenosti jest Kristus »životem«, jak jest pravda, poněvadž jest Bůh od Boha. Od něho jako od poslední a nejvznešenější zásady rozlévá se všechen život po světě a bude se vždy rozlévati; cokoli jest, jest skrze něho, cokoli žije, žije skrze něho, poněvadž »Slovem všecko uči- něno jest, a bez něho nebylo nic učiněno, co bylo učiněno.« To má platnost o životě přírody; než da- leko lepší a daleko vyšší život jsme uvedli nahoře, vykupitelským dílem založený »život milosti«, jehož štastný výsledek jest »život oslavy«, na který všecky myšlénky a jednání jest vztahovati. V tom záleží celá podstata křesťanských nauk a zákonů, že »hříchu odumřevše, žijeme spravedlnosti« (I. Petr. 2, 24), to jest ctnosti a svatosti, v níž mravní život ve spojení s docela nepochybnou nadějí na věčnou blaženost záleží. Než v pravdě, vlastně la ke spáse působivě přichází spravedlnost ve skutek křesťanskou věrou:

»Spravedlivý žije z víry« (Gal. III., 11). »Bez víry jest nemožno líbiti se Bohu« (Žid. XI, 6). Tak je tedy původce, otec a živitel víry, Ježíš Kristus sám, který v nás mravní život udržuje a zachovává, a to výborně prostřednictvím církve; neboť tento podle nejdobrotivějšího a nejmoudřejšího úradku svěřuje prostředky, které mají za následek život dotčený, chrání ho. Tvůrčí a udržující síla ctnosti působící bývá ničena, bývá-li oddělena mravouka od božské víry, a oni, kteří pouhý rozum chtěli učiniti učitelkou mravnosti, olupují člověka o jeho nejvyšší důstojnost a vyhazují jej z nadpřirozeného života k jeho nej- větší záhubě do pouze přirozeného. Ne jakoby člověk přirozená přikázání mohl poznati a prováděti; nechť však všecky poznává a za svého celého života pozoruje, beze všeho omylu, co bez pomoci milosti Boží nemůže, pohřešuje víry, nadál by se přece na- darmo věčné blaženosti: »Kdo nezůstane ve mně, bude vyvržen jako větev révová a uschne. A se- sxe

Kulturní Listy. V sezení zastupitelstva. K—. Předseda: Předmětem rokování v dne- šním sezení je konečné upravení pohřební otázky. Stížnosti vždy větší ozývají se se strany spolku ho- stinských na slabou, ba bídnou návštěvu našeho města. Zdá se, jakoby naše město zatíženo bylo mo- rem. (Souhlas.) Přes tu chvíli je vidět nejhlavnějšími ulicemi města ubírati se pohřební průvod, (Tak jest !) což činí na cizince dojem, jakoby v našem městě pa- noval mor. Assanační komise proto se usnesla na návrhu, aby pohřební průvody nejživějšími ulicemi města byly zapovězeny. (Souhlas.) Dr. Pohořelý: Podal jsem svého času návrh, aby mrtvoly byly spalovány. (Hlučný odpor.) Dr. Vodička: Já bych si přál, aby návrh assanační komise doplněn byl zápovědí z vonění u míráčkem. (Ohó!) Vím, odkud pochází to o h6, ctěný pan kolega je švagrem kostelníka — což mně ale neodstraší návrh svůj odůvodňovati. Pánové, vy všickni mi dosvědčíte, že kdykoliv se ozve s někte- rého kostela umíráček, že to v každém z nás hrkne, jako by to hlasem sejčka volalo: dnes mně, zítra tobě. Pánové mně přisvědčí, že to věčné zvonění umíráčkem každého činí nervosním. (Hlas: Mně ni- koliv, já nejsem vodnatelný. Veselost.) Budete zajisté souhlasiti s doplňkem mým, aby zvonění umíráčkem nadobro bylo odstraněno. (Souhlas.)

Dr. Bohatý: Ani tento návrh není úplný. Navrhuji, aby vůbec vyzvánění hran bylo odstraněno. Cizinci si z našeho města odnášejí dojem, jakobychom tím věčným vyzváněním smrt k nám volali. Navr- hují odstranění všeho zvonění. Předseda: Dovoluji si tedy oba navrhy spojiti v jeden, jenž bude zníti: V obvodu města zapovídá se všecko zvonění umíráčkem a zvonění hran, jakož i veřejné pohřební průvody. Dr. Jeiteles: Wie haisst, pohřební průvody? My si nic zapovídat nedáme. Když náš praotec Abrahám svou Sáru pochovával, vystrojil ji slavný pohřeb. My proto setrváme při svém starém zvyku. Pan Breznický: Dovolil bych si; podati návrh sprostředkující, a to v tom rozumu, abychom smrt z obvodu našeho města vypověděli, abychom jí zkrátka zakázali Prahu. Dr. Funebr: Panu Březnickému se jsnadno mluví, jemu tchýně již dávno zemřela. Co je ale v městě ubožáků mužů — — — (Živý souhlas), — kteří úpí pode jhem neuprosných tchýň. (Bouřlivý souhlas.) Dr. Ženivý: Proč pak jen smrt obmezovati na tchýně, proč ji nerozšířiti i na svárlivé ženy? (Souhlas.) Pan Březnický: Snad by se vyhovělo oboum stranám, kdyby se návrhu dostalo znění: Smrt se vypovídá pouze z vnitřního města. Předměstí by se návrh ten netýkal. Doporučuji svůj návrh z pří- činy té, že bychom takto nejspíše docílili připojení všech předměstí s naším městem.

Předseda: Dám o návrhu tom hlasovati. Ku všeobecnému překvapení návrh p. Březni- ckého zůstává v menšině. Dr. Funebr: Pánové neuvážili, že půl města je ze smrti živo. Jakmile bychom paní smrti město zakázali a ji do předměstí odkázali, odstěhuje se po- lovina živnostníků z města pryč. Mnozí členové zastupitelstva mrzutě se škrabou za ušima. Předseda: Nyní dám ještě hlasovati o ná- vrhu v příčině zápovědi pohřebních průvodů městem. Pan Březnický; Myslím, že návrh ;assa- nační komise stal se již bezpředmětným. (Souhlas.) Pohřební pompa je tak stará jako člověčenstvo. Slavné pohřby bývaly již v dobách patriarchálních. V evangeliu se dočítáme, že pištci, hudci a plačtivé ženy mrtvoly doprovázeli a že již ze časů Kristových bývalo mnoho zevlounů při pohřbech. Nelze sice přesně dokázati, že by při té starozákonní muzice při pohřbech bývali přítomni též pepíci, ale lze se toho vším právem domýšleti. Co se mne týče, mám za to, že již tehdy pepíků při těch pištcích a hudcích bý- valo hojnost a že pepíci proto mají oprávněné nároky na staré šlechtictví. Mám pro to důvod velmi platný. Když totiž Pán Ježíš přitrefil se k pohřbu dcery kněze, panoval v zástupu hluk a smích, zrovna asi