Číslo 184.

V Praze, dne 7. července 1900.

Ročník IV.

Redakce, administraceu sxpedice: Praha. Pštrossova nlice, číslo 200-II. Efrankované dopisy ne nepřijímají, rukopisy se nevracejí Rerapečetěnéreklamace Jsou porta prosty Inserty účtujeme levně a při častější inserci po- skytujemne výhody. Vycházejí denně o šesté hodině ranní. V pondělí a po svátku vzdy o dvanácté ho- dině polední. Jednotlivé číslo za 8 h.

KAl Teisfan radakce č. 1126. Slunce vychází ve 4 hodiny — minut ráno. Slunce zapadá v 8 hodin 9 minut večer.

JILKt

Sobota: S v. Vilibald a. Čtyřicetihodinná pobožnosť v chrámu Páně v Žižkově (prozatímní kostel) od 4.—7. t. m. Předplatné pro Prahu s donáškcu do domu měsíčně. . . . . K 2.80 čtvrtletně . . . K 8.40 celoročně. . .. K 89.60 Pro tuzersko poštou: měsíčně. .. .. K 8.— čtvrtletně .. . K 9.— celoročně... . K 36.— Předplatné do cizozem- ska: Německa a Srbska: čtvrtletně . . . K 12.— celoročně.. . . K 48.— Předplatné do Ameriky. Francie, Švýcarska, Ita- lie, Belgie a Anglie: čtvrtletné . . . K 13.20 celoročně .. . K 52.80 Telef. administrace 1126.

Vraždění Evropanů v Číně. Přes Londýn dochází děsná zpráva z Pe- kingu, že při stečení anglického vyslanectví dne 30. června a 1. července boxery udály se věci ne- vylíčitelné. Když Evropanům došly potraviny a náboj, vnikli boxeři průlomy do anglického vysla- nectví, a tu rázem ze dvora učiněny jatky. Kde kdo se ještě hýbal, byl ubit, ano i na mrtvolách Číňané páchali svou zvůli. Mezi tím jiný dav Čí- ňanů v budově dökonával dílo vraždění a spousty. Mezi oběťmi zuřivosti nalézá se i 30 Rakušanů, jejichž hlavy stojí nabodnuty na pekingských hradbách. Cokoliv z Pekingu do světa vyzní, není nie než hrůza a děs. Dnes již nemůže býti pochyby, že Evropané tam vesměs jsou povražděni, a rozumí se samo sebou, že se jim jinde nepovede o mnoho lépe. Plémě žluté vypovědělo plemeni bílému boj až do vyhlazení za heslem: »Pryč s bílými dábly!« Evropané jsou dnes po celé čínské říši vydáni na pospas. Revoluce jako děsný požár šíří se centrifugálně do všech končin a po rozumu lid- ském není v té chvíli nikoho, jenž by vraždění za- stavil. Mezi tím, co velmoci se rozpakují, mají-li kterou z nich pustiti hloub do Číny, má revoluce tam snadnou hru. Žárlivost Anglie na Rusko nedopouští postupu větší ruské moci do vnitř a pobízí raději Ja- ponsko, aby svým vojskem pořádek v Číně obno- vilo. A tu zase Rusko brání Japoncům z bázně, aby se v Číně trvale neusadili. V té chvíli by Ja- ponsko jediné dovedlo značnou válečnou moc na území čínské přeplaviti, a jakmile by se to stalo, nebude ani Rusko s pochodem Kozáků otáleti.

Farizejská Anglie volá v této chvíli Rusko před soud civilisace, činíc je za všecko vraždění Evropanů zodpovědným. Anglie prý chtěla, aby Japonsko rázem zje- dnalo v Číně pořádek, ale Rusko prý tomu brá- nilo, avšak nyní dochází přes New-York zpráva, že Rusko Japonsku v tom nebránilo. Zodpovědnost za vraždění Evropanů bude asi stejným dílem spa- dati na velmoci všecky. Zášť Číňanů datuje se již ode dávna. Katoličtí missionáři hned před rokem upozor- ňovali na rostoucí zášť Číňanů proti hlatavým Evropanům, kteří kus po kuse čínského území si přivlastňují. Brániti svou vlast proti hrabivosti ci- zinců, k tomu mají Číňané plné právo, avšak způ- sob, jakým to činí, je hrozný, je vyzývavý, a oprávňuje k zakročení Evropy. Pohříchu, že při tom strašně trpí kulturní zájmy a to především křesťanské. První věrozvěstové křesťanští po celé Evropě měli — jak jsme byli již pověděli — úkol mnoho snadnější. Oni byli z Říma vyháněni do všech končin říše. Pohanští Gallové, Germani, Punnové atd. věděli, že v Římě byli přibíjeni na kříž, za- vlékáni před dravou zvěř a proto je přijímali ne jako harcovníky římských vydobyvatelů, nýbrž jako pronásladované, čímž se i vysvětluje poměrně rychlé obrácení evropských národů na křesťanství. Světlo křesťanství zasvitlo v Číně tepve v no- vější době a to hlavně zásluhou Františkánů a Je- suitů. Jmenovitě tito těšili se přízni čínských cí- sařů. Jesuiti měli první v Číně svou hvězdárnu a oni též první vypracovali obšírnou mapu Číny.

Čínští císaři chovali k Jesuitům velikou úctu a tito byli zajisté na dobré cestě k získání především čínského dvora, pak i celého národa křesťanské víře. Věc křesťanská tam očividně prospívala, do- tud — dokud do Číny nevnikali angličtí missio- náři — slovem za mnohoslibným působením Je- suitů přiblížila se kletá závist protestantských ka- zatelů, kteří hned od počátku byli pouhými agenty anglického světového obchodu. Přišel nepřítel člověk — protestantští kazatelé — a naseli koukolu. Od té chvíle — více než před sto lety, začíná v Číně zášť proti cizincům a zároveň kruté pronásledování křesťanů, jež občas se pravidelně opakuje, a v době poslední opakuje v intervalech vždy kratších. Katoličtí missionáři v příčině té osvědčili se dobrými seismology, oni nynější strašný výbuch v Číně s jistotou předpo- věděli. Oni místa svá nespustí, oni u svého stádce setrvají a zpečetí své poslání svou krví. Při té příležitosti musíme panující mylný ná- hled opraviti. Mnozí totiž směsují poslání apo- štolů a missionářů ku všem národům světa kázati evangelium s posláním světských diplomatů za účely obchodními, vydobývačnými a pod. A tu se praví: Číňané jsou v právu, když cizí vetřelce ze svého území vyhánějí. Jaké vetřelce? Katoličtí missionáři žádnými vetřelci nejsou, ani do Číny nešli a nechodí za účely světskými. Oni kráčejí ve šlépějích apoštolů, jimž Kristus dal poslání, aby chodili a kázali všemu stvoření. — V příčině té nedávné útoky v »Národ. Listech« proti jezovitům v Číně oprávněny nejsou. Působení katolických missionářů

v Číně s hamiždnou obchodní a vydobývační po- litikou nemělo nikdy a nemá co činiti. Životy katolických věrozvěstů jsou v rukou Božích, a my v nynějším děsném průběhu událostí v Číně spatřujeme řízení Boží, kteréž zajisté i ny- nější hrozné zlo k dobrému obrátí. I Anglie před 200 lety ustanovila trest smrti na každého polapeného katolického missionáře. An- glie tehdy byla evropskou Čínou a přece dnes na- lézá se Anglie na dobré cestě státi se katolickop. Křesťanské pravdě přístupu brániti, pravatic nemá žádná moc na zemi, nemají ho ani Číňaně. Křesťanství v Číně dnes trpí za lupičskou politiku evropských velmocí. Revoluce v Číně dle všech známek zasáhne celou říši, a tu všechna moc Evropy a Ameriky sotva dostačí k podmanění národa více než 300milionového. Revoluce ta bezpochyby musí sama v sobě vyzuřiti se a ve vlastní krvi se utopit. Jen jedna velmoc je s to, Čínu povalit, a tou je Japonsko, jež je ochotno ihned sto tisíc (!) vojáků do Číny přeplavit. Máme však za to, že žádný diplomat nebude tak krátkozraký, aby oddával se klamné naději, že by Japonsko po přemožení revoluce chtělo z Číny dobrovolně odejíti. Japonci plémě bílé stejně ne- návidí jako Číňané. Pacifikace Číny Japonci — pokud zájmů evropských se tkne — bude navlas podobati se vyhánění zlého ducha Belzebubem. Opanuje li Japonsko jednou Čínu, pak proti nim sotva co svede Rusko. Těch 5000 povražděných Evropanů v Pe- kingu volá o pomstu, a Evropani v této chvíli ne- mají nikoho po ruce, jenž by pomstu tu provedl, nežli Japonce. Těmte právě nadchází doba příznivá ku pro- vedení toho, co ve válce s Čínou provésti nemohli pro Rusko. A nyní Japonci s vlajícími prapory vtrhnou do Pekingu — ale co potom?

Zprávy politické. V Praze, 6. července. Co nyní? Otázka tato zabírá nyní z příčin ležících na snadě pozornost všech politiků. Nejnověji zabývá se jí také jeden z vůdců pravice panské sně- movny, jenž důkladně rozepsal se o ní v pražské »Politik«. Rozprava jeho, k níž dojista ještě se vrá- tíme, končí dnes následujícími slovy: »Nesnadná jest situace, nesnadné je také její rozluštění, aby na všech stranách došlo souhlasu;

Vzpomínky z pobytu Jeho kníž. Milosti nejdůstojnějšího pána Leona svob. pána Skrbenského ve věčném městě a v jižní Italii o letošní jubilejní pouti. (Pokračování.) Do Am a l fi. Obdařil-li Bůh kterou zemi divy a krásami pří- rody, tedy je to zajisté kraj neapolský. Nedivíme se věru, že báj starolatinská přivádí sem v ty končiny (do Kum) svého héroa Eneáše a nechává vstupovati se Sibyllou do podsvětí, že luzné jeho břehy již 700 let před Kristem lákaly sem z vlasti vystěhovalé Řeky, že Caesarové a Augustové si zde stavěli nád- herné villy a letohrádky, jichž zbytky lze ještě dnes spatřiti na Capri a v Bájích u zálivu Pozzuolského. Leč Bůh obdařil zemi tuto divy většími, divy nadpřirozenými své milosti. Sem v ty končiny, do města Puteoli (dnes Pozzuoli) přistál v r. 60. po Kr. héros křesťanství, apoštol národů sv. Pavel, když od- volav se z rozsudku Festova k císaři římskému, bral se do Říma; zde žilo, působilo a krev mučednickou prolilo tisíce svatých, jichž ostatky se tu do dnes uctívají. Zde Bůh opětuje co rok zázrak na krvi sv.

Januaria. I letos v předvečer první květnové neděle (5.) stal se zázrak, že suchá krev mučeníkova se pro- měnila v tekutou a opětoval se po celou oktávu vždy ráno po mši sv. sloužené v kapli světcově. V neda- leké Noceře žil a zemřel r. 1787 zakladatel kongre- gace Nejsv. Vykupitele sv. Alfons. Opodál v přímoř- ském městě Salernu odpočívá veliký papež »obhájce církve a mstitel zločinů« Řehoř VII, jenž sem přijel r. 1085, aby vysvětil stoličný chrám sv. Matouše, ale zachvácen byv nemocí, skonal tu se slovy: »Mi- loval jsem spravedlnost a nenáviděl jsem nepravost, proto umírám ve vyhnanství.« A konečně kathedrála v Amalfi uchovává vzácný poklad, ostatky sv. On- dřeje, apoštola Páně. Kdo by nezatoužil spatřiti tyto stopy divů mi- losti Boží?

Náš arcipastýř poznal již v předešlém pobytu svém v Italii Neapol, Noceru a Salerno Tentokráte toužil vykonati pouť ku hrobu sv. Ondřeje do Amalfi, jehož bratra, sv. Petra, hrob byl podobně uctil málo neděl před tím v Římě. Proto ustanovil na den 17. května cestu do Amalfi a sice po zemi. Byloť moře bouřlivé. Prudký vítr scirocco mocně hnul hladinou sivě zeleného moře. Vlny s vlnami s hlukotem se srážejíce brázdily moře sněhobílou syčící pěnou. Tu a tam zdvihnul prudký vichr vzedmutou vlnua v divém víru ji unášeje do výše, rozprášil v drobný bílý déšť. Skalní rozsochaté břehy duněly a sténaly pod nárazem zuřivých vln, jež rvouce s břehu zemi s trávou, křovím a větvemi kalily vodu široko od břehu. Divadlo sice vznešené tu moře skýtá, ale ne- vábí. Nebylo však čeho litovati. Cesta do Amalfi po zemi uspokojí každého tou měrou, že nevymizí nikdy z paměti. Cocumella vedle námořnictva má své stálé po- zemní prostředky komunikační, jež v podobě různých kočárů mají své stanovisko ve stínu zahradní zdi před Cocumellou. Pánem jednoho byl starší muž, pa- desátník, jménem Peppino, jejž obyčejně najímal náš arcipastýř k službě. Zasluhoval toho; bylť chudý vdovec a mnoho již v životě zakusil; jak na kozlíku tak i s tornistrou na zádech za svého mládí jako voják. Uměl ledacos vyprávěti z civilního i vojen- ského života. V letech sedmdesátých stál také před Porta Pia ve vojšti královském, dobývaje Říma.

»Tedy vy jste bojoval také proti papežským ?« učinili jsme mu žertem výtku. Peppino se trpce pousmál a pokrčil rameny, pravil: »Musil jsem; neptali se nás, chceme-li, či ne- chceme.« Na památku vítězného tohoto bojování pojme- noval snad i svůj kočár; aspoň je jisto, že sluje »Vittoria«. Do Amalfi ze St. Agnella je povozem půl čtvrté hodiny a jelikož leží na jižním břehu poloostrova Sorrentinského je nutno překročiti vysoké horské pásmo středoostrovní. »Máte zásobu píce pro vašeho bělouše?« tázali jsme se, usedajíce k daleké cestě. »Si signore« (ano) pravil Peppino. »Žádné však nevidíme.« Peppino místo odpovědi se mlčky shýbnul, otevřel kozlík, vyndal nějaký hnědý lusk a ukazuje ho, pravil: »Eccola — carruba« (tady je — svato- janský chléb). A jelikož se mu zdálo, jako bychom se tomu divili, ukázal prstem na blízký strom, po- dobný poněkud našemu akátu, jenž byl obtěžkaný